 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Hans Trapp
V Alsasku doprovází Mikuláše při jeho večerní pouti pátého prosince od domácnosti k domácnosti, případně Ježíška při nadělování. Žádný čert jako u nás, ale vysoký muž s mohutným (někdy bílým) plnovousem, kápí na hlavě, a s klackem, jímž vyplácí neposlušné děti. Co před ním neodříkali modlitbičku a nezazpívaly písničku, jak praví jedna tamní básnička. Ne všichni nezletilí se ho patřičně děsili, o tom svědčí jiné veršovánky:
„Hanstrapp, kumm erab, mit de lange Zipfelkapp...“
Jeho předobrazem je skutečný středověký falcký šlechtic Hans von Trotha, který se svého času nepohodl s weissemburgským opatstvím, což skončilo jednak upadnutím v nelibost Říma a císaře (pro jeho diplomatické a vojenské schopnosti ovšem v určitých ohledech formální), jednak vstupem do lidové slovesnosti, v níž vynikl nejen jako zmíněný alsaský předvánoční a vánoční strašák, ale také jako falcký Černý rytíř, strašící po nocích. Stal se též hlavním padouchem pověsti o Jungfernsprungu, skále, z níž, aby unikla vilnému loupeživému rytíři Trothovi skočila nebohá dívka. Čistá duše přivodila zázrak; dívčina sukně se naplnila vzduchem jako padák, a sedmdesátimetrový pád ze skály, jejíž obtížnost směrem nahoru dnes označují horolezci stupněm 7+, skončil měkkým přistáním. V místě, kde se panna dotkla země, vytryskl pak pramen.
Ježíšek a Hans Trott (méně známá varianta jména) na dobové ilustraci: various, Public domain, via Wikimedia Commons
24.12.2023
Miernik
Především v čase adventním (a postním) se polské noci stávaly jevištěm přízraku onoho dobře známého původu: nepoctivého zeměměřiče, který za úplatu upravil úřední výměru pole v neprospěch majitele. Po smrti pak v podobě bledého plamene, případně ohnivé ruky nebo postavy se zapálenou svíčkou strašil na místě svého činu. Někdy ho zahnalo pískání, jindy se naopak tímhle zvukem rozčílil a hvízdala ztloukl.
24.12.2023
Jaroszek
Láká své oběti do bažin, a to v podobě koroptve, zajíce nebo jiné chutné zvěřiny. Pokud se vám ale podaří tohoto slezského démona chytit, než vás do blátivé pasti zavede, získáte pracovitého domácího skřítka.
24.12.2023
Bauk
Srbská obluda, číhající ve tmě, opuštěných zříceninách a děrách, odkud vyráží na lov. Lidí, jak vypráví pověsti. Které nezapomínají taék zmínit děs ze světla a hluku, který tohoto tvora přiměje uprchnout. Odborníci pak přidávají pravděpodobné (a střízlivé) vysvětlení: může jít o vzpomínku na medvědy, kteří se v kraji už dávnou nevyskytují, a tudíž ve vyprávění, jak už to bývá, vyrostli a proměnili se v cílevědomě pracující monstra.
24.12.2023
Pricoliciul (pl. Pricolici)
Člověk nedobrého charakteru se dle rumunské tradice může po smrti stát démonem, který v noci vylézá z hrobu a ve vlčí podobě dál škodí. Někdy ovšem osud pricoliciula nezáleží jen na povaze. Předurčeni stát se démonem jsou též potomci incestních vztahů. Jiné teorie (vlastně příběhy) tvrdí, že vlkodlakem je člověk zaživa, po smrti se mění v upíra. A že Pricolici někdy (v podobě dětí) navádějí jinak mírná nebo klidná zvířata proti lidem.
24.12.2023
Fenggen
Jedinci tohoto nadpřirozeného druhu pomáhají na švýcarském venkově lidem v nouzi a tamním sedlákům. Údržbou nádobí, pomocí při dojení. Pověstní jsou především vracením zaběhlých a ztracených krav; jak známo, v Alpách se na sezónu vyhání dobytek na horské pastviny, pročež býval někdy problém dopočítat se při podzimním eskortování do stájí předpokládaného počtu. Stávalo se – aspoň podle vyprávění – že Fenggen na zatoulaný dobytek přes zimu dohlédli a někdy ho vrátili i s příjemným doplňkem telat.
Ačkoliv se občas vyskytují v podobě starých žen, ani přes podobné jméno nemají žádnou spojitost s tyrolskými Fänggen.
31.12.2023
Fänggen
Dryády tyrolských lesů (ve vorarlberských pověstech ovšem častěji muži). Vysoké děsivé obryně, svázané, jak je zvykem, každá se svým stromem. To se odráží i v jejich vlastních jménech, respektive vůbec v tom, že konkrétní fänggen lidé pod konkrétními jmény znali. Stutzfärche, Hochrinta nebo Rohrinde příkladem.
Ústa mají velká, oči tmavé (někdy blýskající), hlas hluboký, vlasy lišejníkové. Oblékají se do kůry, nosí zástěry šité z rysích a liščích růží. Žerou lidi, především po večerech neopatrně venku pobíhající děti. Vyměňují své potomky za lidské. Někdy také své dcery (syny obvykle nemají, kromě Vorarlberska), posílají do služby k lidem. Ani ne proto, aby se lesní slečny něco naučily, jako spíš ze strachu před jejich otci, jimiž jsou (ne ve Vorarlbersku) lesní obři. Mladá Fängge se ovšem vždy, jakmile se dozví, že les přišel o jednu dryádu, mezi stromy vrací.
K jejich oblíbeným zvířatům patří kamzíci, píše se někde. Ty ovšem místo krav chovají a jako jízdní zvířata užívají Fänggen odlišného druhu, malí, ale velmi silní trpaslíci, domovem v jeskyních a skalních dírách, a tudíž náležící jinému elementu.
31.12.2023
Tréo-Fall
Skřítci z francouzského ostrova Ouessant (na mapě hledejte nedaleko bretaňského pobřeží). Tančí za měsíčního svitu na útesech; kdo se k jejich tanci připojí, bude odměněn, kdo by se jich dotkl, odnese si to. Tedy nic nového pod Sluncem. Vlastně pod Měsícem. Stejně jako fakt, že někdy poslechnout výzvu k hopsání nemusí být zrovna nejlepší nápad.
31.12.2023
Jackalope
Existuje celá řada živých tvorů, jejichž vzhled je mimo lidské chápání. Někdy je pak mimo lidské chápání i fakt, že existují jedinci, ochotní v takové tvory věřit. Jenže když se podíváte na takovou žirafu... Ono je nakonec jedno, zrodila-li tvora příroda, fantazie, špatný popis nebo vtip. Prostě tu je, aspoň někdy a někde. Proto – a pro tu a tam vznesené dotazy – mají své místo i tady.
Jackalope, česky Zajdalen, patří k nejznámějším. Také velmi starým, zajíce s parožím pozorovali lidé už v šestnáctém století, jak dokazují ilustrace vědeckých děl té doby. Na rozdíl od Jackalopa existenci druhu lepus cornutus brali tehdy vzdělaní lidé za danou, s jeho popisem jako první odbornou veřejnost seznámil Conrad Gessner ve svém díle Historiae animalium.
Populárnější severoamerický příbuzný evropského rohatého zajíce je tvor se slabostí pro alkohol, které je pak užíváno při jeho lovu. Ten není bez nebezpečí, proto se lovcům doporučuje chránit si nohy návleky z komínových trubek.
Jak dřevorubci a pastevci dobře vědí, dokáže tenhle tvor napodobit jakýkoliv zvuk, tedy i lidský hlas; rádi prý jackalopi zpívali (tenorem) spolu s lidmi u večerních ohňů. Ovšem z bezpečí tmy.
Nejsou příliš četní, navzdory pověstné plodnosti svých biologických příbuzných se zajdaleni množí pouze ve světle, provázejícím elektrostatické výboje (čili když se za bouřky blýskne). Paroží jim při té činnosti taky trochu překáží.
Ozdoba hlavy mimochodem není antilopí, jak by jméno, složené ze slov jackrabbit a antelope (zajíc a antilopa) napovídalo, patří vidlorohovi, zástupci specificky americké čeledi sudokopytníků, bližší víc žirafám než gazelám. A když už jsem vás dotáhl k zoologům, pak ze zajetí suchopárné vědy jen tak neutečete.
Je možné, že potencionální parohy opatření evropští i američtí zajíci byli jedinci, postižení virem Shope papilloma, který mimo jiné způsobuje vytváření rohovinových výrůstků. Podivná kořist zůstala v paměti lovců, slovo dalo slovo, a nový druh byl na světě. Jak už bylo, koneckonců, připomenuto hned v úvodu. Pradávno tomu, na sklonku miocénu, tedy nějakých pět milionů let před vašimi prvními narozeninami, ovšem žilo na území dnešní severní Ameriky zvíře, které by parohatého zajíce připomínat mohlo i bez chorob. Byl to sice hlodavec, což králíci a zajíci nejsou, ale kdo to pozná, že? Nebo rozlišuje. Sviště, ovšem opatřeného dvěma výraznými rohy, připomínající Ceratogaulus. Ale to jen tak na okraj, ať jste chytřejší.
Jackalope se stejně jako další prazvláštní tvorové a bytosti stal i zástupcem bohatého světa (alkoholických) nápojů. Tentokrát ne jen jedné značky, ale rovnou celé společnosti. V logu a ve jméně ho má Jackalope Brewing Company, adresou Nashville, Tennessee. Kromě toho, že jde o (aspoň v Americe) první pivovar založený ženami, může tuzemského čtenáře zaujmout i jeden ležák z jeho nabídky: plzeňské Šárka. Tedy Sarka. Pivo, jak dámy přiznávají, pojmenované po „české bojovnici, která se svými dívkami přemohla muže poté, co je nalákala na medovinu.“
Evropský Lepus cornutus podle švýcarského lékaře Felixe Plattera (1536-1614), Public domain, via Wikimedia Commons
7.1.2024
Wolpertinger
Zaječí hlava, veverčí tělo, bažantí křídla a na hlavě parohy, to je Lepus cornutus bavorských lesů. Pro vyjmenované, dobře obstaratelé části, z nichž se skládá, bývá i dnes docela často k vidění. Preparovaný.
Plaché zvíře může chytit pouze mladá pohledná dívka, a to, je-li do přírody doprovázena mužem, znajícím vhodná místa. Někomu zase stačí posolit zvířeti ocásek solí, čímž ho zastaví, jindy je zapotřebí úplňku, svíčky, pytle a lopaty. Existuje i svědectví o vysokohorském Wolpertingerovi, jenž má na jedné straně nohy kratší (podobně jako Dahu), a toho prý stačí jen vyplašit, aby se lekl a otočil. Pak, logicky neudrživ rovnováhu, padne.
Coby všežravec, živí se faunou i flórou. Bavoráci jsou pro své tvrdé hlavy v bezpečí, měkké pruské lebky Wolpertinger snadno rozlouskne.
Jak vidět, plní stejnou funkci jako jeho zaoceánský příbuzný.
7.1.2024
Gowrow
Přerostlá šestimetrová ještěrka z Appalačských hor. Zelené šupiny, plovací blány mezi prsty, malé rohy. Snáší vejce velké jako soudky piva, ještěřičky pak nosí matka ve vaku. Žije v jeskyních, ven vylézá jen na lov jelenů, ovcí, koz a lidí. Nepohrdne ovšem žádným soustem, což se stalo osudné jedné z nich, která sežrala celý vůz sušených jablek a nevešla se pak do své díry. Obluda, která je jinak schopna otřást zemí a zvednout vysoké vlny, se tak stala snadnou kořistí. Sloužila jako exponát, vystavovaný na trzích. Zvědavé obecenstvo, očekávající monstrum, prý bylo zaskočeno děsivými zvuky, střelbou a výkřiky. Před stan se pak vybelhal zkrvavený muž, aby vykřikl: „Zachraň se kdo můžeš, gowrow se utrhl!“
Zvědavci prchli, aniž cokoliv viděli, a aniž si nechali vrátit vstupné.
Nepřipomíná vám to někoho?
Ačkoliv – jak lokalita napověděla, jde o jedno z podivuhodných zvířat arkansaského folkloru, napovídají některé znaky původu staršímu, předpřistěhovaleckému. Od ostatních ho též odlišuje vážnější zájem, jehož se gowrowovi dostalo. Mršinu v roce 1897 uloveného netvora prý chtěl William Miller, obchodní cestující, který doupě nebezpečného zvířete našel a na lovu se podílel, poslat do Smithsonova institutu.
Neposlal. Nebo se zásilka ztratila cestou, kdo ví.
7.1.2024
Deng
Démon vzduchu súdánských Nuerů. Byť spojovaný nejčastěji s chorobami, což zástupcům tohoto elementu přisuzují lidé celkem běžně i v jiných končinách, počítá se k entitám váženým a důležitým. Je, koneckonců, synem samotného Nejvyššího, bytosti, známé jako Kwoth. Zabývá se různými profesemi a vystupuje v různých podobách, což se pak odráží v jeho konkrétním jméně, kupříkladu Deng yier (říční), Deng jaangni (Dinků, kmene příbuzného) nebo Deng jiir (cizinců, jimiž jsou – nebo bývali – nejspíš myšleni příslušníci sousedního ne tolik příbuzného národa Jur Modo). Deng Kwoth je pak jeho titul univerzální a nejuctivější.
Zmínění Dinkové znají Denga, syna Nejvyšší bytosti, který sestoupil mezi lidi, také. Většinou si ho spojují s deštěm, ale i pro ně nabírá nejrůznější podoby.
14.1.2024
Col
Další z démonů povětří, jejichž existenci potvrzuje animistická víra súdánských Nuerů. Je spojován s deštěm a blesky. Taky s nebeskou řekou. Se stromem, česky – když už to musí být – uváděným pod jménem kordie, (ne, ta odrůda třešně to není), vědecky Cordia.
Jeho podstatou jsou colwic, aneb duše lidí zabitých bleskem.
14.1.2024
Nai
Tenhle větrný démon je určitým způsobem spjat se pštrosy, určitý způsob pak představuje peří velkého běžce. Nuerští lovci, kteří si takovou trofejí zdobili své příbytky, se nijak neobávali vyřizování účtů za zabitého ptáka; o to podstatné se postarali, o ostatní nejevil démon zájem. Posednutí naiem, k němuž někdy (z neloveckých příčin) docházelo, bylo ovšem nutné promptně vyřídit, jinak mohlo mít smrtelné následky. Obvykle se zatím účelem obětovalo při příslušném rituálu vhodné zvíře.
14.1.2024
Ugallu
Kdybych začal psát klínovým písmem, bylo by hned jasné, že jde o tvora z pradávných dob sumerské kultury. Démon se lví hlavou a ptačími (původně člověčími) nohami, představitel bouře (akkadsky ūmu rabû) se často vyskytoval na amuletech, dodávajících zajištění při velmi nepříjemných životních situacích. Ochranu poskytoval též význačným stavbám. Lví démon na nich míval často v jedné – pozdvižené – ruce dýku, v druhé kyj.
Jeho rodičkou byla Tiamat, a původním smyslem existence přivedení mladší božské generace k pořádku. Což, jak víme, nevyšlo, a Ugallu, stejně jako další deset monster, nakonec posloužil vítěznému Mardukovi.
14.1.2024
Mehet-Weret
Z hlediska existence světa a jeho běhu převelice důležitá osoba. Ačkoliv její jméno znamená Velká potopa, nejde v tomto případě o nic výhružného, zničení lidstva uvádějícího. Právě naopak. Každoroční záplavy na Nilu znamenaly v dávných dobách pro tamní osídlení příval úrodného bahna (jak šla doba, a lidí přibylo, stávala se naopak nepravidelná, do extrémů suchých i mokrých zabíhající situace nevýhodnou, proto je řeka dnes spoutána dvojicí Asuánských přehrad). Mehetveret (Methurt) ) ovšem nepředstavovala ani řeku ani vodu. Byť byla jednou z těch, kteří měly záplavy na starosti, sloužila ve funkci ještě zásadnější. Přivedla na svět Slunce. A přivádí ho dodnes, každé ráno poté, co nebeská bárka zdolá nebezpečnou cestu podsvětím.
Bývala v úzkém spojení s mnohem populárnějšími bohyněmi Bastet, Hathor a Eset, pročež je její jméno někdy považováno za přídomek zmíněných dam. Které jsou z určitého pohledu podobny jedna druhé, jen (vlivnějších) uctívačů měly v důležitých dobách víc. Také kráva Velká potopa byla někdy nazývána Okem Ré. Byla též božstvem nebeským, v tomhle postavení je ovšem mnohem populárnější Nut. Tady nám už do starých egyptských mýtů lezou ještě starší egyptské mýty. Někdy ani nešlo o sňatek z rozumu dvou sousedů, případně starousedlíků s přistěhovalci. Někdy po předcích prostě zůstaly jen obrazy a jména, s nimiž bylo nutno se vyrovnat. Nejen dnešní vykladači mají potíže se správnou identifikací starých příběhů. I jejich předchůdci je měli.
Ilustrace: Eternal Space, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
21.1.2024
Aani
Zvíře, zasvěcené bohu Thovtovi byl pavián. Tedy dle výkladů něco jako pavián, ovšem s psí hlavou, uváděný dnes jako Aani. (Připomínka: ani hieroglyfické písmo, ani následné a další možnosti zápisu zvuku původem z Egypta a Blízkého Východu nepovažují samohlásky za důležité a nepoužívají je). Tenhle skoro pavián vlastně je úplný pavián, a to středoafrický pavián babuin, jehož vědecké jméno – Papio cynocephalus – jistou psohlavost potvrzuje. (Připomínka: někdy je kachna prostě jen kachna.)
21.1.2024
Kulullû
Rybí muž (později žena), kterého původně přivedla na svět Tiamat za již známým účelem zachovat staré pořádky. První zaznamenaná představa mořského pána (později panny), tedy od pasu nahoru běžný Mezopotámec, od pasu dolů ryba.
21.1.2024
Uridimmu
Pokud označujeme humanoidy s psí hlavou psohlavci, pak tenhle Tiamatin potomek je lidohlavec. Pes s člověčí hlavou. Pro tuto nezvyklost převeden pozdějšími kulturami do opačného provedení.
21.1.2024
Ghilane
Prapodivné národy nenacházeli lidé nejen v dobách staro- a středověkých. V týdeníku New York Farmer and Mechanic, v čísle z 15. listopadu 1849 nalezneme převzatý článek o podivuhodné rase Afričanů z jižního Súdánu (nebo tam někde). Malí vzrůstem, výjimečně pět stop, tedy metr a půl, dlouhých hubených paží, pokřivených těl. Nosy široké, rty masité, chodidla plochá.
A teď to nejdůležitější.
Ocas. Nedlouhý, ale chápavý. Jsou jím obdařeni všichni ghilanové, muži i ženy.
Člověk by podezíral plukovníka Ducoureta, který nám zprávu o kmeni kanibalů, považujícím zajatce v bojích se sousedy za delikatesu, že se nechal zmást zmateným popisem některého z opičích druhů. Jenže tenhle patrně první Francouz, který vykonal pouť do Mekky (a přijal jméno hadží Abel-el Ilamid-Bey) se se zástupcem oné prazvláštní rasy osobně setkal. Právě v Mekce, kde léta páně 1842 pobýval, a kde často navštěvoval tamního emíra. Bellal, jak se z Afriky přivezený emírův otrok jmenoval, žil v té době v Arábii už patnáct let, a stal se zbožným muslimem, který zvyky svého rodu hodil za hlavu (přesto prý bylo nutné dávat pozor, aby se neocitl ve společnosti syrového masa). Věrný a poctivý služebník.
Hovořící dobrou arabštinou. Jaký větší důkaz byste chtěli?
28.1.2024
Tangande
Ať už se převtělí do krokodýla, želvy, zajíce, levharta nebo jiného místního zvířete, obývá tangande, ochranný duch mosijské vesnice vždy místní posvátný háj. V něm je příslušný zvířecí rod, byť by byl jinde běžně loven, přísně chráněn, aby nešťastnou náhodou někdo ochránce nezabil. Stejně nedotknutelné jsou i tamní stromy, ba i spadlé uschlé větve. Odnést cokoliv by znamenalo velké problémy. A kdyby snad háj nedejbohové vyhořel, znamenalo by to katastrofu. Dovnitř pak nesmí žádný cizí člověk. Jak bylo zvykem ještě v době, kdy byla dnešní Burkina Faso součástí Francouzského Súdánu (neplést s východoafrickým Súdánem, ten leží na opačné straně kontinentu), bránilo se vstupu lidem do vesnice nepříslušícím, i násilím.
28.1.2024
Nyiragongo
Aktivní – poslední roky nebezpečně – konžská sopka Nyiragongo je v místních pověstech domovem hříšných duší. Poctivci pak odcházejí na Karisimbi (sopku již neaktivní, což ovšem v tomto případě žádnou roli nehraje. Spíš skutečnost, že její vrchol bývá v zimě – jižní polokoule, tedy za našich letních měsíců – pokryt sněhem).
Dnešní geologickou charakteristiku hory i její jméno je ale výsledkem souboje dvou mocných bantuských duchů, Ryang’ombeho s jeho zapřisáhlým nepřítelem Nyiragonem. Ten byl adresou na (v současnosti bývalém) vulkánu Mikeno, zatímco protivník sídlil na (dnes vyhaslé) sopce Muhavura; při zápase rozštípl Ryang’ombe vrchol nedalekého kopce (devět kilometrů vzdušnou čarou), Nyiragonga vhodil dovnitř a zasypal kamením. K existenci takhle přišlo mnoho hor chrlících roztavenou horninu, od středomořských po novozélandské, aneb: každá doba přeje v onom čase nejsnadněji pochopitelnému výkladu.
28.1.2024
Cambiel
Podobně jako roční období (nebo prakticky každá řada významných a specifických objektů, pravidelně se opakujících událostí i zásadních okamžiků) taky dvanáct kalendářních měsíců má své správce. V křesťanské tradici anděly strážné.
Leden v tomto seznamu, který byl vyloven z Davidsonova slovníku A dictionary of angels, including the fallen angels, zastupuje Cambiel. Anděl nepříliš známý (možná proto se z bezpečnostních důvodů uvádí na tomto místě – tedy v závorce – i Gabriel). Jinak též představitel zvířetníkového Vodnáře.
4.2.2024
Barakiel
Serafín, odpovědný za únor. Taky za znamení Ryb a planetu Jupiter a znamení Štíra. Kníže Druhých nebes. Představený andělských zpovědníků. Archanděl, velící všem strážným andělům. Blesk boží. Ochránce manželství a rodiny. Konvertitů a lidí, co se narodili v sobotu.
Naložili mu toho docela dost, nemyslíte?
4.2.2024
Malchidiel
Kromě března má tenhle anděl na starosti i znamení Berana. Bývá vyvoláván i okultisty, a to nejméně od šestnáctého století, a zejména v souvislosti s láskou (jasně, jaro).
4.2.2024
Asmodel
Znamení býka, měsíc duben. Kdysi velitel cherubínů, dnes démon.
4.2.2024
Ambriel
Náleží k Trůnům, a kromě května chrání také proti zlým silám. Na hvězdném nebi si ho dejte dohromady s Blíženci. Věštíte-li z karet (tarokových), potom vězte, že je podle Aleistera Crowleye ve spojení s Královnou pohárů.
4.2.2024
Muriel
Vedoucí skupiny andělů, zvaných Panstva. V kalendáři příslušný červnu, ve zvířetníku Rakovi. Dalším polem – přesněji úsekem – činnosti je třetí hodina dne (na niž dohlíží pod pseudonymem Veguaniel). Okultisté se k němu obracejí směrem jižním; pokud je invokace úspěšná, doručí anděl mágovi létající koberec.
4.2.2024
Verchiel
Ačkoliv je andělů nespočetně, sedí vybraní jedinci hned na několika židlích najednou. Verchiel, jiným jménem Zerachiel, spravuje Slunce, velí Mocnostem, představuje znamení Lva.
Taky má na starosti červenec, abych nezapomněl.
4.2.2024
Hamaliel
Kníže andělského řádu Sil Hamaliel střeží srpen. Pro astrology Pannu. Odpovídá taktéž za porod, domácnost a sklizeň.
4.2.2024
Zuriel
Jeden ze sedmdesáti ochránců novorozenců je jinak ve vysoké funkci hlavy Knížectva. Vyjma uvedené a dohledu na měsíc září je také schopen léčit lidskou hloupost.
4.2.2024
Barbiel
Anděl. Bývalý anděl. Démon. Nehodící se škrtněte. Okultistům spravuje znamení Štíra. Coby archanděl též dohlíží na měsíc říjen a lidské genitálie, jeho kamenem je ametyst. Coby démon poslouchá povely Ssarssaielovy, a přivolán (prozrazuje dr. Faust ve své Magia Innaturalis) je schopen přinést zpět ukradené věci. Někdy včetně zloděje.
(4.2.2024)
Adnachiel
Střelec (astrologické znamení), listopad (měsíc). Velení andělů, míněna ona nejnižší sorta nebešťanů dle uznávaného třídění, sestaveného Pseudo-Dionysiosem Areopagitou. O tuto funkci se dělí s Falegem.
(4.2.2024)
Hanael
Sláva Boží znamená jméno tohoto archanděla. Už se tu objevil pod jménem Anael jako osoba odpovědná za čtvrtek (a Venuši a dopravu Enocha na nebesa), tady přidáme další jeho povinnosti: měsíc prosinec a znamení Kozoroha. Těch jmen, respektive přepisů a variant, má docela dost: Haniel, Anafiel, Hamiel, Onoel, Simiel...
Pro dnešek stačilo.
(4.2.2024)
Dumuzi
Dobře (doufám) si pamatujeme, jak to s vegetačními bohy a idoly chodí. Jaro, léto, dožínky – a odchod. Mezopotámský bůh pastevců a mléka Dumuzid – později populárnější pod jménem Tammuz – měl v referátu též růst rostlin, což mu přidalo do gesce i jaro. Čímž se zařadil (vlastně postavil jako jeden z vůbec prvních takových) mezi zmíněné.
Pořád nic dnes a místně nezvyklého.
Tak, a teď si představte Blízký východ v letních měsících. Vedro, sucho, nepříjemno... ano, správně. Zatímco jinde představitelé plodnosti trávili v podsvětí zimu, v Sumeru přišel jejich čas na opačné straně kruhu. Dumudiz umíral na počátku léta. Aby se po čase vrátil.
Mohl si za to vlastně sám. Protože si vybral za manželku bohyni Inannu.
Volila tehdy mezi rolníkem a pastýřem, tenhle spor dvou kultur je dobře zaznamenán v dodnes dochovaných básních.
Rolník Enkimdu měl zprvu větší šance, Dumuzid s pomocí budoucího švagra Uzua ale jeho nabídku vždycky přebil, což mu nakonec Inanninu ruku vyneslo. A budoucnost poznamenalo. Manželka se totiž vypravila do podsvětí. Pro ukradené šperky, aby z jeho vedení odstranila sestru Ereškigal, některé další verze opatrně mlčí (respektive musí mlčet, protože se zápis zápletky nedochoval). Záměr nevyšel, měla tam dole zůstat sama, ale podařilo se jí vzít nohy na ramena. Když z podsvětí prchala, strhli démoni zpátky Dumuzida namísto ní.
Později se situace uklidnila, a polovinu roku trávil bůh se svou první manželkou, zatímco tam dolů putovala jeho sestra Geštinanna, bohyně zemědělství a plodnosti (a výkladu snů, ale to teď necháme stranou, byť jeden takový, zmiňované události podobný, bratrovi analyzovala). V nejstarších verzích mýtu – který má různé verze a opakuje se nejen u sousedů – ovšem byla Dumuzidova smrt definitivní. Stejně jako příčina jeho pobytu v záhrobí: ačkoliv se nabídl věrný služebník Ninshubur, Inanna prý démonům nastrčila místo sebe (a vyrovnala se tak s jeho nevěrou) právě manžela.
V každém případě byl kult umírajícího a vracejícího se boha velmi populární. Natolik, že přesáhl hranice prostoru a času, měl své následníky v Akkadu a sousedství, později i v Levantě a v Řecku, odkud je jeho protagonista známý jako Adonis.
11.2.2024
Gallu
Prominentní mezopotámští podsvětní démoni. Nesmlouvaví. Nejí ani nepijí, nikdy nepoznali radosti manželství a rodičovství. Byli to právě oni, kdo místo Inanny stáhl zpátky do podsvětí jejího manžela Dumizida.
Jiný mýtus ovšem zmiňuje dva gallu, vyslané Enkim právě na pomoc Inanně. Přivedli ji zpět k životu, což tak docela jejich funkci nesluší. Ono je to ale všechno hrozně dávno, víc než pět tisíc od vzniku a čtyři tisíce let od zániku Sumeru. To se o entitách, pro jejichž uklidnění se obětovalo jehně, může tichou poštou navazujících kultur donést cokoliv.
Gallu, vlekoucí Dumuzida do podsvětí:
British Museum, Public domain, via Wikimedia Commons
11.2.2024
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
.png){kind=link}
