Bezejmenná stránka: Hudba

Dead Can Dance

 

Jako u mnoha jiných kapel, i Dead Can Dance pro mně představuje především jedno album. V tomto případě Within the Realm of a Dying Sun (1987). Ne, že bych jiná neposlouchal, ale většinou jedno vyhrává. V mém soukromém žebříčku obliby kapel, nahrávajících u 4AD, se pak drží na sdíleném druhém místě, po Cocteau Twins a spolu s Clan of Xymox (plus Bauhaus, o jehož příslušnosti do Watts-Russellovy stáje jsem ale nevěděl).

 

Něco historie

Obal Within the Realm of a Dying Sun

Spolu se zmíněnými Cocteau Twins se Dead Can Dance stali nejznámějšími koni Watts-Russelova studia 4AD. A stejně jako u Cocteaus, i tady tvořila základ skupiny dvojice zpěvačka – muzikant, v tomto případě Lisa Gerrard a Brendan Perry.

DCD se narodila v Austrálii, v roce 1981, kdy ji dal dohromady punkový baskytarista Perry, jemuž se s kapelou Scavengers (později Marching Girls, ale ani to nepomohlo), prostě nevedlo. Změnil spoluhráče a změnil styl. Což se ukázalo jako výborný nápad. Spolu s Perrym (kytara) a Lisou hráli v novém seskupení ještě Paul Erikson (baskytara) a Perryho spoluhráč z Marching Girls Simon Monroe (bicí).

O rok později se kapela přestěhovala na druhý konec světa do Londýna. Vlastně jen její jádro, protože Erikson a Monroe zůstali raději doma. Brzy na to přišla smlouva s 4AD a krasojízda mohla začít. V osmdesátém čtvrtém vyšlo první album. Jako obvykle se neoriginálně jmenovalo podle kapely, v tomto případě to ovšem nevypadlo nijak tuctově, jméno kapely je originální samo o sobě. Deska obsahovala shrnutí čtyř předcházejících let.

Watts-Russel si Australany vybral do sdružení This Mortal Coil, (spolu s Cocteau Twins, například) na jehož první albu se podíleli dvěma skladbami. Stejný rok následovalo i vlastní EP Garden Of The Arcane Delights. Napřesrok, tedy léta páně 1985 následovalo druhé LP Spleen And Ideal, které vyskočilo na druhé místo britského nezávislého žebříčku. A zapsalo DCD do uší mnoha posluchačů. Ti si na další nové skladby pak museli nějaký čas počkat; přes dvě stopy na 4AD kompilaci Lonely Is An Eyesore až k už zmíněnému mému nejoblíbenějšímu albu Within the Realm of a Dying Sun. Následovala turné, práce na další desce (The Serpent's Egg, 1988) a filmová hudba pro Villarongasův El Nino De La Luna (1989), spojená s rolí pro Lisu Gerrard, která si ve snímku zahrála Georginu. Tvorbu pro film si zopakovali v devadesátém třetím, když složili a nahráli skladbu The Host of Seraphim pro snímek Baraka (1992). Ta se později objevila v několika dalších filmech, naposledy v Legend of the Guardians: The Owls of Ga'Hoole (Legendě o sovích strážcích).

Páté řadové album, nazvané Aion, se objevilo v roce 1990, načež vyrazila skupina na první americké turné. S velkým úspěchem jak u posluchačů, tak i u kritiků. První za oceánem oficiálně vydané album přišlo v devadesátém prvním a byla jím kompilace A Passage In Time. Američané ji přijali dobře. Ještě lépe pak Into the Labyrint, album vydané v roce 1993 a propagované velkou koncertní šňůrou.

Sólové album Lisy Gerrard The Mirror Pool (1995) předznamenalo konec. Turné po vydání desky Spiritchaser (1996) bylo na dlouho poslední možností, kdy bylo možno kapelu vidět a slyšet pohromadě.

Následovalo několik výběrů, jak už to bývá – a rok 2005, v němž se Dead Can Dance dali znovu dohromady. Uspořádali několik koncertů v Evropě a v Severní Americe. Všech jednadvacet vystoupení se dočkalo limitovaného vydání, každý koncert na dvou CD (plus evropský a severoamerický výběr). Víc nic. Že si s myšlenkou na další společné práce ale stále pohrávají, prozradil Brendan Perry v roce 2010 v rozhovoru pro bulharský hudební časopis.

Bylo by to jen dobře.

 

23.1.2011

Diskografie

Dead Can Dance (1984)

Spleen and Ideal (1986)

Within the Realm of a Dying Sun (1987)

The Serpent's Egg (1988)

Aion (1990)

Into the Labyrinth (1993)

Spiritchaser (1996)

 

Někde jinde

Oficiální stránky

Povídání na slovenském Music Boxu

 

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny