 |
Opravník #12 |
Jezevec je známý dvěma nelichotivými přízvisky – mrzout a samotář. Nakolik to je nebo není pravda, na to odpoví dnešní opravník. A doplňovník je tu s něčím, co jste možná nevěděli o fretkách, když už se tu povídá o kunovitých šelmách.
Jezevec samotář
Kunovité šelmy rozhodně nepatří mezi sociálně žijící zvířata. Ostatně, většina šelem je samotářských, s výjimkou lvů, psů hyenovitých a dalších, kteří žijí v podobných, tedy stepních či jinak otevřených biotopech. I pověstné smečky vlků se houfují většinou v zimě, kdy je sdružení efektivnější při získávání potravy. A když jsme u kunovitých, pak očividnou výjimkou jsou samozřejmě mořské vydry, neboť pro sdružování je voda dobrým ekvivalentem stepi, byť z poněkud jiných důvodů.
Z přísně zoologického hlediska tedy přívlastek Samotář souhlasí. Jenže ...
Jenže samotářská šelma v pravém slova smyslu – dejme tomu tygr – nesnese ve svém teritoriu konkurenta. V nejlepším případě a v příslušné části roku snad ještě jedince opačného pohlaví.
Jezevec je kromě již uvedeného známý také svými rozsáhlými doupaty. Celková délka chodeb se pohybuje od třiceti do osmdesáti metrů, není nezvyklé, že jezevčí sídlo má až tři podzemní patra. Vede z něj od jednoho do padesáti (!) východů, a to nemluvím o větracích šachtách. Hlavní sál, čili hnízdní komora, bývá až deset metrů od východu a je od metru do tří hluboko. Při výchově mláďat bývá někdy vybudováno i sociální zařízení, totiž komůrka, do níž je odkládán jejich trus.
Hnízdní komora se někdy může stát i komorou pohřební, to když v ní starý jezevec zahyne. Jeho spolubydlící ji potom uzavřou a odstěhují se na jiné místo hradu.
Řekl jsem spolubydlící?
Ano. I když je jezevec svým založením opravdu klasická, tedy samotářská, samostatně lovící a samostatně vychovávající potomky, šelma, nebývá nezvyklé, že jeden systém chodeb nebo několik doupat, obývá několik zvířat. Vypadá to tedy jako hierarchie vnějším vzhledem podobná karikatuře společnosti lidské. Například zvýšeným napětím v období páření, kdy se sice tohle quasisociální uskupení nerozpadá, ale občas se v něm blýskne.
Takže závěr tohoto kola – je to nerozhodně. A z laického hlediska jezevec v porovnání s dravým příbuzenstvem samotář není.
Jezevec mrzout
Zatímco předpokládaná první vlastnost je z lidského hlediska celkem neutrální, je ta druhá pěkným záporem. Vždyť kdo by měl rád mrzouty.
Obávám se, že tady budu hotov rychle.
Ze všech druhů šelem jsou dva nejhravější druhy právě mezi kunovitými a to vydra – zajděte si do nějaké zoologické zahrady, kde se ty potvůrky opravdu rády předvádějí – a jezevec.
Tak jak může být zvíře, které si hraje i v dospělosti, které provozuje hry v páru, s mláďaty i samo, hry s kořistí, jen tak naprázdno, a někdy očividně pro radost (hry jsou obecně považovány za určitou a v určitém věku potřebnou součást výchovy) považováno za mrzouta? Protože se začne ježit, když narazí na tak neužitečného tvora jako je homo sapiens?
Co je vlastně ta fretka zač?
Koukám na ni nejspíš pokaždé, když se dívám na televizi, visí nad ní totiž reprodukce da Vinciho Dámy s hranostajem, přičemž to bílé zvíře je – jak se někdy tvrdí – právě fretka. Šel jsem se podívat a hranostaj to skutečně nebude, není tak velký. Ani tvar hlavy se nezdá být hranostajovský.
Ale o tuhle chytrost mi nejde. Spíš by vás mohlo zajímat, že fretka čili Putorius furo, není zvíře, jehož existenci má svědomí Matka Příroda. I když dnes v některých lesích žije (do těch novozélandských ji vysadili lidé). Domácí miláček fretka je totiž domestikovaným tchořem. Podle všeho severoafricko-španělské formy tchoře tmavého (Putorius putorius), jemuž se podobá, až na bílou srst a červené oči.
Takovou oblibu byste od zvířete, proslaveného svým zápachem, nečekali, co?
Já taky ne.
(27.6.2004)
Nevěříte?
Přesvědčte se tady:
Ivan Heráň: Kunovité šelmy, SZN Praha 1982
