obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Obvykle, když na to přijde, bývá neznámý otec, pokud jde o genealogii božskou, pak nemusí být jeho přítomnost nutná v žádném kroku. Někdy ale zůstane v rodném listu nevyplněná kolonka Matka. Případ Athénin je právě takového typu.
Bohyně moudrosti, řemesel, umění, spravedlnosti a vítězné války, patronka svého města Atén, se narodila svému otci Diovi. Tečka.
Mladší generace starověkých teologů, filozofů a básníků se ovšem s takovým definitivním tvrzením nespokojila. Hésiodos předložil světu teorii, v níž vykládá, že Nejvyšší z bohů, varovaný předpovědí, že personifikace rozumu Métis porodí dceru, která bude moudřejší, než on sám (a syna, který ho svrhne) raději předpokládanou rodičku spolkl. Tak byla Athéna počata; narodila se později z Diovy hlavy. Tuto situaci rozpracovali další: Předporodní bolesti přiměly vládce Olympu povolat kováře Héfaista, který mu sekerou provedl trepanaci lebky; z otevřené hlavy vyskočila v plné zbroji Athéna. Tichý hlásek vzadu připomíná, že prý ji, než dospěla, vzdělával první člověk, který se kdy objevil – a popřel tak teorii o vyrobení lidstva Prométheem – Alalkomeneus, takto jeden z Diových důvěrných osobních rádců. Pelasgická verze pak tvrdí, že se narodila v Libyi a vychovávaly ji tamní nymfy, a že při hře nešťastnou náhodou zabila kamarádku Pallas. Na její památku přijala její jméno a předsadila ho svému vlastnímu, proto zní celé jméno bohyně Pallas Athéna. Nebohá přítelkyně mohla ovšem být i Tritónova dcera, jak tvrdí Apollodóros; stejná situace je tu nahlížena jednou v časech matriarchátu a jednou poté, co otec dítěte nejen začal být vůbec připomínán, ale kdy převzal hlavní úlohu v rodině i společnosti.
Athéna se stala nejoblíbenější Diovou dcerou, rádkyní a zpovědnicí. Bohyní panenskou, opatrovnicí mnoha měst, nejen zmíněných Atén, ale všech, které se k ní hlásily paladii (Athéninými soškami) ve svých chrámech. Proto museli při slavném tažení proti Tróji nejprve Odysseus s Diomédem tamní palladium ukrást, aby mělo dobývání města nějakou naději na úspěch. Bohyně poskytovala maloasijskému sídlu ochranu i přesto, že jinak – uražena Paridem – stála na straně Achájců.
Úspěšné válečné úsilí nebylo jediným Athéniným zájmem. Držela patronát i nad uměním a řemesly, počítá se k Učitelům, velmi užitečné sortě bohů a kulturních hrdinů, neboť naučila člověka rozumného, ve Středomoří usazeného, zpracování kovů drahých i ušlechtilých, barvířství, předení a tkaní, matematice. Rozdávala praktické rady při stavbě lodí i domů.
Svým věrným pomáhala a nikdy je nezradila. S protivníky ovšem uměla zatočit, a protože šlo o bohyni velmi úspěšnou při realizaci svých návrhů a nápadů, bývala to řešení rázná a pro všechny strany zapamatovatelná. Viz případ Arachné, nebo Medúsy, jak se můžete přesvědčit. Trestala stejně tvrdě jako její kolegové, jinak to mezi bohy nejde, úplně nemilosrdná přitom ale nebyla. Když ji náhodou zahlédl Teiresiás (ten muž, jehož kdysi Héra proměnila na čas na ženu, aby poznal, jaké to je, starat se o domácnost a rodit děti) nahou, což je v případě panenské bohyně prakticky hrdelní zločin, neváhala a oslepila ho. Ztrátu zraku mu ale vynahradila zrakem vnitřním a sluchem tak dokonalým, že porozuměl i řeči zvířat, díky čemuž se mohl stát jedním z nejproslulejších věštců antického světa.
Nejznámějším konfliktem, který měla Athéna s jiným bohem – kromě několikrát poraženého Área, který si ovšem z prohry své strany nic nedělal, zajímal ho jen boj jako takový, ne výsledek – byl její spor s Poseidonem o Atiku – tenhle svár přišel až před olympskou radu, na jejíž doporučení v něm rozhodoval král Kekrops; osobně zainteresovaný panovník zvolil pro své město bohyni, což sice způsobilo jisté obtíže (nejprve mořské vlny spláchly starší osídlení, poté přišly Atéňanky o volební právo), ale jinak zajistilo bezpečnou ochranu spolehlivé patronky na dlouhá staletí. Podobně si titíž bohové nárokovali peloponéskou Troizénu, o tu jim ale Zeus nařídil dělit se rovným dílem. S bohem moří si Athéna vůbec užila své – málem neušla znásilnění, když Poseidón namluvil Héfaistovi, že by bohyně ráda, ale ostýchá se to přiznat.
Athénu ve společnosti kentaura namaloval někdy kolem roku 1482 Sandro Botticelli [Public domain], via Wikimedia Commons
12.5.2019
Folklorní kapradí nemá jen zlaté květy, které mohou propůjčit tu náhled do budoucnosti, tu umožnit neviditelnost nebo zajistit dům proti živlům. V Kantábrii vědí, že o půlnoci za úplňku lze v kořenech rostliny nalézt nebezpečné, leč mocné červy, jejichž vlastnictví a držení v jehelníčku dodá nálezci moc vpravdě nadpřirozenou. Je tu ale jedno opravdu velké Ale: Pokud červ nedostane své dvě libry masa denně, sežere majitele.
19.5.2019
Zelený kříž a sedm klíčů, které má nakresleny na čele, by měly před tímhle kantábrijským stvořením varovat, lidé jsou ovšem nepoučitelní. Arquetu půjčuje peníze těm, kteří své jmění nesmyslně rozházeli. Pokud se dlužník nepoučí (což se, jak víme, příliš často nestává) a zachová se stejně, prokleje ho nadpřirozený věřitel věčnou bídou.
19.5.2019
Neobyčejná lasicovitá šelma, dlouhá jako had, s nazelenalým kožichem, žlutýma očima a prasečím rypáčkem. Rodí se jednou za sto let (obyčejnému páru kun nebo lasic) a je velmi žádána, umí totiž vyčenichat a vyhrabat zlato, a její chlupy léčí všechny choroby.
19.5.2019
Krokodýl s motýlími křídly, který se objevuje pod gironskými mosty přes katalánskou řeku Onyar, rybářům, či bývá ke spatření jen jako přízrak, a to pouze za svitu Měsíce při úplňku, nebo na duchy velmi citlivými osobami, býval původně řádovou sestrou, kterou v tamním klášteře vsadili do hladomorny. Po dlouholetém strádání se proměnila v ještěra, protože jediný možný únik byl právě vodou. Všechna svatost ji ale neopustila, o tom svědčí motýlí artefakt.
19.5.2019
Duch nekřtěňátka, potulující se nocemi ve skotském Whittinghame. Dlouho dobu se tamní pojmenovaní živí báli po soumraku vyjít ven – a přitom stačilo málo. To málo zvládl místní opilec, potácející se jednou domů. Když narazil na ducha, těžkým jazykem ho oslovil: Short-Hoggers. Dítě dostalo jméno a dostalo se mu klidu.
19.5.2019
Tříhlavý obr, majitel početných stád kouzelného dobytka s červenýma ušima. Přišel z Irska, realizoval se ve skotských pověstech. Jeho slovník byl výrazně horší, než jeho povaha: lidskému špehovi, kterého nachytal ve své skrýši sice slíbil brzkou konzumaci, přesto mu dal tři šance, jak si život zachránil. Vdovin syn to také nakonec dokázal, byť se neobešel bez pomoci.
26.5.2019
Ne vždy musí černé psí přízraky, pobíhající britskými nocemi, zůstávat v běžné podobě psa běžné folklorní velikosti „jako tele“. Hairy Jack z Lincolnshire se za účelem nenápadného proniknutí mezi lid občas převtěluje do malého chromého pána.
26.5.2019
Třikrát se musíte napít z jeho vody, třikrát ho obkroužit a tři kameny velikosti holubího vejce do něj vhodit, aby se z irského pramene Kil-na-Greina vynořila jeho obyvatelka, kouzelná ryba (někteří tvrdí, že víla) Ban Naema, obdařená věšteckým umem.
26.5.2019
Cornwallské pobřeží se stalo osudným mnoha lodím, nejspíš i z toho důvodu se tamní pohanská keltská bohyně Warna stala křesťanskou patronkou ztroskotaných námořníků. Obracejí se k ní ale také suchozemci, nárokující si obsah kajut a nákladového prostoru opuštěných vraků.
26.5.2019
Pokud by se potvrdilo předpokládané zaměstnání manžela irské Nemain ve stejném oboru, v jakém působila jeho žena, byl by vzácnou ukázkou rovnosti pohlaví v pracovních příležitostech. O válku a boj, o něž v tomto případě jde, se totiž u Keltů obvykle staraly bohyně. Bohu podobného jména věřili kontinentální Accetani; podle římských záznamů byl Neton opravdu místně keltským ekvivalentem říšského Marta.
26.5.2019
Dvě monstra francouzského folkloru, jejichž stravovací návyky prozrazují jejich původ. Narodila se nejspíš v hlavě nějakého šprýmaře nebo satirika (původní vlivy nelze ovšem opomenout) někdy ve středověku. Přežila až do renesance a rozšířila své teritorium i na Britské Ostrovy, do Nizozemí a do Německa.
Dámy mají přednost, proto nejprve přichází vychrtlý Chicheface (Chichevache). V díle Jeana d'Outremeuse najdeme dokonce přirovnání „Aussi maigre qu'une chicheface, hubený jako Chicheface,“ tak byl nebohý tvor svým vzhledem pověstný. Až strašidelná vyzáblost, která nedovolila pozorovateli zaměřit se na jiné výrazné prvky (kromě velkých planoucích očí), nemá za primární účel děsit; je následkem úzké potravní specializace. Ctných a poslušných manželek, jimiž se Chicheface živí, je totiž značný nedostatek.
Manželé sami dlouho nezůstanou. Pokud jsou přezíravými tyrany a namyšlenými pány domácnosti, smlsne si na nich Bigorne. Ten má vzhled napůl pantera, z poloviny krávy, šupinatý hřbet a lidskou tvář a především dostatek tělesného tuku, protože jeho zdroj obživy se na rozdíl od nečetné kořisti jeho druha vyskytuje v míře hojné. Dodnes.
Rytina, na níž se ukazuje Bigorne v celé své kráse, see page for author [Public domain], via Wikimedia Commons
2.6.2019
Straší v nizozemském Frísku. Pokud v tamních končinách potkáte velkého černého pudla se zářícíma očima, pak vězte, že je to převlečený ďábel.
2.6.2019
Obilný vlk se zdá být docela obyčejným křečkem, jde ale o specifickou formu pedagogického bubáka, který měl odhánět limburské děti od obilných polí.
2.6.2019
Další obilný duch, na nějž si měly nizozemské děti dávat dobrý pozor. Jeho přítomnost v žitném poli prozrazoval náhlý pohyb stébel, který by jinak mohla způsobit malá tromba, aneb větrný vír.
2.6.2019
Velký chundelatý pes se špičatými slechy a planoucíma očima strašíval na Paasbergu, na pověstmi opředeném kopci v nizozemském Achterhoeku. Objevoval se též na hřbitovech. Věštil smrt, ať už zjevením, nebo jen vzdáleným vytím. Jako mnoho svého druhu účastnil se též Štvaní, proto se mu přezdívalo Wodanův pomocník, Wodanshelper.
16.6.2019
Gelderlandské zjevení, připomínající medvěda nebo vlka s pěnou kolem mordy.
16.6.2019
Vyprávělo se v nizozemském Gelderlandu, že na půl cesty z Wildenborchu do Vordenu je mohyla, zvaná Schelleguurtjesbelt, a v ní žije šilhavá stařena Schele Guurte. Na Štědrý večer tohle místo, plné pokladů, otevře a nabídne jeho obsah odvážným kolemjdoucím. Kdo se ale uvnitř kopce zdrží příliš dlouho – a jak z pověstí dobře víme, lakota postihne prakticky všechny návštěvníky – zůstane ve společnosti Schele Guurte celých sedm let.
16.6.2019
Ani nizozemským domácnostem se nevyhýbali skřítkové, provádějící drobné práce, leštící kovové nádobí, stříhající ovce, dojící krávy, spravující oblečení, to vše bez nároku na odměnu, pouze s jedinou podmínkou: nepozorovat při práci. Spatřeni, stávali se Alvermannetje nepříjemnými. Pozorovatele oslepili jasným světlem svých očí a někdy též (zvláště, jednalo-li se o mladou pohlednou dívku) odvlekli do kopců, v nichž trávili volný čas; ráno se pak člověk probudil sám a v díře, daleko od svého domu.
16.6.2019
V písečných dunách fríského ostrova Ameland žijí skřítci, jejichž místním lidem dobře známou zálibou je popichování. V tomto případě doslovné: bodají do nohou noční chodce.
16.6.2019
Nástrojníčci. Tak jim říkají v Groningenu. V Utrechtu zase Nachtwerkertjes, Noční pracanti. Ti fríští číhají a čekají, a jak po sobě člověk neuklidí a neuloží nářadí na svá místa, skřítci se ho chopí a s chutí použijí. Vidět nejsou, zvuk jejich prací ale slyšet je. Ozývá se do tmy řezání, vrtání, zatloukání hřebíků, hoblování a vůbec všechny charakteristické dílenské zvuky.
Žádný hotový výtvor ale za bílého dne člověk nenajde.
Nachtwerkertjes nutí k noční práci samotného řemeslníka. V somnambulním stavu opakuje náměsíčník svou denní činnost; ráno, když má za bdělého stavu pokračovat v díle, je pak nevysvětlitelně unavený a vyčerpaný.
23.6.2019
Dva bílé psí přízraky z nizozemského Groningenu. Ten první pobíhá před člověkem a snaží se ho přimět k následování. Když taková pobídka nepomůže, bledý chrt se zvětšuje. Nevzbudí-li ani tak bázeň, užívá přímého fyzického násilí.
Jeho bratr Smakhak (Smakpoot,Smakvoet) se pro změnu zdržuje za nočním chodcem. Je tedy obvykle jen slyšet, jak dupe a škrábe.
23.6.2019
Číhá pod hladinou lucemburských vodních zdrojů. V kanálech. Čeká na příležitost, aby mohl hákem chytit (za nos) a strhnout k sobě neopatrné dítě. Modus operandi stejný jako u nizozemského Bullebaka, daleko to k sobě ostatně nemají ani geograficky, nejen kulturně.
23.6.2019
Curyšskému bubákovi, který o Masopustu děsíval děti, se dnes každoročně dostává cti vyletět do povětří při místním svátku, zvaném Sechseläuten. Každé třetí dubnové pondělí je v podobě sněhuláka s hlavou vycpanou výbušninami postaven na vrchol hranice; okamžik, v němž hlava exploduje, ohlašuje nástup léta, přičemž kvalita detonace a rychlost hoření předpovídá pro ohlášené roční období počasí. Oficiálně se tak děje od roku 1902, panáci ovšem hořeli v ohni, vítajícím jaro a vyprovázejícím zimu (vždyť takové máme i u nás) už dříve.
Snímek sněhuláka ještě před výbuchem zachytil Roland zh [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons
23.6.2019
Za burské války sloužívala jako zdravotní sestra. Hrávala s britskými vojáky, umístěnými v Lord Milner Hotel v Matjiesfonteinu, karty; když potom náhle zemřela, zůstal v domě její duch. Ten v oblíbeném krácení chvíle pokračuje, v místnosti, zvané dnes Katein karetní salónek, je občas slyšel zvuk rozdávaných listů.
Budova, v roce 1970 vyhlášená jihoafrickou kulturní památkou, je domovem i několika dalších duchů, například Lucy, slečny v noční košili, procházející chodbami prvního patra a naříkající pro hádku se svým milým.
30.6.2019
Voodoo válečník, oríša ohně, blesku a hromu, rovněž tance. Též zapisován Xango nebo Shango, výslovnost (stejně jako česká varianta) je ovšem ve všech případech stejná: Šango. Podobně jako jiní, i on přišel do Karibiku ze západní Afriky, v níž je u tamních Jorubů uznáván a uctíván jako třetí král jejich království. Zbožštěn byl teprve po smrti, jak se někdy oblíbeným nebo obávaným panovníkům stává.
Jeho atributem je dvoubřitá sekera, zvaná oxê. Náhrdelníky z červených a bílých korálků, střídající se po šesti. V své africké domovině je uctíván pátý den v týdnu, v červené, neboť to bývala jeho oblíbená barva.
Jeho tři manželky – jejich jména už nějaký čas známe, favoritkou byla pro své kuchařské umění Ošun – žily každá ve svém vlastním domě a soupeřily o jeho přízeň. Království měli ovšem dědit potomci první z nich, Oby. Ošun, která se s postavením svých dětí nehodlala smířit, tedy Obě namluvila, že kdysi dávno okořenila Šangovo jídlo kouskem svého vlastního ucha a od chvíle, kdy ho manžel snědl, začal ji milovat opravdu a opravdu vášnivě. Oba uvěřila a recept vyzkoušela; rozhodla se také využít situace a použít boltec celý, aby Šango nejen změnil preference partnerek, ale aby na Ošun úplně zapomněl. Po odhalení ucha na talíři ovšem manžel usoudil, že se ho žena pokouší otrávit a první manželku vyhnal. Ta se z lítosti proměnila v řeku.
30.6.2019
καλοικύτξαροι. Skřítci, kteří se objevovali na ostrově Lesbos pouze o svátku Tří králů. Aby se jejich přítomnosti tamní hospodyně zbavily, špinily stěny domu popelem za doprovodu zaříkání, z něhož si informátor W.H.D. Rousea, britského pedagoga a překladatele zapamatoval jen:
τξάγγουρ τξάγγουρ τὰ λανάρια.1)
Převedeno do známého písma a (téměř) srozumitelné řeči: „twang twang, mykači příze.“ Několik jistě důležitých veršů nám chybí, do svépomocného zahánění démonů na ostrovech Egejského moře se tedy raději nepouštějte.
1.) ROUSE, W.H.D. Folklore Firstfruits from Lesbos. Folk-lore. London: David Nutt, 1896, VII(II.), 142-159.
7.7.2019
Každého roku, sedmnáctého května než slunce roztrhá ranní opar, ve výročí bitvy, jíž s tureckými útočníky obránci krétského hradu Frangocastello o pevnost v roce 1828 sedm dnů vedli a prohráli, objevují se stíny řeckých povstalců na blízké pláži. Táhnou od kostelíku v Agios Charalambos k hradu, vedeni svým tehdejším velitelem Hatzimichalisem Dalianisem; po deseti minutách ovšem procesí zmizí.
7.7.2019
Přítomnost plačícího děvčátka před hřbitovem v Marousi, jednoho z měst aténské aglomerace, potvrzují kolemprojíždějící řidiči. Co identifikuje Annu jako zjevení a ne jen nešťastnou místní holčičku, je fakt, že nikdy není vidět ve zpětném zrcátku.
7.7.2019
Opravdu velká sova, na níž může člověk narazit na Maltě. Nechce, protože křik tohoto tvora působí stejně jako baziliščí pohled: petrifikuje, tedy mění oběť v kámen.
7.7.2019
Žili byli tři bratři. Oni vlastně nebyli tři, ale jeden, a v podstatě nežili, důležité je, že o nich víme. O synech Bestly a Bora, Ódinovi, Vilim a Véovi, zabijácích obra Ymira a stavitelích našeho světa. V původním pojetí ovšem nešlo o tři nebojácné hrdiny, kteří z masa mrtvého Ymira stvořili zemi, z kostí skály, z krve světový oceán a z lebky nebeskou klenbu. Představa bývala poněkud abstraktnější, zahrnovala jediného Tvůrce tří (myšlenkových) tváří.
Jak ale šel čas, z trojjediného boha vznikla tři nezávislá stvoření, v takové podobě se jednak lépe s modelem vyrovnávají složitostí vlastních myšlenek zaskočení posluchači, a jednak se o tu historku už lidé až tak nezajímali. Stalo se, jsme tady, svět je tady, co bude k obědu?
Takto uvádí příběh Snorri Sturlusson v první části Prozaické Eddy:
„...jeden se jmenoval Ódin, druhý Vili, třetí Vé. A věřím, že tento Ódin a jeho bratří vládnou nebem i zemí; máme za to, že to jest jeho jméno. Tak jmenuje se největší a nejslavnější muž, a tak ho zajisté také máte nazývat.“2
Převlečenému králi Gylfimu tu historii světa ale vykládají tři králové na třech ásgardských trůnech, postavených na sebe: Vysoký, Stejně vysoký a Třetí, (Hárr, Jafnhárr a Þriði), zpodobnění trojjedinosti původního boha.
Jiní vykladači mohou – a také tak dělali a dělají – pohlížet na zmíněná tři jména třetím způsobem, totiž jako na Ódina, zvaného Vili a Vé; bohové, jak víme, mívali mnoho přídomků, ať už podle svých činů, vlastností, nebo historek, jichž se stali hlavními aktéry. Mnoho přívlastků a přezdívek ale původně bývalo jmény místních bohů, kteří neměli to štěstí nebo sílu a byli vítězem pohlceni, čímž se dostáváme k zpět k variantě číslo 2. U ní už zůstaneme, protože je složitostí vlastních myšlenek zaskočeným posluchačům nejbližší.
Ódin nám už představen byl. Spolu s Vilim, po našem Vůlí, a Véem, přivedl na svět i naše předky, první lidský pár, vytvořený z dvou dřev, které tři bratři nalezli při procházce po mořském břehu. Aspoň tak se to dozvěděl Gylfi. (Podle Völuspá, Vědminy písně, zdroje nepatrně staršího, než Sturlussonovo dílo byla tato trojice složena z Ódina, Hoenira a Lódura). První vdechl Askovi a Emble život, druhý je opatřil rozumem a třetí dodal zbývající: vzhled a smysly. Poté ale Vili i Vé odešli z příběhů na zasloužený odpočinek, vzal si je do úst už jen Loki, když jednou obvinil Frigg z nevěry, jíž měla na Odinovi spáchat právě s jeho bratry.
2 STURLUSSON, Snorri. Okouzlení krále Gylfa (Edda). Přeložil Emil WALTER. Praha: Literární a umělecká edice »Arkún«, 1929.
Tři bratry, tvořící svět, zvěčnil dánský malíř a rytec
Lorenz Frølich [Public domain], via Wikimedia Commons
14.7.2019
Jelen, jehož domovem je střecha Valhaly. Pro hosty téhle ubytovny mrtvých válečníků, čekajících na pověstný Poslední boj, není jeho přítomnost, na rozdíl od kozy Heidrún, pobíhající ve stejném výběhu a okusující jako on strom Laradr, důležitá, neposkytuje jim žádné služby. Důležitosti je Eikthyrnir ovšem zásadní, kapky, kanoucí z jeho rozložitého paroží, jsou totiž zdrojem řek života.
21.7.2019
Známějším Geirrodem byl lakomý král, který proti sobě dokázal poštvat i svého ochránce Ódina. Nás ovšem zajímá obr, který lapil Lokiho, když tento v převleku za sokola (kouzlo si bez dovolení vypůjčil od Frigg) poletoval kolem jeho sídla v Jötunheimu. Tři měsíce držel úskočného boha pod zámkem, než Loki přiznal, kdo je, co tu chtěl, a než slíbil, že odměnou za své propuštění přivede do země obrů Thóra bez pověstného kladiva. Geirrödovým záměrem samozřejmě bylo nebezpečného nepřítele odstranit, což představitel počasí a plodnosti jistě tušil, ale nechal se přesvědčit. Co by to byl za bohy, kdyby nectil slovo. Byť ho dal jeho nepříliš čestný kolega.
První potíže přišly cestou, když oba, Thor i Loki, málem utonuli v neustále stoupající hladině prudké řeky. Povodeň působila močící Geirrödova dcera Gjálp; bůh, silný i bez kouzelného nástroje, hodil příslušným směrem velký kámen, aby jím ucpal příslušný otvor. Hladina opadla, Loki se mohl pustit jeho pasu a mohli pokračovat dál.
V Jö̈tunheimu nedostali nejlepší pokoje, Geirröd je ubytoval v kozím chlívku, vybaveném toliko jedinou lavicí. Pod ní se ukrývaly obrovy dcery, nám již známá Gjálp a její sestra Greip; když se hosté posadili, obryně se s úmyslem rozmáčknout hosty o strop zvedly. Thór, který díky Gríd, u níž se před výpravou zastavil, a která mu půjčila pás síly, železné rukavice a svou hůl, úskoky čekal, byl rychlejší a obě zabil. Stejně tak vyřídil i jejich otce, když jako mistr postřehu (vybavený železnými chrániči dlaní) chytil obrem vržený kus rozžhaveného kovu a vrátil ho odesílateli.
21.7.2019
Obryně Gríðr patřila ke spřáteleným jötnar, byla matkou Vídarovou (otcem Ódin) a majitelkou železných rukavic, opasku síly a hole, zvané Grídarvöl, kteréžto předměty zapůjčila Thórovi při jeho cestě do Jöttunheimu vyřídit záležitosti, nešťastně otevřené Lokim.
21.7.2019
Někdy vypadá jako velký bílý pes, jindy jako chlupatá koule s velkýma očima. V určité chvíli nevypadá nijak, neboť ovládá umění státi se neviditelným; v téhle nepodobě pak děsí kolemjdoucí řevem a chřestěním. Nedoporučuje se ho dotýkat, ani náhodou, ani ve snaze psisko odehnat, taková interakce totiž dává Padfootovi nad člověkem moc. V Yorkshire, v jehož folkloru je domovem, představuje další ze zlověstných znamení smrti.
28.7.2019
Také mu v Cornwallu říkali Hooter. Démon počasí, tudíž entita nevyzpytatelná, někdy přívětivá, jindy ničivá. Plavci ze zmíněného poloostrova se při setkání s ním – vystupuje v podobě husté mlhy nebo oblačného závoje, z jehož středu vychází světlo, raději zdrželi plavby. Zjevení totiž často následovala prudká bouře.
Jako mnoho nižších mytologických bytostí, ani Hooper nemá rád posměváčky. U démona, který hýbe atmosférickými jevy, si takový projev nevíry nad pověrami opravdu raději rozmyslete. Nebo si aspoň odpusťte cestu na moře, nemuseli byste se z něho vrátit.
28.7.2019
Jan z dun (míněny písečné přesypy na pobřeží Bretaně) je malý človíček v plášti do deště, veslující podél břehu a pokřikující jako racek. Je prý jedním z yannig, bretaňských sirén, které toho, kdo ani po třetím zvolání neuteče, sežerou.
28.7.2019
Ve stoletích, jejichž pořadové číslo je liché, se lidskému zraku tyto bretaňské mořské i sladkovodní víly vystavují častěji, svou šanci jste tedy nejspíš propásli. Aktivita zlatovlásek ve století jedenadvacátém (které má na začátku dvacítku) při svádění mužů a jejich následném topení bude nižší, stejně jako pozorování ne více než půl metru vysokých okřídlených bytůstek, jak jsou koriggan (též psané corrigan nebo ozeganned) popisovány. Pokud se k terénnímu výzkumu přesto odhodláte, pak pamatujte, že nejen v hájích, jimiž protéká bystřina a které patří k oblíbeným habitatům víl, je spatříte spíš kolem půlnoci, než za bílého dne. Slibnou možností jeví se i střežení kamenných kruhů, neolitických památek, kterých je na poloostrově celkem dost. Víly kolem nich rády tančí a prozpěvují: „Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek.“ Tedy stejnou písničku, jako jejich nadpřirození příbuzní, nainové.
Jsou to dívky prastarého rodu, které už v prvopočátcích existence mnišských řádů a klášterů upnuly své touhy k mladým novicům; svádění bylo jejich stylem zápasu s novou vírou, která se pokoušela prokázat jejich neexistenci. V časech oficiální slávy vystavěly město Ys pro princeznu Dahut, v dobách pozdějších předpovídaly budoucnost, hlídaly poklady, ale také unášely děti, působily noční můry a dráždily koně. Později byly dokonce považovány za duše smrtelníků, které nenašly cestu na Onen svět.
28.7.2019
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část