 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Aku-aku
Duchové a démoni Velikonočního ostrova. Původem někdejší živí lidé (tedy předkové), po smrti nebezpeční neživí, z nichž se některým dostalo božského statusu. Ono jde totiž o slovo obecné, označující nadpřirozenou bytost. Ducha. Duši. Oddělení od ostatní polynéské civilizace a pozdější kulturní střet pak vedl až k tomu, že někteří ostrované, zmatení katolickými misionáři, stanuli před závažným teologickým problémem: představují ti uctívaní předkové (Atua) Boha či ďábla? Jak zaznamenala Katherine Routledgeová: „napsalo se na Tahiti, a z Tahiti se pak dotazovali v Římě, a ten potvrdil: ano, jde o Boha.“
Aku-aku, jiným slovem Tatane, připluli na Mata ki te rangi s prvními osadníky, vedenými legendárním panovníkem Hotu Matuꞌou. Bylo jich na devadesát a zapojili se do ostrovního života dokonale. Protože dovedou být k nerozeznání od lidí, je někdy těžké včas zjistit skutečný stav věci. Což může být – a taky nemusí – problém.
Ti přátelské lze využít coby domácí pomocníky; předpokládalo se, že se aku-aku krmí vůní jídla, byli proto při přípravě masa připomínáni. Taky pro jistotu, jeden nikdy neví. (Aneb klasický kult předků.)
Domluvit se s nimi mohou pouze vybraní jedinci, zvaní iva-atua (koromaké). Takoví byli někdy najímáni za účelem odstranění nebezpečných jedinců. Pro jistotu se pak prováděly drobné rituály i při vstupu do jeskyní, neboť takové přirozené úkryty mohou být domovem aku-aku. Co kdyby pak narušení osobního prostoru potrestali smůlou, jak je jejich zvykem? Ono vůbec u bytostí, které – jak všem známo – tu a tam požírají i lidi – je třeba se mít na pozoru.
Ačkoliv jsou už po smrti není nemožné Tatane znovu zabít. Svědectví o tom vydává případ Rarakuův. Když tento snědl svůj úlovek (nějakého hlavonožce, pravděpodobně) udělalo se mu nevolno ne od žaludku, ale od mysli. Smyslů zbavený popadl kyj, vyběhl z domu a vlétl do skupinky aku-aku; dvacet tři duchů potloukl, než se zastavil.
Z profilu a en face soška kavakava, představující Aku-aku, British Museum, Public domain, via Wikimedia Commons
14.4.2024
Uka-o-hoheru
Překrásné aku-aku Uka-o-hoheru si všiml člověk jménem Tupahotu. Aniž tušil, koho si bere, pojal ji za manželku. Žili pak spolu, zplodili dítě. Tupahotu byl ovšem – proč hledat slušná slova – tupec. A idiot. Když se jednoho deštivého dne vydala manželka pro oheň, aby znovu rozžehla domácí krb, a déšť jí venku smyl červené zvýraznění tváře, manžela tahle kosmetická nepatřičnost naštvala. Jak to vypadá? Na to, že prší, ať se nevymlouvá, štěkl. Vzal klacek, aby ženě nařezal, Uka-o-hoheru na nic nečekala a utekla. Od severního pobřeží, kde žili, ji Tupahotu sledoval až na východní stranu ostrova, kde mu sedíc na hraně útesu sdělila, ať kouká jít domů starat se o jejich dítě, protože ona odchází. Definitivně.
Což také udělala. V podobě větrného víru odlétla na moře a překvapený manžel ji už nikdy neviděl.
14.4.2024
Kava-ara a Kava-tua
Dvě aku-aku, které se – opačně případu Uka-o-hoheru – zhlédly v pohledném mladém muži. Jmenoval se Uré-a-hohové a žil nedaleko Hanga Roa. Démonky se nerozpakovaly unést ho ve spánku do své jeskyně. Svou sousedku, postarší aku-aku, pak odbyly, ať se o jejich záležitosti nestará.
Babka se starala. Sotva Kava-ara a Kava-tua zmizely, do jejich jeskyně vlezla, starší dámy jsou zvědavé bez ohledu na adresu i druh. Našla uneseného muže. Poradila mu, ať nejí nic, co mu démonky nabídnou, a pro jistotu mu dala do zásoby kuře. Uré-a-hohové poslechl, jídlo svých věznitelek nenápadně vyhodil.
Až do jeskyně vleze šváb, zašlápni ho, poradila mu pak démonická babička. I mouchu, když přilétne, rozplácni. Ne ale, abys zabil kraba, kdyby se tu objevil. Pravidla příběhů jsou jasná: určený hmyz byly samozřejmě Kava-ara s Kava-tuou, krab stará paní. Odstraněním těch dvou ale problémy nekončily: jeskyně byla vysoko ve skále a nebylo jak z ní uniknout, ani letitá aku-aku nepomohla. Pokusila se o to záchranná výprava rybářů, kteří uvízlého mladíka po čase objevili. Vyšplhat na strmou skálu se ale nikomu z nich nedařilo. Musela přijít čtvrtá žena této historie. Dívka, která myslela hlavou, ne svaly. Vzala to z druhé strany, vylezla nahoru na skálu, spustila z útesu síť, a Uré-a-hohové se tak dostal ven a domů.
14.4.2024
Mata-wara-wara a Papai-a-taki-vera
Aku-aku se neživí jen lidským masem. Loví i lidské duše. Na ně se zaměřili démoničtí manželé Mata-wara-wara a Papai-a-taki-vera.
Lidské duše se v noci, když tělo spí, mohou potulovat venku (jak známo u evropských vlkodlaků a čarodějnic). Na ti dva vsázeli. Mata – jeho jméno znamená Silný déšť a nelže – přivolal silné srážky, zatímco Papai vztyčila ve tmě rákosovou chýši. Náhlou nepohodou zaskočené duše příhodným úkrytem nepohrdly, schovaly se dovnitř – a démoni je dostali. Člověk, který se ráno probudil bez duše, nic nevěděl. Do tří dnů ale bylo i po něm.
14.4.2024
Durong Puksin
Okřídlený bělouš, hříva a kopyta barvy černé. Oháňka zelenkavá a ptačí, na rozdíl od jiného himmapanského létajícího koně, jemuž se v Thajsku říká Ma Peeks, a který se ani ocasem od obvyklého příslušníka rodu Equus neliší. Až na ta křídla, samozřejmě.
21.4.2024
Ng-eye Sai
Na poměry himmapanského lesa celkem běžné stvoření. Modrý koňský trup nese lví hlavu se dvěma rohy. Živí se masem, lidským nepohrdne.
21.4.2024
Nontakal
Když se obr Nontakal zpronevěřil své úloze strážce Šivova nebeského paláce, obnášel jeho trest reinkarnaci v buvola, jenž dostane jméno Torapa, a který zahyne přičiněním vlastního potomka jménem Torapee.
Tak se i stalo, včetně druhé části kletby, byť se Nonatakal, vlastně už Torapa, snažil všechna svá telata hned jak se narodila zlikvidovat. Se (skoro) stoprocentním úspěchem. Jedna z Torapových manželek – jak praví tahle thajská historka – ale včas utekla a otelila se v neznámém bezpečí. Býček dostal to správné jméno, rostl a sílil, a když byla jeho kopyta stejně velká jako kopyta jeho otce, usoudil, že přišla ta správná chvíle. Vypravil se za Torapou, pustil se s ním do boje a dle regulí mýtů, pověstí i pohádek zvítězil.
21.4.2024
Mukasura
Stalo se to v době, kdy Ardžuna podstoupil přísný půst, aby si odříkáním vyprosil pášupátu, Šivovu kouzelnou zbraň, s níž jako jedinou mohl porazit své protivníky. Když se askezí (bylo to pátý měsíc pokání, kdy žil už jen ze vzduchu) rozpálil tak, že moře začalo vřít, obrátili se ostatní asketové na Šivu, aby s tím něco udělal. Nejlépe stvořil pro ně a jejich klid nový les.
Šiva přání potvrdil. Brzy na to vyjel s manželkou a družinou na lov. Do míst, kde meditoval Ardžuna. Tam se taky z ničeho nic přiřítil i velký černý kanec. Nebyl to jen tak obyčejný divočák, a neobjevil se náhodou. Byl to asura – přesněji Dánava – jménem Muka, a byl součástí Šivova plánu. Neboť dostat nejmocnější zbraň nelze jen tak, člověk musí mít pocit, že si ji opravdu vysloužil.
Meditující hrdina byl připraven na vše (jak už předtím potvrdil Indrovi v přestrojení, když si z něho tento utahoval). Měl po ruce svůj luk, a tak bez prodlení vystřelil.
Stejně tak i Šiva. Oba zasáhli. Čímž by dnešní vyprávění mělo skončit, Muka odchází ze scény. Ta ovšem pokračuje. Přestrojený bůh si začal nárokovat skoleného divočáka, Ardžuna se neudržel, slovo dalo slovo, a střelci se do sebe pustili. Lovec bez potíží pochytal všechny vystřelené šípy (jediný, který ho zasáhl, si klidně vytrhl z rány). Nařezal Ardžunovi v pěstním zápase. Teprve poté, co se květinová výzdoba bleskurychle vytvořeného lingamu objevila zároveň na protivínkově hlavě, poznal princ s kým to zápasí a v úctě se vzdal.
Šivovi ten výkon bohatě stačil. Obdaroval Ardžunu vytouženou zbraní, Párvatí přidala další, a Mahábhárata mohla pokračovat.
21.4.2024
Mušḫuššu
Jedno z nejstarších člověku dosud známých monster, Marduka provázející drak. Orlí spáry na zadních laních končetinách, přední vypůjčeny od lva. Rohy, hadí jazyk. Tělo pokryté šupinami. Taky jedno z nejznámějších, pokud jde náš vztah k času a místě původu. Může za to především dekorativní basreliéf z Ištařiny brány, respektive z její rekonstrukce v berlínském Pergamonském muzeu. Za své doby ovšem zdobil leccos, nejen stavby.
Marduk k němu přišel (podle některých dobře informovaných jazyků) po porážce Tiamat, mezi jejíchž jedenáct děsivých dětí Mušḫuššu patřil. Tak praví mýtus. Historie se přiklání k dědictví po Tišpakovi, válečném bohu akkadského města Ešnunna, který později s Mardukem splynul.
Ve starší literatuře bývá uváděn jako Sir-ruššu, jak bylo tehdy jméno čteno v klínovém písmu. Když se znalost onoho prastarého způsobu zápisu v moderní době prohloubila, přiznalo se i babylonskému draku jméno bližší původnímu.
Mušhuššu na Ištařině bráně: Allie_Caulfield from Germany, CC BY 2.0, via Wikimedia Commons
28.4.2024
Umū dabrūtu
Další z Tiamatiných účelových potomků. Jak si ho staří Mezopotámci představovali nevíme, žádný barvitý popis, vypočítávající různé části různých známých tvorů, se nedochoval. Jen původ a osud.
Ten byl stejný jako u jeho děsivých sourozenců. Služba Mardukovi a lidu Babylonu. V tomto případě (odhadujeme podle jména) zajištění před divokými bouřemi a mizerným počasím vůbec.
28.4.2024
En-Naddāha
Svůdným hlasem zavolá na nočního chodce na břehu Nilu jeho vlastním jménem. Zablýskne se nevšední krásou, dlouhými splývavými vlasy, tělem někdy napůl průsvitným, a očarovaný muž ji následuje až pod hladinu. Tak praví pověsti venkovského Egypta (ve městech se téhle vodní panně nevede, ta mají své vlastní démony). Ty historky často přidávají, jak se druhému muži, který zůstal při smyslech, podařilo kamaráda včas z transu vytrhnout a oběma pak utéct. Zasažený ovšem přesto zůstal zasažený, to je při střetu s nadpřirozenými dívkami běžné, a od okouzlení se mu pomáhalo velmi velmi těžko. To je taky běžné. Nejen v případě slečen původu nečlověčího.
28.4.2024
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
