Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sedmdesátá osmá

Ganéša

Ganéša

Čtyři ruce a sloní hlava. Vítejte v Indii.

Ganéša patří mezi nejpopulárnější z hinduistických božstev, jak mezi vlastními věřícími, tak u zbytku světové populace. Malý mužík s bříškem a žlutou pletí je patronem opatrnosti a moudrosti, nových začátků, bůh vzývaný každodenně, ať už chce člověk začít psát knihu, nebo stavět dům, ten, kdo odstraňuje překážky. V jedné ruce mívá škebli, v druhé čakru, v třetí kyj a ve čtvrté lotos. Jezdí na myši, což pro Evropana, odkojeného Pliniovým tvrzením, že slon, stvoření největší, se paradoxně bojí tvorečka nejmenšího, myši, zní trochu divně. Jenže jsme na jiném kontinentu – a pak, ta stará pověra je stejně hloupá.

Narodil se – nebo přišel na svět, chcete-li nechat prvnímu uvedenému slovu jeho běžný význam – s hlavou docela obyčejně lidskou. Jak o ni syn Šivy a Parvatí přišel, respektive jak přišel k té s chobotem, o tom se vypráví několik příběhů. V nejznámějším sledujeme Parvatí, kterou omrzel poklidný život na hoře Kailash, kde její manžel jen meditoval a pokuřoval marihuanu. Šivova manželka chce od života víc, nějaké vzrušení – ano, mocný Višnu, kdybych měla o koho se starat, koho vychovávat... Mocný Višnu bohyni vyslyší a ona porodí Ganéšu. Tehdy ještě normálního chlapce normálního vzhledu.

Nechme v tuto chvíli stranou jiné varianty (aspoň jednu další si za chvíli stejně připomeneme) a pokračujme v líčení věcí následných.

Šťastná maminka sezvala všechny bohy, ať si novorozence –  nejkrásnějšího chlapečka široko daleko, jak mámy obvykle vidí – přijdou prohlédnout. Všichni, prosím.

Všichni přišli, i novopečený strýček Šani, takto planeta Saturn a Parvatiin bratr. Ten ovšem mimino vidět nesměl, ne snad, že by nesnesl se se sestrou, ale protože manželčinou kletbou všichni, jimž pohlédl do očí, shořeli. Dával si tedy pozor, přesto, když synovečka choval, mrkl – a to mrknutí stačilo k tomu, aby novorozenci upálil hlavu.

Došlo k obecnému zděšení, naštěstí není takový úraz u boha fatální, vzala se hlava prvního tvora, který se potkal a nasadila na Ganéšovo tělo. Višnu, kdo pro náhradní vyrazil, přinesl právě hlavu sloní. S oběma kly.

I tato informace je důležitá.

Nejen výměna hlavy, ale i ztráta jednoho z prodloužených zubů, jež jsou pro slony příznačné, byla probírána a řešena z různých úhlů.

Přišel prý o jeden, když jako malý hlídal koupající se matku. Nedovolil k ní přístup ani Šivovi, bůh se rozzlobil, pustil se se synem do křížku a když ve vyrovnaném zápase nemohl jinak, zaútočil svým trojzubcem a jeden kel Ganéšovi urazil. Pro pořádek si ještě připomeňme (a tady máte výše slíbené), že podobného původu je i jedna z historek o původu; Ganéšu si prý Parvatí uplácala ze špíny, kterou setřela z těla, právě proto, aby ji měl při koupeli kdo hlídat.

Jindy se tento tělesný nedostatek přisuzuje událostem méně dramatickým. Ganéša prý vlastnoručně sepsal slavný indický epos Mahábháratu. Vlastně zapsal, ale ani to nebyla žádná legrace, protože mudrc Vjása, který se ve slavném dobrodružství vyznal, souhlasil s vyprávěním příběhu pouze v případě, že nebude nikým a ničím přerušován. Když se pak během Vjásova povídání zlomilo Ganéšovi pero, bůh neváhal a ulomil si náhradou jeden kel. Jinak by epos zůstal nedovyprávěn a tudíž nedozapsán.

Existují samozřejmě i jiné příčiny, v rámci zachování jisté kompaktnosti je ale s lítostí vynecháme. Stejně jako další a další a dal... ostatní náležitosti, jako jsou jiná Ganéšova jména a jiné dopravní prostředky, teologické teorie, nebo existenci mimo Indii. Připomeneme si jen, také ve velmi zkrácené verzi, jak přišel ke dvěma manželkám, k Buddhi (Moudrost) a k Siddhi (Obezřetnost).

Chtěl si původně vzít jen jednu – jenže se přitom dostal do sporu s bratrem Skandou (jinak též Kartikéjou, známým bohem válečným) o to, kdo se má oženit jako první. Domluvili se na závodě kolem světa; kdo první objede vesmír, vítězí a první bude též mít tu čest vstoupit do svazku manželského.

Skanda osedlal svého páva a okamžitě vyrazil, Ganéša se podíval na svou myš a okamžitě si uvědomil, že pokud nepřijde na nějaký trik, skončí na pěkném druhém místě.

Ponořil se proto raději do studií – a než se bratr na pávu vrátil, měl jasno. V cíli, v němž se shromáždila celá řada božských diváků, obkroužil na své myši přítomné rodiče Šivu a Párvatí. Pak sestoupil a prohlásil, že úkol splnil, vyhrává a žení se. Své tvrzení vůči rozhořčeným výtkám obhájil kategorickým prohlášením: Svět přece vychází ze Šivových představ. Objel jsem svět.

Taková tvrzení nemusí být mezi bohy jen filozofickým paradoxem, na základě této teze bylo skutečně Ganéšovi přiznáno vítězství. Mohl přivést matce snachu jako první, což také udělal – a vzal si za své rovnou obě nevěsty.

 

Obrázek Ganéšy na svém vozidle pochází z let kolem roku 1820 a dnešních sbírek Britského muzea,
See page for author [Public domain], via Wikimedia Commons

27.3.2016

Vinayaki

Málo zpráv, mnoho jmen.

Indická bohyně se sloní hlavou a čtyřmi pažemi se zdá být ženským protějškem nebo prvkem Ganéšy, však také jedno z jejích jmen zní Stri Ganesa, (Ganéša žena) a jiné Vighneshvari (Paní překážek). Nebo Ganéšovo srdce, Ganapatihridaya, tak ji nazývají buddhisté. Ještě se jí někdy a někde říká Gajananā a Ganéšaní, ať máme v kupě druhou polovinu první věty. Počítá se občas ke skupině hinduistických bohyň, známých jako matrikas, čili Matky, ne ovšem k základní sedmičce, tolik k části předcházející.

3.4.2016

Kwangiden

Japonská buddhistická syntéza Vinayaki a Ganéšy Kwangiten je bohem štěstí. V mužské podobě mívá sloní hlavu, čtyři ruce a čtyři nohy, někdy ale portrétisté vidí rukou šest, či naopak pouhé dvě.

3.4.2016

Lugeilan

Bůh vědomostí a znalostí, ztělesněný kokosovou palmou. Učitel, který sestoupil z nebes na Karolínské souostroví, aby tamní Mikronésany vzdělal v zemědělství, tetování a kadeřnictví. Syn Aluelopův, otec Olofatův.

3.4.2016

Nefertem

S leknínem na hlavě představuje egyptský Nefertem první sluneční paprsek, který dopadl na Prvotní pahorek, jenž se vynořil z prvotních vod. Taktéž symbolizuje vůni rostliny Nymphaea caerulea, modrého egyptského leknínu který šel v té stvořitelské záležitosti sebou. (Trochu botaniky na okraj – opravdu nejde o lotos, jak se někdy uvádí. Začasté za tím stojí anglické jméno téhle rostliny, blue lotus, a také obliba lotosu v náboženských představách, které se z Indie roznesla do celého světa.)

Situace, v níž přišel Nefertem na svět, nepředpokládá, že by jeho rodiči mohl být někdo jiný, než obloha Nut a zemi zastupující otec Nun, nebyly by to ovšem prastaré mýty, kdyby i v tak zřejmém případě neexistovaly jiné názory, a tak prý byla rodičkou tohoto představitele štěstí, jehož drobné sošky nosívali staří Egypťané jako amulety, bohyně Bastet (díky čemž míval Nefertem někdy lví hlavu), nebo otcem Ptah a maminkou Sachmet.

3.4.2016

Min

Min

Starý egyptský bůh plodnosti, jak vidno z ilustrace, poukazoval na svou funkci přímo a bez okolků ztopořeným penisem. Evropští vědci a turisté devatenáctého věku měli pak s grafickými i trojrozměrnými  projevy úcty k tomuto božstvu určité problémy, zakreslovali a fotografovali je obvykle jen od pasu nahoru. S dalšími Minovými symboly už se vyrovnávali snadněji. Patří k nim cep, koruna z per a hlávkový salát.

Tedy locika.

Zvolená rostlina nemá v tomto případě nic společného s užitou gastronomií, locika je jednou z rostlin, které roní latex (podobně jako pampelišky) a této skutečnosti, výronu bílé tekutiny, připomínající kromě mléka i jiné sekrety, bývalo využíváno při obřadech. Některé druhy locik (je jich přes sto dvacet) pak mají kromě jistých halucinogenních účinků prý i vlastnosti afrodiziakální, i to se k božstvu uvedené kvalifikace – jde především o plodnost mužskou –  hodí.

Syn Usírea a Esety se stal populárním v obvyklé egyptské syntéze bohů jako Min-Horus. To bylo za Střední říše, za říše Nové býval pro změnu s Amunem součástí Min-Amun-kamutef. Jde ovšem o božstvo prastaré, úcty požívající už v dobách zmíněným státním útvarům předcházejících. Býval spojován s východní pouští, pozdějšími centry Minova kultu ale byla města Koptos a Achmín, jemuž Řekové říkali Panopolis, což nám na závěr dovoluje upozornit i na to, že obyvatelé Balkánského poloostrova a přilehlých kousků jakž takž pevné půdy Mina se svým bohem lesů a pastýřů spojovali.

 

Doprovodná ilustrace
By Jeff Dahl (Own work) [GFDL or CC BY-SA 4.0-3.0-2.5-2.0-1.0], via Wikimedia Commons

10.4.2016

Montu

Jiným přepisem Menthu. Válečný bůh, jehož si staří Egypťané malovali se sokolí hlavou. Nebo s hlavou zuřícího býka, zvířete, které si s bitevní vřavou spojujeme přece jen víc. Na ptačím vyobrazení nechybí sluneční kotouč (nakonec se stejně Montu stal součástí dua Montu-Ra), původně šlo totiž o ztělesnění spalujícího žáru naší rodné hvězdy.

10.4.2016

Meretseger

Ochránkyně stavitelů hrobek, Ta, která má ráda ticho, bývala v Nové říši uctívána jako Strážkyně královských hrobek. V podobě kobry plivala jed po vykradačích a vandalech, léčila též zraněné dělníky a pronásledovala ty, kteří se při stavbě pohřební architektury provinili zločinem.

10.4.2016

Kiši

Pro bantuské ženy z Angoly představuje tento démon jistý problém. Nijak se totiž na první pohled neliší od pohledného mladého muže. Dobrého tanečníka, vemlouvavého lichotníka, zkrátka partie téměř ideální.

Jenže to je pouze jedna z jeho tváří – a tahle věta není vůbec myšlena přeneseně. V dlouhých vlasech skrývá Kishi druhý obličej, tlamu hyeny, vybavenou velkými tesáky a skusem tak silným, že to, do čeho se zahryzne, už nikdy nepustí. Výlety z kopců, kde tito démoni žijí, do bantuských vesnic jsou pak jen obyčejným lovem pro maso.

Naštěstí jsou africké dívky stejně chytré, jako slečny z pověstí evropských a i když se (vlastní vinou, ale co si budeme namlouvat, na triky opačného pohlaví skočíme občas všichni) do prekérní situace dostanou, umí si poradit. Aspoň některé. Obvykle ta nejmladší, která v domě sympatických nápadníků nesní ani kousek z jejich jídla, čímž zůstane neočarována a může blížící se nebezpečí včas odhalit a zorganizovat útěk.

Jako ta v příběhu, v němž se ocitly tři sestry; poté, co Kišiové spálili chatrč, v níž omámené dívky spaly, aby si takto připravili pečínku, nenašli v popelu ani kousek grilovaného člověčího, včas probuzené sestry už seděly vysoko na stromě.

Vzteklí démoni se je snažili setřást. Ve scéně, jakoby vypůjčené z Hobbita, jim ale oběd utekl, nejmladší sestra totiž zahlédla orla, zavolala ho a velký dravec pod příslibem pozdější platby v kuřatech, s ní odletěl do bezpečí. Vrátil se pro druhou a nesl ji pryč, jenže ta byla příliš těžká a spadla mu do řeky. Poslední se už záchrany nedočkala, démoni ji ze stromu setřásli a snědli.

17.4.2016

Obayifo

Uvádí se jako ašantští upíři (ze západní Afriky se ovšem dostali spolu s otroky i na Jamajku), přesněji jde ovšem o démona, či nezávislou mysl, parazitující na hostiteli. Pochopitelně lidském. Upíří duší posedlí lidé se pak prý vyznačují enormní chutí k jídlu, vyhýbavým, těkavým pohledem a také nočním světélkováním podpaždí a vylučovacího otvoru zadního.

Jakkoliv jsou považováni za nebezpečné, přiznává se Obayifům též kladný vztah k životnímu prostředí a jejich zásluhy o ochranu pralesa, zvláště strašením evropských osadníků.

17.4.2016

Njuzu

Ve vodách jezera, v němž v útulné jeskyni Njuzu přebývá, by se nemělo při mytí či praní používat mýdlo, znečišťuje vodu. Jak ale domov této vodní panny běžného tvaru, tedy dívky s rybím ocasem, ze Zimbabwe poznáte? Třeba podle bílého prádla, které si na stromech u břehu po ránu suší. A proč ukrytá jezírka vůbec hledat?

Protože tahle africká vodní žínka zasvěcuje bylinkáře a léčitele, jímž bantuští Šonové říkají n'anga. Taková osoba – nemusí si být svých vloh vůbec vědoma – jednoho dne zmizí pod hladinou, často na obvyklou folklorní časovou jednotku, jeden rok. (Upozornění pro příbuzné:  neoplakávat, to by se mohlo stát, že bude tělo vyplaveno na břeh opravdu mrtvé). V tom čase je ale v jiném světě vzdělávána v příslušném oboru, a protože součástí školení je i umění přecházet mezi světy, vrátí se zpět, aby pak začala provozovat léčitelskou praxi.

17.4.2016

Munuane

Kde v řece Orinoko berou ryby, tam se může objevit Pán ryb Munuane. Aspoň v místech, kde žijí a loví Indiáni Guahibo, kteří mají tohoto zajímavého démona na svědomí.

Nepříliš inteligentní ale velký, bezzubý, pokrytý šedými chlupy, ozbrojen lukem a šípem, pluje na voru proudem, lákaje oběti pouhou svou přítomností. Jako lukostřelec je vynikající, nikdy nemine cíl, který si dělá z rybářů, lovících přes míru. Lovce v kořist mění ve své roli ochránce vodní fauny, spojuje tím ovšem užitečné s příjemným, protože Munuane považuje lidi za maso, vhodné na stůl.

Je prakticky neprůstřelný, ale jako mnozí, i on má svou Achillovu patu: miřte pod kolena, přátelé, to ho vyřídí. Má v těch místech  jednu z příčin v prvním odstavci uvedeného přídavného jména zajímavý, totiž oči.

24.4.2016

Wahwee

Vodník, dobře známý Austrálcům z Nového Jižního Walesu, ať už jde o kmeny  Wiradjuri, Kamilaroi, Wailwan, či Jirringañ. Obyvatel vodních jam (někdy přepisovaný do latinky jako Wawi) je potvora hadí a dlouhá, až deset metrů prý má. Taktéž – někdy – žabí hlavu a tři páry nohou. Ještě manželku a syna, kteří ovšem s Wahweem nežijí ve společné domácnosti.

Domov vodního hada lze najít tam, kde Irové nacházejí hrnec zlata, na konci duhy, aspoň tam ho před dávnými časy navštěvoval jeden chytrý domorodec. Musel se na tu návštěvu líčit červeným okrem a odvážně se nořit pod hladinu; Wahwee ho pak ve svém povodním domově učil písně a kresby, které návštěvník poté, co si je doslova a do obrázku zapamatoval, předával svému lidu. To ale bylo kdysi dávno, v dobách, o nichž se dnes už jen zpívá a kreslí.

Novější historky o tomto vodníkovi před ním většinou už jen varují. Přesněji varují před ním děti, které si s oblibou hrávají na nebezpečných místech. Moderní Wahwee také ani tak neprozpěvuje, jako spíš požírá, kromě klokanů a wombatů, lidi – třicet je pro něj málo.

24.4.2016

Yarroma

Chodívají vždy ve dvojicích zády k sobě, aby mohli kontrolovat celý prostor. Přesněji hopkají ve dvojicích, protože právě takhle, dlouhými skoky, se tihle australští lidožraví obři, kteří si brousí zuby o skály v horách, pohybují.

Když je zaslechnete jak se blíží k osadě, radí domorodí specialisté, a věřte, že zvuk jejich pohybu bezpečně rozpoznáte, je podobný výstřelům, nebo práskání bičem, pak zůstaňte potichu a tiše si třete intimní místa. Kdyby bylo nejhůř, mohly by Yarromy zahnat zapálené pochodně, ty je přinutí v záblesku se propadnout do země. Předstírání nepřítomnosti je ovšem bezpečnější. Setkání v buši je horší, jedinou nadějí je skok do vody, lidožrouti si nesmějí namočit chodidla.

Pozor je ale třeba dávat všude.

Jeden Yarroma se skrýval v dutině fíkovníku a vyskočil z ní na muže, chystajícího se ke sklizni. Bez prodlení ho zhltl, pěkně hlavou napřed, domorodec byl ovšem chlapík dlouhý, takže se do lidožravce nevešel celý, z tlamy zůstaly trčet nohy od lýtek dolů. Tělesná výška pak česáče fíků zachránila, Yarromovi nedělalo sousto dobře, nemohl zavřít ústa, takže ho po čase vyzvrátil. Jídlo, které dál, i přes zkoušky lechtáním a mravencem předstíralo smrt, pak využilo příležitosti a prchlo do vody, aby se tímto, teď už i vám známým bezpečným způsobem, definitivně zachránilo.

24.4.2016

Tiddalik

Žába, která v Austrálii – vyprávěli si o ní nejdřív v východoaustralském jižním Gippsandu, než ji předali sousedům celého kontinentu – sama samojediná málem zničila svět. Nejednou. Tedy dvakrát. Když se jednoho rána probudila...

Moment.

Než si povíme co se tehdy vlastně stalo, na okamžik se zastavíme v zoologické zahradě: pověst o Tiddalik (někde Molok) vznikla na základě pozorování zvyků skutečně existujícího tvora. Žáby, jíž srozumitelným jazykem říkáme Hrabavka nadmutá – a nebo dalšími třemi českými jmény. Vědecká označení jsou ještě rozmanitější, těch je sedm. Od Litoria platycephala po Neophractops slevini, vybrat si můžete na Biolibu, je-li libo. A tahle Hvízdavka ploskohlavá, když je k ní okolní prostředí nepříznivé...

Poslechněme si to v zajímavějším podání, vždyť přece všichni máme rádi drby, a ty obvykle, ač mívají jádro pravdivé, vystaví nad ním odvážnou konstrukci zveličených historek a je-to-pravda-když-to-říkají událostí, které zaujmou zvědavé ucho a rozhořčí morální mysl lépe, než nějaká nudná, ucouraná skutečnost.

Jednoho svítání měla žába Tiddalik sucho v puse. Byla to žízeň vpravdě epická, protože na počátku světa je všechno velké a ještě větší. Asi aby to bylo z dnešní dálky tisíců odžitých generací vidět. Když se jazyk lepí na patro, je samozřejmě vhodné ústní dutinu svlažit a organismu doplnit tekutiny, Tiddalik se tedy napila. Pořádně. Tak, že na posezení zkonzumovala všechnu vodu, která v té době na světě byla.

Nastalo všeobecné sucho a všeobecné zděšení. Rostliny vadly, zvířata padala žízní, země vysychala. A přitom byla všechna voda na dosah, v břiše obrovské žáby, která jen seděla a koukala s tlamou pevně zavřenou.

Jak z toho ven?

Moudrá – protože i v Austrálii jsou za takové považovány – sova svolala ostatní zvířata a zorganizovala nátlakovou akci: když se jim podaří obojživelníka rozesmát, Tiddalik v sobě vodu určitě neudrží.

Spustili tedy představení, kterému dnes říkáme stand-up comedy, a které někteří považují za velmi vtipné a jiní ani ne. Jeden po druhém předstupovali amatérští komici před obrovský pytel vody z žabí kůže a dělali, co kdo uměl. Bez úspěchu, do chvíle, kdy přišla řada na úhoře. Začal se svíjet a kroutit – a Tiddalik tenhle druh humoru přišel zábavný, nevydržela, vyprskla smíchy a vyprskla všechnu vodu zpátky na svět.

Některé z původních verzí připomínají dnes přehlížený fakt, že touto nárazovou závlahou způsobila potopu, jiné o ní taktně mlčí. Snad proto, že tu jsme a čteme, a tak ani tahle druhá nehoda, jíž mohla Tiddalik zničit svět, neměla v závěru fatální následky.

To bychom měli žábu z Času snění. Ta současná, vzorová, má ve zvyku vytvářet si zásoby vody aby ji nezaskočilo období sucha. Zahrabává se pak až metr hluboko pod zem, kde přečká, konzumujíc mimo jiné i svrchní, už nepotřebnou kůži, do příznivějších časů.

1.5.2016

Julana

Austrálci ze západních aridních oblastí tohoto kontinentu vědí, že v pouštním písku se kromě drobných savců, plazů a parazitů může skrývat též démon Julana, syn psího boha Njirany. Číhá, vyskakuje a znásilňuje kolemjdoucí ženy. Jako by toho v té vyprahlé končině nebylo málo.

1.5.2016

Thinan-malkia

Obluda, která v jihovýchodní Austrálii na tamní nebohé člověky rozumné, líčí podobné pasti, jako u nás Bludný kořen nebo v Lotyšsku Vadatajs: přinutí člověka bloudit. Thinan-malkiův modus operandi je prosté popletení chůze (prý pomocí sítě); motající se kořist pak může takto dorazit až k neočekávanému konci.

1.5.2016

Hatuibwari

Prameny se poněkud různí pokud jde o informaci o pohlaví, respektive o užívané zájmeno při hovoru o této dračí bytosti, známé na melanéských Šalamounových ostrovech. Může za to především vzhled, mužská hlava, ženská hruď, hadí trup s křídly, každý z autorů pak volí dle svých preferencí. Nikdo ovšem neupírá božstvu jménem Hatuibwari zásluhy, byť někteří připomínají, že odkojilo všechny živé tvory, zatímco jiní kladou důraz na výrobu první ženy, k níž byl použit červený jíl, a následně výrobu prvního muže, materiálem z ženina žebra.

8.5.2016

Kalaviṅka

Kalavinka

I přes ne zrovna tuctový vzhled má tento pták s velmi dlouhým a velmi působivým ocasem a lidskou hlavou v první řadě připisován jiný charakteristický prvek, totiž hlas.

Na východoasijském kontinentu zván Kalaviṅka, na ostrovech japonských pak Karyōbinga, zpíval tento tvor, adresou v buddhistickém ráji, už coby nevyvinutý zárodek uvnitř vajíčka. Když se pak vyklubal, stal se předčitatelem posvátných textů, neboť prý zní jako sám Buddha.

 

Doprovodná ilustrace z druhé poloviny devatenáctého století, přišla z Wikipedie,
see page for author [Public domain], via Wikimedia Commons

8.5.2016

Lampago

Už v první části tohoto Bestiáře, která spatřila světlo světa před více než patnácti lety, objevila se mýtická monstra i v roli, jež pro některá z nich představovala kulturní přežití. Jako heraldické figury. Tehdy, v časech tisíc a ještě několik let vzdálených, byl takový drak vlastně stejně reálným tvorem jako lev. Stačilo pak k fyzickým prvkům přidat trochu alegorie a oba se proměnili v symboly; nikdo víc nechtěl a nepotřeboval.

Jenže každý rozsáhlejší obor lidské činnosti nakládá po nějakém čase podpalubí zátěží jistým způsobem byrokratickou, protože každý rozsáhlejší obor lidské činnosti potřebuje stanovit hranice a definice, aby se v něm lidé vyznali. A tak vzniklo – kromě nedostatku vhodných obrázků pro vzrůstající počet šlechtických rodů – též úřednicky, za účelem sjednocení slovního popisu erbu, obludstvo rozmanitější. Místně známým příkladem budiž velbloudopard Camelopardalus jinak nepochopená žirafa, jehož na štítech doplnil Allocamelus a Cameolpardalus.

Tolik úvod.

Následuje stať.

Lampago je tvor tygřího těla a lidské hlavy, vzhledem tedy příbuzný mantichoře.

8.5.2016

Gabble Retchets

Hlasité psí přízraky, pobíhající, nebo přesněji proháněnící se vzduchem nevlídných nocí okolí yorkshirského Leedsu. Jsou jednou z verzí tamního Štvaní, jemuž se obvykle říká Gabrielovi psi. Důvod, proč se v Divoké honbě angažují, je známý: Gabble Retchets jsou duše nekřtěňátek, které se vracejí, aby  svůj osud připomněly rodičům.

15.5.2016

Seven Whistlers

Sedm hvízdalů je v anglických pověstech sedm tajemných ptáků, poletujících po nocích a svým zvukovým projevem předpovídajících zlé události. V Shropshiru a Worcestershiru se místy věřilo, že těch ptáků spolu létá jen šest a po sedmém vytrvale pátrají – až ho prý najdou, nastane konec světa. Však také jde, podle jiných vypravěčů, o duše sedmi Židů, pomocníků při Kristově ukřižování, kteří teď tráví až do Soudného dne existenci v ptačí podobě.

Podle střízlivě uvažujících badatelů je hejno tvořeno běžnými ptačími druhy, kupříkladu kolihami; hlas těchto bahňáků mi sice nijak tajemný a děsivý nepřipadá, stejně jako hvízdání dalších podezřelých: kachen, či kulíků, ale kdo ví, jak bych hovořil poté, co by mě zaskočil osamělého venku v noci.

15.5.2016

Frau Wachholder

Německá dryáda, jejíž strom tamním jazykem vládnoucí čtenář už odhalil. Ano, patří jalovci, zdroji jalovčinek a skrze ně ginu, borovičce i genevru, jakož i nápojům méně známým, či nečekaným, kupříkladu finskému pivu. Alkohol ovšem nemá s Frau Wachholder nic společného, tato víla bývá spojencem okradených, kteří se snaží s její pomocí přimět zloděje k dobrovolnému vrácení kořisti. Má se tak stát poté, co oběť trestného činu zatíží jednu z větví jalovce u země kamenem; tento cypřišovitý keř je v lidové magii ostatně dobře známý i sám o sobě, větvičkami se chránil dobytek i lidé proti nemocem.

15.5.2016

Sotré

Zván též Sottai. V kopcovité krajině východní Francie, ve Vogézách a Ardenách žijí tito skřítci buď v jeskyních, nebo v lidských obydlích; ti domestikovaní se angažují, jak je u jim podobných zvykem, v domácích pracích, jeskynní pak za jídlo opravují věci, které jim položíte ke vchodu. Obě varianty sdílejí stejný popis – ošklivý malý človíček s dlouhými kudrnatými kadeřemi a kopyty. Však také podle všeho dostal jméno po řeckých satyrech.

15.5.2016

Asrai

Ač stovky let staré, mají Asrai vzhled krásných mladých dívek. Tak, jak se u jejich druhu sluší, jde totiž o vodní panny anglického folkloru. S končetinami, opatřenými plovacími blanami, nějak se prozradit musí.

V případě Asrai ovšem není vzhled tím nejzásadnějším, co by o nich znalec tvorů nadpřirozených měl v první řadě vědět. Není to ani fakt, že každý příslušník opačného pohlaví, který takovou vílu byť jen koutkem oka zahlédne, po ní začne okamžitě toužit. S tím ostatně opatrně, milí mladí Angličané, zvláště pak rybáři, kteří s Asrai přicházíte do styku nejčastěji, chladný dotek vodní panny může totiž na lidské pokožce způsobit tepelné úrazy s trvalými kosmetickými následky. Takže, pokud nějakou takovou chytíte, vraťte ji raději jejímu prostředí a jejímu světu, i když nebudete prosbám o svobodu v neznámém jazyce rozumět.

Asrai – a právě na to je zapotřebí brát zřetel – je tvor noční (podle některých znalců dokonce živící se měsíčním svitem) a už jeden jediný sluneční paprsek, který by na ni dopadl, by ji proměnil v kaluž vody.

22.5.2016

Dwaallichtjes

Bludičky nizozemského původu a působení. Nijak zvlášť se neliší od svým příbuzných: světýlka, (případně fantomatické postavy s lucernami) barvy modré, potulující se po hřbitovech, nad vodou, či nad bažinami. Původu obvykle lidského, ať už jde o duše nepokřtěných dětí, nebo o duše zločinců. Taktéž indikátory skrytých pokladů. Rovněž podezřelé z matení cesty za účelem svedení do nebezpečné mokré, nebo bažinaté pasti.

22.5.2016

Laakmannetje

Odsouzen k nekonečnému přeměřování pozemků ohnivým řetězem, neboť – stalo se to mezi Gelderlandem a Utrechtem – posouval, prý na příkaz svého pána, hraniční kameny a falšoval úřední dokumenty.

22.5.2016

Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem

Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny