Bezhlavá noc

Měsíc se postavil mezi domy na konci uličky. Protáhl stíny. Dlažba blýskla svitem, odraženým na kamenech vyleštěných koženými podrážkami za dne procházejících. Nebylo jich málo.

Noc – a právě tahle zvlášť – nevítala žádného. Soumrak proměnil rušný prostor v pravý opak, v zónu opatrného ticha. Okenice pevně zavřené, dveře obchůdků zevnitř zatarasené. Lidé uvnitř nejspíš přitisknutí jeden k druhému, schovaní pod stoly.

Odněkud (jak už to v těchto případech chodí, po zdroji raději nikdo nepátral) vyplnila noc mlha. Plazila se po zemi, zvedala k oknům. Stahovala do obou konců ulice.

Měsíční paprsky ji prozářily a daly tvar. Na obou stranách měl podobu nejprve jen přibližně lidskou, bílý svit se srážel a modeloval, přibíral různé odstíny šedé, aby nakonec získal ostré rysy vznešeného šlechtice.

Ne zcela kompletního. I když trvalo jen chvíli, aby tu proti sobě stanuli dva muži, oběma k dokonalosti zásadní část chyběla. Znalost dvorské etikety a slušného chování ne. Aspoň ne na první pohled.

Od palců na nohou po krk se postavám nedalo vytknout nic. Od krku nahoru nebylo čemu, protože tím směrem nepokračovaly.

Neúplnost nevydržela dlouho. Na půl cesty mezi oběma mlžnými panáky, uprostřed ulice, se rozzářily dva chuchvalce pableskující mlhy. Zatočily ve víru, a když pohyb ustal, ležely na dlažbě dvě apartními, leč trochu z módy vyšlými vousy opatřené hlavy. Sice též v šedém spektru, ale přesto prozrazující pyšně šlechtický původ jejich někdejších nositelů.

Mlha přidala další dávku, znovu ji rozdělila do dvou oblaků a znovu z nich Měsíc vytvaroval figury. Tentokrát kompletní. Po boku bledých mužů stanuli koně.

Vládlo ticho. Fantomové stáli bez hnutí, koně kopytem nehrábli. Nikdo ani nedýchal, což nebylo způsobeno jen neživou formou zúčastněných, ale i napětím, které scénu prostupovalo.

Jeden zatajovaný dech tu přece jen byl. Z hlediska spotřebovaného objemu vzduchu statisticky naprosto bezvýznamný, patřil totiž malé květinové víle. Ukrývala se pod převráceným, napůl puklým džbánem. Prasklinou vykukovala ven. Noční mystické představení ji nezaráželo, nepozorovala tu scénu poprvé. Soustředila se na něco jiného. Na správný okamžik.

Teď přišel!

Na pohled zastavený čas se rozeběhl. Hlavy otevřely oči a zlobně se jedna po druhé podívaly. Zatřásly se, obkroužily jedna druhou, narazily do sebe čely. Zavrtěly do druhého kola.

Chvíle, na kterou víla čekala. Opravdu dlouho. Celý rok se všemi jeho ročními obdobími, vítáním jara, které se zvrhlo v bláznivé dobrodružství, úmorným letním suchem i zajímavým podzimem. S nečekaným příchodem lednové oblevy a únorovým mrazem.

A konečně to bylo tady.

Nevpadla do děje. Vzhledem k tomu, co chystala, by správné sloveso znělo: vplížila. Protože ale měla na své straně tmu, učinila tak rychlostí velmi vysokou.

To jsou ty paradoxy.

❖

Takové noci si obvykle výjimku z kraj postihujícího počasí sjednat dokážou. Včerejší byla temná, Měsíc na obloze se zbaběle schovával za nízkými mraky. Dnes se na nebi nepovalovala žádná peřina kondenzované vody, bledý noční reflektor měl svět pod sebou jako na dlani.

Abych nezapomněl: Svítí na stejné místo. Mínus jeden rok času.

Stejná plazivá mlha.

Stejné ticho a stejně neživo.

Zdálo se, že vzdušný prostor nad uličkou opustily s půlnocí i můry. Za pevně zarýglovanými okenicemi se neozval ani hlásek.

Přece jen tu ale někdo byl. Za bednou, kterou ke stěně jednoho z domů večer kdosi odložil, vyhlížely dva páry očí. Dřevěná krabice nebyla nijak velká, aby skryla inteligentní bytost běžných lidských rozměrů, trpaslíky v to počítaje, oči ovšem patřily bytostem ještě úspornějších měr.

Černému kocourovi, co podle první věty, kterou ještě před pozdravem sdělil své nové známé, „rozhodně nenosí boty, nedává se do holportu s krysami, a nešklebí se, natož aby postupně mizel.“

Jeho nové známé, která na ta slova jen pokrčila rameny, protože jí to bylo jedno. Nebyla ani švec, ani myš.

Jmenovala se Žabinka, patřila ke květinovým vílám, a do ulice vlétla víceméně omylem. Neomylně ovšem našla dramatickou situaci, protože Osud drží i striktně nezávislé osobnosti na pevné nitce. Malou panenku tak nijak zvlášť nezarazilo, když na ni varovně sykl zpoza bedýnky kocour. Před chvílí se probudil – a když zjistil, že zaspal nejen večeři, ale i půl noci k půlnoci, odvaha pouličního bojovníka ho okamžitě přešla. Znal své.

Žabinka výzvu poslechla. Chuchvalce mlhy nevypadaly na to, že by si chtěly popovídat. (Netušila, samozřejmě, že za chvíli na to vypadat budou.) Tak trochu ji zaráželo ono neměstské prázdno, když o dvě ulice dál se ozývalo veselé vyřvávání z krčmy, a alej kterou křížily žila zajímavým společenským životem. Pozorovala pak, poslušna kočičího přikázání: hlavně moc nevystrkuj hlavu, jak paprsky formují mlhu. Do postav i jejich oddělených částí.

Víle se to líbilo. Ale představení samo o sobě jí bylo málo. K uspokojení vnitřního hladu potřebovala informace.

„To se tady děje každý rok,“ vysvětlil zasvěceně kocour, „Tamto jsou Horymír a Dolymír, rytíři nikdo už neví odkud.“

„Co ty hlavy?“ zeptala se víla.

„No, ty jsou jejich.“

„Jistě. Ale proč jsou uprostřed... jej!“

Ulici ozářilo několik kratičkých, ovšem ostrých záblesků. Mlžné makovice zavířily kolem sebe, nespouštěly jedna druhou z očí. Několikrát se srazily čely; hlavička každou vyhodila z rytmu, takže se chvíli motaly v neuspořádaném tanci. Komíhaly se ze strany na stranu, než našly rovnováhu. Až za bednu bylo slyšet, jak na sebe zasyčely, než našly správný směr. Kutálely se pak po dlažbě až ke svým původním majitelům.

Přízraky se synchronizovaně sehnuly, sebraly své chybějící části a v dokonalém akordu je posadily na krky.

„Hezké představení,“ komentovala s nádechem onoho turistického nadšení nad vším nezvyklým a barevným víla.

„Jo, to je,“ řekl Kocour.

„Co přijde dál?“ vyzvídala.

„Chvíli na sebe budou čumět. Potom se do sebe pustí.“

V nadšeném očekávání hlavního představení povytáhla hlavu. Zvíře tou svou odevzdaně zavrtělo.

„Kdo se jim připlete do rány, ošklivě to odnese. Nevím, proč jsem si nedal předvečerního šlofíka nahoře za komínem," zabědovalo.

„No a? S kohoutím zakokrháním bude po všem,“ pronesla Žabinka zasvěceně. „Možná i dřív.“

Kocour prskl. Po člověčím, vyjádřil tím opovržení nad naivitou své společnice.

„Tak to přece chodí,“ bránila se.

„To máš pravdu. Až cinknou hodinu po půlnoci, bude po všem.“

Důrazu na neurčité zájmeno si všimla. Taky žulového nárožního kamene s odštípnutým vrcholem. Vůz, třeba i strašidelný, by tohle takhle nikdy neudělal. Podkova nebo palcát ano.

„To snad ne?“

Jezdci vyjeli.

Zpočátku krokem. Pak pobídli koně a pozvedli meče. Nejprve k pozdravu. Potom pohotově. Zvířata přešla do cvalu. Zbraně se s třeskem až nepříjemně skutečným srazily. Taky odrazily, oba údery byly prakticky stejně silné. A silné. Jezdci se v sedlech zaklonili.

Druhý synchronizovaný střet.

A čas pro volnou sestavu. Zatímco Horymír sklonil zbraň, aby zkusil zaútočit zespodu, Dolymír pojal sek ze široka. Rozmáchl se. Hrot meče přejel po zdi a zanechal po sobě hluboký vryp.

„Ano,“ odpověděla si Žabinka. Poprvé se přikrčila za bednu, a nejen proto, že se rytíři právě prohnali kolem.

„Tak to fakt není nic moc,“ uznala. Přízraky nezastavily své koně dřív než na opačných koncích ulice. Obrátily je.

Scéna se opakovala. Až na to, že v druhém kole nedošla k poškození zeď; pod kopytem jednoho ze zvířat vylétla dlažební kostka a odvalila se stranou.

„Tak tu a tam něco škrábnou,“ řekla víla. Nadšení se z jejího hlasu opatrně vytrácelo. „Aspoň se to spraví. Já viděla ulice… Co to…“

Rytíři kouzelně přezbrojili. V přízračných rukách se objevily přízračné dřevce.

Kocour neodpověděl, protože nevěděl na co. Držel hlavu u země. Teprve poté, co kolem znovu předusala kopyta, se po víle podíval.

„Ne, že bych byl nějakej místní kronikář, ale tohle tady vědí všichni. Co by se tu teď objevilo živýho, to živý nezůstane. Člověk nebo zvíře, na tom nesejde.“

Žabinka si pomyslela, že právě touhle informací měl začít. Přikrčila se, když se nocí rozlehl zvuk praskajícího dřeva.

„Ještě něco?“ zašeptala jízlivě, „třeba jako že ty koně plivou oheň a neodejdou, než sežerou nějakou princeznu? Nebo vílu?“

„Ne, proč?“ i když patřil do toho zvířecího rodu, který má z přírodního uspořádání v tomto případě jistou výjimku, měl kocour stejně trochu problém s rozpoznáním ironie. „Povídali, že vždycky ten zápas proběhne od začátku do konce. Tak, jak se to kdysi stalo. Nebo mělo stát.“

Chvíle ticha přiměla Žabinku vyhlédnout na ulici. Byla to ale jen přestávka, v níž se bledí duelanti měřili hrdými pohledy.

Načež znovu vyrazili. Zlomené dřevce se v trysku znovu obnovily.

Kocour se znovu přikrčil.

„Kdyby se mlátili až do jedné, a nestihli to včas, bylo by po všem.“

„Kde je potom problém?“ podivila se víla.

„Tam, že ty dva to nejspíš baví. A jestli nebaví, pak jsou to stejně dva burani, co jim bylo nařízeno jednu noc v roce do sebe bušit, tak do sebe jednu noc v roce řežou.“

Zmlkl. Krabice se otřásla. Zeď za nimi zalila bledým jasem blížící se přízračné kobyly. Kocour ve chvíli připomínal dikobraza s černým přelivem.

„Špatné je, že jsou rok od roku horší,“ pokračoval, když mu chlupy trochu slehly. „Tedy lepší. Možná ty baráky tady už za tu dobu toho taky mají dost. Každopádně ti dva celou tu parádu bezpečně stihnou. Povídal jeden havran, že před sto lety to mívali jen tak tak.“

„Tak proč s tím někdo něco neudělá?“

Chvíle ticha dovolila vyhlédnout z úkrytu. Scéna se neměnila. Ani postavy. Žabinka sice ztratila přehled o tom, který z rytířů stojí na té které straně, ale podle přísně vyrovnaných prozatímních výsledků to bylo nejspíš jedno.

„Co jako? Poslat jim petici s prosbou o přeložení téhle noci někam za město? Jo, ten černej pták taky říkal, že kdyby je někdo zastavil, tak by to nadobro skončilo. Jenže kdo by mezi ně vlezl, toho by rozsekali.“

Do zdi udeřila další z dlažby vyražená kostka.

„A zkusil to někdo?“ položila víla.

„Vždyť jsem povídal, že se ví, že nikdo živej se od nich nedostane. Nějak na to lidi přece museli přijít, ne?“

„To byla okenice v prvním patře,“ okomentovala Žabinka náhlý silný úder. „Dubová, nejspíš. Je na kusy – jednou ranou.“

V hlase jí zaznělo opatrné uznání.

Kocour kníkl. Víla po něm mrkla. Potom se soustředila na uliční scénu.

„Možná jen nedokázali najít společnou řeč. Myslím: jako slušně je požádat. Co já vím, tak lidi většinou v takovémhle případě kňourají nebo se vytahují.“

I když ji čekala, odpovědi – nebo konverzační narážky, po níž bude moci rozvinout svou osobnost v plné kráse – se jí nedostalo.

„Já to zkusím,“ prohlásila přesto odhodlaně.

Kocour se po ní podíval.

Poznal, co už hezká řádka Žabinčiných náhodných společníků, svědků i diváků v první řadě.

Ona to fakt myslí vážně.

Projevil více inteligence než většina jeho předchůdců. Možná proto, že se nezdržoval jejími vyššími úrovněmi, jako jsou filosofické úvahy, vývoj dokonalejších nástrojů nebo vymýšlení příběhů, které se nikdy neodehrály. Instinkty napověděly.

V okamžiku, kdy oba jezdci upustili dřevce, aby znovu sáhli po mečích, vyrazil. Dřevěné sloupy ani nedopadly na zem, když kocour jako černý stín prolétl ulicí až na konec, a šťastně (zadní nohy se mu v té zatáčce protáčely jako by místo nich měl kola) zahnul do špinavé krátké spojky. Smrděla z oken vylévanými nočníky a byla plná haraburdí, včetně přerostlých krys a odhozených prken s trčícími hroty zrezlých hřebíků, ale ten pocit bezpečí byl k nezaplacení.

Žabinka se ohlédla.

„Tak ty nemizíš, co?“

Neodpověděl, protože byl pryč. Mávla rukou a mávla křídly.

Čekat se nevyplácí. Navíc, ať si ten kocour říká, co chce, určitě je to tady jako jinde a vždycky. Lidi nadávají, že něco nefunguje, ale doopravdy to ani nezkusili spravit.

A ti dva jsou pořád jen přízraky. Dokážou natropit pěknou paseku, ale stále jsou jen na jedno místo a krátký čas omezená zjevení. Jistě, že lidé, co na ně narazí, mohou přijít k úhoně, to k prokletí už patří. Ona ale není ani člověk ani zvíře. Živá vlastně taky jen v rozšířeném pojetí toho slova.

Jsem bytost nadpřirozená, řekla si Žabinka, když vlétla na noční bojiště. Víla. Ne sice ta vysoká dáma, co řídí běh přírody, ale stejně. Takže vlastně něco jako bohyně. Nebylo to poprvé, co tuhle myšlenku stavěla jako štít mezi nebezpečí a sebe. Bránil ve své podstatě spíš její psychiku, ale štěstí a drzost a zkušenosti ho obvykle doplnily o požadované kvality.

Měsíční svit vrhl na dlažbu Žabinčin protažený stín. Rozhlédla se. Oba bojovníci zarazili koně. Stáli na tři koňské délky proti sobě. Měřili se pohledy, v rukou potěžkávali meče. Vyrazila k tomu bližšímu. Odhadla ho na původní postavení vlevo. Takže – jak to kocour říkal? – Horymír.

Obkroužila ho.

Ke cti vycvičeného bojovníka ji okamžitě zaregistroval. Obrátil k ní tmavé oči v bílé tváři.

„Drahý pane Horymíre,“ načala vznešeně.

První chyba.

„Dolymír!“ štěkl přízrak. Krátký pohled mu stačil – malé létající stvořeníčko nepatřilo do sféry jeho zájmu. Vrátil se k očnímu kontaktu se svým protivníkem.

Víla přelétla do aktuálního zorného pole.

„Omlouvám se, vznešený pane.“

Dala si na tom tónu záležet, aby zněla ne smířlivě, ale rovnou uctivě. Trochu poníženě, i tohle na chvíli zvládala. Popravdě, vztek jí chytal až na třetí ignorování. Byla přece kouzelná bytost.

„Ráda bych s vámi prohodila několik slov.“

„Copak jsme v krčmě, bych prohazoval kohosi oknem?“

Zhluboka se nadechla. Aby měla dost vzduchu pro pomalé a srozumitelné vysvětlení.

„Nikoho nikam prohodit. Prohodit, jako dát řeč.“

Na chvíli zaváhal.

„Nikomu nic nedávám.“

„Ne dát, jako dát…“

Pořád se držela. Ne tak rytíř, jehož rušila od souboje.

„Nesnaž se mě poplést!“

Ohnal se po ní jako po vlezlé mouše za líného nedělního poledne. To znamená jen tak, aby se neřeklo, pomalým mávnutím ruky.

Což bylo dobře. Měl ji navlečenou v plechové rukavici. Zlikvidovat vílu sice nemohl, v to pořád věřila, ale proti bolesti rozhodně imunní nebyla. Takhle aspoň měla prostor pro úhybný manévr.

„Hele!“ štěkla naštvaně.

Poplést? To tvrzení ji urazilo, stejně jako útok. Copak má v té makovici fakt jen bílou mlhu?

Pohodila hlavou. Mávla křídly, aby dohnala jezdce, který považoval konverzační vsuvku za ukončenou, a pobídl koně. Hnal ho o něco prudčeji, aby získal ztracený čas a mohl se se svým protivníkem srazit na správném místě. Ta energie přidala své k už tak silnému úderu.

Noc zaburácela úderem hromu.

Ze střechy nejbližšího domu sjely dvě tašky.

S duchy je to těžké. Dělají, co musí. Někdy jen škodolibě provokují okolí, jindy slouží jako názorná pomůcka pro připomenutí hrozících trestů. Občas i zapomenou, proč se tu vlastně objevují, protože by to měli být živí, kdo udržuje paměť, a takoví pak smutně sledují svět. Většinou ale duchové čekají, až je někdo z kletby vysvobodí. Nebo zažene. Jsou i takoví, kteří prokletí nevezmou jako trest, ale šanci škodit ještě víc a s větším efektem.

Kam patří tihle dva, Žabinka nevěděla. Jen konečně opravdu pochopila děs místních živých. Něco jiného jsou strašidelné přízraky, co se jen objeví, na někoho bafnou, něco zakňourají a často jimi nepozorný člověk i projde (nebo vyděšený proběhne). I fantomové, kteří pronásledují nepozorné noční poutníky se dají snést. Tohle ovšem přesahovalo obyčejné strašení. Jako by bylo prokleté samo místo.

Z ulice ale nic takového necítila.

Jezdci otočili. Žabinka se chytila příležitosti, teď měla po ruce Horymíra. Možná je to on, kdo představuje tu světlejší stranu sporu.

„Drahý pane Horymíre.“

Dala si pozor, aby se z nervozity nepřeřekla. Nemusela. Ani jeden z nich nebyl čestný Jasoň. Horymír po ní jen hodil pohledem, tmavé oči ještě zčernaly. Vylétla z nich temnota, obalila vílu a srazila ji ke stěně blízkého domu.

Nějaká taková mě bude zdržovat. Plést se do cesty.

Ať to řekl nebo si jen pomyslel, stejně to Žabinka slyšela.

Přišlo jí to líto. Vztekle líto.

Copak ona chce někoho plést? Chce jim naopak vysvětlit, jak by věci měly být.

Vystartovala za jezdcem, řítícím se k dalšímu střetu. Nevěděla, jestli ho ještě jednou zkusit přimět k rozhovoru nebo sama praštit. Samozřejmě, že takovou reakci nečekala. V první chvíli jí druhé myšlenky v pořadí napovídaly spíš to, že oba bledí aktéři budou natolik mimo tenhle svět, že ji nebudou vnímat. Že problém bude, jak se na jejich úroveň dostat. Ne, jak jim vysvětlit, že jejich vystoupení má vedlejší vliv.

Takhle to s přízraky často chodí. Ne s touhle dvojkou. Další kočičí pravda: jsou to opravdu dva burani. Tupě plnící podmínky kletby. Vlastně ani ne podmínky, jen úvodní instrukce.

Nestačila k nim ani doletět, natož vymyslet nový plán.

Rytíři do sebe udeřili palcáty. Třesk byl silný a kouzelně efektní, rozlehl se široko daleko a blýskl krátkým, ale jasným zábleskem.

Jistě, finále, pomyslela si Žabinka.

Když znovu začala vidět – a náhlá tma nebyla jedinou příčinou dočasné slepoty – bylo všude kolem ticho a prázdno. Po dvojici bojujících přízraků zbyl jen rychle se vytrácející namyšlený pocit, pochvalující si, jak je všechno, jak má být.

Tak, a ne jinak.

Žádná lítost nad promarněnou příležitostí k vysvobození.

Ulice vypadala jako po bitvě. Což vlastně byla. Rozbitá dlažba. Dřevěná okenice visící smutně nakřivo na jednom závěsu. Všude rozházené dlažební kostky. Trosky střešních tašek, třísky.

Bedýnka, za níž se s kocourem schovávala, zůstala jako zázrakem – nebo pravidlem příběhu – naprosto nepoškozená.

Nějaká taková…

Aspoň to neodnesl nikdo živý, oddechla si. Teď už kocourovi věřila úplně všechno.

Měla vztek. Na přízraky, na lidi, co se zabarikádovali na noc doma, na zvíře, které uteklo. Na sebe. Na celý svět. Protože za rok se to bude opakovat a znovu a znovu, pořád dokola. Nikdo s tím nic neudělá.

A přece v té temnotě zasvítila jiskřička. Žabinka nevěděla kudy, ale ona tu byla cesta jak ze všeho ven. Musela – a nebylo to jen zoufalé přání. Jak si tak víla přehrávala události té strašné hodiny, cítila, že se v nich skrývá klíč. Že ho tam ukryla ona sama.

Mluvila s kocourem. Nic zvláštního. Nevěřila – napůl věřila – uvěřila. Ne, tohle taky ne. Nejdřív se jí to představení líbilo, potom už méně. Kritiku psát nebude. Jeden ji chtěl praštit, druhý magicky odstrčil, ani jednou se nebránila. Že by… ne, tady to taky není.

Někdo něco někomu…

Ale jistě.

Řekl.

Právě tohle.

V Žabinčině tváři se narodil spokojený úsměv.

❖

Rok někdy uteče opravdu rychle. Zvlášť, když ho vyplní bláznivá dobrodružství.

Malá květinová víla do nich upadala s mechanickou pravidelností. Ne pokaždé z vlastní vůle. A v každé pauze si připomněla i dva přízračné rytíře, demolující opravenou a opravovanou ulici. Vědomí o prokletí, co přestane být prokletím a stane se prokletím pro jiné, ji zapomenout nedalo. Až ten rok opravdu oběhl jednou kolem dokola a zastavil se ve stejný večer.

Byla zpět. Byla připravená. Pravdě poslouží přiznání, že termín málem minula, zaměstnávalo ji pátrání po ztraceném prstenu (nic osudového, a už vůbec ne kouzelného, prostě jen pomoc kamarádce). Včas si ale vzpomněla, a uháněla co jen jí křídla dovolila, do vzdáleného města. Nepotřebovala nic, žádné kouzlo, žádné zaříkání, složité rituály nebo zařízení. Jen být na pravém místě v pravý čas.

A trochu toho štěstí, samozřejmě. Všechno záviselo na dobře vypočítaném okamžiku a rychlosti, s níž provede jednoduchý úkon.

Za chvíli.

Ukrytá v rozbitém džbánu (nepřilétla na poslední chvíli, měla prakticky celé odpoledne na přípravu) sledovala dění na ulici. Mlhu uprostřed, měnící se ve dvě přízračné hlavy. Mlhu, stahující se k oběma jejím koncům. Tmu, která přidávala své kousky, aby se nakonec mohli proti sobě postavit, s rukama složenýma na prsou, dva bezhlaví muži.

Žádný čas na přestávku. Jen co bezhlavci strnuli ve vznešených postojích, hlavy zavířily, zablýskly bílou a ztmavly šedou. Po roce na sebe opět pohlédly a pustily se do nehlučného válečného tance. Obkroužily se. Udeřily do sebe čely.

Vznešenost nočního ticha nerušilo nic. Temná čára musela být jen zrakový klam nebo stín vysoko na obloze přes měsíční kotouč přelétajícího ptáka, ne bleskurychlá květinová víla.

Přistála na levé koleno mezi hlavami ve chvíli, kdy byly jejich tváře odvrácené. Rychle zkontrolovala situaci – nikdo na ni nereagoval – a okamžitě pokračovala. Chytila hlavu vlevo za okraj přilbice. Vší silou trhla. Bledá koule se zakymácela a naklonila. Dál se otáčela, ale ten pohyb už nebyl tak noblesně plynulý. To už se Žabinka věnovala té druhé. Stejným způsobem. I tu na chvíli zadržela a rozhoupala. Potom se odrazila a bleskurychle vystřelila k protější straně ulice.

Hlavy se podle předpisu ještě jednou zamotaly a vyrazily v určeném směru. Valily se k nohám bezhlavých rytířů.

Ne tak jistě, jako před rokem. A rok předtím. A předtím.

Stejně tu nebyl nikdo, kdy by si toho mohl všimnout.

Ze skrytu připraveného dřevěného polínka (prasklý džbán byl lepší úkryt, ale tam na druhé straně chtěla mít po ruce něco přírodního, kdyby došlo k nejhoršímu) sledovala Žabinka se zatajeným dechem, co bude dál.

Určitě se jí to povedlo. Nebyla si stoprocentně jistá, nebyla hráč skořápek (tomu, kterého minulý týden viděla na tržnici, strčila kouzlem hrášky pod všechny, aby se přesvědčila, jak bude reagovat on, když nečekal kuličku ani pod jednou). Ti dva byli taky jako hrášky. Ne zelení, ale stejní. Stejně silní, stejně zkušení.

Stejně zabednění, dodala po chvíli.

Protože ono nic není úplně stejné. Ne v každé situaci.

Nebo v každém směru.

Zkompletovaní rytíři vylezli do sedel. Tasili a vyrazili. Meče o sebe cinkly. Na konec ulice, obrátit a znovu.

Minuli.

Koně pokračovali dle zvyku dál.

Jezdce nepřesnost v pohybech znejistěla. Ne natolik, aby sesedli a zkontrolovali výstroj. Chvíli ale vyčkávali, než se pustili do dalšího kola. Meče triumfálně nad hlavou, jak si oba dokazovali, že jsou stále pány svých záhrobně hmotných těl i situace. Už jen tohle vedlo k dalšímu nepovedenému střetu. Víla se pousmála.

Pokud si vzpomínala, měli před rokem tuhle fázi už za sebou. Rozcvičku s meči, po níž následuje delší pasáž s dřevci. Teď se teprve k prvnímu turnajovém střetu chystali.

Dámám na tribunách by se rozhodně nelíbil, kdyby tu nějaké byly. Turnajová kopí mířila dolů, a rytíři je jen tak tak na poslední chvíli zvedli. Tupá špička prvního neškodně sjela po protivníkově štítu. Trochu k tomu pomohlo, že dřevec druhého opsal oblouk a znovu zamířil k zemi. Vykřesal jiskry a málem provedl to, co se čekalo, že tato zbraň provede, ovšem protivníku, ne svému nositeli. Hrot narazil na hranu dlažebního kamene, na okamžik se zapřel a jezdce v sedle nadzvedl. Pohotová reakce rytíře neshodila, včas tyč pustil. Jen nebezpečně nahnul na stranu, ale udržel se.

Tohle už vyvedlo z míry i přízračné zvíře. Uhnulo stranou ke zdi.

Bledý kůň druhého jezdce prolétl kolem. I on musel nečekaně zpomalit. Přípravy na další jízdu už nepředstavovalo jen pozdravení protivníka. Rytíři museli porovnat zbroj. Několika přehmaty hledat správné vyvážení dřevce. A když pak konečně vyrazili, zasáhl jeden druhého slabě do ramene, zatímco druhý udeřil prvnímu koně přes hlavu.

Fantomy cloumal vztek. Netušili proč se jim nevede. Proč léta procvičené údery najednou vedou špatnou silou a nepřesně.

Takže všechno sváděli na okolí. Rok stará okenice se rozlétla na třísky; na rozdíl od její předchůdkyně ale schytala ránu cíleně. Jedna ze strašidelných kobyl vykopla hned tři dlažební kameny v řadě.

Víla vše se zatajeným dechem sledovala. Ona věděla, co to způsobilo. Teď jen doufala, že přízraky na zdroj svých nečekaných potíží nepřijdou. Třeba by je rázem dokázali odstranit. Nebylo to těžké, stejně jako nebyl složitý Žabinčin zásah.

Nemohla nasypat do bledých tváří kouzelný pyl, aby hlavy omámila, duchové nedýchají. Neuměla začarovat kameny, aby boj zpomalily. Nevěděla, jak mocnou magii by musela použít, aby urychlila čas. Jak silné je prokletí, a jak moc by se takovému zásahu dokázalo bránit.

Takže ani žádná kouzla nezkoušela. Provedla to, z čeho ji vloni jeden z těch panáků obvinil.

Prostě a jednoduše jim popletla hlavy. Doslova. Poslala je opačným směrem, takže Horymírovo tělo neslo Dolymírovu hlavu. Ta Dolymírova zase předávala signály Horymírovým přízračným kloubům a svalům. Ano, byli si hodně podobní a za ty roky hodně dobře sehraní.

Každý ve své roli. A ty, byť na pohled vypadaly stejně, takové nebyly. I duchové mají osobnost. Můžete dobře poznat svého druha i protivníka. Ale znáte opravdu dobře sami sebe?

Rytíři praštili dřevci. Natáhli se do ničeho pro palcáty.

Nebyl čas.

Vrhli se proti sobě, bušili jeden do druhého. Většina úderů šla mimo. Jednoduchý úvodní střet zopakovali třikrát. Odstíny šedé, v nichž vystupovali, narušovaly rudě planoucí oči. Hluk souboje, na nějž si tu určitě starousedlíci zvykli, přerušovalo skřípění zubů a neoriginální klení.

Měsíc stál po obloze daleko od místa, z něhož začal čarovat mlhu.

Z epického souboje chyběla dobře desetina. Celé velké finále. Žabinka věděla, že kdyby na ni teď rytíři přišli, okamžitě by závěr na závěr proměnili v lov a likvidaci malé květinové víly. Ti dva už ale nechali rozum daleko vzadu. Bezmyšlenkovitě – bezhlavě – tloukli kolem sebe ve snaze dohnat termín.

Z ničeho nic přestali. Stanuli proti sobě, tváří v přízračnou tvář.

Ozval se úder nočního zvonu. Jeden jediný.

Vzdálené hlasy ponocných, procházejících klidné ulice na druhé straně města.

Dolymír zvedl ruku a pohlédl na palcát, jako by ten kus železa viděl poprvé. Horymír upustil štít. Zvedl nohu, aby na něho vztekle dupl. Neudělal to. Strnul v odevzdaném postoji, stejně jako jeho protivník.

Šedé postavy obalilo mihotavé světlo. Dalo jim barvy, teď už bylo vidět, že erb jednoho byl zlatý a druhého zelený. Že Dolymírův kůň je opravdu plavý. A vous jeho pána zrzavý.

Víla měla pocit, že dokonce zaslechla i tichý akord harfy, když se postavy rozsypaly do barevných jiskřiček a odlétly k nebi. Ale možná si to přidala jen její mysl, protože by se k takové scéně hodil.

Nakonec stejně zavládlo ticho.

Žabinka přehlédla ulici. Poničenou víc než jindy. Ale byly to jen rozbité okenice, vytlučené cihly z rohu jednoho domu. Díra ve střeše druhého, jak do ní udeřil kulový blesk, vyvolaný Horymírovým mečem. Rozbitá dlažba.

Vylezla ze svého nenápadného úkrytu. Protáhla se a spokojeně si zamnula ruce.

Nic, co by do několika dní nešlo spravit.

Teď už naposledy.