obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Jak nám kulturní povědomí velí, představujeme si původně řeckého bůžka lásky jako buclatého andělíčka, vyzbrojeného lukem. Tato představa je kupodivu stará, jak se ostatně můžete přesvědčit na ilustrační fotografii, na níž je ku spatření buclatý andělíček ze třetího století našeho letopočtu.
Erótova aktivita i jeho uctívání ale pocházejí z dob mnohem a mnohem starších. A ne vždy vyhlížel jako nevinné děťátko a ne vždy byl synkem bohyně lásky Afrodíty a zbraněmi chřestícího Área. Podle orfiků, filozofů, jejichž myšlenková škola vycházela od pověstného pěvce Orfea, byl Erós dokonce prvním vědomím a tvorem, které se na světě objevilo; vylíhl se z kosmického vejce a byl to právě on, hermafrodit se čtyřmi hlavami a zlatými křídly, kdo stvořil svět.
Populárnější je ovšem onen rozpustilý klučina, před jehož mocí si nejsou jisti ani ti nejvyšší bohové, a jeho dobře známá, toužebně očekávaná či obávaná munice, šípy, dle požadovaného účinku buď se zlatými (šťastná láska), či olověnými (láska neopětovaná).
Právě proto se Zeus pragmaticky rozhodl novorozeného Eróta bezprostředně zabít, ale matka ho schovala do hlubokého lesa, v němž malého bůžka vychovaly lvice. Když se pak dostavil na Olymp, jeho osobní kouzlo zasáhlo všechny jeho příbuzné a zajistilo mu bezpečí.
Kdo by odolal lásce, že?
Špatné osobní zkušenosti v srdečných záležitostech měl ale i on sám, a kupodivu to není příběh neznámý.
Přikázala mu jednou matka, aby princeznu Psýchu, jejíž krása odvracela ty, kdo ji spatřili, od Afroditina uctívání, postihl láskou k tomu nejošklivějšímu, co po světě chodí – zamiloval se do ní ale sám střelec lásky šípů. Zefyros odnesl na jeho žádost Psýchu do Erótova paláce, kde se jí bůh začal dvořit. Navštěvoval ji, jak bohové z bezpečnostních důvodů často činili, v převleku, a kladl princezně na srdce, ať se proboha (vlastně pro bohy) nepokouší odhalit jeho totožnost. Pročež nemusíme vyprávění protahovat a snažit se o dramatický oblouk, vždycky to končí stejně: Psýché, na popichování nepřejících sester, neboť hrdinky těchto příběhů jsou začasté opravdu uvědomělé (a opravdu zamilované), že samy obvykle zápověď neporuší, tedy Psýché si na milence jedné nocí posvítila – doslova, tedy olejovou lampičkou – a přitom ho ukápnuvší hořlavinou popálila.
Poškozený bůh utekl, předpověděl přitom Psýché začátek nedobrých časů a soužení, což se vyplnilo, princezna si sice došla až do Podsvětí pro mast, která měla Erótovu popáleninu vyléčit, ale Afrodíta (která nechtěnou snachu k Persefoně poslala) zařídila, že v krabičce se místo léku nacházel spánek smrti. Princezna ji otevřela a usnula navěky.
Navěky je ovšem ve světě bohů termín ne tak fatální. Erótovi se podařilo vyškemrat si u Dia povolení k legálnímu sňatku a Afrodíta se musela s Psýché smířit.
Římskou variantou řeckého láskostřelce je Amor, stvoření stejně nevázaného charakteru a stejnou manželkou.
Snímek Eróta na fragmentu sarkofágu (dnes k nalezení v Museo dell'Opera del Duome) By UnknownMarie-Lan Nguyen (Own work) [CC-BY-2.5], via Wikimedia Commons
20.4.2014
Hóry byly personifikace ročních období. Obvykle tři, protože i roční období bývala tři: jaro, léto, podzim. Tedy Anatolé (někdy Auxó), Thalló a Karpó. Nebo Thalló, coby bohyně květu a Chlóris jako božstvo jarní, a Karpó, starající se o plody... U některých autorů ovšem narazíme na jména Eunomia, Diké, Éiréné, tedy Zákonnost, Spravedlnost, Mír. Druhá trojice spolupracovala s Diem, případně (podle Homéra) střežila brány Olympu, první je občas zmiňována v souvislosti s Afrodítou; k ní se slečny onoho lehce zmateného výčtu hodí více, neboť láska a plodnost, a plodnost a kalendářní cyklus k sobě neměly nikdy daleko.
V obou případech šlo o dcery Dia a bohyně ročních období Themidy, aspoň co se oficiálních rodných listů týká.
20.4.2014
Mezníci jsou vlastně jen jiná jména pro bludičky, dalo by se říci. Ovšem jen do určité míry. Původ těchto tajemných pohyblivých světýlek, které pozorovávali kolem jihočeského Velešína, nebýval totiž obvykle bludičkovský, ale už jménem prozrazoval, že jsou to duše těch, kteří se v jiných krajích po smrti proměňovali v ohnivé muže: nepoctivých sedláků, či majitelů jiných realit, co v noci posouvali mezníky, aby o nějaký ten čtvereční decimetr zvětšili svůj majetek.
Čekal je přísný trest, když pak coby světla museli přenášet těžký mezní kámen a náhodných kolemjdoucích se vyptávat: „Kam ho dám? Kam ho dám?“ Dokud nezaslechl logické: „Dej ho, kde jsi ho vzal,“ putoval mezník s mezníkem dál.
Ne všechny bludičky ve zmíněném kraji bývali Mezníci. Jiná teorie o původu Světýlek, v niž se věřilo, byl původ v duších sebevrahů – tato verze logicky vysvětluje vyhynutí těchto strašidel: Světýlka zmizela, když se i sebevrazi začali pohřbívat do svěcené půdy.
27.4.2014
Z mlhy v údolí mohl vyrůst až do nebes, neboť byl démon povětří. Ale nejen to, byl také duch zlý i dobrý, bezhlavec původu člověčího, nebezpečný zabíječ, drak... Naložili toho Dýmovi mnoho, včetně přeložení do lesního prostředí, neboť prý je mužským protějškem divých žen. Jak se zdá, podmokelský pan Stanislav B., od něhož ctihodný páter Krolmus čerpal, vyslechl, či vyčetl opravdu hodně příběhů.
Často se Dýma obvykle pohyboval v mlze (ať už pokrývala pole, louku, či les) a číhával na oběti. Liché roztrhal, sudé nechal jít. Zajímavá praktika.
Vylézal prý ze země v podobě ohně a příbuzných entit; odtud je prý nutno vysvětlovat skutečný původ bludiček. Uměl na sebe vzít různou podobu, většinou však dával přednost světelným a ohnivým variacím: koule, mračno hvězdiček, plamenný sud... a chaotickému pohybu. Co jiného by bylo možno skrz mlhu zahlédnout, a co by upoutalo, že?
Jako bludička se snažil v mlze svést z cesty – toho, kdo Dýmu následoval, čekalo údolí plné trnitých keřů, bažina, útes. Nebo únava, jíž po návratu domů po krátké nemoci nešťastník mnohdy podlehne.
Z mlhy vylétával Dýma někdy v noci jako ohnivý drak, planul a padaly z něj oharky. Mířil do hlubokých lesů a na skály, zřejmě tedy nemínil v téhle formě přidělávat lidem problémy s požáry. Nebo ze skal vyhlížel, kam se nastěhovat – sletěl pak prý do komína nějaké čarodějnice nebo černokněžníka, jimž pak sloužil jako rarášek, obstarával drobné práce a drobnou hotovost, jak bývá u takových (odkážu třeba na příbuzného pjeněžniho zmeja) zvykem.
27.4.2014
Bretaňská bludička, domovem v departementu Finistère. Od jiných velkých chlupatých lesních mužů ji prý rozeznáte podle pěti svíček v pravé ruce. Rychle dlaní zatočí a člověk pak vidí ohnivé kolo. Spatřit ho nosí smůlu, ledaže byste bludičku podplatili: stačí nechat jakoby bez dohledu malý váček zlatých mincí a Ohnivý Jan ho ztopí a ztratí se.
Podle jiných pramenů je ale zmíněný chlupáč mužským protějškem Bête havette, vodní démonky, která se v Bretani a na Normanských ostrovech specializuje na topení dětí. Obvykle se skrývá ve studánkách a v tůních.
Ilustrace Louis Le Breton, Public domain, via Wikimedia Commons
27.4.2014
I na Trinidadu a Tobagu pozor na březích vodních toků; stejně jako všude po světě, také nejjižnější z karibských ostrovů hostí nějakého toho vodního démona.
Tady je to Mama Dlo, kteréžto jméno pochází z francouzského maman de l' eau, Matka vod, zatímco původ sahá do západní Afriky, k tamní Mami Watě. Přes matku obsahující titul jde o krásnou dívku, notabene nahou, což může způsobit jisté nedorozumění a následné problémy. Zajímavá a přitažlivá se jeví jen část od pasu nahoru, od pasu dolů totiž nevypadá lidsky, ale jako... nepředbíhejte, šplhouni. Ne, rybí ocas nemá, dolní polovinu těla má hadí.
Mama Dlo je nebezpečná především těm, kdo škodí přírodě, znečišťují lesy a řeky, ale u takových bytostí si nemůže být jistý nikdo, proto je lepší jak ji člověk zahlédne, vzít nohy na ramena. Úspěch téhle akce pak nejlépe zajistí zutá levá bota, otočená podrážkou nahoru a zanechaná na místě, zatímco vyděšený majitel odkráčí pozpátku až domů.
4.5.2014
Zatímco Mama Dlo stráží vodu, Papa Bois se cítí zodpovědný za trinidadskou přírodu na souši. Žije v lese a lovci, kteří ho spatřili, vypráví o chlupatém muži v roztrhaných kalhotách (a s kopyty na nohou). Je povahy víceméně mírné, ve své chatrči léčí zraněná lesní zvířátka a plaší lovnou zvěř, aby k úhoně nedošla. Jako u každého ochránce, i když má náturu klidnou, je lepší raději se mu zdálky vyhnout. U někoho, kdo se dokáže v mžiku proměnit ve velikého jelena, či jiné podobně nebezpečné zvíře, nikdy nevíte.
Maitre Bois, jak se mu někdy říká, je podle některých zasvěcených informátorů ženatý s dalším trinidadským přízrakem, La Diablesse.
4.5.2014
Ďábelská žena nepatří mezi takové, jaké toužíte poznat. V žádném ohledu, to mi věřte.
Možná se vám v šeru – neboť La Diablesse působí v noci – může zdát její apartní klobouk zajímavý, a tak trochu princeznovské šaty a závoj přes obličej nabízet představu přitažlivé osůbky, ale pod tím oblečením je všechno jinak.
Nejde ani tak o kopyta, která La Diablesse skrývá dlouhou sukní. Pod závojem planou rudé oči a šaty skrývají tělo mrtvoly. Někdo sice tvrdí, že pod látkou je naopak dívka překrásná, ale na výsledku to vlastně nic nemění.
Tenhle lesní démon loví samozřejmě muže, láká je, a když ji oběť, zmámená kouzlem, následuje, zavede ji do hloubi lesa, La Diablesse se ztratí a ponechá zbytek na přírodě. Ta se o roztouženého samečka postará: vždycky tu je něco jedovatého, něco s drápy, nebo nedostatek jídla...
Máte-li pocit, že je Ďábelská žena na blízku, nezoufejte, ještě není vše ztraceno. Stačí prý svléct oblečení, obrátit ho naruby a zase zpět. Když se nezapomenete znovu obléct, mělo by to na cestu domů vystačit.
4.5.2014
Podobně jako louisianský rugaru, je i trinidadský Lagahoo francouzského původu. Z Evropy ho přivezli, coby vlkodlaka (loup-garou) osadníci ze země galského kohouta; v Karibiku se ovšem, pod vlivem pověstí, jež připutovaly s africkými otroky, změnil.
Především – pokud jde o člověka, znalého měnit podobu – není omezen jen na transformaci ve vlka, ale zvládá celou řadu zvířecích tvarů. Někdy nedokonalou, setkání s poločlověkem-polozvířetem ovšem může vyděsit mnohem víc, než zjevení nějakého čuníka. Byť by chřestil řetězy, což lugarhoo (varianta jména, ne překlep) dělává.
Občas straší v podobě bezhlavé, s rakvičkou na krku a třemi svíčkami. I když... slovo straší nevystihuje jeho podstatu, podle mnoha teorií je lagahoo jen podobu měnícím kouzelníkem, který si v ne-lidské podobě užívá zla, případně osobou prokletou. Krvesajnou.
Je třeba odříkávat příslušné modlitby, když člověk kráčí za úplňku temnou nocí, to známe i od nás. Trinidiďodido... obyvatelé Trinidadu a Tobaga jsou ovšem znalí i aktivní obrany. Stačí kolík, máčený ve svěcené vodě, pích – a monstrum se skrze několik proměn rozpustí v mlžném oparu.
11.5.2014
Jak už to bývá, ačkoliv existuje docela slušný popis tohoto démona, na druhou stranu se tvrdí, že Nifolou vlastně nikdo pořádně neviděl.
Stín – to ano. Nebo nikomu nepatřící bílé prasátko. Ptáčka, popelícího se v prachu. To všechno může být pro obyvatele vesnice Falelima, ležící na samojském ostrově Savai‘i nebezpečný tvor s jedním dlouhým zubem, který se potuluje kolem a okusuje lidi. Jde o démona nebezpečné a vážné nemoci, která sice nezanechává na těle (však Nifoloa také kouše jen do končetin či hlavy) žádné známky, přináší ale značné bolesti a po krátkém čase i smrt. Existuje naštěstí přírodní medicína, vyráběná z kůry místního stromu, jejíž aplikací lze nemocného zachránit. Její vyrobení i aplikace samozřejmě vyžaduje příslušné rituály, nejen jednoduchou – v tomto případ žvýkací – technologii, bez toho přírodní lékařství prostě nefunguje.
Vypráví se, že Nifoloa přišel na svět po smrti nejmenovaného démona, obdařeného zmíněným velkým zubem; zatímco majitel už neexistoval, zub rostl dál, až prorostl celou zemí a nyní takto škodí.
11.5.2014
Aztécký bůh Ixtlilton byl jedním z trojice bratrů, odpovědných za dobrou existenci. Jeho oborem bylo zdraví, měl na starosti lékaře. A také tanec, aspoň v těch případech, kdy se využíval při léčitelských rituálech.
Zdraví je pro život nejdůležitější, jak ovšem české přísloví praví, polovinu ho zajistí dobrá mysl; a právě o tu se starali další dva bratři.
Macuilxóchitl, božstvo radosti, her a potěšení, které si obyvatelé střední Ameriky spojovali s nestřídmostí, která sice dává jeho zdravotnímu bratrovi zabrat, na druhou stranu činí člověčí duši spokojenou.
Třetím pak byl Xochipilli, Květinový princ. Ten zaskakoval za sluneční božstva Tonatiuha a Piltzintecuhtliho coby veselý a sexuálně nevázaný mladík kdykoliv bylo třeba něco oslavovat. Xochipilliho uctíváním neprotékala lidská krev, jak bylo u jiných zvykem, ale kořalka pulque.
11.5.2014
Podle popisu, který nám zanechal německý lékař, botanik a cestovatel Leonhard Rauwolf, je Eglo evidentním adeptem na ubytování v Bestiáři. Má totiž tři hlavy. To, že je extrémně jedovatý, už z našeho pohledu tak důležité není.
„Je větší, než naše ještěrky a na hřbetě má barevné skvrny,“ dodává ještě pan doktor, a já spěchám doplnit na co jsem zapomněl, totiž uvést lokalitu, kterou v šestnáctém století švábský poutník navštívil: trosky Babylonu. Tříhlavé zvířátko v nich nalezl všude, jak v pozůstatcích budov a věží, tak ve studni, z níž nedoporučuje pít.
Inu, lékař.
Byl, mimochodem, jedním z prvních Evropanů, který opuštěný Babylon po mnoha stech letech navštívil; ve středověku našel trosky španělský rabín Benjamín z Tuledy, ale mezi ně se neodvážil, to až německý rytíř Schiltberger, jenž v nich hledal úkryt při útěku z muslimského zajetí. Oba potvrdili, že v kdysi slavném městě už nikdo nežije.
Kdo by také chtěl, ve společnosti takových potvůrek, jako je Eglo.
11.5.2014
Lesní matka, to zní docela dobře, nemyslíte? Rumuni, ačkoliv ji tak pojmenovali, by s vámi tak docela nesouhlasili. Ani rumunští Němci, kteří ji znají pod jménem Buschmutter.
Ať už jako krásná žena, nebo stařena s vrásčitou kůží podobnou kůře, vždy žije hluboko v lese, ve vykotlaném stromě – novější příběhy a zvláště pohádky, do nichž se, podobně jako příbuzné Baba Jaga a Ježibaba dostala – ovšem zmiňují malý domek. V sedmihradském (Sedmihradsko = Transylvánie, ať trefíte) Țara Hațegului věří, že v každém lese roste keř se silnou větvičkou, obrostlou drobnými zakroucenými výhonky, který Lesní matce náleží. A pokud ho useknete a použijete jako topivo, spolu s ním shoří recipročně i váš dům.
Jak bývá u lesních démonů docela běžné, i ona mění své potomky za lidské; protože tak činí, když děti spí, zůstávají malí človíčkové v její péči tiše dřímající. Aby je před výměnou ochránily, kladou ke kolíbce či postýlce sedmihradské matky koště a nůžky. Železo je pro démony nebezpečné (proto za podobným účelem nechávaly slovenské maminky pod kolébkou sekeru) a štětiny koštěte představují pro mnoho čarodějnic a bubáků neodolatelnou výzvu: je třeba je spočítat, všechno ostatní počká. Z toho důvodu se v Čechách při májových slavnostech kladl před chlév zelený drn (čarodějnice bude počítat stébla trávy), před prahem se rozsypával dřevěný popel, či písek. Koště, coby ochrana před upíry došlo využití i ve vzdáleném jihoamerickém Surinamu.
Jako správný lesní démon stojí pevně na hranici mezi přírodním prostředím, jemuž nastavuje vlídnou tvář, chrání ho, pečuje o stromy a kojí je, (zároveň určuje jejich osud a vybírá ty, které půjdou pod sekeru) a světem lidí, pro něž nemá dobrého slova. Přepadá a leká lesní poutníky, děsí až k smrti, jak se u démonů sluší. Také láká pláčem, kdo se jí pak zeptá proč brečí toho... tomu kupodivu odpoví, že hlady, a pokud od pocestného dostane něco k snědku, nechá ho jít.
18.5.2014
Tato nadpřirozená rumunská psovitá šelma žije pod zemí. Podle valašské pověsti to kdysi bývala přirozená psovitá šelma, žijící na povrchu, v sídle jednoho bohatého pána. Štěkal na dvoře, hlídal majetek,, až jednou se jednou u hospodářství zastavil otrhaný stařeček.
Protože my pověsti známe, víme, co bude následovat. Boháč to nevěděl a proto – aniž se vůbec zeptal, co tu ten trhan pohledává – pustil ze řetězu psa. Načež se ukázalo, že roztřesený dědula je převlečený Bůh, jehož rychlý vývoj situace přinutil reagovat taktéž bez prodlení. Jedním pohledem spálil boháče na prach, druhý pak věnoval psovi, který oslepl, zmenšil se a propadl se pod zem.
Malý, barvy bílé, hlas silný a skus též teď žije pod hřbitovy a na podobných místech. Předpovídá smrt a neštěstí (to mají v náplni práce téměř všichni evropští fantomatičtí psi) a zaměřuje se na ty, kdo nevěří, že by jim nějak mohl ublížit, nebo že by snad vůbec existoval.
Někdy ale bývá dáván do souvislosti se stvořením světa, u něhož v Rumunsku asistoval; role odborného poradce, který Stvořiteli (ač nechtěl) poradil co udělat s příliš velkou Zemí, však v jiných verzích přísluší krtkovi.
18.5.2014
Rumunský vládce moří, v jejich případě samozřejmě Černého, je vydra. Tedy Vidra, ať to máme v původním znění. Poroučí všem mořským stvořením, zvláště pak rybám.
18.5.2014
Velryba větší než velryba, to je Lyngbakr. Mořské monstrum příbuzné aspidochelonovi, jasconiovi či leviathanovi. V Grónském moři láká kolem proplouvající lodě na svůj vřesem porostlý hřbet (což je mimochodem i význam islandského jména). Kdo nečekaného odpočívadla využije a na ostrůvku přistane, dopadne špatně, obluda se zničeho nic ponoří.
Takovou past připravila (respektive byla o ni požádána) i na islandského hrdinu Örvar-Oddra; při té příležitosti spolupracovala s dalším monstrem, Hafgufou, matkou všech mořských potvor. Ta má také podobu velmi a moc velké ryby. Podle norských záznamů (které ji zapisují s -u na konci, tedy prvním pádem Hafgufu, ne Hafgufa) nebyly nikdy spatřeny než dva exempláře současně, z čehož bylo usouzeno, že existuje toliko jediný pár. Norský výzkum se též zmiňuje i o způsobu lovu: hafgufu otevře svou vpravdě obří tlamu a vyvrhne do ní z vnitřností vnadidlo zbytků předchozího oběda; když na něm začne hodovat dostatečný počet ryb, obroryba prostě jen sklapne čelisti.
Zpět k načaté islandské historce.
Při plavbě jihozápadním Grónským mořem nečekaně narazila Oddrova loď na malé ostrůvky, ba přímo miniaturní souostroví: dva holé kamenité kousky souše, opodál jedna pevninka vřesová. Neznámá travnatá země vzbudila zájem, ale Islanďané věděli, že vody, jimiž plují, nemají zrovna nejlepší pověst, vyslali tedy raději nejprve malou průzkumnou misi ke skalám.
Které už z vln netrčely.
Oddr se poradil se svým důstojníkem Vídarem, moudrým mužem, který jeho podezření potvrdil – narazili na neblaze známé obludy, vřesovitý ostrov byl Lyngbakr a dvě skaliska Hafgufiny nozdry, a kdyby se nezachovali rozvážně, šlapali by teď v lepším případě vodu.
25.5.2014
Evropsky vyhlížející loa haitského voodoo, jehož zodpovědností jsou řeky a potoky; na jejich březích či v jejich proudech je také k zastižení. Jako každý vodní démon, i Clermeil je obdařený opravdu velkou silou, jež se projevuje především povodněmi a záplavami, které tento vodník zvedá, když má vztek. Jemu, stejně jako jeho živlu, vděčíme za život. Ovšem stejně tak, jak ho umí dát, dokáže si ho i vzít zpět.
25.5.2014
Okřídlený had, božstvo, známé po celé střední Americe, má několik alter eg. Kukulkán je variantou, k níž vzhlíželi Mayové různých skupin, byť Quiché Mayové tomu svému Opeřenému plazu říkali Q'uq'umatz (Gucumatz) a vykládali si ho trochu jinak. Sloužil jako bůh větru, spojovali ho s Venuší. A také s historickou osobou, stejně jako Aztékové Quetzalcóatla. Byl to prý vládce a vojevůdce, který v desátém století dobyl Yucatán a přinesl do těch končin středomexickou – toltéckou – kulturu. Připlul prý po moři roku 987, zhruba ve stejné době, kdy legendární toltécký panovník Ce Ácatl Topiltzin Quetzalcóatl uprchl po prohrané bitvě na moře směrem východním...
Žije i v pověstech současných obyvatel jižního Mexika. Podle Lakandonských Mayů je to zlý a nebezpečný hadí mazlíček, jehož si chová Slunce, podle obyvatel Yucatánu zase odpovídá za zemětřesení.
Obrázek klasické mayské představy Opeřeného hada pochází via Wikimedia Commons (public domain) z knihy A Study of Maya Art Herberta Spindena, 1913
25.5.2014
Mayové, tak jak si je představujeme, vlastně nejsou. Totiž nejsou jednolitým národem; dodnes žije většina z více než třiceti jazyků, jimiž hovoří mayské kmeny trojího geografického osídlení.
Minulý týden jsem krátce připomenul tamní variantu obvyklého středoamerického božstva, Opeřeného hada, Kukulkána. A zmínil se o tom, že například takoví Quiché Mayové pojali svou variantu trochu jinak. Ony vůbec někdy bývají mezi mýty jednotlivých mayských skupin rozdíly takové, že jsou některé verze pověstí podobné více třeba toltéckým než bližším příbuzným. Proto Mayové z Guatemaly, kteří z pravděpodobného původního protomayského území odešli na jih někdy ve třináctém století, mají svého Gucumatze, (jiným přepisem Q'uq'umatz, ať to máme pohromadě).
Byl důležitým činitelem při výstavbě světa a jeho obsazení živými organismy. Ne sám, spolupracoval přitom se Sluncem nebes Tepeu. To se někdy uvádí v rodě mužském, někdy v rodě ženském, jindy ve středním. Všechny verze mají svůj význam a smysl: pokud jde o stvoření, pak to v případě demiurgických dvojic obvykle předpokládá Otce a Matku, přičemž Opeřený had byl evidentní muž, na druhou stranu není málo představ, v nichž pracují dva partneři (byť ne vždy rovnocenní) způsobem asexuálním. Český překlad knihy Popol Vuh pak uvádí Tepeu jako Rodičku, tedy ženu, jiné zdroje pohlavně neutrálním Dobyvatel. Protože pro následující velmi stručný výtah ze stvořitelského mýtu (ani pro jeho plnou verzi) to není podstatné, nebudu pohlaví Slunce nebes řešit. Není důležité.
Důležité je, že ti dva, Gucumatz a Tepeu, si v tichu počátku všehomíra, kdy existovali pouze oni, nebe a voda, vymysleli svět. Z vody se díky jejich myšlenkám vynořila pevnina, stejnou technologií došlo i na lesy i další botaniku. Také na zvířata a ptáky, které Gucumatz a Tepeu stvořili coby zdroj potravy pro sebe sama. Netoužili ovšem po mase, ale po myšlenkách, respektive víře a rituálech, tohle bývá jeden z důvodů, proč se bohové někdy zatěžují výrobou lidstva.
První pokus naší dnešní dvojici nevyšel, protože zvířata jaksi nemluví a nemyslí.
Druhý pokus už byl promyšlenější. Z hlíny byli vytvarováni první lidé, nápad to byl dobrý, zvolený model měl budoucnost. Jenže jako každá nultá série trpěl jistými konstrukčními nedostatky. Také nemluvil, Stvořitelé ho zapomněli upozornit na svou existenci, takže je rovněž neuctíval, a navíc se, když hlína vyschla, měl tendenci rozdrolit.
Gucumatz a Tepeu proto raději uklidili pracovní stůl potopou a vyčištěný svět osadili modelem číslo dva. Materiál dřevo na muže, rákos na ženy. Společný znak: řeč. A neschopnost pohybu a absence rozumu.
Takže zpátky ke kreslícímu prknu. Stvořitelé ještě poslali na dřevěné lidi záplavu horké pryskyřice a poštvali proti nim vlastní věci (z hrstky přeživších, která unikla na stromy se staly opice) a začali znovu.
Na doporučení moudrých věštců Xpiycoceho a Xmucané, zvolili jako materiál kukuřici. Museli si pak vzít kratší dovolenou, neboť v té době se konstituovalo Podsvětí, zvané Xibalba, a síly Dobra vedly dlouhý boj se silami Zla, pročež na osidlování Země nebyl čas. Ale poté, co božská dvojčata Húnahpú a Ixbalanque rozmluvila Vucubu Caquixovi jeho světovládné choutky, mohlo tvoření pokračovat. Bylo už načase, svět už už čekal na východ Slunce a Měsíce.
Za pomoci lišky, kojota, papouška a vrány upekli bohové z kukuřičné mouky první čtyři muže.
A konečně jim to vyšlo.
Výsledkem byli čtyři inteligentní bytosti, pohyblivé, mluvící, chytré, své Stvořitele uctívající. Jenže – jak se záhy ukázalo – byli první čtyři muži až příliš chytří a příliš dokonalí, proto bylo přistoupeno k záruční úpravě: původně dokonalý zrak byl opraven tak, aby muži vnímali jen bezprostřední okolí místní i časové, a zároveň byly urychleně z těsta vyrobeny čtyři ženy, aby se mužská mysl zaměřila na jiné detaily.
1.6.2014
Jak bylo připomenuto v povídání o Afrodítě, řecká bohyně lásky se nesnažila obsáhnout všechny aspekty, příčiny i následky svého oboru sama. Zaměstnávala tým specialistů, který sestával z blíže neurčeného počtu pomocníků.
Nejznámějším průvodcem je syn Erós, ostřelující lidi i bohy z luku šípy šťastného či nešťastného zamilování; spolu s ním (což bývá v řeckých mýtech běžné) se do služeb povolal zástup nižších služebných duchů, erótů. Také na přemlouvání a lichocení zaměstnala bohyně lásky externí sílu, Okeanovnu Peithó.
Nezastupitelnými v družině byli Charitky. Ať už byl jejich počet jakýkoliv, představovaly trojici schopností: dát, přijmout, vrátit, které jsou v podstatě základem každého vztahu. Občas se připojovaly i Hóry, které na druhou stranu, tedy podle jiných příběhů jiných řeckých národů, pracovaly výhradně na Olympu a pro samotného Dia.
To Híméros, bůh či bohyně (u pohlaví této entity se staří autoři neshodují) vášnivé touhy, se plně věnuje práci pro svou matku. Ano, za rodičku této antropomorfické personifikace je považována sama Afrodíta. Jaksi automaticky, protože jiné záznamy, než připomínky práce pro tým lásky, o Híméros/Híméře nejsou. Žil kdysi ještě Lakedaimonův syn téhož jména, který se jménu rozhodně nezpronevěřil. Byl to sexuální štvanec, který spáchal sebevraždu poté, co ho chtíč dovedl až na napadení vlastní sestry.
Patronem nezvladatelné touhy byl ovšem Pothos, další z Afroditiných synů, ačkoliv v jeho případě se někdy za otce považuje Erós (matka neuvedena), případně jsou rodiči větrný Zefýros a duha Íris.
U Antera jsou rodiče definitivní, Anterós byl Erotův vlastní bratr a tudíž syn Aréa a Afrodíty. Už z jeho jména vyplývá, že byl protikladem svého známějšího sourozence. Protiláska, podle Ovidia mstitel lásky zhrzené.
V ideálním případě míří loď lásky do bezpečného přístavu pevnějšího partnerského vztahu, proto se v Afroditině blízkosti pohyboval i Hymén, strážce manželství a bůh sňatku. Paradoxně – ovšem v řeckých pověstech nijak nezvykle – pak působí informace o tom, že Hyménovy rodiče jsou velká neznámá. Apollón a jedna z Múz? Dionýsos s Afroditou? Nebo dva obyčejní lidští a navíc chudí Athéňané?
Vypráví se totiž o mladíkovi jménem Hymén, který byl zamilován do bohaté dívky; aby směl být své vyvolené z odlišné společenské vrstvy vůbec nablízku, převlékl se za dívku z jejího doprovodu. Na cestě na Déméteřiny slavnosti ale výpravu přepadli piráti a bez tělesné prohlídky všechny její příslušnice odvlekli do zajetí.
Což byla chyba. Hymén se chopil příležitosti a meče, piráty, kteří oslavovali svůj úspěch bujnou pitkou, potloukl, načež se vrátil do Athén a prohlásil, že pokud jemu, chudákovi, dají bohatí rodiče svou ženu za manželku, všechny unesené dívky přivede zpět. Spoluobčané ho jako jeden muž (a žena) podpořili. Hymén také svůj slib splnil, oženil se poté s dívkou svých snů a prožili spolu dlouhý a štěstím naplněný život. Bylo to manželství tak dokonalé, že už za jeho trvání se stalo obecně známým vzorem. Po smrti pak Afrodíta Hyména adaptovala do své družiny a vymohla si na Diovi jeho povýšení do božského stavu.
8.6.2014
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část