Bezejmenná stránka: Cokoliv > Opravník

Opravník #10


Svého času nejslavnější astronomický omyl, který přisoudil Marsu rozvitou technickou civilizaci, budující rozsáhlá vodní díla, byl omylem - a především nepochopením - už od svého počátku. Ono to s vyhlášenými kanály bylo trochu jinak už v roce 1877.


Kanály na Marsu


Rok 1877 byl pro Mars stejně proslulý, jako zima 2003-2004, kdy Země podnikla na svého souseda invazi sond. Tím nejdůležitějším datem byl jedenáctý srpen 1877, kdy Asaph Hall objevil první z Marsových měsíčků, Phobos, (aby o pět dní později našel i druhý Deimos). Nezůstalo jen při měsíčcích, Nathaniel E. Green jako první člověk spatřil marsovská oblaka.

Ve stejném roce pak italský astronom Giovanni Schiaparelli vytvořil novou mapu oblíbené planety, řídil se při tom osvědčeným způsobem, známým z popisu Měsíce. Nějaká ta historická jména, trocha mytologie a také analogii s útvary geografickými. Tak se na rudé planetě objevila moře, jezera, ostrovy a mnohé další.

Schiaparelli popisoval to, co mohl vidět díky optické technice své doby, z dnešního pohledu příšerné. Co viděl, to zaznamenal, nakreslil mapu, dílo publikoval - a bylo zaděláno.

Protože na mapě se objevily i canali. Mnohem později, v dokonalejších dalekohledech byly ke spatření jen řady černých bodů, což samozřejmě nemůžeme italskému astronomu vytýkat. Ani analogie areografie s geografií. Neštěstí spočívá v jazyce.

Canali totiž, a nejen v italštině, ale i v jazyce anglickém či českém, neznamená jen kanál ve smyslu umělého říčního toku (současný česko-italský slovník nabízí pro kanál výrazy acquaio, chiavica, condotto, fosso, naviglio, canalone, capifosso a gora). Původní - i dnešní - význam slova canala je totiž mořská úžina.

A jsme u jádra pudla.

Kanál jako kanál, náš dům u kanálu La Manche neleží, ale na mříž kanálu před ním narazím. A protože se v existenci života na Marsu obecně věřilo, začala důmyslná síť marťanských umělých vodních cest strašit. Největší ostudu si uřízl Percival Lovell, který v roce 1895 vydal knihu Mars, popisující rozkvetlou marťanskou kanálovou civilizaci.

Teprve v roce 1909 se Eugén. M. Antoniadi dostal u Flammariona, který před dvaceti lety vyhlásil kanály za dílo inteligentních bytostí, ke kvalitnímu třiaosmdesáticentimetrovému dalekohledu. A v dokonalejší optice se mořské úžiny ztratily (aby se znovu, v době nedávné, vrátily v podobě jmen vyschlých koryt). Ale co jejich objevitel?

Existuje doklad o tom, že to zpočátku nebral nijak zle a dokonale podlehl až vrácenému bumerangu vlastní práce, a tím dokladem jsou jeho vlastní kresby marsovské polokoule. Ta první pochází z roku objevu, tedy z roku 1877 a je střídmá. Zato na druhé, z roku 1888, už Mars tajnými chodbami, pardon, kanály, jen hemží.

Schiaparelliho Mars 1877 a 1888

a co Marťané?


Od technicky vyspělých konstruktérů a kopáčů se volky nevolky ustoupilo. Ale od hledání života na jiném nebeském tělese neodradí člověka nic. Hypotetičtí Marťané časem degenerovali na obyčejné lišejníky a ještě později v aspoň nějaký ten mikroorganismus. Žádná z povrchových sond bohužel zatím žádný nenašla, ale je docela možné, že se to nějaké podaří.

Byl tu například meteorit ALH84001, nalezený 27.12 1984 v Antarktidě. Pochází z rudé planety, je mu šestnáct milionů let a v roce 1996 kolektiv doktora McKaye oznámil, že ve vzorcích tohoto nebeského posla pravděpodobně nalezl stopy po činnosti mikroorganismů. A tak nezbývá než bádat (vědcům), čekat (nám laikům) a doufat (oběma skupinám).

Snad se dříve nebo později dočkáme.


(1.3.2004)

Nevěříte?

Přesvědčte se tady:

Zdeněk Horský, Zdeněk Mikulášek, Zdeněk Pokorný: Sto astronomických omylů přivedených na pravou míru, Svoboda, Praha 1988

http://planety.astro.cz/mars/

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny