 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Hašihime (Hashihime)
Známe je z celého světa, dívky a manželky, čekající na své milé. Vyhlížející, zda už se na obzoru neobjevila plachta jeho lodi. Trápící se za bezesných nocí představami, zda srdce muže jejího srdce právě neleží někde na talíři. Ať přeneseně nebo doslova. Takového původu je i japonská Hashihime. Milovaná dívka. Nebo taky Princezna mostu, protože ta dvě slova – haši – znějí stejně. A kámen úrazu se přivalil, takhle přišlo na svět nebo změnilo zaměření či povahu mnoho bohů i démonů. Aneb, jak rádi kladou studentům na srdce učitelé cizích jazyků: kontext je král.
Z povídek desátého století (v Japonsku tu dobu označují jako Heian džidai přešla zamilovaná slečna do legend o strážkyních mostů. Proměnila se v žárlivou démonku. Tahle nepěkná vlastnost prý je důsledkem toho, že místní, respektive ke konkrétním místům vázaná božstva nemají ráda sousední konkurenci. Proto se nevyplácí na jednom mostě oceňovat most jiný; pokud si nedáte pozor (a třeba z mostu Legií pochválíte Karlův nebo obdivujete z mostu Svaté Trojice Ponte Vecchio, nic se mi nestalo, ve Florencii asi japonské strážkyně nepůsobí) nesmíte se pak divit nějaké náhlé nečekaně nepříjemné příhodě.
Staré a pověstné japonské mosty mají také pověstné strážkyně, tou nejpověstněšjí je hašihime mostu přes řeku Udži v Kjótu.
V příběhu, sepsaného na počátku dvanáctého století se v ni z vlastní vůle proměnila šlechtična, aby si mohla vyřídit účty se svou soupeřkou. Sedm dnů se modlila v kjótském chrámu Kifune, aby dostala radu: dvacet jedna dní strávit v proudech řeky Udži. V příslušném převleku měla k vodě přijít. Tělo pomalované červeně, vlasy spletené do pěti rohů. V rukou zapálené svítilny, k nohám přivázané zapálené svétilny, v ústech taky dva ohnivé zdroje světla. Přišla, ponořila se. Po určeném čase z řeky vystoupila jako démonka. Zabila svou nepřítelkyni, neušetřila její rodinu ani nezúčastněné kolemjdoucí (vraždila muže v podobě ženy, a ženy převtělena do mužského těla). Šířila strach po dlouhé roky, až se s ní o dvě staletí později střetl Watanabe no Tsuna.
Setkal se s ní na jiném mostě, Modoribaši, kde ho krásná dívka požádala o doprovod. Sotva ale pomohl pohledné poutnici k sobě na koně, proměnila se v hrůzostrašnou démonku, chytila ho za vlasy a vlekla do svého doupěte. Samuraj byl rychlý. Tasil, ťal a usekl Hašihime paži. Meč, který měl po ruce, byla slavná čepel, známá jako Higekiri; po téhle akci dostala nové jméno: Onikiri, Démonobijce.
Hašihime ovšem není jen nebezpečná, respektive zcela záporná bytost. Nejen, že za války chrání most před útočníky. Slouží také lidem v případech rozchodů a rozvodů. Dobře, vedlejší účinky téhle služby moc kladné nejsou, třeba možnost nepovedeného manželství, když novomanželé přecházejí přes most, který svou ochránkyni má. Ale božská pomoc a dohled se hodí ve všech situacích, včetně takových, které dva lidi rozdělují.
Hašihime 竜斎閑人正澄 (Japanese), Public domain, via Wikimedia Commons
8.2.2026
Pondeľča a další
Zákaz předení v určité dny platíval v mnoha zemích. Jeho dodržování sledovaly a hodnotily kouzelné bytosti různou intenzitou trestu. Na Slovensku se zákaz na různých místech dotkl prakticky všech dnů v týdnu vyjma úterý. (Šlo o zvyky opravdu prastaré, jichž se oficiální místa dlouho toužila zbavit, kupříkladu ženě, která z okultně bezpečnostních důvodů odložila tuto práci ve čtvrtek, byla vyměřena pokuta pěti grošů. Doloženo úředními dokumenty z roku 1707.)
Strach ze zásahu nadpřirozené moci ovšem tu světskou překonával.
Slovenští dohlížitelé přicházeli v podobě dítěte nebo malé holky, případně v dvojici, a říkalo se jim Pondeľča, Ponědiľčata nebo Pondzeľčata, dle místních zvyklostí. Den, kdy byly ve službě, je ze jména jasný. Čtvrtek pak obsluhovali na různých místech Škrtek-neškrtek, Štvrtočná víla, případně Štvrtnica i Štvartnica. V neděli, kdy by se nemělo dělat prakticky nic, nejen příst, tu zase byla Nedilčata.
Trestem bývaly nejčastěji životní smůla nebo choroby. Bodavé bolesti (protože vřeteno), zchromlé nebo hnisající prsty, migrény... Zvlášť nebezpečným dnem a jeho dohlížitelkou byl svátek sv. Lucie, mimo jiné patronky téhle činnosti, při němž platil striktní zákaz předení. Lucie sice obvykle své účty vyřizovala sama – často dost drsně, třeba i roztrháním provinilé – je ale i záznam, potvrzující, že onoho třináctého prosince vlétla do místnosti zástupkyně.
„Ja som dievča Pondeľča a nepriadem kúdelča.“ 1)
Třikrát se zatočila, zadupala a přadleny poplivala. Zmizela. Přítomné ženy za nějaký čas všechny onemocněly.
Je možné, že tehdy vyšel onen den na pondělí, ovšem je jisté, že člověk, zvláště doby minulé, je tvor konzervativní, a zvyků se nerad vzdává, byť už dávno zapomněl nejen na jejich původ, ale i na správný průběh.
1) ZAJONC, Juraj. Tradičné prestavy predstavy a názory spojené s predením a tkaním. Slovenský národopis. 2004, roč. 52, č. 4, s. 349-401.
15.2.2026
Kadrman
Sedmnácté století poznamenalo kraj kolem východočeských Jaroměřic řádění ďábelských sil. Krupobití a silné deště, cokoliv fatálního pro úrodu polí. Tamnímu pekelnému výsadku velel čert jménem Kadrman, a jeho dočasné sídlo, z něhož vyrážel škodit, byla rokle mezi vrchy Kalvárií a Hájem. Nebylo radno do těch míst chodit – a už vůbec ne hodit kámen, to pak byl osobní zájem démonů zaručen.
Kadrman sám se obvykle na veřejnosti neukazoval v podobě humanoidní, předváděl se jako bouřková mračna nebo planoucí koule.
15.2.2026
Läävamato
Plazivá potvora, obtěžující a ohrožující rohaté obyvatele finských kravínů. Upíjející a kazící mléko.
Vysvětlení jejího původu se pověst (respektive píseň) od pověsti (respektive písně) liší. Bílý had, případně červ – v jednom případě čtyřnohý pták, což může být záměna nebo lokální odchylka – se dočkal tolika možných příčin existence, kolika se nemůže pochlubit většina starověkých středomořských bohů střední kategorie (a že tam se toho navykládalo docela dost).
Obluda prý přišla na svět z vylomeného zubu stříbrného kartáče, jímž si jistá stařena (nebo Oblačná dívka, sedící na duze) pročesávala vlasy. Spadl do moře, vlny ho po čase vyplavily na pobřeží, kde se obtočil kolem balvanu a získal definitivní vzhled. Načež se odplazil do stáje, aby se od vědra k vědru plížil pod nohama tam přítomných žen.
Možnost druhá začíná u Sluneční dívky, jejíž slza se skutálela po krásné tváři, po krásných ňadrech, až padla do údolí, kde z ní vyrostl krásný dub. Z moře se pak vynořil trpaslík, dub porazil – a z třísek, které při té práci spadly do moře a slaná voda je vybělila, přišel na svět Läävamato. Další podezřelou je Louhi, paní Pohjoly, která stvořila bílého červa z lněných hadrů a nenápadně nastrčila do hnoje na dvoře. Mohla si také pročesávat vlasy, a z těch, co přitom vypadly do vln pak jedna z Hiisiho služebných, k níž je vlny donesly, navrhla, respektive konzilia, složeného z hlupáka, nezdvořáka a nešiky se zeptala, co by se tak s Louhinými vlasy dalo podniknout.
Utkat z nich červy, to je nápad.
Poetická je představa, jak sliny vlka, běžícího po ledu, kapaly na štiku, plující pod ledem; do stáje pak dopravila budoucího škůdce dívka jménem Annikki.
Obvinění padlo i na samotného Väinämöinena, byť ten přispěl do sbírky nechtěně. Poblíž kravína prováděl údržbu svých zbraní, luku, šípů a oštěpu. Ten se při zkušebním vrhu přelomil, a zatímco hrot skončil na poli, prstenec, který ho na násadě držel, zapadl do stájové podestýlky. A proměnil se v nebezpečného tvora.
22.2.2026
Wuid
Divoká honba sestávala na severu Německa, v Pomořansku, z po nebi letícího kočáru, taženého ohnivými koňmi, kolem něhož pobíhali černí psi. Vedl ji černý muž s koňskou nohou, známý jako dei Wûid. Někde dei Wôd. Jak je zvykem, šlo o představení hlasité; kdo by se hlukem a jásotem nechal zlákat, nedopadl by dobře. Při setkání bylo proto nutné mlčet. Bez výjimky.
Ačkoliv se podobné úkazy odehrávají stranou a pouze za vhodných podmínek, důkaz tohoto máme stále na očích. Ten bílý pruh na nebi, kterému říkáme Mléčná dráha, a považujeme za rameno naší rodné Galaxie, je spálenina, kterou noční oblohu poškodilo plamenné spřežení, když ho jednou Wuid vedl ještě výš než obvykle.
22.2.2026
Duemk
V Pomořanech věděli své i o souhvězdí Velké medvědice. Vlastně Velkého vozu, ten je ovšem jen část oficiálně stanoveného nebeského uskupení. Podle tamní pověsti je onen jasně viditelný obrazec muž, zvaný dei Duemk, který za svou krutost k jemu svěřeným lidem i hospodářským zvířatům skončil v nebeskem výkonu trestu. Pohání po obloze vůz, tažený třemi koňmi, sám sedí na tom prostředním.
22.2.2026
Old Pam
Straší nedaleko studny na pozemku školy v severoanglické vesnici Threshfield. Vzdělávací zařízení funguje od roku 1674, k němu příslušného ducha zmínil poprvé někdejší žák v roce 1869. Dle běžných zvyků obtěžuje přízrak večerní kolemjdoucí. Má též přiřazenu jednu místnost v domě, kam se málokdo odvažuje vstoupit. Nechybí běžné úkazy, jako jsou tajemné zvuky v patře, veselý smích odnikud, podivná světla. Neviditelný nikdo, fidlající na housle.
Na housle hraje – jak jeden náhodný noční svědek potvrdil – i svým hostům nebo pekelným studentům, které po nocích v threshfieldské škole vyučuje. Neboť i to je jedna z variant jeho identity – je to prý pekelník sám (mnoho anglických náhrad za tabuizované slovo Ďábel obsahuje přídavné jméno Old, Starý).
Ať čert, nebo duch, i přes veselé kousky, neškodný Old Pam rozhodně není. Seřezal prý jednou duchovního, který se do školy po soumraku vrátil pro zapomenuté kázání. To mohla ovšem být jen reakce na to, že byl kdysi sám zavražděn právě farářem. Tajně zahrabán pod hlohem na východním rohu školní budovy, pročež začal strašit. Není to ale historka jednoduchá, ve své verzi předpokládá, že duchovní nejdřív dostal facku od školního strašidla, aby ho potom pomstychtivě opil, zabil a zakopal; lidová vyprávění mají tu vlastnost, že nijak zvlášť nekoukají na peripetie minulého děje, soustředí se čistě na Tady a teď, čili probíhající přítomnost a efekty.
22.2.2026
Arduinna
Bronzové jezdkyně, sedlající bronzové kance, které mají ve svých sbírkách Musée d'Archéologie nationale v Château de Saint-Germain-en-Laye nebo Britské muzeum by měly představovat keltskou bohyni Ardenského lesa. Arduenna Silva, jak mu říkali Římané, a který zarůstal mnohem větší území, než Ardeny dneška.
Jisté to není.
Co víme, je že zmínění apeninští dobyvatelé ztotožnili keltskou bohyni se svou Dianou (a pod touto identitou byla dlouho známa soška londýnská), zápisků z té doby a části světa je ovšem nemnoho.
fotografie behlavé sošky, považované za zobrazení Arduinny: Phil A. Vu sur Remèdes de Grand-Mère : https://www.remedes-de-grand-mere.com/remedes-monde-medecine-celte/#Bardane, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
1.3.2026
Coinchend, Morgan a Delbchaem
Prakticky běžná pohádka. Král Jiného světa Morgan pojal za manželku ošklivou obří válečnici Coinchend, aby se jim posléze narodila překrásná dcera Delbchaem. Tu pak zavřeli do věže, odkud ji musel vysvobodit udatný princ. Tedy Connův syn Art.
Nečinil tak dobrovolně, aspoň zpočátku ne, na cestu za pohlednou vězenkyní ho vyslala zhrzená milenka jeho otce, bohyně Bécuma Cneisgel, vyhozená z Jiného světa. Doufala, že se Arta zbaví, a málem by se jí to podařilo, neboť princ musel cestou k věži překonat mnoho potíží, včetně ledové řeky a rozhodování se mezi dvěma poháry (jeden otrávený). Musel nakonec zlikvidovat i oba krkavčí rodiče, než krasavici vysvobodil. Pojal ji za manželku, aby se jim posléze narodil otce slavnější Cormac Mac Art.
1.3.2026
Treon
Jak praví velšská pověst, obří otec obří dcery Vivionn. Domovem v Zemi žen.
1.3.2026
Monachicchio
Působí v jihoitalském kraji Basiliata. Nosí červenou čepici (a schovává v ní zlaté penízky, které k takto barevným pokrývkám hlav italských skřítků patří). Rád si hraje s dětmi; vždyť taky v okolí města Grassano je brán jako duše nekřtěňátka a u Marateoty ho vídávají jako šestileté od hlíny ušpiněné dítě. Dospělé ale, jako správný skřítek, dráždí a škádlí. V noci stahuje peřinu, lechtá na chodidlech. Taky dřepí na hrudi, čímž přiznává jednu z běžných funkcí takových stvoření, personifikaci spánkové paralýzy. Zacuchává koňské hřívy. Šeptem do ouška flirtuje s hezkými slečnami, ale taky štípe a bzučí jako komár, shazuje prádlo ze šňůry. Převrací sklenice a práší do očí.
Zmíněná červená čepice je jeho slabým místem. Chcete-li se ho zbavit, seberte mu ji, rázem se z rozpustilého zlomyslného rošťáka promění v kňourajícího kajícníka, žadonícího o svůj majetek. Nabízí služby i peníze – ovšem jakmile má čepici zpátky, zmizí, aniž by se jen pokusil některý ze slibů splnit. Proto je třeba nevracet ji dřív, než zlato přinese. To zvládne, protože jsou tihle skřítci svým posláním též strážci zakopaných pokladů.
8.3.2026
Loktibrada
Skřítek slovenských pohádek. Jeho jméno je jasně popisné, odkazující na délku jeho vousu. Ta činí loket, tedy zhruba šedesát centimetrů. Sám Laktibrada je píď vysoký, což je asi tak třetina předchozí opuštěné délkové míry. Občas se popis ošklivého dědka, nejčastěji vystupujícího v příběhu o pátrání po unesené princezně (ve sbírce bratří Grimmů číslo 91) nepatrně liší. Loket dlouhé nehty, vousy dvakrát delší.
8.3.2026
Bachhund
Velké černé psisko, které vylézalo z stöckeltského močálu nedaleko lucemburského Lucemburku. Hlasité jako bouře. Tak, že i opilec tím zvukem rázem vystřízlivěl.
8.3.2026
Špelca
Obryně, kterou v okolí slovinské Štajerske nikdo nedokázal chytit. Trik, který sama prozradila, spočíval v tom, že bylo třeba použít šaty vyrobené ze lnu ne déle než před hodinou.
8.3.2026
Gaaeos
Dnes prakticky neznámý středomořský mořský bůh. Známý z řeckých maleb i římských mozaik. Vybavený, jak se sluší a hodí, rybím ocasem měl na starosti hejna ryb.
8.3.2026
Sandsend Bogey
Bubák, který se nastěhoval do příborníku v domku pana Snowdena. Událo se to v malé severoanglické vesničce Sandsend, a strašidlo původně jen vyjíždělo s rybáři na moře, aby jim nosilo štěstí. Později ovšem podlehlo naturelu a začalo strašit místní děti. Tak úspěšně, že vesničané poslali po čase do sousedního Lythe pro duchovního, aby bubáka vyhnal.
15.3.2026
Drakôn Kolchikos
Další z monstrózních potomků Echidny a Týfona. Nebo jen Týfona, přesněji tvor, zrozený z jeho krve, která skanula na zem (tedy Zem), když tohoto likvidoval Zeus.
Nikdy neusínající, vždy pozorný obrovský drak neproháněl hrdiny ani neohrožoval města, sloužil jako spolehlivý strážce zlatého rouna, památky, která v Kolchidě zůstala po beranovi, který zachránil Nefeliny děti – vlastně jen syna Frixa – před obětováním. Proti užité přírodní chemii ovšem imunní nebyl. Ať to provedl do něho zamilovanou dcerou kolchidského krále Aiéta dobře připravený Iáson nebo Médea sama (případně oba, jak je vidět na obrázku) nejprve utišili hlídače zaříkadly a pak mu do očí nakapali uspávací kapky.
„Hřeben a jazyků tré ho zdobilo, vzbuzoval hrůzu řadou ohnutých zubů, ten hlídač zlatého rouna,“ 1) popisuje draka Ovidius v Proměnách. Nic z uvedeného nepomohlo. Po aplikaci zmíněného anestetika odpadl do té doby spánek neznající tvor na dobu dostačující k tomu, aby kapitán Argó sebral zlaté rouno i princeznu a vyrazil zpět do Thessálie. Jak to u starořeckých hrdinů chodí, nebyla to cesta přímá, jednoduchá a krátká, na to si udělal dost nepřátel kolem i nahoře. Podle některých zabloudili Argonauté dokonce i na Labe, a domů se vraceli opravdu velkou oklikou.
1) OVIDIUS. Proměny. Přeložil Ferdinand STIEBITZ. Městská knihovna v Praze, 2023.
ilustrace Charles Mills Gayley, Public domain, via Wikimedia Commons
15.3.2026
Milk Snake
Mléčný had vyšel z evropské tradice čarodějčiných pomocníčků, kteří vyráželi škodit (nebo prostě jen krást) do chlévů, ovšem působí za mořem, v Appalačských horách a okolí, kde se stal součástí tamní ne-tak-vážně-míněné fauny.
Připlazí se na pastvině ke krávě a přicucne k vemenu. Dobytčeti to nijak nevadí, ovšem farmář pak spláče nad produkcí. Protože jsme ale rod důvěřivý a rádi nasloucháme zvěstovatelům panických informací, nelze se divit, že na počátku dvacátého století se v Tennessee zvedla vlna hlášení poškozených zemědělců, podezírajících tyhle tlusté flekaté plazy z náhlého snížení dojivosti. Věřilo se taky, že lezou v noci do domu a přisávají se na prsa kojících matek, většinou (a postupem času) se ale historky víc podobaly té, v níž farmář, zasažený nočními nájezdy mléčných hadů najal čtyřicet mužů, kteří tři dny a noci bez přestání hlídali pastviny. Tu poslední noc únavou všichni usnuli, a když procitli, byla vemena krav prázdná, zatímco tráva kolem plná přecpaných parazitů. Lidé neváhali. Odnosili otupělé plazy do stáje, a tam z nich mléko prostě vyždímali.
15.3.2026
Aumakua
Stejně jako všude, i na Havaji má nadpřirozená služba rodině přísná pravidla. Evropští hospodáříčci se při jejich porušení obvykle sbalí a zmizí, Aumakua, srovnatelný nejen v tomto aspektu s římskými láry, trestá. Někdy po několik generací. Jinak je to ovšem domácí bůh jaksepatří, ochotný a schopný zajistit štěstí psychické i materiální. Taktéž obdařit rodinu svým vlastním potomkem; takový se pozná podle schopností měnit dle libosti tvar. I do předmětů neživých.
Aumakua doprovází též duše na onen svět. Odnáší celé tělo, pokud je to možné. Pokud ne, musí se rodina postarat o vhodný pohřební rituál. Nezvládne-li to, může nespokojený bůžek nechat duši na půli cesty, kde tato coby nešťastný přízrak pak straší. Živí se přitom pavouky a můrami a čeká na jiného Aumakuu, který se nad ní slituje a doprovodí až do Země mrtvých.
22.3.2026
Noorele
Mocné australské božstvo, žijící na nebesích. Stvořitel země i přírody a vůbec. Duše zesnulých putují k němu vzhůru, aby se připojily k ostatním do věčného života.
22.3.2026
Captain Jimbo
Přízrak hotelu Lowe v Point Pleasant, West Virginia. Tohle americké městečko je známé pověstí o Mothmanovi, Můřím muži, jeho okultní a kryptozoologický záznam je ovšem mnohem pestřejší.
Zmíněná stavba, uvedená do provozu na počátku dvacátého století, je strašidelná až hrůza, zejména třetí patro. Kromě hubeného muže v pokoji číslo 314 obývá toto podlaží i kapitán Jim(bo), okupující tři pokoje s výhledem na řeku Ohio. Nijak děsivě se neprojevuje, jen oznamuje, že čeká na loď. Že by tu, které velel?
22.3.2026
Sheepsquatch
Lidské nohy (někdy i ruce), ovčí tvář, beraní rohy. Bílé chlupaté stvoření, pozorované na sklonku minulého století v okolí amerického městečka Point Pleasant.
22.3.2026
Chamuco
Mexičané tak říkají ďáblu. A vypráví si stejné historky jako jinde, třeba o dívce, co se navzdory zákazu vypravila za zábavou. Ani jeden z přítomných pánů jí nebyl dost dobrý, odmítala a odmítala, až se objevil jeden, jehož uznala za dostačujícího. Protančila s mužem v černém celou noc, aby se až k závěru podívala pod nohy a spatřila namísto nablýskaných lakýrek kopyta. Jejím partnerem byl El Chamuco!
29.3.2026
Cuca
Brazilská kajmanice s lidskými rysy, nečesanými blond vlasy, vybavená pytlem, který nosí na zádech. Ten poukazuje na její hispánský, respektive evropský původ (ano, odnáší děti). Zvířecí vzhled pak může a nejspíš i má inspiraci jak místní jihoamerickou, tak zámořskou portugalskou. Ve vodách brazilských řek je zubatých ještěrů řádu Crocodilia dost, Pyrenejský poloostrov zase hostil draky nejen podobných jmen.
29.3.2026
Acalica
Pokud je zahlédnete – a není vůbec jisté, zda se vám to poštěstí, opravdu neradi se ukazují – budou tihle bolivijští skřítci, ubytovaní v jeskyních a zodpovědní za počasí, vypadat jako malí seschlí mužíčci.
29.3.2026
Pira-nu
Velmi velká ryba s koňskou hlavou, číhající v argentinských vodách na loďky, které převrhává, aby z nich vyžrala plavce. Sama přichází na svět ze starých člunů, rozbitých a potopených v peřejích.
29.3.2026
Tuyango (Tagänogók)
Striktně lidožravá ptačí rasa, žijící kdysi v Argentině. K poznání podle dlouhého žlutého krku, jinak se příliš od tamních rozhodně neškodných a i v našich zoologických zahradách chovaných nanduů nelišila. O vyhubení nebezpečných nelétavců se kupodivu nepostarala kořist sama, ale jiný opeřenec, jestřáb. Omámil tuyangy kouřem a poté uklobal.
29.3.2026
Aonglamla
Panenka z džunglí indického Nagalandu. Tedy z pověstí tamního lidu Ao Naga. Půl metru do výšky, vlasy až na paty. Chodidla obráceně, u lesních bytostí nic nezvyklého. Obvykle neviditelná, lze ji spatřit jen když se její nohy nedotýkají země, Alonglemla ovšem nechodí ani neběhá, přesouvá se bleskurychlými, okem nepostřehnutelnými skoky. Viditelnou se stává i když si přišlápne své dlouhé vlasy. Taky ve vodě, a právě tam, u pramenů a říček lze skupinku těchto víl pozorovat. Jak se koupou, pokřikují na sebe a prozpěvují neznámou řečí. Ovšem sledovat je není zrovna nejlepší nápad, to se obecně ví. Tady bývají následky nepříjemně konkrétní: těžká, často i fatální nemoc. Nebo vize nepříjemné situace s hroznými následky pro někoho blízkého.
Stejně jako na jednom místě mizí, aby se vzápětí na druhém objevila, mění Aonglemlatsü mžikem i podobu. Z pohledné slečinky je rázem pokřivená stařena. A zase zpátky. Slouží též tak trochu jako psychopomp, doprovází duše zesnulých žen. Respektive přestane bránit v cestě do záhrobí, a to za drobnou obětinu. Vlastně tak trochu podfuk. Pokud je zachován správný rituál, má nebožčin duch k dispozici semínko fazole. Rozkutálí ho, Aonglamla se za ním rozeběhne, a cesta je volná.
5.4.2026
Peri
Pákistánské víly, jinak známé též jako Pari, Nuri nebo Parind, nápomocné lidem v těžké situaci. Dobrým lidem, připomíná se.
5.4.2026
Pichal peri
Kouzelné obyvatelky pákistánských a severoindických hor. Dívky s opravdu dlouhými vlasy – a s chodidly obráceně. Loví osamělé muže (nejen děti by neměly po soumraku chodit ven).
5.4.2026
Dag
Polní démon, domovem v pákistánských polích. Na rozdíl od jiných k úrodě nepřidává. Bere si. Kolik, to lze zjistit při náhle nižších výnosech té či oné zemědělské půdy. Odečtěte aktuální sklizeň od obvyklého stavu minulých let, a víte to.
5.4.2026
Payak Kraisorn
Tygrolev. Máte pravdu, Thajsko a obyvatelé mýtického Himmapánského lesa. Lev, zkřížený s tygrem je ovšem známý i v našem obyčejném světě, tak daleko k sobě geneticky oba druhy nemají. Je v takovém případě stanoveno, jak se křížencům říká: první část jména po otci, druhá po matce. Tigon v případě tygra, který se zaběhl do lví klece (tiger + lion). Liger je pak potomek tygřice, jež se spustila se lvem. Jsou tu i leoponi a liopardi, dokonce v normální přírodě geograficky nemožná kombinace jaguára a levharta.
Kříženci (říká se jim bastardi, a v případě zvířat to rozhodně není nadávka) si berou co do vzhledu od každého rodiče kousek. Thajské pověsti a jejich ilustrátoři to ovšem pojali přímočařeji. Na lví tělo prostě posadili tygří hlavu.
5.4.2026
Sagoon Kraisorn
Tohoto křížence, na rozdíl od předchozího, v přírodě nenajdete. Ptačí hlava na hnědém lvím těle prozrazuje proč. Aby byl Ptakolev k rozeznání od jiného podobného, Kraisorna Puksy, nemá křídla.
5.4.2026
Avurie
Noční můra, působící v jihoitalském Tarentu. Skřítek kočičích rysů, jmenovaný též Aure nebo Iura. S čepicí na hlavě, jak evropským pidimužíkům velí módní předpis. Plní také další funkce, které jinde náleží jeho příbuzným. V noci zaplétá koním hřívy a holkám vlasy. Štípe spáče, schovává drobné předměty. Starobylost jeho původu prozrazuje fakt, že je spjat s domem nebo rodinou, drží se jí, a v některých případech naopak pomáhá; jsme na Apeninském poloostrově, takže můžeme v jeho stínu zahlédnout římské láry.
Sebrat mu čepici je užitečný tah; podobně jako v jiných italských krajích i Aure je pak přinucen člověku sloužit a bez výmluv prozradit, kde jsou ukryté poklady. Zbavit se jeho nechtěné noční přítomnosti pak jde třeba znechucením, které skřítka postihne, když si večer na záchod vezmete svačinku a vyzvete ho:
„Vurie Vurie me de chese, viene a mangé che mé pene e kese.“ („Skřítku skřítku z mého domu, zajdi, chleba tu mám a sýr k tomu.“) Tahle praktika prý platí i na severoitalského Mazapégula, což není nic divného, jde totiž o bytost až na jméno totožnou.
Ilustrace: See page for author, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
12.4.2026
Gillikop
Trpaslík, známý dnes z kratičké dánské pověsti. Lidé se rozhodli nechat ho pokřtít, a když pak mířil na voze do kostela, ozvalo se odněkud: „Kampak ses vydal, Gillikope.“
Na což skřítek odpověděl, „Na dlouhou cestu, Slangerope. Tam, kde ze mě troška vody učiní lepšího člověka.“
12.4.2026
Chakora
Koroptev, ovšem dle indických pověstí živa ne jako její příbuzné z toho, co vyhrabe, tedy z brouků a semen, ale z měsíčního svitu.
12.4.2026
Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem
Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
