Bezejmenná stránka: Literárium

Výhodná splátka nechtěného osobního dluhu

 

Hora se otevřela.

Záleží na tom, jak chcete ten úkaz pozorovat; pro někoho se kameny odsunou se skřípěním kulis televizní pohádky, jiný jen mrkne a ze skalního masivu na něj náhle zírá černá díra.

„Já věděl, že se na tebe mohu spolehnout,“ řekl Klobouček. Nijak zvlášť uznale to neznělo, neměl takový a jemu podobné tóny hlasu v repertoáru.

Ráno ovšem jeden příbuzný málem trefil.

Chtěl jsem vám teď vyprávět, co tady vlastně dělám, ale jednak to sám dost dobře nechápu, a jednak mají některé příběhy přednost v jízdě. Zvlášť takové, které k vám vpadnou s jednou rukou opřenou o zvonek a druhou bušící na dveře.

„Musíš mě před tou hroznou ženskou schovat,“ vyhrkl vyděšeně, sotva jsem otevřel. Lekl jsem se. Nejen toho, jak mi vpadl do bytu. Klobouček je, navzdory svému jménu, ostrý hoch, s nímž sám nemám zrovna nejlepší zkušenosti.

„Odjeď za hranice. Třeba v Uruguayi je v tuhle roční dobu krásně,“ navrhl jsem.

„To nepomůže. Vyčenichala by mě i v indonéské džungli. Musím někam, kde mě stoprocentně nenajde. Ani náhodou. Musím pryč z tohoto světa.“

Vám by to možná znělo jako zoufalá nadsázka, my oba ale věděli, že požadavek formuloval sice široce, ale přesně.

„Jsi přece odborník na všelijaké ty kejkle,“ pokračoval.

„Já nevím...“

Skutečně jsem byl na rozpacích.

„Já zase vím – a to něco na tebe. Taky mi pořád dlužíš službu. Určitě si vzpomeneš, jak jsem ti pomohl, když ses tu objevil.“

Na to se zapomenout nedalo. Vnutil se mi v první dny mé přítomnosti  v téhle Bohem zapomenuté krajině, oznámil mi, že bez jeho pomoci nepřežiji ani den. Naivně jsem nabízenou ruku přijal, abych brzy zjistil, že největší nebezpečí hrozilo právě od ní. Ale slovo už bylo dáno. A tam, odkud přicházím, nelze brát sliby na lehkou váhu.

„Teď můžeš dluh splatit. Když ne, pak na něj v podstatě zapomenu.“

„Skutečně?“

„Jistě. Protože jí místo sebe předhodím tebe.“

Není nad slušnou lidskou domluvu.

„Rád ti samozřejmě pomůžu. Máš nějakou představu?“ zeptal jsem se.

„Já? Ty jsi tu od kouzlení. Hele, klidně budu rok třeba socha. Nějak to zařiď.“

Měl o magii svébytné, respektive obvyklé představy, načerpané z barevných časopisů.

„Tohle nefunguje. Ale... povídáš: rok?“

Pohlédl jsem na stolní kalendář. Kromě poznámky VYNÉST POPELNICI se v něm červenal tiskem vyvedený svátek.

Velký pátek.

„Rok je ideální doba,“ souhlasil, „Za rok se ztratím nejen jí, ale i jiným. A parádně si odpočinu.“

Takže jsme vyrazili. Nikam daleko, jen několik desítek kilometrů. Ve Voticích odbočili na Vlašim. Po dvaceti kilometrech zastavili za Louňovicemi.

„Co tady?“

„Vidíš ten kopec?“ ukázal jsem Kloboučkovi na výrazný hřbet Velkého Blaníku, „Poklad tam sice není, ale na Velký pátek se otevírá.“

Pochopil.

„Blaničtí rytíři. Skvělé. Rok ve společnosti spáčů, paráda. Ty to s ní nějak zatím vypořádáš.“

Odevzdaně jsem kývl.

„Jsme vyrovnaní?“ zeptal jsem se pro jistotu.

Ušklíbl se.

„Když budu rok z oběhu, tak jo. Já si tady zdřímnu, ty to s ní zařídíš. Tak dobrou,“ zazubil se a přehnaně zívl. Vesele zamával, vešel do hory, a ta se za ním zavřela.

On si tady zdřímne, já to s ní zařídím.

Tak dobře. Když jsem odborník na všelijaké ty kejkle, nějak to srovnám.

A on zatím...

Přiložil jsem ucho ke skále.

Pověsti nelžou. Jen na detaily jim někdy nezbývá čas. A tam, odkud přicházím, nenechávají příběhy své hrdiny trpět.

„Jak, kde se můžu natáhnout? Tady jsou vidle, mladej, tamhle koně, a ten hnůj přijde až tam dozadu.“

 

© 2018, napsáno 2018

 

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist