Bezejmenná stránka: Historie > Padělatelé

Josefovské runy

 

Městečko Josefov ve Východních Čechách je proslulé díky pevnostnímu komplexu, založenému (jak jinak) císařem Josefem v místě, původně zvaném Ples. Jistý čas ale mělo nakročeno i ke slávě v oboru jiném.

Kustod tamního městského muzea Hofmeister totiž jednou při návštěvě ředitele královéhradeckého muzea Ludvíka Domečky vyprávěl svému hostu o nálezu místního cukráře. Ten našel v kopci Vražba hliněnou desku, prý pokrytou runami.

Domečku ta zpráva zaujala a za amatérským archeologem se vypravil. S nečekaným úspěchem – šťastný nálezce mu totiž nepředvedl jen zmiňovanou desku, ale i další artefakt, destičku v podobě bůžka. S místem nálezu hradiště Pradědub u Skalice. Nálezy vypadaly adekvátně předpokládané době vzniku, a tak se ředitel chytil.

Odkoupí je.

Co přimělo zkušeného Domečku o nálezy se zajímat? Byla to snad touha rozšířit muzejní sbírky o vzácné exempláře, kterými by cukrářovy nálezy mohly být? Samozřejmě, jsou-li skutečně takové, jak nálezce popisuje, runové písmo... Jenže se psal rok 1922 a mánie slovanských run už dávno odezněla. Už jen několik amatérských nadšenců věřilo v existenci zapomenutého praslovanského písma. Svého času mívalo celou řadu vážených příznivců, (jistě se na tom podepsala doba, kdy v podstatě všechny evropské národy objevovaly svou minulost) jenže to bylo ve století předcházejícím. A období nadšenců i zásadních objevů leželo ve stejných hlubinách času.

Na druhou stranu – nikdy nepodceňujte laiky. Schliemann budiž příkladem. Snad i proto se muzejník zdržel jednoznačných závěrů a rozhodl se dát amatérskému starožitníkovi šanci. I přes ono písmo.

Runové písmo samozřejmě skutečně existovalo. Používaly ho germánské národy, než ho, spolu s přijímáním křesťanství, vytlačila latinka.(1) Ve Skandinávii se udrželo mnohem déle, v podstatě až do dvacátého století, (prošlo pochopitelně určitým vývojem a jeho užití bylo omezené) nicméně šlo už jen o artefakt. Doba moderní ovšem artefakty, pozůstatky dávné minulosti, miluje, zvláště pak, může-li je spojit sama se sebou a vychválit svůj pokrok na základě hluboké a hrdinské historie.

S oblibou se ve starém písmu vzhlédli nacisté. To ale – vzhledem k času, v němž se odehrává náš příběh, předbíháme. Tajné okultní spolky devatenáctého a počátku dvacátého století, které dodaly nacistickému hnutí filozofii, byly ve dvacátých letech zatím pro svět jen čímsi kuriózním, co nikoho nemusí zajímat.

I za slovanskými runami se musíme vrátit do století předcházejícího našemu příběhu.

Existence předpokládaného písma starých Slovanů nedala v obrozenecké době spát mnoha nadšencům i váženým badatelům. Když měli svůj záznamový systém Germáni, tak proč ne jejich sousedi? Byly tu jisté náznaky, letmé zmínky v záznamech o polabských Slovanech (pocházející ovšem z desátého století), v kronikách a cestopisech.

V době zvýšeného zájmu o vlastní historii se každá indicie vykládala pozitivně. Kupříkladu Josef Dobrovský měl v plánu sepsat práci na téma Pravděpodobnost existence písma u pohanských Slovanů. Upustil od ní, ale kdyby ji tehdy – byť střízlivě a s mnoha otazníky vyvedenou – napsal a vydal, je jasné, jak by to dopadlo – na mnoho let by představovala jasný důkaz o existenci písma. Přívrženci této myšlenky neváhali a vrhali se po všem, co by jejich víru mohlo podpořit.

Ze spisu bulharského mnicha Chabra (například), kde píše, že v dávných dobách pohanských staří Slované jen „črtami a řezy počítali a hádali,“ viděli důkaz o existenci slovanských run (Jak poznamenává Karel Sklenář, ve skutečnosti šlo jen o početní značky).

Romantikové té doby, nezatížené ještě zevrubnou analýzou, pečlivým studiem pramenů i zasvěcenou oponenturou vůbec nechávali své fantazii volná křídla (byť ji pevně drželi na národoveckém vodítku). Jan Kollár kupříkladu při své návštěvě Itálie četl italické a etruské nápisy staroslovanštinou a neváhal přisoudit obyvatelům Apeninského poloostrova slovanský původ.

To bylo ovšem ve století devatenáctém, zatímco náš příběh se odehrává o několik desítek let později.

Archeologii od jejího zrození provázela celá řada omylů, šťastných náhod – i podvodů. Do dnešní doby se sběratelé ani odborníci nenaučili dostatečné opatrnosti, radost z nečekaného objevu bývá prostě silnější. Lze jistě vychvalovat nálezy a horovat pro zajímavé hypotézy a člověku hrozí jen ztráta důvěry, ovšem v případě úředníků, vyplácejících svěřené peníze už je to jiné, a takoví, byť pro věc nadšení, si musejí dávat větší pozor. Opatrný byl i ředitel Domečka. Amatérovy nálezy si prohlédl – vypadaly skutečně pravě, ale to vypadaly i Simpsonovy neolitické nástroje. Nabídl tedy cukrářovi, že je odkoupí, nálezci se ale do obchodů nechtělo. (I to znamenalo drobný, psychologický, příspěvek k pravosti.) Nakonec ale přece jen prodal. Dovezl památky do hradeckého muzea ještě s několika dalšími drobnostmi, které předtím Domečkovi neukázal.

A jeho ostych byl ten tam.

Brzy se objevil znovu, s dalšími hliněnými památkami, popsanými runami.

Slovanské písmo bylo zpět ve hře.

Utrácet muzejní fondy se ale Domečkovi nechtělo. Nakoupil za vlastní. Sledoval tím jednoduchý cíl: pokud mu amatérský archeolog při příští návštěvě nabídne další starožitnosti, pak zřejmě nebude vše v pořádku. A protože Domečkovo podezření nabývalo na síle, dal cukráři na srozuměnou, že je jeho objevy nadšen. Neřekl mu ovšem, že část nákupu odeslal svým přátelům archeologům do Prahy.

A víte co, drahý kolego, rád bych se podíval na místo tak vzácných nálezů, jako je tahle destička se psem. Kdeže jste ji to nalezl? Ve Vražbě? Mělo by ta lokalita být řádné prozkoumána, může skrývat ještě větší poklady.

Pan kolega souhlasil.

Když pak Domečka na naleziště dorazil, našel na něm především čilého amatéra a josefovského kustoda Hofmeistera. Také zbývající část oné psí destičky.

Přesto nebyla ředitelova víra stále ještě pevná. Ba naopak.

Ukázalo se, že v době, kdy k nálezům došlo, u nich kupodivu byl jen cukrář. Domečkův přítel stavební rada pak vyzpovídal dělníky i stavební dozor, tehdy pracující na labské regulaci v místech nálezů, a dozvěděl se, že oni nic podobného nenašli, natožpak aby amatérskému archeologovi prodali.

Jasno měli i pražští experti.

Neodpovídá době.

Josefovské runy ale našly i horlivého zastánce. Jeho jméno v případu nepadlo, šlo však prý o odborníka na slovo vzatého, který Josefov několikrát navštívil. Tento znalec nápisy prostudoval – a přečetl.

Ze zachovalých zlomků na první desce vyčetl několik slov, která doplnil na celý nápis:

Černoboha upravuji, (jako) strážce (do země jej) ukládám.

Nedosti na tom. Jiný z nálezů – destička se psem – prý nese nápisy sobakka a sonce, nejspíš tedy představuje jakousi stránku z čítanky s písmenem S. Také část náhrobku hrdiny Svatybora byla nalezena.

Královéhradecký muzejník nad případem mávl rukou, jistě v tu chvíli rád za to, že nezačal nadšeně jásat, když před časem nálezy poprvé spatřil. Takhle jen mohl odepsat menší částku z fondů a oddechnout si, že ho aféra nestála víc.

Žádná práce by ale neměla zůstat nedokončená.

Přesvědčil se o tom i ředitel Domečka.

V roce 1927, kdy už ředitelem nebyl. Zastával funkci revizora Svazu českých muzeí a z tohoto titulu ho cesty zavedly opět do Josefova.

Ke svému údivu zjistil, že padělky nejen že nezmizely ze světa, ale měly v tamním muzeu i vlastní vitrínu a jejich objevitel patřil mezi čelní funkcionáře.

Bylo nutno případ definitivně uzavřít.

Ani Domečka, ani další poškození (královéhradecké muzeum nebylo jediné, komu cukrář své falza prodával) netahali celou věc k soudu, bylo zřejmé, že tím by se vše jen zbytečně protahovalo. Spolu, i s usvědčeným padělatelem se dohodli.

Poslední nálezy slovanského runového písma se tiše ztratily z očí veřejnosti.

(27.3.2014)

prameny:

Zdeněk Sklenář: Slepé uličky archeologie, Československý spisovatel 1977

Poznámky:

    1 Samotné runové písmo pravděpodobně také vzniklo z staroitalské abecedy, jejímž potomkem je i latinka

 

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny