 |
Žabí léto
|
Kvákaly. Ještě nedávno považovala Žabinka ten zvuk za celkem příjemnou připomínku vzdáleného domova. Za ujištění o tom, že svět je i přes všechno stále ono dobře známé místo. Navzdory mínění většiny ostatních považovala žáby za dobré společníky. Uměly tiše naslouchat a v pravý čas se ztratit. Nevyžadovaly pozornost. Nejen pro tohle je měla květinová víla, přelétající v bezpečné výši nad křovím a v bezpečné vzdálenosti od kolmých pískovcových stěn tohoto skalnatého kraje, ráda.
Ale když tady jich bylo tolik najednou...
Hluková stěna, tvořená skřehotáním vyluzovaným pomocí rezonančních měchýřků, ji málem srazila z oblohy. Sotva si víla uvědomila, jakého původu nepříjemný zvuk může být, přistála raději sama. Chvíli se pokoušela oslovit skupinku skokanů hnědých; nevěnovali jí sebemenší pozornost a odskákali. Teď, na sklonku léta, v čase, jemuž se někdy někde říká léto babí, byla taková aktivita podezřelá, milostné jaro bylo už několik měsíců to tam, k cestě na zimoviště ještě nejméně měsíc scházel.
Zleva přinesl mírný větřík ještě větší nálož vrzání a kuňkání. Květinové víle, nejen podle jména v oboru obojživelníků docela zběhlé, na zvuku něco zaráželo. Hlasitost Žabinku nerozčilovala, ne v prvním plánu. Cosi nebylo s žabí kakofonií v pořádku. Rozhodla se ji prověřit, k čemuž byla nejlepší cesta prozkoumat největší vzorek. Odrazila se znovu do vzduchu, poletovala nad krajinou, chvílemi naslouchala a chvílemi se snažila přehlédnout zemi pod sebou, měnila kurz pokaždé, kdy odhalila hlasitější skupinu. Až ve stínu větrem do zajímavé podoby rozrušené skály ten patrně nejsilnější zdroj konečně našla. Snesla se níž, a když si zástup obojživelníků, tlačících se ve vlhké trávě prohlédla, první část problému mohla odškrtnout.
Nebylo to ani tak množstvím, jako různorodostí.
Skokani. Ropuchy. Blatnice a kuňky. Žáby, které si musela připomenout. Druh, který ani nepoznala. Malé rosničky i skokani volští.
Právě jeden exemplář posledně jmenovaného druhu, obluda téměř dvakrát větší než ona, Žabinku zaujal nejvíc. Neupoutaly ji rozměry a už vůbec ne skutečnost, že v těchhle končinách v podstatě neměl co dělat.
Zpod žabího břicha vykukovala ruka s pěti prsty. Víla se okamžitě vrhla dolů, ta končetina totiž nebyla ani zelená, ani opatřená bambulkami na konečcích.
„Mohla bys, prosím, stranou?“
Šedozelená hromada ji ignorovala. Žabinka zkusila několik podlézavých i imperativních vět, a potom obojživelníka prostě nakopla. Žába zabučela. Svezla se na stranu a s tupě vyčítavým pohledem se odvalila o kus dál. Víla musela přinutit k pohybu ještě několik rosniček a dvě menší ropuchy, než se jí podařilo zavaleného vyprostit. Chytila ho za zápěstí a postavila na nohy. Chvíli funěl a plival a bručel. První srozumitelné slovo, které ze sebe dostal, ale nevytáhl z arzenálu nevhodných výrazů.
„Skvělé,“ prohlásil. Oči měl zalepené slizem a hlínou, takže prakticky nic neviděl. „Jsem myslel, že si snad vyhrabu tunel, člověče. Kdybych teda věděl, jak na to.“
Žabinka si ho prohlédnout mohla. A taky to udělala.
Byl mnohem vyšší než ona, přes kulatý, jindy jistě veselý obličej mu visely prameny zrzavé kštice. Kalhoty pod kolena, na zadnici vyspravené velkou koženou záplatou. Krátký modrý kabátek podobně zpevněný na loktech.
Skřítek. Ale ne z rodu lesních samotářů. Tohle byl někdo z hor nebo od vody.
„Poslal tě Klacek? Asi ne,“ přidal, podařilo se mu konečně prohlédnout, „Nejdeš náhodou od lidí, viď?“ zeptal se podezíravě.
„Lidí?“ podivila se víla.
„Z vesnice, co tam v noci pracujeme,“ vysvětlil skřítek. Žabinka kývla. Už byla doma, tedy: už přesně věděla, s kým hovoří.
Existují v podstatě dva druhy hospodáříčků. Jedni rádi hrají sólo, a ti se drží přímo v domě. Tu a tam s vlastní rodinou, ale nikdy ne ve větší skupině. A pak jsou ti druzí, společenští, kteří do lidských příbytků přicházejí většinou ze skal nebo z blat, prostě z míst dostatečně izolovaných. Odvedou svou práci a vracejí se. Někomu by snad přišlo takové přebíhání mezi celkem vzdálenými místy zbytečné, ale noční pomocníky k němu nevede jen skromnost a touha zůstat v anonymitě.
Aniž to lidé tuší, žijí tihle skřítci i své vlastní životy. Kouzelná podstata jim umožňuje přebývat ve dvojím čase, takže zatímco v noci pracují v lidských domech, zároveň vlastně odpočívají a naopak. Za bílého dne, kdy by měli vyspávat po noční směně, čile se zaměstnávají údržbou i žitím na vlastním. (Žabinka kdysi potkala alchymistu, který se jí snažil vysvětlit, jak tohle funguje. Začala mu naslouchat se spoustou dotěrných otázek a skončila s jedinou: Nedáme si čaj?) Mívají v oblibě tanec a někdy ještě bujařejší zábavu. Žijí opravdu naplno, zábavou i prací.
Nebo zápasem s divokou přírodou. Pro tvory menšího vzrůstu začíná divoká příroda pochopitelně mnohem dříve než pro ty velké, některé situace ovšem na tělesné rozměry nehledí. Zemětřesení, požáry, války. Taky nečekaně příjemně teplý podzim, jemné zavlažovací deště v polovině srpna. Dlouhá řadu nevýrazných dnů, které přejdou v zimu bez sněhu a jaro bez vody. Tohle si málokdy uvědomujeme. Že nejen dramatické situace, při nichž jde o život, mohou ukazovat na svět v nerovnováze. Nebo v nové rovnováze. Ale ani ty veliké nevstupují vždycky na scénu za působivých efektů. Někdy se ušklíbáme nad stížnostmi sousedky na malého Pepíčka, který ji plení záhon s jahodami, co na tom bába vidí, vždyť je to jen kluk, a když se otočíme, civí na nás dvoumetrový Pepa s klackem v ruce a zcela jasnou žádostí.
Velkým představením ovšem rozumíme. Když už nic, aspoň je na čas o čem mluvit a co pomlouvat. Zvlášť, pokud jde o počasí, potažmo životní prostředí. Někdy lze omluvit nečekané výkyvy odkazem na stoletý kalendář, jindy ukázat prstem na souseda, živícího koně svého povozu nevhodným krmivem. Nic to ale nezmění na tom, že tu náhle jsou. A že se s nimi musíme vyrovnat.
Žabinka patřila právě k té odrůdě osob, které se k výzvám takového typu stavějí čelem. To není ani pochvala ani úšklebek, jen pouhé konstatování. Někdy se pereme s větrem a jindy jde opravdu kamínek po kamínku přestěhovat horu. Za jednu z největších výzev (v tomto případě míněno k boji) považovala neúměrné zásahy do životního prostředí. Narušení přírodního status quo.
A žabí záplava ekologická katastrofa rozhodně byla. Tím spíš, že tu někde žijí tvorové, jak víla dobře věděla, s největší schopností obracet znaménka příčin.
„Proč by mě měli poslat lidi?“ zeptala se pro jistotu.
„Já myslel jako jestli jim nedošlo, co je tu za potíže. Jo, je to hloupost, promiň.“
„A tebe neposlali?“ zajímala se.
Znovu po ní hodil tím zvláštním pohledem.
„Byl jsem na výzvědách,“ prohlásil. Což už neznělo nijak tajuplně, „Protože tak trochu nám to tu začíná přerůstat přes hlavu. Tedy spíš přeskakovat.“
Zachechtal se. A znovu si ji trochu podezíravě prohlédl.
Nechtělo se jí přiznat, že až taková hloupost by to v jejím případě být nemusela. Proto raději překlenula okamžik ticha představením se. Skřítek se omluvně udeřil do čela a přiznal, že on se jmenuje Pytel. Že podlehl přesile ve chvíli, kdy si myslel, že průzkum promění ve snadný lov.
Kdo by nepodlehl, řekla trochu nepřítomně, takovému množství. V hlavě malé květinové víly se totiž začal rodit další velký plán. Záchranný plán. Řada po sobě jdoucích i souběžných činností, které srovnají momentální nepřirozený stav krajiny. Po jistých zkušenostech si pomoc přímo nabídnout netroufla. Už vůbec ne lidem. To ale neznamenalo, že se nepokusí vyřešit problém potají. Konečně, i tihle pidimužíci jim po nocích spravují boty a myjí nádobí jen za trochu mléka.
Vypořádat se s drobnou faunou dokonce patřilo k jejímu původnímu poslání. Jsou to přemnožené hmyzí larvy a drobní hlodavci, kdo může ošklivě poškodit luční ekosystém, chápete? A květinové víly, byť plní obvykle jen okrasnou funkci, se v druhém plánu starají, aby k něčemu takovému nedošlo.
Jenže těchhle bylo opravdu moc. Dokonce i moc na vílu, která si jinak s obojživelníky rozuměla. Dokázala by jich zvládnout dvacet, možná třicet, ale ne takovou úrodu.
„Vypadnem‘ odsud,“ navrhl skřítek.
Žabinka souhlasila. Jen se naposledy rozhlédla po té záplavě vlhkých kůží. Nebylo to obvyklé přemnožení, způsobené souběhem vhodných podmínek. Kdepak. Tady pracovalo kouzlo.
V takovém případě je třeba být velmi opatrný.
„Ty žáby,“ zeptala se opatrně, když zastavili na vrcholku nízké skály, na nějž vyšplhali korytem, vymletým za dlouhé roky stékající dešťovou vodou, „to tu není dlouho, viď?“
Skřítek se zachechtal.
„Co si pamatuju. Skály a močály, ideální prostředí. Stín, vlhko a tak.“
Zaškaredila se na něj.
„Počkej, já vím, jak to myslíš. Tohle nadělení je práce jednoho místního panáka. Jmenuje se Smrdimor. Černokněžník tamhle odtud,“ ukázal.
Podívala se.
Ačkoliv nestál na vysoké skále, hrad se přehlédnout nedal. Stavitel ho opatřil řadou věžiček s ostrými kužely střech. V provedení bílých stěn a červených tašek by vypadal něžně romanticky. Zašlá šeď zdí a temná břidlice evokovala romantiku z druhého konce příběhové stupnice.
„Trochu se unáhlil,“ řekl Pytel, když se k němu otočila s doplňující otázkou ve tváři, „To už tak bejvá.“
Vesnice skalních hospodáříčků se zcela stylově nacházela ve skále. Malá okénka, připomínající sídlo kovovými zobáky opatřených břehulí, nebyla zasklená, ani opatřená okenicemi, koneckonců léto ještě neskončilo. Víla nikde neviděla žádné dveře. Napadlo ji, zda jako mnoho kouzelných tvorů spjatých s elementy, neumí tihle skřítci skálou procházet.
Uměli. Ale nijak zvlášť toho nevyužívali.
„Nejsme gnómové. Nepřijde nám to nijak zvlášť efektní. Ani pohodlné. Když nemáš rozdíl mezi stěnou a ložnicí, tak z toho za čas chytneš paranoiu. Nevíš, jestli je to stín nebo krysa nebo včerejší poledne,“ vysvětlil Pytel.
Chtěla se zeptat, jestli tedy prolézají dovnitř okny, ale pak si všimla několika obrysů na kameni. A velkého otvoru za křovím na úplném konci skály. Nejspíš osídlili velkou jeskyni, a jen několik, patrně výstředních jedinců se udělalo samo pro sebe v menších puklinách. Ti dobrodiní společné brány využívat nemohli.
Pytlův chlívek, jak jeho obyvatel prohlásil, když ke skále přišli, takovou dependancí byl a dveře měl (jméno mimochodem dokonale odpovídalo, proto Žabinka přivítala skřítkův návrh usadit se na vzduchu před vchodem). Otáčely se na kamenných čepech a dokonale zapadaly do stěny, což ukazovalo na připravenost během chvíle skrýt vesnici před zvědavýma očima i bez pomoci jakýchkoliv kouzel.
Neslyšela od skřítka ani slovo díků, poznala ale také, že jí za záchranu vděčný je. To, co by v případě někoho jiného bylo špatné chování, byl u hospodáříčků jen zvyk. Neslyší, že jim za jejich služby někdo děkuje, takže to nedělají ani sami. Co chybělo ve společenské zdvořilosti, nahrazoval Pytel úslužností. Vytáhl ven polštář, aby víla nemusela sedět na tvrdém. Hlasitě ji představil každému, kdo si jich všiml. Většina jich sice ne tak silně, ale přesto vřele odpověděla. Společenství hospodáříčků bylo od pohledu veselou a přívětivou komunitou. Když jste osudem předurčeni k altruismu, zvyknete si.
Poslední dobu, jak si všimla, byla to i komunita diskutující. Život pod skalou byl od pohledu něčím (tušila čím) narušen. Krátké rozhovory, krčení rameny, tu a tam jedno hlasitější slovo, následované odevzdaným mávnutím ruky. Všichni podvědomě natočeni jedním směrem.
Z něhož Žabinka s Pytlem před chvílí přišli.
Zatímco si prohlížela okolí, hostitel se ztratil. Objevil se právě ve chvíli, kdy usoudila, že všechno momentálně zajímavé už viděla, a kdy se po Pytlovi začala shánět.
V rukou velký talíř.
„Žabí stehýnko?“ nabídl.
Zavrtěla hlavou.
„Žabí vajíčka?“ zkusil
Protáhla obličej. „Asi ne. To není kaviár?“
„Vegetariánka?“
„Z podstaty,“ kývla.
„Někde jsem tu měl sklenici zavařených borůvek.“
„To je v pořádku.“
Bylo to v podstatě stejné jako připravovat bezmasé jídlo do tvaru kotlet a klobás. Lidé jiných stravovacích návyků nechtějí (pokud ovšem nejde z jejich strany o módní pózu) náhražky. A neberou všechno. I programní odpírači masa mohou mít negativní vztah k avokádu.
„Co ty žáby?“ vrátila se k tématu.
„No právě.“
„Černokněžník z hradu,“ napověděla.
„Smrdimor, jo. Přes žáby machr.“
„Choval je?“
„Chovatel? To ne. Jak bych to řekl...“ Pytel se podrbal na hlavě, „Spíš spotřebitel. To bylo tak: nejdřív je po lidech i po nás jen házel,“ vysvětloval skřítek, „A řeknu ti, dostat ropuchou po kebuli, to není zrovna sranda k popukání.“
Několik kroků od Pytlova chlívku se zastavili tři hospodáříčci. S hlavami blízko u sebe cosi důrazným šeptem probírali. Nezdálo se ale, že by se kvůli hostu uchýlili ke konspiraci, spíš si potřebovali vyříkat věci rovnou z očí do očí. Jak se srazili, tak se i rozešli.
„A potom?“ zeptala se Žabinka.
„Potom co? Aha. Nejspíš mu docházela munice. Nebo ho naštvalo, že my jsme žádnou žábu neodmítli. Možná se trochu urazil, když někdo z vesnice vypustil drb o tom, že tady žije žába, co je zakletej princ nebo princezna, takže ho začaly holky provokovat a kluci se pošklebovat, aby po nich nějakou žábu hodil a oni nemuseli lézt v mokru.“
„Osvobodil ji někdo,“ zajímala se, „Získal někdo něco?“
„Sem tam nějakej ten ekzém. Ale jinak nic. Jak jsem říkal, byla to fáma. Jenže Smrdimora to po nějakém čase začalo opravdu vytáčet. Až se naštval a spustil tohle. Proklel údolí kousek odtud – je napůl cesty k lidské vesnici – a z něj se vyhrnuly žáby. Tedy: ze začátku jich bylo jen pár. Udělal to, potvora, chytře. Nevyčaroval přímo tu havěť, takže u toho nemusí být. Ani je nějak nepobídl, aby se bez přestání a zrychleně množily. Ony sem prostě přilezou. Nejspíš i nějakou zkratkou z ciziny, proto jich je tolik a hned. Brzy nato se Smrdimor někam ztratil, to on občas dělá, a my mysleli, že to kouzlo taky vyvane. Jenže funguje pořád.“
„Co jste vyzkoušeli?“ zeptala se Žabinka. Poposedla si, aby ji nezdřevěněly nohy. Tohle ji opravdu zajímalo. Ona by na nepřirozeně přemnožené žáby nejprve vyzkoušela svolat přirozené predátory.
„A proč?“ zeptal se Pytel překvapeně, když mu svůj nápad nadšeně sdělila.
„Protože nejdřív se má zkusit běžná cesta. I když tohle tedy vzniklo neběžnou cestou. Takže nějaké kouzlo negace?“
Podíval se na ni s neskrývaným podezřením.
„Čeho?“
„Co jste tedy udělali?“
„No, snažíme se vymyslet, jak je udržet stranou. Jednou přece musí dojít.“
Byla to nevíra a zoufalé přání, jak si Žabinka uvědomila. Oni dobře věděli, že ono jednou leží ve velmi vzdálené budoucnosti. Že mnohem blíž, prakticky na dosah, je průšvih velkého a možná ještě většího kalibru.
„To přece nestačí, vymýšlet!“ pronesla vysokým hláskem.
Zhluboka se nadechl, aby měl dost vzduchu pro dlouhé povídání bez sebemenší mezery, kdy by mu mohla skočit do řeči, to Žabinka poznala. A hned se taky přichystala, připravena využít i nepatrné skulinky. Nestačila si ale ani srovnat argumenty podle důležitosti, když přítomnost změnila tempo. Rozpačitý krok sun krok slunného odpoledne poskočil v náznaku jižního tance.
Jinými slovy: před skálou už zase bylo co pozorovat.
Byl to krátký ostrý výkřik, takový, jaký nepřichází s hádkou, ale náhlým šokem, který ji přiměl zapomenout na skřítčí nerozhodnost.
Respektive vnímat ji v další, mnohem akčnější podobě.
Vylétla vzhůru, aby si udělala obrázek doslova z jiného úhlu. To byla výhoda, kterou víla oproti skřítkům měla a kterou musela využít. Zprvu netušila, co přimělo kohosi zaječet a ji bez uvažování vystřelit do vzduchu, protože obrázek to byl statický. Nikdo se nehýbal.
Falešný poplach to ale nebyl.
Žabí záplava dorazila až sem. Nebo aspoň její předvoj. Jeden průzkumník. Ukázkový exemplář agy, největší z ropuch, který se vplížil (vhopsal, vpadl nebo spadl, na způsobu nezáleželo) ke skále, a teď dřepěl uprostřed plácku. Aga byla ještě větší než skokan, zpod něhož Žabinka zachránila Pytla. Poulila oči.
Několik shromážděných hospodáříčků poulilo své.
Chtějí ji přezírat? napadlo Žabinku. Potom si všimla příčiny, která skřítkům v rychlé akci bránila. Ze sevřené žabí tlamy vykukovala malá chodidla.
„Zachraňte mé dítě!“ kvílela baculatá skřítka, lomící bezradně rukama, „Ať ho můžu uškrtit.“
Nikomu se do zásahu nechtělo. Ti, kteří ochotně pomáhají ostatním, jsou často ve vlastním případě nezvykle neschopní. Vyznají se v ševcovině a správkách náčiní i nádobí. Jsou jim dobře známé finesy dokonalého úklidu včetně repatriace pavouků. Myši, i neobvyklých velikostí by jistě zvládli.
Žáby ne. Ty do domácnosti nepatří.
Žabinka, jak musela uznat, by se vším výše uvedeným pro změnu rozhodně potíže měla. Teď (i proto, že tu dřepěla jen jedna jediná žába) cítila jistotu. Věděla, že i tak se může spoustu věcí zvrtnout, to vždycky, stačilo ale mít jen trochu náskok. Když máte dost informací a rozumíte jim, improvizuje se hodně dobře.
Snesla se dolů. Odstrčila nejbližšího skřítka, bezradně civícího s otevřenými ústy. Žabí pozornost se ani nepokoušela upoutat. Atmosféra u skály, klid vyzařující domáckost, se obrátila proti hospodáříčkům, ropucha se cítila naprosto bezpečně. Stejně jako inteligencí vyšší živočichové v takovém případě vypnula v tu chvíli nepotřebné bezpečnostní protokoly a užívala si světa.
Víla se snažila rychle si vybavit všechno, co o agách věděla. Jako všechny ropuchy je jedovatá. Docela dost. Nafukuje se, aby se udělala větší, když myslí, že si ji chce někdo přidat na jídelníček. Sama sežere, na co narazí. Většina žab ignoruje, co se nehýbe, aga s rozpoznáním mrtvého brouka od suchého klacku problém nemá. Nesleduje jen pohyb, umí si pomoct i nosem.
Ta, kterou měla proti sobě, se větší dělat nepotřebovala, okolí ji nijak neohrožovalo. Zatím byla její kůže suchá, nepokrývala se bílým jedem. Poulila oči. Taky dobře. Kdyby začala mrkat, bylo by naopak zle. To Žabinka dobře věděla, že žáby – a ropuchy zvlášť, protože nemají vůbec žádné zuby – polykají jídlo vcelku. A pomáhají mu do žaludku všemi svaly, které mají k dispozici.
Jenže všechno se mohlo v mžiku změnit. Byť popostrčené černokněžníkovou vůlí, pořád stála Žabinka proti přírodě, která na nějaké dramatické situace kašle. Muselo se něco udělat, a to hned. Skřítci to samozřejmě taky věděli, potíže měli jen se zájmenem něco. Když se pak víla postavila přímo proti žábě, oni o krok ustoupili. Což bylo přesně to, co chtěla. Byli sice větší a silnější, pochopili ale, že velkého obojživelníka je nutno udržet ve falešné představě naprostého bezpečí. A v nestřežené chvíli rychle zasáhnout.
Sama. Strnulý zástup za jejími zády dokázal potichu radit – vezmi ji po hlavě, to nejde, musíš zezadu, kdyby chtěla utéct, nejlepší bude ji svázat nohy, copak vím jak? nejsem chytač žab – ale nic víc. Ani ti nejodvážnější nevěděli, co si počít.
Jasno neměla ani víla, ta se ovšem takovými drobnostmi nikdy příliš nezatěžovala. Žabinčiným stylem byla okamžitá reakce. Bezprostřední rozhodnutí v jejím případě obvykle napáchalo méně škod než důkladné plánování.
Co přijde teď?
Nějaké rychlé kouzlo?
Nevěděla jaké. Uspat? Zahalit do iluze mračna much? Představit se jako mnohem chutnější kořist a potom ulétnout?
Pořád nějaké jídlo.
Já si tu vymýšlím, a ona zatím pomalu ale jistě dostává hlad. Musím něco udělat ale jistě teď.
Už na víc nečekala. Odvážně se postavila přímo k žábě.
Zkusím, jestli mi náhodou neporozumí. Jestli jen jiskřičkou, tak jí začnu vyhrožovat luňákem. Nebo krysou...
Ropucha pohnula hlavou.
Nebo prostě...
„Baf!“ zašklebila se víla. Aga strnula. Pootevřela tlamu.
Jestli někdy na chviličku povolí, tak právě teď, při změně nálady.
Nejlepší řešení nemusí být vždy zběsile akční a už vůbec ne složitá. Žabinka chytila skřítče za nohy, škubla a vytáhla ho ven. Předala okamžitě dál.
„To byla paráda!“ zajásalo děcko, když popadlo dech. Dostalo se mu mateřského objetí a mateřského pohlavku, obojího v několikeré repríze.
Tak vida, řekla si víla. Vypadalo to jako nebezpečná situace, a přitom jsem se s tím vypořádala jedna dvě. Jsem prostě dobrá.
„Vypadni!“ nařídila obojživelníkovi.
Kupodivu poslechl. Odvalil se do křoví.
Žabinka se obrátila ke shromážděnému zástupu. Za krátkou chvíli se značně rozrostl. A rozmluvil. Okamžik, v němž nebezpečí pominulo, rozvázal jazyky mnoha do té chvíle vyděšeně mlčících skřítků. Obraceli se jeden na druhého, vykládali (hlasem), rozkládali (rukama) a vůbec naplňovali klasickou představu zmateného davu bez vedení.
Bez váhání se ho ujala. Založila ruce na prsou, zvedla hrdě bradu, hrdinkou okamžiku ostatně byla.
„Tohle se bude opakovat!“
Snažila se držet hlas na uzdě, není nic protivnějšího, než když na vás doma ječí někdo cizí. Přesto si rozkazovací způsob odpustit nedokázala. Vždyť viděli, kam to může vést. (Podezírala dítě, že obrovskou žábu do údolí samo přilákalo, což ovšem byla naprosto přirozená reakce.)
Ti nejbližší, někteří upozornění Pytlovým šťouchnutím, ji opravdu věnovali pozornost.
Bod plus.
„Ještě chvíli se budete jen dohadovat, a pak vás opravdu sežerou.“
Sklidila několik nechápavých pohledů.
Dva dolů.
„Myslím tím...“
Chtěla mávnout rukou, jako že nemá smysl jim vůbec něco vysvětlovat, ale jak sama zavřela pusu, přihlásily se o své její uši. Konečně se dostala k tomu, aby si poslechla, o čem se skřítkové hádají. Určitě obviňují jeden druhého, vyčítají, urážejí se... To poslední skutečně zaslechla.
Tak dobře, nechám je, řekla si. Nerada ustupovala, ale tu chvíli, než se bezobsažným hádáním unaví, vydrží. Pytel na ni povzbudivě zamrkal a Žabinka se s povzdechem stala tichou součástí davu.
Načež došlo ke změně stavu mysli, pro níž existuje hezké slovo Prozření, a ke které často dochází právě když přestaneme vykřikovat, že takhle je to špatně a musí se to udělat po mém, a druhou stranu nejdřív vyslechneme. Stačilo jen několik vět, ani ne úplných, a i trochu vytržených ze souvislostí, aby víla zjistila, že se ošklivě – to slovo si dvakrát zopakovala, aby znělo ještě oškli– znechuceněji – spletla.
Skřítci se nedohadovali jen tak. Nečekali, až je žabí záplava opravdu zaplaví.
Měli plán.
Měli bohužel dva plány, což jako obvykle vedlo k bouřlivým debatám, zákulisnímu přetahování hlasů, ale ne k práci. Pytel je taky víle, jen co ji odtáhl stranou (protože pro ni někteří netrpělivější jedinci chystali v lepším případě neslušné slovo) vyložil.
„My samozřejmě víme, co udělat,“ řekl tiše, po očku přitom sledoval nejbližšího skřítka, „Postavit pro ně přechod.“
„Jaký přechod?“
„V podstatě je nenásilně nasměrovat pryč,“ vysvětloval rychle a šeptem, „Upravit vhodným směrem terén.“
Znovu mrkl k sousedovi. Hned na to poznala, proč.
„Postavit jo. Ale vysokou zeď,“ štěkl ten skřítek. Ani se nesnažil zakrýt, že je poslouchal. Pytel okamžitě výzvu přijal.
„Odvést stranou!“ zvedl hlas.
„Vrátit!“
Naneštěstí byly obě skupiny v nestabilní rovnováze. Což znamenalo, že na obou stranách bylo přibližně stejně skřítků. Náchylných k nekontrolovatelnému výbuchu vášní. Žabinka se jim pokusila připomenout, že čas návrhů a hádek už odešel. K vlastnímu překvapení uspěla, a nebylo to jen díky vemlouvavému (pro mnoho posluchačů otravnému) tónu, který použila. Ohrožení na vlastním území je přimělo k určitému příměří.
„Ať tak nebo tak, přišel čas konečně začít,“ prohlásil rozcuchaný menší skřítek. Ruce v bok, spokojeně kulaté bříško vystrčené na odiv. „Protože hubou nepostavíme ani jedno, to je fakt.“
„Kde to má stát, to všichni víme,“ přidal se vousatý pidimužík, podle toho, jak se na něj ostatní dívali, nejspíš autor toho druhého havarijního plánu. „Tak se můžeme pustit do práce.“
Rozhlédl se. Většina souhlasně přikyvovala. Ti zbývající se aspoň tvářili neutrálně.
„Já taky ráda pomáhám,“ přihlásila se Žabinka. Odmítala nechat se posadit do první řady a zneškodnit pytlíkem bonbonů.
Nikdy nejste dost malí na to, aby se neobjevil někdo ještě menší, na něhož se lze bez nebezpečí vytahovat. Ti skřítci, kteří ji slyšeli, se neubránili úsměvu. Tu reakci nejen dobře znala, ale rovnou čekala.
V jednom ale musí mít jasno.
„Ať tak, nebo tak, trocha lučního kouzla by se vám určitě hodila,“ nabídla.
„Kouzla by celou situaci jen zhoršila,“ zamračil se stavitel.
„Tady je třeba pořádně máknout,“ doplnil Pytel, „Nestačí zazpívat Skřítkové cestáři. Tyhle potvory sem přišly kouzlem, a bůhví, jak si je ten panák pojistil. Kouzlo proti kouzlu je na nic, věř mi.“
Musela, byla sama.
Skřítkové, byť jednotní v nejbližším postupu, rozpustili zástup, aby se začali shlukovat do diskusních skupinek. Ne všichni. Pozorovala Pytla, jak spolu s dvěma dalšími začali nakládat dvoukolák stavebním dřívím. Vysokého hubeňoura, přinášejícího plnou náruč nářadí. Chtěla se k nim přidat, a nebylo v tom jen její altruistické (a sebestředné, což se nepopírá) ego. Věděla, že má něco, co jim chybí.
Jiné zkušenosti. Nezáleží na tom jaké. Jiný úhel pohledu je užitečný prakticky pokaždé, jak je ale přesvědčit, aby ji takovou úlohou pověřili?
Ráno moudřejší večera, říkají.
Žabinka tedy obvykle potřebovala po probuzení nějaký ten čas na rozjezd, myšlenky se jí většinou snažily vrátit zpátky do snu, ale nějaký časový odstup se opravdu většinou hodí.
A tak si skutečně vzala přes noc oddechový čas.
© 2024, napsáno 2024
