 |
Mořský had pana Kocha |
Lidská fantazie je matkou mnoha prapodivných bytostí. Tam, kde se představivost setkala s legendou, vznikali a dodnes vznikají tvorové nejrůznějšího vzhledu a velikosti. Fantazie sama ale často bývala družkou velkých očí a tiché pošty popisů přes druhou ruku. O tom by mohla vyprávět celá řada zvířat, žirafou počínaje. Dlouhou dobu spolu věda a legendy žily bok po boku, ostatně i první paleontologická rekonstrukce, provedená už v roce 1663 magdeburským purkmistrem a neúnavným experimentálním vědcem Otto von Guerickem, zpodobňovala - jednorožce.
Víra v nadpřirozené tvory vyklízela cestu vědě jen pozvolna. Dračí kosti se sice změnily v pozůstatky dinosaurů, ale přesto se i v době poměrně nedávné objevovaly zcela vážně míněné popisy zvířat, zděděné ze středověku. Vědecký výklad, přesné pozorování a popis, spolu s odbornou rekonstrukcí, si ale pomalu získával místo. Dokázal vyvrátit celou řadu pověr a vysvětlit mnoho úkazů. Sličné sirény proměnil v sice zajímavé, ale nijak pohledné kapustňáky, obrovští ruchchové se ukázali být neméně obrovskými madagaskarskými pštrosy. Devatenácté století, století páry a vědy, si chtělo poradit se vším a dokázalo to s mnohým. Ať už šlo o objevné výpravy, prokopání suezského průplavu nebo vysvětlení dávných záhad.
Zatímco dvacáté století zařadilo mezi největší záhady Bermudský trojúhelník, věky předchozí nacházely v vlnách oceánu mořské hady. Přežili ostatně dodnes, o čemž svědčí například cornwallská mořská verze sladkovodní Nessie, Morgawr.
Mořští hadi se objevovali v líčení námořníků od nepaměti. Stejně jako pokusy o jejich vědecké zařazení, byť zprvu jen ve stránkách středověkých bestiářů. Mnohá pozorování - především v severním Atlantiku a převážně z doby, kdy začal být opravdu frekventovaný, nedala spát ani přírodovědcům moderní doby. Jedním z nich byl Patrick Neill, který stronsayský nález podivně vyhlížející mršiny na skotských březích v roce 1808, popsal jako tvora vědeckým jménem Halsydrus, Everard Home ovšem později identifikoval vzorky jako pozůstatky žraloka velikého (Cetorhinus maximus). Obdobně dopadl i exemplář „mláděte mořského hada“, nalezený v roce 1817 v massachussettském Gloucesteru; v té době tam byl pozorován i jedinec podle všeho dospělý. Předpokládané mládě, popsané jako Scoliophis atlanticus, se bohužel nezvratným důkazem existence takových tvorů nestalo, protože ve skutečnosti šlo o užovku Coluber constrictor.
Starší i novější popisy se často shodovaly. Mnohokrát měl pozorovaný mořský had vztyčenou hlavu, hrbolky na zádech a předpokládanou délku kolem třiceti metrů. V první polovině devatenáctého století se - zvláště u atlantského pobřeží Severní Ameriky objevil tolikrát, že se dalo předpokládat jeho brzké vědecké vysvětlení.
Které přišlo.
V roce 1845 se v broadwayském salonu Apollo objevila rekonstrukce přes sto stop dlouhého mořského hada. Návštěvníci mohli žasnout nad kompletní kostrou, jíž německý sběratel Albert C. Koch vyzvedl v Alabamě. Tentokrát nešlo o žádného mýtického netvora. Doby Guerickova jednorožce byly dávno ty tam a skutečného jednorožce - kytovce narvala - popsal Linné už v roce 1758.
Tvor, nesoucí jméno Hydrargos sillimanii, byl skutečně impozantní. S mohutnými čelistmi, s masivními krčními obratly, které umožňovaly nést hlavu hrdě vztyčenou - přesně tak, jak byl mnohokrát námořníky popsán. I ctihodnými občany, jak napsal Koch v doprovodných textech své exhibice. Ano, nyní už nemohlo být pochyb o existenci mořských hadů. Problematika, stará stejně jako evropské výpravy na vlny Atlantiku, se zdála být vyřešena. Jde o diluviálního tvora, přežívajícího s největší pravděpodobností do dnešních dní. Co může prokázat skutečnou existenci víc, než evidentní značné stáří rodu?
Vypadalo to, že další otazník byl odstraněn. Veřejnost to tak apoň přijala.
Jenže ...
Navzdory pochvalným článkům v tisku i celé řadě citací, kterými Koch doplňoval svou zprávu, netrvalo dlouho a ke slovu se dostali skuteční paleontologové.
Hydrargos se ukázal být slepencem několika zkaměnělých koster. Ani ne skutečných druhohorních vodních plazů, ale o éru mladších kytovců. Svědčil o tom například průzkum chrupu, který patřil teplokrevným živočichům, a který provedl harvardský patolog Jeffries Wyman. Oslavné články v novinách vystřídalo skandální odhalení, na němž si čtenáři pochutnali stejně jako na předchozí senzaci.
Ani profesor Silliman, jehož jméno Koch zvěčnil ve vědeckém názvu své skládanky, nechtěl být pochopitelně s takovým podvodem spojován. Lovec fosílií protestům raději vyhověl. Ale sáhl hned vedle, po dalším známém jméně, které v oboru budilo důvěru.
Atrakce nyní nesla štítek s nápisem Hydrarchos harlani.
Pro změnu to tedy odnesl dr. Richard Harlan, oběť ještě výhodnější, než profesor Silliman. Ten totiž nedlouho předtím popsal a vědecky zařadil skutečnou mořskou obludu, dvacetimetrového třetihorního prakytovce basilosaura. Nepřiznal mu však příslušnost k savcům, domníval se - na rozdíl od Kochova šarlatánství jde ovšem o omyl omluvitelný - že nalezl zkameněliny některého z ichtyosaurů. Teprve později sir Richard Owen správně zařadil basilosaura mezi kytovce, změnil mu však jméno na zeuglodon, což bylo možná významově správnější, ale z hlediska nomenklatury chybou. Řadu let pak oba názvy vnášely do problematiky evoluce kytovců spíše zmatek.
Když podvod s Hydrarchem vyšel najevo, sbalil Koch svou exhibici a pospíchal do Evropy, aby se pokusil ještě trochu si přivydělat. Senzace, kterou se chystal způsobit v Berlíně, ovšem netrvala dlouho. Stejně jako za oceánem se v první vlně zájemců objevili i vědci a celý podvod rychle odhalili. Přesto mýtus Kochova mořského hada několik let ještě strašil i v seriózním tisku.
Tak už to bývá.
prameny:
Vratislav Mazák: Kytovci, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1988
Richard Ellis: Mořské příšery, Volvox Globator, Praha 2000
(11.7.2004)
