 |
Opravník #4 |
Příroda je zajímavá a lidé koneckonců také. Často si špatně vyložíme vzhled některého zvířete a omyl je na světě. Mnohdy také bez rozmyslu převezmeme ze sousedního jazyka jméno nebo název a pak mu podlehneme, zaměňujíce příčinu s následkem. O tom by historie člověčího soužití se slepýši mohla vyprávět. Příroda je natolik zajímavá, že dokáže překvapit tam, kde by to člověk nečekal.
Oslnivý loudal
Taky si nemyslíte, že slepýš je had? Tento omyl je už naštěstí téméř vykořeněn. Kdekdo vám potvrdí, že slepýš, čili Anguis fragilis, je přece ještěrka. Beznohá - a slepá, samozřejmě, vždyť se podle toho taky jmenuje, ne? Nu, ne. Když se na něho podíváte zblízka, uvidíte černé korálky očí. A nejsou to zrakové orgány špatné.
Tak proč slepýš? Ke slovu tu přišel mechanický překlad. Z němčiny, kde slepýše nazývají Blindscheiche.(Angličané Slow Worm, pomalý červ. To také nezní zrovna správně, ani hezky.) Proč mechanický? Protože původní německé jméno tohoto tvora znělo blendender Schleicher, tedy Oslnivý loudal, to podle rychlosti pohybu a barvy.
Slepé, nebo téměř slepé ještěrky, navíc skutečně podobné červům, abychom přiznali šprochu na němž je vždy pravdy část, ale existují. Jsou jimi kroužkovci, jejichž oči, vnímající snad jen rozdíl mezi světlem a tmou, jsou skryty pod kůží a kteří vypadají jako přerostlé (podle druhu od dvaceti centimetrů až přes půl metru) žížaly.
Ani slepýši, ani kroužkovci nejsou jedovatí a už vůbec ne nebezpeční. Ale jedem vybavení jsou zvířata, do nichž by to nikdo neřekl.
Jedovatí savci
Příroda vybavila svá stvoření nejrůznějšími aparáty, jež mají chemickými prostředky dopomoci mechanické síle útoku. Nebo obrany.
Pavouci, hadi, štíři, žihadla vos a kusadla mravenců ... Savce by nikdo nepodezíral. Ale přece takoví existují.
U ptakopyska (Ornithorhynchus anatinus), člověka nepřekvapí nic. Už jeho vzhled a prapodivné nesavecké způsoby pokračování rodu jsou dost podezřelé. Proto se není čemu divit, že už v roce 1817 sir Jamieson píše jak se jeho průvodce zranil a několik dnů nemohl pohout s oteklou rukou. Škrábl se o ostruhu na ptakopyskově zadní noze. Ta je velká asi patnáct milimetrů a dostává jed ze žlázy, skryté ve stehně.
Jamiesonův ptakopysk byl bezpochyby sameček, samice totiž jedovým orgánem vybaveny nejsou. Proč, to se neví. Stejně jako se neví, k čemu jed používají samci.
Ježury, další příslušníci řádu ptakořitních, drží partu a i jejich samečci mají, i když menší, takový jedový trn.
Kvůli jedovatým savcům ale nemusíme šetřit na letenku do Austrálie. S jedním takovým se můžete setkat i doma. Ne, nelekejte se, ne přímo doma. Musíte se za nimi vypravit k vodě. Když budete mít štěstí, spatříte rejsce vodního (Neomys fodiens), jinak též vodní myš. Lovec hmyzu, ještěrek, malých hadů, hlodavců i manších ryb je vybaven prodlouženými spodními řezáky. Na vnitřní straně jsou vyduté. Právě tudy z podčelistních žláz vytéká jed. Je určen k paralyzování oběti, člověku nijak zvlášť neublíží, takže se nemusíte bát.
Příbuzným rejsce vodního je severoamerický rejsek krátkoocasý (Blarina brevicauda), vybavený stejně jako jeho evropský bratranec. Je asi dvanáct centimetrů dlouhý a ani jeho jed nezpůsobí člověku víc, než otok a pálivou bolest.
Posledním známým jedovatým savcem je největší americký hmyzožravec, haitský štětinatec (Solenodon paradoxus), až padesáticentimetrový noční tvor.
Jedovatý prý může být i náš ježek, známý občasným lovem zmijí. Zápas tohoto hmyzožravce s plazem bývá dramatickým soubojem, ježek totiž není, ač se to traduje, proti zmijímu jedu docela imunní, jenom odolnější, než ostatní. Pokud mu zůstanou nějaké ty kapky na bodlinách a vy na něj sáhnete, můžete – ač je to opravdu málo pravděpodobné – prožít jednu z nejkurióznějších otrav na světě.
(16.11.2002)
