 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Lorelei
Sedí nad skále nad Rýnem, prozpěvuje si a láká plavce do záhuby. Nejznámějších z německých víl je přitažlivá hned z několika důvodů. Pomineme-li vábivý zpěv a vábivý vzhled, které se předpokládají jaksi samosebou, a zaměříme pozornost na detaily a pozadí, můžeme si všimnout drobných zajímavostí.
Za prvé: přísně vzato je Lorelei onen zmíněný geologický objekt, tyčící se do více než sta metrů v zákrutu řeky a ne slečna na něm posedávající. Působí tu stejný efekt jako u Bludného Holanďana – jakmile má neživý strašidelný objekt antropomorfní doplněk, přenáší se pověst objektu, jak časem slábne, právě na něj. Živé, přesněji rádoby živé stvoření je lidské mysli coby nositel vědomí bližší. I letadla za světových válek museli kazit gremlini.
Zmíněná skála sama figuruje i v známé pověsti o Nibelunzích, ukrývá se pod ní – aspoň podle posledních, hrdinských (tedy nemytologických) verzích legendy – poklad dotyčného rodu. Takhle výrazný orientační bod prostě nemohl ujít pozornosti, podobně jako u nás Říp nebo Blaník.
Za druhé: Pro působiště sirény, topící rybáře, má skála vhodné podmínky akustické (zvláštní ozvěna), a řeka v její blízkosti pak nevhodné podmínky plavební (skály, rychlý tok). Což zrození zpívajícího nebezpečí v podstatě zaručilo. Kdyby se Lorelei nestala zpívající víla, mohl to být třeba... Nebo nemohl. Protože
za třetí: Slečna, vysedávající nad řekou není vílou odjakživa, jak by se slušné nadpřirozené bytosti s rodokmenem hodilo; kdysi bývala docela obyčejnou smrtelnicí. V pověstech to není nic neobvyklého, občas to prostí lidé dotáhnou hodně vysoko, kupříkladu takový Glaukos v Řecku (příběhem), nebo Hérakles (původem), nebo někteří ze skandinávských bohů. Obvykle jsou ovšem lidé předurčeni k nižší službě a většinou ke strašení, ne-li přímo k likvidaci někdejších soukmenovců. Zvláště pak, dobrali-li se nové kariéry obdobným způsobem jako Lorelei. Totiž soužením se nad nešťastnou láskou, které skončilo skokem do vln Rýna. Celkem běžný příběh, který se dostal více do řečí. Kdyby ovšem neexistovalo ještě
za čtvrté: Ačkoliv má pověst o víle Lorelei, sedávající na skále Lorelei všechny atributy klasického folklórního povídání s pravděpodobnými přesahy do vzdálené pohanské minulosti, je docela možné, že je doopravdy výmyslem německého romantického spisovatele Clemense Brentana, přítele bratří Grimmů, a stejně jako oni sběratele lidových vyprávění. Báseň Zu Bacharach am Rheine z románu Godwi (1802) má být Loreleiným rodným listem. Jisté je, že pověst jako takovou doopravdy zpopularizoval až Heinrich Heine.
za páté: ať už je to se stářím dlouhovlásky na skále jakkoliv, v každém případě má její pověst několik variant a verzí, včetně prvků, spojujících Lorelei s obdobnými pověstmi. Třeba taková postava dívky, rozčesávající si dlouhé zlaté vlasy – mnoho vodních panen různé provenience tak s oblibou činí – je v německém folklóru zastoupena královnou skřítků Holdou, jež pro změnu sedávala na skále nad řekou Mohan. Netopila ovšem plavce; ten, kdo ji při česání spatřil, ztratil zrak i rozum.
Doprovodný obrázek: Philipp Foltz [Public domain], via Wikimedia Commons
12.6.2012
Haulemutter
Haulemutter je místní verzí nebo spíš derivátem germánské Holdy (Holle). Z někdejší Trojjediné bohyně ale toho ve folklórní postavě domovem ve středoněmeckém Harzu už mnoho nenajdete. Vládne trpaslíkům, kterým se pak někdy říká Haulemännerchen, objevuje se v podobě stařeny a vládne schopností zmenšovat se, či zvětšovat, aniž by k tomu potřebovala koláček, vějíř či lektvar v lahvičce.
17.6.2012
Hinzelmann
Skřítek, strašící na hradě Hudemühlen, dnes už zřícenině v dolnosaském Hodenhagenu. Kariéru začal v roce 1584 poltergeistovským halasením. Působil ale v oboru domácích prací, nezabýval se bohapustým strašením.
Ačkoliv ho nikdy nikdo nespatřil (až výjimky), majitelé hradu mu vyčlenili vlastní pokoj. Ke zmíněným výjimkám patří občasné zjevení drobné ručky, případně podivně oblečeného tvorečka velikosti a přibližného vzhledu dítěte, většinou Hinzelmann komunikoval pouze hlasem. Podle vlastních slov přišel do kraje z Čech, z lesa, z něhož ho vyhnali vlastní lidé. A že se jmenuje Hinzelman, ale také Lüring, a že má manželku jménem Hille Bingels. A tak dále. Coby cti dbalý domácí pomocníček zvládl moře práce, jeho sdílnost a ochota ke kontaktu se ovšem z ustáleného zvyku vymykala. Podle pověstí, které nashromáždil Jacob Grimm, se za čtyři roky, v nichž na hradě přebýval, dal do řeči a následně do sporu, rady, či jiného druhu mezilidské interakce s celou řadou domácích rezidentů i přespolních hostů. Po zmíněných čtyřech letech se ovšem sbalil – podle jedné z verzí nedostal každoranní smluvní talíř mléka – a odstěhoval se. Mezitím stačil poučit tu toho, tu onoho, potrestat naduté chytráky a ochránit ženskou ctnost, vystřelit si z několika hlupáků...
Na Hinzelmannově případu je na první pohled zvláštní fakt, že skřítek sám sebe považoval za dobrého křesťana a totéž vyžadoval od svého okolí; to první mu kupodivu na rozdíl od jiných pověstí procházelo. Dochované záznamy navíc nijak nehovoří o tom, že by patřil k oné skupině nadpřirozených bytostí, která marně touží po boží spáse (obvykle jde o víly a jim podobné). Choval se jako člověk. Pravda, neviditelný, s poněkud zvláštními znalostmi. Jako by tu splývalo (a taky že ano) několik rozličných pověstí, a jedna z nich byla tatáž, která zrodila doktora Fausta a jemu podobné.
17.6.2012
Aplu
Božský svět Etrusků obývají z dnešního pohledu bohové původní, vypůjčení od sousedů, i takoví, kteří mají od každého trochu a ještě krabičku s překvapením navíc.
Aplu je jeden z takových.
Etruskové tohoto boha počasí tak trochu spojili s Apollónem, na druhé si žil svůj vlastní obyčejně božský život v tamním pantheonu. Není známo, že by byl subjektem nějakého kultu, zachovala se jen vyobrazení, na nichž statuje nahý, jen ledabyle zakrytý pláštěm, s vavřínovou snítkou a s holí.
25.6.2012
Turms
Turms je stejný případ, jako jeho předchozí kolega. Posel bohů a průvodce duší do podsvětí, který mohl stejně tak dobře přijít i se svými okřídlenými botami z Řecka a změnit si jméno, stejně jako mohl ve Středomoří rozhodně populárnější Hermés jen propůjčit své vnější atributy etruskému kolegovi.
25.6.2012
Culsu (a Culsans, aby se neřeklo)
Do třetice Etruskové, pro změnu ovšem nikoliv bůh ale podsvětní démon ženského pohlaví. Culsu strážila brány do záhrobí, vybavena pochodní a nůžkami. Okřídlená, stejně jako mnoho jejích kolegů. Nebezpečná, to už démonky bývají. Její jméno asociuje spojení s hady („Ta v závitech“), proč, to se netuší.
Bohem, střežícím brány, dveře a vchody, byl u Etrusků Culsans, někdy považovaný za Culsina partnera. Na rozdíl od zmíněné démonky byl ovšem osobou poněkud vyššího postavení. V obvyklém středomořském srovnávání byl řazen do stejné řádky jako římský Janus. Měl – stejně jako on – dvě tváře a mladistvý vzhled.
25.6.2012
Tyché
Jedna z nejznámějších dcer boha moří Okeana. V řeckém pantheonu držela funkci bohyně šťastné náhody; k tomuto titulu se ovšem propracovala až po dlouhém čase působení v oboru. A tomu předcházela ještě delší doba v roli obyčejného božského poskoka. Než se stala skutečnou bohyní se všemi právy a povinnostmi, patřila k doprovodu olympských bohů. Zvláště Dia. V blízkosti nejvyššího se zdržovala i poté. Spojitost s obdobným chováním jedinců druhu Homo sapiens v tom ale nehledejte.
Mezi její nejznámější atributy patří pověstný roh hojnosti, ať už jde o běžnou verzi, podle níž patřil původně na hlavu božské kozy Amaltheie, nebo na stejnou končetinu říčního boha Achelóa, který se proměnil v býka, aby zaútočil na Hérakla. Zobrazována bývala s křídly, napovídajícími pomíjivost jejího zájmu. Ráda si pohazovala míčem, symbolizujícím právě onu nejistotu štěstí. Nikdy se nechovala příliš odpovědně, přesto si ji jako ochrannou bohyni zvolila některá řecká města. Možná i proto, protože Tyché mívala ve zvyku poslat za jí obdarovaným mstící Nemesis, pokud se tento lehce získaným bohatstvím příliš chlubil, neobětoval z něj část bohů, či nevyužil k pomoci těm méně šťastným.
8.7.2012
Peithó
Další z Okeánových dcer, působící coby bohyně milostných lichotek a dvoření v týmu bohyně lásky Afrodíty. Mívala jistě mnoho (příležitostných) uctívačů a určitě iniciovala mnoho příběhů, dnes je známá pouze pro jeden: pomohla Paridovi zapůsobit na Helenu.
8.7.2012
Klymené a Persé
Hustá polévka v kotli řeckých mýtů občas vydá zajímavé kombinace: známý Faëthon, sestřelený z oblohy samotným Diem a naleznuvší konec v hlubinách Země, kde jeho spálené tělo nalezly nymfy ve vodách Eridanu, byl podle všech atributů běžně vyprávěného příběhu pouhý smrtelník s částí božských genů. Jenže mezi božské bytosti patřili oba jeho rodiče: jak sluneční Hélios, tak matka Klymené, jedna z Okeanoven. Tak jak to, že... Protože mýtické Středomoří není milou a klidnou zátokou jednoho národa s jedním kronikářem, pečlivě zapisujícím posloupnost příběhů. Protože, to, co se zapisovalo, se zapisovalo až mnoho generací po době trvanlivosti a původně se vyprávělo jinak. Řecká mytologie víc než co jiného připomíná dětské malůvky a povídačky o světě dospělých.
Se samotným Faëthonem se seznámíme příště, dnes jsem pozval Okeanovy dcery. K těm, kromě Klymené, patřila i její sestra Persé (Perséis), takto zákonitá manželka Héliova. Její děti dopadly neskonale lépe, Aiétés se stal králem v Kolchidě, Kirké mocnou kouzelnicí.
8.7.2012
Faëthón
Je zvláštní, že Faethon, syn ne nevýznamných božských rodičů je obecně vnímán jako pouhý smrtelník. Může za to pochopitelně jeho příběh, korunovaný tragickým koncem, spojený s představou, že bohové a božské děti prostě neumírají. Opak je pravdou a nejen v tomto případě.
Nejprve krátké shrnutí celého případu. Levoboček boha slunce Hélia a Okeanovny Klymené si vypůjčí otcův nebeský sluneční vůz, nezvládne řízení a zřítí se k zemi. Respektive je sestřelen, aby nezpůsobil ještě větší škody. Aneb, jak pravil pan Spock v závěru filmu Wrath of Khan (1982):
„Netruchlete, admirále. Je to logické. Potřeby většiny převažují potřeby menšiny ... nebo jednotlivce.“
Z dnešního pohledu je Faëthón typickým zlatým dítětem, tak trochu rozmazleným potomkem bohatých rodičů, vždyť celý problém vznikl při hádce s Epafem, Diovým synem (ale zřejmě jiným Diovým synem, než byl podle Řeků první mýtický král Egypta), který Faethonovi předhazoval oficiálního otce: Phe, obyčejný smrtelník. To já jsem...
Hádka vzbudila pochyby a Faëthón se via dotaz u matky vydal do Héliova paláce, aby se slunečního boha zeptal přímo. Ten se k otcovství bez vytáček přiznal, ale syn chtěl důkaz. A dostalo se mu slibu splněného jakéhokoliv přání.
Syn si přál pilotovat sluneční vůz.
Možná se to odehrálo trochu jinak a Faëthon využil Héliovy otcovské slabosti a vypůjčil si vůz proto, aby se mohl předvést před sestrami; sluneční bůh v každém případě po marném a pozdním boji, kdy se snažil synovi vysvětlit, že řídit vůz, tažený okřídlenými koňmi není jen tak, se vzdal a Faethonovi výlet dovolil.
Ve svých temných předtuchách se nemýlil. Spřežení se rozletělo po obloze, vystřelilo vzhůru k souhvězdí Štíra, leklo se nataženého luku Kentaurova a v panice zamířilo dolů až k zemi. Následkem čehož se Sahara a Arábie, do té doby úrodné krajiny, proměnily v poušť, obyvatelé Afriky ztmavli a země se žárem začínala otevírat.
V tu chvíli už musela zasáhnout vyšší moc – na vybídnutí samotné země Gaie použil Zeus jeden ze svých blesků a Faethona srazil z kozlíku.
Mrtvé tělo dopadlo na břeh Eridanu (nebo dnes bližšího Pádu), kde ho sestry nalezly a oplakaly; samy se přitom proměnily ve stromy, plačící jantar. V topoly, případně v olše či javory, záleží na vypravěči.
Faëthón bylo mimo jiné i jedno z Héliových jmen a celý příběh by se pak dal poslouchat jako nepochopený mytologický záznam (jak činí například Robert Graves), popisující rituální zabití posvátného krále, respektive jeho jednodenního náhradníka. Anebo jako moralitu, poukazující na to, jak nemá muž podlehnout slabosti (otec dětskému kňourání, muž nutkání vychloubat se před ženami).
Doprovodný obrázek: Peter Paul Rubens [Public domain], prostřednictvím Wikimedia Commons
15.7.2012
Tmólos
Bůh stejnojmenného pohoří v dnešní turecké Anatólii (na mapách ho najdete jako Boz Daglari). I když nepatří mezi celebrity starých vyprávění, přece jen byl součástí několika příběhů, které docela nezapadly. Podle některých (podle mě lehce zmatených) pramenů, měl i svůj dramatický příběh, v němž se zamiloval do lovkyně Arrhippé. Artemidina následovkyně před ním prchla až do chrámu, pudy zmítaný Tmólos ovšem na nějakou instituci azylu zvysoka kašlal a Arrhipé přímo na místě znásilnil. Božská lovkyně na Tmóla vyslala divokého býka, který neřestného krále zabil. Vskutku zvláštní konec pro boha, zato celkem běžný pro smrtelníka, však jsem také schválně použil v předchozí větě slovo král. Nejspíš nám tu toiž slývají minimálně dvě osoby, zapomenutý božský panovník, Áreův syn a importované maloasijské horské božstvo.
Nechci říct, že by snad bohové na věčnost neodcházeli, stávalo se to častěji, než by dnešní člověk řekl. Takřka v libovolném náboženském systémů, v naprosté většině indoevropských pak rozhodně.
Příběh, díky jemuž je nejznámější, ale nijak fatálně neskončil. Ani pro Tmóla, který v něm ostatně nehrál velkou roli, ani pro ostatní zúčastněné. Snad jediný z diváků onoho pověstného hudebního souboje mezi Apollónem a Pánem, jenž Tmólos rozhodoval, si mohl v budoucnu stěžovat.
Nechme konec skutečnému umělci:
— Jsa okouzlen lahodou zvuků,
vybídl Tmólos Pána, by před lyrou sklonil svou šalmaj.
Všem se zamlouvá nález, jejž vydal bůh posvátné hory,
jediný Midás reptá a tupí rozsudek Tmólův:
není prý spravedlivý. Tu nesnesl Apollón Délský,
aby byl lidský tvar těm zpozdilým ponechán uším:
obě mu prodlouží hned a zaplní bělavou srstí,
uvolnil kořen boltců a nadal je pohyblivostí.
Jinak člověkem zůstal, jest na jednom potrestán údu:
dostane uši osla, jenž volným se ubírá krokem.
Publius Ovidius Naso: Proměny, kniha jedenáctá, překlad Ferdinand Stiebitz
15.7.2012
Čočunové
Chlupatí obři, žijící podle Jakutů v nehostinné sibiřské tundře. S lidmi (čili Jakuty) se nemají příliš rádi, kradou jim koně a občas ženy, do útoků na jejich sídla se ale nepouštějí, k mezidruhovým konfliktům dochází spíš při ochraně vlastního území. Jsou vyzbrojeni kamennými noži, luky a oštěpy, a je bezpečně prokázáno, že jsou smrtelní. Problém může nastat při styku s jejich krví, která je jedovatá.
Jak připomíná Ondřej Pivoda, ačkoliv mají někteří lidé chuť ztotožnit Čočuny s neandertálci (stejně se s nimi někteří pokoušejí spojit třeba takové skandinávské trolly) nebo s tajuplnými kryptoidy typu Sněžný muž, pravdou bude spíš rodová pravzpomínka na někdejší ne moc přátelské sousedy.
15.7.2012
Aspis
Had, který podle středověkých Bestiářů mívá občas v hlavě kouzelný kámen Karbunkl. Známější je ovšem pro svůj obranný reflex, jímž se chrání před zaříkáváním a jiným akustickým nebezpečím magického charakteru. Prostě si ocasem zacpe uši. Případně jen jedno, to druhé přitiskne k zemi. Činí tak převážně proto, protože k získání zmíněného minerálu je zapotřebí vyslovit určité kouzlo.
Aspova varianta hypnalis je známá tím, že zabíjí výhradně (jedem) ve spánku, a podle Aberdeenského bestiáře byla právě tím plazem, jehož využila egyptská Kleopatra k dobrovolnému odchodu ze života.
22.7.2012
Satyrus
Ačkoliv vzal jméno od řeckých satyrů, je středověký satyrus (a další příbuzní) jen obyčejná opice. Dokonce i bez nějakých speciálních schopností. To, co ho přivádí na tyto stránky je prazvláštní povahový rys, respektive zvyk a biologické pravidlo.
Opičí samice rodí vždy dvojčata. Jedno dítě miluje a nosí ho na rukou, druhé nenávidí, a to se musí spokojit s transportem na matčiných zádech. To bývá také předhozeno predátorům, když je matka v úzkých.
22.7.2012
Kallistó
Když už si povídáme o tvorech, kteří vlastně nejsou ani nadpřirození, ani natolik neexistující, aby získali místo v Bestiáři se vztyčenou hlavou, umožníme vstup i jedné dámě, o níž se tu a tam píše, že patří k nymfám. Což není – jak se za chvíli dozvíme – pravda. Když ale k tomuto drobnému přehmatu přidáme ještě kariéru post mortem, můžeme řeckou slečnu přece jen vzít na milost.
Kallistó byla ve skutečnosti obyčejnou smrtelnicí. Dobře, ne tak obyčejnou, byla dcerou arkadského krále Lykáona, známého jako jedné z příčin světové potopy, kterou později Zeus seslal na lidstvo. Stala se jednou z družek panenské bohyně lovu Artemidy, což – jak uvidíme – nebyla dvakrát dobrá volba.
Krásná dívka totiž – jako spousta před ní a celá řada později – zaujala samotného Dia. A Zeus se nikdy (až na jeden případ, ať jsme přesní) nenechal odradit, ať už byly překážky jakékoliv. Aby se ke Kallistó, která přijala jako všechny Artemidiny družky, celibát, nenápadně a bez problémů dostal, použil své obvyklé strategie, převleku; tentokrát se změnil do podoby samotné bohyně lovu.
Když si pak po nějaké době všimla skutečná Artemis změn v Kallistiných proporcích, zareagovala jak bylo jejím zvykem a provinilou vyhnala z družiny.
Konec prvního poločasu.
Po příslušném čase Kallistó, bloudící sama po arkadských horách, porodila syna a dala mu jméno Arkás. Tím se dostala na mušku další bohyně, tentokrát samotné Héry, která milenky svého manžela stíhala jak jen mohla. Někdejší arkadskou princeznu proměnila v medvědici, načež následovalo běžné mytologické předurčení: Arkás vyrůstal a dospíval, jeho největším koníčkem se stal lov, jednoho dne narazil na kapitální medvědici a...
...a naštěstí ve chvíli poslední nastoupil Zeus. Zrušit manželčino kouzlo nemohl, proměnil tedy v medvěda i syna. Přenesl pak oba na oblohu, kde dodnes svítí coby známá souhvězdí Malého a Velkého medvěda. Známěji vozu.
22.7.2012
Egeria
Manželkou druhého římského krále Numy Pompilia nebyla jen tak nějaká obyčejná ženská, ale nymfa; jak známo legendární panovníci mívají buď božský původ, božské partnery, případně obojí. Coby královna proslula Egeria jako Numova rádkyně; nejčastěji zmiňovanou radou je pak ta, podle které Pompilius stanovil Římanům principy uctívání bohů. Působila též jako vychovatelka Théseova syna Hippolyta, jenž byl po smrt bohyní Dianou opět vzkříšen a pod jménem Virbius ukryt právě v Římě.
Po manželově smrti se Egeria nevrátila k předchozímu životnímu stylu, nadpřirozené dívky, které se zapletly se smrtelníky tak málokdy činí. Pokud neutečou už po několika letech (manžel poruší tabu), pak přijmou jeho osud. Stanou se smrtelnicemi, nebo – jako v Egeřině případě – se promění. Většinou v nějaký geografický nebo botanický objekt; Egeria se nad manželovým hrobem rozplynula v slzách a stala se pramenem.
V římském pantheonu měla dál své místo, byla jednou z ochránkyní, které vzývaly Římanky u porodu.
29.7.2012
Tenman tendžin
Japonský bůh kaligrafie a studia Tenman tendžin býval původně obyčejný člověk. Politik, básník a vědec jménem Sugawara-no Mičizane, žijící v druhé polovině devátého století. Skutečně žijící a opravdu ověřený. Na sklonku života byl přes všechny své zásluhy nespravedlivě obviněn a poslán do vyhnanství na ostrov Kjúšú, jak praví legenda, případně byl zákulisními boji odstraněn z hlavní politiky přeložením na v podstatě bezvýznamné místo na ostrově Kjúšú, jak popisuje historie. V podstatě jde o totéž, důležité je místo, vzdálené od domova. na němž se prý utrápil steskem.
Stal se pak výše zmíněným bohem, coby vzteklý duch ještě stačil natolik znepříjemnit život svým politickým protivníkům, že mu raději vystavěli chrám Kitano Tenman-gū v Kjótu, aby ducha uklidnili.
29.7.2012
Tři irské slečny
Na závěr tři duchové, kteří božský status rozhodně nezískali. Jde o slečny a kromě strašidelné záhrobní kariéry je spojuje země původu: Irsko.
První z nich, Nelly, je štíhlá dívka v bílém, strašící v Coolmoney House ve wicklowském údolí Imaal. Podle všeho jde o ducha zavražděné služebné. V šatech pro změnu rudých se ve stejném hrabství, jen v jiném údolí, ve vesnici Glendalough, působí Kathleen. Objevuje se ruinách tamního kláštera, kde přišla k životní újmě. Což by nebylo tak zajímavé, jako drb, že mužem, který ji kopřivami zahnal do jezera, kde Kathleen utonula, byl sám zakladatel kláštera svatý Kevin.
Třetí zmíněná dáma, Lucy Slye straší v prostorách dnešního nákupního střediska v Carlow. Z prostého důvodu: v místech, kde se dnes vesele utrácí peníze stávala kdysi věznice a Lucy Slye byla poslední odsouzenou, která v ní byla oběšena. A protože rozsudek rozhodně neodpovídal provinění, dnes po setmění hýbe nešťastná Lucy nábytkem.
29.7.2012
Apop, Apep, Apofis
Egyptští bohové a egyptská monstra jsou současnému světu celkem známí. Čemu nedopomohly pyramidy, archeologové a cestovní kanceláře, tam přiložili ruku k dílu autoři dobrodružných a fantastických příběhů. Většinou jsou ale postavy tamní mytologie a pověstí populární pod řeckými pseudonymy, protože právě staří Řekové o nich podali modernímu světu informace.
Apofis se doopravdy jmenuje Apep. Nebo Apop, záleží na přepisu. Jméno prý znamená Velký had, v římských dobách se ale vykládalo jako Ten vyplivnutý. Apep totiž přišel na svět tak, že Nut plivla do prvotního oceánu. Jde tedy o stvoření prastaré, jak už zlo bývá. Známějším egyptským zlým je samozřejmě Sutech, který Apepa později v mnoha ohledech nahradil, to se ale odehrálo v mladších božských generacích, kdy (podle starých zkušených Stvořitelů) už to nebylo tak doopravdy jako za starých dobrých časů. Slovo Aah, čtené jako Velký, je mimo jiné také Osel, který také patří k Apepovým a později Sutechovým zvířecím následovníkům.
Povoláním byl Apep ztělesněním zla, démonem temnot a zmatku, protikladem práva. Tím samozřejmě arcinepřítelem slunečního Réa. Působil v podobě velkého vodního hada v podsvětí, aspoň tahle verze a část příběhu je nejznámější. Odehrávala se každé noci, kdy se Slunce muselo podzemím přesunout od Západu k Východu. Nebyla to jednoduchá cesta. Podobě jako řecký Hélios, i Ré proplouval podzemními vodami, na rozdíl od řeckého kolegy, který si mohl dát dvacet, na loď egyptského slunce čekal právě Apep. Číhal na sedmé hodině noční, případně u hory svítání Bakhu, tyčící se na horizontu. Proto byla bárka osazena celou řadou obránců. Maahes, Šu, Serget jsou jména nejčastěji citovaná, ne však jediná. Jedním z obránců bývá i Sutech a celá likvidace Réova nepřítele je v několika záznamech dopodrobna popsána. Včetně verzí, kdy Apep Réovu bárku slupne a osádka je přinucena prorazit si cestu ven z břicha.
Doprovodný obrázek, kde Ra v kočičí podobě zabíjí nožem Apepa je výřezem Huneferova papyru, dnes Britské muzeum, autor: unknown Egyptian artisan (Jon Bodsworth (photographer)) [Public domain], via Wikimedia Commons
5.8.2012
Ittan momen
Potkáte-li v noci v prefektuře Kagošima deset metrů bílého plátna, není to pravděpodobně následek průvanu v nějaké okolní tkalcovně, ale tamní strašidlo. Technicky vzato je materiál bubáka bavlna (má ji i ve jméně), prakticky jde o zjevení nebezpečné, které zabíjí, využívaje přitom fyzických vlastností. Ovine se kolem oběti a uškrtí ji, nebo udusí.
Může patřit k tsukuno-gami, oživlé předměty. Jak je čtenářům těchto stránek známo, získávají v Japonsku věci po dosažení sta let existence duši; tsukono-gami ovšem nebývají smrtelně nebezpeční, spíš lidi jen zlomyslně škádlí. Existuje ale příběh o skupině starých věcí, které byly při velkém úklidu na konci roku vyhozeny a které z toho důvodu začaly opravdu zle škodit. Jistý mnich prý všechny obešel a domluvil jim, ale co když na něco zapomněl?
Podle jiné teorie, vycházející z přímých zkušeností, může být ittan momen původu více živočišného, ba přímo člověčího. Kdysi se mu totiž jeden muž postavil s mečem v ruce – bubák po nečekaném protiútoku zmizel, ale na čepeli zůstala krev.
5.8.2012
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
