Bezejmenná stránka: Hudba

Arthur Honegger a Le Roi David

 

Vinylové dvojalbum v kartonové krabici jsem si kdysi pořídil ve výprodeji snad za desetikorunu a dobrovolně přiznávám, že hlavní zájem tehdy patřil obalu, do něhož bych, v případě že by mne hudba jakéhosi Honeggera nezaujala, nastěhoval desky bez přebalů, přesněji (zřejmě) neoficiální koncertní album Black Sabbath, na jehož původ si už vůbec nevzpomínám. Jenže symfonický žalm, proti němuž hrál i fakt, že zpěv v klasické hudbě (rozuměj operu) nesnáším, zůstal pěkně ve svém domečku. I když se tam nezdržoval příliš dlouho, často se černá placka točila pod jehlou gramofonu.

Potom stará technologie dosloužila a Král David několik let vyspával, až do doby nedávné, kdy jsem se k staré technologii v novější verzi zase dostal. A co myslíte? Král David byl jednou z nahrávek, kterou jsem i po letech znal téměř nazpaměť.

 

Arthur Honegger

Hudební kritik Henri Collet napsal po koncertě, na němž zazněla díla Tailleferrové, Honeggera, Milhauda, Poulenca, Dureye a Aurica, článek Pět Rusů, Šest Francouzů a Erik Satie. Provedl tím obvyklou pokrývačskou práci, jakou teoretici, kritici či publicisté strkají umělce, s jejichž zařazením si začasto nevědí rady, do jednoho šuplíku, aniž s tím citovaní souhlasí, nebo o tom mají ponětí. V tomto případě se pařížská Šestka ani moc nebránila. Její členové totiž opravdu tvořili, byť neformální, na přátelství a podobném vidění světa založenou skupinu. Ne vše měli společné. Ale mnohé ano. Stavěli se proti postwagnerovským tendencím a debussyovským napodobitelům, kteří představovali poválečnou francouzkou hudební scénu. Hledali inspiraci v běžném životě, mimo svět v akademické mlze žijících uznávaných kulturních veličin.

Arthur Honegger, k téhle skupině, scházející se každou sobotu, patřil, byť se jeho tvorba z určitého pohledu od tvorby jeho přátel liší.

I když byl Švýcar, narodil se v roce 1892 ve Francii, přesněji v Le Havre, kde se jeho rodiče (otec by obchodníkem s kávou) usadili. Narodil se také do rodiny hudebně založené, jak už to bývá, na housle se učil hrát za doprovodu matčiny hry na klavír. Komponovat začal jaksi z donucení, neboť skladeb pro dvoje housle a klavír příliš mnoho není a přesně v takovém složení mladý Honegger, jeho kamarád a paní Honeggerová doma muzicírovali. Jeho tehdejšími vzory byli Bach a Beethoven.

Hudební vzdělání zprvu získával na konzervatoři v Curychu, kde se seznámil s hudbou současnou. Podlehl jí, ale to neznamenalo, že by někdejší idoly odvrhl. Navzdory otcově přání, aby syn pokračoval v jeho stopách, přešel devatenáctiletý Honegger na konzervatoř pařížskou. Ve městě nad Seinou spadl do onoho obrovského kulturního kotle, jaký hlavní město Francie představovalo. Setkal se zde s Apollinairem (jehož šest básní zhudebnil v roce 1915), s Maxem Jacobem, či s Picassem a především s přáteli z pozdější již zmíněné Šestky.

Psal všechno možné. Úspěšné operety a neúspěšné balety, šest symfonií. Oratoria a kantáty patřily mezi jeho nejhranější a nejoblíbenější. Mezi členy zmíněné Šestky vynikal (či spíše vybočoval z řady) i tím, že se úplně neodvracel od hudby minulé éry a inspiroval se jí.

Psal všechno možné. Úspěšné operety a neúspěšné balety, šest symfonií. Oratoria a kantáty patřily mezi jeho nejhranější a nejoblíbenější. Mezi členy Šestky vynikal (či spíše vybočoval z řady) i tím, že se úplně neodvracel od hudby minulé éry a inspiroval se jí.

Meziválečné období bylo pro Honeggera nejúspěšnější skladatelskou etapou. Skládal hudbu pro velkofilm Napoleon, oratoria Le Roi David (1921), Jeanne d'Arc au bucher (1935) nebo Danse des morts (1938). Měl rád železnici a jeho dnes nejznámější a nejhranější dílo, Pacific 2.3.1(1923) je její poctou a ztvárněním jedoucí lokomotivy.

Následující válečná léta ho ovšem poznamenala.

Zapojil se sice do francouzského hnutí odporu, ale pro veřejnost byl stále uznávaným skladatelem, kterého okupanti nijak neomezovali. Složil v té době několik skladeb, několik jeho děl bylo uvedeno, ale právě to stálo za stažením jeho hudby z repeortoárů v prvních poválečných měsících. Úspěch se rovnal kolaboraci (v nacistickém Německu byla mimochodem Honeggerova hudba považována za podřadnou a neárijskou už od třicátých let).

Po válce zkomponoval několik skvělých symfonií, na vrcholu tvůrčích sil ho však zasáhla nemoc a na sklonku pětapadesátého roku Honegger zemřel.

 

Le Roi David

Hudbu ke svým veršům si objednal René Morax, animátor poloamatérské přírodní scény ve švýcarském Joratu. S uvedením se spěchalo a tehdy ještě neznámý mladý skladatel, jehož Moraxovi doporučil Ernest Ansermet, měl na skládání pouhé dva měsíce. Dokázal zkomponovat skladbu, které od své premiéry 13. června 1921 nastoupila na vítěznou cestu po koncertních pódiích. Původní verze se ovšem od té dnešní lišila, byla scénickým obrazem s omezeným orchestrálním obsazením. Teprve po velkém úspěchu skladatel v roce 1924 dílo přepracoval na oratorium, právě ono, které díky České filharmonii znám nejen já.

3.10.2009

 

Někde jinde:

Oficiální stránka (francouzsky a anglicky)

Arthur Honegger na české Wikipedii

 

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny