 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Vlkodlak
Napsat cokoliv o vlkodlacích je tak trochu problém. Vám se to nezdá? Na jedné straně by stačila jediná, pro efekt trochu rozvitější věta, na druhé straně by to nespravila stostránková studie. To první se mi nechce, na to druhé se necítím. Ale přece jen něco podniknu: zavedu vás na – říkejme tomu třeba schodiště vlkodlačí iniciace. Od té jedné věty až k hranici již zmiňované studie.
Ale dost řečí, začínáme.
kapitola první: Člověk se mění ve vlka
Vlkodlak je člověk metamorfující do vlčí podoby. Za úplňku, jak prozrazují například filmy už od černobílého počátku. Většinou to má na svědomí prokletí nebo kousnutí jiným vlkodlakem. Pokud vám na mysli vytanuli upíři, rozšiřující svou populaci obdobným způsobem, pak nejste příliš vedle. Ale o tom až za chvíli.
Proměna ve vlka je možná také díky znalosti příslušných magických praktik, což dokumentuje například řada pověstí z Čech. Ale nejen z nich. V nejjednodušším případě se stačí napít z vody, zachycené ve vlčí stopě, k dalším přeměnám už není třeba víc, než kotrmelec přes kládu. Kdykoliv. Ale pokud chci dodržet předepsanou konstrukci, pak předbíhám.
kapitola druhá: Netvor
V čem se většina moderních literárních vlkodlaků neliší, je jejich jednoznačný příklon k Temné stra ..., pardon ke zlu. I když dobří vlkodlaci (bojující například se zlými upíry) jsou už taky trochu klišé. Původní lykantropové, zejména ti z pozdního středověku a dob následujících, ovšem démony skutečně byli. Z důvodů xenofóbních a díky křesťanské tradici, která do tohoto pytle shrnula téměř všechny nadpřirozené bytosti. Až na vzácné výjimky patřila všechna monstra do Ďáblovy stáje, nadpřirozené schopnosti příslušely bohu a ďáblovi, ten první jimi rozhodně neplýtval, druhého bylo třeba zničit.
Proti silným pohanským vlivům použilo středověké křesťanství něco, co si s tou dobou dnes nijak nespojujeme – racionalitu a svým způsobem materialistické chápaní světa. Vzorec chování byl jednoduchý – nepřirozené věci pocházely od ďábla. Středověk se v čarodějnice snažil nevěřit a nadpřirozené úkazy až na vzácné výjimky popíral, vydávaje je ústy knězů za mámení a šalbu. Teprve mnohem později, kdy staří bohové opravdu odešli, si dovolil nadpřirozeno adoptovat, žilo v přeživších troskách někdejší víry a v pověstech lidu. A teprve tehdy vzplanuly první čarodějky.
Jak vypadal tehdejší úředně schválený vlkodlak prozrazuje kupříkladu pařížský biskup d'Auvergne. Popisuje případ, kdy ďábel posedl jednoho muže, vsugeroval mu, že se stává vlkem a že v téhle podobě páše hrozné hříchy. Unášel ho na skrytá místa, muž ovšem zůstával ve své kůži, jenom hluboce spal. Vlčí podobu na sebe bral samozřejmě sám satan.
Lykantropové pozdější doby převzali od ďábla jeho způsoby, ve vlčí podobě napadali dobytek, vysávali mléko z vemen, strašili lidi, dusili je ve spánku. Jestli teď máte určité podezření na jiné nadpřirozené bytosti, pak si počkejte na poslední kapitolu.
kapitola třetí: Prokletí
I v ďáblem posedlém středověku se našly výjimky. Podle starší víry byla přeměna člověka ve vlka samozřejmě možná a tak se zachovaly pověsti o obětech prokletí. Příklad z Bretaně – pověst o bisclaveretovi.
Objevuje se v ní známý motiv odloženého oděvu. Zatímco u pohádkových labutích princezen je třeba schovat jejich opeřený šat, aby zůstaly v lidské podobě, u bretaňského šlechtice, který se měnil ve vlka, tomu bylo naopak. Když jeho nepříliš ctná manželka zjistila, že manžel je vlkodlak, vytáhla z něj kam před metamorfózou ukrývá oblečení a potom ho ukradla. Nebohý baron pak zůstal vlkem.
Příběh naštěstí končí dobře – vlk se při lovu vetřel k samotnému králi a když potom jeho ochočené chování kontrastovalo s útoky na jedinou osobu královského dvora (na nevěrnou manželku) prozradilo to, že nejde o jen tak obyčejné zvíře. Šlechtic dostal šaty a cizoložnice zasloužený trest.
kapitola čtvrtá: Kožoměnec
Většinou, ale ne vždy byl vlkodlak zlým démonem. V pohanských dobách proměna ve zvíře nebývala na závadu, pyšnili se jí i hlavy korunované, zvláště u jižních a východních Slovanů. Od Slovanů totiž Evropa vlkodlaka v jeho téměř dnešní podobě přijala. Dobrovolná metamorfóza je samozřejmě známa i odjinud. A nejen ve vlka.
Vlk je ovšem významné apotropaické zvíře. Ctěné a uctívané, v Bulharsku platilo za dobré znamení, když si odnesl nějakou tu ovci, ve francouzských pověstech zachránil čest a život jisté slečně. Dlouhou dobu byl zlým jen ten druhý – člověk ve vlčí kůži, čili vlkodlak, ale na úplném začátku nebyla proměna ve vlka ničím špatným ani výjimečným.
Na chvíli se vrátím ke Slovanům, o nichž už víte, že předali svým sousedům víru v upíry (ačkoliv k ní sami přišli jako slepí k houslím). Nechybělo mnoho a místo poletujících transfúzních stanic pobíhaly po nocích chlupaté příšery. O upírech a jejich původu jsem psal jinde, teď připomenu srbochorvatské pověsti o vlkodlacích, vstávajících z hrobu a přepadávajícího slečny a pocestné. Tady jsou obě legendy už smíšeny, jisté je, že vlkodlak, kterého okolní národy od Slovanů převzaly, někdy i včetně jména, je původní. Váží se k němu i praktiky, později vázané k nočním ssavcům, vlkodlak býval plodem podivných svazků čarodějnic, vlkodlakem se mohlo stát dítě narozené nohama napřed, zplozené při novu. I dítě, obdařené při narození předmléčnými zoubky, což je další z pověr, později připisovaných právě vampýrům. Samotná proměna, jak už bylo uvedeno výše, byla možná nepříliš složitým tělocvičným úkonem, ale někdy byla metamorfóza možná jen o slunovratu.
Kuriózní jsou pozdější folklórní zkazky, kdy se mohl člověk proměnit při blíže neurčeném zaříkání, s klackem zastrčeným za opaskem a představujícím vlčí ohon. I když se nedomnívám, že by tahle praktika byla vzpomínkou na jakási vlčí mystéria, je jisté, že víra přetrvávala.
Když si na chvíli vezmeme dalekohled a podívame se do východoasijských džunglí, najdeme lykantropy i tam. Ale ne v podobě vlků, ale samozřejmě tygrů. Je to pochopitelné, vzhledem k už uvedené funkci vlka v evropských kulturách.
kapitola pátá: Dvojník
Tady se dostáváme k jádru pudla. Nebo ke kořenům, chcete-li. Za lykantropií se totiž skrývá něco opravdu prastarého a celosvětového – víra v Dvojníka. Stačí opravdu jen nepatrně zatřepat a z prokletého člověka nebo démona spadne nános novodobých pověr a odhalí ty staré. V čisté formě to ukazuje uvedená d'Aubergnyho historka, Dvojník, člověkova duše, totiž opouští tělo většinou ve spánku. Pohybuje se obvykle v podobě nějakého zvířete, ať už vlka nebo medvěda (nebo tygra, jak jsem připomenul v asijském ohlédnutí) a především: vše co Dvojník zažije a co provede, se odráží na spícím člověku. Nejen, že vidí dvojníkovýma očima, schytá i všechny rány, které schytal dvojník ve zvířecí podobě, proto čeledín z české pověsti, který jako vlkodlak řádil po lesích a ovčích chovech, chodil bez oka, když ho vlkovi vyškrábl jeden ze psů, kteří běželi po jeho stopě.
Za vlkodlakem tedy stojí lidská duše, užívající si chvilkové nezávislosti. A tady také skončím, protože jednak by se nám téma přelilo z hrnečku ven, jednak vás s klidným svědomím můžu odkázat na knihu Claude Lecouteuxe Víly, čarodejnice a vlkodlaci ve středověku (Fées, Sorciéres et Loups-garous au Moyen Age, Historie du Double, 1992), kterou v devadesátém osmém česky vydal Volvox Globator a které celé téma pojednává v plné šíři a především chytřeji.
Útok vlkodlaka zaznamenal rytinou v šestnáctém století Johannes Geiler von Kaysersberg, Public domain, via Wikimedia Commons
23.5.2004
Monokl, Monocoli a Anthropophagi
Nejdřív si prohlédněte doprovodnou ilustraci. Já ji znám už hezkou řádku let a mé někdejší pocity při jejím prohlížení si určitě nezadaly s pocity čtenářů cestopisu sira Mandevilla, odkud právě tenhle obrázek pochází. Byť jsem se, vzhledem k roku v kalendáři, nedomníval, že takové bytosti existují. Jenom mě fascinovaly.
Od starověku po renesanci se v ně ovšem věřilo a tak tu tři z nich máte.
Monokl není jen optické sklíčko nebo hematom pod okem, svědčící o tom, že zase jednou došlo na kontaktní výměnu názorů. Monokl je, mimo výše uvedené možnosti, také dalším přírůstkem do sbírky, neboť tu kráčí o člověka, vybaveného toliko jedním nepárovým zrakovým orgánem. Samozřejmě, v souladu s pravidly osové souměrnosti, umístěným doprostřed čela nad kořen nosu.
Nejznámějšími monokly jsou samozřejmě řečtí kyklópové, ale tahle komunita si zaslouží vlastní heslo, pročež pokračujme dál. Ze starověké literatury přece jen nějaké ty jednooké vykutám, monokly byli blíže neurčení daleko na severovýchodě žijící Arimaspané o nichž už tu byla zmínka v souvislosti s gryfy. Teď jen doplním, že podle Plinia hodní Arimaspané bránili gryfům v krádežích zlata, zatímco pan Hérodotos vypráví jak hodní ptáci nohové odolávají nájezdům kořistnických Arimaspanů na zlatá ložiska, jejichž obsahu gryfové využívají ku stavbě hnízd.
I když se to na první pohled plete, monocoli nejsou monoklové. Na obrázku jednoho z nich naleznete úplně vlevo, hoví si ve stínu své vlastní jediné nohy. Odtud také název, bytosti zvané monocoli jsou tytéž jako bytosti zvané Sciapodae, přičemž to první řecky znamená S jednou nohou, zatímco druhé Ve stínu chodidla. První popis tohoto zajímavého národa nám zanechal kdo jiný než dr. Ktésias. Tehdy se také objevila pro následujících několik set let ověřená informace o tom, že ve velkých parnech se tito obyvatelé tropů opravdu ukrývají před slunečním svitem do stínu vlastní nohy. Jiní k tomu později přidali poznatek o překvapivě rychlém pohybu, který jim poskakování po jedné noze dovoluje.
Antropofág je lidožravec, stejně jako bakteriofág bakteriožravec a sarkofág tvor masa v potravě nerozlišující. Že první, druhé i třetí můžete potkat i in natura na téhle planetě, není třeba připomínat. I když k návštěvě těch druhých potřebujete mikroskop a těch prvních zaplacený zájezd někam hodně daleko. Anthropophagi z mýtů ovšem nejsou jen tak nějací cti dbalí papuánští tradicionalisté. Ani jejich potravní specializace není jejich hlavním poznávacím znamením. Tím je vzhled. Jak můžete vyšťourat například četbou starých anglických pověstí, tihle kanibalové totiž nemají hlavu. Všechny potřebné orgány si naštěstí zachovali, oči se přesunuly na ramena, ústa na hruď a mozek do míst ve slušné smíšené společnosti nevyslovovaných.
O britské víře v mandevillské povídačky a o legendách, které se na Ostrovech tradovaly, svědčí i kousek opravdové literatury na závěr.
Tu o bezedných roklích, zprahlých pouštích,
jak lomy rozervaných, nebetyčných
skalách jsem vyprávěl, když na ně došlo,
o kanibalech, o Antropofazích,
co navzájem se jedí, o národech,
jimž roste hlava z podpaždí. To vše,
jak mohla, poslouchala Desdemona
Což je, jak jste jistě poznali, citát z Shakespearova Othella (pochopitelně v překladu E.A. Saudka).
1.6.2004
Kappa
Kappa je japonský vodník. Vypadá jako želva s opičí tváří, topí dvě v pověstech nejohroženější lidské kategorie – malé děti a pocestné, útočí na zvířata, včetně koní. Jak je vidět chováním si v ničem nezadá se svým středoevropským příbuzným. Ani jinými vlastnostmi – zatímco vodník z jihočeského rybníka musí mít neustále mokrý šos, jeho šintoistický kolega udržuje v tomtéž stavu své dlouhé vlasy. Na druhou stranu jsou ovšem kappové velice inteligentní a občas se spřátelí s nějakým mudrcem; takovou cestou se lidstvu dostalo umění věštby z rozhozených kostí.
(6.6.2004)
Wondjina
V Čase snění se tito první obyvatelé australského kontinentu ukrývali v jeskyních. Na jejich stěnách pak po nich zůstaly jejich autoportréty, podle nichž vypadali wondjina stejně jako my, jenom jim chyběla ústa. Jedním z nejznámějších příslušníků tohoto národa se stal jistý Walaganda, který vylezl až na nebe a má na svědomí vznik Mléčné dráhy.
Dnes se už s wondjiny nesetkáte, ale jejich duchové se přece jen spatřit dají. Objevují se totiž v okolí jezírek.
6.6.2004
Yara-ma-yva-who
Malí červení mužíci, nepřesahující výšku sto dvaceti centimetrů, s velkými hlavami a velkými ústy číhají ve vrcholech australských fíkovníků. Jak se pod nimi někdo objeví, mužíci se prostě zřítí dolů a pevně se své kořisti chytí. Nejdřív vysají krev, maso si dají po návratu na větve jako zákusek.
(6.6.2004)
Mínótauros, vlastním jménem Asterión
Mínótauros patří mezi nejznámější monstra řecké mytologie. I přes fakt, že nežil příliš dlouho, nesprovodil ze světa více než třicet lidí a dokonce ani nehlídal poklady. Ale tak se to přiházívá. Přimotal se totiž do příběhů dvou velkých mužů Středomoří, Diova syna Mínóa a Poseidonova potomka Thésea.
Mínótauros samozřejmě znamená Mínóův býk a Mínós, vládce na Krétě je rozhodně zajímavější postavou, jejíž curiculum vitae a curiculum post mortem se dozvíte někdy příště, protože jeho záhrobní kariéra v Hádově říši z něj činí adepta na členství v naší sbírce. Ale k věci.
Obluda, obývající Labyrint, byla napůl člověk a napůl býk, a to z prostého důvodu:
Ach, již divno mi není, že před tebou býkovi dala
přednost Pásifaé, byls krutější nad býka jistě
vyčítá v Ovidiových Proměnách Mínóovi jistá Skylla, jež není tou obludnou Skyllou, o níž se můžete dočíst tady. Mínóova manželka Pasifaé se totiž skutečně spustila s bílým býkem, kterého král odmítl obětoval Poseidonovi. Svůj chtíč vyřešila s pomocí slavného konstruktéra Daidala. Ten vyrobil dřevěnou krávu, potáhl jí pravou kůží, přidělal kolečka a odtáhl model na pastvu. Pasifaé si vlezla dovnitř a býk, popásající se nedaleko, brzy vykonal co mu pud velel.
Následkem tohoto spojení byl člověk s býčí hlavou. Jeho pravé jméno – jak už je vidět z nadpisu – bylo Asterios nebo Asterión. Toto jméno se v Mínóově mýtu objevuje několikrát a zatímco „Mínóův býk“ Mínótauros je pozdějším označením z doby, kdy aféra praskla a Asterión už v Labyrintu likvidoval oběti, „Nebeský“ nebo „Hvězdný“ Asterios představuje býka v jeho původní mýtické funkci, tedy jako zvíře Měsíční bohyně.
Daidalos, žijící v té době v krétském exilu, vstoupil do příběhu podruhé, když pro podvedeného manžela vybudoval pověstný Labyrint. Mínós do něho Pasifaé i s Asteriem zavřel, zatímco posvátný býk – otec mezitím zešílel. Stal se nebezpečným, začal útočit na lidi. Hérákles ho sice odvedl z Kréty a vypustil na argejské planině, ale na pevnině to nebylo o mnoho lepší. Než ho zlikvidoval Théseus, zabil býk stovky lidí, mezi nimi i Mínóova syna Androgéa.
Což tak docela nesedí.
Androgéos byl totiž podle všeho zavražděn v Athénách z příkazu horlivého fanouška tamních sportovců, athénského krále Aigea, jinak by domácí nevyhráli. A tohle nesportovní chování hnulo Mínóovi žlučí. Vládl v té době ohromnou námořní mocí a tak pro něj nebyl problém přinutit své někdejší spojence z výpravy Sedmi proti Thébám k pravidelné oběti.
Každý devět let bude sedm athénských chlapců a dívek předhozeno Mínótaurovi (najednou se obluda hodila). Existuje i varianta devíti mladíků a slečen po sedmi letech a verze, která přiznává tuto obět každoročně, ale prvně uvedená je jednak známější, jednak mytologicky srozumitelnější.
Loď s černou plachtou vyplula dvakrát, než při třetím losování nastoupil Théseus, dnes v Héraklově a Perseově stínu zapomínaný velký hrdina řeckých mýtů. Také dva mladíci, převlečení za slečny, aby bylo komando silnější, ale toho nebylo zapotřebí.
Díky zradě Mínóovy dcera Ariadny a jejího dnes pověstného klubka, pronikl Théseus až do středu Labyrintu a Mínótaura zabil. Čím, o tom se vedly už v tehdejší době spory. Ať už to byl meč, Théseův pověstný kyj nebo jen holé ruce, v každém případě Asterión opustil příběh, hrdina bezpečně vylezl ven a ukázal králi dlouhý nos.
Zamilovanou Ariadnu vzal pro jistotu sebou, aby ji – stejně jako Iásón Médeiu – zapomněl na ostrově Naxu. I když se tvrdí, že si ji vyžádal bůh Dionýsos.
Krétská verze téhle napůl historické legendy Mínótaura neobsahuje, podle ní se Théseus střetl s Mínóovým generálem Taurem, a to dokonce za tajného svolení krále Mínóa, jemuž Tauros nasazoval parohy. Labyrint prý bylo jen dobře střežené vězení. Existuje ještě kyperská verze a ta už je vyloženě politická.
Ale kdyby se realističtější varianty ujaly, přišli bychom o jedno docela zajímavé monstrum a tudíž o toto heslo Bestiáře.
13.6.2004
Morgawr
Jsem rád, že jsem Čech (a to Čech jako poleno, z doložené jedenácté generace čistokrevných Čechů, další genealogické výzkumy pokračují) ale kdybych musel měnit, vůbec by mi nevadilo narodit se na Britských ostrovech. Jen tak na okraj, kdybych byl Němec z jedenácté generace Němců nebo Eskymák, začínalo by tohle povídání jinou národností, hodnotit lidi podle vzhledu a jazyka a bydliště mi vždycky připadalo jako pitomost. Existuje ovšem něco jako normy chování a ... Nechám si ty úvahy k pivu, sem nepatří.
V každém případě jsem kromě polenovitého Čecha stejně dřevnatý britofil. A jedna z oblastí těch ostrovů, kam bych mohl reinkarnovat, je Cornwall. Což se uděje, jak doufám, až za mnoho a mnoho let, takže si na poloostrov (zajímavý například částečně subtropickou flórou) zajedu na výlet aspoň v dnešním Bestiáři.
Nejdřív se podívám třeba k ústí řeky Helford. Možná by šlo pronajmout si nějakou loď a vyjet si kolem pobřeží vyskytuje se tu totiž Morgawr.
Morgawr (což znamená v dnes již neexistující keltské kornštině prostě mořský obr) je slavnou cornwallskou a mořskou obdobou ještě slavnější skotské a sladkovodní Nessie. Jde o mořského hada délky od dvaceti do čtyřiceti stop, s osm stop dlouhým ocasem, šupinatýma nohama a zobáku podobnou hlavou. Vypadá prý jako prehistorický ještěr a ... A jsme v tom zase. Vodní příšery z jezer Loch Ness či Labynkyr, sauropodní Mokele Mbembe, další si v kryptozoologické literatuře najděte a doplňte sami.
Informace z poslední doby jsou obdobné – spousta očitých pozorování, nějaké nejasné fotografie a nezřetelný videozáznam (v tomto případě pocházející z roku 1999). Několik očividných svědků spatřilo hrbatou mořskou obludu v sedmdesátých letech, rybáři tu a tam něco chytí, ale nevytáhnou nebo nedovezou, víte, já jsem v takových případech opatrný.
Možná ale bude můj skepticismus narušen, před několika týdny totiž z inkriminovaných končin jeden můj bratranec vyplouval na Atlantik. Počkám tedy, až se vrátí a zkusím z něj vytáhnout nějaké informace. Potom se možná znovu přihlásím. Má to ovšem jednu chybu – tenhle můj příbuzný si hrozně rád vymýšlí a přehání. Takže to asi nechám být.
(27.6.2004)
Willy Wilcock
Ne zajíček, ale Willy Wilcock ve své jamce sedí sám. Jo, je to trapný vtípek, ale když jsem četl o Willy Wilcocks Hole, jeskyni nedaleko cornwallského Polperra, tak mě tahle říkanka bleskla hlavou. I když se sem spíše hodí citát z Chestertonovy povídky Zločin na ostrově:
„Dobrá,“ řekl Otec Brown. „Neříkal jsem, že vstoupit do světa pohádek je vždycky zlé. Řekl jsem jen, že je to vždy nebezpečné.“
Rybář Willy Wilcock byl totiž jedním z návštěvníků Faerie (pro výklad tohoto slova a tohoto jevu doporučuji slavnou Tolkienovu esej O pohádkách), Země víl, odkud, jako mnoho jiných, nenašel cestu ven. Stále ji hledá, proto za bouřlivých nocí vychází z jeskyně jeho nářek.
(27.6.2004)
Bolster
Tenhle obr se kdysi, v dobách, kdy obři patřili k obvyklé cornwallské populaci, zamiloval do Svaté Anežky. Tedy Agnes. Byl to pořádný chlapík, který, když se rozkročil, stál jednou nohou na Carn Brae a druhou šest mil daleko. A nezpronevěřil se ani pověsti svého lidu, kradl dobytek, ohrožoval okolí a ty mrňavé tvorečky, kteří se pokoušeli bránit svá stádečka ovcí, prostě působil potíže.
Jenže potom potkal již zmíněnou Anežku. O nápadníka s takovou pověstí by jistě opora raného křesťanství nestála, a taky že ne. Aby své city prokázal, měl Bolster dle jejího přání naplnit díru v chapelporthském útesu vlastní krví.
Samozřejmě, že v tom byl úskok, dnes už náležitě vousatý. Obr, pro nějž by těch pár litrů krve nepředstavovalo výrazné ohrožení života, ochotně souhlasil. Netušil, že určená díra není jeskyní, ale komínem, vedoucím skrz celý útes až do moře. A stejně jako čert, s úšklebkem plnící zlatem ponožku s ustřiženou patou, i Bolster koukal a koukal jak odběr krve z paže nebere konce, hladina v jeskyni nestoupá a nestoupá, až se vypustil docela a jeho duše odkráčela do obřího nebe. Krvavé skvrny na útesech u Chapel Porthu jsou někdy vidět i dnes.
Stal se z toho svatý příběh, v dobách starozákonních by z toho ovšem bylo spíš krásné podobenství:
Když si nějaká ženská vezme do hlavy, že vás převychová, nevěřte jí. Nejspíš vám chce jen pustit žilou.
(27.6.2004)
Vis
Na Nové Británii patří tenhle tvor mezi jedny z nejobávanějších. Z bubákologického hlediska právem, jde totiž o tamní druh upíra. Poletuje po nocích a svými dlouhými drápy vyškrabává lidem oči.
(5.7.2004)
Civatateo
Šlechtičny, které zemřely při porodu, se někdy stávají upíry jménem civatateo. Naštěstí pro nás se tak děje za mořem v Mexiku a uvedené dámy jsou aztéckého původu. Skrývají se v chrámech, ale jejich loveckým územím jsou křižovatky, kde, jak jinak, číhají na pocestné. Nevypadají zrovna vábně, jsou bílé jako papír a vrásčité. Abyste si je nespletli s odpočívající stařenkou (a nesnažili se jim vnutit oschlou buchtu), mívají na šatech nakreslenou, nebo na kůži vytetovanou umrlčí hlavu.
(5.7.2004)
Guaxa
V dnešním krátkém a rychlém přehledu nebezpečných krvesajných bytostí nemohu vynechat Evropu. Tentokrát Pyrenejský poloostrov. Ze severu Španělska doplním sbírku o guaxu, čarodějnici klasického vzhledu, vrásčitou, s jediným zubem a chováním upíra. Jde po mladé krvi, oběti si vybírá mezi dětmi a odrostlými jehňaty.
(5.7.2004)
Elementární bytosti
Už staří Římané, (ale ne, už zase špatný poloostrov), tedy už staří Řekové předpokládali, že hmota se skládá ze čtyř prvků, totiž ohně, země, vody a vzduchu. Nebyli v tom sami, v daleké Indii to vypadalo obdobně, čtveřici veleprvků agni – oheň (někdy ho nahrazoval tédžas, žár), ap – vodu, prthiví – zemi, váju – vzduch, ovšem někdy doplňovali ákáša – prostor a vidžňána – vědomí, taková šestice se pak nazývala praprvky.
Ve obou uvedených případech se samozřejmě jednalo o docela slušnou filozofickou představu, založenou na vědeckých poznatcích doby. Doby pozdější ale do téhle problematiky zatáhly nadpřirozené bytosti.
Opravdu zběžně a především z pohledu slavného středověkého lékaře Paracelsa, vám obyvatele příslušných prvků představím:
Země
Duchové hor a země se povětšinou nazývají gnómové. Předpokládá se, že toto jméno vymyslel Paracelsus, který elementárním bytostem věnoval jeden ze svých spisů. Jak ovšem i on přiznává, můžeme jim – a mnozí lidé tak samozřejmě činí – říkat třeba pygmejové. Tím, co my považujeme za pevnou a neprostupnou látku (a jak neprostupnou, když člověk zakopne a silnice mu vyjde vstříc!) tedy horninami, vesele prochází sem a tam, což jim nebrání ve stavbě příbytků – někdy je lidé naleznou, jsou to nevysoké klenuté místnůstky s udupanou podlahou. Skrze zemi vidí a nepotřebují vzduch, protože dýchají – samozřejmě minerály. Čím se živí není jisté, zato bezpečně vím že, stejně jako bytosti následující nepijí vodu, neboť žízeň je přirozená pouze lidem.
Vypadají tak, jak si asi představujete – dvě pídě vysocí skřítci, zámožní, hlídající jednak poklady, jednak ložiska vzácných kovů. Nejspíš mají vlastní ekonomiku, protože si razí mince, ale protože je s oblibou nadělují lidem, nebude to s podzemním tržním hospodařstvím nijak zlé. Nemají v oblibě slunce a raději před ním prchají zpět do kamene.
Paracelsus nám také sděluje, že gnómové i ti ostatní se oblékají, což by nebylo tak zajímavé, kdyby nezmiňoval původ základní suroviny tamního soukenického průmyslu:
„Bohu je možné stvořit ovce nejen pro nás, ale i takové, které žijí v ohni, vodě a zemi.“
Ve všech případech to musí být opravdu zajímavá zvířata.
Vzduch
Paracelsovo jméno pro bytosti vzduchu zní sylfové. Někdy také sylfidy, to podle pohlaví, respektive vzhledu. Ale není důvod je neoznačovat jménem sylvestři.
Jsou nám svým způsobem nejbližší, neboť dýchají vzduch, jsou hrubší a nevlídnější než ostatní bytosti. To není sarkastický postřeh velkého muže, ale vlastnost, příslušná všem bytostem povětří; zatímco s gnómy se lidé setkávali nepříliš často a vzhledem k jejich filantropii docela rádi, se vzdušnými bytostmi byli v kontaktu odjakživa, vítr, bouře a krupobití naučilo národy celého světa být v tomto případě na pozoru.
Pro svůj prastarý mytologický původ měli sylvestři i mnoho podob, ta na ilustračním obrázku je ovšem dílem malíře devatenáctého století Edwarda Fellowese Prynna a je pochopitelně silně romantizující.
Voda
Nazývejme je jak chceme, třeba undinami, říká Paracelsus o vodních démonech. A píše o nymfách, což je pozůstatek antického dědictví. Stejně jako v kauze sylfů, i tady je více než patrný vliv hluboké minulosti.
I když jsou vodní bytosti obého pohlaví, většinou se v legendách hovoří o vodních dámách, zmiňují se případy jejich manželství s lidmi, do nichž undiny (v touze po duši, neboť jen touto cestou mohou elementární bytosti duši získat) často vstupují. Paracelsus připomíná příběh Meluzínin, stejně jako množství obdobných evropských legend. Potomci z takového svazku jsou samozřejmě po otci.
Podle autora Elementárních bytostí patří mezi undiny i sirény a mořští mniši, byla tu, jak je vidět, snaha o kategorizaci všech nadpřirozených tvorů. Proto lze mezi undiny zařadit jak slovanské víly a rusalky, tak středomořské najády. A pochopitelně i obdobné bytosti německé či z Francie.
I undiny hlídají poklady, ty skryté pod hladinou.
Oheň
Zatímco jejich obojživelné jmenovce najdeme v blízkosti vody, za mytologickými salamandry musíme cestovat ke kapalině naprosto odlišného složení. Salamandři, bytosti ohně, totiž žijí ve vulkánech, proto se jim také někdy i vulkáni říká. Dýchají oheň, jsou dlouzí, štíhlí a hubení. Obvykle jsou popisování jako dráčci. Paracelsus za jejich bydliště považuje sicilskou Etnu, obvykle se ovšem předpokládá, že žijí v jakémkoliv ohni.
Stejně jako gnómové, i salamandři znají skrytou přítomnost i budoucnost, takže důvěrné přátelství s některým z těchto tvorů nemusí být k zahození. Salamandři se někdy vzdávají své bestiářové podoby ohnivého dráčka a mohou se objevit v lidské podobě, potom – opět podle Paracelsa – jsou ohniví muži právě salamandry. Stejně tak i světýlka poskakující po louce, jak je vidět, opět je tu převeleno několik rozdílných bytostí k jednomu útvaru.
Oheň je podstatou jejich těla, da Vinci poznamenává, že ohněm se salamandři i živí, naproti tomu Plinius, jako autorita mnohem starší než prozatím uvedení pánové, informuje o tom, že je tento tvor tak studený, že dotekem oheň uhasí. To souvisí se zmiňovanou syntézou nižších mytologických bytostí, v případě salamandrů samozřejmě došlo k obdobné konverzi jako u Paracelsových undin, ohnivým elementem se v pozdějších dobách jen tak tak nestal fénix, a to jen pro svou proslulost. Do skupiny salamandrů Paracelsovy doby ale určitě patří Pliniova Pyrota, okřídlený čtvernožec, žijící v kyperských tavicích pecích. Ta, pokud opustí oheň a vznese se do vzduchu, po chvíli hyne.
Což na závěr, abych rozšířil sbírku o dalšího tvora.
Sylfové na ilustraci: Edward Arthur Fellowes Prynne (1854–1921) [Public domain]
(11.7.2004)
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
