 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Gandalf a spol. s.r.o.
Sdružení třinácti trpaslíků plus jeden čaroděj a jeden zloděj vyrazilo na památnou cestu tam a zase zpátky 21. září 1937, kdy poprvé vyšla kniha The Hobbit. První nahlédnutí do světa Ardy nedávalo tušit co nás v budoucnu čeká; jisté ovšem je, že někteří otcové a matky tehdejších čtenářů se mohli nad hrdiny pozastavit: Jsou mi to nějak povědomí...
Že si J.R.R. Tolkien většinu jmen vypůjčil ze severské a finské mytologie, je dnes věc už známá (zapomíná se snad jen na to, že celá hra pana profesora spočívala ve vymýšlení čehosi jako britské mytologie, když už z původní mnoho nezbylo). Trpaslíci pak přišli do Středozemě z Islandu. S většinou z nich se autor setkal ve Starší Eddě, souboru skandinávských epických písní. Z nich je nejpopulárnější Völuspá, čili Vědmina píseň. Ale ta soubor pouze otevírá, za ní následuje přes třicet dalších vyprávění, od traktátů o bozích po historky hrdinské. A právě v nich známá jména nalezneme. Lidová slovesnost i literatura skandinávských národů se pochopitelně nezastavila jen u téhle sbírky, stopy nalezneme i jinde.
Gandalf, nejznámější literární pěstitel bílé magie (Merlin podnikal v oboru poněkud širšího záběru) byl v severské mýtické skutečnosti taky trpaslík. Některé prameny ho ale zároveň označují i za elfa a posledního krále tohoto rodu. Tady však pozor: označení álfr se užívalo pro celou řadu nadpřirozených bytostí, a trpaslíci mezi ně patřili (jako dokkalfar, černí elfové). Jeho jméno by mělo vycházet ze slov gandr a álfr, tedy elf, vybavený kouzelnou hůlkou.
Bofur je adresou ve zmíněné Völuspá, kde je zapsán jako Bávor. Už bezpečně jde o trpaslíka. Stejně tak i v případě Bifura, jinak též Bívorra, jehož jméno pravděpodobně vychází z býfur, Nemotorné nohy. Může ale také vycházet ze slova pro Bobra, a znamenat S elánem pracující (jako bobr). Do přestřelek lingvistů je lepší nevstupovat, jsou někdy nelítostné. Dalšími trpaslíky bez hlubších informací jsou i Fili a Kili (Klín užívající).
Oin (Óinn) se ve známém výčtu, obsahujícího až na dva všechny Thorinovy druhy, nenachází, Starší Edda ho ale také zmiňuje, a to slovy aktéra příběhu, z něhož se rozvinulo nejznámější germánské dobrodružství se zlatem (později Rýna), prstenem a drakem, které se stalo vzorem i pro Hobbita. Jmenuje se – ta píseň – Reginsmál, a vypráví o tom, jak se Loki vypravil ukrást zlato trpaslíku Andvarimu.
„Andvari ek heiti, Óinn hét minn faðir,“ prohlásí zmíněný při představování. V překladu Emila Waltera: „Andvari sluji, Óin byl můj otec.“
A to je vše, co se dozvíme, ostatní nás v tuto chvíli nezajímá. S lítostí musíme z cesty, vedoucí až k Siegfriedovi a Fafnírovi, sestoupit a pídit se po dalších trpaslících.
Zářící, v islandském originále Glóinn, stejně jako pro příběh a další dění nejdůležitější z trpaslíků Thorin, ale také Bombur, Dori, Nori (Holobrádek) a Ori. (Zběsilý, Obávaný) jsou v našem světě známí jen jmény. Ne tak Dvalin, Spáč, který je důležitou figurou ságy zvané Hervarar saga ok Heiðreks. I ta patřila mezi význačné prameny, jimiž se Tolkien nechal inspirovat; spíše než trpaslíci odtud ale přicválali Rohirové a vyrostl Temný hvozd. Příběh, v němž se ozývají vzpomínky na boje Gótů s Huny, pak dal Středozemi skrze trpaslíky kov mithril. Vyskytují se v něm totiž dva řemeslníci, Dvalin a Durin, kteří pro Ódinova syna, krále Svafrlamiho vyrobili – a prokleli, neboť je k výrobě přinutil násilím a po vyhotovení chtěl tímto zabít – meč Tyrfing. Zbraň přešla od krále k berserkovi Arngrimovi (ve starých písních a pověstech celkem populární postavě), s nímž panovník prohrál, od berserka pak na syna Angantyra, z jehož hrobu (kam ho dostal souboj se švédským hrdinou Hjalmarem) ho vyzvedla Angantyrova dcera Hervor. Tato odvážná štítonoška pak odkázala zbraň svým potomkům, čímž se stal Tyrfing předmětem vášnivého sporu a bratrovražedného boje.
To je v severský mýtech docela běžný způsob amortizace kouzelného předmětu. A nejen v nich.
Tak, a vyřídili jsme všechny. Třináct trpaslíků.
Moment – ano, nezdá se vám to správně. Třináct plus jeden trpaslík Gandalf rovná se přece čtrnáct. Máme tu chybu.
Nemáme.
Musíme totiž odečíst Balina, syna Fundinova, blízkého přítele pana Bilba Pytlíka, ten jediný je původu čistokrevného, tolkienovsky-středozemského.
Trpaslíky ze Starší Eddy nakreslil Lorenz Frølich [Public domain], via Wikimedia Commons
13.9.2015
Duergar
Jméno prozrazuje, zvláště pak, upozorníme-li, že jsme se přenesli na sever Anglie, kam to kulturně není ze Skandinávie daleko, jisté příbuzenství s trpaslíky. Těm se ve staré severštině říkalo dvergar (a starou angličtinou dweorg, odtud dnešní slovo dwarf). Northumberlandští pidimužíci, obývající Simonside Hills nedaleko Rothbury (když už zmiňujeme předchozí verze jazyků, pak tyto kopce znali ve středověku jako Simundessete), nejsou ovšem cti dbalí kovkopové, ale skřítci, odpovědní za mnohé nepříjemnosti. Pověstní jsou matením nočních poutníků; za pomoci světýlek je lákají do bažin či na strmé srázy a do strží, kde zbloudilí nešťastníci dojdou fyzické úhony.
20.9.2015
Nirumbee
Malí lidé, kteří podle Indiánů kmene Vran nedosahují výšky větší než půl metru, mají velmi ostré zuby, žádný krk, a vzhledem k vzrůstu nepřiměřenou sílu. Škodí. Od prostého zamotávání vlasů, přes drobné krádeže až po únosy dětí a trápení a napadání dobytka.
20.9.2015
Ebu Gogo
Trpasličí národ, obývající podle tamních domorodců indonéský ostrov Flores. Ano, právě ten ostrov, kde v minulých letech našli archeologové pozůstatky dodnes diskutovaného a diskutabilního hominida, laické veřejnosti představeného jako Hobit, odborné titulem Homo floresiensis. Ebu Gogo, rychlí běžci se širokými plochými nosy, velkými ústy a chlupatým tělem, jsou ovšem vzrůstu nepatrně většího, dosahují výšky metr a půl – a zatímco za člověkem floreským byste museli cestovat nejméně dvanáct tisíc let do minulosti, s předpokládanými zloději jídla a dětí se v pověstech setkávají současní Floresané z národa Nage i dnes. Mumlající chlupaté kanibaly, jejichž samičky se vyznačují povislými ňadry – já nevím, ale každá věta popisu je dalším dokonale zapadajícím dílkem skládanky, jejímž výsledkem bude nejspíš krásně vybarvený obrázek příslušníka rodu Pongo – ovšem, jak už to chodí, předpokládaný dětský oběd často snadno přelstí. I indonéské Mařenky a indonéští Jeníčkové mají za ušima.
Vlastně spíš mezi nimi.
20.9.2015
Marahgoo
Nebezpeční démoni, jež každému na potkání nabízejí nápoj vlastní výroby, který sice nechutná nejlépe, zato vyvolává prorocké sny. Není to jediný následek jeho požití, ve těch snech je piják odnesen do podzemní říše Marahgoo (vchod je prý nedaleko vesnice Pilliga), kde je mu splněno vše, na co pomyslí. Zní to dobře – jenže další a poslední, co nápoj přináší, je smrt. Proto, jak upozorňují příslušníci australského národa Euahlayi, který je domovem v Novém Jižním Walesu, a za jehož démony jsme se dnes vypravili, nejlépe je se ohlášeným červené hadry a bílou labutí čapku oblékajícím démonům vyhnout, nejvhodněji setrváním v táboře. A v případě nutné cesty se aspoň vybavit ochranou: ušpinit tváře, nakreslit černé kruhy kolem zápěstí a kotníků.
27.9.2015
Weeweemul
Vznáší se ve vzduchu a pátrá po mrtvých, aby jejich těla ukradl a sežral, především před tímto démonem Euahlayi bedlivě stráží zesnulé před pohřbem.
27.9.2015
Gwaibooyanbooyan
Holý démon červené barvy, který zabije a zkonzumuje na koho narazí, proto dávejte při výšlapech novojihowaleskou přírodou obzvláště pozor, nejsou tu jen jedovatí hadi.
27.9.2015
Euloowayi
Démoni s dlouhými drápy přilétají po soumraku od západu a pátrají po obětech. Obtěžují za účelem obnovy vlastních počtů, ne pro prostou konzumaci. A útočí opravdu vytrvale, takže se může stát, že Euahlayiové výkupné zaplatí. Vyberou deset mladých příslušníků kmene a odvedou je na vybrané místo za táborem, kde tito musí nehnutě sedět ve větvích, dolů smějí pouze v noci, kdy se také mohou najíst, ovšem pouze syrové stravy.
Po měsíci projdou bývalí lidé a předpokládaní Euloowayi zkouškou, která má ověřit, zda jsou jejich drápy už dostatečně silné. Není to žádný drastický rituál, jde v něm pouze o drásání kůry na stromech. Zatím.
Je-li úspěšné a noví Euloowayi se cítí silní, pak se stávají členy národa. A vyrážejí na lov.
Často v převleku, čili převtělení.
Mnohdy ve vačici.
Jednoho takového se pokoušel dostat jistý lovec: ať se snažil jako chtěl, ať využíval síly vlastní, i znásobené nástroji, nedokázal vačnatce odtrhnout od stromu. Sám se naopak stal obětí, Euloowayi (další se skrýval v podobě duhy) ho chytili, vyškrábali mu všechen tuk z těla a vycpali ho travou a listím. Když se pak lovec vrátil do vesnice, poznali záhy jeho soukmenovci, že se stal obětí večerních démonů – každému, koho potkal, totiž nadával a urážel ho.
27.9.2015
Gineet Gineet
Černý chlápek, jménem podle zvuku, jenž vydává, který sbírá děti Euahlayi do sítě či pytle. (Ano, Černý muž, Parasaco, nebo Le Bonhomme Sept Heures. Jen na opačném konci zeměkoule. Přeberte si sami.)
27.9.2015
Severoněmecké bludičky
Záhadná světýlka, která se objevují v noci a která v lepším případě matou a v horším se snaží škodit, jsou rozšířena po celém světě. Ba i v rozlehlé ploše a v prostoru oceánů – ta jsou, paradoxně, nejlépe vysvětlena co do ověřitelného a logického původu. Bludičky, zářící v nocích pevninských, odolávají úporněji, než by se zdálo. Jednotná teorie světýlek se vždy ukázala chybnou, jedno vysvětlení (například hořící metan, či neobvyklá koncentrace světlušek) se totiž nedá bez dalšího přilepit na jiný konkrétní úkaz.
Lid obecný ovšem ví své, vždycky to věděl.
V sousedním Německu, s nímž značnou část folkloru sdílíme, jsou noční pohybující se světýlka a ohniví muži podobného charakteru, jako za Krušnými horami: duše nekřtěňátek, které musí přebývat mezi peklem a nebem, protože nejsou kvalifikovány ke vstupu do ani jednoho ze zmíněných míst, případně hříšníci, kteří posunovali katastrální značky, aby si přidali na majetku.
Tedy bytosti původu lidského.
Bludičky z jihu německé Staré marky, pozdější součásti Braniborska a dnes Sasko-Anhaltska, se nazývaly Dickepôten.
Zajímavě reagovaly na lidské chování; pozorovatelova modlitba je přitahovala, zatímco klení odhánělo. Přesvědčilo se o tom mnoho nočních poutníků či pastevců, kteří po spatření záhadného jevu vyděšeně poklekli a snažili se svěřit do ochrany Boží – bludička se navzdory urputné snaze blížila a blížila, až se přiblížila na dosah. Teprve zoufalá kletba, která jde člověku většinou lépe a více od srdce, než modlitba, přízrak bezpečně a rychle vykázala do patřičného stavu, čili pryč.
Jinou, středoevropským bytostem oblíbenou praktikou, byla vážená reakce na posměváčky. Poznali jsme ji u mnoha lesních bytostí, například u šumavského Klepálka: osoba nadpřirozenému tvoru se vysmívající, ucítila náhle, jak její zavazadlo – obvykle nůše, dnes batoh – ztěžklo, jak se stává těžším a těžším, jak síly ubývají... S bludičkou nebo hejkalem za krkem se rozhodně dobře nechodí.
Světýlka, zvané Huckepôten nebo Tuckbolde, bývala zaživa chamtivými sousedy, poponášejícími mezníky, z takových se i u nás stávali ohniví muži, či smutné postavy, opakující do omrzení „Kam ho dám.“ Takto postižení z okolí Magdeburku, jimž se říkalo Lüchtemannekens, ovšem pokřikovali nesrozumitelné: „Ninove, ninove.“
4.10.2015
La Fourlore
Bludička ze severu Francie, z Normandie. Též Fourolle. Anebo Feux Follets, které už známe z jejich kanadského exilu. Obvyklé noční světlo, které se chaoticky pohybuje v lese mezi stromy, čímž vzbuzuje zájem pocestných. Člověk – i když ví, že jde o zlého ducha – se zvědavostí (nebo jejím opakem, lenivostí přemýšlet) za takovým úkazem vydá, riskuje tím mnohdy život, a to nejen pádem do strže či utonutím ve vodě nebo bažině. V případě francouzských světýlek se někdy vypráví, že smrt přinášející je takového úkazu se dotknout.
4.10.2015
Le Bélengier
Na ostrově Guernsey se nočnímu bludnému světlu říká Le Bélengier a předpokládá se, že je duší sebevraha. Touží po vysvobození (sebevražda je velký hřích) a podle některých záznamů se snaží odjetí ze světa přízraků stejným způsobem: necháte-li v zemi, nebo ve škvíře stromu nůž čepelí ven, duch se na ní snaží nabodávat, zkrápí půdu astrální krví a nepřestává až do kuropění, ačkoliv je to snaha marná. Obnažená čepel je pak podle tradice yorkshirské vhodnou ochranou proti pronásledování bludičkami, ale to je dobře známá věc, že bubáci se bojí železa.
4.10.2015
Bernace, Berneška, anglicky Barnacle goose
Ona je to v překladu vlastně docela obyčejná berneška bělolící, Branta leucopsis. Kachna, hnízdící na severu Evropy a přezimující na Britských ostrovech a v Holandsku. Ovšem pokud v angličtině slova toho jména prohodíte, dostanete naprosto jiného tvora – Goose barnacle je vilejš, přisedlý korýš Lepas anatifera. Není to spojitost náhodná, anglické jméno opravdu zdědil po zmíněné kachně. Nejen díky vzhledu, respektive barevné kombinaci, společné oběma tvorům. Také kvůli tomu, co vodního ptáka dostalo via skutečné středověké do tohoto Bestiáře.
Jak stvrdil roku 1215 úřední vahou autority svého podpisu papež Innocent II., je berneška bělolící povoleným pokrmem při půstu, neboť, jak známo, nejde o běžného ptáka, ale tvora rostlinného původu. Na patřičném stromě, rostoucím obvykle na březích řek, se klubou ze škeble připomínajících pupenů „husám pouze podobní“ zobáčky se větve držící jakoby ptáčci. Ti, když dozrají, pustí se a spadnou na hladinu. Vesele pak odplují užívat si nezávislé dospělosti.
Ovšem plody, které spadnou na souš, zahynou. A ty pak, jak obyvatelům dalekých končin (o nichž přinesl velmi zajímavé zprávy), například vyprávěl John Mandeville, jsou u nás v Evropě výbornou pochoutkou.
I ve dnech, kdy by se maso jíst nemělo.
Obrázek zajímavého kachnyrodícího stromu pochází z díla Sebastian Münstera Cosmographia (1552), licence [Public Domain]
11.10.2015
Leontophone
Dnes není známo jak přesně tento tvor vypadá, popis staré Bestiáře kupodivu neuváděly. Jejich autoři zmiňovali především schopnost malého zvířátka zabít velkého lva – přerostlí predátoři vždy v lidských představách mívali své Davidy, krokodýli například hydra. Velcí kočkovití goliášové pak své protivníky k smrti nenávidí a pronásledují je, snažíc se roztrhat je drápy, neboť nebezpečí je příliš veliké a užití zubů znamená příliš blízký kontakt. Kousnutí do leophonta lva zabíjí, stejně jako jeho moč. Posypávaly se proto návnady popelem ze spáleného masa tohoto tvora, lev se do potraviny zdánlivě bezpečného původu zahryzl – a bylo po něm.
11.10.2015
Dawon, někdy v podobě ghatokbahini
Napůl tygr, z poloviny lev. Pokud by šlo o původ, pak by ho biologové označili slovy tigon nebo liger, podle toho, kdo byl otcem (určuje první slabiku). Jde ale o popis, a to navíc nejspíš kompromisní, vzniklý z nutnosti spojit dohromady dvě představy.
Tento tygr, občas malovaný jako lev, nosící do boje bohyni Durgu, přišel na svět v legendách tibetských, cti sloužit jako válečné vozidlo, se mu dostalo v hinduismu, zvláště pak v Bengálsku. Právě tam byly oba předpokládané vzhledy – lví a tygří (způsobené podle mne především biologickými neznalostmi ilustrátorů) – spojeny šalamounsky v onen první větou zmíněný. Říkají mu ghatokbahini.
11.10.2015
Lung Wang
Osoby, odpovědné za počasí, to nikdy neměly lehké. I dnes proklínáme televizní rosničky za špatnou předpověď, ačkoliv jsou pouze nevinnými posly špatných zpráv. Pokud ovšem máte po ruce entitu, která meteorologii dokáže ohýbat dle vlastní vůle, mohou být adresné kletby někdy i úspěšné. Byť jsou pokračováním adresných proseb.
V časech minulých ovšem nedocházívávalo jen k verbálnímu uvolnění vzteku. Případ dnešních hostů to potvrdí, ale následující není jen zvykem čínským, podobně jednali nespokojení lidé po celém světě, včetně křesťanské Evropy.
Když dojde trpělivost, jde často stranou i bázeň a úcta.
V Číně odpovídají za déšť dračí králové Lung Wang. Jsou čtyři, každý za svou světovou stranu: Ao Chin na jihu, Ao Jun patřící západu, Ao Shun strany severní a nakonec Ao Kuang východní. V těchto směrech – protože jde o tvory primárně vodní – nachází se příslušná vodní plocha. Jsou to pověstná Čtyři moře, která dnešní kartografie zná jako moře Jihočínské a Východočínské, ve směrech pevninských pak jako jezera Bajkal a Kukunor, čili Čching-chaj-chu. V jejich hlubinách se nacházejí nádherné křišťálové paláce, jejich vládci jsou pak velebeni a vzýváni obyvatelstvem pevniny, mocné bytosti je třeba si předcházet. Lung Wang též bývají v papírové podobě nošeni v čele procesí, vypraveného za účelem přivolání či přerušení deště, ani to není nezvyklé a odpovídá tradicím jiných kultur.
Veškeré úcta jde ovšem stranou, nedojde-li k vytoužené změně počasí; to je pak drak zdemolován, je mu spíláno, někdy i vyhrožováno vyhazovem. Je vystavován nepřízni počasí, aby poznal, jaké to je – totéž se stávalo katolickým svatým (přesněji jejich sochám) a andělům (v téže podobě) v Evropě. V roce 1888 prý dokonce v Kantonu odsoudili odpovědného boha za laxní postoj k problému dlouhotrvajících dešťů k pěti dnům káznice.
Po odpykání trestu pak skutečně přestalo pršet.
18.10.2015
Fu-cchang-lung (Fucanglong)
Drak, který podle čínských pověstí hlídá podzemní poklady, ať ukryté, nebo přírodní. Odpovídá se nebeským autoritám, následkem jeho občasných služebních cest z nitra země na oblohu, jsou pak sopky, které svým přímým průletem zdola nahoru otevírá.
18.10.2015
Gaasyendietha
Drak pro změnu severoamerický, o němž kanadští Senekové vědí, že žije ve vodách tamních řek a jezer. Včetně jezera Ontário. Mokrý domov nijak nebrání tomu, aby Gaasyendietha neuměl chrlit oheň a létat (a při letu za sebou nezanechávat kondenzační páry, ale ohnivou stopu); stejné vlastnosti má, jak si jistě vzpomínáte, i drak běžný evropský.
18.10.2015
Illuyanka (Illujankaš)
Jeden z nejstarších známých draků , bráno z pohledu lidského rodu jako takového. Patřil totiž Chetitům – a minulým časem se stal ještě za doby, kdy se o tomto národě hovořilo v čase přítomném.
Vypravil se na něho bůh bouře Tešub, který ovšem v prvním kole ostudně prohrál. To se stává, zvláště pokud je v boji užíváno pouze hrubé síly, zlo a jeho představitelé bývají často obdařeni fyzickou mocí, případně předměty, kouzly či věštbou, který úspěšné užití násilí vůči nim činí zbytečným. Obvykle musí přijít ke slovu šedé buňky mozkové, jak zdůrazňuje oblíbený detektiv, aby bylo dosaženo touženého vítězství. Proč, to rozebírat nebudeme. Ono je to na jednu stranu vlastně jasné a na druhou příležitost k sepsání rozsáhlé psychologické/sociologické studie.
Tešub prostě draka nezvládl.
Požádal proto o pomoc dceru Inaru, takto bohyni divoké zvěře. (varianta A). Ta zařídila jednak prvotřídní hostinu, jednak na ni pozvala člověka jménem Chupašija. Musela mu sice nabídnout i sebe samu, ale pro tuto nadmíru důležitou (byť nijak nevysvětlenou) část plánu se ráda obětovala.
Ale hlavním hostem byl pochopitelně Illujankaš.
Dostavil se i s rodinou, pojedl a především popil, usnul – a ve spánku byl Chupašijou spoután. Poté nastoupil udatný bůh bouře a dračího protivníka napodruhé zlikvidoval. Dobře se ale nevedlo ani člověku, podle všeho ho Inara nakonec také zabila, nejspíš pro porušení slibu. Existují ovšem indicie, či spíše interpretace, podle nichž se Chupašija vrátil zpět ke své člověčí rodině.
V druhé zachovalé verzi příběhu nehraje důležitou roli Tešubova dcera, ale syn.
Když drak v prvním boji Tešuba porazil, vzal si jako trofeje jeho oči a srdce. Jste-li bůh, je ztráta takových orgánů potupná, leč nikoliv fatální; proto mohl ponížený bůh bouře zplodit syna a účelově vychovat coby vhodného partnera pro drakovu dceru.
Je to prastarý příběh, který ve své podobě znají například i ve vzdálené Korei, kde se syn panovníka jednoho státu vypravil pro kouzelné předměty země, která s nimi byla neporazitelná. Kogjurský princ Hodong se v Angnangu účelově oženil s tamní princeznou a dostal ji na svou stranu. Úkol splnil, kouzelný buben a roh získal a zničil; manželka, který zradila svůj vlastní národ, přitom ovšem zahynula. Podobně dopadlo manželství chetitské; když syn dostal od tchána otcovy oči a srdce, vrhl se zrekonstruovaný Tešub znovu na draka a v repríze zvítězil. Musel přitom ale zabít i vlastní krev, protože syn, když splnil otcův rozkaz, zůstal na straně své dračí manželky.
Snímek chetitského reliéfu, ukazícího Boha bouře v zápase s drakem (dnes v ankarském Museum of Anatolian Civilizations) By Georges Jansoone (JoJan) (Self-photographed) [GFDL, CC-BY-SA-3.0 or CC BY-SA 2.5], via Wikimedia Commons
25.10.2015
Mladen
Drak jménem Mladen je aktérem dalšího známého příběhu. Figuruje v něm mladší bratr, tři starší sestry a tři nečekaní švagři. V téhle jihoslovanské verzi ovšem nejde o Slunečníka, Měsíčníka a Větrníka, ale o tři draky. Na rozdíl od známější pohádky se bratr Stojša, když unesené a provdané sestry nalezl, nedal se švagry (které v zápasech porazil) do holportu. Naopak. Ačkoliv se jimi nechal hostit, spojil se nakonec s dračím carem Mladenem (oba byli nejmladšími potomky, proto ono drakovo jméno a proto vzájemné sympatie) a pustili se do války proti třem drakům. Vyhráli, Stojša vzal poklady a ovdovělé sestry a vrátil se, aby převzal vládu nad svou zemí, zatímco Mladen připojil ke svému i území poražených.
25.10.2015
Cuca fera de Tortosa
Napůl drak a napůl želva, která v Katalánsku večeřívala každého dne tři nebo třináct koček a tři děti, než ji zkrotil hrdina jménem Rufolet. Stala se pak symbolem a folklórní figurou.
25.10.2015
Home dels nassos
Muž nosů je zajímavou postavičkou katalánského folklóru. Má právě tolik nosů, kolik zbývá dnů do konce roku. Tedy tři sta šedesát pět prvního ledna, tři sta šedesát čtyři druhého ledna, tři sta šedesát... už mlčím. Na takového pána by byla podívaná jistě zajímavá, kdyby se nepyšnil ještě další ne zcela obvyklou vlastností: je vidět pouze v poslední den roku. Když pak na Silvestra pošlou katalánští rodiče pátrat po tomto zajímavém tvoru své potomky, chvíli dětem trvá, než si uvědomí kolik čichových orgánů má Home dels nassos právě v tento den...
Jak folkloristé soudí, je ovšem Muž nosů bytostí prastarou, původně božstvo vegetační a kalendářní.
1.11.2015
Negret
Černoušek je další zvláštní obyvatel Katalánie, adresou též na ostrovech Baleárských, nejčastěji se vyskytující na Mallorce. Malý skřítek tmavé pleti, který se po doteku svící promění v hromádku mincí.
1.11.2015
Agun Kuguza
Neviditelný, jak už jemu podobní bývají, ochránce uskladněné úrody východoruských Marijců. Bydlí v silech a je mu na podzim obětováno malé zvířátko, jehož pozůstatky jsou zakopány pod podlahu. Bez tohoto rituálu by Agun Kuguza mohl obrátit, a úroda by přišla vniveč.
1.11.2015
Geancanach
Irský skřítek, zvaný, respektive zapisovaný též jako Gancanagh (případně Ganconer), je podle některých zdrojů ochráncem krbu, a tudíž domova, podle jiných autorit (W.B.Yeats, například) amorkem, prohánějícím děvečky a pastýřky. Mrňavý, jak už takoví bývají, s velkýma špičatýma ušima, někdy s křídly. K překonávání vzdáleností ovšem využívá spíš transportní magie, než sprosté fyziky. Prostě na jednom místě zmizí, aby se vzápětí na jiném objevil.
1.11.2015
Joan the Wad
Králem pixiů, nárůdku západoanglických skřítků, je podle některých Jack-o'-lantern. Pokud mají titíž též královnu – která nemusí vždy být jen partnerkou zmíněného – pak je to Joan the Wad. Taktéž bludička, respektive bytost, spojovaná s ohněm (slovo wad znamená v místním dialektu pochodeň) a vodou. Někdy krásná dáma v zeleném, jindy krásná dáma bez oděvu, vzrůstu adekvátního svým nepříliš vzhledným poddaným. Jako cti dbalá bludička svádí svým světlem z cesty, mnohem častěji než její občasný manžel ale naopak ukazuje v nepříznivých podmínkách správný kurz. Proto se objevila i jako ochrana domu v podobě klepadel, a proto se jí dostalo cti být modelem pro amulety, jež ještě v době ne tak odložené nosívali lidé z bezpečnostních důvodů u sebe. Už nejen pro šťastný návrat z cest, ale s účinkem obecným. Jak praví návod k jedné takové průmyslově vyráběné figurce, dnes ke spatření v Muzeu čarodějnictví v cornwallském Boscastle:
Carry this Charm with you always to bring Good Luck
(Nošeno při sobě zajistí štěstí)
8.11. 2015
Shug Monkey
Černý ovčácký pes s opičí tváří a zářivýma očima je bubákem striktně místním, děsícím na cestě z vesničky West Wratting do Balshamu. Není to strašidlo letité, někteří folkloristé upozorňují na to, že se ve východní Anglii nedaleko Cambridge poprvé objevil v minulém století.
8.11. 2015
Askafroa
Švédská Jasanová žena, (v Dánsku známá jako Askefrue a v některých německy mluvících končinách pod jménem Eschenfrau), je dryáda, obývající zmíněnou dřevinu. Velmi nebezpečná víla, obzvlášť bylo-li jejímu stromu ubližováno. Stačilo jen zlomit větvičku, aby člověk onemocněl. Proto se uklidňovala rituály, obvykle na Popeleční středu (Askonsdagen, je to náhoda, že slova pro jasan a popel jsou v germánských jazycích stejná?) kdy se zalévaly jasanové kořeny vodou a recitovalo: Nu offrar jag, så gör du oss ingen skada.
8.11. 2015
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
