 |
Watsonovo zranění |
Zranění doktora Watsona, které si přinesl ze svého působení v britské armádě počas Druhé afghánské války, je jedním z obvyklých předmětů holmesologických dohadů a debat. A může si za to pan doktor sám, který svou osobu a její životní peripetie popisuje velmi ledabyle, soustřeďuje pozornost na svého přítele. Tolik na sebe prozradil, že ve válce málem přišel o život a přinesl si z ní víceméně jen nepříjemné vzpomínky:
Válka vynesla mnohým slávu a povýšení, pro mne však byla neštěstím. Přeložili mě k berkshirskému pluku a s ním jsem prodělal osudnou bitvu u Maiwandu. Byl jsem raněn do ramene, nepřátelská kulka mi roztříštila kost a zavadila o tepnu pod klíční kostí. Nebýt věrnosti a odvahy mého sluhy Murraye, který mě přehodil přes hřbet soumara a šťastně mě dopravil k britským předním strážím, byl bych se dostal do rukou krvelačných Gházů. [STUD, I/11]
Nebylo to, mimochodem, zranění fatální. Pravou příčinou odsunu mladého lékaře z fronty do zázemí byla vleklá střevní choroba, kterou dostal při rekonvalescenci v péšávárské nemocnici. [STUD, I/11] To její následky viděl Holmes při prvním setkání ve Watsonově tváři [STUD, I/22]. Všiml si pochopitelně i nepřirozeného držení levé paže, poškozená kost ještě nebyla zcela v pořádku.
Tím se zdroj informací o následcích bitvy u Maiwandu uzavírají. Nadále, v průběhu několika desetiletí, nejsou připomenuta. Zato několikrát Watson hovoří o zraněné noze. Ba co víc, jednou zmiňuje průstřel [SIGN, I/105], podruhé kulku, která mu v noze uvízla za jeho afghánského dobrodružství [NOBL, I/370]. Takže jedno, dvě, nebo dokonce tři zranění?
Těžko si představit, že by historii stále se připomínajících ran pozapomněl. Je pravděpodobné, že po letech můžeme pochybovat, zda jsme nosili sádru na levé či pravé noze, leč pokud máme paměť v pořádku je to pravděpodobné pouze v případě, že se zlomenina bez následku vyléčila.
Nevstoupíme na tenký led spekulací, když shrneme obě zmínky o zraněné noze pod jeden lékařský záznam a tvrzení o kulce, kterou si v noze přivezl, je pouze slovním obratem, a že má na mysli pouze škodu, kterou střela udělala.
Rozpor ruky a nohy ovšem takto jednoduše uzavřít nelze. A z Watsonových slov, když svá zranění zmiňuje, je cítit jedinečnost.
Byl tedy vážně zraněn pouze jednou, jak předpokládá většina badatelů. Teorie, jež je fanoušky obecně přijímána, pak předkládá tuto variantu: Watson byl zasažen v předklonu (jako lékař se mohl sklánět nad jiným zraněným), kulka mu prostřelila nohu a skončila v rameni, kde napáchal zmíněné škody. Je to jistě možné. A bylo by hloupé předpokládat, že dobrotivý Watson opravdu přišel ke dvěma průstřelům?
Zranění, které ho via průjem dostalo domů, se mohlo časem bez následků vyléčit a připomínat se toliko vojenským důchodem, pobíral-li ho. Nebyl důvod hýčkat hrdinské jizvy a obtěžovat spoluobčany poukazováním na jejich zisk. Takový Watson rozhodně nebyl.
Sestavme si v tuto chvíli krátký přehled časově doložitelných událostí.
- Po ukončení studií nastupuje v roce 1878 JW na školení vojenských chirurgů do Netley
- Na podzim téhož odplouvá ke svému pluku, který je toho času posádkou v Indii.
- V téže době, na podzim 1878, propukla Druhá afghánská válka, JW je na moři. Po přistání v Bombaji se dozvídá o válce i o tom, že Pátý northumberlandský střelecký pluk už je v Kandaháru. Spolu s několika dalšími důstojníky se k němu vydá. Cesta proběhne bez problémů
- JW je přeložen k berkshirskému pluku (datum neurčeno)
- Dne 27. července 1880 je vybojována bitva u Maiwandu, JW je zraněn a díky svému sluhovi Murrayovi dopraven do rukou zdravotníků a poté do péšavárské nemocnice
Nelze předpokládat, že by se v Indii mladý vojenský chirurg zdržoval příliš dlouho – s největší pravděpodobností by byl v takovém případě převelen k jiné jednotce. Ke svému útvaru jistě vyrazil záhy po zjištění stavu, předpokládejme tudíž, že do Kandaháru přibyl ještě v témže roce.
Je tu tedy nejméně rok a půl dlouhé období, během něhož se mohl připlést do šarvátky, v níž mu afghánská mušketa prostřelila nohu. Byla válka. Bylo to v Afghanistánu, v drsné hornaté krajině. Takové věci se stávají. Končetina mu zůstala, proč řešit těžší, ale ne nemožnou chůzi, když nevíte, jestli přežijete den.
Zraněnou ruku zmínil Watson sám pouze jednou, zraněnou nohu dvakrát. Dvakrát si také Holmes všiml Watsonova podvědomého pohybu rukou ke starému zranění:
Ruka vám zatápala k vašemu vlastnímu starému zranění a na rtech se vám zachvěl úsměv, který mi napověděl, že jste v duchu nedokázal přejít směšnou stránku této metody, používané k řešení mezinárodních problémů. [RESI, II/151; CARD, V/41] 1)
Toť vše.
Zmínka v případu Urozeného ženicha pak ukazuje pravou příčinu toho, proč o zranění v noze hovoří, zatímco o ruce ne:
Jednou se můj přítel vrátil z odpolední procházky a našel na stole dopis, který tu na něj čekal. Sám jsem strávil celý den doma, protože počasí se náhle obrátilo, začalo pršet a kulka, kterou jsem si přivezl v jedné noze na památku afgánského tažení, mě bolela až s neúnavnou vytrvalostí [NOBL, I/370]
Rána v noze se při změně barometrického tlaku připomínala, stejně jako takovou změnu cítí lidé trpící kupříkladu revmatoidní artritidou či osteoartrózou. Vliv tlaku a vlhkosti sice neposlouží k předpovědi počasí, jak praví lidová víra, ale je neoddiskutovatelný. Zvláště pak pro takto postižené. Zranění – kupříkladu poškozené vazy, jak má autor těchto řádku ověřeno na vlastním těle – se ozývají stejně nepříjemně. Jsou aktuální, byť jejich původ leží v minulosti.
Problém Watsonova zranění to neřeší, nicméně předkládá další materiál k úvahám a otevírá další otázky.
Je možné, aby průstřel skrz nohu do ramene způsobil trvalé, nebo dlouho trvající na atmosférický tlak a vlhkost citlivé poškození?
Nebo je možné, že by Watson víceméně mávl rukou nad zásahem do nohy, s kterým by se musel nějaký čas protloukat válkou, aniž by byl odsunut do týlu (Plus předchozí podmínka citlivosti, která toto zprvu nevážné zranění vrátila v míru do hry)?
Jak pravil Holmes: “The game is afoot.“
Případ čeká. 2) A hra pokračuje.
Poznámky:
(17.3.2011)
Ilustraci, představujcí zraněného Watsona a věrného Murraye, pocházející z německého vydání pod názvem Späte Rache nakladatelstvím Robert Lutz Verlag, Stuttgart 1902, nakreslil Richard Gutschmidt (1861-1926), první německý ilustrátor Doylových detektivek.
