Bezejmenná stránka: Cokoliv > Opravník

Opravník #21


Svět zvířat je vděčným zdrojem omylů, pověr a chyb, zvláště proto, protože se neustále snažíme přiřazovat jeho obyvatelům lidské vlastnosti a normy chování. A taky máme rádi příběhy. Tento Opravník se zabývá dvojicí tvorů, která má společnou pouze příslušnost k třídě savců a chybný výklad účelu dominantních tělesných prvků. A na závěr se (možná) dozvíme, kdože to krákl: Nevermore.


Mořský jednorožec

 

Narval

Narval, čili Monodon monoceros je tak trochu zvláštním druhem kytovce. Zvláštní proto, protože se kolem něj nasbírala celá řada pověr a omylů. Může za to pochopitelně vzhled.

Za prvé – není to velryba. Ne tak, jak si ji obecně představujeme, jde o totiž kytovce ozubeného, živícího se většími kusy proteinů, než je krill. Vědecky zařazen byl už v roce 1758 Carlem Linnéem, dlouhou dobu ovšem zůstalo jen u zařazení papírového, protože chladné vody Severního ledového oceánu zoologickým výzkumům nepřály.

Pověstný je především svým dlouhým rohem, pro nějž byl dlouhá staletí loven (stejně jako v tropech nosorožci). Magický a magii podporující orgán jednorožců čtyřnohých jaksi nebyl k dispozici, zatímco jednorožci s ploutvemi tu a tam ano. Pro kupce to vyšlo nastejno, prodávající mohl mít pocit, že vlastně není podvodník. Protože on dodal pravý roh – a to že všechny ty spolehlivé detektory jedů a elixíry života a kameny mudrců a kameny úrazu nefungují jak mají (přesněji nefungují vůbec) – už je problém někoho jiného. Čas šel, doba dala přednost poznání, podloženému vědeckou metodikou, jenže jen co se většina lidí vzdala nenaplněné touhy po zázračných možnostech, jež měly rohy narvalů nabízet, vyrostly mýty a omyly nové.

Nejprve krátce k zmiňovanému útvaru jako takovému.

Až třímetrový roh neroste zvířeti z čela, ale z dásně, jde totiž o extrémně protažený zub. Přesněji o levý špičák, který proroste dásní (občas – jak už to příroda umí – vyrostou zuby oba, to se ale stává velice zřídka). Jako jediný zástupce všech zubů na světě roste rovně – k pevnosti a pružnosti si ovšem vypomáhá spirálovitým vinutím.

K čemu ale takový útvar zvíře potřebuje?

Zdá se, že slouží jako citlivý nástroj, jehož pomocí narvalové mohou rozpoznávat výkyvy ve slanosti vody (naznačuje tající led, který může kytovec hlavou prorazit, aby se dostal k potřebnému vzduchu, případně se díky těmto informacím může zvíře orientovat v bludišti plujících ledovců). Tvrdí se také, že samci kly nepoužívají ani k vzájemným zápasům, není to ale tak docela pravda. Jde o sice důležitý orgán, ale v zápalu boje jdou občas takové věci stranou.

Rozhodně ale není kel používán k prorážení ledu, k rytí v bahně na dně a už vůbec ne k napichování kořisti. Což je, při užití i té nejprostější logiky, jasně nejnesmyslnější představa, jakou si lidé kolem narvalů dokázali vymyslet.

 

Dikobraz není ostrostřelec

 

Dikobraz, vystřelující své ostny po nepřátelích (mám v jedné fotografické knížce hezký snímek do hliněné stěny zabodnutých ostnů, navozujících dojem, že ve výběhu došlo k ostré přestřelce lučištníků) straší dodnes v představách některých lidí.

A je to nesmysl.

Na rozdíl od našeho ježka, kterému příroda také přetvořila srst na tvrdé ostré bodliny, a který se v případě nebezpečí spoléhá na jejich pasivní ochrannou hradbu, je dikobraz v obraně aktivnější. Naježí se, chřestí dlouhými jehlicemi, mává ocasem. Přitom nějaké ty ostny upadnou. Nedrží v kůži nijak pevně, což je také součástí bezpečnostního systému. Když totiž zastrašovací taktika nepomůže, obrátí se dikobraz k útočníkovi zády. Ale neutíká, právě naopak. Pokusí se protivníka docela obyčejně napíchnout. Aby si pak predátor na delší dobu nechal na takové maso zajít chuť, jsou ostny navíc opatřeny na konci háčkem. Na jednom konci se tedy zapíchnou, na druhém uvolní (aby dikobraz nevisel na lovci jako kuriózní a neskladný přívěšek). Vytržení takto vybavené bodliny je samozřejmě dosti bolestivé.

Dikobrazí ostny jsou zařízením důmyslným a účinným, ale jejich majitel jimi, jak je vidět, nestřílí. Prostě to neumí.

 

Havran nebo krkavec?

 

Na závěr ještě trochu biologie, ale opravdu jen trochu. A opravování bude v tomto případě rozpačité a ve výsledku vlastně nic neopravující, neboť se týká překladatelské chyby, která za jistých okolností vlastně chybou není.

Za prvé: Zažitý český překlad anglického raven je havran. Což je špatně. To jméno patří většímu bratranci – krkavci, havran je rook, aby bylo jasno.

Ale za druhé: je chyba nepřekládat všechny ty raveny z mýtů a pověstí (speciálně severských, od Skandinávie, přes Kanadu až po Sibiř) jako krkavce? A je šestnáct českých překladů slavné básně Edgara Allana Poea (plus nádherná Váchalova verze s originální ptákovou replikou) špatně?

Zoologicky jistě.

Ale věcně jsou uvedené překlady a příklady, dle mého laického názoru, správné. Nepracují totiž s ornitologickým termínem, ale se symbolem. A v české tradici (až na pohádku o sedmero krkavcích, bez výjimek to prostě nejde) býval černým ptákem, náležícím temnotě, zlu a záhadám, právě havran.

Pozor na kontext, to je ono zlaté pravidlo, jež může zažehnat spory a zjednat pořádek.

 

5.5.2011

Doprovodný obrázek pochází ze slavného Brehmova Života zvířat, zdroj Wikimedia Commons, licence public domain

 

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny