Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sto šestnáctá

Farfadet

Skupinkla Farfadetů

Mají tak půl metru na výšku, tihle Farfadetové, a vrásčitou hnědou pokožku. V té barvě si očividně libují, do hnědé se také oblékají, a když ne, nenosí prostě nic.

Co jsou zač? Rádi zaplétají koňské hřívy; to už určitým směrem ukazuje. Žijí v horách nebo v lese – ani to, ač by jeden neřekl, není špatná indicie. A můžeme pokračovat. Zlomyslní, ale ne programně zlí. Za misku mléka ochotní ujmout se polních prací. Což obrázek dokreslilo.  Máme tu další představitele nadpřirozených pomocníků.

Domovem byl tenhle druh původně na západě, v Poitou. Ve Vendée, kde ho jmenují Fradet, v Provence zase Fadet (snad původní jméno, jinde a později zesílené slabikou Far-); povědomí moderního světa mu ovšem otevřelo celou Francii.

Farfadetové z hor se prý od lesních liší: ti první nemají prsty, ti druzí nos. Nijak zvlášť na tom nezáleží, protože lidem se stejně často neukazují, pracují neviditelní, případně skrývají identitu zvířecí podobou. Ne vždy a ne všude. Údolí, jímž protéká řeka Égray (department Deux-Sèvres) bývalo v devatenáctém století místními považováno za jejich výsostné území. Je taktéž zapsáno, jak dvě ženy, vracející se do vsi, zahlédly velký vůz skřítků, řítící se velkou rychlostí z kopce. Pokřižovaly se, a povoz okamžitě zmizel.

V hospodářství bývali svého času vítaní. Co se na poli nestihlo do večera, skřítci přes noc dokončili: dosekli obilí, domlátili... Jak už bylo řečeno, za malé občerstvení. Mléko. Smetana. Nějaký ten medový koláč taky přijde k chuti. Ovšem pozor, hovoříme tu o skupině bytostí, jejíž příslušníci jsou na přesné odměňování obzvláště citliví. Farfadetové patří k těm, jež nepřiměřené ohodnocení přiměje okamžitě přehodnotit smlouvu. Jakmile na zápraží, kam je jim třeba na noc odměnu skládat, najdou něco hodnotnějšího, například nové oblečení (chodí někdy nahatí, vzpomínáte?), mizí, a to definitivně.

 

Ilustrace David Ryckaert III, Public domain, via Wikimedia Commons

2.7.2023

Černá kněžna

V těšínských pověstech pozitivně vzpomínaná manželka knížete Václava III. Adama Těšínského (a poté Emericha III. Forgáče) Sidonie Kateřina Sasko-Lauenburská. Nejčastěji, ve hře jsou ale i jiné dámy tamní šlechty. K přezdívce přišla pro smutek, v němž od smrti prvního manžela chodila. Černé šaty pak nesvlékla ani jako duch.

Už tradovaný pohřeb se vymykal z (nejen) tehdejších zvyklostí. Rakev byla naložena na vůz, tažený dvěma páry volů. Ti byli ponecháni vlastní vůli, nikým nevedeni – tam, kde zastaví, tam touží být kněžna pohřbena. Tam, kde zastavili, tedy pohřbena byla. Nad hrobem byl vystavěn kostelík a kolem vyrostla vesnička, zvaná Kostelec. Odpovídá zvyklostem doby, že se přízrak Černé kněžny začal právě v tamní sakrální stavbě objevovat. Pro pověst, jíž se těšila, pak nejen tam. Dalším místem jejího záhrobního působení byl lovecký zámeček v Marklovicích (dnes Těšín), což taktéž dává smysl, neboť šlo o kněžninu oblíbenou adresu.

2.7.2023

Kubín

Někdy jeden trest nestačí. Obávaný správce losinského zámku Kubín začal strašit už při pohřbu; zatímco tělo muže, jehož (očividně z Boží vůle) zabil blesk, spočívalo v rakvi, duch už pozoroval obřad sedíc na zdi. Lezl pak na lípu uprostřed hřbitova, potuloval se kostelem. Škodil – pozorovali ho, jak vyskočil na otep dříví, aby se nebohé stařence, která ji z lesa na zádech táhla, pěkně pronesla. Míval ve zvyku ukazovat se bez hlavy, jezdit na bezhlavé kobyle, a také obtěžovat svou presencí živé úředníky svého někdejšího pracoviště. Proto na něho zavolali odborníka, kněze, který ducha zaklel až do vzdušnou čarou sto kilometrů vzdálených Krkonoš. Tam už se Kubínovi tak dobře nevede. Žádné listování účetními knihami, vykukování za varhanami nebo zlomyslné vtípky. Vybaven dřevěnou sekerou a dřevěnou pilou musí porážet strom; pokud se mu to podaří, teprve pak dojde pokoje.

2.7.2023

Dźiwica

Lesní panna lužických pověstí. Doprovázena smečkou chrtů objevuje se  za měsíčních nocí a – což je mnohem horší, protože do souvislého porostu dřevin se po soumraku tak často nevydáváme – v pravé poledne. Byť by nemuselo na první pohled setkání s pohlednou dívkou vypadat nijak zle, ve skutečnosti zlé je. Ta situace totiž pro člověka představuje náhlou třídenní chorobu, z níž už se nedostane.

9.7.2023

Wórawy

Předení patřilo k důležitým součástem běžného venkovského života. Doprovázela ho spousta zvyků a pověr. Taky bubáků. Ti obvykle dohlíželi na dodržování rozvrhu pracovní doby (spřádání vlákna ji mívalo nesmlouvavě přesnou a přísnou). V Horní Lužici, kde lidovou tradicí určen večerní čas od sedmé do desáté, mohla být přadlena, přetáhla-li práci přesčas, zaskočena divými ženami, jimž se podle zvyku přiřítit se po desáté večer z lesa na náves a s rámusem ji orat, říkalo Wórawy.

Kromě zbytečného pokusu zúrodnit střed vesnice nakukovaly do oken, aby přistihly neposlušnou přadlenu; takové pak předaly necky, plné prázdných vřeten, s úkolem do hodiny je naplnit. Nepovedlo-li se, následovala exemplární smrt. Konflikty a srážky s nižšími mytologickými bytostmi ovšem lidé často s bravurou zvládají, neboť menší zlo bývá hloupé: lužické dívky a ženy se v takovém případě vypořádaly s na první pohled nesplnitelným úkolem jednoduše: namotaly na vřetena právě tolik niti, aby zakryly dřevo. Norma na množství vlákna přece stanovena nebyla.

9.7.2023

Dyterbjernat

Divoký lovec, vedoucí Štvaní, jehož jméno zaznamenal Adolf Černý v Horní Lužici, zatímco T. F. Thiselton Dyer zmiňuje Gdaňsk. Skrývat by se pod ním měl Dietrich von Bern (což je vlastně ostrogótský král Theodorich Veliký).

9.7.2023

Věštice, Věšťáci a Věštíci

Chtělo se mi do nadpisu napsat Věšťáčata, ale dětem na Moravě přebývajících divých mužů a žen se tak neříkalo. Věštice a Věšťáci, oškliví trpaslíci z polí, znalí proměny v různá zvířata, je vyměňovali za pohledné děti lidské. Lidé se k Věštíkům, kteří nerostli, byli oškliví po skutečných rodičích, měli velká břicha a hlavy a nemluvili, chovali hnusně.

Což se mi sem napsat chtělo.

9.7.2023

Janary

Janary u stromu

Podobně jako slovenské bosorky, také italské čarodějnice jsou svébytné bytosti, ne pouze lidské ženy znalé magických praktik. Janary (to jméno prý vychází z Dianara, Dianina kněžka, případně z latinského Ianua, dveře, vchod) jsou známy na jihu Apeninského poloostrova, v okolí Beneventa.

Škodí různě, například se rády v noci prohánějí na z hospodářství bez ptaní vypůjčených klisnách (což prozradí zacuchaná hříva a únava, někdy až fatální). Stačí ovšem postavit před vrata stáje koště nebo pytel se solí, a janara – tohle dobře známe od mnoha jinak nebezpečných tvorů – odloží všechny plány, a začne počítat. Se svítáním pak musí zmizet.

Existuje i aktivnější obrana, respektive útok. Pokud se podaří chytit čarodějnici za vlasy, je tato zcela ve vaší moci. Výměnou za svobodu může nabídnout ochranu domu po sedm generací. Povídali, že poslední žena, která vychází z kostela po vigilii Narození Páně, je právě tahle čarodějnice, tak to můžete zkusit.

Místem jejich častého výskytu býval pověstný beneventský ořešák, strom, zasvěcený Ódinovi v dobách, kdy v kraji žili a vládli mu Langobardé, centrum mnoha původně pohanských a později lidově magických obřadů. Náhodný svědek tamních nočních rituálů ovšem nekončil dobře, a to, ani když si ho janary nevšimly.

 

ilustrace z knihy Enrica Isernii Istoria della città di Benevento dalla sua origine fino al 1894, Ronev, Public domain, via Wikimedia Commons

(16.7.2023)

Zucculara

Kulhavá beneventská čarodějnice, působící v historickém centru města, dnes známém jako Triggio, v místech někdejšího římského amfiteátru. To, a klapot jejích kopyt, může ukazovat hluboko do minulosti, k Hekaté a jejím dcerám Empúsám.

(16.7.2023)

Manalonga

Čarodějnice, číhající v beneventských příkopech a kanálech. Strhává do vodních hlubin neopatrné chodce.

(16.7.2023)

Il-Meneñga

Pro africké Masaje je zásadním důkazem neexistence duchů fakt, že žádného nikdy neviděli. Je ovšem docela dobře možné, tvrdí (neboť jsme jen lidi, a jistota je jistota), že duchy vidí hospodářská zvířata. Když jsou pohledy celého stáda náhle namířeny jedním směrem, něco to přece znamenat musí. A nečíhá-li tam šelma, pak...

23.7.2023

Buk man deang

Pán všech řek, tedy alespoň těch, které protékají územím Nuerů, jihosúdánského národa.

23.7.2023

Namungumi

Veleryba z jezera Malawi. Důležitá pro iniciační obřady Yaů (národa východoafrického, ne jihoasijského). Může posloužit jako zdroj chutných soust. I nechutných, záleží na tom, z jaké části jejího těla jsou odkrojena. Na čem nezáleží, je množství: podobně jako skandinávský Sahrímnir (nebo jeho kozlí kolegové) je Namungumi (malovaná mimochodem čtyřnohá) nevyčerpatelná. Oproti zmíněným Evropanům se navíc obnovuje okamžitě.

23.7.2023

Funkwe

Vyprávěli (si) lidé národa Lamba (toho z východoafrické Zambie, ne ze západoafrického Toga) o obrovském hadu s rybím ocasem, žijícím u pramenů řeky Kafulafuta (a možná i Itabwa). Délku tohoto plaza změřili docela jednoduše: Funkwe občas vyleze z podzemní nory a vypluje do proudu; když má hlavu v soutoku Kafulafuty s nejdelší zambijskou řekou Kafue, je jeho ocas stále ještě v prameni. Což by mělo být osm mil (a je mnohem víc, ale mýtická a folklórní geografie se s tou skutečnou často hodně míjí).

23.7.2023

Isitwalangcengce

Podobá se velké hyeně, jenom hlava mu narostla do tvaru velkého košíku. Otevřeného. Číhá za dveřmi, až ven vyjde dítě (obvykle neposlušné), aby ho lapil a do své zvláštní horní končetiny vhodil. Daleko od vsi pak v klidu rozbil kořisti kamenem hlavu a sežral mozek.

V dobách, kdy ještě nepracoval pro rodiče, ale představoval nebezpečí i pro Zuluy dospělé, našel se jeden pohotový muž, který, ač v koši, neztratil hlavu. Jak Isitwalangcengce probíhal pod stromy, chytal se budoucí oběd větviček, trhal je a házel pod sebe, až koš zaplnil tak, že mohl sám vylézt. Což netvor ani nepostřehl.

Zachráněný si svůj trik nenechal pro sebe a kromě podrobného líčení děsivé historie s úžasným koncem taky nezapomínal každému svou taktiku  doporučit, takže se mezi lidem rychle rozšířila a sežraných mozků ubylo.

23.7.2023

Abada

Abada

Zvíře docela podobné evropskému jednorožci. Jeho rohy – ano, má dva, proto ono příslovce – jsou dokonalým protijedem. Velký jako oslík s kančím ocasem pobíhá ve vyprávěních středoafrických Kongů.

Abadu nakreslil Unknownshadowofabyss, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

30.8.2023

Ahi At-Trab

Zlomyslní skřítkové, žijící v píscích Sahary a otravujících už tak nesnadnou existenci v tamních podmínkách. Tuaregové dobře vědí, kdo může za velbloudí klopýtnutí nebo vyčerpaný zdroj vody v oáze: jsou to právě Ahi at-trabové, objevující se někdy na vzduchu v podobě písečných vírů.

30.8.2023

Nzazi (Nsasi)

Blesk v podání obyvatel krajů kolem dolního toku řeky Kongo. Černý nebo rudý chundelatý pes, který za ostrého štěknutí sletí dolů, s druhým se pak vrátí na nebesa. Bytost tak mocná – s atmosférickou elektřinou není žádná legrace, to věděli lidé už odedávna – že se jí nemůže postavit žádný čaroděj. Někdo tvrdí, že Nzazi podobu psa nemá, že smečku čtyřiadvaceti hromových šelem, které za bouře vypouští, ovládá; ať tak nebo tak, není při setkání s ním o co stát. Ani když se chová přátelsky, a vy si toho očividně opuštěného psa vezmete domů. Může se stát, že se ono nádherné zvíře ztratí v náhlé explozi. A vezme vás s sebou.

30.8.2023

Irimu

Promění se v něho ten, kdo porušil tabu. Obroste trnitým křovím, potuluje se krajinou a žere lidi. Jak prozradila jedna historka tanzanských Chaga, zásadním problémem a zároveň léčbou, je ono trní: když bratr takto postiženého zapálil, větve shořely a nešťastníkovi se vrátila jeho původní podoba.

30.8.2023

Kitunusi

Bantuští Wapokomové vědí, že v údolí Tana není bezpečno. Žijí tam Kitunusi, lidem k nerozeznání podobní tvorové, které potkat znamená odnést si nějakou chorobu, nejčastěji ochrnuté končetiny. Na druhou stranu: pokud se jim odvážně postavíte, tak vám nic nehrozí. Jestli se vám navíc podaří při zápase utrhnout cár z jejich kaniki, tmavomodrého bavlněného oděvu, pak máte navíc vystaráno. Zajišťuje totiž bohatství (jak, to bohužel Alice Werner v knize Myths and Legends of the Bantu jen naznačuje).

30.8.2023

Ótos a Efialtés, zvaní Alôadai

Dva obří bratři, silní, pohlední a odvážní. Ovšem také přes míru sebevědomí. Synové Ifidemeie a Giganta Áloea (nebo Poseidona, jak přiznala zmíněná dáma Homérovi) se rozhodli nasypat dvě vysoké, ba nejvyšší hory, aby vystoupili až k bohům – a unesli si jeden Héru, druhý Artemidu.

Neschopní nebyli. Chytili Área, a na třináct měsíců ho zavřeli do měděného sudu. Kdyby – opět kronikář trojské války – Ótos a Efialtés počkali, až dospějí a ještě trochu zesílí, měli by Olympané opravdu problém. Takhle jen potíže: horu Pélion (1 624 m.n.m) postavili devítiletí obři na vrchol Ossy (1 978 m.n.m), čímž o celých sedm set metrů přesáhli nejvyšší vrchol Olympu (Mytikas), a mohli na domov bohů útočit. Bombardováním kameny například. Této zbraně využili i jinak, vrhali skaliska do moře, aby ho takto vysušili. Chytrá taktika.

Konec jejich snažení je znám ve dvojím provedení. Zastřelil je Apollón, ještě než dorostli opravdu nebezpečné velikosti, oznamuje nám Homér. Dramatičtější verze příběhu připomíná, že dle předpovědi nemohli přijít o život rukou boží ani lidskou; nastoupila tedy ženská lstivost:  zatímco Héra kategoricky Efialta odmítla, Artemis Ótovi slíbila. Prý na Naxu. Což starší obří bratr nerozdýchal. Začal si nárokovat boží milenku jako první, stanuli s Ótem proti sobě, v rukou oštěpy, panenská bohyně mezi nimi proběhla v podobě bílé laně, zbraně byly vrženy – a proroctví naplněno, rychlou Artemidu oba Alôadai minuli. Zasáhli  jeden druhého. Protože předtím přísahali při řece Styx, že zmíněné dámy dostanou, trpí dodnes tou nesplněnou přísahou jejich duše, připoutané živými zmijemi ke sloupu v Tartaru.

Efialtés je ovšem připomínán i při jiném ohrožení Olympu obry, při válce čtyřiadvaceti Gigantů, vedených Porfyrionem. Právě tady byl střelen Apollonem, a to při jinak úspěšném útoku na Área. Může tedy jít o dvojí ozvěnu skutečné události.

Řecká historie zná i další muže těchto jmen, zvláště Efialta. A z nich především toho Efialta, který v bitvě u Thermopyl prozradil Peršanům existenci tajné stezky a rozhodl o osudu statečných Sparťanů.

6.8.2023

Meliteus

Romula a Rema vychovala vlčice (stejně tak Mauglího, zatímco naši opičí příbuzní se postarali o Johna Claytona, to už jsme ale u dobrodružné literatury a ne v mýtech a pověstech). Jakkoliv nám může ta situace připadat podezřelá, pořád je celkem v pohodě (savci, mateřský instinkt a tak). V porovnání s jinými, myslím.

O Diova syna Melitea, jehož matka, nymfa Othreis, ve strachu před Hérou pohodila coby novorozence v lese, se postaraly včely.

Báje pokračuje. Tím, kdo dobře zaopatřené dítě později nalezl, a kdo mu mohl poskytnout další péči, byl jeho poloviční bratr (stejná matka, otec Apollón) Fagros.

6.8.2023

Upsorn Sriha

Do pasu laně, od pasu ženy. Jedny z obyvatelek mýtického lesa Himmapan. Thajská zkušenost k tomu přidává, že mužským protějškem Upsorn Sriha je Thep Norasri, jenž kráčí po nohách lvích.

6.8.2023

Polong

Homunkula vyráběná Malajci za účelem ohrožení jiné osoby. Ženská, ne větší než článek prstu, přichází na svět v kulaté láhvi, a to z krve zavražděného. Příslušným zaříkáním (kterým nemohu sloužit) se po týdnu či dvou krev zformuje do uvedené podoby; svého tvůrce bere Polong za svého rodiče (a k jako takovému se pak odvolávají následky řešící šamani).

K vybrané oběti se připlíží nenápadně, ústy vklouzne do jejího těla a přivede do duševně nevyrovnaného stavu, jenž může spravit toliko již připomenutý kouzelník.

13.8.2023

Pelesit

Malajský démonek, objevující se v podobě cvrčka. V oblibě ho mají Polong, které ho posílají napřed označit oběť. Palesit vleze do člověka stejně jako později ony ústy, nedělá ale nic jiného než cvrčí.

Jako maják pro Polong, která pak ví, kde její cíl leží.

Na svět přichází Palesit transformací z jazyka mrtvého dítěte pomocí vhodných rituálů, mimo službu by měl být uchováván v láhvi a krmen žlutou rýží případně krví z prsteníčku.

13.8.2023

Bès Bulong

Malajsie, stát Penang, přesněji území obývané národem Jah Hut, západní břeh řeky Penang mezi městy Jerantut a Temerloh. Pozor v těch místech mezi půlnocí a šestou ranní. Objevuje se tu Bulong, přízrak, který člověka připraví o duši. Nebo aspoň o vědomí.

13.8.2023

Bès Pa’

Bahno malajských vodních toků skrývá mnohá nebezpečí. Kromě těch běžných i démony a potvory neběžné. Před Bes Pa‘, který dokáže nabrat libovolnou velikost, ochrání posypání podezřelého místa, na něž chcete vkročit, směsí rzi a drceného skla.

13.8.2023

Bès Kotak

Číhá v bahnitých děrách malajských řek na plavce, respektive na rybáře, lovící ponorem. Na takového pak tento hastrman bednoidního vzhledu sedne, zatíží – a přidrží u dna. Prosté, leč účinné.

13.8.2023

Codrille

Podobně jako bazilišek, jemuž je tenhle drak ze střední Francie příbuzný, i Cocadrille svým pohledem petrifikuje. Otravuje okolí jedovatým dechem.

Rodí se z kohoutího vejce, inkubovaného slunečním svitem nebo teplem hnojiště. Vyklube se jako dlouhý, do pružiny stočený had, a už v téhle podobě může pohledem zabíjet. Ovšem pokud člověk nejdřív zahlédne jeho, zemře sám dráček. Kuriózní, leč ne tak unikátní, jak by se zdálo. Proto se hned po vyklubání zavrtá Codrille hluboko do země, kde přežije další stále zranitelné stádium ještěrky. Po sedmi letech naroste do pořádné velikosti, stane se odolným vůči lidskému pohledu, vyraší mu křídla. A to už končí všechna legrace.

Evropští draci jsou vůbec známí vývojovými stádii, jak víme například z domácích luhů a hájů nebo z Albánie. I u našich východních sousedů nebývalo slovo šarkan jen synonymem draka, ale jeho nejvyšší formou.

20.8.2023

Grand’Goule

Drak od francouzského Poitiers, zlikvidovaný buď pouhou modlitbou (někdy je slovo účinnější než meč, aspoň to říkají) nebo odvážným (nic jiného mu nezbývalo, taky známe) odsouzencem, který se na obludu vypravil, uspěl, ale sám jedovatý dračí dech nepřežil.

20.8.2023

Mahwot

Rozměry nijak neohromí – pověst přisuzuje vodnímu ještěru z Mázy velikost telete – přesto je třeba mít se mezi Lutychem a Revinem na pozoru. Pokud vyleze na břeh, věští tím blížící se špatné události, hlavní důvodem existence, pardon, návykem, je ovšem lov nepozorných dětí, hrajících si na břehu a neposlouchajících rodiče.

20.8.2023

Biddy

Pro únorový Imbolc, později svátek sv. Brigity, se v Irsku (nejvíc a nejdéle se tahle tradice držela na jihu v Kerry) tamní bohyně Brigit schovala za zdrobnělinu svého jména. A za figuru, kterou koledníci – Biddyini kluci, Biddy Boys, navlečení do slaměných kostýmů  – koledující o drobný peníz pro ubohou Biddy, „šaty roztrhané, boty rozedrané,“ nesou od domu k domu.

Nebýval to jen zvyk irský, přinejmenším ve Skotsku se v určité podobě držel také, a původně namísto kluků koledovaly holky (později bez omezení). Mezi běžné dárky kromě mincí pak patřily do Biddy zapichované špendlíky (kvalitní špendlík je ceněný i dnes). Taky vajíčka. Ta se poté prodala a stržené peníze spolu s vykoledovanou hotovostí utratily na večerní oslavu.

Sama panenka, zvaná též Brídeog, bývala původně – neboť jde o obřad znovuzrození roku a obnovení plodnosti – vyrobena ze slámy omotané kolem tlouku z máselnice, s hlavou bramborovou případně tuřínovou, a oblečena do bílé. Doba nedávná, staré tradice jen opatrně oprašující, přijala za svou panenku z hračkářství, ozdobenou Brigitinými symboly.

27.8.2023

Nyyrikki

Finský bůh lovců a pastevců, ochránce stád a průvodce hustým lesem.

Nyyrikki, ó Tapiovče,

panici ty s kápí rudou!

Načiň vrubů, kudy cesta,

po horách dej znamenáče,

nejsemť směru povědomý,

přespolní jsem, cesty neznám,1)

prosí ho o pomoc Lemminkäinen. Není sám. Dovolá se k němu ve svém předlouhém zaříkání dobytka, vyváděného na pastvu, i Ilmarinenova manželka.

Syn Tapia a Mielikki (nejběžnější verze, existují i jiné, dost možná časem nebo přežvykováním komprimovaných zdrojů zkomolené varianty rodinných vztahů) někdy – to spojení pochází z dávných časů, dlouho předtím, než napadlo Eliase Lönnrota seskládat finské a karelské písně do jednoho souvislého příběhu – vystupoval (což potvrzuje ve svém seznamu, publikovaném v roce 1551 i Mikael Agricola) pod jménem Nyrckes. Jako manželka boha lesů. Interpretace lidových zpěvů naznačuje spojení s veverkami, možná je také kontaminace katolickými figurami sv. Jiřího, případně sv. Bartoloměje. Změny pohlaví může mít na svědomí též nátlak umělcova lidového nitra, vyžadujícího pro plynulý tok verše užít ženské koncovky -ikki.

 

1 LÖNNROT, Elias. Kalevala. Přeložil Josef HOLEČEK. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018. ISBN 978-80-7602-055-9.

27.8.2023

Pikne

Jméno estonského boha hromu a blesku zní také Pikker, a v obou případech jde o zástupnou přezdívku tabuizovaného jména. Nemusí být dobrý nápad mocné a nevyzpytatelné bytosti zmiňovat pravými jmény, co kdyby na ně slyšely a dostavily se? Znát tenhle přísně osobní údaj bylo v mnoha kulturách nebezpečné ostatně i v případě lidí.

Obětovával se Pikkerovi býk, aby se zajistila úroda, a v povodí řeky Võhandu, jež spadala přímo pod Pikneho dohled, byli lidé, kteří  se pokusili zneužít tok k pohonu mlýnských kol, postiženi suchem, šlo tedy o božstvo zásadního významu. Což hromoví bohové často bývali. Pikne ovšem nestál až na vrcholu moci, tam seděl jeho otec Uku, jehož pevnou ruku syn pocítil, když mu obr Vanatühi ukradl píšťalu, jejíž pomocí bohové přivolávali lidmi vymodlené srážky. Pikne si musel ztrátu odpracovat na farmě jako obyčejný zemědělský dělník. Důležitý hudební nástroj (možná to byly dudy) získal zpátky úskokem, když se vetřel na svatbu, předstíraje, že je muzikant.

Bůh Pikne
Ilustrace Oskar Kallis, Public domain, via Wikimedia Commons

27.8.2023

Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem

Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny