Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část čtyřicátá první

Sutech

Sutech

Díky starým Řekům a popularitě jejich kultury je známější pod jménem Seth. Egypťané, kterým patřil, mu ovšem říkali Sutech. Byl bohem neštěstí a chaosu, bohem pouště, moře i bouří. Také mágů a magie. I když jsou Sutechovi přisuzovány velmi špatné vlastnosti a – jako obvykle se zpětnou platností – je považován za ošklivého hocha, nebýval to bůh bez vlivu a bez úcty. Vypadá to, že býval božstvem starým, mnohem starším, než jeho pozdější protivníci (faraonové se chlubívali silou, kterou mají právě od něho) a do řečí se dostal až po jistých politických změnách. Ale o tom později.

Podle mýtu byl Sutech mladším sourozencem Usíreovým; rodiče Geb a Nut měli čtyři děti, vyjma dvou již zmíněných synů také dcery Eset a Nebthet. Jak ve starých náboženských systémech nebývalo neobvyklé, manželky svých bratrů. Nejstarší Usíre (Osiris dle Řeků) pochopitelně nastoupil na egyptský královský trůn, což se mladšímu nezamlouvalo a začal proti němu kout, ba i úspěšně ukul pikle. Jak se svého nenáviděného bratra zbavil, o tom existuje několik verzí, od prostého vyprávění válečného, až po trik, kdy přiměl Usíreho lehnout si na zkoušku do truhlice, v níž ho pak Sutech zavřel a pustil po Nilu. Případně rozsekal na kusy, aby se pojistil proti jeho zmrtvýchvstání.

I přes to, že existuje celá řada pramenů původnějších, než byly pozdější záznamy řecké, všechny trpí jedním, pro tuto chvíli zcela zásadním nedostatkem. Přeženou se přes ni tryskem, pokud ji rovnou nevynechají.

Násilné výměny na královských pozicích Egypťany děsily (odstranění panovníka, který je fyzickou přítomností boha, je logicky aktem nepříčetným a zoufalým), takže o bratrovraždě se opravdu příliš mnoho přímých zpráv nezachovalo. Většinou jen v náznacích, s pořádnou dírou v příběhu, jako informace na Amenmessově stéle, kde neporazitelný Usíre pobil nepřátele, načež bez jakékoliv návaznosti o kus dál pátrá vdova Eset po jeho tělu, případně, jako na jiné stéle, úředníka Ichernofreta, následuje drtivou porážku protivníků zničehonic Usíreův pohřeb. Ať už to proběhlo jak chtělo, na konci akce byl nezvěstný starší a vítězný mladší bratr, který se také okamžitě ujal funkce, čili vlády nad Egyptem, což vyšším bohům, jakkoliv měli jeho bratra v oblibě a uznání, nevadilo.

Jen Eset to nechtěla nechat jen tak. Hledala a hledala, až Usíreho tělo nalezla, vdechla mu na krátký, pro zamýšlený akt potřebný čas život a počala s manželem syna. Usíre poté odešel z tohoto světa na svět onen, stal se váženým pánem záhrobí, čímž z dnešního povídání víceméně vypadává. Bohyni se pak po příslušném čase narodil syn Hor. Její putování je samo o sobě košatým příběhem, z něhož už na tyto stránky před časem spadl střípek, týkající se Esetiných osobních strážců. Sutech bude totiž své nároky bránit, proto musí Eset dítě chránit do doby, než bude dostatečně silné, aby se mohlo strýci postavit.

Což se – po mnoha peripetiích – podařilo.

Horův nárok na královský trůn ovšem nebyl jednoznačný. Přihlásil se o něj u hlavních bohů, vedených Réem. S podporou Thovta a boha vzduchu Šu to zpočátku vypadalo, že má vyhráno (a Eset už posílala radostný větrný telegram do podsvětí), ale Ré oslavy zarazil. Na místě krále by raději viděl osvědčeného silného Sutecha, než sice legitimní zato neznámou veličinu Hora. Rozkol trval osm let a nevyřešila ho ani stvořitelka Neit, k níž se bohové odvolali a která s hrozbou zřícení oblohy vyžadovala trůn pro Hora (Sutecha chtěla uplatit dvojicí nových manželek, Reových dcer Anat a Aštoret). Pročež přišel ke slovu onen praktický prostředek dokazování nároků, který bohové a hrdinové celého světa užívali jako nejobjektivnější. Souboj.

Hor a Sutech se pustili do celé řady soutěží. Božský mnohoboj obsahoval například zkoušku v potápění, kdy se protivníci snažili ve hroších podobách vydržet co nejdéle pod hladinou; tady také začaly první podrazy a naplno propukly emoce. Eset (jež lstivě rušila už všechny soudy předtím) ve strachu o syna vrhne pod hladinu měděnou harpunu, přičemž napoprvé trefí vlastního syna, napodruhé sice Sutecha, ale ten se k ní obrátí ne jako k protivnici, ale k sestře, takže obměkčená bohyně harpunu zase vytáhne. Což rozčilí jejího syna, který se vynoří a usekne matce hlavu. Sutech kontruje dalším podrazem, bohové jsou průběhem zápasu znechuceni a nařizují, ať se ti dva nějak dohodnou. Rychle.

Ke slovu přichází podrazy takříkajíc zákulisní, včetně homosexuálního obtěžování a další soutěž, tentokrát ve stavbě kamenných lodí (Hor podvádí, i když hlavně proto, protože většinou vyhrával on a další a další nekonečné soupeření ho činí zoufalým). Až se do všeho vloží z podsvětí Usíre a začne vyhrožovat, že on, coby vládce mocné říše mocných sil dokáže ohrozit všechny bohy. Na což nebeský soud slyší a o vítězi je rozhodnuto. Detailů žádostivé čtenáře odkazuji například na knihu George Harta Egyptské mýty (česky Levné knihy, 2006).

Z dnešního pohledu (zdůrazňuji: z dnešního) celá situace jednak hezky zavání a oba aktéři, Sutech i Hór se chovají všelijak, jen ne čestně a sportovně. Navíc také připomíná historie, známé z mýtů mnoha národů světa, totiž příchod mladší generace bohů, jíž se ta starší z logických důvodů brání.

Poté, co zuby skřípající Ré uznal Horův nárok, prohlásil, že bere Sutecha sebou na nebe coby Hlas hromu. Jenže Hor se chce pomstít a chce, aby jeho vítězství bylo dokonalé. Sutecha v hroší podobě zabíjí. Tato podoba mýtu (respektive jeho konce) ale tak trochu neodpovídá – z Esety se stává krvežíznivá potvora, která na několik kusů rozčtvrceného Sutecha rozděluje coby potravu bohům, červům a kočkám. Pravdou je, že závěrečná scéna pochází z dob mladších, byť je založena na starších pramenech, a podle všeho zahrnuje i skutečné vítězství Egypťanů nad skutečným nepřítelem, které se postupem času včlenilo do starých mýtů, odrážejících příběhy ještě dávnější (a popisující, vyjma zmíněnou obměnu bohů v podstatě totéž, totiž ohrožení země a jejího slavného odvrácení).

 

Ilustrace Jeff Dahl (talk · contribs) [GFDL or CC BY-SA 4.0], from Wikimedia Commons

7.2.2010

Sólo pro buben

Dnešní hosté mají kromě afrického původu společnou ještě jednu věc: buben. Vlastně podobný mýtus, obsahující tento hudební, náboženský a signalizační nástroj.

U Núbijců (ať geograficky plynule navážeme na předchozí Egypt) to byl nebeský posel Su, jenž dostal od boha Nuby za úkol odnést lidem vzorky osiv, aby postoupili na civilizačním žebříčku o stupínek výš. Za tímto účelem obdržel Su dlouhý bambus, spuštěný pro tuto příležitost z nebes k zemi, buben, který stál dole, a pytel se zrním, jakož i jinými semeny. První dva předměty sloužily jednak k cestě dolů, jednak k jejímu uzavření, neboť Nuba, jako každý takový, rozhodně nestál o to, aby se mu po nebesích potulovali zvědaví turisté. Su měl tedy po úspěšné dodávce zabušit na buben, aby se nahoře dozvěděli, že je úkol splněn a mohli bambus vytáhnout. Jenže nebeský posel cestou dolů zjistil, že vlastně neví, jak chutná hrách, a řekl si, že by ho mohl při téhle příležitosti okusit. Otevřel tedy pytel, sáhl dovnitř a jak tak koštoval, upadlo mu několik zrnek. Na buben, který, jak bylo řečeno, čekal dole pod bambusovou tyčí. Nuba zaslechl očekávaný zvuk, vytáhl bambus a posel, který po něm ještě lezl, se zřítil k zemi. Odnesl to naštěstí jen zlomenou nohou, takže mohl lidem předat jak materiál, tak i znalosti a učinit z nich zemědělce.

To Sarové pro změnu věřili, že jejich nebeský bůh jménem Wantu-Su vyslal na zem s lidem prospěšným nákladem synovce Wantua. Po konopném provaze a rovněž s bubnem; Wantu ho ovšem neměl použít jen jako signalizační zařízení, ale také přepravní nádobu. Oproti tradici núbijské také zásilka neobsahovala pouze semena kulturních plodin, ale všechno, co se v nebi nacházelo (a bylo k jídlu). I tady došlo k havárii, nezpůsobila ji ovšem mlsnost poslova, ale velký havran, který – patrně zvědavý, co se to ve vzduchu pohybuje bez křídel – přiletěl k provazu a zobákem na buben zabušil. Zvuk nástroje, (logicky, neboť měl být slyšet ze země až do nebes) byl tak silný, že Wantu buben upustil.

Ten dopadl na zem a všechno se z něho vysypalo a rozlétlo po širém světě: zvířata, ryby, rostliny, semena. Lidé nečekaný boží dar využili, stali se z nich rolníci a ovocnáři a protože už nemuseli žít ze dne na den, také plemeno, rychle zabydlující celou zem.

Do třetice a v ještě větším rozsahu pojali historku s bubnem další obyvatelé Súdánu, Bandové. V jejich pověstech to byl jeden ze dvou synů nejvyššího božstva, který se jmenoval Tere, kdo dostal na starosti dopravu, zatímco jeho bratr Ngakola byl pověřen úkolem mnohem důležitějším, totiž oživením samotných lidí, které bůh nebes stvořil.

I Tere šplhal dolů po konopném provaze, s bubnem – a spoustou košů, protože v tomto případě nesl posel dolů naprosto všechno. Opakuje se tu i předčasné zabušení na buben a následné vyklopení nákladu z výšky. Záhy po tomto plošném bombardování začala téct voda, což umožnilo rozsypaným semenům vyklíčit a následně i vyrůst. Zvířata se rozeběhla po celém světě, ptáci se rozlétli, vegetace vzrostla a první lidé měli o živobytí postaráno. Nemuseli se starat ani o domestikaci hospodářských zvířat, protože Tere vybrané druhy chytil a ochočil za ně.

14.2.2010

Ninki-Nanka

Ninki-nanka je drak. S koňskou hlavou s hřebenem a dlouhým tělem, pokrytým lesklým šupinami. Někdy se podobá krokodýlovi a někdy má křídla a někdy plive oheň. Popis vcelku blízký běžným exemplářům tohoto typu. Se zajímavým dodatkem – nepochází z evropských legend, ale z africké Gambie. Žije v západoafrických bažinách a jak zjistila expedice britského Centre for Fortean Zoology, vyslaná do těch končin roku 2006, je velmi nebezpečný, mnoho pozorovatelů po spatření ninki-nanky v krátké době zemřelo. Někteří z nich také potvrdili, že tvor je převelice dlouhý (kolem padesáti metrů), asi metr široký a jeho šupiny mají červenou barvu. Což ukazuje i směrem dalece východním, tenhle popis sice na draka sedí také, ovšem na draka čínského.

Jak jste jistě poznali, ninki-nanka v době nedávné přestoupil z domorodých legend do trochu jiné ligy, z oblasti nadpřirozena přesídlil do skupiny neznámých zvířat, jejichž existence je předpokládána a chápána víceméně vědecky. Pokud ovšem považujete kryptozoologii za vědu, toto – ve skutečnosti opravdu jemné – zakreslování hranic nechávám ve vší úctě na vás.

Zmíněná výprava též přinesla pravý kryptozoologický poklad, totiž jednu drakovu šupinu. Bohužel už první výzkum zjistil, že jde patrně o zubem času a prostředím silně poznamenaný kousek celuloidového filmu.

21.2.2010

Emela-ntouka

Ze západní Afriky zamíříme do středu kontinentu za Zabíječem slonů. I on je na jedné straně dávným obyvatelem pygmejských mýtů a na druhé předmětem kryptozoologických pátrání. Je znám pod mnoha jmény (různých kmenů) i jako Chipekwe, Aseka-moke, Njago-gunda, Ngamba-namae, nebo Irizima.

Připomíná nosorožce o velikosti slona, s dlouhým rohem a silným ocasem, s krátkýma silnýma nohama, podobně jako hroch žije ve vodě, případně v bažinách a je-li rozrušen, pobíjí slony (a nosorožce a hrochy), ač je jinak býložravec. Tolik mýty. Ty staré. Nové výzkumy ho považují – už zase – za přežívajícího dinosaura. Podle rohu ceratopsida. No, musím se přiznat, že i když některým dosud neobjeveným druhům dávám celkem slušné šance, k teorii o přežívající druhohorní fauně mohu s klidným svědomím přidat stejně logické vysvětlení, spočívající v uprchlých exemplářích, které ztrácejí dodavatelské firmy, lapající v mezozoiku exempláře pro zoologické zahrady dejme tomu dvaadvacátého století. Poctivě podotýkám, že pokud chipekweho biologové skutečně naleznou popíší, půjde s největší pravděpodobností o tu rozumnější kryptozoologickou verzi, totiž o zatím neznámý druh nosorožce.

21.2.2010

Umdhlebi

Nejen mezi zvířaty se nachází legendární, oficiální vědou neuznané entity. Umdhlebi je například rostlina. Dosud neobjevená, což v tomto případě značí neznámá evropské civilizaci. Domácí Zuluové ji nejspíš znali dobře, když obětovali kozy a ovce, věříce, že se v tomhle zvláštním exempláři africké flóry skrývá zlý duch. Určitě je to strom nebezpečně jedovatý, neboť tráví kolemjdoucí faunu. Misionář Parker, který v devatenáctém století tento fenomén zaznamenal, ho mimochodem velmi pěkně vysvětlil: podle něho si strom takto bezpečnou cestou zajišťuje přírodní hnojivo. Dodal ovšem, že rostlina vypouští jedovatý plyn z kořenů, čímž své jinak hezké teorii nepomohl. Mnohem přesvědčivější by bylo vsadit na černé a červené plody, které prý visí stromu z větví.

21.2.2010

Erínye

Formálně podléhaly podsvětnímu Hádovi a jeho manželce Persefoně, jejich vliv ale nedokázalo omezit nic a nikdo, platil jak na zemi, tak v podsvětí. Byly zosobněním kletby a pomsty a pokud v obdobném oboru pracující bohyně Nemesis kromě trestání i odměňovala, Erínye (Fúrie po římsku a Lítice v jazyce českém) jen a jen pronásledovaly hříšníky (původně jen zločiny proti matce a proti prosebníků v azylu bohyně domácího krbu, později záběr značně rozšířily). Všichni, včetně bohů, se jich báli a štítili. Zlověstné lítice vycházely z podsvětí neviditelné, respektive ukryté v husté mlze, a pátraly po kořisti. Vzhledem k povaze své práce nevypadaly nijak vábně. Jak pravila věštkyně:

A před tímto mužem podivuhodná trupa

spících žen posazených na stolicích.

Spíš než žen bych ale řekla Gorgon.

Ani k podobě Gorgon bych je ale nepřirovnala,

už jsem jednou viděla na obrázku ty, jež Fíneovi

odnášely hostinu. Tyhle jsou ovšem na pohled

bez křídel a černé, s veskrze hnusnými projevy,

odfrkují v poryvech, k nimž není radno se přiblížit,

a s očí vylévají nenávistný proud.

A ten oděv se nesluší nosit

ani k sochám bohů ani do příbytků lidí.

 

(Aischylos: Eumenidy, překlad Matyáš Havrda)

Vzhled Erínyjí je tedy jasný, pokud už jste se ovšem seznámili s Gorgonami a Harpyjemi. Pokud ne, v rychlosti ho shrnu. Babizny s hady místo vlasů, s černým tělem a v černých róbách, s očima podlitýma krví. A s metlami, pobitými mosazí. Stačí?

O rodičích Lític by se daly vést spory, kdyby se o něco takového, v propletenci řeckých mytologických vztahů tak záludného, někdo přít chtěl. Pokud je vůbec jejich původ uváděn, pak je citován Hésiodos, tvrdící, že se zrodily z kapek krve, dopadnuvších na Gaiu - Zemi při Kronově kastraci Úrana (tedy při prvním krvavém zločinu na světě). Nesmrtelný pomník postavil Erínyjím již citovaný Aischylos, když jim věnoval poslední část své dramatické trilogie Oresteia, ten označuje (přiznejme si, že je z toho tak trochu cítit básnická licence) za jejich matku bohyni temnot Nyktu. Stejně nejednoznačný je i jejich počet, který se teprve později ustálil na obvyklé trojici. Která, díky Eurípidovi, dostala i jména: Alektó, Tísifoné a Megaira. Zvláště ta poslední v různých jazycích dobře zdomácněla.

Není všechno zlato, co se třpytí, praví známá průpovídka a ani Erínye nebyly jen záštiplné a sadistické (i když jim někteří přisuzovali i navádění ke zločinům). Je pravda, že nelítostně pronásledovaly i ty, kteří se prohřešili nevědomě, ale na druhou stranu zase chránily sirotky a cizince bez vlasti. Strach z Lític ale převažoval. Hodil by se tu, myslím, další citát, tentokrát biblický: Kdo je bez viny, nechť hodí kamenem. Ale pojďme dál.

Jak praví Aischylos (a Oresteiu si aspoň přečtěte, nemáte-li v oblibě divadlo. Opatřenou mnoha poznámkami ji naleznete na stránce www.fysis.cz) Erínye bylo možno usmířit (jako to v jeho dramatu učinila Athéna) a ty se pak promění v Eumenidy, Laskavé, oděné v bílá roucha. Toto jméno ale může také znamenat pouhopouhý eufemismus a opis, neboť bývá zvykem (jako v křesťanství u ďábla), jména takových bytostí raději nevyslovovat nahlas.

Co kdyby ...

28.2.2010

Laume

Lesní víla a strážný duch sirotků z litevských a lotyšských mýtů žila původně na nebesích, než lidské utrpení vzbudilo její soucit a sestoupila na zem, aby se ho aspoň trochu pokusila zmírnit. Starala se pak o domácnost, tkala látku a spřádala vlnu, nosila jídlo chudým. Někde také patřila k démonům času, k sudičkám, protože tkaní roucha pro novorozence představovalo tkaní jeho osudu.

Modernější (nikoliv však moderní) doba doplnila, jak už se stává, tyto zprvu mýtické a později folklórní funkce ještě o nepříliš kladné poznatky, dle nichž uražená Laume naopak novorozence unášela, do domu, z něhož odešla, přišlo neštěstí, choroby, et cetera, až se z původně krásné dívky (v mezičase folklórního odvrhování svádějící také muže) postupem času stala ošklivá babice ryze ježibabovského, rozuměj pedagogicko-bubáckého typu.

7.3.2010

Žaltys

Posvátný had litevské sluneční bohyně Saulé se v domácnostech zmíněného národa stal oním, i u nás kdysi obvyklým, hadem hospodáříčkem. Tedy symbolem plodnosti (tedy i bohatství) a ochráncem. Reprezentoval ho skutečný had, chovaný v domě. Často nalezení na poli při zemědělských pracích – takovému byla okamžitě nabídnuta miska mléka v dobré víře, že se tímto úplatkem nechá zlákat k nadpřirozené službě. Není nutné (ale stejně to udělám) připomínat, že zabití žaltyse, byť nechtěné, znamenalo velké neštěstí.

7.3.2010

Ved-ava

Baltské národy, kterým se dnešní Bestiář věnoval, znaly i tuto vodní dámu (Estonci jí říkají Vete-ema a Finové Veen-emo). Obvykle mívala klasickou podobu rusalky s dlouhými vlasy, velkými ňadry a spodní polovinou rybí; stejně jako takové také si ráda prozpěvovala a mámila tak muže. Původu – pokud ho někdo zmiňoval – bývala začasté lidského, totiž duší utopence. Dávali si na ni pozor především rybáři, kteří například nezapomínali (jako jejich belgičtí kolegové osschaartovi) hodit první úlovek zpět do vody, aby se jim nestalo něco zlého a úlovky další byly kapitální.

7.3.2010

Nang Kwak

Zatímco evropští domácí pomocníčci jsou většinou malí mužíčci, v Thajsku mají hezčí představy. Tamní skřítek pro štěstí není zakrslík mužského pohlaví, ale krásná slečna. Jinak je Nang Kwak běžnou představitelkou svého povolání: přináší do rodiny štěstí a především peníze. Je mírumilovná, ráda se obléká do červené, na hlavě nosívá zlatou korunku. Aby se Thajci ujistili, že mají Nang Kwak v domě, pořizují si její sošky, které ji zobrazují ve zmíněném oděvu, sedící nebo klečící, s pravou rukou nataženou v thajském gestu lákání zákazníků a levou přidržující v klíně pytel peněz. Velmi připomíná figurky siamské bohyně rýže Mae Po Sop.

14.3.2010

Zashiki-warashi

Peněžní skřítek

I Japonci mají své domácí skřítky. Zashiki-warashi (zashiki-bokko) z prefektury Iwate vypadá jako pětileté dítě s červenou tvářičkou a působí jako všichni jeho druhu: jeho přítomnost přináší domu štěstí, odchod znamená též odchod dobrých časů. Není to jen dětský vzhled, který zashiki-warashiho charakterizuje, i nápady občas mívá blízké nedospělým jedincům druhu Homo sapiens. Občas provádí zlomyslné žertíky, občas trucuje.

Jak bývá také v pověstech celého světa běžné, málokdo ho může spatřit (někdy ale nechává stopy svých drobných chodidel v popelu). Především jsou to děti, které, jak známo, vidí spoustu věcí. Nikdy ho však nespatří nikdo, kdo nepatří k obyvatelům domu.

 

Ilustrace (via Wikipedia, zobrazuje peněžního skřítka, archetyp Zashiki-warashi, a pochází od Uedy Akinariho (1734 - 1809).

14.3.2010

Jinmenju

Japonsko ještě ano, dei domestici už ne. Jinmenju, občas zapisovaný jako ninmenju) patří k entitám, které se ani v této sbírce neobjevují často. Je to totiž strom. Samozřejmě nenormální, jinak by dostal místo v nějaké botanické zahradě a ne tady. Arboretum, jež by jimenju vysadilo, by ovšem patřilo mezi velmi navštěvované.

Podle japonských bestiářů roste tento strom v nedostupných (jak jinak) horských údolích v Číně, dorůstá výšky od dvou přes deset metrů a jeho plody nejen, že vypadají jako lidské hlavy, ale také jako lidské hlavy mluví. A když nemluví, chichotají se.

14.3.2010

Hiranjakašipu

Kdysi dávno, v dobách, kdy v Indii asurové zápasili s dévy (šlo v podstatě o dvě generace nebo skupiny božstev, podobně jako byli skandinávští Vanové a Ásové), patřil Hiranjakašipu k těm prvním (někdy se označují jako antibohové, což prozrazuje, kdo nakonec vyhrál). Byl to mocný asura, který dobyl tři světy a z dévů učinil své služebníky. Vymohl si také od Brahmy potvrzení, že nemůže být zabit ani člověkem, ani bohem, ani v domě, ani venku, ani ve dne, ani v noci. V mýtických příbězích zběhlý posluchač či čtenář má okamžitě jasno: tohle nedopadne dobře. Neboť každá, na první pohled vše pokrývající věštba či požadavek většinou skrývá háček, nebo zadní vrátka.

Hiranjakašipu byl ve své moci jako mnoho takových nafoukaný a vychloubačný. Bral si z obětí, určených dévům, začal pomýšlet i na Indrův trůn. To, co však tohoto asuru přivedlo ke konci, nebyly ani tak narůstající ambice, ale rodinné vztahy. Než se ale k obejití Bráhmova slibu dostaneme, představím druhého dnešního hosta.

21.3.2010

Prahláda

Ač byl Hiranjakašipův syn Prahláda po otci také asura a i o jeho akcích proti dévům existují zprávy, stal se známým ze zcela jiných důvodů.

Byl totiž stoupencem Višnua. Jak k tomu došlo, nevím, každopádně když jednou navštívil otcovský dům (žil v té době u svého guru, čili učitele) dostal se pro svou zbožnost s Hiranjakašipou do sporu. Když se otec dozvěděl, že jeho vlastní potomek nepovažuje za největšího boha jeho samého, vládce vesmíru, ale dévu Višnua, rozzuřil se. Prahládovi ošklivě spílal a poslal ho zpět k učiteli. Že se za nějaký čas znovu zeptá ...

Což také učinil, jenže Prahládova odpověď zůstala beze změny, Hiranjakašipu se tedy rozhodl raději syna zabít, co s takovým, který uznává protivníka. A služebníci se toho úkolu ujali s důkladností až přehnanou. Podupání slony, jáma, plná jedovatých hadů, oheň, jed i mnoho dalšího, to vše Prahláda díky své víře přežil. Nakonec znovu předstoupil před otce a ten, když poznal, že syn neustoupil, pohrdavě prohlásil: Když je Višnu všudypřítomný, pak je i v tomto sloupu. A vší silou do zmiňovaného architektonického prvku kopl.

Sloup se přelomil.

A na scénu vstoupil Narasinha.

21.3.2010

Narasinha

Muž-lev. Vysoký, se silným krkem. Široká hruď, útlý pas. Nozdry hluboké jako jeskyně, zlaté planoucí oči. S jazykem ostrým jako meč. S nespočtem paží (jsme v Indii) s ostrými drápy. S bílou srstí.

Do výše načatého Prahládova příběhu vstoupil rázně, jak se na takové zjevení sluší. Chytil Hiranjakašipua, sevřel ho, posadil si do klína a zardousil ho. Čímž byly vyřešeny všechny náležitosti Brahmova slibu, že tohoto asuru nezahubí ani člověk, ani bůh, nezemře ani v domě, ani venku, neskoná ani ve dne, ani v noci. Narasinha nebyl nic z uvedeného a celá akce se odehrála jednak za soumraku a jednak na zápraží.

21.3.2010

Tapairu

Čtyři krásné dcery ošklivé maorské podsvětní bohyně Miru nesly společný titul: Tapairu, čili Jedinečné. Existují ovšem i tapairu z opačné strany, z nebes, neboť toto slovo označuje v podstatě totéž, co české víla. Já se budu dnes držet těch podsvětních, ke kterým mimochodem patří stejný atribut, jaký bývá přisuzován k vílám evropským, totiž voda.

Váže se k nim také prastarý příběh, známý ze všech koutů světa, mýtus podobný mýtu labutí princezny, jak ho nazývá třeba Frazer. Tedy k jedné z nich. Ke které nevím, neprozradila totiž, zda se jmenuje Kumu-tonga-i-te-po, Karaia-i-te-ata, Te Rau-ara nebo Te Poro. Odbudu ho v obvyklé zkratce.

Když Maorové z vesnice Ao-rangi pátrali po zloději, který v noci hoduje na banánech, kokosových ořeších a taru, vypátrali, že není z tohoto světa. Že vylézá ze studánky Vai-tipi. A že bude tedy vhodné ho chytit do sítí. Což zkusili. Z dvojice, která z vody vystoupila a poté se do ní pokusila vrátit, chytili jen dívku. Její mužský kolega uprchl zpět pod hladinu, pryč z tohoto světa.

Náčelník Ati poté podnikl dvě důležité věci. Za prvé: vzal si dívku za manželku. Za druhé: ucpal dno Vai-tipi kameny, aby mu neutekla. Žil si pak šťastně až do ... Až do doby, kdy měla Tapairu porodit první dítě. V podsvětí totiž matka při porodu umírá. Ati z pochopitelných důvodů odmítl manželku zabít, načež mu porodila syna. Překvapená tím, že žije a zjištěním, že zvyky její domoviny jsou v podstatě nesmyslné, přesvědčovala Atiho ke svolení k návratu. V misionářské misi, v níž by ona s jeho pomocí dokázala ve Světě stínů, že není nutné, aby byly ženy při porodu zabity.

Ati souhlasil.

Jenže ať dělali co dělali, ať natírali Atiho tělo kaučukem jak chtěli, náčelník se ani na pátý pokus do podsvětí nedostal, neboť tam smějí vejít pouze nebožtíci a nesmrtelní. Nakonec se s ním Tapairu smutně rozloučila a vrátila se pod hladinu a ještě dál, sama.

Od těch dob, jak už to bývá, ji nikdo nikdy nespatřil.

Lidský svět navštěvovaly rády všechny čtyři Tapairu. Často při mystériích, věnovaných jejich bratru Tau-titimu. Stejně jako jiní obyvatelé podsvětí, vystupovaly ze studánek a jiných nepatrných zdrojů spodní vody, v měsíčním světle si sušily a pročesávaly krásné vlasy (povědomé, že?) a poté se vydaly pozorovat tanečníky. Někdy se daly do tance i samy. S jitřenkou se pak vracely do Světa stínů.

Maorské víly, málem bych na to zapomněl, mají zajímavé vzezření. Jsou totiž světlé barvi pleti a blond, případně zrzky. Což, až do příchodu Evropanů, nebylo v Tichém oceánu a přilehlých krajích často k vidění (Mimoděk mě napadají ještě bílí bohové Střední Ameriky, ale ta je přece jen trochu z ruky).

Te Poro a Te Rau-ara (plus čtyři skřítci) navštívily také slavnost lidu Te Rangai, pořádanou v Butoi, což je zaznamenáno v písni, která později podobné oslavy uváděla. Příslušnou slokou (v překladu Lenky Máchalové), také zakončím tuto část Bestiáře.

Země duchů se až do samých hlubin zachvěla

pod zvukem velkého bubnu.

Víly Te Poro a Te Rau-are vyšly ven.

Veď tanec, ty zleva

i ty, zprava.

Taneční prostor v Tua-o-ruku je připraven

pro Oro-iti a Te Au-o-tanga-roa,

kteří se odvážili přijít do tohoto světa.

28.3.2010

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny