 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Aku-aku
Duchové a démoni Velikonočního ostrova. Původem někdejší živí lidé (tedy předkové), po smrti nebezpeční neživí, z nichž se některým dostalo božského statusu. Ono jde totiž o slovo obecné, označující nadpřirozenou bytost. Ducha. Duši. Oddělení od ostatní polynéské civilizace a pozdější kulturní střet pak vedl až k tomu, že někteří ostrované, zmatení katolickými misionáři, stanuli před závažným teologickým problémem: představují ti uctívaní předkové (Atua) Boha či ďábla? Jak zaznamenala Katherine Routledgeová: „napsalo se na Tahiti, a z Tahiti se pak dotazovali v Římě, a ten potvrdil: ano, jde o Boha.“
Aku-aku, jiným slovem Tatane, připluli na Mata ki te rangi s prvními osadníky, vedenými legendárním panovníkem Hotu Matuꞌou. Bylo jich na devadesát a zapojili se do ostrovního života dokonale. Protože dovedou být k nerozeznání od lidí, je někdy těžké včas zjistit skutečný stav věci. Což může být – a taky nemusí – problém.
Ty přátelské lze využít coby domácí pomocníky; předpokládalo se, že se aku-aku krmí vůní jídla, byli proto při přípravě masa připomínáni. Taky pro jistotu, jeden nikdy neví. (Aneb klasický kult předků.)
Domluvit se s nimi mohou pouze vybraní jedinci, zvaní iva-atua (koromaké). Takoví byli někdy najímáni za účelem odstranění nebezpečných jedinců. Pro jistotu se pak prováděly drobné rituály i při vstupu do jeskyní, neboť takové přirozené úkryty mohou být domovem aku-aku. Co kdyby pak narušení osobního prostoru potrestali smůlou, jak je jejich zvykem? Ono vůbec u bytostí, které – jak všem známo – tu a tam požírají i lidi – je třeba se mít na pozoru.
Ačkoliv jsou už po smrti není nemožné Tatane znovu zabít. Svědectví o tom vydává případ Rarakuův. Když tento snědl svůj úlovek (nějakého hlavonožce, pravděpodobně) udělalo se mu nevolno ne od žaludku, ale od mysli. Smyslů zbavený popadl kyj, vyběhl z domu a vlétl do skupinky aku-aku; dvacet tři duchy potloukl, než se zastavil.
Z profilu a en face soška kavakava, představující Aku-aku, British Museum, Public domain, via Wikimedia Commons
14.4.2024
Uka-o-hoheru
Překrásné aku-aku Uka-o-hoheru si všiml člověk jménem Tupahotu. Aniž tušil, koho si bere, pojal ji za manželku. Žili pak spolu, zplodili dítě. Tupahotu byl ovšem – proč hledat slušná slova – tupec. A idiot. Když se jednoho deštivého dne vydala manželka pro oheň, aby znovu rozžehla domácí krb, a déšť jí venku smyl červené zvýraznění tváře, manžela tahle kosmetická nepatřičnost naštvala. Jak to vypadá? Na to, že prší, ať se nevymlouvá, štěkl. Vzal klacek, aby ženě nařezal, Uka-o-hoheru na nic nečekala a utekla. Od severního pobřeží, kde žili, ji Tupahotu sledoval až na východní stranu ostrova, kde mu sedíc na hraně útesu sdělila, ať kouká jít domů starat se o jejich dítě, protože ona odchází. Definitivně.
Což také udělala. V podobě větrného víru odlétla na moře a překvapený manžel ji už nikdy neviděl.
14.4.2024
Kava-ara a Kava-tua
Dvě aku-aku, které se – opačně případu Uka-o-hoheru – zhlédly v pohledném mladém muži. Jmenoval se Uré-a-hohové a žil nedaleko Hanga Roa. Démonky se nerozpakovaly unést ho ve spánku do své jeskyně. Svou sousedku, postarší aku-aku, pak odbyly, ať se o jejich záležitosti nestará.
Babka se starala. Sotva Kava-ara a Kava-tua zmizely, do jejich jeskyně vlezla, starší dámy jsou zvědavé bez ohledu na adresu i druh. Našla uneseného muže. Poradila mu, ať nejí nic, co mu démonky nabídnou, a pro jistotu mu dala do zásoby kuře. Uré-a-hohové poslechl, jídlo svých věznitelek nenápadně vyhodil.
Až do jeskyně vleze šváb, zašlápni ho, poradila mu pak démonická babička. I mouchu, když přilétne, rozplácni. Ne ale, abys zabil kraba, kdyby se tu objevil. Pravidla příběhů jsou jasná: určený hmyz byly samozřejmě Kava-ara s Kava-tuou, krab stará paní. Odstraněním těch dvou ale problémy nekončily: jeskyně byla vysoko ve skále a nebylo jak z ní uniknout, ani letitá aku-aku nepomohla. Pokusila se o to záchranná výprava rybářů, kteří uvízlého mladíka po čase objevili. Vyšplhat na strmou skálu se ale nikomu z nich nedařilo. Musela přijít čtvrtá žena této historie. Dívka, která myslela hlavou, ne svaly. Vzala to z druhé strany, vylezla nahoru na skálu, spustila z útesu síť, a Uré-a-hohové se tak dostal ven a domů.
14.4.2024
Mata-wara-wara a Papai-a-taki-vera
Aku-aku se neživí jen lidským masem. Loví i lidské duše. Na ně se zaměřili démoničtí manželé Mata-wara-wara a Papai-a-taki-vera.
Lidské duše se v noci, když tělo spí, mohou potulovat venku (jak známo u evropských vlkodlaků a čarodějnic). Na ti dva vsázeli. Mata – jeho jméno znamená Silný déšť a nelže – přivolal silné srážky, zatímco Papai vztyčila ve tmě rákosovou chýši. Náhlou nepohodou zaskočené duše příhodným úkrytem nepohrdly, schovaly se dovnitř – a démoni je dostali. Člověk, který se ráno probudil bez duše, nic nevěděl. Do tří dnů ale bylo i po něm.
14.4.2024
Durong Puksin
Okřídlený bělouš, hříva a kopyta barvy černé. Oháňka zelenkavá a ptačí, na rozdíl od jiného himmapanského létajícího koně, jemuž se v Thajsku říká Ma Peeks, a který se ani ocasem od obvyklého příslušníka rodu Equus neliší. Až na ta křídla, samozřejmě.
21.4.2024
Ng-eye Sai
Na poměry himmapanského lesa celkem běžné stvoření. Modrý koňský trup nese lví hlavu se dvěma rohy. Živí se masem, lidským nepohrdne.
21.4.2024
Nontakal
Když se obr Nontakal zpronevěřil své úloze strážce Šivova nebeského paláce, obnášel jeho trest reinkarnaci v buvola, jenž dostane jméno Torapa, a který zahyne přičiněním vlastního potomka jménem Torapee.
Tak se i stalo, včetně druhé části kletby, byť se Nonatakal, vlastně už Torapa, snažil všechna svá telata hned jak se narodila zlikvidovat. Se (skoro) stoprocentním úspěchem. Jedna z Torapových manželek – jak praví tahle thajská historka – ale včas utekla a otelila se v neznámém bezpečí. Býček dostal to správné jméno, rostl a sílil, a když byla jeho kopyta stejně velká jako kopyta jeho otce, usoudil, že přišla ta správná chvíle. Vypravil se za Torapou, pustil se s ním do boje a dle regulí mýtů, pověstí i pohádek zvítězil.
21.4.2024
Mukasura
Stalo se to v době, kdy Ardžuna podstoupil přísný půst, aby si odříkáním vyprosil pášupátu, Šivovu kouzelnou zbraň, s níž jako jedinou mohl porazit své protivníky. Když se askezí (bylo to pátý měsíc pokání, kdy žil už jen ze vzduchu) rozpálil tak, že moře začalo vřít, obrátili se ostatní asketové na Šivu, aby s tím něco udělal. Nejlépe stvořil pro ně a jejich klid nový les.
Šiva přání potvrdil. Brzy na to vyjel s manželkou a družinou na lov. Do míst, kde meditoval Ardžuna. Tam se taky z ničeho nic přiřítil i velký černý kanec. Nebyl to jen tak obyčejný divočák, a neobjevil se náhodou. Byl to asura – přesněji Dánava – jménem Muka, a byl součástí Šivova plánu. Neboť dostat nejmocnější zbraň nelze jen tak, člověk musí mít pocit, že si ji opravdu vysloužil.
Meditující hrdina byl připraven na vše (jak už předtím potvrdil Indrovi v přestrojení, když si z něho tento utahoval). Měl po ruce svůj luk, a tak bez prodlení vystřelil.
Stejně tak i Šiva. Oba zasáhli. Čímž by dnešní vyprávění mělo skončit, Muka odchází ze scény. Ta ovšem pokračuje. Přestrojený bůh si začal nárokovat skoleného divočáka, Ardžuna se neudržel, slovo dalo slovo, a střelci se do sebe pustili. Lovec bez potíží pochytal všechny vystřelené šípy (jediný, který ho zasáhl, si klidně vytrhl z rány). Nařezal Ardžunovi v pěstním zápase. Teprve poté, co se květinová výzdoba bleskurychle vytvořeného lingamu objevila zároveň na protivníkově hlavě, poznal princ s kým to zápasí a v úctě se vzdal.
Šivovi ten výkon bohatě stačil. Obdaroval Ardžunu vytouženou zbraní, Párvatí přidala další, a Mahábhárata mohla pokračovat.
21.4.2024
Mušḫuššu
Jedno z nejstarších člověku dosud známých monster, Marduka provázející drak. Orlí spáry na zadních laních končetinách, přední vypůjčeny od lva. Rohy, hadí jazyk. Tělo pokryté šupinami. Taky jedno z nejznámějších, pokud jde náš vztah k času a místě původu. Může za to především dekorativní basreliéf z Ištařiny brány, respektive z její rekonstrukce v berlínském Pergamonském muzeu. Za své doby ovšem zdobil leccos, nejen stavby.
Marduk k němu přišel (podle některých dobře informovaných jazyků) po porážce Tiamat, mezi jejíchž jedenáct děsivých dětí Mušḫuššu patřil. Tak praví mýtus. Historie se přiklání k dědictví po Tišpakovi, válečném bohu akkadského města Ešnunna, který později s Mardukem splynul.
Ve starší literatuře bývá uváděn jako Sir-ruššu, jak bylo tehdy jméno čteno v klínovém písmu. Když se znalost onoho prastarého způsobu zápisu v moderní době prohloubila, přiznalo se i babylonskému draku jméno bližší původnímu.
Mušhuššu na Ištařině bráně: Allie_Caulfield from Germany, CC BY 2.0, via Wikimedia Commons
28.4.2024
Umū dabrūtu
Další z Tiamatiných účelových potomků. Jak si ho staří Mezopotámci představovali nevíme, žádný barvitý popis, vypočítávající různé části různých známých tvorů, se nedochoval. Jen původ a osud.
Ten byl stejný jako u jeho děsivých sourozenců. Služba Mardukovi a lidu Babylonu. V tomto případě (odhadujeme podle jména) zajištění před divokými bouřemi a mizerným počasím vůbec.
28.4.2024
En-Naddāha
Svůdným hlasem zavolá na nočního chodce po nilském břehu jeho vlastním jménem. Zablýskne se nevšední krásou, dlouhými splývavými vlasy, tělem někdy napůl průsvitným, a očarovaný muž ji následuje až pod hladinu. Tak praví pověsti venkovského Egypta (ve městech se téhle vodní panně nevede, ta mají své vlastní démony). Ty historky často přidávají, jak se druhému muži, který zůstal při smyslech, podařilo kamaráda včas z transu vytrhnout a oběma pak utéct. Zasažený ovšem přesto zůstal zasažený, to je při střetu s nadpřirozenými dívkami běžné, a od okouzlení se mu pomáhalo velmi velmi těžko. To je taky běžné. Nejen v případě slečen původu nečlověčího.
28.4.2024
Hêliades
Sluneční ostrovy, Nêsoi Hêliades, rajské souostroví sedmi kousků pevné půdy ležící kdesi daleko na jihu (plujte Indickým oceánem hluboko pod rovník) obývala ve starověku zvláštní – jak jinak – rasa. Pohlední vysocí lidé velkých uší, opatření dvěma jazyky, což jim umožňovalo vést dvě nezávislé diskuse najednou. Taky dokonale napodobovat zpěv ptáků a zvířecí hlasy. Byli dlouhověcí, možná i nesmrtelní, ve věku sto padesáti let ovšem pomocí zvláštní rostliny dobrovolně odcházeli ze života.
Společenství, vedené králi každého z ostrovů, žijící v pospolitosti bez rodin, podrobovalo novorozence zatěžkávací zkoušce na zádech kouzelného ptáka; kdo neprošel, byl ponechán osudu v divočině.
Tolik k utopickým představám dávných myslitelů.
5.5.2024
Machlyes
Jeden ze starověkých národů, žijících tam za mořem, v Libyi. Zvláštní tím – aspoň Plinius starší tak tvrdí – že jde o hermafrodity, jednou polovinou těla muži, druhou ženy. Pověstný výročními zápasy neprovdaných dívek (ano, pořád mluvíme o oboupohlavních lidech), které se do sebe pustí vyzbrojeny klacky a kameny; která podlehne zraněním, k nimž při tomhle svátku lze snadno přijít, lhala o své nedotčenosti.
5.5.2024
Gorgades
Další Středomoří vzdálený, leč známý lid. Domovem na ostrovech u atlantického pobřeží Afriky. Dva dny plavby od pevniny narazil starověký mořeplavec Hanno na zemi, jejíž obyvatelstvo bylo snadno rozpoznatelné od ostatních rodů, aspoň v jednom pohlaví. Ženy téhle rasy byly totiž od hlavy k patě chlupaté. Jak vypadali muži nebylo možno poznat, ti před Kartaginci rychle utekli. Pozdější autoři (objevitel přivezl zpět do Kartága kůže, které vystaveny přetrvaly tři století až do dobytí města Římany) jim dali jméno Gorillai, což inspirovalo Thomase Staughtona Savage k vědeckému pojmenování západoafrických lidoopů.
5.5.2024
Astomoi
Plinius cituje Megasthena, který (půl tisíciletí před římským encyklopedistou) ohlásil světu existenci zvláštního národa, žijícího u pramenů Gangy. Jeho příslušníci jsou chlupatí a nemají žádná ústa, živí se totiž pouze vůní rostlin. Vybraných, neboť silnější odér by je mohl i zabít.
5.5.2024
Zlata Baba
Vedoucí Divoké honby, která řádí na sklonku starého a počátku nového roku v okolí slovinského Tržiče. Štvaní, složené z orlů, hadů a divých zvířat letí v ten čas po nebi, a kdo ho střetne, dobře se mu nepovede. Dostane třeba sekyrkou do zad; neviditelného nástroje a bolesti, kterou působí, se pak může zbavit až za rok a na stejném místě. A to je ta lepší možnost, obvykle je takový svědek roztrhán na kusy.
Reakce při setkání je podobná praktikám tuzemským, spočívá v okamžitém ulehnutí na zem, do pravé koleje. (Ne, abyste sebou praštili mezi pražce železniční trati, jsme na venkově. Myšlena je vyjetá stopa). Není-li k dispozici polní cesta, aspoň ukročit stranou. A mlčet, ani se nehnout.
12.5.2024
Mamalić
Slovinský vodník, držící se místa, kde dostal najíst. Považuje pak za nutné trestat ty, kteří si dovolí z jeho porce ukousnout.
12.5.2024
Rakuž
Na rozdíl od jiných slovinských (a slovanských obecně) hastrmanů, má Rakuž, pozorovaný v potoce Potoce podobu velkého dekapoda. A když ucpal zmíněný přítok říčky Rašice, byla voda zadržená jeho zády plná raků...
12.5.2024
Brbúč
Běžný vodní démon běžné profese, tedy lovec dětí, neuváženě se potulujících na zrádně kluzkých březích vodních zdrojů či v blízkosti nezakrytých studní. Tento v okolí slovinského Noveho Mesta.
12.5.2024
Mital
Přízrak z jezera u hory Kum nedaleko slovinské Radeče. Aktivní za měsíčných nocích, kdy se na hladině zrcadlí střechy jeho hradu. Na ně, případně na střechy sousedních mlýnů Mital v psí podobě vylézá. Není-li v dobrém rozpoložení, vyvolává bouře. Do špatné nálady ho pak dokáže přivést ledacos, například výstřel, který ho vytrhne ze spánku. Jak praví pověst, úspěšného lovce následně úspěšně srazila náhlá vichřice do vody, kde se utopil.
(Na mapě jsem v těch končinách žádnou větší vodní plochu nenašel, ale nenechávám se touto drobností nijak znervóznit).
12.5.2024
Pantafica
Noční můra, působící v italském Abruzzu. V souladu s evropskými zvyky ošklivá babizna, která dusí spáče. Taky do velké černé kočky se tahle duše sebevraha, vracejícího se na místo svého skonu, převléká.
Spánkové paralýze, působenou touto konkrétní bytostí lze předejít spánkem leže na zádech, případně obvyklou metodou, užívanou na čarodějnice a podobnou havěť: položit k posteli koště nebo vysypat pytlík hrachu; přízrak neodolá nutkání spočítat zrna či štětiny, a k dušení se nedostane.
12.5.2024
Alicanto
Zlatá barva tohoto velkého ptáka, poletujícího horami a pověstmi severního Chile je prý následkem jeho stravovacích návyků. Živí se totiž zlatem. Vyplatí se pak sledovat jeho let (podobně jako kdysi u nás sledovali lidé sojku v očekávání štěstí, původně ovšem pro skrytý kamínek, jehož vlastnictví umožňovalo odkrýt poklady). Je pravděpodobné, že sledovaný Alicanto míří za potravou; štěstí je tedy víceméně konkretizováno do chemické značky Au.
Tak jednoduché to ale ornitolog zlatokop nemá. Kromě toho, že lesk zlatého peří oslepuje, dokáže též pták, coby bytost kouzelná, vycítit povahu a záměr člověka. Chamtivce k ložiskům vzácného kovu nezavede, zamotá mu naopak hlavu tak, že jen modlitba k panence Marii z Punto Negra pak pomůže najít cestu domů.
Ačkoliv nakrmený zlatý pták nezvládne pro kov v břiše vzlétnout, snadnou kořistí v té chvíli není. Vlastně není vůbec žádnou, protože nezanechává stopy.
ilustrace: JohnnyMellado, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
19.5.2024
Lola
Duch ženy, tahající po nocích za sebou manželovu rakev. Proč? Za trest, samozřejmě. Osud téhle ženy – ten nejznámější – ale poznamenali prakticky všichni, kdo do něj vstoupili.
Přes míru starostlivý otec, který tak dlouho držel dceru stranou a vybíral pro ni vhodného partnera, až mu Dolores utekla s chudým horníkem. Odehrálo se všechno na severu Chile a vstoupilo do tamních pověstí, jak mladý pár hledal spolu s ostatními naleziště vzácných kovů, jak je nalezl, a jak zajištěný manžel začal kromě důlních prací věnovat pozornost i nepříbuzným osobám opačného pohlaví. Jak ho Dolores (Lola je zdrobnělinou tohoto španělského jména) přistihla a v záchvatu žárlivosti probodla. Jak tvrdila, že je přepadli banditi, a jak ji výčitky svědomí dohnaly k šílenství, v němž zoufale bloudila krajem s rakví mrtvého muže a hledala jeho vraha.
Najít ho nemohla, jak my víme, ale ona zapomněla. Taky známe mechaniku pověstí, v nichž bývá takové beznadějné konání předpisem pro chování posmrtné. Tak se i stalo, a Lola vstoupila do chilských pověstí jako horský a horní přízrak, jehož zjevení může ukázat na přítomnost hledané rudné žíly.
19.5.2024
Muki
Ať už mu říkají Muqui, Anchancho, Chinchilico nebo Jusshi (což jsou krajové varianty) vždycky jde o permoníka z peruánských dolů. Malý, dorůstající tak půl metru, hlava pevně na trupu, krk chybí. Hluboký a drsný hlas, rudý obličej, světlé dlouhé vlasy a vousy. Blýskavý pohled, na čele někdy dva rohy, jimiž razí skálu. Velká chodidla, podobná nohám vodní drůbeže. Někdy obrácená, což vysvětluje dlouhý hábit, který skřítci oblékají; prý se za své nohy stydí. Nosíval také pončo a svítil si karbidkou, dnes obléká běžnou hornickou pracovní výstroj a užívá svítilnu elektrickou.
Své počty udržují prý peruánští permoníci únosy lidských dětí (případně se jimi stávají duše nekřtěňátek). Potkala se tu původní – nebo původnější – andská tradice se zaoceánskou evropskou. Muqui tak škodí i chrání, varuje i děsí, chodí sám či ve skupinách (to se liší důl od dolu), a peruánský folklor je plný historek o dětech, které si ze hry s neznámým kamarádem přinesly zlaté kamínky. Taky o chudém horníkovi, který se nedočkal oběda, co mu nosíval synek; vydal se mu raději naproti a spatřil dítě, jak hraje s neznámým chlapcem. Jak přišel blíž, zjistil, že Eustaquiův protihráč používá ke hře zlaté valounky. Došlo mu, že nejde o dítě, ale o permoníka, promptně ho chytil, svázal a zavřel do truhly; svobodu získal Muki výměnou za hromadu zlata. Jiné vypráví o smlouvách, které horníci s permoníkem uzavírali: pracoval za ně (někdy z donucení, to když byl chycen a spoután koňskými žíněmi, jediným materiálem, který nedokáže přetrhnout), vybíral si odměnu v alkoholu i jiných potěšeních – a protože lidem, a to nejen v pověstech, dělá dodržování úmluv potíže, nakonec připravil člověčí smluvní stranu o život.
19.5.2024
Tlanchana
Nosí na hlavě korunu a kolem pasu ozdobu z ryb a jiných vodních tvorů. Od ní směrem dolů není vybavena pánví a k ní připojenýma nohama, spodní polovinou je had. V době současné tedy mnohem častěji, vlivem přivezené kultury, ryba. Což ji jasně definuje jako vodní pannu. Docela běžnou, někdy nebezpečnou, zvláště v případě, že ji některý muž odmítne: to má pak jisté, že v sevření hadího ocasu (jak pracuje rybím, netuším) skončí pod hladinou.
Anchane, jak ji někteří Matlatzinkové, obyvatelé kdysi stejnojmenného, dnes jméno Toluca nesoucího mexického údolí, říkají, má původ vznešený, na počátku byla budoucnost znající bohyně Acapaxapo, jíž od Otomiů převzali Aztékové jako Altonanchane. Odtud už byl jen krok do folkloru a k dnešnímu jménu, podobě a chování.
26.5.2024
Aula'aq
Chlupatý obyvatel aljašského ostrova Kodiak. Arula'aq, jak ho místní také jmenují, není jen tamním příspěvkem do oblíbených pověstí o Bigfootovi. Umí měnit podobu. (Když po jednom z nich, po velkém vousatém chlapovi, jednou jeden lovec vystřelil, našel na místě mrtvého hranostaje). Taky se povídá, že někteří z tohoto rodu jsou půl lidé, půl zvířata, zatímco jiní alutiiqskou podobou Malého národa.
Ať tak nebo tak (nebo obojí), kodiačtí chlupatci, domlouvající se hvízdáním, jsou díky svým schopnostem prakticky nepolapitelní. Umí se rozplynout ve vzduchu. Taky dupou po nocích za domem. Kradou za tmy jídlo, to ti, kteří se stydí. Odvážnější si ho berou násilím.
26.5.2024
Nukallpiangcut
Znají je Alutiiqové z ostrova Kodiak. Jsou malí, chlupatí a hlasití. V mlze je to k nezaplacení. Přízeň – nebo utajené vlastnictví – těchto skřítků zajistí vždy úspěšný lov.
26.5.2024
Ikxareyavs
Dávno před lidmi obývaly svět nejrůznější rasy. Někdy nevhodného chování, jindy naopak stvoření na úrovni. Příslušníci té, které patřil svět předtím, než se ho ujali kalifornští Karukové, jsou zváni Ikxaréeyavs, a patří do množiny druhé. Byly to bytosti znalé kouzel, které se po zjištění, že svět se začíná plnit lidmi, proměnily ve stromy a rostliny a zvířata, a ve skály a hory anebo v duchovní podstatu. Prostě nám šly raději stranou.
2.6.2024
Istepahpah
Lidožrout z pověstí Kríků. V jedné takové přišel o život poté, co lstí unesl mladou dívku. V tom uspěl. Prakticky všechno a všichni se ale pak obrátili proti němu. Jeho manželka varovala děvče, které jako první dostalo pokyn oprat žaludy, než se Istepahpah vrátí z lovu, ať vezme nohy na ramena. Že když nic neuloví, nahradí lidožrout maso ve svém oblíbeném pokrmu kusem jí samé.
Jak utéct a získat náskok? Pomohl žabák, který odpovídal na dotazy nedočkavého Istepahpaha: „Ne.“
Že žaludy ještě omyty nejsou. Když se pak lidožrout konečně šel k vodě podívat proč, schoval se obojživelník pod hladinu. Jak zjistil, že ho podfoukla, Istepahpah se za uprchlicí pustil. Přesněji pustil po její stopě kotouč Motarkah, který dokázal najít jakoukoliv ztracenou věc. Různými směry vržený nástroj se dlouho vracel bez úspěchu, než ho lidožrout hodil k vlastnímu domu. Tam Motarkah chytil stopu.
Dívka už už dobíhala k domu svých bratrů, když ji lidožrout dostihl. Bratři, zvlášť nejmladší Kut-che-he-lo-chee, který ji jako první zaslechl zoufat si, že to domů nestihne, se ale za sestru dokázali postavit. Luky a šípy těch starších sice nepomohly, Kut-che-he-lo-chee ale srazil Motarkah pádlem, a stejným předmětem praštil do hlavy a zabil i Istepahpaha.
2.6.2024
Iktomi
To jméno znamená Pavouk, často na sebe ale bere tenhle lakotský Pokušitel podobu lidskou. To pak preferuje červené, žluté a bílé malování, a černě obkreslené oči. Ačkoliv obvykle zastupuje zápornou stranu, nebývají setkání s Ikto (dle krajových zvyklostí zvaný též Ictinike, Inktomi, Unktome nebo Unktomi) nijak fatální. Spíš škádlí než škodí (Kojot mu rád asistuje). Když na to přijde, legrácky jdou stranou a Pavouk Lakotům pomůže. Ať už varováním před skutečným zlem či nebezpečím nebo i příspěvkem nových technologií a znalostí. Původem – jak někteří usuzují a jiní vyprávějí – je totiž derivací představitele moudrosti, známého jako Ksa. (Taky prvorozeným synem Otce všeho Inyana, což je jednodušší vysvětlení). Když se zmíněný Ksa dostal do sporu s ostatními bohy, jeho mysl se soustředila na zlomyslnosti a dala vzniknout Pavoukovi.
Dokáže ovládat lidi a podvádět bohy, jak přísluší jeho typu. Příběh od příběhu se liší; někdy je Iktómi zlomyslný protivník, jindy považovaný hrdina. Často se ale jeho vtípky obrátí proti němu. Plní svým způsobem stejnou funkci, jaké se v naší lidové slovesnosti ujal čert, bytost v počátku obávaná a jednoznačně záporná. Také bývá občas podveden a občas předkládá alegorie pro poučení. Na rozdíl od zástupce pekel je ovšem Pavouk, který se do téhle funkce dostal z opačné strany, ve vážných chvílích ctěn a uznáván.
Ilustrace Gertrude Spaller, Public domain, via Wikimedia Commons
2.6.2024
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
