Na mě si jen tak nepřijdou

Nadstrážmistr Vosátko odložil dokumenty, z nichž pečlivě vypisoval do protokolu příslušné nacionále. Pohlédl přes stůl na zadrženou a její oběť. Dámu znal, bydlela v protějším paneláku, jmenovala se Novínková, a novinky taky byly středobodem jejího života. Dokázala vhodně šířenými drby přimět i harmonický pár k vzájemné výměně facek, ale že by sama někomu jednu vrazila, z toho by ji nikdo ani vzdáleně nepodezíral.

A přesto se to stalo. Na hlavní třídě, jež nese jméno známého rožmberského vladaře, v deset patnáct, praštila z ničeho nic taškou, obsahující mimo jiné i několik konzerv kočičího žrádla, muže, který s ní neprohodil víc než jednu větu, přes hlavu.

„Proč?“ zeptal se policista krátce.

Paní se zavrtěla.

„Vždyť pořád hlásáte, jak si máme dávat pozor na podvodníky. Že používají tu techniku.“

„Ano, to je pravda,“ připustil nadstrážmistr.„že člověk má myslet. Ne myslet, že myslí.“

„Vidíte!“ pronesla útočnice vítězoslavně. „Jeden nesmí věřit všemu, co mu napovídají.“

„Tenhle pán vám snad něco nabízel?“

Pohrdavě si odfrkla.

„To přece poznám, nejsem dnešní. Dneska to ejáj, povídala Jituš, je všude. Že to montujou do robotů, a že to není poznat. Že okrádají lidi o peníze. Ale na mě si nepřijdou," pronesla vítězoslavně. „Když mi to předváděl synovec, jsem slyšela, jak ten v telefonu začal najednou mluvit jako ženská. A divně. Vždyť mi rozumíte. Jako že: ‚si vybrala‘ a ‚můj bříško…‘ A tenhle,“ pohlédla úkosem na muže, opatrně si osahávajícího poškozenou hlavu, „mě dneska zastavil před bankou, a že prej: ‚ Já prosím, já ne přesně, jestli mít ty peníze dostala správně. Nechtěla ona pomoci‘.“

Policista se obrátil na pána, jehož znát nemohl, neboť nejdál byl na dovolené kousek od Dubrovníku.

Muž pochopil, a převzal slovo.

„Já úplně nevěděla, proč paní mě praštila. Neznám nikoho tady. Já přilít z Miami před dva dny. Že tu chci najít nějakou rodinu, co moje praděda pocházela do Amerika, tradice je tradice, ja? Taky se začal učit praděda řeč, proto. Poctivě, podle knížka, žádná novota. Tenhle moderní svět a počítače to nic pro mě. Já prodávala – prodal je správná, že? – moje firma za mnoho peněz, když důchod. Měl nápad najít tady své příbuzné, že bych jim taky něco dal. Dal! Takový hloupost.“

Rozohnil se. A sykl bolestí, jak přitom zapomněl na bouli a v tom zápalu si poklepal na čelo.

„Nic nedostanou!“

Policista se podíval na jednoho, na druhou, a potom sebral pas, aby si znovu přečetl jméno, na nějž byl vydán. Pak, že je svět bůhví jak velký, pomyslel si.

James Frederick Nowinka.

(Původní povídka samozřejmě neoperovala s AI, ale s tehdejší novinovou zprávou nebo soudničkou, věnovanou podvodníkům, vydávajícím se za bohaté cizince a užívajícím za tím účelem i komolení češtiny. Vzpomněl jsem si na ni poté, co jsem shlédl reklamu s evidentně umělohmotným dabingem. A vytáhl ji ze šuplíku.)