Hlad má velké oči

„Takže jsem vyhrála!“

Navzdory vítězoslavnému prohlášení přišlo divožence na ježibabě něco nepatřičně odevzdaného. Majitelka perníkové chaloupky, jinak víc než sebevědomá příslušnice své profese a druhu, vypadala tak nějak nezdravě. Hrbila se víc než obvykle, oči jí plavaly.

Triumfální únava, to je ono, diagnostikovala návštěvnice. Nejspíš baba bůhvíkolik dní nespala a vyhlížela mě. Aby se mohla pochválit.

„Kdo to tvrdil, že už nedokážu děcko ani chytit, natož vykrmit? He?“

Jen jsem poznamenala, že nachytat malé dítě v lese je dneska docela problém, pomyslela si divoženka. Nahlas nic neřekla.

„Abyste věděla, lapila jsem jednoho Jeníčka hned druhý den. Odlepoval tyhle marcipánové macešky,“ ukázala ježibaba na ozdobu podezdívky. „Jen si přiznejte, opravdu jste byla přesvědčená, že stará bába nedokáže chytit, uhlídat ani vykrmit jedno lidské mládě. A já ho chytila i uhlídala!“

„Jste mistryně svého oboru,“ přiznala divoženka pokorně.

Babizně luplo slyšitelně v zádech, jak se pyšně narovnala.

„A?“

„A nikdo z lesa ani širokého okolí se vám nevyrovná,“ odříkala divoženka povinnou mantru. Ježibaba se při těch slovech teatrálně rozhlížela kolem, aby bylo případným svědkům jasné kdo je tu vyzdvihován.

Načež splaskla. Představení skončilo, diváci se nekonali.

Nějaký zádrhel, pomyslela si divoženka. Trápit ji nebudu, ale stejně... počkat! Čím že se to chlubí? A co potvrzuje?

A já ho chytila i uhlídala.

Bylo tam ještě něco. Ano. Ovšem k tomu třetímu kroku už se podruhé nepřihlásila.

„On vám utekl,“ odhadla divoženka. Při těch slovech přelétl ježibabí tvář zvláštní smutný stín.

„Je na zdravou stravu. Vegetarián,“ zkusila lesní žena další verzi. Bábin výraz prozradil, že takovou potíž v tuhle chvíli jen přivítala.

Zavládlo ticho. Konverzační čili trapné.

Pak ježibaba popotáhla. „Jsem nejlepší, to je fakt. Bohužel. Je tam uvnitř. Jenže ono se mi tak nějak zdálo, že se v jídle moc nimrá, že je ho pořád málo na pořádnou pečínku,“ pokračovala zachmuřeně, „a tak jsem mu začala podstrojovat a vyvařovat a motivovat. Přece se nenechám vysmát, viďte?“

Ohlédla se k chaloupce.

Divoženka její pohled podvědomě sledovala. Trhla sebou, když babizně zničehonic pořádně zakručelo v břiše. A znovu, když se za oknem náhle cosi pohnulo. Byla by přísahala, že se tam mihla velká baculatá ruka.

„On se vám nevejde do pece,“ vydechla překvapeně.

„Kdyby jen do pece. Nedostanu ho ani skrz dveře ven. Už mi začal okusovat i nosný trám. Spadne mi chalupa na hlavu, a to ani nechodím ve stříbrných pantoflích. Poslyšte,“ Ježibaba znovu mrkla k domku a naklonila se k divoženčinu uchu.

„Nevěděla byste o nějaké opravdu, ale opravdu fungující a přesto nenápadné redukční dietě?“