Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část čtyřicátá třetí

Erlking

Divoká honba

Divoká honba je úkaz hojný v celé západní, severní a střední Evropě. Ať už vedoucí přízrak následují fantomatičtí psi, vlci, démoni nebo pestrá směs jmenovaného, v každém případě jde o nebezpečný nadpřirozený jev, před nímž je třeba se mít na pozoru.

Vedoucím Štvaní bývá – dle krajových zvyklostí – tu přízrak prokletého šlechtice, tu bezejmenná tajemná postava (případně i čarodějnice, jak praví jedna z českých pověstí). Erlking (Erlkönig), je jedním z nejfrekventovanějších. A původnějších, protože konkretizování vůdčího jezdce lokálními postavami, je záležitostí pozdní. Zmínění pánové vsedli do sedel dávno poté, co bylo v kraji Štvaní pozorováno; stejně jako se svatý Václav stal velitelem blanických vojsk až v osmnáctém století, stali se tito obětí lidových báchorek, zachraňujících začasté touhu po spravedlnosti. Nějak přece museli být potrestáni.

Jméno Erlking je zkomoleninou dánského elverkonge, král elfů, což na první pohled vysvětluje mnohé. (Pro dnešek vynechávám celkem známou, i když velmi starou skandinávskou variantu legendy, podle níž je Erlking vlastně Dcera elfího krále –Elverkongens datter.) Zejména britské Divoké honby splývají s příbuzným jevem, totiž průvodem krále Říše víl, projíždějící krajem. Zároveň je tím Štvaní přiznáván onen běžný lovecký status, kdy honbu vede majitel honitby, případně nejvyšší postavená osobnost. Zákony mýtů, legend i pověstí (a potažmo i pohádek, na což se zapomíná) jsou totiž velmi rigidním obrazem skutečné doby jejich vzniku. Jak připomíná G.K. Chesterton, není pravdou, že v pohádkách je všechno možné, právě naopak, výjimky z pravidel nejsou dovoleny.

O elfech tu už byla řeč; z letmého pohledu na jejich problematiku lze vyvodit základní fakt, že označení elf bylo víceméně zástupným termínem, označujícím velkou množinu nadpřirozených bytostí. Proč by tedy jeden z jejich králů nemohl vést Divokou honbu? Mohl a pravděpodobně také původně vedl. Ale Erlking má několik příbuzných, jejichž existence dokazuje, že jednoduchá verze špatného přepisu a výslovnosti elfího krále jaksi neodpovídá a kořeny leží pravděpodobně někde jinde. Byť ve stejné hlíně.

Ve Skandinávii mívala Divoká honba nejprve vedoucího Ódina a tvořili ji mladí bojovníci, létající ve vichřici navlečení do medvědích koží. (Medvědí převlek nejspíš odkazuje na severské pojetí Dvojníka, na tělesné pojetí duše hamr, která může – a bývala – vysílána v jiné, často zvířecí podobě). Později vedl Štvaní – které přinášelo neštěstí a zlé sny Herlekin. Ve francouzských pověstech vede honbu Harlequin, starší verzí Hellequin, Ďábelský jezdec. Dalo by se s trochou nadsázky poznamenat Jezdec bohyně Hel, vládkyně skandinávského podsvětí, to je ovšem poznámka nepříliš vážně míněná. (Z téže figury vychází i Harlekýn – Arlecchino – italské Commedia dell'arte, jiný, lidový výklad jeho jména má mimochodem také mýtický původ, vykládá se jako malý Hercules).

Anglie dvanáctého století znala Štvaní pod jménem Harlething. Jeho vedoucím byl král Herla, mýtická postava, spojovaná s Wodanem (opět severský Ódin). Býval to prý britský (britonský, tedy keltský) král, který jednou s družinou zajel až do Světa víl a když se, podle jeho odhadu času druhý den ráno, podle měření času venku po dvou letech, vrátil, zjistil, že zemi už obsadili Anglosasové. Zůstal tedy v sedle a v čele Štvaní bude jezdit až do soudného dne. I tato figura odpovídá zatím sdělenému. Jenom ...

Jenomže až na okrajové výjimky je Štvaní, tady reprezentované Erlkingem, náležitostí, příslušící okruhu vegetačních démonů. Přesněji duchům lesa. I když skandinávské kořeny mu přisuzují jiné oblasti, typicky element vzduchu, přesto se Štvaní etablovalo jako záležitost lesní. Někde tu něco chybí.

Jako jeden z vůdců Honby bývá někdy uváděn i windsorský Herne Lovec. Opět podobné jméno – ale v tomto případě v přímé spojitosti s vegetačními démony. Herne je totiž pozdní lokální ozvěna keltského Cernunna, boha lesa a lovu, především ale božstva kalendářního. A ve své době naprosto zásadního, jinak by ve zkomolených formách Herna, svatého Huberta a ďábla nepřežil do dnešních dob. Bůh v jelení podobě, reprezentující les, se zdá být pro Divoké jezdce mnohem přesvědčivějším vzorem.

Jádro Erlkingovy pověsti je tedy pravděpodobně germánské, ale nejspíš pohlcující legendy mnohem starší, přicházející z dob, kdy na územích, po nichž se Štvaní prohání, žili Keltové. A pro jejich schopnosti asimilovat kulturu krajů, jež osídlili, může sahat snad ještě dál.

 

Ilustrace, představujícího Wotana (jeden z možných Erlkingových předobrazů), vedoucího Divokou honbu, je ilustrací Friedricha Wilhelma Heina (1845-1921) ke knize Wilhelma Wägnera Nordisch-germanische Götter und Helden (1882)

20.6.2010

Bhir Dhir Pancho Panroa

Chotanágpurští Birhorové věří, že různé jejich klany, podle míst, odkud přišly, mají různé magické schopnosti. Mezi uznávané a dozajista potřebné patří poroučení větru dešti, tedy umění ovlivňovat počasí. Klan Jegseria Latha má moc nad monzumovými dešti a silnými vichry. Přišli ze severu, rodného místa bouří a tak se není čemu divit. Umění sebrat monzumu sílu získali od ducha jménem Bhir Dhir Pancho Panroa, strážce tohoto povětrnostního jevu.

28.6.2010

Zemeen

I Zemeen patří k elementům povětří, vyskytuje se ale na druhé straně zeměkoule, v Karibském moři. U Karibů, kteří mu dali jméno. Zuří, když má hlad a když zuří, vichr bouří moře, proto Karibové za účelem jeho usmíření žvýkali kořen manioku a rozžvýkanou sladkou bramboru plivali do vzduchu i do vody.

28.6.2010

Amihan

Spojení posledního dnešní hosta se vzdušným prouděním je tak trochu odvozená. Filipínci věří, že pták jménem Amihan byl prvním stvořením všehomíra (vedle bohů, pochopitelně). Když jednou uslyšel z bambusového stébla volání, neváhal a bambus rozštípl. Z něho pak vyšli první lidé.

Amihan dneška je chladný severovýchodní vítr, převládající od října do května. Takže určitě spojení tu jistě je.

28.6.2010

Rugaru

Je trochu zkomolený francouzský loup-garou, tedy vlkodlak. A ve stejných krajích má i původ. Do severoamerické Louisiany přišel nejspíš hned na sklonku sedmnáctého století, spolu s prvními francouzskými osadníky (mohl se ovšem do povědomí dostat zdlouhavější, severní cestou, z kolonií v Kanadě). Lidožravci jsou ale doma po celém světě, takže se nevítaný přistěhovalec dobře uchytil. Měl tu příbuzné wendiga a sasquatche a pod poameričtěným jménem (občas rougarou) se dostal i do legend původních obyvatel. A rozeběhl se víceméně po celém východním pobřeží.

V okolí New Orleans ho pozorovatelé popisují jako člověka se psí či vlčí hlavou. Likvidoval katolíky, nedodržující půst; konečně, jedna z možností jak se stát vlkodlakem je sedm let po sobě tento náboženský předpis porušovat. V rugaru se mohl člověk proměnit i tím, že jednoho z nich zahlédl. Jindy (a jinde) byl rougarou obětí prokletí, trvající sto jeden den; poté mohlo být přeneseno na další osobu – ochutnáním její krve. Zavání to upíry, ale ti vždy byli (folklórním původem, ne podle hollywoodských scénáristů) s kožoměnci v úzkém spojení. A další verze tvrdila, že v rugaru se může proměnit pouze čarodějnice, neboť tyto dámy jsou jediné, kdo ovládají metamorfózu, což je krásná ukázka čistého přenosu evropských legend pozdního středověku, založených ovšem na původní předkřesťanské víře v dvojníky.

4.7.2010

Velký Skree cullodenských blat

Jakobité, podporující návrat Stuartovce Jakuba II. na anglický a skotský trůn svůj boj, jak je dnes známo, prohráli. A jedním z klíčových okamžiků byla bitva u skotského Cullodenu.

Nad bitevním polem nezpívají ptáci, ale jeden z řádu Aves se tu přece jen objevuje: velký skree cullodenských blat. Tomu, kdo tohoto obrovského černého ptáka zahlédl – jak bývá obvyklé –, to přineslo smůlu. Lord Murray, velitel jakobitských vojsk, jenž pozoroval přízrak v předvečer bitvy 15. dubna 1746, by to mohl potvrdit. Následující den armáda pod vedením vévody z Cumberlandu porazila jakobity na hlavu. Na bojišti padlo téměř dva tisíce mužů, zatímco ztráty druhé strany byly víceméně zanedbatelné. Mrtví vojáci se každého roku na bojiště vracejí, ať už v bezejmenných naříkajících šicích, nebo v konkrétních postavách na konkrétních místa. A skree, kterého už spatřilo mnoho náhodných pozorovatelů, obývá cullodenská blata dodnes.

4.7.2010

Dagon

Mezopotámský Dagon (přesněji Dagan), který později udělal kariéru coby falešná modla a ve středověké démonologii dokonce postoupil na místo jednoho z vysoce postavených pekelných knížat, byl původně agrárním božstvem, starajícím se, jak takové funkci přísluší, o obilí a plodnost. V zemědělských kulturách Meziříčí to znamenalo stanout na čele náboženského systému. Byl také – mimo jiné – otcem Baalovým a vynálezcem pluhu.

Navzdory obecnému přesvědčení, tradovaného už od dávných dob, nešlo v žádném případě o boha vodního; k přirovnání k mezopotámskému Oannovi došlo celkem běžnou chybou v překladu. Kořen dgn znamenal v ugaritštině zrno, starobylé hebrejské dagan ostatně znamenalo totéž. Jenže dag zase rybu a proto v pozdějších překladech a výkladech Písma svatého pátá kapitola knihy Samuelovy zvlhla a Dagonovi se dostalo cti být rybím božstvem.

4.7.2010

Chantaj

Itelmenové patří k jedněm z původních obyvatel Kamčatky. A (nejen) pro původní obyvatele tohoto vzdáleného poloostrova představuje zvíře zásadního významu losos. Vpravdě životního významu, neboť na jeho úlovcích byla existence Itelmenů závislá. Proto uctívali – a dodnes, byť v pozměněné podobě pořádají slavnosti, u jejichž zrod stál – Chantaje, boha podoby napůl člověka a napůl lososa, který měl stav ryb v řekách na starosti. Zmíněná slavnost se odehrávala (a odehrává) na podzim, kdy na břehu řeky Itelmenové postavili vysokou dřevěnou Chantajovu sochu, děkovali jí za minulé úlovky a prosili o budoucí.

11.7.2010

K'daai Maqsin

Kováři odjakživa představovali zvláštní kastu, vyprávělo se kolem nich spousta legend a zázračné schopnosti bývaly přisuzovány i jinak zcela normálním jedincům, kteří se v tomto oboru vyučili a provozovali praxi.

Prvním kovářem sibiřských Jakutů byl K'daii Maqsin, ohnivý démon (neboť to se k vynálezcům černého řemesla hodí), jenž žije v železném sídle, obklopeném ohněm. Kromě prvotřídní práce s kovem je vyhlášený též prvotřídním léčitelstvím, ať už spravováním polámaných končetin hrdinům, nebo polámaných duší šamanům.

11.7.2010

Pitsen

A ještě jednou ze Sibiře, od západosibiřských Tatarů.

Lesní stvoření jménem Picen (to je jen jiný přepis a já ho tu nechávám kvůli vyhledávání) má všechny atributy svých evropských příbuzných. Umí měnit podobu, takže i když se často zjevuje coby stařík s krosnou a holí, můžete ho potkat i v podobě zvířecí. Setkání s ním je také běžného charakteru: buď přinese štěstí, nebo vás Pitsen povodí za nos a nechá zbloudit v lesích.

Rád jezdí na koních a rád jim slepuje hřívu dehtem, to už se našim lesním bytostem nepodobá. Zato vyprávění o lesních slečnách, které se provdaly za člověčí samce a přinesly do stavení bohatství a štěstí už ano, i když takové případy se týkají mnoha nadpřirozených, ne jen lesních druhů. Včetně obligátního zakončení, nabývajícího obvykle dvou podob – buď násilí na manželce, nebo, jako v případě Pitsenů, nečekané zjištění skutečné podoby. Třeba v podobě monstra s velkými kly, svačícího ještěrky. Výsledek je ve všech případech také stejný: manželka fuč a bohatství též.

11.7.2010

Thór

Thor

Neohrožený válečník, ale zároveň bůh počasí a plodnosti a ochránce námořníků i rolníků. Skandinávský Thor toho měl na starosti mnoho. Obranu proti nepřátelským obrům, dohled nad spravedlností ... Ideální kandidát na funkci nejvyšší. Ale tu Thor nezastával. Na rozdíl od pantheonů středomořských či indických, tady božstvo vládnoucí bouří nestojí na vrcholu nebeské hierarchie; jinými slovy: první generace bohů není zapomenuta a zavržena, zůstává ve svém postavení. Proto je hlavou bohů Odin, a Thor, jeho syn, jen pomocníkem.

Snorri Sturluson, (jehož dílo dodnes většina laiků považuje za nezpochybnitelný základ) vysvětluje Thorův původ krkolomnou interpretací: Thor byl královský syn ze středomořské Tróje s manželkou Síbil (Sybillou); sám termín Ás, znamenající prostě bůh, podle Sturlusona ukazuje na to, že předkřesťanští „bohové“ Skandinávců přišli z Asie. Těžko říci, jestli jde o básníkovo vnitřní přesvědčení, nebo úlitbu oficiálnímu náboženství. V každém případě byl Thor synem nejvyššího z bohů Odina a matky země Jörd. Za manželku pojal bohyni plodnosti Síf, s obryní Jarnsaxou měl syny Magniho a Modiho a dceru Thrud.

Patří k němu známé atributy kladivo Mjöllni, opasek síly a železné rukavice, jakož i vozík, tažený kozly Tanngnjóstem a Tanngrisnim, pro nějž získal přídomek Vozka. Dodnes je součástí kalendáře, kde je mu zasvěcen čtvrtek, obvyklý den většiny hromových bohů.

Pokud jde o činy, zdá se Thor být jakousi paralelou řeckého Hérakla. S tím rozdílem, že slavný Diův levoboček likvidoval nebezpečí víceméně lokálního charakteru, zatímco Thor stojí proti nepřátelům celého rodu Ásů a posléze i celého světa. Oba ale provázela úcta obyčejných lidí, kteří v nich viděli řešení obyčejných strázní obyčejného života. Na rozdíl od bohů otců byli Thor i Hérakles čitelnější. Přímočaří v činech, jednoduchého myšlení Obluda = nepřítel = zabít. Některé z Thorových příhod jsem už zmínil (a k dalším se snad dostanu v budoucnosti), příkladem souboj s Hrungnirem, ale epických či zapomenutelných dobrodružství prožil Thor nespočet. V mnoha příbězích byl zachráncem bohů na poslední chvíli; začasté se totiž stávalo, že se nějakým neuváženým slibem dostali do problému v době, kdy byl Thor někde mimo. Ať už na návštěvě, nebo na nějaké výpravě. Vždy se vrátil na poslední chvíli, (musel si o svých druzích nejspíš myslet své) a vytrhl jim trn z paty. Jindy se, díky tvrdohlavosti a přímočarému myšlení, a také pro víru, kterou v něj Seveřané měli, stával aktérem příběhu od samého počátku. V každém případě by bez něho Ásgard neměl příliš mnoho šancí.

Na tomto místě připomenu jen jedno dobrodružství, je totiž vhodným mostem k závěru. Patří k řadě příhod, jež Thor prožil s obrem Hymim. Jedna z pasáží vypráví, jak se Hymir a Thor, (jinak spolu soutěžící za účelem získání obrova velkého kotle, v němž chtěli ásgardští bohové vařit pivo) vydali na moře. Tato historie, známá z více pramenů, přinesla Thorovi přídomek Nepřítel Jormungandův.

Had, obepínající celou zemi, je čtenářům Bestiáře už znám. A s Thorem je spjat nejen v tomto příběhu – jednou (v úplně jiném příběhu) měl Thor za úkol zvednout malé zvířátko, které kupodivu zvednout nedokázal. Byl to totiž sám Jormungand a Thor by musel zvednout celý svět, (na němž stál). Ale o tom až ve vyprávění o Utgard-Lokim, dojde-li na něho. Teď zpátky k výletu na ryby.

Hymir a Thor tedy vyrazili na moře. Obr zprvu Áse vzít na palubu nechtěl, zdál se mu příliš slabý na pořádný lov, ale Thor ho přesvědčil. A jako návnadu si vzal hned celou hlavu jednoho býka z Hymiho stáda, neboť nebyl žádný troškař. Proto také přesvědčil obra, ať z míst, kam Hymir obvykle jezdíval chytat platýze, plují ještě dál. Do míst, kde to nebylo bezpečné, protože by se na udici (obzvláště s takovou návnadou, jakou si Thor obstaral), mohl chytit sám midgardský had.

Což se nakonec také stalo. Thor nahodil a zasekl a na druhém konci udice se objevila Jormundgandova hlava. Chvíli se přetahovali, pak sáhl bůh pro své pověstné kladivo, jenže Hymir, jehož nafoukanost tváří v tvář skutečnosti někam odlétla, mezitím popadl sekeru a ve strachu, že je had stáhne pod hladinu, raději přeťal vlasec. Thor ještě za unikající kořistí hodil své kladivo, ovšem bez výsledku, i když Sturluson například tvrdí, že se tehdy podařilo hada zabít.

Je to ovšem verze velmi nepravděpodobná, protože skutečný a fatální boj s midgardským hadem čeká Thora až na konci světa, při ragnaröku, kdy jeden zabije druhého.

 

Ilustraci na níž Thór zápasí s Jormundgandem namaloval Emil Doepler (1855–1922) do knihy Walhall, die Götterwelt der Germanen vydané někdy kolem roku 1905. Licence public domain, zdroj: Wikipedia

18.7.2010

Thrymr

Dnešní povídání poslouží jako ukázka z bohaté studnice Thorových dobrodružství. S důležitým upozorněním – je možné, že nejde o mýtus ani pověst, ale o povídku, sepsanou mnoho a mnoho let poté, co staří bohové již odešli. O pramenech Thrymskvithy (Písně o Thrymovi), jíž lze nalézt pouze v souboru Poetické Eddy, se dodnes vedou spory. Nejde jen o fakt, že se příběh nezachoval ani v náznacích z pohanských dob, podezřelý – z hlediska vikingské víry a pohledu na svět – je jeho průběh. Jeho aktéři, včetně ústřední postavy, krále obrů Thryma nicméně v seznamech bohů a hrdinů figurují. Dnes.

Sám Thrym byl vládcem říše obrů Jötunheimu, světa, který pro Ásy představoval největší nebezpečí. A Thorova hlavní úloha (ať už bylo minule řečeno cokoliv) spočívala v ochraně světa bohů i lidí právě ním. I proslavené kladivo Mjöllni vlastnil převážně pro tento účel. Proto, když se jednoho rána probudil a s hrůzou zjistil, že jeho osobní zbraň zmizela, nebral situaci vůbec na lehkou váhu. Co když teď přijdou obři?

Co hůř, ukázalo se, že právě obři za krádeží stojí. A nechtějí jinak, než vyměnit Mjöllni za bohyni krásy a plodnosti Freyju, coby manželku pro svého krále. Tady dochází k prvnímu podezřelému protikladu, Freyja se totiž rozčiluje, že kdyby s Thorem a Lokim šla do Jötunheimu, začali by ji všichni považovat za lehkou děvu. Jako bohyně lásky ovšem takovou (a v takovém případě očekávanou a vyžadovanou) pověst už dávno měla. Do roucha z ptačích pírek se tedy na Heimdallovu radu oblékl Thór. Seveřanům, ať už bohům či lidem, byla zženštilost odporná, není se tedy co divit, že se bránil. Ale poslechl a spolu s Lokim navštívili Thryma.

Málem to nedopadlo nejlépe, protože nevěstinka se na hostině v předvečer svatby nijak nežinýrovala a jedla a pila jako chlap. Naštěstí byl po ruce Loki, který Thrymovi vysvětlil, že jeho nastávající v pochopitelném rozechvění už několik dní nepozřela sousta, a obr, který se už viděl s novomanželkou v novomanželském loži, tu rychlou lež spolkl. Chtíč mu zablokoval i poslední funkční mozkové závity, takže když si LžiFreya přála svatbu okamžitě, s radostí souhlasil a poslal pro lup, neboť právě kladivem měl být obřad proveden. Jötunheimci vytáhli Mjöllni z úkrytu, Thór zajásal, zmocnil se svého milovaného nářadí a pomlátil celý hrad, králem Thrymem počínaje.

Další obří problémy s obry na sebe ale nenechaly dlouho čekat.

25.7.2010

Thrívaldi, coby zástupce rodu jöttnar

Thrívaldi byl další ze severských obrů, v originále zvaných jöttnar (singulár jöttun), který se na své životní cestě setkal s Thorem. Skandinávští přerostlíci mnohdy nemívali onu běžnou podobu středověkých gargantuů, tedy v podstatě lidí abnormálního vzrůstu; ve shodě s legendami jiných starověkých kultur se jim dostávalo nejrůznějšího vzhledu. Slovo obři a předpokládaný vzhled jsme jim přiřadili až my, lidé moderního věku. Proto se nelze divit, že mezi jöttnar patří i obří had Jörmundardr či neméně přerostlý vlk Fenrir. Obvyklý jöttun byl velký, silný, s drápy a nepříliš chytrý, i tady ovšem najdeme výjimky, například v podobě moudrého Mímiho.

Obři stáli na počátku celého vesmíru (viz příslušná kapitolka Stvoření světa) a žili ve svém vlastním světě Jötunheimu. Stáli tedy na stejné úrovni jako Ásové a Vanové, pozdější božstva. Však také mnoho bohů mělo za manželky obryně (například Njord Skadi) a spory mezi rody byly víceméně politické. V podstatě včetně ragnaröku, kdy boj obrů a bohů zničí celý svět. Jöttnar stojí pochopitelně na té špatné straně, ale co my víme ... Je dobře známo, že dějiny píší vítězové. Navíc – na což se zapomíná – budou tvořit hlavní síly Surtrovy armády ohniví jöttnar (Múspellsmegir či eldjötnar) což je jiná rasa, která má s jötunnheimskými společné jen jméno. (Skandinávské mýty znají ještě další obry – thursy a rísy, na všechny dojde někdy jindy).

Lingvistický rozbor jména jöttun ukazuje (u některých jazykozpytců, jak už to bývá) ke kořenu jíst, což se skvěle odráží v pověsti, kterou mívali obři celé Evropy. Bývali, jak víme, začasté považováni za lidožrouty.

Ale abych se vrátil na začátek, k Thrívaldimu. Ten – až do setkání s Thórem, po němž už nebyl – měl celkem běžný jöttunský vzhled. Měl totiž devět hlav.

25.7.2010

Bergelmir

Ledoví obři měli svého času namále. Když bohové zabili Ymira, utopili se v záplavě jeho krve všichni – až na klasickou manželskou dvojici. Stejně jako se u lidí zachránili Deukalion a Pyrrha (podle Řeků) či Noe s rodinou, případně indický Manu, pro rod ledových obrů znamenal podobné zachování linie právě Ymirův vnuk Bergelmir.

1.8.2010

Hogboon

Legendy Orknejských ostrovů jsou, jak už to u podobných ztracených vart bývá, specifickou kombinací pověstí vzdálených sousedů. Tady Skandinávců a Skotů.

Prvního původu je Hogboon (později často zaměňovaný s trowem), což lingvisticky rozebráno je obyčejný obyvatel mohyl. Etnograficky vlastně také, neboť bere původ ve víře v ochrannou moc duchů předků, podle severského zvyku žijících v pohřebních mohylách. Hogboon odtud původně vycházel hlídat rodinný majetek, dbát na rodinné štěstí a podobné, i z našich končin dobře známé záležitosti. Míval ovšem i fyzickou podobu a v ní – což je zdokumentováno třeba v hogboonské legendě o mohyle Maeshowe – pořádnou sílu. Z uctívaného ochránce se časem stal jen ne nebezpečným přízrakem dávných obyvatel.

1.8.2010

Shag-Foal

Temné chlupaté stvoření, připomínající někdy přízračného koně, jindy fantomatického psa a občas i něco mezi tím, pobíhá v okolí malé lincolnshirské vesničky Barnoldby le Beck. Přepadává a děsí pozdní noční chodce, jak to mívají podobní duchové ve zvyku. V širším okolí se připomíná i shag-boy, místní zarostlík tedy patrně tu a tam nabývá i podoby lidské.

1.8.2010

Snarly Yow

I dnešní přízrak je lokální zjevení. To z nejběžnějších, velké psisko, děsící pěší poutníky i koňská spřežení. Pozorování, v tomto případě prováděná v marylandském okrese Frederick, mu občas přiznávají, vyjma již zmíněné velikosti, i bezhlavost (fyzickou, nikoliv myšlenkovou) a bílou barvu.

Američané jsou ovšem, i přes určitou naivitu, lidé nebojácní. Ne každý vezme před zjevením do zaječích, je proto zaznamenáno, že Snarly Yow je skutečně přízračný: vržené kameny či vystřelené kulky obrovským tělem procházejí bez sebemenšího účinku. Což neznamená, že by jeho velké tlapy nezanechávaly stopy, koneckonců, je to strašidlo.

8.8.2010

Boogie Dog

Další pes straší v pennsylvánském okrese Monroe. Přesněji v městečku Stroudsburg. Ještě přesněji v místech tamního nákupního centra, stojícího tam, kde kdysi býval starý mlýn (což může mnohé vysvětlovat). Někdy je boogie dog jen slyšet, jak odkudsi kňučí, občas bývá pozorován a v tom případě se všichni shodují na jednom – jde o psa se lví hlavou.

8.8.2010

One-Armed Red

Poslední z dnešních nadpřirozených hostů ze Severní Ameriky je zjevení původu lidského. Straší v Lincolnově divadle (takových je ovšem v USA spousta) v illinoiském Decaturu (to už je přesnější). Zámořští lovci duchů označují tu budovu – dnes už mimo provoz – za nejstrašidelnější divadlo v Americe. Bylo postaveno v roce 1916 a o několik let později v něm jako kulisák pracoval právě muž, jemuž se přezdívalo Red. Své divadlo prý velmi miloval (nepřipomíná vám to něco?), snil o tom, že se sám stane hercem. A jednoho dne ...

Kulisák, známý pod přezdívkou Red skutečně existoval. Říkalo se mu podle barvy vlasů a také podle toho, že ve světové válce přišel o jednu ruku. I přes tento handicap byl schopnější a rychlejší, než jeho kolegové. Nejspíš i proto, protože svou práci miloval a vyznal se v ní, konečně, později ho dávali novým zaměstnancům za vzor a říkali o něm, že to byl kulisák, co snad nikdy nevylezl z divadla. Když byla potřeba, byl na místě. I toho dne kdy ...

Lidé mají rádi záhady a přehánění, což dobře znám z vlastní zkušenosti. Takže zatímco skutečný Red skutečně zemřel v divadle, ovšem nedramaticky ve spánku, ten folklórní pracoval jednou nad scénou ve výšce dobře pětadvaceti metrů, uklouzl, a spadl dolů. Na místě pak vypustil duši. A protože ji zasvětil divadlu, zůstala v těch místech navěky.

Na scéně, kam prý dopadl, jsou dodnes slyšet kroky, stejně tak i na točitém schodišti za ní, ozývají se tu hlasy a několik pozorovatelů si všimlo podivných zjevení ve svém periferním vidění. Jednoruký kulisák ale není jediným podezřelým, divadlo prý navštěvují i duchové obětí požáru města z roku 1904.

8.8.2010

Iannic-ann-ôd

Chová se podobně podobně jako mnoho lesních bytostí (hejkalové, kožíškoví mužíčci), jen biotop je jiný. V Bretani jsou „Jeníčkové z pobřeží“ dušemi utonulých v moři, které se po nocích potulují po břehu a sténají. Nejsou zlí, což ztracené duše vůbec málokdy bývají, ale pokud někdo na jejich volání odpoví, může skončit špatně. Ta podmínka je na místě, protože zatímco zmínění tuzemští strašáci skáčou okamžitě, Iannic-ann-ôd na první odpověď jen přiskočí na půl vzdálenosti, na druhé se opět o polovinu přiblíží – a na třetí už hupsne za krk a zlomí vaz.

15.8.2010

Freybug

Strašidelní psi pobíhají po celém světě. A (díky jazykovým bariérám zcela logicky) jsou v mé sbírce vedle českých nejvíce zastoupeni hafani z Britských ostrovů. Freybug není výjimkou. Patřil k běžné černé rase velikosti telete, což je obvyklá folklórní míra, stejně jako talíř (kruh průměru cca 20 cm, ne tisíc korun). Podle toho se i choval: potuloval se nocí po venkovských cestách a děsil pocestné. Činil se v dobách, jež dnes nazýváme středověk, a to v Norfolku.

15.8.2010

Galley-Trot

Někdy nazývaný (či zapisovaný) jako Gilitrutt je další z běžných britských fantomatických psů. Choval se stejně jako předchozí, jen v jiných místech: mezi suffolkskými městy Dunwich a Woodbridge, podle jiných pramenů se občas proběhne celou jihovýchodní Anglií. Velký a chlupatý, na rozdíl od ostatních svého druhu se ale pyšnil bílou barvou srsti. Jeho jméno pochází patrně z francouzštiny a pokud ano a pokud znamená Strážce pokladu, pak spíš, než mezi předzvěsti smrti patřil ke smluvním hlídačům.

15.8.2010

Rongeur d'Os

Aby sbírka nebyla geograficky příliš jednotvárná, přidám jednoho černého psa francouzského. Domovem je v Normandii a jeho jméno znamená Kosti ohlodávající. Je velký, jak jinak, děsící noční chodce, pospíchající jinak lidupráznými cestami. Za zimních nocích se zjevuje i v ulicích městečka Bayeux, kde za sebou tahá řetězy.

15.8.2010

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Poslední změny