Bezejmenná stránka: Literárium

Žabí léto část třetí

 

předchozí část

 

Sama proti obrovské záplavě žab. Maličká květinová víla, vybavená v podstatě titěrnými kouzly versus masa masa, která pomalu ale jistě narůstá. Musela se s ní vypořádat ona sama. Její vinou padl jediný plán, který aspoň trochu začal potíže řešit. Než se rozhoupou lidé – to věděla – bude už pozdě. Až se z údolí rozlije pohroma do kraje, nezbude nic jiného, než sbalit co půjde a odstěhovat se.

Co se odehraje v dalším dějství, na to se snažila nemyslet.

Probrala všechna aktiva – seznam to byl děsivě krátký, zahrnující po seškrtání nepoužitelných a nedostupných jen její jméno (malým písmem) a nespolehlivé počasí. Všechny možnosti, které se nabízely – to bylo ještě jednodušší, protože prakticky nezůstala žádná reálná. Kromě jednoduchého nápadu, který se připomenul velmi rychle a za nějž se sice styděla, ale zapřít ho nemohla. Navíc sladce lákal.

Sebrat se a taky potichu zmizet.

Což ale zůstávalo v její vůli, a Žabinka se hodlala postavit problému čelem, pokud a dokud to půjde. Údolí plné žab i opuštěný skřítčí domov na ni působili depresivně, raději se rozlétla ze skal ven, do sice taky bezútěšné, ale neosobně, jen sebou samou, krajiny podmáčených luk, křovisek a hloučků olší. Pozorovala pískovcové skalní město, les, v němž se ztrácelo, a nízké kopce v jeho sousedství. Mrkla ke stromům, za nimiž se skrývaly střechy té zpropadené vesnice. Nepřítomně civěla na špičaté věžičky, vystrčené za tmavými oblinami na druhém konci obzoru.

A tenhle pohled spustil, co měl.

Existovalo řešení. Ve své podstatě prosté. To slovo ale často nemůžete nahradit synonymem Jednoduché, a jak si Žabinka uvědomila, aniž by musela uzavřít větu tečkou a načít druhou, pohyboval se její nápad v rovině opravdu teoretické.

Žabí pohromu způsobila kletba.

To je zvláštní kategorie kouzel, prokletí. Do jeho neutralizace se bezhlavě pouští jen začátečníci, případně osoby s egem nepoměrně převyšujícím vzdělání. Chytřejší mágové, čarodějky i kouzelné bytosti se raději zkusí na něco (třeba na etiku profese) vymluvit. Pokud jim to nevyjde, pak zkoušejí odeklínat velice velmi opatrně.

Ti nejchytřejší nic takového ani zkoušet nezačnou. Najdou původce a přimějí ho jeho práci odvolat.

Kdo pracoval tady, to víla věděla. Majitel nedalekého hradu, na jehož stříšky zírala.

Nadešel čas vykonat zdvořilostní návštěvu. Byť, jak si vzpomínala, je pán domu už nějaký čas pryč. Snad tam zůstal nějaký sluha nebo aspoň zpráva kam přeposílat poštu. Nebyl to zrovna nejlepší nápad, ale jiný už Žabinka neměla.

Vkradla se dovnitř obezřetně, pátrala po pastech, které by černé magie znalý domácí pán na vetřelce mohl nalíčit. Nenarazila na žádnou. Dokonce i obyčejná kouzla, nasáklá za ty roky do stěn, zeslábla a vyprchávala. Ať už se na hradě poslední dobou provozovalo cokoliv, temné umění to nebylo. Jediné, co něco takového naznačovalo, byl monument uprostřed malého nádvoří. Veliký kamenný drak s mistrovsky vyvedenými detaily. Divý muž s děsivě prázdným výrazem.

Opatrně je oblétla. Nebyly to obyčejné sochy. Žabinka cítila, jak uvnitř žijí. Jak ten život pomalu vystupuje ven. Asi další nespokojení sousedi.

Na ně obojživelníci zřejmě nestačili.

Žabí pohroma v sousedství ale naznačovala, že Smrdimor se tu přece jen tu a tam objeví. Nejspíš přenechal staré sídlo nějakému hloupějšímu příbuznému, napadlo vílu. Zbavil se tím starosti o údržbu a nastrčil místo sebe terč pro případné nepřátele. Ten ztuhlý drak tomu nasvědčoval. Ale možná patřil k docela jinému příběhu.

Kde hledat černokněžníka, když nevaří lektvary na svém sídle? V novém úkrytu? Tohle je skalnatý kraj. Bez potíží se tu ztratí celá vesnice, ne jen dům. A k tomu jeskyně. To už by bylo úplně zoufalé pátrání. Tma, stísněné prostory a netopýři.

Jak začít? Vyptávat se po okolí? Při vší úctě k sobě samé věděla Žabinka, co by od většiny oslovených uslyšela. Využít pátracího kouzla? Znělo to nadějně, ale víla ani v nejmenším netušila, jestli něco takového vůbec existuje. Poletovat nazdařbůh krajinou? To už je úplně beznadějné.

Mohla by ale sledovat žabí stopu. Historky, v nichž se objevují tihle obojživelníci ve společnosti magie. Prokletí a kouzla z nedalekých krajů a nedávné doby.

To je ono!

Jestli má Smrdimor opravdu zálibu v užívání magie a žab k řešení svých sporů, pak to může být poznat. Podle toho, co zatím slyšela, se nerad omezuje. Zvlášť teď, na sklonku léta, kdy se obvykle, poslušni přírody, drží tihle vlhkomilní živočichové zpátky. Ještě větší naději na úspěch nabízel fakt, že černokněžníci jsou nadmíru soutěživí, a tudíž samotářští tvorové. Byl pryč jen několik týdnů, což znamenalo, že prakticky žádné zásadní černé kouzlo v okolí nebude mít jiného původce.

Vzhůru do toho, zavýskla Žabinka nadšeně. A opravdu vystoupala do vyšší letové hladiny, aby si mohla prohlédnout živou mapu světa, v němž se pustí do zcela jistě úspěšného pátrání.

Několik dní stopu nacházela a znovu ztrácela. Vzdalovala se od údolí po spirále, snažila se jednak najít další žabí anomálii, jednak vyslechnout nejnovější místní historky. Na nic z první možnosti nenarazila, z obří hory hlušiny té druhé vykutala několik nadějných zrnek, které se ovšem ukázaly jako zlato kočičí. Už už obracela stránku, na níž bylo velkými písmeny napsáno UKOUSLA SIS VELKÉ SOUSTO, HOLKA, když se Žabince přece jen podařilo vyslechnout historku o sousedech, kterým se na trůn (nebo za něj) vnutil záhadný cizinec.

Co inteligentní tvorové mnoha ras i tvarů dobře dokážou, je být nestrannými pozorovateli. Jakmile zjistí, že se jich problém v tuto chvíli netýká, začnou o něm bezstarostně mluvit, uzavírat sázky na vítěze, nebo ho úplně ignorovat. Tajemný muž mohl být dost dobře kvalifikovaný sňatkový podvodník nebo zapomenutý vzdálený příbuzný, oprašující někdejší nároky. Když pak přelétla do inkriminovaného údolí, vyslechla si obdobné povídání – ukazující na místo, z něhož právě dorazila. Kdyby tomu dali tak pět deset let, snad by jen usoudila, že do obou zemí dorazily přežvýkané zprávy o událostech někde daleko odsud, jenže ta povídačka byla čerstvá.

Nějaký neznámý rytíř v blyštivé zbroji, povídali. Žádný černokněžník. Nikdo si ale nebyl jistý, k jakému to vlastně souboji došlo. Každý se zapřísahal, že zcela určitě, bylo to docela nedávno. Tam na vršku. Ona vysoká skála, ano přesně ta.

Takže ne u sousedů?

Tedy... když na to tak myslím, tak myslím, že vlastně...

Nemyslím. Tak nějak si vybavuju rytíře. Bouřka byla.

Musíte být trpěliví, když dolujete zprávy z různých zdrojů. Hlavně uvnitř. Jakmile začnete všechny další informace posuzovat podle první, další sbírání už je prakticky zbytečné, protože chcete tu první jen potvrdit. Měli byste trpělivě nashromáždit hromadu dat a teprve potom o nich přemýšlet. Trpělivost je naštěstí vlastnost, která se dá (aspoň do určité míry) vypěstovat. Žabinka, která v tomto oboru nijak zvlášť nezářila, napnula všechny síly, aby tenhle úkol zvládla.

Meče? Kopí, válečná kladiva? Blesky a hromy?

Krotila svůj naturel tak trochu zbytečně. Když došlo na detail, všichni zmlkli. Koukali jeden po druhém, ani se nezačali pořádně dohadovat a hádat.

Což vílu paradoxně uspokojilo. Nic neprozradí magii tak dobře, jako neurčitost. Bez ohledu na to, že i když rytíři rádi publikum, souboj na vrcholu hory nepředstaví detaily výstroje, rodové znaky ani jemné či hrubé umění boje muže proti muži. Tohle bylo sofistikovanější divadlo. Takhle se zápasí s drakem. Když chcete zasvěcené i nezasvěcené přesvědčit o výsledku. Zdálo se, jako by právě tohle ti dva – nebo spíš jeden z nich – chtěl. Divadlo. Nejisté bylo jen obecenstvo.

Nezáleželo na něm, rozhodně ne víle, která pátrala po aktérech, ne jejich záměrech.

Načež se vyskytl další drobný zádrhel.

Historie neměla pokračování. Něco se stalo, ale nedostalo, tedy neskončilo. Představení přišlo o finále. Žádný vítěz, žádný poražený, žádná nabubřelá prohlášení. Žádné šeptané historky, žádné politické vtipy.

Žádné žáby.

Nebylo to hned, stejně jako si nedokázala hned přiznat, že to tentokrát opravdu napnula sebevědomí až na hranu.

V rámci možností spokojení lidé, neobávající se večera ani rána víc, než bývá obvyklé. Černokněžník jim ani nevládl, ani je neohrožoval.  Sousední údolí, pardon, království vice versa. Jindy by takové zjištění vzala Žabinka jako zprávu z kategorie těch lepších. Tentokrát ji nepotěšila. Pokud se tu Smrdimor nějak angažoval (myšlenku na to, že se vůbec neplete, až na to, že by přece jen mohlo jít o jiného příslušníka temné profese, si okamžitě zakázala) a z nějakého důvodu bez ohlášení změnil adresu, pak to mohlo mít onu dobře známou příčinu, totiž že ho opravdu dohnal osud čili hrdina. Sice se k tomu žádný nepřihlásil, což je nezvyklé, ale pokud v téhle krajině není co získat odměnou, tak z určitého úhlu pohledu pochopitelné. Součet pod čarou pak nejspíš vyjde tak, že vrhač žab bude nejspíš v pekle. Doslova. Což je problém.

Sice jednoho čerta znala, jenže neměla za a) ani potuchy, jak ho přivolat, za b) nebyla si jistá, zda si pamatuje on ji.

Černokněžníci ovšem mívají skutečnou životní pojistku, ne jen příslib čehosi na papíře, ale opravdové zajištění. Nedají se jen tak lehce zabít. Obvykle je k tomu zapotřebí najít kdesi bezpečně ukryté srdce, nebo aspoň v příslušném pořadí odstranit určité oděvní součástky. Návrat ale nemusí být okamžitý. Takže mu nejspíš bude muset pomoct. Sesbírat kosti, otevřít zemi a tak. Brrr.

Měla naštěstí štěstí. Šla mu pochopitelně naproti, totiž: vydala se k onomu místu, na němž k zmíněnému souboji došlo. Rozhodnuta pátrat po pozůstatcích nebo hluboké osobní propasti, vedoucí do pekel, doputovala až k výraznému krajinotvornému prvku, vysoké osamělé hoře. Přitahovala její pozornost jako přitahuje svit jediné lampy v bezměsíčné noci můru, a Žabinka po několika pokusech o nezávislost se jí poddala. Nebyla to ani tak rezignace, jako myšlenka na to, že stejně jako ji, přitahuje solitérní kopec každého. Tím spíš i výrazným egem obdařeného černokněžníka, neboť kde jinde, než na takovém podstavci by se mohl předvádět světu a nechat si to od jeho zástupce pěkně spočítat. Vrchol hory byl ovšem beznadějně prázdný. Na chvíli se víly zmocnila marnost, rychle ji ale překonala. Nahoře nebyl. Na zemi žádná stopa, ani díra pod povrch.

Vypařil se?

Ale kdepak. Když Žabinka podrobila místo činu průzkumu, zjistila, že v jednom se ta zoufalejší část jejích úvah kupodivu nespletla.

Skutečně se nacházel mezi nebem a zemí.^*)

Následky našich činů na sebe někdy nechávají čekat až nepříjemně dlouho, aby nás zaskočily naprosto nepřipravené. Jindy přicházejí okamžitě. V obou případech bývají příčiny rozličné, od důmyslně sestaveného spiknutí podvedených, přes souběh šťastných i nešťastných náhod po přehlédnutí zcela jasných souvislostí.

Tady působila prostá fyzika.

Zhruba v polovině onoho vysokého útesu, tyčícího se nad víceméně plochou krajinou, visel, zaklesnut páskem, přidržujícím zbytky rytířské zbroje, za tenký kmínek, vyrůstající ze štěrbiny na prakticky jinak svislé skalní stěně, muž, jehož magická aura prozrazovala úzký vztah k temnému umění.

Klel. To by v takové pozici dělal každý. Klel tiše, aby silnějším zvukem nepohnul tělem a nepřelomil slabou skobičku, která ho držela na stěně života.

„Smrdimor?“ zeptala se víla. Zakroužila kolem jako nerozhodný motýl.

„Hmmm.“

„Já si to myslela. Potřebuju si s vámi promluvit. Až slezete.“

Nejdřív mi musí vyprávět, jak se mu povedlo do téhle situace dostat, přidala v duchu. Protože na stěně zavěšený černokněžník, to se jen tak nevidí.

„Jak asi slezu?“ zahučel.

„Dolů,“ upřesnila.

„Copak se můžu pohnout, ty huso?“ zamumlal.

Oslovení vypustila. Na jistou nezdvořilost měl v takové situaci právo i svatý muž.

„Aha. Takže žádná kouzla.“

Pohlédla vzhůru. Sletěl dobrých dvacet metrů, než uvízl. Dolů to měl ještě nejméně dvakrát tolik. Větve ho při takovém pádu rozhodně nezbrzdí, spíš se o ně utluče. Sotva ale Žabince zaznělo v hlav slovo pomoc – jako prvek otázky Jak mu pomoci? – hned si k němu přiřadila vhodný obraz. Dlouhý pevný provaz a několik silných paží.

Nemá ani jedno. Mohla by najmout pár silných mládenců v některé blízké vesnici, tady by nehrozilo to, co provedla v údolí. Na druhou stranu mnoho ochotných rukou k záchraně černokněžníka nejspíš nesežene.

Možná by mohli předstírat, že je jen docela obyčejný strejda z dostatečně vzdáleného království, co se chtěl rozhlédnout, kudy domů. Pokud se i tady neuvedl nějakými žabími triky.

„Pomůžu ti,“ prohlásila.

„To bych ti byl opravdu vděčný,“ zaskřípal suchým hlasem.

Žabinka ho oblétla, aby zkontrolovala situaci ze všech stran.

„Ne, že bych na tebe narazila náhodou,“ přiznala. „Hledala jsem tě, víš?“

Mlčel. Žabinka neváhala. Začala si připravovat půdu pro hladký průběh přesvědčování.

„Jde o žáby. Jako nezávislý pozorovatel jsem samozřejmě nakloněna vyslechnout obě strany.“

„Cokoliv si budeš přát. Třeba žáby.“

„Byla bych vděčná spíš za jejich odstranění.“

„Budu jeden velký vděk. Moje slovo.“

Žabince stačilo. Smrdimor ho sice trochu zasyčel, ale i tak znělo jejím uším poctivě.

„Chtěla jsem, aby pomohli lidi, ale tím se to zvrtlo,“ řekla, zatímco opatrně zkoumala, jak hluboko kořeny do skály zarostly.

Netvářil se nijak. Ani vítězoslavně, ani zahanbeně.

„Byls to přece ty, kdo proklel údolí tam u hradu, aby z něho vylézaly žáby, ne?“ ujišťovala se.

„Žáby? Jistě.“

„A tady taky?“

Ve stromku zlověstně zapraskalo, jak Smrdimor zvedl prudce hlavu.

„Co to meleš? Proč bych tady –“

Ztichl.

„Takže ne,“ doplnila Žabinka, „Což nám poskytuje jistou výhodu. Která,“ dodala po chvíli zamyšleného drbání se na bradě, „je vyvážena nevýhodou času, stráveného sháněním nějakého lana a rukou, co budou tahat.“

„Kdybychom přešli k věci,“ zašeptal Smrdimor, „Uznávám, že jsem mohl způsobit nějaké potíže. Ale taky bych řekl, že sám mám momentálně poněkud větší.“

„To bych ráda. Ale jak,“ vzdychla víla, „Sama tě neutáhnu. A kouzlem se posilovat nebudu, mohlo by vyprchat v nejhloupější chvíli.“

Která se může potkat s neúprosně přibíhajícím okamžikem, kdy Smrdimorův závěs povolí, doplnila v duchu. Vzdát se ale nechtěla. Byla to otázka profesionální cti.

Sedla si na skalní výstupek nad zavěšeným černokněžníkem, nepatrný záchyt představoval pro květinovou vílu komfortní lavici. Koukala do hlubiny pod sebou, na koruny vzrostlých stromů, rostoucích na úpatí stěny. Na lišejníky, vzdušné kořínky a zelené lístky neústupné flóry, dobývající svět i tam, kde jí k přirozenému růstu chybělo pouhých devadesát stupňů.

„Ale můžu udělat něco, co opravdu umím,“ prohlásila po chvíli.

Neudělala nic.

„Mám?“

Zavřela oči. V tmě za víčky se objevila myšlenková tabule. Odděleny svislou čarou, představovaly se tu obě strany. DOBRO: domácí skřítci, s mizivými nároky na odměnu myjící nádobí, zametající cizí nepořádek, spravující boty. ZLO: Adept černé magie, jehož přičiněním je krajina zamořená obojživelníky. Poctivá, slušně vychovaná dáma se smyslem pro spravedlnost samozřejmě ví, na kterou stranu se postavit.

Proč by ale měla podléhat obvyklým zjednodušením?

Nic není černobílé. Dost možná mu opravdu jen vystříkly nervy. S takovým jménem se není čemu divit. A když, jak povídal Pytel, si z něj lidi utahovali, to se pak může stát i něco horšího.

Při vzpomínce na skřítka se sevřelo Žabince hrdlo lítostí.

Třeba jako já, která si namyšleně myslí, že ví všechno nejlíp.

Ochota za ochotu. Tohle přece někdy funguje.

Všichni jsme jen... v rámci možností rozumně uvažující inteligentní tvorové.

Udělám to.

Kouzlo fungovalo. Borovice si v několika minutách přidala několik letokruhů. Zesílila nejméně o polovinu, vyhnala několik dalších větviček. Žabinka se ušklíbla, když se přistihla při výmluvách sobě samé. Nevzpomněla si na něj prakticky okamžitě. A nerozhodla se ho v první chvíli neužít, protože základní kouzelná manipulace s rostlinou přidáním času, vlastní každé květinové víle už od narození, neřešila druhý krok problému. Prostě na něj zapomněla, to se u běžných znalostí stává.

Onen druhý krok, totiž jak dostat černokněžníka bezpečně na zem, se ovšem zapomenout nedal. Byl tak klasický, jak jen to šlo. Až na drobnou změnu směru.

„Visíš pevně?“ zeptala se.

Visel. Mohutnější stromek ho také vzdálil od stěny, takže jedním slovem popsaný stav doprovodil názornou ilustrací. Žabinčin svět ještě nedospěl k vynálezu záznamu obrazu chemickými prostředky na světlocitlivý materiál. Kdyby ano, dozajista by se záběr za kšandu visícího černokněžníka, pomalu se otáčejícího kolem osy a zuřivě se snažícího sáhnout na větev, dostal na lukrativní místo strany zábavných informací.

Až se konečně chytil. Jednou rukou, druhou, pro jistotu i nohama. Visel pak jako lenochod (ilustrace číslo dvě).

„Takže můžeme dolů?“ zeptala se.

„Jak?“

Otázka o jedné slabice posloužila lépe než několik odstavců dlouhý popis. Víla vzdychla. Čekala aspoň trochu spolupráce. V téhle poloze, pravda, přicházela v úvahu jen odevzdaná důvěra, ale i ta se dala projevovat nadšeněji.

„Ten příběh o kouzelné fazoli znáš, viď?“

Na odpověď nečekala. Sletěla dolů, a ke své spokojenosti narazila na to, v co doufala. Nebyla to ani fazole, jejíž nekouzelná varianta by teď nepomohla, ani břečťan, který najít chtěla, protože ke svému účelu potřebovala popínavou rostlinu. Našla divoký chmel.

Zopakovala kouzlo rychlého času. V posledních týdnech se naštěstí nemusela magií zabývat, měla tedy našetřeno značné množství energie. Neměla důvod ji nevyužít.

Popínavka vyrazila rychlostí opravdu nečekanou.

„Dlouho nevydrží,“ upozornila víla, která se nahoru svezla sedíc na chmelovém úponku, Smrdimora. Na nic nečekal. Jednou rukou se přidržel borovice, druhou natáhl ke šlahounům. Pevně se chytil. Na vteřinku zaváhal, pak zavřel oči a přenesl váhu. Rozepnul přezku.

Chmel se odtrhl od skály. Ne všechny úchyty černokněžníkovu váhu udržely. Smrdimor vyjekl, nohama zakomíhal ve volném prostoru. Sjel několik metrů dolů. Přehmátl a přilepil se ke stěně. Pomalu, aby nestrhl rostlinu celou, pak sestupoval k zemi.

Když se dostal až na úroveň vrcholků stromů, víla si oddechla. Chmel tu jednak byl vzrostlý od přírody, jednak se také přírody držel, pomáhal si k cestě za sluncem po kmenech a větvích borovic a osik, které ve vlhké půdě prakticky věčného stínu na úpatí útesu rostly. Oddechl si i černokněžník. Ačkoliv k zemi zbývalo ještě několik metrů, nevyčarované, poctivě rostlé větve na dosah, pro něho znamenaly jistotu.

Přehmátl.

Kůra oné poctivě rostlé větve se sloupla a odhalila spleť chodbiček, vyhlodaných kůrovci. Zůstala černokněžníkovi v dlani, na rozdíl od větve, která z ní takto vyklouzla. Na okamžik visel v prostoru jako velké X, jednou nohou zakleslý a jednou rukou se přidržující plazivé rostliny, opačné končetiny ve stejném úhlu trčící do prostoru. Načež se ta gymnastická figura zhroutila, Smrdimor praštil hlavou o skálu, odrazil se od ní a převrátil do volného pádu volným prostorem.

Kouzlem ovlivněný chmel nadále zachraňoval situaci.

Než si stačila pomyslet: A je to v háji, on se mi dole rozmázne o zem, a než stačila zavřít oči, aby pád a jeho následky neviděla, obsadila celou Žabinčinu mysl překvapená otázka: On někdo zpomalil čas? Protože právě to se dělo, aspoň na první pohled.

Druhý scénu, v níž se černokněžníkovo tělo namísto volného pádu pomalu snášelo, vysvětlil.

Úponky se jeden po druhém pomalu odtrhávaly od skály. Zmíněné pořadí bylo důležité; zafungovaly jako brzda postupně zpomalující volný pád, a pohodlně postavily Smrdimora na vlhkou půdu pod skalou.

Chvíli si rovnal ztuhlá záda. Hekl, zabručel. Spojil prsty, protáhl si ruce, až mu v kloubcích zapraskalo. Prohmatal břicho, opatrně zkontroloval levý loket. Zvedl hlavu.

Víla ho oblétla a zastavila v úrovni černokněžníkových tmavých očí.

Zmizely, jak Smrdimor udělal dřep.

„Tak, to bychom měli,“ prohlásil spokojeně, když se narovnal.

„Viď?“ snažila se tak trochu vymámit z kouzelníka potvrzení zásluh. Nechytil se.

Čert vezmi poděkování, řekla si Žabinka v duchu. Důležitější, než společenské tanečky je napravení hrozivých i hrozících škod.

„Až nabereš trochu víc sil, musíš zrušit tu žabí záplavu.“

Dovolila si přednést tu větu pečlivou výslovností, nahlas a v blízkosti Smrdimorových uší, aby si byl dobře vědom svého úkolu.

„Co že bych měl?“

„Odvolat kletbu údolí ve skalách, jak jsi slíbil. Těch žab už je opravdu hodně moc.“

Znovu si protáhl prsty, jako příprava k požadovanému to ale nevypadalo. Nepatrně zavrtěl hlavou, jak se jen tak pro formu pokoušel vzpomenout na to, co říkal ve stavu naprosto odlišném od současného.

„Najít toho troubu, kvůli kterému jsem skončil na skále, to musím,“ pronesl rozhodně. Žabinka se zamračila.

„Hele, nepomáhala jsem ti, aby sis vyřizoval účty. Máme spolu nějaké jednání.“

„Na jednání je vždycky čas. Ten mizera nebude daleko. Dobrý nápad to byl. Přestrojení za starou bábu by prokoukl, ale soudruha v plechu tihle panáci vždycky podrží, vždyť víš, rytířská čest. Taky, že ano. Skočil mi pěkně na lep, hrdina jeden. Byl bych ho dostal – a pak jedno pitomé uklouznutí...“

Vedlejší historie získávala formu. Žabinka zvedla hlavu, podívala se k vrcholu útesu. V rychlosti si tu scénu představila.

„Nebude, rozhodně ne,“ takticky souhlasila. „Kdybys ale dovolil, vrátila bych se k našemu problému. Určitě ti nezabere moc času spravit tu věc. Tamten mizera... hrdina?“

Zarazila se.

„... daleko není, jistě,“ naskočila rychle zpátky na svůj vůz. Do toho, co se tady odehrálo, se v žádném případě míchat nesmí. „Nikam ti neuteče, vždyť to pro tebe bude určitě chvilka, to s tou kletbou.“

Smrdimor se na vílu zahleděl.

„Chceš, abych ji odvolal?“ zeptal se. Žabinka horlivě přikývla. Jen nemarnit čas.

„Kolik je podle tebe hodně moc?“ zeptal se.

V rychlosti mu popsala situaci. Pokyvoval hlavou, ve tváři se mu pomalu rodil úsměv.

„Proč bych mě rušit něco, co tak krásně funguje?“ prohlásil poté.

„Protože to přesáhlo hranice, ať už jsi mířil, na koho chtěl. To musíš uznat.“

„Mířil?“

„Že je to mnohem silnější, než mělo být,“ vysvětlila.

„Mělo?“

„Sice nikdo nevíme, koho a jak moc to mělo postihnout,“ pokračovala víla, „v každém případě to cíl splnilo, o tom mluvím.“

„To máš pravdu,“ připustil. Víla se rozzářila.

„Takže to mělo opravdický důvod!“

Znělo to vítězoslavně. Ne snad proto, že by se přidala na Smrdimorovu stranu, Žabince se prostě ulevilo, jak odvalila balvan podezřelé nejistoty. Protože takové prokletí jen tak, to se prostě neděje.

„Nevzpomínám si. Někdo mě něčím popudil, jistě.“

Hodila po něm tak ostrým pohledem, že jeho podvědomí zareagovalo rychleji, než vědomí stačilo pustit ven arogantní koncovku: A co ti je do toho.

„Nebyl jsem doma dobře rok,“ prohlásil, „A když jsem se vrátil, můj synovec, kterého jsem narafičil, aby se někteří lidé na vlastní oči přesvědčili, že hradní pán je neškodný prosťáček, byl pryč. Hrad prázdný, jen nějaké harampádí po něm zbylo. Než jsem si stačil pořádně vybalit, dorazily zprávy o tom panákovi. Prý mu někdo nakukal, že stojím za prokletím té vévodské báby z Oraně. Což je sice pravda, ale šlo o inkognito akci, jestli rozumíš.“

„Žáby,“ připomněla.

„Jistě. Prostě mi trochu ujela ruka, při tom rozčilení. Myslím, že mi se mi někdo za zády poškleboval. Nebo nepozdravil? Kdo má takové hlouposti držet v hlavě. Že to ale bude fungovat takhle dobře, mě ani ve snu nenapadlo.“

Zamyslel se.

Žabinka v duchu zajásala. Konečně se dostáváme k věci.

„Líbí se mi to,“ pokýval uznale hlavou. „Asi to tak nechám, co bys řekla? Referenční práce. Ukázka pro movitější klienty.“

„To nemůžeš!“ vyjekla hystericky. „Těch žab je pořád víc a víc. Vždyť jsi to ani nechtěl udělat. Bude to takové gesto, víš. Jako – jsme přece dobří sousedi, je se mnou řeč, a tak. A oni to samozřejmě pochopí právě takhle, jak –“ zkoušela na Smrdimorovu ješitnost.

Zbytečně. Neposlouchal. Shledáním situace u hradu prospěšnou pro něj rozhovor skončil. Rozhlížel se, kudy nejlépe z lesa, Žabinka tedy popolétla, aby mu zůstala na očích. Mávl, aby ji zahnal. Nedala se.

Jako mnoho namyšlených panáků v důležitém postavení, vybavených určitou mocí, se takovou nepříjemnost rozhodl bez prodlení odstranit z cesty. Procvičil prsty.

A vypálil od boku. Ruka kmitla v trajektorii psacího i, palec se spojil s prostředníčkem, aby jednoduchým kouzlem uklidila otravnou vílu stranou.

Nečekala, až gesto dokončí. Okamžitá reakce přidala Žabince nepatrný, ale přesto hodně důležitý kousíček času. Na několik mávnutí křídel, které ji dostane do bezpečného úkrytu mezi stromy. Na cestu kolmo vzhůru, která černokněžníka zmate. Na odskok za jeho záda.

Žabinka nepromarnila čas výběrem z nabízeného.

Pochopitelně okamžitě zaútočila.

 

dokončení

 

© 2024, napsáno 2024

 

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny