 |
Koruna skythského krále |
Starověký svět znal Skythy jako kočovníky, kteří ovládali velké území dnešní východní Evropy severně od Černého moře. Jako mnoho národů před nimi i po nich přišli odněkud z Asie, pravděpodobně vytlačeni bojovnějším sousedy. V nové vlasti se ovšem nechovali jako chudí příbuzní a prosící vyhnanci. Od šestého století před Kristem, kdy se v historii objevili, představovali pro středomořský svět mocného protivníka a značnou hrozbu. Porazili perskou říši, pronikli až ke Karpatům a do Sedmihradska. Později byla sice jejich moc rozvrácena dalšími kočovníky – Sarmaty, ale jádro království na dolním Dněpru a poloostrově Krym přetrvalo. Cílem jejich válečných výprav byly nejprve řecké kolonie na severním pobřeží Černého moře, poté Římané, pokoušející se obsadit stejné území. Teprve ve třetím století našeho letopočtu Gótové a po nich z východu táhnoucí Hunové dokázali kdysi mocnou říši zcela zničit.
Dvě století před naším letopočtem vládl jednomu ze skythských kmenů vládce jménem Saitafarnés. Jeho existenci dokládá olbijský Protogénův nápis, fakt je to historicky daný, jenže takových králů a vládců byly za tisíce let lidské historie tisíce. Přesto se jeho jméno stalo – aspoň na čas – populárním i v novověku.
Prvního dubna 1896 totiž muzeum v Louvre koupilo za na tehdejší dobu astronomickou cenu dvě stě tisíc franků zlatou, bohatě zdobenou tiáru, podle nápisu věnovanou „radou a lidem Olbijským velikému a nepřemožitelnému králi Saitafarnésovi“. Nebyl to šperk nicotný, vážil téměř půl kilogramu, v dolním průměru měl osmnáct centimetrů a výšku sedmnáct a půl. Mnohem úžasnější však byla jeho výzdoba. Mezi tepanými a cizelovanými ornamenty jsou figurální výjevy ze skythského života, či obrazy z Homerovy Íliady (pohřební hranice Patroklova, smíření Achillea s Agamemnonem). Odborníci ji označili za dar obyvatel řecké kolonie Olba, založené u ústí Dněpru, dobyvateli, který se spokojil pouze s výkupným a nechal město žít.
Návštěvníci Louvru se mohli kochat dalším exponátem, archeologové měli námět ke studiu.
Jenže ještě téhož roku se v Cosmopolis objevil Furtwänderův článek, poukazující na to, že tiára je sice hezkým kouskem řemeslné práce, ale její výzdoba jakoby se inspirovala ne jedním či dvěma motivy, zobrazenými na jiných předmětech, ale celou řadou antických předmětů různé doby a místa původu. Stříbrnou vázou z Nikopole, vázou z Krymu, tamanského zlatého náhrdelníku, Scipionova štítu ... Zkrátka se, jako vždy, našli šťouralové.
S nimi, samozřejmě, i obránci. Na článek Adolfa Furtwändera záhy reagoval v Allgemeine Zeitung Köpp, po něm následovali Reinach, de Villefosse i další. Nebyl to žádný velký boj jako v jiných případech, nestačil totiž nabrat sílu času.
V roce 1903 se v listu Matin objevilo vyprávění manželů Lipschitzových, jak celých osm měsíců sledovali, jak se pod rukama oděského zlatníka Israela Rachumovského tiára rodila. Prý jako dárek pro obchodníky bratry Hochmanovy, respektive pro jejich přítele archeologa. O jejím budoucím, peníze nesoucím osudu neměl tvůrce ani potuchy. Dejme tomu. Je ovšem pravdou, že Oděsa té doby byla známá jako jedno z velkých padělatelských center.
Kurátoři louverských sbírek okamžitě zpozorněli. Bude skandál? Nebude?
A není to jen trik? Ani berlínské, ani vídeňské muzeum v šestadevadesátém tiáru nekoupilo, i když nabídku obdrželo, a teď toho možná jejich představitelé litují. V takových případ se uražená ješitnost dokáže hodně. I snížit se k prachsprostým podvodům.
Materiál, pánové, přece odpovídá době.
Pochybnosti panují vždy a pravda se obhajuje mnohem hůře, než lež, takže Rachumovský musel – stejně jako mnoho padělatelů před ním i po něm – dokázat, že to byli skutečně oni, kdo příslušný artefakt vytvořil. Dostavil se do Paříže, aby před francouzskými odborníky předvedl svůj um. Ukázalo se sice, že pradávnému umění nerozumí, ale o to nešlo, podrobnosti designu dodali Hochmanové. Zlatník znovu zhotovil část koruny, nebylo potřeba výrobek dlouho zkoumat, jen upravit záznamy o původu exponátu.
Tiára putovala do depozitáře, kde ležela dlouhá desetiletí, než se znovu objevila před zraky veřejnosti, tentokrát pod jménem svého pravého autora, když si ji v roce 1997 vypůjčilo jerusalémské muzeum. Rachumovský, který ve Francii už zůstal, byl totiž opravdový mistr svého řemesla a jeho zlatnické práce se později staly ceněnými pro osobu tvůrce a ne pro nejisté spojení s pradávnou minulostí.
prameny:
Ottův slovník naučný (1888-1909)
(17.11.2008)
