Bestiář, část druhá

Bestiář
část druhá

Garuda

Jsou bohové, kteří cestují po svých nebo využívají světové hromadné dopravy – oblaků či vln, případně vrozených teleportačních schopností. Jsou ovšem bohové, kteří vlastní služební vozidla – snad nejznámějším je Héliův vůz.

Brahmánský Višnu patří do druhé skupiny. Kromě hada, obtočeného kolem moře, má ve vozovém parku též ptáka Garudu.

Hlavou, drápy a křídly je Garuda orel, tělo má lidské. Ovšem zlaté. Podle Borgese a Encyclopedie Mythicy má bílou tvář a šarlatová křídla. Ne vždy. Ono to s ním totiž není tak jednoznačné. Kromě toho, že vozí na svých zádech boha Višnu, je Garuda též značně vzdělaný mudrc ze spisu Garudapurána a také jihoasijský fénix.

Právě proto se s ním lze v těch končinách setkat na každém kroku. Stal se symbolem Indonésie, tam po něm příznačně pojmenovali místní aerolinie. Říká se mu též Pták života a je pravděpodobně nejstarším z velkých poletujících stvoření – když roztáhne křídla, dokáže zakrýt oblohu. Určitou roli hraje v Mahábharátě, je nepřítel nágů, hadích lidí a hadů vůbec.

S Garudou se můžete setkat také v Thajsku (opět v mnoha vydáních), tam mu ovšem obvykle říkají Khrut.

Garudu, nesoucího Višnua namaloval Raja Ravi Varma / Public domain

(26.6.2001)

Amfisbaina

Podle Lucana patří mezi libyjské hady (stejně jako bazilišek). Podle starých Řeků měla dvě hlavy, každou na jednom konci těla, její jméno lze z řečtiny přeložit jako V obě strany kráčející. Říkalo se jí i Matka mravenců, což zní velmi ironicky, neboť se mravenci živila.

Stejně jako mnoho dračích i hadích monster, dostalo se i amfisbaině cti být kmotrou živočichům nemýtickým – v jejím případě dokonce celé čeledi Amphisbaenidae (česky Kroužkovcovití), zahrnující kolem stovky druhů žížalám podobných tropických ještěrek. Popsal je už zakladatel biologické systematiky Carl Linné v osmnáctém století.

Amfisbaina na obrázku pochází ze starého anglického bestiáře, známého jako Bestiary Harley, See page for author [Public domain], via Wikimedia Commons

16.7. 2001

Ahuizotl

Řekněme si na rovinu, že skutečný Ahuizotl patřil k mnohem nebezpečnějším tvorům, než jeho mýtický jmenovec. Tímto jménem se totiž honosil aztécký vládce (1486 – 1502), který, mimo obvyklé zábavy diktátorů – vedení dobyvačných válek, nechal kupříkladu obětovat sedmdesát dva tisíc lidí v průběhu čtyř dnů. Středoamerická náboženství krev milovala, přečtěte si knihu Popol Vuh.

Původní Ahuizotl, jehož eponymní panovník používal jako svůj znak, byla středoamerická vodní příšera, jež vypadala: za a) jako pes s dlouhým ocasem, na jehož konci byla lidská ruka, případně za b) polovinou člověk, polovinou opice, eventuálně za c) kříženec psa a hada. To už je údělem většiny mytologických stvoření; jejich podoba se časem mění, splývá nebo je zaměňována. V každém případě, měl Ahuizotl na ocase onu lidskou ruku. Ta patřila k jeho nejvýraznějšímu atributu. Ahuizotl se totiž choval jako nám mnohem bližší vodní bytosti, totiž hastrmani. Napodoboval volání o pomoc a když se záchrance neohroženě vrhl do vod jezera (vodní bytosti jsou většinou spojovány se sladkou vodou – a to i u přímořských národů), stáhla ho ruka domněle se topícího nešťastníka pod vodu. Jindy potichu plul pod hladinou a útočil na rybáře.

Živil se lidským masem, přičemž ještě raději měl oči, zuby a nehty, právě bez těchto částí byla po třech dnech nalezena většina jeho obětí. Jejich duše pak – prý – vstupovaly přímo do ráje.

30. 7. 2001

Tengu

Není nad to, když se rodič nezvedených dítek může spolehnout na pomoc nadpřirozených bytostí. (Ale, prosím, opatrně, víte přece jak to dopadlo s Polednicí). Děti jsou totiž jedním z posledních národů, který ví, že oni opravdu existují. Zaměstnání pedagogických strašidel díky tomu získalo mnoho díky pokroku nezaměstnaných mytologických bytostí.

V Japonsku například Tengu, jedna z nespočetných lesních bytostí. Vypadá jako člověk – až na křídla (ta by z estetického hlediska nevadila) a na dlouhý nos, případně přímo zobák, trčící z obličeje. Jestli létá díky křídlům nebo za pomoci vějíře, který nosí, nebylo doposud zjištěno.

Zato je o těchto bytostech známo, že jsou rozpustilí, škodolibí, rádi hrají s lidmi hry. Když ovšem prohrají, dokáží se pěkně rozzuřit.

Hlavou jejich rodu je jistý Sojo-bo.

V Japonsku jsou velmi oblíbení (děti zlobí všude) a jsou hrdiny mnoha pohádek i divadla.

Tengua sedlajícího divočáka, dřevoryt z osmnáctého století (reprodukovaný ve století devatenáctém) dodal William Anderson, Public domain, via Wikimedia Commons

(10.8.2001)

Tangie

Snad nebudu podezírán z obsese vodními bytostmi, ale opět padl můj zrak na jednu takovou. Ostatně, až neuvěřitelně mnoho tvorů nižší mytologie je svázáno s vodním živlem – věřte či nevěřte – i trpaslíci. Ale o tom někdy příště. Určitě.

Protentokrát je tu Tangie. Za ním se musíme vydat daleko na sever, na ostrovy u Skotska.

Na Orknejích se objevuje v podobě chaluhy nebo mořského koně. Nevím, jak se chová tam, ale na Shetlandách figuruje v nepříliš čestné roli v pověsti o Černém Erikovi.

Tangie, který patřil Černému Erikovi, měl podobu mořského koně. Erik na něm vyjížděl ze svého doupěte na úbočí hory jménem Fitful Head. Té jeskyni se dodnes říká Zlodějská díra a je to jméno opravdu příznačné.

Erik a Tangie dlouho terorizovali širé okolí. Jejich nájezdy sužovaly už tak chudý kraj a zdálo se, že nebudou mít konce. Až jednou jeden kopaničář jménem Sandy Breamer přestal mít trpělivost obdělávat své nuzné políčko pro nic za nic; živobytí na drsných Shetlandách nestálo za moc i bez Erika.

Sandy se tedy lapkovi odvážně postavil. Kupodivu to s Erikem nebylo tak horké a jeho pověst musela značně přehánět, rozzlobený Sandy ho zahnal na vrchol Fitful Headu a svrhl ho do moře.

Od obávaného zloděje měl kraj pokoj, ale jeho nadpřirozený oř se nevzdával.

Škodil dál, pokoušeje obstarat si nevěstu z řad smrtelníků. Jestli se mu to podařilo, nevím. Snad ano, protože poslední zprávy ze severu už tohoto tvora nezmiňují.

(13.8.2001)

Acheri

Acheri žije v indických horách. V podobě malé dívenky sestupuje z vrcholků do údolí a její návštěvy nejsou rozhodně vítané. Acheri je totiž noční můra. Na nic netušící spící oběti posílá stíny nemocí, zbaběle si vybírá převážně děti. I když lékařská prevence dnes nabývá váhy ve všech končinách, přece jen je dobré se proti acheri pojistit i prakticky. Odedávna k tomu složí amulet z červeného vlákna, zavěšený kolem krku, přičemž není nezajímavé, že i v Evropě červené přívěsky odjakživa sloužily k ochraně před uřknutím čarodějkou a před zlými duchy.

Jak se zdá, narazili jsme tu na opravdu letitou démonologickou praktiku. A jak říká postava z jedné detektivky Agathy Christie: Není kouře bez ohýnku... Necítíte-li se dobře, zaskočte si k lékaři a nechte si k obvyklým medikamentům pro jistotu připsat špulku červené niti.

(21.8.2001)

Kelpie

Tak nějak se nám začínají vodní démoni houfovat. Což se dalo očekávat, protože vodní živel (snad vyjma pouštních oblastí) zrodil mnoho nejrůznějších tvorů nižší mytologie.

Ještě nedávno jsem se domníval, že hastrman je povahou a vlastnostmi ryze slovanským bubákem, teď už se pomalu, avšak s neochvějnou jistotou této představy zbavuji. Příbuznost až geneticky zarážející lze totiž nalézt i v studeném Skotsku.

Jedna z tamních nadpřirozených bytostí se jmenuje kelpie. A její, či spíše jeho, zvyky jsou až nápadně podobné starým známým vodníkům.

Ve své původní podobě je kelpie tmavá obluda, napůl kůň a napůl býk s ostrými rohy. O to by nešlo. Ale stejně jako český hastrman se rád mění v koně, pokud možno bílého. Když už na sebe vezme lidskou podobu – dámy pozor – pak je to krásný mladý muž. Původ ovšem nezapře, pokud vodníkovi kape z šosu, pak neselhávající identifikací kelpieho jsou vlhké vlasy, plné vodních rostlin. V této podobě se rád dvoří mladým dívkám, svádění má stejný důvod, jako nabízení barevných pentlí českými vodními muži – paráda i sladké řečičky jsou předehrou k cestě do hlubin.

Nejoblíbenější kelpieho praktikou je ovšem popásání se na břehu řeky či jezera. Jako očividně opuštěný a na první pohled báječný kůň číhá na kolemjdoucí. Pokud některého z nich napadne hříšná myšlenka si zvíře bez majitele přivlastnit, a poutník koně osedlá, potom kelpie tryskem vyrazí k vodě.

Vrhne se do ní – a pokud má člověk štěstí, jenom ho důkladně vymáchá. Jiné historky ovšem připomínají, že kelpie si, na rozdíl od hastrmanů a ve shodě se zaoceánským ahuizotlem, rád smlsne na mase svých utopených obětí.

Jeden ze standardních příběhů můžete slyšet v písni Kelpie legendárních Jethro Tull z trojalba 20 Years Of Jethro Tull(1988 ). Hloubku Erbenova Vodníka to sice nemá, ale na druhou stranu jde jenom o písničku.

A kelpie, kterého můžete potkat i u nás je australský ovčácký pes – Australská kelpie. Co má ovšem společného s vodním démonem, nevím.

(29.8.2001)

Water Leaper aneb Llamhigyn Y Dwr

je další z nespočetné řady vodních tvorů. Dobře ho znají velšští rybáři, na něž tohle stvoření v podobě ocasaté a okřídlené žáby číhá v tamních jezerech.

I když většina pozorovatelů popisuje jeho ocas jako hadí, naleznou se i tací,kteří (zřejmě z doslechu), tvrdí, že Llamhigyn Y Dwr vypadá jako netopýr a jeho rajónem je Irské moře.

(6. 9. 2001)

Ceffyl-Dwr

pochází ze stejné oblasti jako tvor předešlý. Své chování ovšem okoukal od kelpieho. Je to malý vodní koník, jehož nejčastěji můžete spatřit v tůních a vodopádech. Což každého rozumného člověka od dalšího průzkumu zcela jistě odradí.

Jenže Ceffyl-Dwr si rád hraje – a potom – po vzoru již zmíněného kelpieho – se jen tak popásá na břehu a čeká, až si ho někdo všimne a usoudí, že by byla škoda nechat sympatické zvíře bez majitele. Osedlaný koník potom s radostí jezdce shodí. Vždycky.

Horší je, dostane-li Ceffyl-Dwr chuť se proletět – to totiž umí. Překvapený jezdec se na jeho hřbetě vznáší ve vzduchu až do okamžiku, kdy se kůň pod ním promění ve vzduch čili nic, nebo v mlhu. Výsledek je stejný: velkou rychlostí se blížící země.

(6. 9. 2001)

Yali

Pro změnu se raději přeneseme z nevlídného Walesu do rajských končin Indie a z vody na souš, předchozí armáda vodních démonů by mohla způsobit nachlazení. A podíváme se na zoubek (skutečně) jednoho z těch báječných mytologických zvířat, v nichž se projevuje stvořitelova snaha šetřit invencí a použít neprodejné skladové zásoby. Yali k této fauně, podobně jako bazilišek, krokuta či leokrokuta, o kentaurech nemluvě, patří. Bývá totiž popisován jako tvor se lvím tělem, sloním chobotem a kly. Dnes se povětšinou vyskytuje pouze jako chrámová výzdoba. A tam mívá občas i hadí ocas.

(6. 9. 2001)

Pixie, někdy Pisky či Pixey

Ačkoliv se tvrdí, že pixieové jsou prastarou britskou rasou, která ostrovy obývala ještě před příchodem jiných skřítků, démonů a víl, a která se potom raději odstěhovala na jihozápad, přece jen nezapřou jisté příbuzenství se skotskými brownii. Stejně jako oni, se pixieové přes noc rádi vrhnou na drobné domácí práce. Ale protože jejich partnery nejsou šetřiví Skotové, ale sedláci cornwallští a devonshireští, není jejich pomoc altruistická. Vyžadují určité sociální zajištění, jako je mléko k uhašení žízně, kbelík vody, v němž matky koupou své ratolesti a nějaký ten plácek, aby si po práci mohli zatančit. Na rozdíl od browniů nemají žádné ubytovací nároky.

Pixiové – a už jsme v tom zase – totiž většinou přebývají na blatech. Jejich vodní původ prozrazuje i záliba v nočních jízdách na ukradených koních a ponících – když vám ráno stojí zpěněné zvíře před ohradou a má hřívu zamotanou do nerozčesatelných uzlíků, pak vězte, že okolní pixieové opět popustili uzdu (v tomto případě doslova) své vášni.

(Proklamovaná spojistost s vodním živlem je v tomto případě více než průkazná, protože kůň s ním byl spojován odedávna a téměř všude, vzpomeňte na tangieho, vodníky nebo na známá stáda Poseidónova).

Noční vyjížďky jsou sice oblíbenou, ale nikoliv jedinou zábavou tohoto potměšilého nárůdku. Nejraději se prohánějí ve vodě, rádi tančí za svitu měsíce a někteří z nich si střílí z lidí. Nejčastěji svádějí z cesty poutníky, občas se vplíží do domů a místo domácích prací hážou po lidech drobné předměty. Prostě si rádi hrají. Vzhled je celkem jednoznačný – nejsou větší než lidská dlaň, oblékají se do zelené, aby se mohli rychleji a lépe ukrývat, mají do červena zrzavé vlasy. Nosánky mají pěkně nahoru, oči zelené (občas šilhavé), uši špičaté. Jako každý početnější strašidlácký národ, ani pixieové nejsou povahově stejní. Nejsou ani dobří, ani špatní a stejně jako u lidí – co jedinec, to individualita. Umí létat – nikoliv za pomoci křídel, ale prostou levitací. O jejich původu se vypráví, že jako rasa nejsou dost dobří pro nebe, ale ani dost špatní, aby byli internováni do pekla, a tak musí věčně žít na Zemi.

V Cornwallu, Devonshire, Dorsetu, Hampshire i Wiltshire kde žijí, se o nich vypráví mnoho příběhů. Jeden – docela krátký – si dovolím předložit.

Někdy na počátku patnáctého století usoudili v jedné vesnici na ostrově Wight, že jejich starý kostel už není reprezentativním svatostánkem, ale místní ostudou. Rozhodli se tedy postavit nový. Ale kde? V bouřlivé rozpravě bylo nakonec vybráno místo přímo uprostřed vesnice a práce mohly začít.

Navezl se materiál a vytýčily základy. První den stavby práce postupovaly tempem přímo údernickým, a když šli unavení vesničané spát, počítali, že tímhle tempem bude hrubá stavba hotova v několika týdnech.

Nazítří byla vesnice probuzena hněvivým křikem několika ranních ptáčat, která nemohla dospat, a ještě za šera se šla pokochat pohledem na včerejší dílo.

Po něm nebylo ani památky. Parcela vypadala jako minulý měsíc a všechen stavební materiál zmizel!

Než na místo činu doběhl poslední vesničan, už se vědělo kam.

Všechno bylo přes noc přestěhováno na vrchol nedalekého kopce.

Rozrušení vesničané dlouho nepřemýšleli. Znali svůj kraj a věděli, že ten, kdo dokázal provést takové kouzlo, nemohl být nikdo jiný, než pixieové. Co teď? Některé horlivé hlavy navrhovaly materiál snést a začít znovu, zlomyslní skřítkové určitě svůj vtip nezopakují, to by bylo pod jejich úroveň. Ale někteří si vpomněli na nedávné hádky při výběru vhodného místa pro nový kostel, a protože jim ta situace vytříbila rétoriku, nebylo těžké přesvědčit zbytek vesnice, že tentokrát nešlo o legraci, ale o přátelskou radu.

A tak se vesničané rozhodli lukrativní parcelu ušetřit a postavili svatostánek na vrcholu, který vybrali pixieové.

Nemuseli aspoň pracně snášet materiál dolů a unavovat pozdější generace vymýšlením nového jména tehdejšího malého sídla. Po čase se kopci začalo říkat Boží (God's Hill) a vesnice, existující dodnes, po něm dostala jméno – Godshill.

(20.9.2001)

Tarbh Uisge

Jediné, co je o tomto tvoru známo mně i Encyclopedii Mythice, je, že jde o vodního býka ze skotské Vysočiny. On i ten název v překladu z gaelštiny znamená vodní (uisge) býk (tarbh). Pokud vidíte slovní příbuzenství se zlatavou tekutinou whisky, pak nepotřebujete brýle, neboť i toto slovo je gaelského původu – původně nazývali horalé tento obilný produkt uisge beatha čili živá voda. Jak vidno, většina lidských neřestí se obvykle kryje příjemnějšími názvy.

(26.9.2001)

Each Uisge či Aughisky, případně Cabbyl-Usthey

Vodní býk nás přesunul na sever Britských ostrovů a zpět do vody – nutno poznamenat, že obyvatelé Vysočiny mají skutečně mnoho důvodů proč se vyhýbat vodě a konzumovat tu živou.
Měli jste možnost seznámit se s kelpiem, nebezpečnou příšerou, mající ty nejhorší vlastnosti našich domácích hastrmanů. A to jsem vás jen připravoval na nejhorší. Ve Skotsku se totiž objevuje vodní tvor, proti němuž je setkání s kelpiem procházkou po nedělní promenádě.

Jmenuje se Each Uisge. Žije v moři, v řekách a ve slavných skotských jezerech, jež i my známe tamním slovem loch. Je kelpiemu podobný – rád vystupuje na břeh v podobě koně či ponyho, nechá se osedlat a hurá do vody. Jenže tam, kde vás kelpie zlomyslně shodí a baví se pohledem na bezmocně se plácající provlhlou a vzteklou lidskou bytost, tam se each uisge na svou oběť bez váhání vrhne, roztrhá ji a sežere. Je nanejvýše pravděpodobné, že podobné oběti, připisované kelpiemu, narazily spíše na tohoto tvora. Tudíž pozor.

Když už se náhodou dostanete do sedla, můžete jen doufat, že do toho lepšího. Ale – jedna pomoc by u byla, i když ne velká. Kelpie se do vody vrhne okamžitě, zatímco each uisge ji musí zahlédnout nebo ucítit. Ovšem, zatímco o téměř sebevražedném seskoku z pádícího kelpieho žádné zprávy nejsou a ta možnost tu zůstává na vašem uvážení, ze hřbetu each uisge se jen tak neodlepíte. Jeho kůže má totiž značnou přilnavost.

I ecach uisge se dokáže přeměnit na mladého muže a i jeho prozradí vodní trávy ve vlasech, takže tady by problém být neměl. Stačí si dávat pozor na podivné cizince, chodící po břehu a zdaleka se jim vyhnout.

Žravost tohoto stvoření s prokazuje i jeho nespecializací – stejně dobře jako na člověku si pochutná na ovcích či kozách. Touhou po dobře opečeném skopovém si s lidmi nezadá. O tom by mohl vyprávět například jeden kovář z Raasay.

To se kdysi jednomu příslušníku černého řemesla ze zmiňované vesnice ztratila dcera. Přišla do nebezpečných let a její zájmy se nejspíš upřely na jednoznačný cíl. Žádný z vesnických mládenců jí patrně nebyl dost dobrý, možná nebyl dost dobrý pro jejího otce. Hledala kde se dalo, až jednoho dne nebyla k nalezení sama. Proč, to se kovář záhy dozvěděl – jeho nešťastná dcera se nechala okouzlit each uisghem. Ostatně i známá česká báseň varuje: Nechoď dcero na jezero ....

V nešťastném otci se zpěnila skotská krev. Na smutek a oplakávání bude čas později!

Spolu se svým synem se místo do podkov a radlic pustili do kování velkých háků. Potom porazili ovci a na břehu jezera si ji začali péct. Do ohně přitom, kromě dřeva, položili také své kovářské výtvory.

Skopové už bylo téměř hotové, když se nad jezero snesl mlžný opar. Pod jeho příkrovem se něco vynořilo z vody a vrhlo přímo na šťavnatou pečínku na ohni.

Kovářští rychle vrazili do masa do ruda rozpálené háky, což obludě neudělalo dvakrát nejlépe. Moment překvapení i útok háky přinesl své ovoce – po krátkém, leč úporném boji byla obluda vyřízena.

Její tělo se pak do rána rozpustilo, stejně jako se rozpustí medúza, vynesená přílivem na pláž.

Skotští Gaelové přišli na Vysočinu z Irska (však se také ve starověku Kaledonii čili Skotsku říkalo Scotia Minor, zatímco Hibernii, tedy Irsku Scotia Maior). A each uisge nejspíše přicestoval s nimi. Irové totiž znají aughiskyho, vodního koně, který vychází z moře a chová se naprosto stejně jako each uisge – popásá se a pobíhá, čeká, až se ho nějaký chamtivec pokusí osedlat a přivlastnit si. Pak se dá do šíleného trysku. Do chvíle, než uvidí nebo ucítí moře. Pak se vrhne do hlubin a jezdce sežere. I on doplňuje jídelníček o dobytek.

Nejméně zpráv – vzhledem k rozloze je to zcela logické – pochází z ostrova Man. Tamní vodní kůň se jmenuje Cabyll-Ushtey, jeho barva je šedá (respektive ve všech odstínech šedi) a chováním svou příbuznost s aughiskym a each uisghem nezapře.

(26.9.2001)

Fachan

Na první pohled nezaměnitelný obyvatel západního Skotska. Vzhledem připomíná středověké evropské představy o obyvatelstvu Dálného východu a téměř totožné mínění Číňanů o populaci evropské – Fachan má jednu nohu, jednu ruku a jedno oko

(11.10.2001)

Foawr

Foawr pochází pro změnu z ostrova Man. Jsou to zarostlí silní obři, kteří se rádi baví pohazováním velkých kamenů a krádežemi dobytka. Ti prozíravější ukrývají svou duši mimo tělo na nějakém dobře skrytém a utajeném místě. Což je praxe známá mnoha nadpřirozeným bytostem nejen v Evropě.

(11.10.2001)

Ghillie Dhu

je skotský lesní duch, žijící převážně v břízách. Jako žádný lesní duch, ani on nemá v přílišné lásce lidi, najmě vybavené sekerou. Přijde-li někdy do módy oblečení ve stylu ghillie, pak vězte, že tím správným materiálem k jeho výrobě je listí a mech.

(11.10.2001)

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část