Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část dvacátá

Kyklópi

Polyfémos

Jednoocí obři jsou docela známými obyvateli řeckých mýtů. Objevují se v celé řadě bájí, těmi nejstaršími počínaje. I když Homér, autorita nejpopulárnější, vypráví o celém národu (k němuž se pochopitelně vrátím), v hlubinách věků byli známi pouze tři – Steropés, Brontés a Argés.

Jejich otcem byl sám Úranos a matkou bohyně Země Gaia. Potomci se řeckým bohům nikdy nevyvedli, (i když za to spíš mohla výchova či povaha otců) a po čase putovali tři Jednoocí pěkně dolů do Tartaru. Nezůstali tam dlouho, další Úranův syn, Kronos, je odtud vytáhl, aby mu pomohli provést první velký olympský puč.

Kyklóp udělal, kyklóp může jít, sotva Úranova varlata skončila v moři, jednoocí putovali zpět za mříže. Stejně jako hekatoncheirové (ti byli mimochodem někdy považováni za otce kyklópů). A stejně jako Storucí i tihle obři si v Tartaru počkali až na dobu, kdy se naplnil i Kronův čas a rozšířili řady opozice. Jako kováři – to jsem ještě neřekl, že Kyklópi byli vyhlášenými kováři? – se zasloužili i o výzbroj. Pro Dia ukuli blesk, Poseidonovi pověstný trojzubec a Hádovi věnovali přilbu neviditelnosti.

Snad proto, že Zeus neměl, aspoň v té době, potomky, zůstali všichni jeho přívrženci na svobodě, kyklópi se (v pozdější římské verzi) v roli Héfaistových pomocníků nastěhovali pod Etnu a vyráběli osvědčené blesky. Ale historie pokračuje, i Zeus měl následovníka, slunečního Apollóna. Tentokrát už k převratu nedošlo, ale konflikt mezi otcem a synem byl tentokrát pro tři výše jmenované kováře osudný. Když totiž Zeus zabil Apollónova syna, lékaře Ásklepia, pomstil se mu Apollón zastřelením kyklópů.

Ti si, mimochodem, stačili mezitím vybudovat i pověst pedagogických bubáků, když pro jejich vzhled a rámus jejich práce, strašily antické matky Steropem, Brontem a Argeém neposlušné potomky.

Než se dostanu k dalšímu, dnes nejpopulárnějšímu příběhu, jehož jsou jednoocí obři účastníky, připomenu trochu teorie, abych na to potom nezapomněl.

Kyklóp znamená v překladu S kruhem kolem oka, což podle všeho odkazuje na tetování čel příslušníků kovářského cechu ornamentem soustředěných kruhů v nichž pochopitelně hledejte symbol Slunce. Podle všeho tvořili jakousi elitní skupinu, uzavřenou společnost nebo kmen (thrácký). Lokální kováři mívali v té době obvykle jiné poznávací znamení, bývali chromí – jak se domnívá například Robert Graves, byli nejspíš záměrně mrzačeni, aby neutekli k jinému kmeni. Což by mohl být i jeden z důvodů, proč kulhal zaměstnavatel kyklópů Héfaistos. Další z možností, proč byli kyklópi jednoocí je i klípec přes jedno oko, kterým si kováři chránili zrak před odletujícími okujemi.

Ale zpátky do mýtů.

Druhá generace kyklópů se vyznačovala nerudností a nepříliš dobrými způsoby. Přes Thrákii, Krétu a Lýkii se dostali někam do severní Afriky, do země, které se vyhýbali lidé i bohové. Jejich sousedé Fajákové se po čase dokonce raději odstěhovali.

Samotářské obry pak proslavila dvě jména – Odysseus, jakožto zástupce lidí a Polyfémos, coby jednooký neurvalec. Příběh toho prvního je dostatečně známý a do tohoto vyprávění patří jen drobnou epizodou, byť pro Polyféma osudovou. Ale tenhle kyklóp se nenarodil jen pro tento příběh, znám historku, v níž se ucházel o Néreovnu Galateiu. To se dokonce začal česat a mýt i mimo vánoce, ale když uviděl objekt svého zájmu v družném hovoru s mladým mužem jménem Ákides, neudržel se, sebral kámen a Ákida zabil. Galateia před obřím ctitelem raději prchla do moře.

Není se tedy co divit, že když vítěz od Tróje Odysseus nalezl při své bludné pouti domů jeskyni, tak (slovy velkého Homéra)

Obrovský muž tam přebýval v ní, jenž všecka ta stáda

samoten v ústraní pásal a nechodil k ostatním druhům,

nýbrž opodál žil, jen bezpráví na mysli maje 1)

Dál už to nejspíš všichni znáte, takže jednou větou – Odysseus se svými námořníky zrekvíroval něco kyklopových zásob, Polyfémos sežral něco námořníků, načež mu bylo v opilosti vypíchnuto oko. Následoval únik v krytu ovcí a úprk na loď. Teprve odtud se Odysseus pochlubil svým pravým jménem (do té doby si před Polyfémem říkal Nikdo). Což byla chyba. Slepý kyklóp se totiž obrátil ke svému otci Poseidonovi a vyprosil si pomstu. Odysseova cesta se opět o něco protáhla.

A Kyklópi ... moment. Taky vám tu něco nesedí? Otci Poseidonovi? A kyklóp – pastýř (což byl; stejně jako jeho druzi, se ani Polyfémos už dávno neživil černým řemeslem, ale pastevectvím)? Tady někde bude kámen úrazu.

Obvyklou délku povídání jsem už překročil, takže to nebudu protahovat. Homérovi kyklópi totiž s největší pravděpodobností nejsou potomky tří starších kruhookých kovářů. Lidožravý jednooký obr je hrdinou poněkud jiného charakteru a původem z jiné oblasti, (Graves zmiňuje podobnou kavkazskou pohádku), přítomnost podobného motivu v příbězích mnoha evropských národů pak možná odkazuje na v hluboké historii ztracený společný indoevropský původ.

 

1) HOMÉROS. Odysseia. 2. vyd. (v Odeonu). Přeložil Otmar VAŇORNÝ. Praha: Odeon, 1967.

Polyféma namaloval Giulio Romano, Public domain, via Wikimedia Commons

(1.12.2004)

Wade a Bell

Kdysi dávno žil obr jménem Wade a jeho žena Bell v Severním Yorkshire v místech dnešního Whitby. Na rozdíl od jiných nadměrečných postav britského folkloru nebyli nijak zlí, nejspíš proto, že šlo o příslušníky prastarého národa z dob, kdy soužití s ne-lidskými formami bývalo docela běžné a většinou bezproblémové.

V okolí Whitby je dodnes ke spatření celá řada staveb, jejichž existenci má tenhle manželský pár na svědomí, kamenné kruhy, hrady Pickering a Mulgrave, cesta přes bažiny, kterou Wade udělal proto, aby se Bell lépe chodilo pro mléko k jejich obří krávě. Něco z toho bylo později připisováno Římanům, ale fakta hovoří zcela jasně – na Mulgrave Castle dlouhá léta mívali obří žebro jednoho z manželů. Což je důkaz zcela nepochybný.

Škoda jen, že ve skutečnosti šlo o velrybí čelist.

(5.12.2004)

Skadi

Njord a Skadi

Skandinávská obryně Skadi (starším jménem Skaoi) je v prvním případě personifikací Zimy, v druhém pak aktérkou zajímavého výběru manžela.

Když totiž bohové zjistili, že se chystá pomstít smrt svého otce Thiaziho (kterou měli na svědomí) a že by jí to mohlo vyjít, rozhodli se jednoho ze svých řad nabídnout rozezlené obryni jako manželskou reparaci. Mohla si vybrat kteréhokoliv z nich, podmínkou ovšem bylo, že tak učiní pouze podle nohou.

Což vyvrací léta tradované tvrzení, že žádná ženská by se do nikoho nezamilovala jen proto, že má hezké nohy. Skadi při přehlídce božích chodidel totiž spatřila jedny, které jí připadaly hezké a podle všeho patřící bohu Baldrovi.

Samozřejmě se netrefila, nohy patřily Njordovi.

Manželství s vítězem přehlídky chodidel za moc nestálo. Novomanželka chtěla bydlet v horském Thrymheimu, Njord ve svém paláci na dně moře. Každý devátý den se tedy stěhovali. Takové uspořádání nemohlo dlouho vydržet a taky nevydrželo, za nějaký čas už bydleli každý ve svém, až nakonec se nakonec Skadi rozvedla a vzala si boha Ulla.

 

Ilustrace Njord a Skadi putují do Njördrova domova Nóatún
By Friedrich Wilhelm Heine (1845-1921) after an original by Friedrich Wilhelm Engelhard (1813-1902). [Public domain], via Wikimedia Commons

(5.12.2004)

Mantyo

Ve Skandinávii je docela zima a tak to dneska skončím na druhé straně zeměkoule, na Filipínách.

Mantyové jsou přátelští, hubení a dlouhovlasí obři, dorůstající tří metrů výšky, chodí obvykle jen lehce nebo vůbec oblečení a žijí pod vysokými stromy. Zajímavě vypadá jejich spánková poloha – spí totiž vestoje.

(5.12.2004)

Stodolník

V Jižních Čechách měl podobu velkého měchu s kloboukem navrchu, obmotaného povřísly, jinde chodil v brnění a kosti měl železné. Ať už vypadal tak nebo onak, plnil stejnou funkci, totiž strážil stodolu či sýpku a především jejich obsah, obilí. Nelovil ovšem myši, alébrž zloděje, stodolník v plechu zakutý dopadeného pobertu utloukl k smrti, jak trestal jihočeský nafukovací nevím. V každém případě byla přístodolníkova (neupsal jsem se, tohle je jiná verze jména) služba nepříliš účinná, chrastílek ze stodoly už dávno zmizel, zloději bohužel ještě ne.

(12.12.2004)

Zwarte Madam

Tuto vlámskou čarodějnici můžete zahnat prostým užitím křesťanských symbolů, problém je ovšem v tom, že dáma ve službách ďáblových, která shromažďuje duše do pekelné sbírky, je pokaždé popisována jinak, takže vám s identifikací podezřelé osoby nepomohu, musíte věřit v instinkt.

(12.12.2004)

Ventolines

Ventolines úřadují v Kantábrii, tedy na severu Španělska. Větříci, jak prý zní překlad jejich jména do češtiny, jsou pohodoví mužíčci jemných tváří, velkých zelených křídel a pěnově bílých očí.

Podobně jako espumeros ze stejného kraje, pomáhají i ventolines rybářům, když posílají vhodný vítr, aby zahnal lodě unavených lodníků do přístavu. Vůbec na rozdíl od jiných vzdušných bytostí neholdují ničení, raději lidem pomáhají.

(12.12.2004)

Kostěj Nesmrtelný

Kostěj Nesmrtelný

Když se v příběhu objeví někdo, kdo za sebou tahá přídomek Neporazitelný, Nepřemožitelný, Nejmocnější nebo nedejbože Nesmrtelný, má to jasné.

V případě celkem často obsazovaného hlavního zloducha ruských pověstí to také dopadlo podle očekávání (nejen hollywoodské filmy mají svá klišé), ale žádný z bohatýrů, kteří Kostějovo přízvisko usvědčili ze lži, to neměl jednoduché a neobešel se bez cizí pomocí.

Vychrtlý zlosyn často stařeckého vzhledu totiž nikdy nespoléhá jen na svou znalost černé magie, jejímž je nejvyšším představitelem. Ani se neohání (ne tak často) svým prapůvodním povoláním, totiž smrtí, jejíž byl symbolem. Jako každý temný mág je povahy praktické a proto se pojistil, odložil své srdce, případně duši, do nenápadného předmětu, ukrytého v nenápadných zvířatech, nacházejících se v nejrůznějších zapadákovech.

Dlužno poznamenat, že tahle praktika není vůbec originální. James Frazer v Zlaté ratolesti věnoval celou kapitolu nejen Kostějovi, vzpomenul i skandinávského obra, zlého mága z Hindustánu s duší ukrytou v papouškovi, zmínil se o siamské pověsti, v níž cejlonský kníže Rávana nechává srdce doma, když vyráží do války, připomněl příběhy řecké, germánského lidožrouta jménem Tělo bez duše, obra skotského a obra irského, stejně jako jistého zlého lámu z Mongolska, čímž ani v nejmenším nekončil. A pokračoval pak lidovou magií celého světa, která stejnou pojišťovací praktiku umožní i nám obyčejným smrtelníkům. Čímž se snadno můžeme dobrat původu toho všeho, totiž k tomu, čemu se většinou říká Dvojník. V téhle variantě Vnější duše je sice duše neaktivní, odpočívá v bezpečném úkrytu, ale určitá příbuznost tu patrná je.

Než vraťme se ke Kostějovi a jeho příbuzným. Většinou mají jedno společné, obvykle totiž kradli princezny. Při takovém řemesle je bezpečnost samozřejmě nade vše. I když bezpečnost ... obvykle to dopadá stejně jako x5fdE4i56gDwY heslo k internetovému bankovnictví, poznamenané na papírku pod sklem pracovního stolu. Na rozdíl od skutečného života je totiž Zlo v příbězích naivní a hloupé. Stačí falešně zalichotit a Kostěj unesené princezně vysvětlí, že:

Za devaterými horami a devaterými lesy stojí dub, na dubě je skříňka, v té skříňce je kachna, ta kachna drží v zobáku vajíčko a v tom vajíčku je moje smrt.“

Což je citováno z jedné z mnoha kostějovských verzí – z pohádky O careviči Orlovi a jeho synu Vasilijovi. Někdy bývá přidávána ještě jehla, zabodnutá ve vejci, skříňka je zakopána pod kořeny dubu, ten roste na ostrově Bujanu, nezapomeňme, že máme co do činění s opravdu prastarým příběhem. Mimochodem, právě pro příběh a jeho pravidla nikdy Ivan či jiný hrdina, jemuž princezna za tepla všechno vyžvaní, nerozmáčkne vejce hned, ale až před Kostějovýma očima, kochaje se prvním a zároveň definitivně posledním vyjeveným pohledem obávaného zloducha.

Kostějův přídomek mimochodem v jistém pohledu nelhal. Temný mág se stal jednou z nejvíce vytěžovaných figur ruského folklóru; když pominu domácí operu Nikolaje Rimského-Korsakova nebo krátkou zmínku v Pondělí začíná v sobotu bratří Strugackých, pak se Kostěj Nesmrtelný objevil i jako literární postava v Amerických bozích Neila Gaimana, v několika knihách Jamese Branche Cabella, případně v Heinleinově románu Job.

 

Přiložený obrázek pochází z Červené knihy pohádek Andrewa Langa, H J Ford, Public domain, via Wikimedia Commons

(12.12.2004)

Mahu-ike

Za prvé je Mahu-ike polynéské božstvo ohně nejistého pohlaví, někdy se o hovoří o něm, někdy o ní. Na starosti má oheň a zemětřesení. Ostatně, známý oceánský hrdina Maui si oheň pro lidstvo si vyprosil právě od Mahu-ike.

Nu a v druhém případě je Mahu-ike pramáti maorského kmene lidožravých zlobrů.

(26.12.2004)

John Barleycorn

V Británii ho obvykle představuje poslední snop sklizně, takže je jasné, že máme co do činění s vegetačním démonem. Jako snop bývá slavnostně upálen, aby zajistil bohatou úrodu příštího roku.

(26.12.2004)

En-kai

Všichni afričtí Masajové se k tomuto dešťovému či slunečním, v každém případě hlavnímu bohu modlí; v každodenním kontaktu s En-kaiem, realizovaném sny, transem či zpěvem jsou ovšem pouze iloibonokové, čili kouzelníci. A protože se bez En-kaiova svolení neobejde žádná důležitější věc masajského života, jsou iloibonokové, kteří božská rozhodnutí tlumočí, jistě plně vytíženi.

(26.12.2004)

Hippogryf

Iunguntur iam gryphes equis, čili křížit koně s gryfy bývalo úslovím, označujícím absolutní nesmysl. Však také trvalo dlouho, než takový tvor vznikl; navzdory dnešnímu přesvědčení nejspíš až v šestnáctém století a v hlavě Lodovica Ariosta. Tomu také předám na okamžik slovo:

 

Oř nebyl přízrak, klisnou jež se zhlídla

do ptáka noha, zplozen byl v svůj tvar,

otci měl peří podobné, i křídla,

hlavu a zoban, předních nohou spár 2)

 

praví se v Zuřivém Rolandovi, česky díky překladu Jindřicha Pokorného. Hippogryf, čili monstrum druhého řádu (neboť už otcem je monstrum), si ovšem záhy našel cestu do lidské fantazie, ať už jako symbol lásky nebo duchovního vzestupu. Nebo později, v naší době, jako hrdina knížky J. K. Rowlingové, která hippogryfy zabydlela svět Harryho Pottera. Ve filmovém zpracování inkriminovaného dílu – totiž Vězně z Azkabanu si jednu věrnou napodobeninu z fantazie režiséra Alfonsa Cuaróna a odborníků z ILM můžete dobře prohlédnout.

 

2) ARIOSTO, Lodovico.Zuřivý Roland, ve vyprávění a výběru Itala Calvina. Praha: Odeon, 1974

(1.1.2005)

Gran Bwa

Loa haitského voodoo žijící hluboko v lesích, nazývaný někdy také Grand Bois nebo Ganga-Bois. Své poslání ochránce divoké přírody bere opravdu vážně a od podlahy, je totiž vegetarián a většinu dne se krmí ovocem a zeleninou, takže když je vyzýván, nebývá hladový. Přesto je mu pokaždé nějaké to jídlo obětováno.

(9.1.2005)

Marinette-bwa-chech

Tahle haitská dáma, Marinetta s uschlými pažemi, patří mezi loa petro, čili zlá voodoo božstva. Ačkoliv je jejím zvířetem sova, není to atribut moudrosti, ale informace o tom, že ti, které Marinetta posedne, mají pocit, že se mění v ptáka, svěsí ruce a cítí, jak se jim prsty proměňují ve spáry. Ženy, které se proměnily ve vlkodlačice, ji mohou požádat o ochranu, vlkodlaci jsou totiž její oblíbená monstra.

Její doménou je především jih Haiti, kde je uctívána a vyvolávána při obřadech, konaných pod stanem, osvětleným pořádným ohněm, do něhož se háže sůl a lije benzín. A také zaživa roztrhaná kuřata. Sama Marinetta se ráda prochází po lesích, jestli doprovázena svým zákonným manželem, kterým je Ti-Jean-pied-sec, to nevím. Zato je mi známo, že tenhle malý mužík, oblečený do červené, poskakuje po jedné noze a když má hlad, vyšplhá na palmu, odkud skokem loví nic netušící kolemjdoucí.

(9.1.2005)

Congo a Congo Savanne

Zatímco Congo je loa příjemného vzhledu a povahy apatické, je Congo Savanne nebezpečně násilnický a silný loa petro. A pokud se Congo živí kořeněnými saláty a míchanými nápoji, pak Congo Savanne požírá lidi.

(9.1.2005)

Šoki

Bojovník s démony Shoki

Za svého života byl lékařem v provincii Šensi, což je v Číně, a i když je Šoki bytostí mytologie japonské, chyba tu není. Z pevniny na japonské ostrovy totiž přicestoval v šestém století spolu s buddhismem i bůh Čung Kchuej, který se na v nadpisu jmenovaného pána přejmenoval, nechávaje většinu ostatních atributů neproměněnu. Hlavně hlavní, totiž nadpozemské povolání. Čung Kchuej i Šoki jsou ochránci před zlými duchy a bojovníci s démony. Bývá to poznat především pátý den pátého měsíce, kdy rodiny s malými chlapci vyvěšovaly před dům Šokiho podobiznu, v tento den, kdy se slaví svátek Tango no Sekku, je totiž povětří zlých démonů plné. Ale likvidátor duchů nepracuje pouze jeden den v roce, je v plné permanenci dvacet čtyři hodin denně, proto můžete v Japonsku spatřit Šokiho sošky před mnoha domy. Ochraňuje totiž domácnost před vším, co zlí démoni nosí, obzvlášť před nemocemi.

Pokud jde o vzhled, za staletí praxe se Šoki nijak zvlášť nezměnil. Stále nosívá těžké vysoké boty, klobouk a meč, většinou pořádně dlouhý, ale tu a tam se spokojí i s krátkým. Bezpečně je k poznání i podle zuřivého výrazu, zlostně vykulených očí a mohutného plnovousu.

 

Xylografie Čung Kchueie: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons

(16.1.2005)

Planeta jménem Krasopaní

Když se řekne Venuše, asociace jsou jasné, byť většinou vedou dvěma směry, podle toho, jak na tom člověk je. Buď si vybaví planetu, druhou od Slunce, s hustou atmosférou a pekelným povrchem, nebo římskou bohyni lásky ať už v podobě takříkajíc abstraktní či ve tvarech, jež zanechali a zanechávají sochaři a malíři, případně zub času, neboť většina z vás si stejně představí nekompletní sochu Afrodíty (Venuše) Mélské.

Nepodlehnu vábení a podívám se směrem prvním, astronomickým, i když nepochybně nejslavnější Venuši do Bestiáře někdy v budoucnu zařadím. Ale ne dnes. Dnes se tu předvedou jiní zástupci z astronomického hlediska po Zemi a mytologického po Měsíci nejvýlučnější planety. Ta se objevovala hned dvakrát, jako Večernice a jako Jitřenka a tak nemohla nepřijít do řečí. Začneme doma, u Slovanů.

Venušino české obrozenecké jméno Krasopaní kupodivu nesouhlasí jen při srovnání s jejím středomořským protějškem. Byť se zachovala jen ve folklórním podání, je i slovanská Venuše Zora krásnou dívkou, ochránkyní lásky (a odbornicí v zajištění bohaté úrody, to spolu odedávna souviselo) či léčitelkou. Sedává na zlatém trůně, se zlatou mísou v rukou a s červenou pokrývkou hlavy – tedy s červánky. A mívá různá přezdívky, Jitřenka a Večernice jsou známá a souvisí s výkonem povolání, zatímco (známé z folklóru ruského) Mořská paní či Milenka slunce prozrazují více. Ta první adresu, ta druhá milostné vztahy. Ať už ke zmíněnému Slunci nebo k Měsíci. Občas je historie cudnější a zařazuje Zoru do sluncové nebo měsícové rodiny, ale většinou jde přece jen o lásku. Vždyť vycházející nebo zapadající slunce je červené právě proto, že na něho rozpustilá jitřní milenka cáká mořskou vodu.

 

Nejkrásnější Johle, všechněch krásek paní

každou noc se dívám, když svou cestou kráčíš

Ubohý jsem Guarán, k zemi připoutaný

ty jsi hvězda jasná, v stopách Slunce kráčíš 3)

 

zpívá Karakará, mladý Indián z jihoamerických legend, které ve své knize Indiáni Jižní Ameriky převyprávěl Alberto Vojtěch Frič. Zdraví tím Jitřenku, čili znovu planetu Venuši a opět v podobě krásné dívky.

Johle pralesních Indiánů je červená. Jak k téhle barvě přišla, o tom vypráví jedna z tamních pověstí. Jak bývá v podobných případech zvykem, mají to na svědomí lidé, v tomto případě mladé dívky, které chtěly zjistit co skrývá jistý lovec v kalebase, pochopitelně v ní přebývala Johle, která před časem vyslyšela Indiánovy touhy a stala se jeho ženou. Celé to tu vyprávět nebudu, ani neprozradím proč a jak to skončilo. Jednak se mi to sem už nevejde a druhak vás chci navnadit k tomu, abyste si ty příběhy přečetli, ony se totiž od podobných historek z Evropy a přilehlých končin docela liší.

O několik tisíc kilometrů dál a několik tisíc metrů výše nad mořem znali Kečuové ve své inckém náboženství jinou Venuši. Říkali jí Chasca a stejně jako mnohé ostatní krasopaní i ona byla spojována se Sluncem. V tomto případě jako jeho služebnice vládla soumraku a úsvitu, mimo tuto časově vymezenou činnost dostala na starost i dohled nad pannami a děvčátky.

A přece mi to nedá a na závěr nahlédnu do Středomoří, jehož Venuši jsem na začátku z dnešního povídání vyloučil. Nijak zvlášť se nepopírám, protože bohyně Venuše je jedna strana a stejnojmenná planeta druhá, byť téže mince. Teď tu ovšem bude řeč o Jitřence samé a tou v Římě nebyla Venuše, ale nám jménem dobře známý Lucifer. Tedy Světlonoš, v Řecku známý jako Fosforos. Byl synem bohyně jitřních červánků Eoie (v Římě Aurory) a jeho jedinou funkcí bylo každý den rozsvítit den. K Luciferovi křesťanských mýtů, zprvu jednomu z nejvyšších andělů a později šéfovi opozice měl tenhle Lucifer docela daleko.

 

3) FRIČ, Alberto Vojtěch, ŠOLC, Václav, ed. Indiáni Jižní Ameriky. 4., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Orbis, 1977.

(23.1.2005)

Aigamuxa

Hotentoti nejsou žádní hotentoti, ale Hottentoti. A ani to vlastně nejsou, jmenují se Khoinové (nebo Khoin-khoinové). Žijí na jihu Afriky a bubáci jejich mýtů jsou vesměs zajímaví tvorové.

Kupříkladu Aigamuxa jsou lidožravé obludy, číhající v dunách. Aby viděly do čeho šlapou mají oči na chodidlech, to ovšem předpokládá poněkud kuriozní postoj pro to, aby viděly kam jdou – musí lézt po loktech a kolenou, s jednou nohou zvednutou vzhůru.

(30.1.2005)

Ga-gorib

Je v podstatě taková trochu větší khoinská larva mravkolva. Používá totiž obdobného loveckého triku: sedí u velké jámy a háže po kolemjdoucích kameny. Neomylně zasahuje a sráží oběti dolů, na místě by tu byl ovšem spíše čas minulý, protože Ga-gorib se jednou pokusil dostat i známého hottentotského hrdinu Heitsi-eibiba, což se mu, jak bývá v takových případech zvykem, krutě vymstilo. Asi není v Kalahari české přísloví Kdo jinému jámu kopá sám do ní padá, nijak známé.

(30.1.2005)

Hai-Uri

Tvor napůl. Totiž napůl neviditelný, s jednou nohou, jednou paží a polovinou těla, trochu by připomínal evropské monocoli, kdybychom nebyli tak daleko. Na své jediné noze poskakuje přes kalaharské keříky a žere lidi.

Má několik příbuzných i mimo khoinské legendy, například u Zuluů si nijak nepochvalují existenci tvora jménem Tikdoshe, také jedno – (doplňte příslušné orgány) trpaslíka. Pokud se ho podaří porazit, můžete si přijít k slušným znalostem magie, které Tikdoshe nabídne jako odměnu, jeho – bohužel mnohem častější – vítězství znamená neodkladnou smrt.

Zuluové to mají ke Khoinům blízko. Ale další netvor, jednostraný, jednonohý, jednoruký a napůl neviditelný žije ve střední Africe, což už je docela zajímavé. Jmenuje se Chiruwi a chová se stejně jako Tikdoshe – každého vyzývá na souboj na smrt a na dárky, poražený protivník je zabit, vítěz odměněn magií.

(30.1.2005)

Vecui

Latinsky se téhle nymfě říkalo Begoe nebo Vegoia, ale její jméno etruské a Etruskům samozřejmě patří. Dokonce jako jeden z převelice důležitých Učitelů.

Odevzdala jim totiž jednu z důležitých součástí disciplina Etrusca, Římany tolik obdivovaného umu věštby z vnitřností a výkladu blesků. Vecui se postarala o to druhé, výklad blesků totiž není nic jednoduchého. Etruskové toto umění dále rozvíjeli a naštěstí také zapisovali do knih, takže informace o něm přetrvalo nejen je, ale i Římské impérium.

Jako prémii pak Vecui naučila jistého Arrunse Veltymna zeměměřičství.

(6.2.2005)

uKqili

Protože je to dnes tak trochu o blescích, zmíním se i o tomhle vysoce postaveném božstvu jihoafrických Zuluů. Když totiž při bouři blesk zasáhne dobytek, Zuluové si řeknou: No, jak je vidět, uKqili má hlad a vybral si zrovna u nás. S tím nic nenaděláme.

(6.2.2005)

Preas Eyn

Před mnoha a mnoha lety ve staré Kambodže zahlédli občas staří Khmérové svého boha hromu Prease Eyna, an za jízdy na tříhlavém slonu rozhazuje blesky. Protože do Indie to není v legendách tak daleko, nelze se divit tomu, že Preas Eyn se zdá být příbuzným indického nejvyššího boha Indry. Už jen proto, že blesky v drtivé většině drtí bohové nejvyšší.

(6.2.2005)

Modří lidé z Minch

Nadpřirozený nárůdek, žijící ve vodách úžiny oddělující hebridské ostrovy od pevniny, se chová přesně tak, jak by se dalo očekávat. Jeho příslušníci topí námořníky, ať už výběrově, kus po kuse, nebo za pomoci vyčarovaných bouří, které posílají ke dnu celé lodi.

Protože jsme ve Skotsku, nelze se divit, že tihle vodníci s modrou kůží žijí v klanech stejně jako jejich suchozemští sousedé. Říká se, že jsou padlými anděly, jak je vidět, tahle teorie vzniku nejrůznějších bubáků není vlastní jen České kotlině, kde stejného původu jsou prý právě vodníci či skalní duchové nebo i muži ohniví.

(20.2.2005)

Abbey Lubbers

V patnáctém století se vyskytovali v celé řadě anglických klášterů, zvláště pak ve vinných sklípcích. Oblíbenou činností těchto strašidel bylo ponoukání k obžerství a opilství, jejich cílem pochopitelně mniši. Jak se vyrovnali s událostmi roku 1534, kdy Jindřich VIII. kláštery zrušil, to nevím.

(20.2.2005)

Chimbley Charlie

Chimbley Charlie sídlí v somersetském Holman Clavel Inn a je jedním z početné rodiny domácích duchů. I když to bývají povětšinou stvoření pracovitá a užitečná, přece jen se mezi nimi objevují rošťáci, kteří si více než v úklidu libují v naschválech a vtípcích. Chimbley Charlie mezi takovéhle rošťácké démonky podle všech historek patří.

(20.2.2005)

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny