 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Thovt
Vlastně se psal ḏḥwty (vyslovovat zřejmě Džehutij) a jméno Thovt, případně Thoth mu dali (samozřejmě ve svém písmě a s vlastní výslovností) staří Řekové, a už Egypťané netušili, jak vlastně to slovo vzniklo. Je taky možné, že nám ne tolik známé Džehutej bylo jen zástupným slovem za tabuizované skutečné jméno boha. Ale soustřeďme se na postavu samu. Patří k nejdůležitějším bohům starého Egypta, potažmo lidstva vůbec, protože kromě toho, že vynalezl tamní písmo, vymyslel i řeč. Taky matematiku, další exaktní vědy, jakož i lékařství a magii.
Upravil také kalendář z 360 na 365 dní. Při této akci hrál o zmíněných pět dnů s Měsícem, reprezentovaným bohem Chonsem, což je z dnešního pohledu tak trochu divné, protože v původní víře byl bohem Měsíce právě Thovt. Těch pět dnů navíc pak posloužilo k narození důležitých božstev, Hóra staršího, Sutecha, Esety, Usírea a Nebthety. Podle ogdoadské (osmiboží) kosmogonie zase snesl Thovt v ibisí podobě vejce, z něhož posléze vyklubala jiná skupina bohů, počínaje slunečním Ra.
Známým sídlem jeho kultu byla Hermopolis (známý řecký název) čili Chemenu (původní egyptský, znamenající Město osmi bohů, ve starším českém přepisu Chmunev). Dnes na místě, kde město stávalo, naleznete i malé muzeum pod širým nebem, v němž jsou ku koukání kamenné památky, především dvě velké Thovtovy sochy, zpodobňující ho jako paviána. Jak známo, mívali egyptští bohové obvykle i formu zvířecí a polozvířecí, Thovtův sice vzhled v takovém případě většinou obsahoval hlavu ibise. Ale nebyla to jeho jediná podoba, a coby pavián byl populární jen o něco méně, než ibis.
Zatímco pro Řeky (nejen Římané si potrpěli na jednoduchý pořádek v pantheonech) byl Thovt ekvivalentem jejich vlastního Herma, hermetici později spojili Thovta s Hermem Trismegistem, dodnes uznávanou celebritou okultního světa. Mohou za to některé společné rysy egyptského a řeckého boha, jakož i okultní tradice, jisté je, že Hermés – Thovt hermetiků nemá s originálním bohem mnoho společného. Dokonce – vezme-li se to do detailu – ani původ.
Vraťme se ale k Thovtovi, coby akreditovanému egyptskému bohu.
Spolu s manželkou Ma‘at, bohyní a principem pravdy, dělá společnosti Raovi na jeho slunečním plavidle; jeho příspěvky k egyptské mytologii nespočívají pouze v této běžné službě. Nejméně třikrát sloužil jako rozhodčí důležitých zápasů: Réa s Apofisem, dnes celkem neznámého Heru-Behuteta se Sutechem, a konečně dnes velmi známého Hóra se Sutechem.
Pokud jde o poslední duel, hrál také důležitou roli v jeho počátcích, jeho magie totiž pomohla Esetě oživit na kusy rozsekaného Usírea, takže se už mrtvý bůh mohl stát Hórovým otcem. Podsvětnímu bohu Usíremu pak Thovt sloužil, respektive pomáhal, při určování osudu čerstvých nebožtíků; coby božský písař, spolu s Ma‘at a Požíračkou duší Amemait tvořili podsvětní přijímací komisi.
Doprovodný Thovtův obrázek nakreslil Jeff Dahl (Own work) [GFDL or CC-BY-SA-3.0-2.5-2.0-1.0], via Wikimedia Commons
24.3.2013
Bela da meia-noite
Noční zjevení brazilských městských pověstí. V překladu Půlnoční kráska, jiným jménem Paní v červené, Dama de Vermelho, podle obvyklé barvy šatů, ve státech Minas Gerais a São Paulo jí zase znají jako Mulher de Duas Cores, Ženu Dvou barev. Zjevuje se po soumraku a projevuje zájem o osamělé muže v barech. Osamělí muži většinou nemívají dobré skóre (proto sedí sami), pročež by už jen zájem krásné dívky měl varovat, ale budiž. Slečna si chce povídat, tančí a popíjí, nakonec dojde i k pozvání domů. Blíží se půlnoc a cíl, přenechávající myšlení pohlavním žlázám ho samozřejmě přijímá. Doprovází krasavici a...
... v nejlepších koncích těchto příběhů se zastaví v hotelu a užijí si něco nezávazného sexu, než...
... v nejběžnější variantě doprovodí muž slečnu až k vysoké zdi, kde...
... dívka oznámí, že je duch, hodiny odbijí půlnoc a Bela da meia-noite zmizí.
Vysoká zeď druhého případu se samozřejmě ukáže zdí hřbitovní.
Méně frekventovaná, leč stejně známá, je historka o krásné noční stopařce na opuštěné silnici, která si pak nechá zastavit u svého – ano, zase hřbitova. Jak její, tak příbuzné pověsti – kterých je po celém světě, najmě v Evropě, odkud přišla – hodně, se snaží vyložit původ strašidelné slečny obvyklým způsobem: zemřela při svatbě, nebo byla zavražděna, může jít také o ducha člověka, který neví, že je už mrtvý.
31.3.2013
Loira do Bonfim
Jedna z Půlnočních krásek, známá ve Belo Horizonte, což je hlavní město Minas Gerais a páté největší sídlo v celé Brazílii. Bonfim je menší město v aglomeraci Belo Horizonte, a Loira je v překladu Blondýna. Modus operandi je obvyklý, večer, bar, osamělý muž, doprovod, hřbitovní zeď, půlnoc, odhalení pravdy a zmizení. Své vlastní parkovací místo v tomto Bestiáři získala nejen jako modelová představitelka Bela da meia-noite, ale také pro jisté detaily; protože jde o zjevení celkem populární (aspoň ve své době, její praxe se datuje od roku 1950), má nejen několik verzí děje: k bonfimskému hřbitovu se nechává dopravit taxíkem, nebo za tímto účelem navštěvuje policejní stanice a požádá o doprovod rameno zákona, ale existují i střízlivá – či střízlivější – vysvětlení celé legendy. Podle některých si tento konkrétní případ vymyslela média, aby měla o čem informovat, podle dalších šlo prý o transvestitu, jehož otec na inkriminovaném hřbitově pracoval jako hrobník.
Ale stejně si raději dejte v belahorizontských barech pozor.
31.3.2013
Iara
Původně byla tahle vodní panna součástí legend původních obyvatel brazilských pralesů, Tupíů a Guaraní. Z jazyka Tupí také pochází její jméno: yîara znamená Vodní paní (slovo pro vodu je mimochodem Y). Dostala se do folkloru obecně brazilského, přičemž nabrala spoustu původně evropských atributů. Je to krásná mladá dáma, pročesávající své zelené vlasy na říčních kamenech. Nebezpečná dívka, která jak spatří muže, začne ho lákat (zpěvem) a když se jí zadaří, odvede si partnera pod hladinu. Až na doživotní omezení pohybu jde o fešácký kriminál, protože iara je pozorná milenka i manželka. A nestárne.
31.3.2013
Urubutsin
Vyprávěli si Indiáni kmene Kamayurá, žijícího na horním toku brazilské řeky Xingu, že v dávných dobách museli lidé bydlet nedaleko termitišť ve věčné noci, protože jasný den si pro sebe uzurpovali ptáci. Vládl jim supí král Urubutsin – a právě na něho přichystali pastičku bohové Slunce a Měsíce Kuat a Iae, kteří se rozhodli přinést světlo dne i lidem. Ze svého pohledu na to šli chytře, jenže hned zpočátku se ukázalo, že až příliš chytře: vyrobili panáka, připomínajícího mrtvolu, a nacpali ho červy a mouchami. Tento dar pak poslali Nejvyššímu supovi.
Který absolutně nechápal proč.
Teprve, když mu božští bratři vysvětlili, že jde o dar a supí pochoutku, chytil se myšlenky na více dobrůtek, které určitě dostane, když Kuata a Iaa navštíví. Vypravil se tedy na návštěvu, dostal se k další umělé mršině – ale když se na ní snesl, aby si dal do zobáku, chytil ho schovaný Kuat za nohu a vymohl si padesáti procentní podíl na slunečním světle, pročež se od té doby střídá den s nocí. A supové, mimochodem, mají dnes hlavy bez peří proto, protože než tehdy vyrazili na pro ně nepříznivě vyvrcholenou návštěvu, hodili se do gala a oholili si je.
P.S. 2023. Samozřejmě ne supové, ale kondoři. Autora (který o nepřítomnosti supů v Americe ví, a navíc se už v útlém školním věku vytahoval svými přírodopisnými znalostmi) neomlouvá, že angličtina používá pro oba stejný výraz. Prostě psal a nemyslel. To se nedělá. (Nemělo by.)
7.4.2013
Kasogonaga
Pro obyvatele pamp oblasti Chaco (což je velký kus Jižní Ameriky, zabírající sever Argentiny, Chile, Paraguay a ještě část Bolívie) je Kasogonaga nebeskou dámou, která se postarala o důležitou součást každého světa, totiž o déšť. Pro lovce z Chaka velmi důležitou, takže nevím, zda vědecké jméno Plocopsylla kasogonaga, které dostala v roce 1988 tehdy popsaná blecha, je poctou, nebo naopak.
7.4.2013
Fisoc'oyich
Indiáni národa Nivaklé z paraguayské části Chaka vysvětlují svou chudobu jednoduše: k prvnímu Nivaklé přišel Stvořitel Fisoc'oyich a nabídl mu mouku, což Nivaklé odmítl s tím, že jde o nevyzkoušenou novinku. Bůh pokrčil rameny a dal mouku bělochům. Poté bůh představil Nivaklé cukr, na což mu bylo řečeno, že tradiční med je rozhodně sladší. Cukr tedy zase dostali bílí. A co takhle tahle kvalitní látka na šaty, nabídl Fisoc'oyich. Bez úspěchu. Proč byste nelovili puškou? zkusil to Stvořitel, ale Nivaklé se lekli hlasitého výstřelu a s díky si nechali foukačky a šipky. Jak látku, tak střelné zbraně nabídl Stvořitel bílým, kteří je naopak s díky přijali. Nakonec to Fisoc'oyich zkusil s hotovostí a představil Indiánům papírovou měnu, za níž si bude moci pořídit vše výše uvedené. První Nivaklé se bohovi vysmál a vyrazil lovit zvířata na jídlo a nezbytné ošacení, a trmácet se mezi stromy při hledání medu.
Stvořitel, kterého nevděk dožral, se na podpatku otočil a dal i peníze bělochům. A proto jsou bílí bohatí a Nivaklé chudí.
7.4.2013
Kamui Fuchi
Bohyně krbů, které Ainové z Hokkaida říkají Kamui Fuchi a Ainové ze Sachalinu Unci Kamui, patří k veledůležitým božstvům tohoto malého národa. Krb, nebo jeho technologicky jiný ekvivalent, ostatně ve většině společností odjakživa patřil ke středům vesmíru, života a vůbec... Proto si kupříkladu ainští šamanové sestavili rituál, kterým dávají bohyni možnost zjistit druh nemoci svěřené osoby a sdělit patřičný léčebný postup; rituál zahrnuje bubny a pálení bylin v krbu a provádí se v noci.
Kamui Fuchi je – pokud jde o personifikaci – považována za úctyhodnou stařenku, jejíž funkcí, kromě zmíněné ochrany před nemocemi a jinými nevhodnostmi života je i rozhodování o duši zemřelého. Soudí ovšem i obyčejné rodinné hádky a rozpory, k čemuž má k ruce další kamui, specializované kupříkladu na dodržování slibů. Z titulu funkce střeží hranici lidského a nadpřirozeného světa. Krb, v němž přebývá, by neměl nikdy vyhasnout.
Úctu jí prokazují i ostatní bohové, kupříkladu sluneční Chup-Kamui ji zdraví paprsky na podlaze, do nichž není dobré vstupovat. Nejspíš nejen pro její sílu (magicky přeprat bohyni čerstvé vody, která jí chtěla přebrat manžela, zvládla takřka mrknutím oka), ale i tak... Na svět se prý dostala ve společnosti božstva bouře Kanna Kamui, případně se narodila díky podpalovacím dřívkům, jinde je dcerou jilmu.
14.4.2013
Zao Jun
Kuchyňský bůh, českým přepisem Cao ťün, ale v tomto případě se přidržím oficiální verze. Ta Wade-Gilesova je Tsao Chün, ať to máme kompletní.
Je to populární a považovaný čínský bůh – v sousedním Vietnamu pod jménem Táo quân – a situoval se coby ochránce rodinného krbu. Původně ovšem býval docela obyčejným smrtelníkem, který podnikal v oboru alchymie a výroby zlata, jakož i příslušné magie. Jako mnoho takových, i on se osudem (včetně vlastního přičinění) zatoulal na popraviště. V Zao Junově případu ovšem došlo k pokračování. Podle jedné z verzí.
Podle jiné Zao Jun prostě vznikl spolu s vynálezem zděných kuchyňských kamen, v nichž také obvykle žije a antropomorfní formu na sebe bere jen výjimečně. Kamna jako středobod čínské domácnosti, jsou brána opravdu vážně, v případě nutnosti je dědí nejstarší syn, zatímco jeho mladší sourozenci přenášejí z těch starých do svých nových jen oheň (ostatní majetek se dělí).
14.4.2013
Killmoulis
Zatímco v českých mlýnech se často objevovali vodníci, ať už coby nebezpeční útočníci, nebo prostě sousedé, co tu a tam zaskočili na kus řeči, mlynáři severní Anglie mají v záznamech killmoulise. Ošklivého domácího pomocníčka, příbuzného tamním browniům, vybaveného opravdu velikým nosem a zbaveného pusy (k přesunu potravy do žaludku prý používá nozder). Jak mají podobná stvoření ve zvyku, pracuje na plný výkon, jeho příspěvek k funkci mlýna ovšem vyvažují škodolibé vtípky a naschvály.
14.4.2013
Hestia
Nejstarší dcera Krona a Rheie skončila stejně jako její sourozenci na nějaký čas v otcově žaludku. Po vysvobození a vítězství ve válce, jíž její bratři proti otci vedli, se dostavila na Olymp, kde se stala předmětem zájmu bratra Poseidóna i synovce Apollóna, Hestia se však rozhodla zachovat panenství a neprovdávat se, což bylo respektováno. Protože s tím souhlasila hlava vítězné strany Zeus, který ji také coby ochránkyni domácího krbu a harmonické rodiny zaměstnal.
Ke své práci se ve skutečnosti dostala až v pozdější době, starší prameny, kupříkladu Homér sice chválí posvátný rodinný krb, ale jeho ochránkyni nejmenuje, to udělal až několik století po známém (ač dost možná nikdy neexistujícím) básníkovi Hésiodos, jehož Theogonia (O původu bohů) mimochodem dodnes slouží jako základní dílo pro základní studium řeckého pantheonu.
Hestia mívala v očích lidí obvykle podobu ohně, stejně jako jiná božstva stejného charakteru. Chránila i ty, kteří se k ní uchýlili do azylu. Jako bohyně mírná a klidná, dostávající první oběť z veřejných obřadů, zdržující se obvykle na Olympu (i když své oficiální místo v olympské dvanáctce později přenechala Dionýsovi), není účastnicí mnoha historek, ale jedna se přece jen zachovala. Zmiňuje ji Ovidius, který vypráví o oslavě kdesi na venkově, kam byli bohové pozváni a kam se také dostavili, a kde hodovali a hodovali, až všichni usnuli. Včetně Hestie, kterou se při té příležitosti pokusil znásilnit opilý Priapos. Což se mu nepovedlo, protože zahýkal osel, bohyni probudil, a ta dala nižšímu bohovi plodnosti co proto, takže v děsu utekl.
Doprovodná ilustrace u tohoto povídání je mimochodem obrázkem římské kopie řecké sochy, a nemusí představovat Hestii, ale její apeninský protějšek Vestu, což byla osoba mnohem důležitějšího postavení, než ochránkyně krbu z druhého břehu Jadranu.
Doprovodný obrázek je obrázkem římské kopie řecké sochy a pochází z knihy O. Seyfferta Dictionary of Classical Antiquities, (1894), zdroj Wikimedia Commons, licence public domain
21.4. 2013
Vesta
Záběr římské bohyně a ochránkyně domácího krbu Vesty byl mnohem širší, než náplň práce její řecké kolegyně Hestie. V souladu s tehdejšími představami a myšlením se stala ochránkyní celého Říma a jeho říše, pročež se jí dostalo cti vlastního chrámu na Foru (který ironií osudu několikrát vyhořel). A zatímco v domácnostech bývala uctívána spolu s Láry a Penáty u krbu, státní Vesta měla k dispozici šest vestálek, kněžek, které udržovaly věčný oheň ve státním krbu. Také hlídaly některé státní klenoty, kupříkladu paladium. Do chrámu neměli přístup muži, s výjimkou hlavního kněze.
Devátého června se pak konaly vestálie, státní svátek zasvěcený Vestě, z něhož mimochodem pro bohyni vyplynula po čase další povinnost, stala se patronkou pekařů.
21.4. 2013
Äbädä
Zjevuje se sibiřským Tatarům v podobě stařenky. Je to neškodný a nevinný lesní duch... a co si budeme namlouvat, do Bestiáře ji přivedla především ta sbírka přehlasovaných áček, víc o této dámě bohužel nevím. Jiných pramenů, než Wikipedie jsem se nedobral. Úskalí cyrilice bych s vyplazeným jazykem možná zvládl, ale tatarštinu určitě ne, ačkoliv fakt, že se jako Әбәдә vyskytuje na stránkách tt.wikipedia.org, tedy tatarské mutace naší milované encyklopedie, její existenci víceméně stvrzuje.
21.4. 2013
Abumi-guchi
Chlupaté stvoření, pocházející z třmenů. Patřívaly kdysi vojákovi, který padl v bitvě.
Objevuje se například v knize Gazu Kyakki Tsurezure Bukuro, v japonském bestiáři, který na konci osmnáctého století sestavil Toriyama Sekien (pravým jménem Sano Toyofusa). Ten dal dohromady sérii čtyř knih, společně pojmenovaných Gazu Hyakki Yakō, v nichž na základě tehdejších pověstí, zkazek a jiných folklórních pramenů ubytoval celou řadu yokai, japonských bubáků a nadpřirozených stvoření.
21.4. 2013
Szélanya
V maďarských pověstech existuje teorie, podle níž vzniká vichřice smrtí mocné čarodějnice, ale podle starší víry (která stojí podle všeho i za původem uvedeného folklórního zjištění) je za vítr z horních pater Beaufortovy stupnice odpovědná postarší dáma, nazývaná Szélanya, čili Matka vichru, která žije kdesi na konci světa, v jeskyni na vrcholu obrovské hory; vítr pak vychází z jejíhož ústí. Jen tak na okraj, maďarský vesmír míval tři vrstvy, Svět horní (s bohy, jimž předsedal Isten, a nebeskými tělesy), Svět spodní (obydlený zlými duchy a hlavním zlounem Ördögem, a mezi nimi Střední svět, čili ten náš, na němž kromě lidí přebývají i nejrůznější nadpřirozené bytosti. Celá tahle kosmologická představa má úhlednou a známou podobu Světového stromu, u jehož kořenů leží drak Sarkány.
Zpět k mocné obyvatelce Středního světa Szélanyi.
Dámě se nesluší nadávat, a když je ztělesněním větru, pak to platí dvojnásob. Patří tedy k doporučením silný vítr neproklínat, nehrozit mu, ani po něm házet sekery i jiné předměty, protože jednak je to celkem k ničemu, jednak se Szélanya může rozhněvat a vyřídit si to s lidmi přes úrodu. Respektive neúrodu. Dámy se sluší i ctít, a Matce vichru se cti také dostalo: stala se kmotrou jednoho z venušských geografických objektů, Szél-anya lineae, linie, táhnoucí se nedaleko severního pólu podél osmdesátého poledníku.
21.4. 2013
Szélkirály
Maďarskému povětří nevládla jen zmíněná Szélanya. Pánem větru a deště byl i Szélkirály, Větrný král. Byl druhým nejstarším synem nejvyšší božské dvojice jmény Arany Atyácska a Hajnal Anyácska, (Zlatého otce a Matky úsvitu). Na nejstaršího ještě dnes dojde, k ostatním sourozencům jen tolik, že jich nebylo málo a žili v Horním světě. Adresou tam byl i Szélkirály, druhé patro pod vrcholem Světového stromu obsadil Stříbrný les, v němž Větrný král žil a kde, na Poli hrdinů a předků shromažďoval po (jejich) smrti velké bojovníky. Kromě toho vlastnil obrovská stáda koní (býval někdy i jejich bohem). Pokud jde o vzhled, popisují ho jako velkého mladíka s dlouhými tmavě hnědými vlasy, oblečeného v modré a zelené, se sokolím pírkem za kloboukem. Zbraně a zbroj vyrobené ze stříbra.
29.4.2013
Napkirály
Sluneční král, přejíždějící každého dne od východu k západu po obloze na koni, starší bratr Szélkirályův. Sluncem, které putuje po obloze a všechno vidí, nebyl Napkirály odjakživa. Dřív totiž nebývala žádná země, nad níž by mohlo Slunce putovat. Na počátku bývala kolem Světového stromu jen voda a nic než voda. Arany Atyácska, Napkirályho božský otec spustil na vodu malou loďku a posadil do ní své dvě nejoblíbenější děti: budoucího Slunečního krále a jeho sestru Levegõ Tündérke. Ti spolu později zplodili potomka. který se jmenoval Hüvelykpiciny a vyrobil Zemi.
Ve shodě s jinými vysoce i nízko postavenými bohy z nejrůznějších končin světa měl i Napkirály pletky vážné i nevážné s různými ženami. Se střídavým úspěchem, protože ani velmi vysoké postavení vám nezaručí, že dostanete vše, na co pomyslíte. V případě Tündér Ilony, do níž se zamiloval na první pohled, se mu nevedlo, ačkoliv ji dovedl až k oltáři. V průběhu svatebního obřadu skočila Ilona raději do řeky. Proměnila se v Měsíc a od té doby před Sluncem stále prchá.
Úspěšnější byl naopak u Pozemšťanky jménem Délibáb. Musel o ní sice bojovat s bratrem Szélkirálym, zápas to byl příslušně mytologický, plný úkolů, hádanek i boje, nakonec Sluneční král vyhrál, ačkoliv bratr měl lepší skóre: Délibáb totiž milovala Nápkirályho a to rozhodlo. Určitou roli hraje i to, že ač dívka původně smrtelná, byla Délibáb podle jména také optický přelud, čili hrátky s lomem světla v atmosféře, a jako taková se objevovala pouze za svitu slunce, ne, když obloha patřila Szélkirályovým oblakům. V každém případě se s nebeským manželem stali prarodiči Maďarů.
29.4.2013
Hadak Ura
Zkráceně Hodúr byl třetím významným potomkem maďarské božské dvojice. A i když se to po zjištění povolání a atributů jeho dvou bratrů nabízí, nešlo o Měsíčníka, ale o božstvo ohně, později sloužící i jako božstvo válečné. Pro tuto úlohu mu býval před bitvou obětován bílý kůň.
Jeho les na Světovém stromě se jmenoval Měděný a nacházel se pod Stříbrným hvozdem Szélkirályovým. Měď byla Hodúrovi zaslíbeným kovem a z ní si zhotovil i zářivou zbroj i zbraně. Coby božský kovář vyrobil také legendární zbraň, zvanou Isten kardja, čili Boží meč, který si později přivlastnil sám Attila.
29.4.2013
Tugarin Zmejevič
Tugarin Zmejevič byl ohnivou dračí potvorou, působící v Rusku v dobách, kdy se na východě Evropy proháněli neohrožení bohatýři Ilja Muromec, Dobryňa Nikitič a Aljoša Popovič; posledně jmenovaný přišel s Tugarinem do styku osobně.
Stalo se tak na soubojovém poli, kde se ti dva střetli (někdy v regulérní válce), aby si po vzoru ostatní antagonistických dvojic navždy vyřídili účty.
Tugarin se obvykle neobjevoval v dračí podobě. Příslušné prameny ho popisují i jako více či méně člověka, ono víceméně tu upozorňuje třeba na fakt, že když se proti Aljošovi řítil v sedle svého řvoucího koně, bylo jeho tělo pokryto syčícími hady. Na druhou stranu byl přítelem (možná i intimním) manželky knížete Vladimíra a té by se coby monstrum nejspíš nelíbil. Vraťme se ale na bojiště či kolbiště, kde po úvodním krytí hustým dýmem a útocích ohnivými střelami, se Tugarin na Aljošu vrhl i v létající dračí podobě. Tady byliny připomínají jeden z dnešního pohledu zajímavý detail: Tugarinova (dračí) křídla byla z papíru. Zdá se, že pověst může popisovat konkrétní událost, protože se však papíroví draci používali už několik století nejen v Číně, ale ve stejně dávných dobách třeba i ve Středomoří a nešlo tudíž o žádnou Wunderwaffe, nelze upřít podezření jedním směrem. Ačkoliv se nabízí tolik obvyklí mongolští jezdci (kteří ve skutečnosti přišli až o několik století později, a my jimi často nahrazujeme Huny a Avary, kteří se přiřítili z téhož směru), představovala pro vladimirovskou říši stejný problém i východořímská říše. A budeme-li v myšlenkách odvážní, můžeme opatrně ukázat prstem i na Persii, s níž mívali staří Slované jisté kulturní vztahy.
Pokud jde o legendy a folklór, byl Tugarin, stejně jako mnoho protivníků slavných bohatýrů, prostě personifikací problémů, které přicházely zpoza hranic, z minulosti, případně z přírody. V tomto případě šlo jednak o pohanskou zátěž nových křesťanů, jednak o reálnou hrozbu, blížící se ze středoasijských stepí a ovlivňující východoevropskou historii na dlouhá staletí.
Málem bych zapomněl, ona papírová křídla se stala drakovi osudná, Aljoša si totiž promptně vymodlil déšť, křídla zvlhla, Tugarin se poroučel k zemi a bohatýr ho rozsekal na kousky.
5.5.2013
Tištrja a jeho protivníci
Na obloze tohoto perského boha deště, potažmo úrody, která je na vodě shůry závislá, představuje hvězda Sírius. S protivníkem Apaošou ale podle jašt, hymnů, které jsou součástí Avesty a oslavují různá božstva, zápasil v podobě koně. Bělouše se zlatýma ušima, zatímco Apaoša, volným překladem Sucho, se na něho vrhl jako černočerný vraník. Zápasili u jezera Vourukaša, zdroje všech světových vod, což mohlo ohrozit celý svět. A také ohrozilo, protože Tištrja zprvu prohrál a utekl. Teprve po Zarathuštrově oběti a přímluvě se deštivé božstvo vrátilo, pustilo do druhého kola a Apaošu porazilo.
Další z velkých protivníků správce světového vodstva Tištrjy je čarodějka Dužjáirja, jejíž jméno znamená Neúroda. Není to nepřítelkyně tak mocná, jako Apaoša, ale stejně je třeba dávat na ni pozor.
5.5.2013
Váju-Váta
Zoroastristé měli za to, že bůh větru Váju, vybavený zlatou zbrojí a ostrým oštěpem, pronásleduje Špatné smýšlení, aby sloužil k obraně Ahura Mazdova díla. Převzali Vájua od hinduistů a doplnili o další synonymum, respektive výraz pro atmosféru: Váta. Občas mu také přisuzovali i vlastnosti nedobré, dualismus je ostatně tomuto náboženskému systému vlastní.
5.5.2013
German
Na východě Srbska a severu Bulharska je German démonem povětří, majícím na starost déšť a kroupy. To z něho činí bytost chápanou ambivalentně, z jedné strany je hodný, protože se stará o potřebné zavlažování, na druhou pak sype zmrzlou vodu, aby úrodu znemožnil. Ke Slovanům se dostal nejspíš z Thrákie a nejvíc si užil přízně pohanských věřících o letním slunovratu, kdy byla hliněná figura, nesoucí jeho jméno slavnostně hozena do řeky, to kvůli přivolání blahodárných dešťů v jinak nejisté letní srážkové sezóně. Jinému rituálu, prováděnému se stejným záměrem, tedy zajištění vláhy, ale původně napovídajícímu, že German zajišťoval plodnost jako takovou, ho podrobovaly ženy; jejich rukama neskončil ve vodě, ale byl zahrabán do země.
12.5.2013
Raróg
Dalším slovanským nadpřirozeným obyvatelem vzduchu je Raróg, což v jednoduchém překladu do češtiny prozrazuje, že ve své běžně viditelné podobě vypadá jako raroh, či příbuzný sokolovitý pták. Nebo jiný dravec, ruku na srdce, kdo z vás je od sebe bezpečně rozezná? Folklórní rarog mohl vypadat také jako vzteklý skřítek, co ale působil, a jak ho tedy bylo možno zahlédnout nejčastěji, byl větrný vír. Proti němu, respektive proti nepříjemnostem života, které přinášel, se někde bojovalo vržením nože; činili tak třeba na východě Evropy. Jak bylo řečeno výše, v takovém Maďarsku (nejde totiž jen o praktiku slovanskou) se naopak útočit železem na vítr nedoporučovalo. Českým ekvivalentem Raroga je Větřice, její původ ale bývá občas poněkud jiného charakteru. Stejně jako je Rarog na druhou stranu též raráškem, domácím démonem ohnivého charakteru, často vyklubaného z devět dní vysedávaném vejci. Což nám případ lehce zamotává.
12.5.2013
Hans Hagen
Hans Hagen je strašidlo v poměru k ostatním věku takříkajíc pubertálního. Narodil se v době, která právě začala spoustu skutečných bubáků pohřbívat, na konci Druhé světové války. Coby představitel světa duchů slouží od května roku 1945, kdy pro původního živého Hanse Hagena, takto příslušníka německých ozbrojených sil, skončila nejen válka, ale i pozemská existence. Podle pověsti (jedné z jejich variant) se na konci války tři vojáci wehrmachtu, odloučení od zbytku své jednotky, chtěli připojit aspoň k okupační posádce hradu Karlštejna. Ale bylo už pozdě a na hrad se vrátila červenomodrobílá vlajka, pročež trojici nezbylo nic jiného, než další ústup na vlastní pěst. Ustupovali ale divokým územím Českého krasu, krajinou vápencových skal, strží a lomů, což se jim, spolu s partyzány, na které narazili, stalo osudným. Při pokusu o únik do jeskyní Ameriky, přišli o život, zůstal jen poslední, Hans Hagen. Toho při přestřelce v důlních chodbách pohřbil zhroucený strop pod zemí. S posledním nábojem v pistoli... Existují i jinak pojaté, více či méně dramatické příběhy o Hansově konci a jeho důvodech, jisté je, že podle zpráv a zasvěcených informací některých trampů straší jeho duch ve štolách Ameriky dodnes, ať už zvukem, pocitem přítomnosti. Či – jak mi kdysi potvrdil jeden z očitých svědků, respektive zainteresovaných účastníků – jejím připomínáním předměty, které přes noc mění místo, nebo se objevují, aniž by kdokoliv z přítomných měl původně něco takového ve výbavě.
12.5.2013
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
