 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Hor
Přišel na svět v „papyrové houštině“ Achmínu, v nilské deltě. A podobně jako Zeus nějaký ten tisíc kilometrů přes moře na sever, i egyptský Hor se coby nemluvně musel skrývat, aby unikl nástrahám starší generace příbuzných. Synu jehož v té době už podsvětí obývajícího otce Usíra si musela Eset před aktem plození nejprve seskládat dohromady, neboť v důsledku zrady skončil na několik kusů, se tehdy říkalo Harpachered (řecky, jazykem, v němž nám jsou staroegyptská jména povědomější, Harpokratés) a bez mocné kouzelné ochrany své matky Esety by se dospělosti a pravého jména (které znělo Horuer, řecky Haroéris, česky Hor dědictví) nedožil. Samo Hór pak znamená Ten daleko nahoře.
Bez Esetiny pomoci by také nepřežil boj o dědictví po svém otci Usíreovi, o královský trůn. Ten úskočnou vraždou získal strýc Sutech, mocný bůh, oblíbený u nejvyššího Réa. A existence legitimního následníka ho přinejmenším zaskočila.
(Stručné shrnutí zápolení obou bohů už se v Bestiáři objevilo, a to v kapitolce, věnované Sutechovi, takže tady ještě stručněji: přečtěte si odkázané povídání. Nejstručněji – Hór vyhrál.)
Vláda nad Egyptem pochopitelně znamenala vládu nad celým světem. Doslova řečeno, protože Hór, podobně jako Apollón, k němuž ho Řekové přirovnali, se stal i novým slunečním božstvem. Pokud jde o oblohu, pak nejen jím; za Slunce bylo bráno jen jedno jeho oko, to druhé za Měsíc. Bílé zářící noční kotouč byl náhradou za orgán ztraceným v zápase se Sutechem, který se následně stal Okem vševidoucím a symbolem ochrany celé změn, známým jako Horovo oko – vedžat – (a bůh ho ve skutečnosti podědil po starší místní bohyni Wadjet/Vedžet).
Známe obrázky malého boha s palcem v puse, sedícího na klíně své matky, dospělý Hor ovšem vystupoval v podobě člověka se sokolí hlavou, případně cele v sokolí formě. Na hlavě nosil pšent, červenobílou dvojí korunu, symbolizující spojení obou království, boj Sutecha s Horem byl totiž v jedné skutečnosti bojem mezi Horním a Dolním Egyptem. Proto některá vyprávění referují o konci sporu dohodou, v níž Sutechovi připadl kraj na jižním toku řeky, zatímco Hórovi druhá polovina říše (případně sokolímu bohu řeka a jeho strýci poušť). Rozdělení ovšem nevydrželo a mladší generace nakonec brala vše.
À propos strýc.
Původní prameny jsou v určitých pasážích nejisté, občas si odporují a tu a tam nedávají smysl, to se děje i u záznamů mnohem mladších než několik tisíc let. Vychází tedy někdy a někde, že Hór se Sutechem byli bratři. Přes takové nesrovnalosti je lepší se přenášet a pomyslet si třeba, že tak vypravěči naznačují vítězství v zastoupení synem, ačkoliv se ve skutečnosti mohlo smotat několik příběhů z různých konců a časů země dohromady. Nebo starým vykladačům chyběl, případně byl k nepřečtení nějaký ten odstavec ještě starších hieroglyfů, k tomu mimochodem někdy skutečně docházelo. Další rodinná nesrovnalost se pojí s Hathor, obvykle považovanou za Horovu partnerku a v tomto vztahu za matku jeho syna Ihyho. Kromě patrona hry na nástroj, zvaný sistrum by prý mohla dávno předtím přivést na svět i jeho otce.
Protože sokolí bůh se stal prvním panovníkem země, býval každý vládce Egypta považován za Horovo vtělení. Žijící faraon, zesnulý byl prezentován taktéž mrtvým Usírem.
Ilustrace Jeff Dahl, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
8.8.2021
Zankallala
Na dvě pěsti vysoký skřítek. Přes nepatrnou velikost nadmíru mocný, jak mohou potvrdit západoafričtí Hausové. Místo hole používá hada, místo ostruh dva štíry, jako čepici včelí roj. Jezdí na tarbíkovi, doprovod mu dělají štěbetající ptáčci. Velmi schopný v kouzlech.
Mezi zvířaty i obludami obávaný. „Lev se Zankallaly bojí, hyena se Zankallaly bojí,“ prozpěvují opeřenci nad jeho hlavou, a je to pravda. Lidožravého Doda, který se jednou vydal po stopě malého chlapce, vyřídil bez potíží. Nabídl se obludě místo dítěte, nechal se zhltnout a sotva to udělala (co si takovou jednohubkou nepotěšit chuťové buňky), už byl zase venku. Za obřadného zpěvu svých ptáků se objevil před Dodem. Ten ho znovu spolkl, Zankallala znovu vyšel ven. Na lidožroutových zádech. Hned skončil v žaludku potřetí, načež vycestoval ven hlavou – a to už obluda nepřežila.
15.8.2021
Ebigane
Monstrum z pověstí středoafrických Fangů. Rohatý čtvernožec s velkýma ušima, ostrými drápy i tesáky a netopýřími křídly. Použil ho třeba hrdina jménem Mefoumou Mba Foumou, když narazil na most, spletený z hadů. Neváhal, vytáhl z váčku myšku, poklepal jí na hlavu, nepatrné zvířátko rázem vyrostlo v děsivou Ebiganu. A o nebezpečnou překážku v cestě se postaralo.
15.8.2021
Liqimsa
Vypadá jako slon, ale nenechte se zmást. Zvlášť na jihu Etiopie a severu Keni, v místech, kde žije národ Borana Oromo, který s Liqimsou nemá historicky ty nejlepší zkušenosti.
Žili kdysi dva takoví v jeho sousedství. Velcí lidožraví tlustokožci, vyžadující denní příděl obětí. Jak jich ubývalo, snažili se lidé uprchnout na jih, ale Liqimsové je stejně dostihli. Přežilo pouze třicet bojovníků. Mezi nimi naštěstí dva bratři, starší chytrý, mladší odvážný. A ti přichystali léčku.
Starší upoutal pozornost obou oblud tvrzením, že jeho krev a maso zajistí nesmrtelnost. Osvědčený trik, známý z celého světa v různých podobách zabral, sloni se o tak zajímavé sousto začali přetahovat, čímž mladší bratr získal prostor a čas k tomu, aby oštěpy s rozžhavenými hroty oběma probodl břicha.
Podobně skončil Dhuga, monstrum stejně lidožravé, stejně vyhlížející a stejného chování jako Liqimsa. Přerostlý předlouhý slon konzumoval jednoho člověka denně, a to až do chvíle, kdy mu předložili podezřelého cizince. Oběť, která se vlastně nabídla sama a dobrovolně nahradila určenou domácí, vyčkala chvíle, kdy se Dhuga začal po sloním převalovat, aby se podrbal na zádech, a odhalil přitom zranitelné slabiny; místo člověka tlamou dostal do žaludku do ruda rozpálené kopí skrz krajinu břišní.
15.8.2021
Nyuvwira
Největším hadem světa není ani anakonda ani krajta. Je jím Nyuwira, aspoň to tvrdí v Malawi. Pokud se v téhle zemi dostanete pod zem, kde zmíněný plaz žije, poznáte ho snadno, má totiž osm hlav, v těle tolik přirozené elektřiny, že v noci svítí, jedu, že by otrávil nejen slona, a nechuť k pohybu. Polohu mění zhruba jednou za dvě století, což je pak na povrchu poznat.
Letadla, přelétající nad místem jeho pobytu, padají. Pokud budete mít v kapse Nyuvwirovu kůži (hada zabijete jedině tak, že postavíte spirálovitou budovu, stěny vybavíte ostrými čepelemi a zvoněním do ní monstrum přilákáte), pak sice máte zajištěnu movitost, ale zároveň musíte využívat pouze pozemní dopravy, protože žádné letadlo, do něhož nastoupíte, se ani nepohne.
22.8.2021
Indombe
Nežila pod zemí, ale dlouhá je taky pořádně: konžská Indombe se natáhla do několika kilometrů. A ubytovala v korunách stromů, což by v případě přirozeného plaza bylo tak trochu na pováženou, a to nejen pro uvedenou délku (s průměrem cca 1m), ale především pro plamennou podstatu. Přirozená fauna ovšem vnitřním ohněm nedisponuje, leda přeneseně, pročež můžeme tento problém škrtnout ze seznamu. Nadpřirození tvorové získali z fyzikálních zákonů řadu výjimek.
Proto může předlouhý had barvy mědi žhnout a připomínat, že jde o prastarou bytost, spojovanou se Sluncem a svítáním.
Vlastně mohl. (Protože slovo hadice mi přijde v tomhle případě neuctivé, smiřte se v následujícím textu se střídáním mužského a ženského rodu. TEN had, TA Indombe.)
Historie, v níž vystupuje, je mýtický, tedy arogantní příběh hrdiny, který bere vše. Hlavní personou je Itonde, dobře známá postava konžských legend.
Dostala jeho těhotná švagrová chuť na hada, vypravil se tedy s bratrem Lofalem do pralesa, aby nějakého obstarali. Narazili přitom na Indombeu. Bez ohledu na její velikost (a postavení i fakt, že jde o inteligentního tvora, který se s nimi dal do řeči) ji vyprovokovali, aby slezla ze stromů a následně se ji pokusili kouzly přimět, aby je následovala do vesnice. Plán vyšel jen z první poloviny, had byl na zemi, ale rozzuřený tím, že ho chtějí očarovat. Pročež došlo k boji.
Hrdina sice při tom zápase málem přišel o život, když byl žhnoucí Indombou pomačkán, popálen a pohozen; pomocí kouzelného zvonečku se ale dokázal rychle vzpamatovat. Stejným nástrojem pak začaroval hada do slabosti a sebe k síle, zastavil mezitím také Slunce na obloze, aby Indombe nezískala výhodu dlouhého hadího těla v temnotě. Tak ji přemohl a odnesl do vesnice, což nebyl zrovna nejlepší nápad. Kořist obmotala všechny chýše a zhltla všechny jejich obyvatele.
To dostalo do varu pro změnu Itondeho. Vyčaroval obrovský meč.
„Zabiju tě a do mrtě sním!“ oznámil.
„Jak myslíš,“ opáčila Indombe, „ale v tom případě to všechno stihni dneska. A vším myslím opravdu všechno.“
Načež byla zabita, naporcována a zkonzumována. Až na hlavu, do které se mu nechtělo a kterou hrdina odložil pod postel. Což byl zásadní nedostatek.
Opravdu všechno znamená Opravdu všechno, na to nejen hrdinové, ale i lid moderní obyčejný, zapomíná.
Indombe se vrátila jako hadí duch.
Konec – příběhu – se blíží a protože jde o záležitost mýtickou a stvořitelskou, bere tak trochu nečekaný... opak začátku. Itonbeho vesnice, včetně bratra a švagrové, byla vyjedená, sluneční had tedy odvedl osamělého hrdinu do svého vlastního sídla, krásné zdravé krajiny, kterou přenechal svému soupeři a budoucímu lidskému pokolení. Zmizel pak v řece.
(Byla tam ještě nějaká rituální vražda s následným objevením cukrové třtiny, ale obrázek Otce zakladatele Itonbeho, jemuž složila hold i jeho protivnice, si dneska kazit nebudem.)
22.8.2021
Nkala
Slouží v Zambii africkým čarodějům a zabíjí lidi tím, že pohltí jejich stíny. Přes metr v průměru, krabu podobné monstrum má dvě hroší hlavy, každou na jednom konci těla.
22.8.2021
Lukwata
Jakkoliv jméno v překladu z lugandštiny znamená mořský had, je díky lidu národu Baganda a přes něj i zbytku světa známo jako nejznámější místo pobytu tohoto monstra sladkovodní ugandské Viktoriino jezero.
Tmavá a velká, k devíti metrům délky sahající entita tam útočí na loďky tamních rybářů. Nejde ovšem pouze o nebezpečné zvíře. Jednak se vypráví pohádky o nepříliš vysoké inteligenci téhle vodní obludy. jednak bývalo monstru na břehu obětováno (podplácení zlých sil je běžné). K tomu připočtěme také fakt, že pozůstatky toho tvora jsou v širokém okolí považovány za posvátné relikvie.
Závěrečná věta předchozího odstavce napovídá, že lukwata na druhou stranu není děsivý neporazitelný démon. Zabít ji lze a někteří tak i učinili. Nemusí to ale být nejlepší nápad a dobrá kořist; když kraj kdysi postihla epidemie spavé nemoci, obvinili z toho místní lidé cizince, kteří přivolali zabitím tohoto tvora kletbu.
29.8.2021
Elsie. Nebo „jak se vám líbí“, Hamlet
Kalifornské jezero Elsinore nese jméno místa, jež William Shakespeare opatřil příběhem dánského králevice Hamleta. Než půjdeme dál, krok stranou. Postavu i jméno si Labuť avonská (dramatikova přezdívka, přičemž citovaná řeka Avon je v podstatě řeka Řeka, protože slovo pochází z... dost!) vypůjčila ze středověké skandinávské pověsti o Amlethovi. Elsinore je správně dánsky Helsingør. Máte pravdu, mlžím.
Uvedené jezero, jemuž španělští dobyvatelé dali jméno Laguna Grande, a které má jistě i své jméno v jazyce ještě původnějších obyvatel, je domovem jezerní příšery, po vzoru skotské kmotry zvané Elsie. Nebo také Hamlet, když bydlí na takové adrese. Jako pověstná příbuzná je pak i ona uvažovaný plesiosaurid, pozorovaný mnoha fakt-mi-to-musíte-věřit svědky, včetně dítek školou povinných. Zmíněná vodní plocha i její okolí jsou místem, vyhledávaným též přízraky nebo piloty létajících talířů, Elsie je ovšem tamní celebritou nejpověstnější. Tak pověstnou, že má v městě Lake Elsinore i muzeum, adresou 199 W. Graham Avenue.
Které si s monstrem nijak nezadá, protože takové číslo popisné v té ulici vůbec neexistuje.
Hezký odstavec na závěr. Přesto se hodí jisté post scriptum. Pravděpodobné muzeum se pravděpodobně nachází v místech, která jsou spjata s místními duchy. V nejbližším čísle 201 (to můžete skutečně navštívit, aspoň na mapě, dovnitř jen po předchozí domluvě, jde mimochodem o obchod se starožitnostmi) se prochází přízrak utopeného chlapce. Zvláště ve sklepení je jeho přítomnost zřetelná, bývá tam vidět. Jinde po domě jsou slyšet kroky a hlasy. K vraždě tam prý kdysi došlo.
29.8.2021
Champ(y)
Champlainovo jezero na hranicích Kanady a USA hostí obávaného/ neznámého/ vyhledávaného tvora už hezkou řádku let. Svědčí o tom i jeho abenacké jméno: Tatoskok. Mnohem známější je ale pod předzívkou, vycházející jak je zvykem z adresy: Champy.
Od tří do více než třiceti metrů délky, dlouhý krk, rohatá koňská hlava, ohnivý zrak, vyceněné zuby. Nic zvláštního. Celá řada ohlášených pozorování, počínaje devatenáctým stoletím (Abenakie i další původní obyvatele ovšem topil už drahně let předtím). Značný vliv na současnou turistiku. Neoriginální je i vysvětlením oněch moderních svědectví přítomnosti. Novinová kachna. Kláda, velká ryba, lachtan. Plesiosaurus, mosasaurus, třetihorní kytovec.
Ilustrace: BRad06, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
29.8.2021
Gullinkambi
Zlatý hřebínek, kohout, který v (doufejme) vzdálené budoucnosti oznámí ragnarok. Zmiňuje ho Vědmina píseň, stejně jako dva další zástupce řádu Galliformes, rodu Gallus, strategicky rozmístěné po světě tak, aby na poslední boj náhodou někdo nezapomněl. Gullinkambi sídlí ve Valhalle, nejmenovaný kokrháč rudé barvy v Hellheimu. Jak praví stará severská literární památka:
Zlatý hřebenáč
zpíval Ásům.
Ten budí reky,
vládce vojsk,
a jiný zpívá
pod zemí dole,
krvavý kohout
v komnatách Helje. 1)
Třetího, jménem Fjalar, připomíná sloka předchozí. Tenhle kohout, který zdědil jméno po mnohem známějším trpaslíkovi, hřaduje v Járnviðru, Železném lese, dělaje společnost obřímu pastýři Eggthérovi.
1) Edda. Přeložil Ladislav HEGER. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962. Živá díla minulosti (SNKLU).
5.9.2021
Picolaton
Jinak též pique-au-mollet. Pedagogický bubák, působící na východě Francie v burgundském Franche-Comté. Prazvláštní pták, přebývající v hustých křoviscích. Lenochy povzbuzuje k vyššímu výkonu a větší rychlosti štípáním do pat a do pupíku.
5.9.2021
Basan
Slepice velikosti krocana, peří ohnivého vzoru a rudého hřebínku. Nic vyšlechtěného masným průmyslem, to poznáte, když otevře zobák: Basanův dech je viditelný a snadno zaměnitelný s plamenem. Žár ovšem nevydává, nebezpečný tedy není, byť se ohněm (a ohořelým dřevem) živí.
Ze svého původního domova, horských lesů japonského ostrova Šikoku, se nikam dál nerozšířil. Jak pozorovatelé potvrzují, jde o tvora velmi plachého; jakmile zjistí, že je pozorován, zhasíná a mizí.
5.9.2021
Kinie Ger
Zabijácké monstrum odněkud z Austrálie. Odkud přesně bohužel nevím, z pohledu dnešního návštěvníka na tom ani moc nezáleží, protože Kinie Ger už to má naštěstí za sebou.
Měl tenhle tvor tělo a hlavu kunovce. Nebo kočky, píše se někde. To druhé je následek podání z bůhvíkolikáté ruky. Kunovec, vědecky Dasyurus, je dravý vačnatec, jehož české jméno odpovídá vzhledu: skutečně připomíná šelmy z čeledi Lasicovití. Anglicky mu pak říkají Quoll, ve své domovině ale bývá evropskými přistěhovalci nazýván též native cat. A je to.
Zpátky do pověstí: tělo a hlava kunovce, což už víme, končetiny ovšem lidské. V těch opatřených palcem, nosil oštěp. Zbraň, kterou rozséval smrt, Kinie Ger zabíjel na potkání, bylo mu jedno, zda probodne člověka nebo zvíře. Fascinovala ho krev, vytékající z ran.
Až byl jednoho dne u napajedla konečně dopaden Sovou a Vránou, toužícími pomstít vraždy svých dětí. Jedno, jestli skončil roztrhán na kousky a spálen na popel nebo se proboden oštěpy mstitelů zmenšil a proměnil v prvního dnešní vědě známého předka kunovců, v každém případě byl od něj konečně pokoj.
12.9.2021
Andžea (Anjea)
Australské božstvo (Queensland, povodí řeky Pennefather) důležitého pověření. Modeluje z hlíny malé človíčky, které pak, opatřené duší, přenáší do lůna budoucí matky. Onen nehmotný přídavek není ani nového původu ani nepochází z předků, jak by se dalo předpokládat. Je to ta část lidské duše, která přebývá a zůstává v placentě, a proto je vhodné, ne-li nutné tento orgán po porodu zahrabat do písku a místo řádně označit (provádí matka novorozencovy matky). Andžea pak může zmíněnou spirituální entitu najít a uložit pro další použití.
Výroba i příprava budoucích lidiček má mimochodem své přesné postupy: kluky například směřuje Anjea do místa určení přes křoví, holčičky musí překročit zkřížená dřeva. Cesta je důležitá, všechna poškození, které si na ní může hliněný panáček přivodit, zůstanou i novorozenci. Jsou-li útroby rodičky dostatečných rozměrů, pošle bůh, jehož vlastním rodičem je Hrom, a jehož smích ženy občas zaslechnou ale nikdy ho nikdo nespatřil, dvojčata.
12.9.2021
Nguta-Nguta
Domorodci z queenslandského Yorského poloostrova, nejsevernějšího kraje Austrálie, jim také říkají Talpan. Jsou to duchové z křovin a podzemí, kteří opatřují těhotné matky plody. Vlasatí, velkouší, se dvěma páry zrakových orgánů: jedny oči vpředu, druhé na temeni. Plaší, ukrývající se pod zem, jakmile se někdo blíží. Viditelní pouze starším osobám, a to ještě ne všem. Povídá se, že budoucí holčičky strkají do matčina lůna v podobě malých ptáčků, kluky jako pěkně vybarvené hady. Vyrábí je ovšem při slunce západu v přirozené podobě a plné velikosti; zvířecí tvary mají budoucí lidé pouze při cestě dovnitř.
12.9.2021
Impundulu
Hromoví ptáci nejsou jen důležitým prvkem indiánských mýtů. Poletují i nad jinými krajinami. Impundulu například pod sluncem africkým. Na rozdíl od mocných, ale na dobré straně stojících Severoameričanů, ovšem patří tenhle Jihoafričan k tvorům nevítaným.
Když se na obloze blýskne, pták snáší vejce. Velmi zlé znamení, když takové objevíte, nosí smůlu. Je nutné ho okamžitě (nejlépe za pomoci v oboru vzdělaného kouzelníka) zničit. (Ani tady se nevyhneme běžným kontroverzím: existují zmínky o tom, že vejce naopak přináší extrémní štěstí. Nebo majetek, není-li to pro vás synonymum).
Ještě nebezpečnější je Impundulu sám. Rudý zobák, stejně zbarvený krátký ocas i nohy osazené na zavalitém trupu, opatřeném blýskavým peřím, prý mohou spatřit pouze ženy. Nebo se ženám ukazuje v podobě svůdného mladíka. Opeření mívá též černobílé. Rozměrů nabývá od ptáka střední velikosti po výšku srovnatelnou s člověčí. Motají se tu samozřejmě pověsti a báchorky různých tvorů, dob a míst. Autoři současnosti se obvykle drží představy krvežíznivého démonického křídlatce, využívaného kouzelníky (hádejte jakého barevného zatřídění), který umí navíc měnit podobu. Nesaje jen krev a nejen lidem, v tomhle směru věnuje stejnou pozornost i chovanému dobytku, tj. tak jako tak útočí na lidský život. Roznáší také nemoci, včetně tuberkulózy.
Nic vítaného. Jménu samotnému se ale přece jen dostalo jisté kladné kvality. Xhosové začali slovo používat jako výraz pro trať i po ní se pohybující elektrické kolejové vozidlo, určené pro hromadnou dopravu v městské zástavbě, čili pro tramvaj.
19.9.2021
Linkalankala
Démonický pomocník luvalského (Zambie) kouzelníka. V podobě želvy se připlíží nocí k oběti a probodne ji čepelí, která za tím účelem vykukuje z krunýře namísto hlavy.
19.9.2021
Kaututumbwa
Jistý luvalský kouzelník využil i služeb zajímavě konstruovaného tvora, koule kravského trusu, vycpané bobulemi soterku obecného (Abrus precatorius), známými pro svou extrémní jedovatost, a opatřené zuby noháče, místního hlodavce rodu Pedetes. Služba spočívala v nočním útoku na určenou oběť.
19.9.2021
Nartôq
Nevypadal nijak vábně, nos na čele, spodní čelistí se dotýkal hrudi, a první setkání taky neproběhlo zrovna podle norem společenského chování, přesto se démon s výrazným břichem (které mu dalo jméno, znamenající „Ten s obrovským pupkem“) stal užitečným pomocníkem iglulického šamana Anarqâqa. Pokud vás ve jméně tohoto inuitského kmene zaujala část iglu-, pak se tady nespletete, když vám přijde na mysl taky ona sněhová polokoule, jíž jsou obyvatelé Severu známí. „Ti z domů,“ říkají si Iglulikové po našem.
19.9.2021
Torngarsuk
Pomocného ducha, skladovaného v láhvi, s nímž probírají záludnosti jednotlivých případů (ne, tak jak vás napadlo, to neprobíhá), vysílají také inuitští kouzelníci pro pomoc při odhalování věcí budoucích i léčbě chorob taktéž za hlavou ochranných božstev, nejmocnější bytostí, jakou lze v Grónsku navštívit, za Pánem velryb a tuleňů Torngarsukem.
Bůh na sebe bere podobu medvěda nebo jednorukého muže, případně obra či trpaslíka. Spatřit ho ale může toliko kouzelník, ne běžný člověk, pročež na vzhledu až tak nezáleží (pouze natolik, aby tu po čase mohl být doprovodný obrázek). Zdržuje se obvykle ve své podzemní říši, plné štěstí a hojnosti. Opět: pouze kouzelník (správný termín zní: angakkuq) může tu zemi navštívit.
Jedině tento odborník je také prověřen ke vstupu do jiné podzemní krajiny. Náleží Torngarsukově matce/ dceři/ partnerce, jejíž jméno, patrně z bezpečnostních důvodů, neboť zlo se nevyplácí oslovovat příliš hlasitě, neznáme. Ruku má prý velkou jako ocasní ploutev velryby, sídlí pod mořským dnem a rozkazuje mořské fauně. Lidé ji označují jako Pramáti a činí odpovědnou za smůlu a špatné věci. Její sídlo hlídají pozorní a nebezpeční tuleni, není tedy snadné do něho proniknout. Kouzelník, který se rozhodne k takové operaci, rozhodně potřebuje nadpřirozenou pomoc.
Čas plyne a jména i skutky minulosti splývají. Nejmenovanou bohyni začali vypravěči tu a tam pokrývat jménem bytosti jmenované. Možná i proto byl Torngarsuk gramotnými Evropany přeřazen do skupiny démonů, aby se nakonec vyskytl i v knize Dictionnaire infernal, démonologickém slovníku, který v šesti upravovaných vydáních vyšel v letech 1818, 1825, 1826, 1844, 1845, 1853 a konečně roku 1863, kdy byl opatřen ilustracemi Louise le Bretona, jíž se bůh prezentuje i zde.
ilustrace Louis Le Breton, Public domain, via Wikimedia Commons
26.9.2021
Tinia
Staří Etruskové, jak už víme, uctívali Tiniu jako nejvyššího boha, dle středomořské tradice vládnoucího hromem a bleskem. Novodobí obyvatelé původní krajiny, Toskánci, si určité ponětí o jeho existenci zachovali. Jak se ale běžně dělo, změnil v křesťanských časech Tinia (někde Tigna) stranu. Z nejvyššího a nejctěnějšího se stal zlým skřetem, jedním z folletti. Démonem bouře a krupobití, nepřítelem sedláků a jejich úrody. Útočil na ni především v případě, že farmář klel jeho jménem. Bylo pak vhodné ho odprosit (což hezky ukazuje na božský původ).
3.10.2021
Se'irim
V překladech z hebrejštiny se ztrácejí, ale poskakující běsové, o nichž ohnivě káže Izaiáš, obyvatelé podsvětí podle svitků od Mrtvého moře jsou lidem z poloviny kozím, chlupatými démony. Aneb: máme tu chybějící vývojový článek mezi řeckými satyry a křesťanskými čerty. (Jo, a jednotné číslo zní sa'ir, pro pořádek.)
3.10.2021
Zsákos Ember
Muž s pytlem ve službách maďarských rodičů. Často doprovázen ptákem Rézfaszú bagoly. Oba plní stejnou funkci: odnášejí neposlušné nedospělce.
3.10.2021
Babaroga
Rohatá čarodějnice, strkající zlobivé děti do pytle. Taky je protahuje skrz malé díry ve stropě, au. To vše na jihu slovanského světa.
3.10.2021
Baboulas
Pedagogický bubák řecký. Velmi tradiční, schovává se pod postelí.
3.10.2021
Téramó
Toskánský potomek etruského Turmse (známějšího na sousedním poloostrově jako Hermés). Démon, sloužící stejně jako jeho původní božský vzor poslům, obchodníkům a zlodějům. Ne vrahům; pokud se lupiči sníží k takovému činu, Téramó se k nim obrátí zády. Povídala jedna stará paní, žijící nedaleko Forli, že svou podporu lapkům podmiňuje též odvedením části lupu potřebným.
Při obchodech stojí na straně poctivých kupců či zákazníků, hlídá, zda bylo zboží doručeno dle domluvy, že bylo dle dohody zaplaceno. Dohlíží na smluvený čas dodání (pokud se obchodník opozdí, přenese Téramó sám zboží do zákazníkova domu a zprostí ho povinnosti platit).
Mívá společníka jménem Buschet. Jeho etruský původ se ztratil v hluboké minulosti, z lidové balady se ví, že se Buschetovi nelíbí, když v domě zůstává nebožtík.
10.10.2021
Siero
Případně Siera, jde-li o samičku tohoto skřítka. Uměl toskánskému sedlákovi pěkně zavařit, když se s jeho rodinou nepohodl. Měnil kvalitní mléko v nechutnou tekutinu. Kvalitu ovšem uměl i zajistit.
Podporu si vyžadoval přímo, jak vypráví jedna místní pověst. Zaklepal na dveře a nabídl hospodáři štěstí (nebo odpuštění, pokud předcházelo jeho návštěvě časté klení jeho jménem) výměnou za jednu noc, strávenou s jeho dcerou. Nebylo to ovšem děvče příliš pohledné, Siero tedy prohlásil, že sám sebe trestat nebude, a že postačí, když pro něho sedlák každého dne najde dobré slovo.
10.10.2021
Norcia, Nortia
Z etruského dávnověku přežila do dob prakticky nedávných i bohyně Nurtia. Zatímco v dobách před Kristem pracovala v oboru věšteckém a měla pod dohledem čas a osud, Toskánci ji později pověřili velmi praktickým dohledem nad hledači lanýžů. Nebo plašením psů, které v kraji při slídění po chutných houbách lidé využívali.
Anebo jde jen o shodu jmen, a Nortia starověká, o níž se zmiňují římští autoři a jíž se na Nový rok v chrámu ve Volsinii zatloukal pro štěstí hřeb, nemá s patronkou lanýžového byznysu nic společného.
10.10.2021
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
