Bestiář, část padesátá osmá

Bestiář
část padesátá osmá

Tláloc

Bůh plodnosti a vody, přesněji té padající z oblaků, který ovšem Aztékům nepřinášel jen blahodárné deště, ale také krupobití a bouřky. Byl patronem kalendářního dne Mazatl, a čtyři světové rohy se nazývaly čtyřmi Tlaloky. Jeho jméno, které vychází ze slova pro zemi, také napovídá, že mezi další boží povinnosti a privilegia patřila – svým způsobem – i půda pod nohama. Deště se obvykle starají značnou měrou o úspěch sklizně, proto mívá v zemědělských kulturách jimi disponující božstvo privilegované postavení.

Vyceněné tesáky, vykulené oči, častá společnost hadů, to vše patří k obvyklým atributům Tlalokových vyobrazení. Stejně jako ústa, někdy zpodobňovaná ve tvaru kukuřice.

V aztécké kosmogonii byl důležitou personou za existence třetího Slunce, tedy třetí světové periody. Nejdůležitější, protože třetímu světu vládl. Ten ovšem skončil – jako dva předchozí a jeden následující – v troskách, zničen ohněm. Postaral se o to Quetzalcóatl (stejně jako o svět číslo jedna). Lidé, obývající Tlalokův svět byli proměněni v krocany, načež nadešel čas světa čtvrtého, jemuž panovala Tlalokova manželka Chalchiuhtlicue (a který skončil potopou a transformací lidí v ryby).

Chalchiuhtlicue se z titulu funkce starala také o vodu, ovšem o tu, která se vyskytovala na zemi, ať už v jezerech, či ve vodních tocích. Slanou vodu někdy obhospodařovala Tlalokova starší sestra Huixtocíhuatl, patronka soli.

Chalchiuhtlicue nebyla družka první, tou první ženou bývala Xochiquetzal, než ji unesl Tezcatlipoca. S druhou ženou zplodil syna, později měsíčního boha Tecciztecatla; bohyní tohoto nebeského tělesa ovšem byla i Xochiquetzal. A než se dal Tláloc dohromady s Chalchiuhtlicue (kromě jiného taky vlastní sestrou) byl v oficiálním svazku s Matlalcueitl, Paní zelených sukní.

V aztéckém hlavním městě Tenotlichtanu byly Tlalokovi zasvěceny dva chrámy, hlavní místo kultu ale byla Tlalocatepetl, čtyři tisíce metrů vysoká hora východně od Mexico City. Dnešní oficiální španělštinou se jí říká Cerro Tláloc nebo El Mirador, v dávných dobách k ní vystupovalo mnoho věřících, aby Tlalokovi předložili obětiny v podobě figurek nebo kamínků. Jednou ročně pak na Tlalocatepetl vylezl aztécký panovník, a to už se žádné horniny nekonaly, stejně jako mnoho jeho středoamerických božích souputníků, i Tlaloc si potrpěl na spoustu krve a lidské oběti. Čím oficiálnější událost, tím více. Navíc vyžadoval oběti dětské, což se mi vůbec nelíbí. A nekrvavé uctívání kukuřičných klasů v domácnostech na tom nic nezmění.

Ke krvavým patřil obzvláště měsíc Atlcahuao, první (nebo druhý) měsíc osmnáctiměsíčního aztéckého roku. A také Tozoztontli, měsíc třetí (čtvrtý), který opět patřil bohům vody a kukuřice – ale tady dostával Tláloc obětiny květinové, zatímco pro jarního Xipe Toteca stahovali ve stejném období lidi z kůže.

Kdo se utopil, nebo byl utopen, kdo zemřel zásahem blesku, případně na nemoci, způsobené podle aztéckých lékařských autorit vodou (nebo z vody pocházející), což byla kupříkladu lepra (a infekční nemoci obecně), přicházel do Tlalokem vedeného čtvrtého nebeského patra, zvaného Tlalocan, v němž panuje věčné jaro. Příslušní zesnulí, jejichž těla byla k dispozici, nebývali spáleni, ale pohřbeni do země.

Doprovodný Tlalokův obrázek pochází z Collection E. Eug. Goupil, Paris Ancienne Collection J. M. A. Aubin, Bibliothèque nationale de France, By unknown, late 17th century [Public domain], via Wikimedia Commons

27.1.2013

Tlalokové

Představitelé čtyř světových stran aztéckého vesmíru nesli souhrnné jméno po svém vládci Tlalokovi. Jedním z nich byl Napatecuhtli, patron výrobců rákosových rohoží a města Chalco. Míval prsty v obdobích sucha. To Opochtli, symbolizující Jih, dával pozor na lidi, žijící na vodě nebo u ní, a předal lidem celou řadu svých vlastních vynálezů a technických udělátek, jako je převoznické bidlo, rybářská síť, trojzubá harpuna nebo vrhač oštěpů.

27.1.2013

Tepictotonové

Říkávalo se jim taky Malí tlalokové, a podle Aztéků byli tihle malí skřítci, žijící stranou od lidí v horách, zodpovědní za deště, které právě tam, tedy v horách, prší.

27.1.2013

Tchen Bodu

Tchen Bodu je pes pobíhající na severu ostrova Guernsey, a patří mezi obvyklou psovitou šelmu evropského folklóru, černého hafana, který je předzvěstí smrti. Může být i původu člověčího, pocházet z domu ve Ville Baudu, v němž byli povražděni benediktýnští mniši.

Guernsey hostí ještě dalšího černého psa, který se jmenuje Tchico. Je bezhlavý a může souviset s pověšením Gailtiera de la Salle, šlechtice, který falešně obvinil jednoho ze svých vazalů a ono to prasklo.

Stejné jméno – Tchico – nosí i černý pes ze sousedního ostrova Jersey, říká se mu také Tchian d'Bouôlé a obecně se věří, že předpovídá bouře.

27.1.2013

Each Ceannan Dubh

Velký černý kůň s ohnivýma očima, což bylo celkem určujícím identifikačním znakem, kdyby si i nevšímavý pozorovatel nejdřív nevšiml kopí, které trčelo pobíhajícímu býložravci z hrudi. A nejspíš zaživa, nebo ve té fázi nadpřirozené existence, jíž lze ukončit. Lokalitou, v níž bylo lze zmíněného nalézt, byl severoirský ostrůvek Rathlin, přesněji pak okolí jezírka zvaného Loch an Eich. Samozřejmě pouze v noci.

Svého času brali obyvatelé Rathlinu existenci nočního běsu velmi vážně a dodržovali zákaz nočního vycházení. Jedna žena ho ovšem porušila, na zvíře narazila, a to jí začalo prohánět. Naštěstí se pronásledované podařilo dostat se až téměř domů a přelézt zeď; kůň se za ní ovšem hnal tak beze smyslů a tak prudce, že do zdi narazil. A zmíněný nepřehlédnutelný zbrojní doplněk mu díky rychlosti a jiným fyzikálním zákonům, jako je pevnost materiálu a jemu podobné, pronikl až do srdce.

Druhého dne ležel na tom místě patrně docela obyčejný černý a mrtvý kůň, kterého rathlinští pohřbili pod kamennou mohylou. Od ní se pak za noci může ozývat tichý nářek, který v irštině (a následně anglickém překladu) zaznamenala Emily G. Goughová v časopisu Folklore, ročník 1917:

Leag's cha do thóg iad é

Bealach an gharraidhe

O mo each ceannan dubh

Bealach an gharraidhe

3.2.2013

Nusku

V Babylónu a v Assyrii byl Nusku bohem ohně a světla a civilizace. Také posel ostatních bohů, protože přes zmíněné zastávané pozice rozhodně nebyl bohem nejvyšším. Různé prameny, ať původní, tak zprostředkované uvádí různé rodiče, od Enlila po měsíčního Enlilova syna Sina.

3.2.2013

Walichu

Zlí duchové, v něž věřili Indiáni kmene Ona, stejně jako další obyvatelé Ohňové země. Bylo třeba s walichu bojovat, aby byli odehnáni od vesnice; kdyby do ní vnikli, přinesli by nakažlivé nemoci, nebo aspoň smůlu.

3.2.2013

Gello

Démonka, působící v Evropě a na Blízkém východě, čili v oblastech biblických. Má na triku dětskou úmrtnost a neplodnost, a to už od dob pradávných. Její zobrazení se našlo na železných předmětech – železo odjakživa chránilo (nejen) děti před nečistými silami, příkladem známým z těchto stránek budiž slovenská nočnica) – i na spoustě jiných amuletů.

Může mít stejný původ (přinejmenším jazykový) jako ghúl, sama démonka používá, zvláště ve své křesťanské podobě, spoustu různých jmen. Dvanáct a půl, jak prozrazuje v jedné řecké historce. Ukazuje to jednak na její předlouhou minulost, jednak na teorie, podle níž lze člověka či démona ovládnout, pokud znáte jeho pravé jméno; proto ona rodičovská hrůza a úsilí ve známé (a také s předlouhou minulosti) pohádce.

„Mé první a důležité jméno zní Gyllou,“ začíná démonka výčet. A jedním dechem pokračuje: Beztvará, Abyzou, Karkkhous, Brianê, Bardellous, igyptianê, Barna, Kharkhanistrea, Adikia, Myia. To poloviční je Petomene. (Počítáte správně, šťouralové, jedno jméno chybí. Poškozený originál). Existují další seznamy, kde se představuje třeba jako Gylo, Morrha, Byzo, Marmaro, Petasia, Pelagia, Bordona, Apleto, Chomodracaena, Anabardalaea, Psychoanaspastria, Paedopniktria a Strigla. Některá ze jmen mohou být zkušenému démonologovi povědomá, což není chyba; Gyllo se, jak to tak vypadá, chlubila cizím peřím, respektive autoři spisků ji dali i jména jiných démonů. Mnoho – v podstatě většina a v důsledku vlastně všechna – jména jsou popisná (jedno jsem na začátku přeložil), jen tu starořečtinu jsme trochu pozapomněli.

Když už jsme vzpomenuli starořečtinu, pak podle jejích rodilých mluvčích byla Gyllo původně docela obyčejná dívka, která zemřela jako panna a následně pak pronásledovala své vrstevnice (problém dospívání a přechodových rituálů) a novorozence. Její středověká varianta zase zabíjela těhotné ženy, sála krev či rovnou pojídala děti v kolébkách. Křesťanská doba přidala také k amuletům i záznamy o obraně aktivní, ať už to byl svatý Sisinnius, který podle záznamů etiopských svou sestru, jíž Gyllo posedla, pro jistotu hned zabil, ale podle byzantských naopak ochránil, a to i užitým násilím. Dalším, kdo jí to nandal, byl archanděl Michael. Povětšinou však pomáhal obvyklý a prověřený exorcismus.

10.2.2013

Jofiel

Existují-li démonky jako je Gyllou, které napadají novorozené děti a jejich matky, pak je zapotřebí i nadpřirozená ochrana. A děti ji potřebovaly odjakživa. Stejně jako ve starověkém Římě měly rodičky k ruce zástup pomocných duchů, tak i židovství a křesťanství má připravenu podporu. Pochopitelně anděly.

Podle židovské tradice jich bylo hned sedmdesát pověřeno ochranou rodiček a novorozenců, kojenců i batolat před Gillou, či Lilít.

Nebudu je uvádět všechny, spousta z nich už tu byla a má na starosti i jiné záležitosti, jako je například Michael nebo Rafael. Vzpomenu jen některé, jejichž jména se na amuletech také objevují, například ochránce dětí Diniela, nebo Temelucha se zaměřením přímo na novozorence. Taky Jofiela.

Ten – kromě své ochranářské práce – předsedá chóru Cherubínů, sám patří rodem k Trůnům, nebo k Cherubům, je společníkem Metatrona. Velí padesáti třem legiím andělů a planetě Saturn (Jupiter podle Paracelsa).

Některé křesťanské výklady označují Jofiela za onoho anděla, který ukázal Adamovi a Evě kudy z Ráje.

10.2.2013

Domiel

Anděl, strážící podle židovských tradic šestou síň sedmého nebe. Gnostický Domiel je ovšem Pánem čtyř živlů, jedním z Archonů, Stvořitelových vysokých služebníků, a Knížetem strachu.

10.2.2013

Nelchael

Někdy se počítá mezi Padlé anděly, a v Pekle vyučuje ostatní démony astronomii, zeměpisu a matematice. Jindy, podle Kabaly, je jedním dvaasedmdesáti andělů, tvořících Šém-ham-foráš, Celek božích jmen.

10.2.2013

Nuriel

Anděl, přebývající v Druhém nebi ve společnosti třiceti myriád* kolegů, stvořených z ohně a vody. Sám Nuriel je patronem krupobití a bývá vyvoláván coby ochránce před Zlem. Podoba orla, délka 300 parasangů** ho řadí mezi nejdelší anděly.

(* a **: Dobře, tak vysvětlivky: Myriáda, v překladu z řečtiny nespočetno, je spočtených 10 000, parasang už je míra zajímavější. Je délková, jen ve staré Babylonii měla zhruba 570 milimetrů, zatímco ve starém Řecku, coby parasanges, měřila od 1,2 kilometru ke kilometrům více než pěti. Takže si příslušnými násobiteli vynásobte násobence 300 a vyberte si, co je pro vás srozumitelnější. Mějte přitom na paměti, že jde o anděla.)

10.2.2013

Orobas

Padesátý pátý démon Goetie, tedy umění magie, citovaný v první části známého grimoáru Šalamounovy klíčky. Velký pekelný kníže, dirigující dvacet legií démonů. Má podobu (dvounohého) koně, alespoň zpočátku. Pokud ho přimějete poslouchat příkazy, změní se na člověka. Odhaluje věci minulé, současné i budoucí, a jeho rady nebývají špatné a dokonce mága před ostatními démony a zlými duchy ochraňuje. Ale pořád je to zástupce pekla, tak pozor. Stejně jako ostatní dnešní hosté.

Doprovodný obrázek pochází z Wikipedie, by Scottandrewhutchins at en.wikipedia [Public domain], from Wikimedia Commons

17.2.2013

Valefor

Pekelný vévoda, specializovaný na zloděje. Podle záznamů velí deseti legiím ďáblů a mívá podobu lva s oslí či lidskou hlavou. Případně s vícero hlavami. Goetické číslo šest.

17.2.2013

Ipos

Coby číslo Dvacet dva zmíněného seznamu je Ipos popsán jako mocný hrabě. Na rozdíl od předchozího má lví hlavu na člověčím těle. Správněji na andělském (ale andělé, jak už tu bylo řečeno, jsou vzhledu rozličného). K tomu chlupaté kozí nožky a zaječí ocásek. Podobně jako mnoho jeho kolegů, i Ipos odhaluje věci minulé i budoucí, a také obdarovává důvtipem a odvahou.

17.2.2013

Purson

Dvacátý z dvaasedmdesáti démonů Šalamounových klíčků mívá také lví hlavu. Jezdí na medvědovi, v ruce zmiji, velí dvadvaceti legiím, ohlašují ho trubači, podobně jako Paimona. Stejně jako jmenovaný, patří i Purson k pekelným králům. Odhaluje poklady, na dotazy odpovídá pravdivě, a mágovi je sto obstarat opravdu užitečného pomocníčka.

17.2.2013

Aini

Mocný pekelný vévoda, jehož tělo by jistě zaujalo lecjakou dámu, kdyby ho nedoplňovaly hned tři hlavy: první hadí, druhá lidská (ovšem s dvěma hvězdami na čele) a třetí kočičí. Ainiovým ořem je zmije a zbraní planoucí pochodeň, jejíž pomocí „rozsévá zkázu.“ Nic vhodného k evokaci, dalo by se říci. Na intimní otázky odpovídá pravdivě. Jo, abych nezapomněl, v Goetii vystupuje s číslem 23.

17.2.2013

Kut, aneb Jakutské duše

Jakutské pojetí duše je tak trochu podobné modelu, který využívá mytologie skandinávská. I tady existují tři nezávislé duše, každá s jiným účelem. Ze sibiřské duše – říká se jí kut – na vás ovšem na první pohled nezírá Dvojník.

První duši dostává Jakut už při početí, kdy tato – nazývaná ije kut, čili duše mateřská, sestupuje z nebes via temeno tělem budoucího otce do těla budoucí matky. Číslo dvě a číslo tři už vstupují přímo do novorozence: ženský duch Umai je sebere ze země a ze vzduchu a postará se o to, aby do nového človíčka vešly. Zemská duše buor kut je zodpovědná za budoucí tělesné schopnosti a možnosti, vzdušná salgyn kut za schopnosti a možnosti intelektuální.

Démoni mohou některou z duší ukrást a schovat – nejčastěji v Podzemí – a je pak na šamanovi, aby se pro ni vypravil a přinesl ji zpět. Takhle vysvětlují jakutské pověsti a pohanská praxe nemoci, jejich původ a možnosti léčby; někdy nemusí šaman upadat do extáze a vyrážet na nebezpečné výpravy, občas mu stačí s démony se domluvit a vyhnat démony jednodušším způsobem.

Slovo kut nemá mimochodem nic společného s názvem etnika, jakkoliv by to bylo příhodné. Sami si říkají Sachalar (jednotné číslo Sacha), jméno Jakuti jim dali sousední Evenkové a nemá s duší nic společného, znamená Chovatelé koní.

24.2.2013

Kidili a Wati-kutjara

Měsíční muž Kidili stojí za existencí Plejád, aspoň pro australský kmen Mandjindja a jeho sousedy ze západních australských pouští. Podle legendy se Kidili (jinde Kulu) pokusil znásilnit první ženu (nebo některé z prvních žen), které se objevily na Zemi, což mu tak docela nevyšlo, protože si ho podali Wati-kutjara, dva ještěří bratři. Dopadl podobně jako Kronos, přišel o identifikaci mužství; zatímco řecký bůh byl vykastrován srpem, genitálie Měsíčního muže oddělil nástroj Austrálii dnes symbolizující, bumerang. Kidili pak bídně zhynul ve vodní díře, zatímco jím napadené ženy se uchýlily na noční oblohu. Podle některých tam nahoru utekl i mrtvý násilník – a jelikož v mrtvolách není krev, je Měsíc proto bledý.

Wati-kutjara jsou také zajímavé postavy, v podstatě zajímavější a důležitější, než výše zmíněný. Ještěří muži totemu Leguána přišli v Čase snění z hor. Zpod hor, abych byl přesnější, protože dlouho před Tvořením světa spali pod zemí. Než je cosi vzbudilo a než vyšli ven, aby začali tvořit. Jejich jednotlivá jména zněla Kurukadi (Bílý leguán) a Mumba (Černý leguán), ale vystupovali jako duo a proto jsou pod společným jménem známější. Různé kmeny jim přisuzovaly různé příbuzenské vztahy, podle jedněch to byla dvojčata, podle jiných švagři. Kromě toho, že mají na svědomí existenci nejrůznějších geografických objektů, skal, vodních jam, (a třeba i taková červená půda východně od dnes opuštěného města Woodarra vzala prý barvu od krve z jejich žil, ne díky oxidům železa), a zvířat i rostlin, předali také lidem informace a náboženství, vystupovali tedy i v roli kulturních hrdinů. Také na svých cestách potloukli mnoho ošklivých oblud a duchů, to se počítá.

3.3.2013

Kunkarunkara

Předchozí pronásledované dámy se v některých verzích mýtu – který je doma ve všech pouštích západní Austrálie – jmenují Kunkarunkara. Jeden z příběhů, v němž se pod tímto jménem objevují, ovšem neobsahuje Měsíčního muže, ale jiného násilníka jménem Nyiru. Toho ve stopách sedmi sester hnala touha vzít si nejstarší z nich za manželku. Stále se pohybujeme v nadoblačných výšinách, Nyiru (Nyirunya) je nám znám coby souhvězdí Orion, Kunkarunkara jsou Plejády.

Před Nyirovým zájmem prchaly sestry z nebes na zem, braly na sebe člověčí podobu, Nyirunya je následoval a líčil na ně magické pastičky, jako byly očarované plody kampurarpra, některého z australských druhů rodu Solanum, tedy rajčat. (Věděli jste, že do stejného rodu patří i lilek a tabák? Já ne. Rotvajler a čivava, rajče a tabák, brokolice a kedlubna, vždyť je to skoro stejné...) Sestry byly chytré a v kouzlech stejně vzdělané, takže mu na takové pokusy neskočily. Pokaždé, když je nalezl, prchly zpět na oblohu. Říká se, že orionský násilník chytil jednou (nebo v občasné repríze) nejmladší z Kunkarunkara, ale ta mu s pomocí sourozenkyň (vždy) uprchla.

3.3.2013

Sxwaysh'klu

Obryně s košem je severoamerickým Makahům známá (nebo Makahy vymyšlená) potvora, pochopitelně, jak už to tamních končinách chodí, lidožravá. Podobně jako tuzemský Černý muž či italský Parasaco sbírá člověčí děti do velkého příručního zavazadla. Zatímco zmínění Evropané používají pytle, Sxwayok (jedna z variant jejího jména) spoléhá na nůši.

3.3.2013

Wampus Cat a Ewah (a Běžící jelen)

Wampus Cat, velká kočkovitá šelma s nohama laně, strašící po nocích ve východním Tennessee, v Kentucky a ve Virginii, má v oboru docela dlouho tradici i úspěch. Od Čerokézů ji převzali i bílí osadníci a v době moderní neúnavní pátrači po nepopsaných, suchopárnou vědou odmítaných zvířat, stala se maskotem několika středních škol.

Její historie bývá spojována s jiným čerokézským démonem, s Ewahem, o němž je známo, že pouhý pohled na něho působil nevyléčitelné šílenství (nejspíš proto, aby zůstal někdo, kdo mohl tuto informaci předat dál, je občas tato definice zmírněna na: Neodvratné šílenství po opakovaném a delším zíráním na zmíněného obluda). Ten se vyžíval v prohánění Čerokézů, než narazil na protivníka více než rovnocenného. Ačkoliv má ta pověst hned několik verzí, my se soustředíme pouze na jednu.

Podle ní se kdysi chrabrý válečník vypravil do lesů, aby si to vyřídil se zmíněným démonem Ewahem. První vlna udatných bojovníků je v každé mytologii i ve folklóru odsouzena k neúspěchu, nejinak tomu bylo i v tomto příběhu. Udatný válečník se z výpravy za démonem vrátil ve stavu, jemuž přísluší onen psychiatrický termín, který zneužíváme k označení osob, s jejichž názory nesouhlasíme, pročež ho nepoužiju. Všem dnům ale konec nenastal. Hrdina sice ztratil na rozumu, ale zůstala mu překrásná a chytrá a akční (obvyklá folklórní kombinace, v charakteru skutečných bytostí jen málokdy se vyskytující) manželka.

Která jednala.

Věděla, že efektní cukání svaly a mužné zírání Smrti přímo mezi čelisti v tomto případě nepovede k ničemu jinému, než ke katastrofě. Vybavila se raději kouzelnou kočičí maskou, neboť na bubáky pomáhá magie a psychologie víc, než brachiální násilí. A maska nejen že zabránila Ewahovi použít svou obvyklou zbraň, ba právě naopak: Indiánka – jmenovala se Běžící jelen, její manžel Skvělý chlapík, ano, hodně vypravěčů miluje ironii – na Ewaha zaječela tak, že se strašidlo vyděsilo a prchlo. Z kraje, nebo rovnou z existence. V každém případě se od této akce Běžící jelen stala ochránkyní vesnice před démony. A po smrti se převtělila do skutečné velké kočky, aby ve své práci pokračovala.

Slíbil jsem, ale nedodržím: v ne tak vznešené verzi výše uvedené historky se kočičím monstrem stala nedůvěřivá manželka, která maskována za pumu sledovala svého muže při lovu, a které za trest kočičí podoba zůstala.

Pověst bílého muže pak vypravuje o čarodějnici, která po nocích v kočičí podobě kradla po okolních farmách. Jednoho dne ji při transformaci někdo chytil a ona od té chvíle zůstala napůl ženou, napůl zvířetem.

10.3.2013

Gougou

Kanibalka z východní Kanady, jiným jménem (přepisem) Kuhkw. Mikmakové o ní vyprávějí, že je vyšší než lodní stěžeň, má chlupatou tvář, velké tlapy, plochý nos a mrňavé, v chlupech ukryté uši. Nosí pytel, do něhož strká lidi za účelem pozdějšího pozření.

10.3.2013

Sne-Nah

Požírá děti na severu státu Washington a na jihu Britské Kolumbie. Jméno v překladu znamená Soví žena, varují před ní okanaganští Indiáni své děti, a kryptozoologové ji považují za součást pověsti, pardon, pozorování Bigfoota, alias Sasqwatche.

10.3.2013

Tongariro, Taranaki a Ruapehu

Ve Werichově pohádce o tom Jak na Šumavě obři vyhynuli se vypráví o obrech, kteří postávali na vrcholcích kopců a v důsledku sporů, během nichž došlo k zápasům, přetvořili pohoří do dnešní podoby. Něco podobného se stalo i na Novém Zélandu, jen s drobnou úpravou – na tamních sopkách Tongariro, Taranaki a Ruapehu nestáli obři, to v době, kdy byly vulkány aktivní by ani dost dobře nešlo. Zmíněné geologické útvary byly kdysi samy živými tvory. Velkými a seismicky aktivními, ale jsme v pověstech, kde chodící hory nemusí být tím nejpodivnějším. Tím spíš, když se ta historie odehrála v časech pradávných.

V centru problémů stála sopka Tongariro, do níž se mužské vulkány Taranaki a Ruapehu zamilovali a o níž následně zápasili. Byl to dozajista souboj zajímavý (stále se bavíme o horách): Taranaki skočil po rivalovi, ale Ruapehu ho odrazil vodou ze svého jezera. Když přišel o vrchol, který mu urazily kameny, jež Taranaki začal házet, spolykal trosky a rozpuštěnými na magma pak protivníka poplival.

Což Taranaki už nevydržel a utekl. Zastavil se na až na pobřeží Severního ostrova. Kde stojí dodnes a přemýšlí o pomstě.

Podobný příběh se vypráví i o trojici Kawa, Kakepuku a Karewa. Nejprve trochu geografie: první dva jsou vyhaslými sopkami, třetí – protože vyprávění nebude delší, než dvě věty, tak už to můžu prozradit dopředu – je dnes ostrov Gannet. Situace obdobná té předchozí: Kakepuku a Karewa se zamilovali do Kawy, ve finálním zápase srazil Kakepuku protivníka až do moře. A pak už mohli přijít kartografové a kreslit, měřit a zapisovat, protože do dnešní doby se situace nezměnila.

17.3.2013

Inugpasugssuk

Obr, který žil na severu Kanady a občas s ním bývaly potíže – ani ne tak pro jeho povahu, jako pro velikost. Snažil se být opatrný, to ano, jenže ono to dost dobře nejde kontrolovat. Velcí lidé (už jen Inugpasugssukovy vši prý byly velké jako lumíci) bývají nemotorní a občas na svou sílu zapomenou.

Příhody tohoto obra zní občas poněkud nevážně, ale každá kultura má takové hrdiny a takové pověsti, ani jedné straně to na úctě obvykle neubírá.

Inugpasugssuk měl rád lidi a snažil se dávat pozor, jenže když lovíval ryby a tuleně, občas to neustál a díky jeho činnosti se na břeh přivalila vlna, která brala vše. Taky vynášela vše na souš, z toho důvodu lze najít zkameněliny mořských živočichů na suchu.

Jednou si vyměnili manželky s jedním Eskymákem. Já vím, že to není slušné označení, ale používat ho budu, protože my ve střední Evropě nevíme, že je to slovo opovržlivé. My si ani neuvědomujeme, že úplně stejně vzniklo třeba takové označení Němci (víme, že je to od slova Němý, ale neznamená, že by byli němí ve smyslu Nerozumíme jim, ale že nám jejich jazyk zněl jako neartikulované blábolení). Ani tahle výměna manželek po seversku nedopadla dobře, aspoň podle vyprávění, které zařadil Howard Norman do knihy Northern Tales, Stories from the Native Peoples of the Arctic and Subarctic Regions (1990). Nejen že obr při sexu nepoměrně malou člověčici prostě zalehl, špatně se vedlo i druhému muži, který se při pokusu o tutéž aktivitu v intimních partiích propůjčené obryně ztratil a už nevylezl.

Inugpasugssuk se k situaci postavil čelem a osiřelého syna svých přátel adoptoval. Vychoval ho dobře, tak dobře, že chlapec svůj vlastní rod přerostl. Velikosti adoptivního otce ale nedosáhl, stále zůstal člověkem.

Doprovázel Inugpasugssuka na jeho výletech krajinou i na lov. Jednou kupříkladu narazili na obra ještě většího, než byl Inugpasugssuk. Jmenoval se Inuaruvligasugssuk a ke své nadobří velikosti měl v ústech jen dva zuby. Slovo dalo slovo, oba obři se poprali a kdyby nebylo Inugpasugssukova pokynu synovi, aby protivníkovi přesekl šlachy, nedopadlo by to pro našeho obra dobře. Zápas měl stejně druhý poločas, protože na smrtelný Inuaruvligasugssukův výkřik přiběhla jeho žena a málem Inugpasugssuka utloukla ňadry. Nakonec se ji (stejným způsobem) podařilo také zabít. Inugpasugssuk se synem pak šli po jejích stopách a našli dítě mrtvých obřích protivníků, které Inugpasugssuk vzal sebou, a které později odešlo do nebe, aby se stalo Silou, eskymáckým božstvem.

17.3.2013

Balderich

Obři to nikdy neměli lehké. Ani když je nečekal Honza, princ, nebo Jack Obrobijce. Byli příliš velcí a velikost znamenala nebezpečí. Nebo také naopak, nebezpečí krystalizovalo ve velikost, proto také najde jazykovědec v slově ogre – zlobr dávné mongolské nájezdníky Huny, čili Hongrois. Případně Avary v obrech slovanských.

Ne všichni obři byli zlí; takoví se pak do pověstí často dostávali jako konstruktéři významných geografických prvků. Třeba jako orknejský Cubbie Roo, který stavěl (a většinou nedostavěl) mosty mezi jednotlivými orknejskými ostrovy. Vzpomněl jsem si na něho proto, protože dnešní host se pokoušel o totéž.

Obr Balderich žil kdysi na Rujáně. Tenhle baltský ostrov se mu zamlouval, jediné, co ho trápilo, bylo courání vodou, když se vypravil na pevninu. Proto se rozhodl, že na jednom místě moře prostě přehradí. Jediné, co k tomu podle vlastního názoru potřeboval, bylo opravdu hodně materiálu, a protože byl obr opravdu obrovský, měl řešení po ruce. Uvázal si kolem pasu (obrovskou) zástěru a vyrazil na pevninu.

Našel vhodnou hlínu, nabral si pořádný náklad, jenže – jak už se stává – cestou zpátky se někde v okolí Rodenkirchenu zástěra protrhla a vysypalo se z ní tolik země, aby utvořily devět dodnes existujících kopců. Díru ucpal, ale když překročil moře na ostrov, objevila se další a materiál, který z ní vypadl, má na svědomí třináct menších kopečků. Balderich se ale nedal a začal s budováním. Navršil dnešní poloostrůvek Drigge a přiblížil k němu dalším násypem pevninu. Chybělo tak málo...

Pohledem na mapu si dnes snadno ověříme, že Balderichovi došla hlína téměř před dokončením celého projektu. Obra to natolik rozčílilo, že padl mrtev k zemi a Rujána zůstala ostrovem.

17.3.2013

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část