Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část devátá


Prokletí dívek v Čechách

Bílá paní Perchta

Bílá paní

je nejznámějším přízrakem ženského pohlaví. Také nejhojnějším. Můžete ji nalézt na nejrůznějších místech Evropy, zemí zaslíbenou pro dámy v bílém je kupříkladu Anglie. Ale raději zůstaneme doma. Málo platné, jakkoliv je Bílá paní z Balvenie Castle zajímavá, většině z nás se vybaví Perchta z Rožmberka. Máte ji, ostatně, i na obrázku.

O jejích životních osudech a legendě se můžete dočíst na stránkách českokrumlovského zámku. V dlouhém bílém oděvu procházela bílá paní rožmberská po chodbách vítkovských sídel Krumlova či Jindřichova Hradce a prozrazovala věci budoucí. Když se měl někdo ženit, očekával-li se potomek, nosívala bílé rukavičky; měla-li věštit neštěstí, oblékala rukavice černé.

Do důchodu odešla po smrti posledního Vítkovice, Petra Voka, několikrát se ale vrátila. Například za druhé světové války na hrad Rožmberk, kde vyděsila děvčata z nacistického spolku Bund deutscher Mädeln.

Existovalo však mnoho dalších bílých dam, většinou obětí prokletí. Nejrůznějšího sociálního původu, v Berouně služka, v Soběslavi duch Zuzanky Vojířovny, v Kloboucích manželka tamního pána. Byly ovšem i přízraky původní, pocházející pravděpodobně z pohanských dob, kdy bílá bývala barvou smrti.

V německých pověstech nalezneme totiž bílou paní, vychovávající potomky, jíž tam říkají – kupodivu – Bertha. Nezbedné děti samozřejmě strašila. Od ní je sice jen krůček k jihoněmecké Berchtě, italské Befaně či české ježibabě, ale toto příbuzenství pomineme, aspoň prozatím. Důležité je, že od Berthy a Berchty vede jasná cesta k někdejším pohanským bohyním.

Bílá paní rožmberská je tedy, jak se zdá, revenantem daleko starším a vznešenějším, než si myslíme.

 

Černá paní

už je z naprosté většiny prokletou osobou ženského pohlaví. Jedna taková se objevovala v Českých Budějovicích, jiná v Praze ...

Většinou byly tyto dámy v černém z téhož důvodu, jako bílé paní v bílém, křesťanství totiž sebou přineslo mimo jiné i změnu pohřební barvy. Černá je ostatně slušivější, žádná z těchto dam, které jsem měl tu možnost poznat, také nestrašila u vody, na cimbuří, nebo v dlouhých chodbách, do nichž vysokými okny prozařuje měsíční světlo, ale v hlubokých lesích či městských ulicích. A všechny vesměs strašily z dobrého důvodu – pro svůj ne zrovna ctný a poctivý způsob života. Takže se zdá, že by s nimi mohla být větší zábava.

 

Černá panna

z Ostrého je vlastně převlečenou bílou paní, sebevražedkyní, která se vrhla do Ploučnice u hradu Ostrého. Jako bílá paní se zjevuje na břehu, jako černá panna láká na divotvorný proutek, jež je třeba z hradu hodit do řeky. Potom skočit za ním, čímž se člověku dostane kouzelné moci.

Černá panna však v tu chvíli číhá ve vodě a chystá se adepta čarodějného umění utopit.

 

Jasanová paní

Protože jí kdysi muž zaklel do jasanu, nestala se paní z hradu Džbán bílou, ale Jasanovou. Na zmíněném hradě u Rakovníka také straší.

 

Režná paní

Kdysi bývala pyšnou a bezcitnou zbohatlicí, která se ke svému majetku dostala díky čarodějnici. Ta jí poradila, ať zaseje len ... a tak dále, stejně jako Krteček. Neměla si ovšem ušít kalhoty s kapsama, ale košili. Tu pak nikdy nesvlékla.

Stejně jako mnozí podobní poposazovala mezníky, ale zatímco se z takových zločinců stávali ohniví muži, z naší dámy se stala Režná paní, chodící od mezníku k mezníku a vzdychající. Kde? V Dobré Vodě u Světlé nad Sázavou.

 

Ohnivá panna

Ohnivou se stala marnivá dcera pána zámku v Bystřici pod Hostýnem. Protože byla i lakomá, dnes hlídá tamní poklady, držíce klíč v ústech.

 

Měděná panna a Modrá dívka

Měděná panna je domovem, jak jinak, v Měděnci u Klášterce nad Ohří. A je zakleta do Měděné hůrky, kde hlídá poklady.

Společnost by jí mohla dělat dívka v modrém. Ta se kdysi z nešťastné lásky utopila a teď, v modrých šatech a bílém závoji, sedává každou páteční noc u bažiny Černý rybník nedaleko Měděnce.

 

Rožmberský obraz tamní Bílé paní vyfotil Wolfgang Sauber, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

(16.11.2002)

Vadleany

Stanete-li se pastevcem v maďarské pusztě, můžete se setkat s ledasčím. Například s obnaženou dívkou, jejíž dlouhé vlasy splývají až na zem. Ve chvíli, kdy vás začne svádět, můžete si být jistí, že jste se setkali s vadleanny, lesním démonem. Taková setkání jsou ovšem vždy nebezpečná a zhoubná, vzpomeňte českých lesních žínek, surinamských azeman nebo skotských baobhan sith. Je s podivem, že při tolika známých případech se čeští, skotští, maďarští i jiní mládenci nepoučili.

(24.11.2002)

Szépasszony

Stejně jako v předchozím případě, i v tomto se jedná o svůdnou a svádivou dívku, ženského démona s dlouhými vlasy. Pro změnu dívku oděnou v bílém. Podlehnout jí, znamená pustit se do tance v bouři či v krupobití. Pozor o polednách, to bývá nejsilnější.

Rozhodně není rozumné vstoupit do kruhu, vyšlapaného v trávě, může být tanečním parketem této dámy.

Jak se zdá, v Maďarsku se tato víla stará o mnoho resortů; poledne prozrazuje démona času, kruhy bytost polní, tance v bouři ducha povětří. Protože však maďarštinou nevládnu, zůstává jediným zdrojem informací Encyclopedia Mythica, která je v tomto případě skoupá na slovo.

24.11.2002

Liderc

Zatímco v Čechám se z vejce černé slepice, nošeného v podpaždí vyklube plivník, v Maďarsku liderc – to vejce ovšem musí být první, které daná slípka snese. Nu a vyklubaný malý ďáblík (skutečně tak vypadá, včetně kopyta na jedné noze, jindy ovšem zůstává v kuřecí podobě) se pak snaží, stejně jako jiní jeho příbuzní, pomáhat. Splní jakékoliv přání, a chce splnit jakékoliv přání. V tom spočívá nebezpečí. Neboť tento neúnavný workoholik vyžaduje být neustále zaměstnán. A zbavit se liderce je těžké. Je třeba pověřit ho úkolem, jež splnit nedokáže. Potom zmizí nebo pukne vzteky.

24.11.2002

Upíři v Malajsii

Před časem jsem se zabýval upíry. Z tak rozsáhlého tématu nezbylo nic jiného, než se vylhat a tak jsem to udělal. Ale protože vampýrismus je vděčný a téměř nekonečný, krví se živící bytosti se objevují po celém světě, seznámím vás s dvojicí démonů z daleké Malajsie

 

Pontianak

Ženský upír, který loví zajímavým způsobem – za obětí se vydává pouze jeho hlava. Což může být zajímavý pohled. Bohužel také poslední, který si pozorovatel užije.

 

Langsoir

Neklidným démonem se stává duch ženy, která zemřela při porodu. Na své oběti útočí dlouhými drápy. Jako mnoho jejích příbuzných, i langsoir na sebe dovede vzít podobu zvířete. Zatímco evropští upíři rádi vystupují jako vlci (obliba netopýrů přišla později), tento druh malajského upíra metamorfuje v sovu.

(1.12.2002)

Hathor

Hathor

Přenesme se z Malajsie do Egypta. Tentokrát vás zvu na návštěvu k vysoce postavené bytosti, k jedné z nejdůležitějších tamních bohyň.

Hathor je známa především jako posvátná kráva, kojná boha Hora a dobrosrdečná bohyně. Není to tak docela pravda, skutečnost je, jak už to bývá, mnohem složitější. Hathor je totiž božstvem prastarým, předdynastickým.

Její jméno se vykládá jako Dům Horův, tedy Nebe, ale také jako Počátek. Vypadala většinou tak, jak ji vidíte na obrázku, občas mívala místo lidské hlavy hlavu krávy. Anebo vypadala jako kráva – potom její břicho představovalo oblohu. Původně totiž byla ztělesněním nebe, Sluneční matkou. Její uctívání se šířilo společně s uctíváním Hora, jako hornoegyptská bohyně měla svého času nejznámější chrám v Dendeře. Postupně se proměnila v bohyni krásy a dobra, takže Řekové ji srovnávali s Afrodítou. V dřívějších dobách však nebývala pouze krávou, ale i hrochem, lvicí, sokolem nebo kobrou.

Jejími nejčastějšími přízvisky jsou Oko Reovo, jež trestá rouhače, Veliká, jež přichází, Vládkyně duchů (tou se stala v pozdějších dobách, kdy se její kult rozšířil po celém Egyptě), Ta, jež miluje ticho, Vládkyně Vezetu, Matka bohů, která připravuje sídla.

Jako Oko Reovo objevovala se Hathor v podobě trestající Sachmet, krvežíznivé bohyně se lví hlavou, které bývalo obětováno pivo, protože když byla opilá, zapomínala na někdejší Réův příkaz vyhladit lidstvo. Ačkoliv Sachmet (někdy se můžete setkat se jmény Sechmet, Sechet nebo s přepisy ch anglickou variantou kh), toužila po lidské krvi, Egypťané ji hojně uctívali, protože kromě svého válečného atributu navíc léčila choroby, především mor.

Hathor je jedním z nejstarších božských stvoření, která se v okolí Nilu objevila. Její atributy lze rozpoznat v pozdějších bohyních Bastet, Neith či Nut.

 

Hathor na ilustraci:
Jeff Dahl [GFDL or CC BY-SA 4.0], from Wikimedia Commons

(7.12.2002)

Bastet

Bastet

Kočičí bohyně je další známou bytostí egyptského náboženství. Obvykle bývá zobrazována s kočičí hlavou, kočka jí byla zasvěcena a pokládána za zvíře posvátné. Nálezy mumifikovaných domácích mazlíčků to jen potvrzují.

Jak už bylo poznamenáno, je Bastet vlastně bohyní Hathor v kočičí podobě. Však také až do doby, kdy do Egypta zavítali první Řekové, bývala slunečním božstvem a dlouhou dobu neměla nic společného s tvorem Felis silvestris, jejími zvířaty byly kočkovité šelmy větší a drsnější, divoká kočka pouštní nebo přímo lvice. Teprve po domestikaci koček, která se odehrála někdy před šesti až čtyřmi tisíci lety, sluneční bohyně Bastet vzala za své toto méně nebezpečné zvíře.

Nebyla sama, i velký bůh Ra (opět solární božstvo), býval někdy nazýván Velkou kočkou Ra, a při svém boji s hadem Apopisem, je někdy jako kocour zobrazován.

Lví bohyni jsme ovšem poznali minulý týden. Je jí Sachmet, mstící se Hathořina forma. Okem boha Ra totiž Bastet bývala také, v hlubinách času bychom nalezli celou řadu lokálních bohyň, někdejších Velkých matek, které postupně splynuly do podoby jediné, aby si později vytvořily vlastní identitu. Bastet a Sachmet se v roli mstitelek doplňovaly, zřejmě byly jejich lokální kulty dostatečně a obdobně silné.

S Bastetinou božskou kariérou si pohráli i Řekové. Pod jejich vlivem a pro ně kočičí bohyně změnila astronomické těleso a stala se egyptskou dvojnicí řecké Artemis, tedy bohyní Měsíce. A protože Artemis měla bratra Apollona, adoptovali ji i do královské rodiny Osirise a Isis jako sestru Horovu.

Největší svatyni měla Bastet ve městě Bubastis ve východní deltě Nilu. A o popularitě kočičí bohyně svědčí například Hérodotovy zápisky. Další antický autor, Diodóros líčí popravu Římana, který se dopustil hrdelního hříchu – zabil kočku.

 

Bastet na ilustraci:
Gunawan Kartapranata [CC BY-SA 3.0], from Wikimedia Commons

(14.12.2002)

Nut, Seb a Šu – Obloha, Země a Vzduch

Egyptská obloha

Nut, Obloha, je dalším odrazem Hathořina kultu. Bývá – jak je vidět –, zobrazována jako nahá dáma, tmavá a plná hvězd, opírající se o svého bratra Seba (též Geb či Keb, nejde o jiná jména, pouze o vývoj jazyka i překladů), tedy Zemi. Aby ve své nepohodlné poloze vydržela, podpírá ji její otec Šu, Vzduch. (Jindy je ovšem nebe malováno jako kráva, tedy původní Hathor.)

 

(14.12.2002)

Baba Jaga

Jakkoliv se může tahle babizna zdát pohádkovou, patří skutečně do hlubin pohanské mytologie. Ačkoliv žila v lese, ve známé chaloupce na kuří noze, patřila vzdušnému elementu. Byla zosobněním bouře, obvykle k létání využívala tryskový pohon – poletovala v železném ohnivém hmoždíři, stopy zametala pometlem. Tento dopravní prostředek někdy měnila za sedmimílové boty, létající koberec (přiznávájící turecko arabské vlivy na kulturu Východních Slovanů).

Jak západní, tak východní Slované ji popisují jako ošklivou babiznu, rozcuchanou, nosatou a dlouhobradou, ozdobenou železnými zuby. Je s podivem, že s takovým vzhledem založila rodinu – měla totiž syny. Kdo byl jejich otcem není jisté, vzhledem k tomu, že babiznini potomkové jsou ohniví draci, nebyl to zřejmě otec ledajaký.

Baba Jaga, jak každý ví, nebyla jenom ošklivá, ale i ošklivě nebezpečná. Živila se totiž lidským masem, z kostí svých obětí si vystavěla plot kolem svého bizarního sídla. Neplnil jen funkci makabrózního architektonického prvku, Baba Jaga totiž vlastnila celou řadu zajímavých kouzelných předmětů, petrifikačním čarovným proutkem počínaje, živou a mrtvou vodou konče.

Když později přišla o zaměstnání bouře, které začala obstarávat křesťanská personální agentura Peklo se svými démony, přijala s povděkem funkci pedagogického bubáka. Využila přitom své kanibalistické kvalifikace, v našich končinách si změnila jméno na Ježibabu, a časem se přestěhovala do chaloupky z perníku a do pohádek.

(22.12.2002)

Black Annis

Slované mají Babu Jagu, Angličané a Skotové Black Annis. Nezdá se být vzdušnou bytostí, žije v močálech (Skotsko) či v jeskyni v Dane Hills v Leicesteru. I tahle babizna má železné zuby, také jich použila k vyhloubení své jeskyně. Neliší se ani v gastronomických choutkách. Black Annis, kterou můžete poznat podle modrých tváří, má stejnou zálibu v lidském, převážně dětském mase. Plot z kostí si sice nestaví, zato si kůží svých obětí zdobí stěny jeskyně. Kosti pohazuje před jeskyní.

Jak je vidět, potkal ji časem stejný osud pedagogického strašidla, původně ovšem mohla být dnes zapomenutou bohyní pohanské doby. Jakou? Možná se to dozvíte, když budete číst dál.

(22.12.2002)

Cailleach Bheur

Modrá stařena ze skotské Vysočiny je personifikací Zimy. Rodí se každý předvečer Všech Svatých (All Hallows Eve, odtud dnes tolik populární Haloween, poslední říjnovou noc, kdysi keltský Nový rok čili Samhain). Do země, v podobě kamene, čili do říše mrtvých, se vrací v další předkřesťanský svátek – keltský Beltine, čili v noci z posledního dubna na prvního května. Případně se mění v mladou dívku, tady z hlubin času vystupuje Trojjediná bohyně v klasické podobě Panna – Matka – Stařena.

Cailleach Bheur má zasvěcenu cesmínu a hlodaš, neví se, že by jedla děti, ale k předchozí bytosti ji možná váže víc, než modré tváře. Je totiž pravděpodobné, že babizna Black Annis byla kdysi britonskou bohyní, respektive třetí podobou Bohyně matky, ztělesněním zimy a smrti.

(22.12.2002)

Blaničtí i jiní rytíři

Ta bída tři leta potrvá, načež na několik let bude v Čechách dobře a potom bude země česká u velikém nebezpečí se strany nepřátel, kteří se položí okolo vrchu, jenž Blaník slove; a v tom vrchu Bůh skryl svou předivnou mocí vojsko silné a statečné. A když pak dojde ke hroznému krveprolití jež potrvá několik dní a krev poteče potokem, tu lid selský se shromáždí a nemaje jiných zbraní, všelikými nástroji opatří a na nepřítele oboří. A tu jim přijdou ti vyvolení ze skály na pomoc a všechno vojsko nepřátelské vyženou ze země, co jichž ještě po zabití druhých zůstalo – a potom si země česká na některou dobu oddechne ...

Proroctví slepého mládence (citováno z vydání Nakladatelství Vaněk a Votava, Smíchov, rok neurčen, pravděpodobně někdy krátce po první světové válce, neboť v úvodu jsou čs. legionáři přirovnáváni právě k blanickým rytířům.)

Proroctví slepého mládence, které údajně opsal roku 1491 Josef Kochan z Rožmitálu od Jana Melichara, se přes pány Krištofa Orla (1530), Michala Krejbocka (1576), píseckého Ondřeje Hrubého (1631) dostalo do tiskárny Josefa Herekra, kde poprvé vyšlo tiskem (pravděpodobně v roce 1647). O třicet let později byl spisek zakázán, pálen, a také přepisován a opisován, upravován a samozřejmě doplňován.

Poslední, řekněme kanonickou verzí, je přepis Anežky Rozsypalové z Obecnice, učiněný v roce 1844. Z něho pak vycházela další vydání, s největší pravděpodobností i příslušná kapitola Jiráskových Starých pověstí českých, která je zkrácena o několik odstavců; především seznam panovníků, o nichž slepý mládenec vykládá, končí u Jiráska Rudolfem II.

Podstatněji prořezanější jsou proroctví Sibyllina, která Jirásek shrnuje do dvou kapitol. Ty jsou v originále tři a vyprávěla je Michalda, královna ze Sáby (neboť v tomto případě je ona naší Sibyllou) králi Šalamounovi. To se stalo v roce 578 před Kristem, v roce 393 proroctví přeložil do angličtiny ctihodný Beda, Jan Letter pak léta Páně 1026 do češtiny, v roce 1113 přepsal ... a tak dále. Skutečný autor nebo alespoň upravovatel finální verze pravděpodobně pocházel z Jižních Čech, z Táborska nebo Soběslavska, protože ze čtyř měst, která mohou uniknout božímu hněvu, tři pochází z těchto oblastí: Tábor, Ústí a Soběslav. Čtvrtým je kupodivu Mělník.

K našemu dnešnímu vyprávění patří třetí knihy proroctví, věnovaný zemi nejproslulejší, nejvýbornější a na chléb nejúrodnější, takže jí rovné daleko nebude. Z dvanáctera varování se ovšem nikdo nepoučí, v zemi vypukne chaos, rozbroje a malá apokalypsa, kterou završí útok čtyř armád ze čtyř světových stran. Než armády dorazí k hoře Blaníku, stihnou vyvraždit tři čtvrti obyvatelstva, tedy hříšníků, neboť spravedlivou čtvrtinu Bůh ukryje v mlze.

U Blaníku se povede dvanáctidenní bitva, která naplní tamní vyschlý rybník krví, načež třináctého dne vyrazí blanické Boží vojsko a požene nepřítele až ke Kolínu nad Rýnem. Tam se ztratí, přeživší nepřátele ovšem pobijí Španělé. Kde se tam vzali, o tom už proroctví nevypráví, možná by se dala odpověď nalézt v legendách španělských.

Blaničtí neuchrání Prahu, kterou ustupující vojska vyplení a poboří, to není chyba velení, ale záměr.

Boží.

Jak je obecně známo, vede blanické vojsko osoba nesporné morální pověsti, Svatý Václav. Je k diskusi, jestli by jeho místo nezastal skutečný tvůrce české státnosti, jeho bratr Boleslav, ale symbol je symbol a a za symbolem se uhání lépe.

Proč ale Blaník?

Dříve, než se pokusíme nalézt krátkou a nevyčerpávající odpověď, podíváme se po celé zemi. Blaník totiž není jedinou posádkou. Armáda, která má tuto zemi zachránit, je dislokována na více než dvaceti dalších místech.

Kupříkladu v Hadí hoře u Blatné či v hoře Boubín na Šumavě. Nebo v kopci Svidník u Černovic, odkud prý vyjedou vojáci po stříbrných schodech. Další jihozápadní jednotka se skrývá v Královském kameni u Kašperských hor.

To v Křemži u Českého Krumlova ve vrchu Kluk se skrývá strážný duch tohoto kraje. Vypadá jako kluk, ale u nadpřirozených bytostí nelze hledět na podobu. I on se probudí až bude nejhůře a půjde pomoci. Aspoň se to v okolí vypráví. Nezletilý ochránce se prý zjevil rytíři Smilovi z Křemže.

U Domažlic v Chodově odpočívá s určitostí vojsko jízdní, svědčí o tom hnojůvka z podzemních stájí, která v podobě žlutého potůčku z Chodova vytéká.

V Čisté u Svitav, kde k nějaké bitvě kdysi došlo, spí vojáci, o nichž legenda přímo hovoří jako o odloučeném útvaru blanickém – až bude zemi nejhůře, vyjedou svatováclavští rytíři a vyrazí ku Praze. Tam se spojí s blanickými. Čistečtí rytíři jsou mimochodem bezhlaví. Další svatováclavská jednotka spí v Kunětické hoře u Pardubic. Jednou ročně místní útvar pořádá Den otevřených dveří, kdy je možno si síně a stáje v hoře prohlédnout.

Nedaleko odtud, u Hradce Králové nad Libčany je kopec Pašát, o tom, co se vypráví o jeho nitru není třeba hovořit. Na Štědrý večer o půlnoci mívají vycházky rytíři nebeského vojska dislokovaného v Drábském lese u Vysokého Mýta. Tančící přízraky ovšem po několika minutách mizí zpět v podzemních kasárnách.

Severní hranice je zabezpečena vojskem spícím pod Házmburkem u Litoměřic,a také v Ralsku u Mimoně (velmi pikantní, vzpomeneme-li jaká vojska před časem v této oblasti sídlila ve skutečnosti.)

Moravu chrání divize ve vrchu Hostýně. Pochází prý z tatarských válek nebo ji udržuje Matka boží hostýnská. Jízdní jednotka vyspává i v Babí Hoře u Čejkovic. Polskou hranici hlídá jednotka ve vrchu Čantoryje, kdysi pověstného pohanskými modlami. Další skupinou je vojsko u Opavy, zakleté ve vrchu Hanuši nad řekou Moravicí.

Tento výčet není zdaleka úplný, jeho účelem je poukázat na mnoho jiných spících vojsk, která, mimochodem, mají snad v každé evropské zemi. Jirásek ve Starých pověstech českých píše, že pravděpodobně pochází tyto pověsti z Asie, odkud je přivezly křížové výpravy.

Tedy proč se stal Blaník nejznámějším?

O blanickém vojsku hovoří mnoho pověstí, nejen výše uvedená proroctví. A se svatováclavskou (Svatý Václav se stal velitelem až v osmnáctém století, přičemž pověst sama je mnohem starší) armádou se nepojí jen vyprávění o jejím zásahu. Existuje celá řada drobných historek, které legendu doplňují; o kováři, který jim koval koně, o návštěvách – samozřejmě celoročních – uvnitř hory, o občasných výjezdech, při nichž si jezdci i koně protahují ztuhlé svaly.

Na sklonku středověku byla pověst Blaníku tak silná, že k němu byly podnikány pouti, celou zemí se šířily zkazky o tamních zázracích. Ve svých kázáních proti Blaníku brojil i Jan Hus.

Jedna z původních legend vypráví o knížeti Stojmírovi, který pod Blaníkem se svými muži padl při jedné z kmenových válek. Mrtvá těla na bojišti nikdo nenašel, pročež bylo jasné, že byla ukryta v hoře. Tato pověst rostla a stala se nejspíš vzorem pro některé z již zmiňovaných vyprávění o jiných místech. Velkou roli hraje i Blaník sám, pro svou letitou pověst místa magického. A to ještě z dob nejen předkřesťanských, ale i předslovanských.

(29.12.2002)

Bludičky

To B není schválně, vážně. Prostě mi po Babě Jaze a Blanických rytířích přišly pod ruku bludičky. Včetně jejich britských příbuzných.

Bludičky, jinak též Světýlka nebo Cvendy (na Železnobrodsku) a Rychmandle (kolem České Třebové), jsou malá světélka, případně mrňaví človíčkové s lucerničkami či zlatovlasá děťátka s hořící loučí. Poskakují nad bažinami nebo hřbitovy a svádějí pocestné do močálů. Zvláště, když na ně někdo pokřikuje nebo hvízdá, to se potom s chutí za vyrušení pomstí. Ale jsou známy i případy, kdy bludičky naopak pomohly zbloudivšímu cestu nalézt. Inu, slušnost se někdy vyplatí a idiotské chování občas ne. Tu a tam mohou naznačit, kde se skrývají poklady.

Objevují se prý vždy v lichém počtu. Exaktním pozorováním bohužel nemohu sloužit.

Pokud jde o původ, není to jednoduché.

Nejčastěji se míní, že bludičky jsou, stejně jako mavky, dušemi nekřtěňátek, případně duší obětí vražd. Nebo mohou být dušemi čarodějnic. Případně dušemi sedláků, jimž mamon nedal a uorávali meze. Moravská zahubenčtata či zabobončata jsou nekřtěnátka s průhlednými těly.

Světýlka nedala spát ani modernímu člověku, který se je pokusil vysvětlit hořícím metanem – a když to tak docela nevyšlo, soustředil se na světélkující hmyz, houby, mech Schistostega osmundacea, bakterie, prostě na vše, co může vydat aspoň trochu světla. Všechny případy ovšem vyřešeny nebyly a kauza zůstává otevřena.

(4.1.2003)

Will-o'-the-wisp

Britské ostrovy hostí celou řadu nadpřirozených bytostí a jevů – navzdory proklamovanému čistému slovanství vodníků například celou řadu těchto a těmto podobných tvorů – a tamní bludičky se jmenují Will-o'-the-wisp. Také Ignis Fatuus, jak by řekl vzdělanec, pamatující Británii římskou. A také Jack O'Lantern, Will o-the Wikes (to v Norfolku), Peg-a-Lantern, Ellylldan ve Walesu, Spunkie ve skotské Nížině, Hinkey Punk, Jenny Burnt Tail, jmen je tolik, že jejich pouhý výpis by zabral opravdu hodně místa. Liší se kraj od kraje, stejně jako u nás, jenomže Británie je větší a kulturně poněkud členitější.

Převážně jsou to namodralá, někdy však i zelená nebo červená světélka, a chovají se stejně jako bludičky naše; svádějí z cesty, topí poutníky v močálech. Někdy ukazují cestu k pokladům. Původu bývají též téměř totožného, bývají dušemi nekřtěňátek nebo duší, které se nedostaly ani do nebe ani do pekla. Jindy se liší – Jack O'Lantern je ztracenou bloudící duší s vlastní bohatou historií. Velšský Pwca si zase svítí v noci na cestu domů, shropshirskému Willovi Kováři zase Svatý Petr nabídl druhou šanci k životu, což jak je vidět neskončilo dobře.

Stejně jako v Čechách, i v Británii došlo na hořící metan, jako na původce všech těch pověr, a ani tady to tak docela nevyšlo.

(4.1.2003)

La luz del dinero

Na závěr vás zavedu do strmých, studených a životu nebezpečných And. I tam mají své bludičky, modrá a bílá světla, která se – pochopitelně – bojí denního světla a zděšeně před ním prchají. Vypadají jako svítivé penízky – proto to jméno, penízová světla. Od svých evropských příbuzných převzala andská světélka tu nejsympatičtější vlastnost – ukazují, kde jsou ukryty poklady.

(4.1.2003)

Vzehlehel a Hlehlehel

Ne, nejde o jazykolam, na ty tu nejsme zařízeni, prosím. Zato na bytosti nadpřirozené ano, a právě tam tahle dvojice patří. Můžete ji nalézt na hradě Skála u Přeštic. Skále se někdy říká Temný zámek a ne bez důvodu, ono toho tady straší víc, ale Hlehlehel, jako strážný duch, si zaslouží být představen jako první. Samozřejmě následován svým přítelem Vzehlehelem. O jejich vzhledu není příliš mnoho známo, oba totiž mění podobu, někdy jsou ku spatření v podobě trpaslíků s vysokými čepicemi, jindy jako kněží či medvědi.

Když za husitských válek jistý Bárta zradil hrad nepříteli, chtěl ho Jan Žižka sedřít z kůže, Hlehlehel však usoudil, že trest na zrádci patří do jeho kompetence, a odsouzence unesl. Zaklel ho do hradebního sklepení, kde Bártův duch na rozdíl od starořeckého Tantala, jemuž byla předepsána věčná žízeň, musí pít pivo. Jedno za druhým, úlevu z trestu má pouze dva dny v roce. O masopustě, kdy smí na vycházku. Chodí pak kolem zřícenin, v ruce drží korbel a volá: Pít, pít, pít. O pašijích si lehá na cestu pod hradem. Pozor – kdo ho překročí, do roka zemře.

O masopustě ho při vycházce doprovází bílá paní s černým psem a háže po něm kamení. Zostření trestu to není, protože bílá paní je dalším z místních bubáků. Byla dcerou hradního pána, jíž zaklel zamilovaný hajný a tak se zdá, že jde o pouhou šikanu.

Bártův trest potrvá tak dlouho, jak dlouho vydrží pivo v hradním sklepení.

(12.1.2003)

Cold Lad

V Northumberlandu, nejsevernějším anglickém hrabství, se na hradě Gilsland objevuje Cold Lad, čili Studený mládenec. Není nijak nebezpečný, prochází se po chodbách a jeho přítomnost se projevuje drkotáním zubů a skuhráním.

Patří mezi duchy lidského původu. Kdysi totiž na hradě zavřeli jistého chlapce a protože sever Anglie je sever Anglie, nešťastný mládenec tu umrzl.

(12.1.2003)

Mr. Chicket

Dnešní výlet za strašidly, objevujícími se na konkrétních místech, zakončíme tak, jak se správný výlet končí – v hospodě. Samozřejmě stylové, ať neztrácíme čas.

The Brushmakers Arm v Uphamu, v hrabství Hampshire, je jedním z mnoha strašidelných britských hostinců. Tady se objevuje pan Chicket.

Kdyby uphamskou hospodu nenavštívil, měli bychom o jednoho ducha méně. Ale pan Chicket tu bohužel přenocoval.

Rána se nedočkal, potkal ho osud, který ve středověku postihl mnoho pocestných. Byl zavražděn a oloupen. Možná byl lakomý, možná své peníze opravdu těžce vydělal, v každém případě se jich ani po smrti nehodlal vzdát. Dodnes bývá ke spatření, jak v The Brushmakers Arm v podobě stínu hledá své zlaťáky.

(12.1.2003)

Gargouille

Gargouille

Francie vždy oplývala kvalitním vínem, krásnými ženami a tvrdohlavými sedláky. Také draky. Celá řada známých evropských draků pochází právě odtud. Kdysi tu byla řeč o obludě jménem Drac, dnes se podíváme na příšeru ještě slavnější.

Gargouille žil v sedmém století v řece Seině a nebyl nikterak příjemným sousedem. Prameny ho popisují jako velkou potvoru s dlouhým krkem a úzkým čenichem. Na obrázku z něj mnoho neuvidíte, pokud si chcete prohlédnout originál, musíte se vypravit do Rouenu, kde na tamní katedrále naleznete tuto vitráž v plné kráse.

Obluda ničila co se dalo, až si jednou troufla na samotný Rouen a město srovnala se zemí. Což se stalo její labutí písní. Nastoupilo proti ní trestné komando, tvořené jistým dobrovolníkem (jehož dobrovolnost se ukáže v pravém světle, když prozradím, že šlo – jak už to v podobných dračích případech bývá – o odsouzence na smrt), který doprovázel Svatého Romana.

Sotva se Gargoille objevil, ctihodný Romanus, čili po dnešním St.Romain, zaútočil. Vůbec ne mečem, nebo nedejbože něčím tak falešným, jako je tele nadívané nehašeným vápnem. Romanus byl rouenským arcibiskupem a tak použil zbraní, jež ovládal. Složil dva prsty do znamení kříže, načež se dračí potvora složila k Romanovým nohám a její veliké oči civěly na arcibiskupa stejně, jako civí pes, jehož pán před chvílí uklouzl v kaluži něčeho na kuchyňském linoleu.

St. Romanus si draka odvedl do trosek Rouenu, kde ho nechal upálit.

Jejich pověst i sláva se udržela dodnes – a troufám si říci, že drak dopadl ještě lépe. Neboť St. Romain se v zástupu stále přibývajících svatých může ztratit, ale Gargouille zůstane po dlouhá staletí zachován v ústech lidí – a nejen v jazyce francouzském. Díky svému nepříjemnému vzhledu a pověsti se totiž dostal do gotické architektury, a to v podobě chrličů, oněch bizarních figur, z jejichž tlam má při dešti vytékat voda. Francouzsky se chrlič řekne gargouille, nu a země okolní to slovo převzaly, Španělé jako gárgola (přičemž hovoříme o gotickém architektonickém prvku, obecněji je chrlič vody botagua), angličtina vedle vlastního spout používá slovo gargoyle.

Zatím co mnoho jiných nadpřirozených tvorů předávalo svá jména vědě zoologické (vzpomeňme Amfisbainy nebo Echidny, například), Gargouille se originálně vydal jiným směrem.

(19.1.2003)

Croquemitaine

Ve Francii ještě chvíli zůstaneme, doplníme si sbírku pedagogických strašidel. Tuto nevděčnou profesi, jejímž posláním bývá výchova trestem, vykonávají jednak nadpřirozené bytosti vysloužilé, které pozbyly své původní funkce, jednak tvorové stvoření chladnou kalkulací dospělé lidské mysli.

Do které skupiny patří croquemitaine nevím. Není mi známo, že by toto strašidlo kdy dělalo něco jiného, než bdělo nad dobrým vychováním malých Francouzů a tak ho předběžně zařadím do skupiny B. Je mu to stejně platné, jako ostatním – většina jeho předpokládaných obětí stejně přijde na to, že i v tomto případě chůva či rodiče opět jen planě vyhrožovali.

Pedagogická strašidla mají těžký život.

(19.1.2003)

Barbegazi

Ve francouzských Alpách a ve Švýcarsku žijí gnómové, které od ostatních jejich druhu rozeznáte na první pohled. Chodidla barbegazi jsou velká jako sněžnice; stejný účel i plní, představíme-li si podmínky velehor. Barbegazi se díky jim také dokážou velice rychle zahrabat do sněhu. Jejich vlasy a vousy připomínají (nebo jsou) ledovými rampouchy – odtud také pochází jejich jméno, francouzské barbe glacée znamená tolik co české zmrzlá brada (rozuměj vousatá).

Žijí v spletité síti tunelů a jeskyň, které si vyhrabali pod alpskými velikány a které vedou až k jejich vrcholkům. Není jednoduché je spatřit, zvláště ne přes léto, kdy se ukládají k letnímu spánku, nemají totiž rádi teploty nad nulou.

Zato rádi jezdí v lavinách, používajíce svých velkých chodidel jako lyží, sněhu si vůbec užívají, vylézajíce z děr právě s prvními vločkami.

Jsou to stvoření přátelská, která lidem i pomáhají, varují před lavinami a občas nějakého toho nešťastníka, jehož sníh pohřbil, vykopou.

(19.1.2003)

Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem

Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny