Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Indra

Indra na Airávatovi

Podobně jako mnoho někdejších božích prominentů, kteří se podíleli na výstavbě světa, čekal i hinduistického Indru obvyklý osud otce zakladatele.

V čase védských mýtů byl nejvyšším bohem, vládcem světa i přidavačem při jeho tvoření. Přináleželo mu počasí, reprezentované především bouřemi a vláhou, však také musel bojovat s démonem Vritrou, který si kdysi usmyslel zadržet veškeré světové vodstvo (o což, jako o vysvětlení katastrofálního sucha, se pokusili třeba i Austrálci či severoameričtí Algonkinové). Byl neohroženým a neporazitelným bojovníkem. Čtyřrukým, to není v indických legendách nic zvláštního. Jeho oblíbenou zbraní je vadžra, hromový klín, běžná to výbava většiny hlavních bohů. Kromě toho vlastní dopravní prostředek v podobě bílého slona Airávaty a manželku Indrání.

Ta patří do několika skupin bohyň: do sedmičky božských matek, které se později staly zlými silami, osmičky matek žárlivých a k devítce vysoce ceněných astrálních bohů. Jako žárlivce se jí říká Aindrí. I ona má svého slona (případně lva), a také tisíc očí.

Sotva stvoření i boje o záchranu světa skončily, nastoupila nová generace a stvořitel se odebral do důchodu, to platí téměř pro všechna náboženství. Jak už jsem kdysi poznamenal, lidé jsou plemeno věčně nespokojené a v kontrastu velkých příběhů minulosti s krutostí všedního života si někdy pokládají nevhodné otázky. V tomto případě to byla trojice Brahma, Višnu a Šiva, která věřícím vyhovovala lépe. Z Indry se tak stal velitel ozbrojených božích sil, hlava nižších bohů a velekrál velekrálů, střežících světové strany. On sám se stará o tu východní, kterou pro buddhisty střeží Dhrtaráštra, buddhisté ovšem Indru znají také, většinou mu říkají Šakra (což je jedno z jeho epiteton a znamená Mocný), a i podle nich sídlí na hoře Méru a vládne třiatřiceti bohům. I slavný boj s Vritrou byl v pozdějších dobách nepatrně upraven a z Indry se v příběhu stal trochu zbabělec, který by se neobešel bez Višnuovy a Šivovy pomoci. Ale tak už to někdy chodí.

Nejznámějším z mnoha Indrových potomků je Ardžuna (někdy převtělení Višnuovo), jeden z nejslavnějších a nejznámějších indických hrdinů, jeho matkou ovšem nebyla zákonná manželka Indrání, ale princezna Kuntí.

10.8.2008

Rejstřík: Indie Bohové

Nue

Dnešní exkurze do světa nadpřirozených bytostí povede sálem japonských sbírek. A začne u v pověstech ne neobvyklého kombinovaného tvora.

Nue je jedním takovým, fantazie ho slepila z několika běžných zvířat. Hlavu má opičí, tělo psíka mývalovitého, nohy tygří a místo ocasu hada. Není to ale vzhled, kterého bychom se měli při návštěvě vzdálených ostrovů bát, nue totiž přináší nemoci a neštěstí. Za tím účelem se umí přeměnit v temný oblak a nenápadně plout po nebi, zprávy o tom pochází z nejvyšších kruhů. Jednou z jeho obětí byl i císař Konoe, sužovaný hroznými nočními můrami. Naštěstí si někdo všiml již zmíněného temného mraku, který se na střechu paláce v Kyotu snášel vždy ve dvě v noci, takže pro samuraje jménem Minamoto no Yorimasa nebyl problém ve zmíněnou hodinu nastoupit a lukem oblak sestřelit. K nohám mu samozřejmě padl mrtvý nue v oné zvláštně zvířecí podobě.

17.8.2008

Rejstřík: Japonsko Monstra Démoni nemocí

Harionago

Dalším japonským exponátem je žena. Nebezpečně krásná. Taky nebezpečně nebezpečná. Objevuje se v provincii Ehimo na ostrově Šikoku, kde u cest číhá na kořist. Pochopitelně na mladé muže.

Jen se nějaký takový objeví, harionago se na něho usměje. Když jídlo úsměv opětuje, vstupují na scénu démončiny vlasy. Ty jsou tím podstatným, co lze o harionaze povědět, jsou dlouhé, posázené ostrými trny a nepovlávají jen tak ve větru, démonka je ovládá stejně jako jiné končetiny. Což z nich činí ideální zbraň.

17.8.2008

Rejstřík: Japonsko

Rukorukobi

Přes den vypadají tihle démoni docela jako vy nebo já (tedy pokud jste člověk, samozřejmě). Ale v noci ... Za slunečního svitu je nepoznáte, mnohdy žijí čilým společenským životem, a ani jejich životní partner netuší, že po soumraku vyrážejí strašit.

Za tím účelem umí změnit obličej (většinou do podoby japonských skřetů oni) a také opravdu pořádně natáhnout krk. Pozornost věnují zejména opilcům a bláznům, což jsou i jinde obvyklé cílové skupiny nejrůznějších bubáků. Jiným ovšem nedělá těžkou hlavu děsit kohokoliv

Povídá se, že původně byli rokurokubi lidmi, jejichž karma je nechala převtělit do strašidel; mnoho buddhistických nadpřirozených bytostí je stejného původu, například préta. Takoví se pak chovají jako upíři a lidožravci, je ovšem pravdou, že občas si můžete rukorukobi splést s mnohem nebezpečnějším nukekubim. Tak už to bývá. Naopak mnohem méně nebezpečný japonský skřítek tanuki pro změnu občas napodobuje dnešního dlouhokrkého hosta, aby si z lidí vystřelil.

Touha po běžné člověčí existenci působí některým z démonů nesmírnou bolest, jak se pokouší vzepřít osudu, jiní se natolik sžili se svou denní podobou, že ani netuší, kým doopravdy jsou, jen mají jaksi znepokojivé sny, v nichž (díky natahovacímu krku), vidí své okolí z nepřístupných míst.

17.8.2008

Rejstřík: Japonsko

Garmr

Severský příbuzný řeckého Kerbera, známější bez onoho obvyklého -r na konci. Stejně jako již zmíněné středomořské vícehlavé psisko, i jeho skandinávský kolega je strážcem podsvětí Helheimu. Cesta do něj vede skrz jeskyni Gnípa, kde čtyřoké psí monstrum s věčně krvavou hrudí poctivě hlídá; jak už ale bývá v mýtech zvykem, vždy existuje nějaká možnost, jak takového strážce obejít, ať to bývá lstí, nebo i silou. Seveřané tuto možnost mají také, kupodivu oproti sobě obvyklým drsným způsobům je svázána s dobročinností. Kolem Garma totiž může projít jen ten, kdo mu podá kus koláče podsvětní vládkyně Hel, kterýžto zákusek získá pouze člověk, který obdaroval chudé chlebem.

Každé cti dbalé monstrum skandinávské mytologie má v záznamu likvidaci jednoho z hlavních bohů při Ragnaroku. Ani Garm netrhá partu, jeho obětí má být bůh války a spravedlnosti Týr – ti dva se zabijí navzájem. Občas bývá zaměňován s Fenrirem, možná proto, že v některých záznamech o konci světa i on přetrhá pouta (někdy je uváděno, že je v předpodsvětní jeskyni přivázán). Ale to už se v příbězích, pocházejících z hlubin času, stává.

24.8.2008

Rejstřík: Psi Skandinávie

Surma

Z Garmova sousedství, tedy z Finska, pochází Surma. Stejně jako on je strážcem brány do podsvětí, v tomto případě Tuonely. S doširoka otevřenou tlamou, aby mohl bleskurychle sežrat procházející, s hadím ocasem a vybaven baziliščí schopností petrifikovat pouhým pohledem, stráží jednak vchod, aby se do Tuonely necourali živí lidé, jednak východ, aby na svět nevyběhla Smrt. Sám je pak personifikací náhlé násilné smrti, a kromě hlavního pracovního poměru je taktéž hlídacím psem příbytku bohyně smrti Kalmy.

24.8.2008

Rejstřík: Psi Finsko

Pesanta

O dalším nadpřirozeném psu mám informace pouze z Wikipedie, bez dalších pramenů, ale budiž. Podle uvedeného zdroje je pesanta velké, černé a chlupaté psisko s ocelovými drápy, které o půlnoci leze do katalánských domů, aby se uložilo na spáčovu hruď a tížilo ho, přivolávaje tím noční můry. Někdy prý mívá podobu kočičí a pak tomu už rozumím naprosto dokonale. Taková kočka domácí si s vrozenou druhovou schopností umí opravdu dokonale najít nej(ne)vhodnější místečko ke spaní, takže pro zážitky, jaké ve spojení s pesantou popisují Katalánci, nemusíte až do Španělska.

24.8.2008

Rejstřík: Psi Španělsko

Ananse

Pavouci obvykle nepatří mezi nejoblíbenější tvory, dokonce ani v legendách, které často tolerují nejrůznější zjevy. Jenže osm chlupatých noh je osm chlupatých noh a pohled přes zvětšovací sklo taky na klidu nepřidá. Přesto existují výjimky, kupříkladu ašantský božský pavouk Ananse.

Jeho nejdůležitějším počinem bylo spředení vlákna a utkání prvního člověka, kterého následně nebeský bůh Ňame oživil. Za pomoci stejného výrobního postupu pak ti dva stvořili celou první generaci nových obyvatel země, dál už množení pokračovalo běžným způsobem. A pavouk se stal člověčím idolem, aby nikdo nezapomněl, že se díky jeho nebeskému příbuznému lidé objevili na světě.

Samotný Ananse pak působil v roli poslíčka, ve funkci, kterou jinde v Africe mnohdy zastává chameleon. Nosil do nebes přání a stížnosti, ale díky svých schopnostem se neomezoval jen na to; když si kupříkladu lidé stěžovali, že si jen těžko mohou odpočinout od práce, když neexistují časové hranice, pustil se boží pavouk do díla a utkal den, noc a nebeská tělesa. Nahoře se to příliš nelíbilo, ale dělení dne už bylo na světě a lidé si mohli odpočinout. Jenže byli (a jsou) to lidé. Takže další zpráva, kterou Ananse nesl bohům, byla stížnost na to, že v noci je tma, ve dne zima. Že slunce, které proti chladu stvořil spálilo zemi, že následné ochlazující deště způsobily potopy (proto jako dodatečné stvořitelské práce vznikla jezera a řeky, aby se voda měla kde shromáždit). A teplý vítr, který měl po povodních vysušit zemi, byl příliš teplý ...

Těžko říci, jestli Ananse tlumočil věčné lidské nářky neutrálním tónem, nebo se potají bavil božím zoufalstvím nad dalšími a dalšími požadavky, jisté je, že od doby, kdy se stal zetěm Nejvyššího boha, protože se mu podařilo svést jeho dceru, si troufal čím dál tím víc, až nakonec dostal padáka. Vlastně zlatý padák, protože byl odejit do funkce prvního krále lidí.

Jeho vláda přinesla mnoho novinek, zvláště v oblasti agronomické, Ananse naučil své poddané zavlažovat pole a kypřit půdu, sít obilí, předal jim vynález motyky. A zajistil tak kladný vztah Ašantů k oněm jistě zajímavým, přesto pro nás ne zrovna vábným osminohým potvůrkám.

31.8.2008

Rejstřík: Západní Afrika

Aspidochelon

Vypráví se o něm mnoho historek (pravda, často bývají jen převyprávěním jedné jediné). Aspidochelon, nebo dle jiných Fastitokalon, je obrovská velryba, jejíž hřbet připomíná písečný ostrov. Svatý Brendan u jednoho takového přistál (ten ovšem pojmenoval následně odhalené monstrum jasconiem), i Sindibád prožil podobnou situaci, stejně jako nejmenovaní, revmatismem prolezlí mořští vlci na odpočinku, kteří dramatickým líčením svých někdejších zážitků udivují důvěřivé suchozemské krysy.

Aspidochelon je tedy variantou známějšího leviathana, přisuzuje se mu ovšem cílená zlomyslnost, s níž vyčkává, až se na domnělém ostrůvku lidé zakotví, rozdělají oheň a uloží se ke spánku, teprve potom se potopí. Ryby – patrně mnohem běžnější potravu, než jsou námořníci – láká na sladkou vůni, která je zavede až do široce rozevřené tlamy.

7.9.2008

Rejstřík: Moře

Porco

Středověké Bestiáře znaly mnoho z dnešního pohledu zvláštních zvířat. A protože v té době lidé nepříliš milovali neznámo, často jsou ta zvláštní zvířata zvláštní jen proto, protože tehdy se obyvatelům zdálo jaksi nemožné, aby v moři nežili tvorové jiných vlastností, než ti, kteří pobíhali či poletovali nebo se plazili po souši.

Porco je tedy mořské prase, žijící u dna a ryjící do písku, stejně jako prasata suchozemská stejným způsobem hledají potravu v půdě.

7.9.2008

Rejstřík: Moře

Serra

Někdy pod tímhle jménem najdete mořskou pannu, čili stvoření dívčích tvarů od pasu nahoru a rybích dolů, ale tu vynechám. Ona serra, kterou zmíním, byla dělena podobně, jen k rybímu zadku patřil předek lví. Taky velká křídla. Ta mu sloužila pochopitelně k létání. Ano, máte pravdu, dnes jde o sice taky zajímavou, zato naprosto běžnou létající rybu, nejspíš o letouna rodu Exocoetus, který dokáže při úniku před predátory proletět až sto metrů vzduchem (o něco větší letucha evropská, Dactylopterus volitans, ryba jiného řádu ale podobných způsobů, se kterou se letouni často zaměňují, „ulétne“ mnohem kratší vzdálenosti). Jenže zatímco letuchy i letouni používají vzdušné cesty nad hladinou k útěku, středověká serra naopak ráda vyskakovala proti plavidlům a zakusovala se do nich. Někdy i do námořníků.

Podle Isidora Sevillského mívala serra pilovitou hřbetní ploutev, jíž prořezávala lodní kýly, jiní staří autoři tvrdí, že s oblibou svými velkými křídly brala – doslova – lodím vítr z plachet.

7.9.2008

Rejstřík: Moře Monstra Zvířata

Uriel

Uriel

S archanděli je to těžké. V nejstarších biblických spisech nebývala jejich jména uváděna, proto se v těch pozdějších často střídali na stejné židli, nebo asistovali ve stejných příbězích. Pro Uriela, obvykle čtvrtého ze známých archandělů, to platí také.

V jednom z několika do biblického souboru nezařazených apokryfů je například uváděn ve spojitosti se známým Jakubovým tréninkem před zápasem s Ezauem, v jiném tlumočil proroku Ezrovi Boží odpovědi na jeho dotazy ohledně konce světa. Nejznámější Urielovo vystoupení je zaznamenáno v dnes tak populárním spisu Enochově, kde například vykládal historii Nefilim, potomků božích synů a lidských dcer, nebo popisoval žasnoucímu cestovateli nebeskou mechaniku. Také zodpovídal za včasnost a úspěch informací, poskytnutým Noemovi před potopou.

Mnohdy bývá zařazován mezi cherubíny a zmiňován jako strážce bran Edenu, pověstného svým planoucím mečem. Zachránil malého Jana Křtitele při Herodesově vraždění neviňátek, a podle jiných zase patří k strážcům Božího trůnu (tedy k serafínům). V čase mnohem dávnějším, totiž za egyptského zajetí, to právě Uriel kontroloval kteréže to dveře jsou označeny beránčí krví, aby prvorozené v nich nezkosila poslední egyptská rána.

V pozdější angelologii se mu dostalo tu cti být představitelem jihu, tu strážcem bran pekelných a Ohněm božím, ve středověké židovské tradici byl zase andělem, náležícím neděli a patronem básníků.

I když byl na římském koncilu v roce 745 – spolu s jinými archanděly – vyhozen z oficiálního seznamu, v němž zůstala pouze dobře známá jména Michael, Rafael a Gabriel, nijak to nebránilo například tomu, aby se o tři století později nepatřil mezi nebeské oblíbence bulharské sekty bogomilů.

14.9.2008

Rejstřík: Andělé

Tentirujo a Busgosu

Kantábrijský skřítek tentirujo má, stejně jako mnoho podobných mrňavých lidiček, špičatá ouška a nepříliš následováníhodnou zlomyslnou povahu. Specializuje se na slečny, do kterých pod rouškou neviditelnosti tak dlouho šlehá mandragorou, až jim mysl zaplaví bezstarostné a především chlípné myšlenky.

Jeho příbuzný z jiných končin Španělska, z Asturie, busgosu, také nijak zvlášť nevyrostl. Možná ještě z dob, kdy ve Španělsku žili Keltové, pochází jeho obliba v zelenou barvu oblečení; až na běžný zelený klobouček a šaty a velikost „ne větší než dlaň“, by měl patřit spíše k jiným mýtickým a folklórním figurám. Má totiž na hlavě rohy a spodní část těla kozlí, tudíž máme co do činění s miniaturizovanou verzí satyra. Taky fauna, protože busgosu má vlastnosti obou druhů: unáší ženy, chrání les a jeho obyvatele (nesnáší myslivce). Miluje škodolibé vtípky, takže někdy může vodit člověka po lese za nos, (třeba až na skálu, odkud se tento vlastní hloupostí zřítí), jindy ukázat zbloudilému cestu domů.

Jako ochránce pastýřů vyrostl v Musgosa, příjemného (a korektně lidských rozměrů) obyvatele hor, rozvážným a unaveným krokem procházejícího v mechovém kožichu krajem, hrajícího na flétnu. Hudební nástroj je to zvláštní a samozřejmě kouzelný. Mnoho pastýřů díky němu našlo svá stádečka. Nectí ho jen pro hraní, které je může varovat před nebezpečím, lidé z hor dobře vědí, že Musgoso na jaře čistí prameny, a mnoha z nich pomohl při opravách domů, stržených bouřemi. I když ho všichni viděli jen zdálky, tváří v tvář se s ním nesetkávají. A nikdy nikdo neslyšel jeho hlas.

21.9.2008

Rejstřík: Španělsko Ochránci

Haltija

O nejvyšší finské hoře, sahající třináct set metrů nad hladinu moře tu řeč nebude. Mýtický a folklórní haltija je domácí hospodáříček a ochránce obvyklého původu, čili duch kdysi žijícího člověka. V tomto případě toho, kdo ten či onen dům či dvůr založil, případně zapálil první oheň v domácím krbu, občas i toho, kdo v místě první zemřel. Ať už vznikl jakkoliv, v souladu s pradávnými zvyky chrání tento hospodáříček (neviditelný, někdy se objevující ve stejné podobě, jakou měl zaživa), především stavení, takže se s rodinou nestěhuje, folklórní tradice proto pro takový případ doporučuje vzít ze starého do nového domu trochu popela, a tím sebou i ochranného ducha.

Žádný národ ovšem nežije ve sterilním prostředí bez okolních vlivů, takže se brzy ve Finsku objevili i další dei domestici, přistěhovalci ze sousedního Švédska. Z tamního skřítka tomte se v zemi tisíce jezer stal tonttu, vousatý stařík v šedé, s červenou čapkou, který měl na starosti totéž, co haltija a navíc ještě fušoval do řemesla maahiset, až začali všichni tak trochu splývat. Strážným duchům v domě se začalo říkat Kotihaltija, protože se objevili i jiní haltijové, až se z toho jména stal termín, označující celou řadu různých nadpřirozených bytostí, podobně jako mají v přes půl zeměkoule vzdálené Barmě naty. Tuhle diferenciaci si ale nechám na někdy jindy.

28.9.2008

Rejstřík: Finsko Ochránci

Peju’lpe

Dnes už toho tito ochranní duchové příliš mnoho neochrání, protože sibiřských Jukagirů, kterým patří, zbývala před třiceti lety necelá tisícovka. Ovšem poctivě šamanistická, i přes oficiální pravoslavný nátěr. O tomto národě – sami si říkají Odulové – se předpokládá, že se kdysi vrátil ze severní Ameriky, kam přes Beringovu úžinu vydali jejich předci, aby dali vzniknout indiánskému osídlení tohoto světadílu. Soudí se tak podle jazykové izolovanosti Odulů. Jejich bohové i démoni se tedy ztrácejí v čase a do etnografických záznamů, o peju’lpe, jak už bylo řečeno, se v nich hovoří jako o ochráncích zvířat. U takové funkce je běžné, že s nelibostí pohlížejí na lovce, pokud se tito chovají neekologicky. Lov z nutnosti tolerují, stejně jako – například - kalifornští tansové.

5.10.2008

Rejstřík: Lovci a lov Sibiř

Igalilik

Kráčí po ledových pláních jako duch eskymáckých lovců. Jak je v kraji zvykem, nosí veškerý svůj majetek v pytli na zádech, i s pověstným velkým hrncem, v němž lze uvařit najednou celého tuleně. A protože jak majitel, tak i nádobí jsou povahy kouzelné, hrnec pracuje i za chůze a v pytli, takže Igalilik má vždy postaráno o hotové jídlo.

5.10.2008

Rejstřík: Lovci a lov Eskymáci

Iqiasuak

Poslední z dnešních příspěvků je duch jaksepatří, tedy člověčí. Iqiasuak býval obyčejným inuitským lovcem, přesněji nunamiutským, což je eskymácký kmen, žijící v kanadském vnitrozemí a živící se především lovem karibú. Právě v karibú se Iqiasuak proměnil, protože se mu nechtělo honit se za kořistí a dělat všechny ty otravné lidské práce.

Pobíhání po tundře skončilo samozřejmě ulovením, a to stejně lenivým eskymákem, jako byl Iqiasuak sám. Což by nebylo nic tragického, protože v běžném případě by se duše z karibú uvolnila a znovu se převtělila, jenže lovec neoddělil hlavu od prvního krčního obratle, jak by správně měl, takže Iqiasuak zůstal uvnitř. Mohl jen zoufale vyhlížet z mršiny ven a zoufat si.

Naštěstí ne všichni Nunamiutové byli jako ti dva zmiňovaní a Iqiasuak se převtělil do kapitálního kusu, takže když po čase kolem procházel další, tentokrát už poctivý a věci znalý lovec, všiml si velkého paroží i nedbale provedené práce, dokončil ji a Iqiasuakově duši se přece jen dostalo svobody.

5.10.2008

Rejstřík: Duchové Eskymáci

Saning Sari

Stejně jako je pro indické Oarony Matkou rýží Burhi Khes, mají na Jávě Saning Sari. Rituál je ovšem odlišný, Jávanci sejí nejlepší zrna na políčko ve tvaru bohyně, odtud je přesazují na vybraná pole a sklizeň z tohoto místa je pochopitelně skladována jako setba příštího roku.

12.10.2008

Rejstřík: Indonesie Polní bytosti

Gula

V Sumeru a v Babylonii bývala Gula patronkou lékařů a bohyní této profese. Přisuzovala se jí vlastnost pouhým dotykem vrátit mrtvé zpět do života a značné znalosti farmaceutické. Jejím posvátným zvířetem byl pes a manželem bůh války, větrů a lovu Ninurta.

12.10.2008

Rejstřík: Mezopotámie

Enbilulu

Ze stejné oblasti a doby jako předchozí návštěvnice, pochází i říční bůh Enbilulu. Kromě pověření dohlížet na oba důležité toky Eufrat i Tigris, které dostal při stvoření světa, má na starosti i kontrolu zavlažovacích kanálů a zemědělství, které v nejen v Mezopotámii se zavodňováním úzce souvisí.

12.10.2008

Rejstřík: Mezopotámie

Brigantia

Brigantia

Bohyně yorkshirského kmene Brigantů je jednou z mytologických příbuzných irské Brighid. Původně bývala ochranným božstvem, měla v referátu i pastevectví a dohled nad vodstvy (řeky Braint a Brent nesou její jméno), když však přišli do Británie Římané, chopila se zbraně a stejně jako u bohů polabských Slovanů u ní převládly válečné atributy. V tom duchu bývá zobrazována; krásná žena s korunou, ve zbroji a s oštěpem.

Hrdinný boj jejího lidu i silná víra v Brigantii ji také adoptoval do římského pantheonu, kde si ji spojili s pozdně kartaginskou bohyní Měsíce Caelestis (rovněž adoptovanou, její původní formou byla punská Tanit). Jako Caelestis Brigantia prožila římskou okupaci, po příchodu Anglů a Sasů a následné christianizaci se dostala až do jména země a jako Britania i jedním z jejich symbolů.

19.10.2008

Rejstřík: Keltové Anglie

Eksekju

Pro sibiřské národy je Eksekju (někdy můžete vidět i přepis exekyu) velkým orlem, který si kdysi, v dobách, kdy šamani dokázali vyléčit všechny nemoci, létal pro staré lidi a odnášel je z tohoto světa. Nebyla to situace fatální a definitivní, orel je orel a každé zvíře (byť božského původu) lze zahnat, proto mívali lovci ve výbavě i bubny, jejichž pomocí se snažili orla vyplašit.

Až si jednou jistá stařena řekla, že i když má sama namále, místo ní by v ten rok mohl Eksekju odnést starého lovce, který si zlomil nohy. Jak ale zařídit, aby přiletěl, vzal příhodnou oběť, a na ni se už nedostalo, když všichni stále bubnují jako o život? Jednoduše. V noci zapálila stan, v němž byly bubny uloženy, plán jí vyšel jen z poloviny, protože požár vzplanul tak rychle, že nestačila utéct.

Náhradu za zničené ochranné prostředky měli lovci po ruce. Stařenu zabili a z její kůže udělali buben tak hrozného zvuku, že Eksekju zděšeně odlétl navždy. A k lidem za sebe poslal Smrt, se kterou ani šamani nic nezmohli.

Eksekju ale neodešel s definitivní platností. Ze stvořitelských mýtů se přestěhoval do pověstí běžného dne. Začalo se vyprávět, že se do něho převtělují šamani při zápasech s jinými šamany nebo s démony. Po jeho stopě vyrazili lovečtí hrdinové, aby jeho krve a žluči využili při výrobě kouzelných zbraní, zkrátka došlo k přirozenému procesu přeměny mytologické bytosti, jak se začasté stává.

Zvláště v místech tak odlehlých, jako Sibiř dodnes je, do kterých se těžko importují cizí bozi z pozice síly.

19.10.2008


Makara

V australské mytologii se tak říká sedmi sestrám – hvězdám, tvořícím hvězdokupu Plejády, ale více toto jméno proslavilo indické vodní a mořské monstrum, kdysi podobné krokodýlu a později delfínovi. Slouží coby služební dopravní prostředek bohu nebeského vodstva Varunovi, stejně ho využívá i bohyně Ganga, personifikace nejposvátnější z indických řek.

Ryze praktickou Makarovou vlastností a funkcí, je rozdělování živé vody hodným lidem a mrtvé těm nehodným, a ještě zajímavější jsou perly, které má v tlamě. Pro ně se do hlubin spouští odvážní muži, ovšem nejen pro to, aby si dokázali, že jsou kabrňáci jak se patří. Perly jsou totiž (kdo by to čekal, že?) kouzelné a jejich pomocí lze dostat jakoukoliv ženu. Patří k Makarově další funkci, kterou je dohled nad smyslnou láskou (jsme v zemi která vymyslela Kámasútru). Z tohoto pohledu je více než živá či mrtvá voda v Makarově nápojovém baru mnohem žádanějším nápojem rasa, lektvar takříkajíc viagrální, který démon taktéž rozdává, a který kladně působí na mužskou potenci.

26.10.2008


Májá

Z pozice všemocné bohyně plodnosti, Matky Země, se indická Májá rekvalifikovala na bohyni klamu, mámící lidské smysly bludnou představou, že svět kolem je skutečný a ne jen Brahmova prvotní síla. K tomu je obdařena opravdu mocnými kouzly; lidská přirozenost malovat si svět na růžovo ji ovšem pomáhá mnohem více.

Stejné jméno, jako krásná a svůdná Májá, nosila i matka prvního Buddhy, kterou hinduisté znají jako Lákšmí, přídomek Májá má i krásná a nebezpečná bohyně Durga, zdá se, že tady se nám příběh trochu rozeběhl, a tak ho raději necháme utéct.

26.10.2008


Sarasvatí

Brahmova manželka Sarasvatí začínala jako říční bohyně. Tok, v němž žila a jemuž vládla, kdysi ústil do Indu, patřil k posvátným a dnes už neexistuje. Sarasvatí tedy vzala za svou jinou funkci, stala se patronkou malířů, básníků a hudebníků, v dnešní době i školáků. Její největší zásluhou je ovšem vynález sanskrtu, univerzálního indického jazyka, lidské řeči vůbec a rétoriky, proto je někdy spojována s patronkou řeči Váč. Jako jedna z nejvyšších bohyň je i bohyní plodnosti (ve všech směrech), to k říčním božstvům vzešlým z civilizací, jejichž bytí bylo založeno na záplavových rozmarech velkých toků, patří.

K jejím atributům patří kniha a hudební nástroj, jako služební vůz užívá labuti či páva a často sedí v lotosovém květu. Někdy má dvě, někdy čtyři ruce, aspoň podle portrétů, které můžete najít na řadě indických škol.

I ona v pradávných časech přispěla k vítězství nad drakem Vritrou, které si v průběhu věků přivlastňovali mnozí bohové, v tomto případě jde ale o nárok podloženější, než u jiných; pokud si vzpomínáte, tak Vritra se pokusil zkonfiskovat veškerou světovou vodu, takže mocná řeka, jejíž proud dokázal podle bájí srovnat se zemí i mocná pohoří, v roli protivníka působí jaksi přirozeně.

26.10.2008


Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? Nebo přímo konkrétní přání? Zde můžete klást požadavky . Také je tu Pátrání po bubácích, které vám může pomoci najít ty správné informace.
Můžete se seznámit i s prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy s bibliografií
Pokud chcete na jednotlivé kapitolky Bestiáře odkazovat, zde je seznam odkazů.

obsah
předchozí část
následující část

 

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist