 |
Žabí léto
|
Když se nehádali, uměli skřítci skutečně přiložit ruku k dílu. Bohužel se zatím nacházeli v té fázi, kdy většinu času spolknou kompetenční spory. Podle jejich bouřlivosti nestavěli dlouho, snad jen několik dnů, ale i tak už se problematická stavba začínala rýsovat.
Základ byl naštěstí pro obě veledíla stejný. Do oblouku vystavěná uzávěra údolí. Jen ji jedna parta chtěla vyhnat do pořádné výšky, a to nejstrměji, jak jen to půjde, nejlépe v pravém úhlu k matičce zemi, zatímco druhá měla v plánu pozvolný svah, umě zatočený přes kopec do divoké krajiny, opomíjené lidmi i skřítky. A jak už to u základů a začátků chodí, rostl jako z vody.
Kdyby se nehádali, brzy by... se dostali do stejných potíží, jaké je potkají, ať už se rozhodnou, dohodnou nebo nepohodnou.
Viděla tu budoucnost. Nepotřebovala žádné věštecké náčiní ani um.
Ať tak nebo tak, dosáhnou určité výše (přeneseně i doslova), získají tím trochu času – a i kdyby vzali všichni za jeden provaz, rychle ho zase ztratí. Je jich sice docela dost, to jistě, jenže jsou malí, žabí převaha velká. Údolí, které se chystají přehradit, příliš široké. Ne, že by snad měla zkušenosti z oboru, jedno ale Žabinka dobře znala: když se pokusíte přenést své zkušenosti do jiného prostředí nebo rozměru, můžete se šeredně spálit. Skřítci, dokonale operující v malých prostorech venkovských chalup, neodhadnou tváří v tvář desítkám metrů divoké přírody ta správná čísla. Všechna, na jaká si vzpomenete. Výšku, délku, čas... Sami sebe.
Zkusila to Pytlovi vysvětlit.
„Bez pomoci to nezvládnete.“
Připadal jí jako docela rozumný partner. Víc pracoval, než se dohadoval, všímal si okolí a uměl naslouchat.
Zkoušel to i teď.
„Co si neuděláme sami, to nemáme,“ odpověděl unaveně.
„Já vím, já vím,“ vyhrkla.
„Za nás nikdo nic neudělá. Tak to vždycky bylo.“
„Nemusí.“
Podíval se na ni shovívavě, jako na dítě. Nebo na cizince, který rozdává neužitečné rady.
„Tomu nerozumíš. Nepotřebujeme další problémy.“
Nebyla dítě a nechtěla být cizinec.
„Přijdou,“ řekla jen. A odlétla si po svých.
Jeden problém ani neklepal a rovnou prošel dveřmi. Skřítkům opravdu rychle docházely síly. Žabám, kterým stačilo jen několik much a zdržet se rychlejších pohybů, ne. S kvákavou pohromou za humny neměli hospodáříčci čas odpočívat, ovlivňovala oba jejich časy. Zatím se s tím dokázali vyrovnat, uměli si, jako mnoho čarovných tvorů, půjčit energii z budoucnosti, ale o to víc je to pak zasáhne.
Kouzlům se bránili, a Žabinka s nimi musela souhlasit, magie by opravdu mohla všechno jen zhoršit. Lámala si hlavu s tím, jak přispět bez kouzel. Ve slabé chvilce dokonce zkusila žáby jednu po druhé přemluvit. Obešla jich asi třicet, než si uvědomila, že i kdyby ji některá přece jen poslechla, než by víla přesvědčila tolik obojživelníků, aby si úbytku vůbec někdo všiml, ti první by už dávno zapomněli, že nějakou Žabinku potkali.
Stejně jí nevěnovali pozornost. Tvrzení o inteligenci davu rovné jeho nejhloupějšímu jedinci platí u zvířat prakticky bez výjimky.
Vzdát se nechtěla. Ztratit se v noci, rychlým letem v bezpečné výšce zmizet daleko odtud, taky ne. Jistě by jí to skřítkové neměli za zlé; ten, kdo by na ni po ránu nějaký čas vrčel a ohrnoval nos, byla Žabinka sama. Vlastní síly nabídnout nemělo smysl, i nedorostlé skřítče toho fyzicky zvládlo víc. Tvrdila o sobě (v poslední době hlavně sobě), že se vyzná v lecčem, stavařina do té množiny ale rozhodně nepatřila. Tak co dělat?
Když šlápla do kaluže beznaděje, zasvítila v ní jiskřička.
Přece jen tu pomoc je.
Že skřítky nenapadla, bylo na pováženou. Měli po ruce spoustu silných rukou. Věděli o tom, dobře si vybavila první slova, které od Pytla slyšela.
Vesnice za lesem. Lidé. Ti jsou silní dost. A stavět umí. A skřítkům (i kraji) dluží protislužbu. Jestli se ona k něčemu hodí, uvědomila si víla, pak je to právě role prostředníka. Není zdejší (vyhne se obvinění z nadržování té či oné straně), zná svět (může se vytahovat).
V jednání s lidmi měla Žabinka navíc praxi.
Která především obnášela dobré povědomí o tom, že nemusí vyjednat vůbec nic. To, že jsme si vědomi i nechtěných možných konců našeho jednání, ale neznamená, že je vezmeme na zřetel. Neúspěch jejího nápadu by podle Žabinky mohl přijít jedině tehdy, kdyby ho prováděl někdo jiný.
Vyrazila proto prakticky ihned, co jí přišlo na mysl zapojit do žabího problému i zdejší člověčí populaci.
Byly to dva perné dny. Ani v čarovném světě – vlastně právě ve vesmíru draků, bubáků, vodníků i praktické magie – není jednoduché pro někoho, kdo dorostl sotva deseti centimetrů, má křídla a ovládá kouzla, jednat s lidmi.
Našla vesnici. Našla (což bylo mnohem těžší) vesničana jakžtakž svolného ji vyslechnout bez nároku na poklady nebo zděšeného útěku v půlce pozdravu.
Našla ta správná slova, což bylo zdaleka nejtěžší a nejdéle trvalo.
Nemusela hledat cestu zpátky do údolí. Žabí pohroma se minout nedala. Začínala být slyšet už od kraje lesa.
„Tak jsem vám to zařídila,“ prohlásila hrdě, s nosánkem pěkně nahoru, když nalezla prakticky všechny skřítky u veledíla. Nemohla si nevšimnout, že za ty dva dny se nijak zvlášť nezvedlo.
Pytla objevila v malé partě, kopající na bližším konci údolí, kde si cestu kamenitou hlínou prořezávala malá bystrá říčka, jíl.
„Myslel jsem, žes letěla dál.“
„Já?“ nafoukla se. „Když se do něčeho pustím, tak to taky dokončím. Mám pomoc.“
Zbystřil.
„Nejsou to kouzla,“ uklidnila ho. „Podívej se kolem,“ přidala s dramatickým gestem, „jak jste vyčerpaní, jak pomalu zjišťujete, že vám dochází materiál. Jak se vám ničí nářadí.“
Skřítek se skutečně rozhlédl. Jestli viděl to, co Žabinka, nebylo poznat.
„Vím, samozřejmě, že čarování by mohlo všechno zhoršit, proto jsem to vzala z jiného konce. Potřebujete pomocníky, a neříkej, že ne. Lišky a zajíci a srnky z lesa vám nijak zvlášť nepomůžou, i když se jich tenhle problém dotýká. Je tu ale někdo, kdo by pomoct mohl a měl.“
Přilétla blíž, aby bezpečně rozpoznal vítězoslavný výraz jejího obličeje.
Nesobecky se chtěla o úspěch i podělit.
„Vždyť tebe samotného to přece už napadlo, vzpomeň si.“
Pytel se zamračil. Trhl hlavou, jak ho Žabinčina slova konečně dostihla. A jak si opravdu vzpomněl.
„Počkej,“ zarazil ji. Narovnal se, pravou rukou se přitom opatrně podepřel v kříži.
„Tys letěla k lidem?“ ujistil se.
„Ano.“
„Pověděla jim o tom, že tu stavíme zeď?“
„Ano.“
„A oni tě poslouchali.“
„Ano!“
Ostatní kopáči jílu se k nim jeden po druhém pomalu připojili. Stáli v půlkruhu, poslouchali, jak víla nadšeně zvedá hlas.
Mlčeli. To Žabinku trochu přibrzdilo.
„Vysvětlila jsem jim, že to děláte pro ně.“
Skřítci se po sobě podívali. Takovým tím nejistým způsobem, kdy jeden kontroluje, jestli soused slyšel totéž, co on.
„Jak přesně nám chtějí pomoct?“ zeptal se Pytel za všechny.
„Vzala jsem to tak nějak obecně. Ne, že musí hned přiložit ruku k dílu. Ať si každý sám vybere, čím může nejlépe přispět. Jeden s tímhle, druhý s tamtím.“
Zadívala se na skřítkovy děravé kalhoty.
„Někdo má truhlu, plnou oblečení po děte... dědovi, nebo tak. Jiný zase umí zdít. Třeba vůz by někdo mohl i půjčit. Spravit nářadí. Že vám to v podstatě dluží. Za ty roky, co jste pro ně pracovali.“
Narovnala se v očekávání pochvaly.
„Tohle všechno jsi jim pověděla?“
Hrdě kývla.
„Tak ti pěkně děkujeme.“
Neznělo to tak.
„Myslela jsem něco k snědku,“ přidala Žabinka nejistě. „A taky materiál, že by se nějaký hodil. Vždyť víte, trámy a možná pár fůr kamení.“
Tuhle reakci nečekala. Popravdě, počítala se dvěma scénáři; ten první zahrnoval velké gratulace, a víla si připravila několik skromných vět, jimiž by své zásluhy nepatrně oslabila, podle druhého ji skřítkové, okouzlení jejím úspěchem, pověří agitací u dalších lesních, vodních, třeba i podzemních rodů (gratulace přijdou až bude po všem).
„Že nám to dluží?“ ujistil se podsaditý skřítek s dlouhými vousy, poslepovanými špínou do divokých copánků. „Za ty roky?“
Kývla.
A ticho pokračovalo. Hospodáříčci koukali jeden po druhém, kradmo a nervózně. S nejistými úsměvy, což je signál pocitu neveselého.
„On to nikdo stejně neudělá.“
„Vždyť je znáte. I ta buchta je někdy nakousnutá.“
Z těch vět zmizelo obvyklé opovržení, zůstala jen odevzdanost. Zoufalá víra, že je to jen hodně realistický sen. Žabinka se poplašeně rozhlédla.
Všechny tváře kolem byly stejně nevýrazné. Radost, vztek, nadšení, odpor, nic z toho v nich nebylo. Proč?
Vždyť to byl dobrý tah, připomenout protislužbu, kterou skřítci po těch letech jistě ocení. Přiměl (aspoň někoho) se zamyslet. Jsou jim opravdu zavázáni.
Dluhy se platí.
Platí.
Žabinku zamrazilo v zádech.
Ale skřítci přece dostávali. Mléko, buchtu, tu a tam košili v posledním tažení. Tak proč?
Protože to vlastně nic nebylo. Nic hodnotného. Miska mléka? Vždyť i kočka dostane někdy víc, když si všimnou, že vyplašila myš. Stará sepraná látka? Skončila by jako ucpávka oken v zimě.
Jsou vlastně jen obětiny z opatrnosti. Dělalo se to takhle od nepaměti, tak to musíme dělat taky. Odpad.
Pokud neuspěla, a všichni venkovani, s nimiž mluvila, pustí ta slova z hlavy, nestane se nic. Noc strávila Žabinka v pro ni zvláštní naději na to, že se jí něco nepovedlo.
Bohužel úspěšná byla. Jeden nebo dva pochopili situaci správně.
Nadešlo ráno dalšího dne, a kromě slabé mlhy přivedlo do údolí opatrně se plížící stíny. Jak se objevily, tak rychle i zmizely. Zůstalo po nich jako píky ve vojenském ležení o sebe opřené nářadí.
Jindy by snad jeden krompáč a pár motyk opravdu nemělo pro skřítky valnou cenu. Stará, byť jak jen to šlo nabroušená sekera prakticky žádnou. Ve chvíli, kdy jejich vlastnímu nářadí praskala topůrka, byla k nezaplacení.
Skřítci na tu nadílku koukali odevzdaně a beze slov. Neměli žádné ani pro vílu. Až Pytel, který jediný Žabinku neignoroval, tiše prohlásil: „Vlastně jsem nikdy nevěřil, že by tahle chvíle vůbec přišla.“
„Proč by vůbec měla?“
Odevzdanost řadila víla mezi obzvlášť nepřátelské pocity. „To jen líní se ohání tím: Vždycky to tak bylo,“ řekla. „Nemusíte dělat něco jen proto, že je to zvyk.“
Podíval se po ní.
„Říkal jsem, že tomu nerozumíš,“ vzdychl. „Moje chyba. Měl jsem ti to pořádně vysvětlit, už kdyžs mě vytáhla zpod té obludy. Tohle není o zvycích a zkoušení a tradicích. To proto často slyšíš, že nás vidí jen děti. Je to pravda, protože ony vidí celý svět tak trochu jinak. Taky ale proto, že ještě neví, že nás vidět nemají. Lidi nechtějí vědět, že jsme to opravdu my, kdo pro ně pracuje, chápeš?“
„Ale oni to přece vědí,“ namítla.
„Teď už stoprocentně. Podívej,“ ubral plyn, když si všiml, jak víla bledne, „máš pravdu, že ‚vždycky to tak bylo‘, je pro lidi většinou výmluva. Jenže tohle není o lidech, to je o nás. A pro nás to prostě platí. Pracujeme pro ně. Spravujeme, uklízíme. Ale nesmíme se s nimi nijak vázat. Dostat jméno, dostat zaplaceno. Možná je to trest, a my čekáme, až přijde milost, já nevím. Možná, že je to jen čekání na chvíli, kdy se oni stanou opravdu dospělými, kdy si bez pohádek přiznají, že žádnou pomocnou ruku ani výmluvy nepotřebují. To ale nejsou, ještě ne.“
Co je vlastně dospělost? zeptala se víla sebe samé. Pokud to znamená převzetí plné odpovědnosti za vlastní činy, pak k tomu mají lidé obvykle dost daleko.
Nejen oni.
„Těch pár motyk... To přece nic není,“ namítla.
Pytel se na Žabinku smutně podíval.
„Je to platba.“
Nadechla se, aby to tvrzení vyvrátila. Pomocná ruka, společné dílo...
Měl pravdu. Kdyby volila tahle slova, třeba by to prošlo.
Vlastně by možná stačilo, pomyslela si hořce, kdyby se jeden jediný člověk přidal. Pak by to byla spolupráce. Jenže Žabinka zkoušela být vychytralá a hrála to přes lidskou lenost.
Když se vám nebude chtít, nemusíte sami pomáhat. Ale fakt jim to dlužíte, tak aspoň nějakou maličkost...
Rozhlédla se.
„Musíme,“ zašeptal jí do ucha. Trhla hlavou a ohlédla se. Pytel už se k ní neskláněl. Ani vedle nestál. Byl pryč.
Nejen on. Skřítkové opravdu odcházeli. Jeden po druhém sbíral vlastní nářadí a mizel směrem k údolí.
Co jsem to provedla? zděsila se Žabinka. Ale třeba budou jen chvíli trucovat a potom něco vymyslíme.
Věděla, že je to jen zoufalé přání. Skřítkům se nechtělo. Jenže pravidlo je pravidlo, ať přirozené nebo nadpřirozené. A oni prostě museli. Někteří – podezírala je z toho, že právě ti, kterým celá situace přišla nesmyslná už od začátku – se chůzí ani nezdržovali a mizeli rovnou. Ani jedni, ani druzí nevěnovali víle jediný pohled.
Rozletěla se k jejich domovu. Nějak to přece musí jít. Ty věci si nevezmou. Budou předstírat, že nic nedostali. Vrátí je. Vždycky se přece dá něco udělat.
Držela se té poslední myšlenky celou cestu.
Zbytečně.
Skalní vesnička byla prázdná.
© 2024, napsáno 2024
