 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Takarabune
Po první tři dny Nového roku pluje loď Takarabune japonskými nebesy, s užitečnou zátěží vpravdě potřebných a cenných předmětů. Čapky neviditelnosti, bezedného měšce, klíčů k božským pokladnicím, svitků, odhalujících tajemství života a moudrosti, kabátu štěstěny i jiných kouzelných věcí. Posádku tvoří Šťastná sedmička: bohové Hotei, Jurōjin, Fukurokuju, Bishamonten, Benzaiten, Daikokuten a Ebisu (ten jediný mimochodem patří k opravdu původním japonským božstvům, ostatní přišli z Indie a Číny).
Od roku 1873 se začátek japonského roku shoduje s naším, proto nemusíte dlouho zkoumat na jaké datum zajistit letenky za účelem pozorování tamní oblohy. Ono vyhlížet štěstí nahoře ani není třeba, a strnulé šíje, způsobené dlouhým záklonem hlavy se bát nemusíte, Takarabune připlouvá i do přístavů. Nejčastěji ji stejně uvidíte pod polštářem.
Neboť patří k japonským novoročním zvykům na obrázku Lodi pokladů usínat. Tahle tradice se zrodila někdy ve čtrnáctém nebo patnáctém století (našeho počítání, místní čas se označuje jako období Muromachi), během následujících staletí se pak rozšířila po celé zemi a do všech sociálních skupin. Má přivolat šťastné sny, přičemž šťastný sen v první noc roku – která končí svítáním druhého ledna, ne kocovinou prvního – naznačuje, že následujících tři sta šedesát pět dnů by mohlo pokračovat ve stejném duchu. Pokud noční vize neodpovídá, obrázek je třeba hodit do řeky, aby předpověděné nepříjemnosti voda odnesla dřív, než se prognóza naplní.
Novoroční obrázek pro štěstí: Utagawa Hiroshige, Public domain, via Wikimedia Commons
25.12.2022
The Palatine Light
Na sklonku roku, v čase mezi vánočními svátky a Silvestrem, se objevuje také plavidlo, jehož pozorování už tak příznivé není. Vlastně vůbec.
Vezla kdysi, bylo to v osmnáctém století, v tom se všichni shodují, loď vystěhovalce z Evropy do Philadelphie. Pravděpodobně z Falce, to podle jména onoho úkazu – té části budoucího Německa se anglicky říkalo Palatinate, a do Pensylvánie odtud imigranti často po mnoho let přicházeli. (Uvidíte-li někde zmínku o Holanďanech, pak je nejspíš chyba v překladu, respektive nepochopení. Slovo Dutch, kterým se označují pensylvánští Němci nemá s Nizozemím nic společného, byť vychází ze stejného základu.) Blížila se k ostrovu Block severovýchodně od Long Islandu, když ji dostihlo mizerné počasí. A mizerná nálada na palubě. Posádka oloupila pasažéry a nechala je osudu; loď sice dosáhla pobřeží, tam se ale na ni vrhli vykradači vraků, sebrali co zbylo a plavidlo zapálili. Odliv pak odvlekl loď zpátky na moře. Se zapomenutou cestující, jejíž křik bylo slyšet, než se hořící vrak potopil.
Tak praví pověst. Jedna. Jiné dodržují základní schéma: loď s německými přistěhovalci, tragédie, dívka na palubě, mění ale průběh; podle některých vyprávění prý naopak lidé na pobřeží ztroskotancům pomáhali, zraněné převáželi na pevninu. Jen jedna žena odmítla loď opustit. A podobně. Jádro legendy může tvořit skutečná havárie britské, ovšem německými pasažéry naložené lodi Princess Augusta, která uvízla na mělčině 27. prosince 1738.
Ať už se to odehrálo tak či onak, od té doby přináší (anebo ohlašuje, výsledek je stejně stejný) přízrak hořící lodi, pozorovaný v určený čas, velmi špatné počasí.
25.12.2022
Bannockburn
Lodní zjevení nejsou jen záležitostí moří. Ani o sladkovodní přízraky technického rázu není nouze. Zvlášť, když jde o tak rozsáhlé vodní plochy, jako jsou severoamerická Velká jezera.
Jedním z těch opravdu pověstných se stal Bannockburn. Sedmdesát pět metrů dlouhý nákladní parník, který pod vlajkou Montreal Transportation Company převážel po jezerech zboží, zejména obilí.
Loď osudu opravdu osudového. Do našeho seznamu se mohla dostat mnohem dřív než onoho nešťastného listopadu 1902. Poprvé ztroskotala čtyři roky po svém spuštění na vodu, v dubnu roku 1897. Dočkala se opravy, znovu vyplula – a hned v říjnu skončila na dně zdymadla číslo 11 nebo 17 wellandského kanálu, spojujícího Erijské s Ontarijským jezerem. (Jedno z uvedených čísel je překlep, navíc se počet zdymadel snižoval, z původních čtyřiceti na dvacet šest v době, o níž hovoříme, a osm v současnosti, což taky nijak nepomáhá).
Na definitivně poslední plavbu se parník vydal dvacátého listopadu 1902 z kanadského Thunder Bay, opět s nákladem obilí. O den později poznamenal kapitán lodě Algonquin do deníku, že zahlédl Bannockburn i přes mizerné počasí, „making a good sea,“ tedy plující bez potíží vysokou rychlostí. Ovšem také – a teď už se možná ke slovu dostávají věci budoucí – mu náhle zmizel z očí. Ať se snažil, jak chtěl, Bannockburn už nezahlédl. Vzduch byl plný sněhu, hnaného silným větrem, což pozorování kapitána McMaugha činí důvěryhodným.
Jenže taky otevírá vrata fantazii. Protože to bylo naposledy, kdy loď někdo viděl.
O několik dní později byl Bannockburn prohlášen za ztracený.
Netrvalo dlouho a opět se objevil. Jako přízračný vrak, pokrytý ledem. A znovu a znovu, dodnes proplouvá za tmavých zimních nocí kolem vyplašených lodníků, poslední pozorování bylo ohlášeno roku 2001.
Nebyla by to populární pověst, aby patřičně nekošatěla.
Jediným, co se tehdy po ztroskotání našlo, byla na břeh vyplavená záchranná vesta; to je ovšem věc hloupě obyčejná a nudná. Podle jedné (nezůstala sama) ze zaručených zpráv tiché pošty lidového vyprávění bylo tedy předmětem, které jezero vrátilo, zakrvavené veslo.
25.12.2022
Chaleur Phantom
Tajuplná světla, pozorovaná v kanadském Bathurstu a New Carlisle; obě města, každé z jiné provincie, dělí vody zálivu Chaleur v ústí řeky sv. Vavřince, odtud jméno. Patří prý trojstěžníku, který přišel v těch místech k úhoně. Za horkých letních nocí (kdy je zjevení nejaktivnější) je pak slyšet i křik hořících (ovšem pod vodu ponořených) lodníků.
Původu je chaleurský fantom rozličného.
Příběh naprosto klasický připomíná piráty, vraždící přepadené. Umírající oběť tehdy mořské lupiče proklela: „Budete tady hořet až do konce světa.“ A piráti dodnes pod vodou planou a do noci svítí.
Mrtvý – svými druhy zavražděný – námořník je dalším, jehož kletbou loď vzplanula. (Špatné počasí a pověry dokážou i horší věci).
Jinými podezřelými jsou portugalští otrokáři, lovící v těch krajích Indiány. Jednou uspěli, vrátili se tedy do zálivu pro další zboží – a Mi'kmaqové se tentokrát už nedali. Světla ovšem nejsou posádkou otrokářského korábu, ale lodi, jíž do zálivu přivedl o rok později bratr kapitána té první, když po starším sourozenci pátral. Indiáni se rázně vypořádali i s touhle nevítanou návštěvou; loď zapálili, hořící posádka byla prokleta (nebo přísahala) k tisíciletému strašení v zálivu. Stalo se to v roce 1502, má tedy za sebou polovinu určeného času. Námořníci se neobjevují jen jako zmíněná světla; občas, obvykle za úplňku je pozorována i jejich loď, obzvlášť u ostrova Heron. I ohořelý přízrak jednoho z Portugalců se roku 1878 objevil na verandě domu paní Pettigrewové.
1.1.2023
Old Hag
Babizna z kanadského Newfoundlandu je zjevení přímo odpovědné za spánkovou paralýzu tamních spáčů. Pracuje obvyklým způsobem, vyleze z nohou postele, usadí se na spáčově hrudi a dusí, proto k doporučením jak se můře vyhnout patří i prosté nespat na zádech. Aktivní obrana je pak taky docela logická: šindel s natlučenými hřebíky, přivázaný k hrudi.
A teď si na mě sedni, čarodějnice!
Jde o imigranta evropského původu, proto je přesvědčení o právě tomhle původu zřejmé – přistěhovalci sem přicházeli z Britských ostrovů, stejná víra ale dlouho přetrvávala i u nás. V Kanadě se mimochodem udržela ještě déle, přízrak vrásčité čarodějnice obviňovali ze svých spánkových potíží ještě někteří respondenti ve studii, publikované roku 1978.
1.1.2023
Caer Ibormeith
Dívka z Aengusova rok trvajícího snu. Stála vedle jeho lůžka, jakmile se jí ale pokusil dotknout, zmizela. Bůh mládí a lásky se tehdy sám zamiloval, a to velmi.
Krásnější dívku nikdy předtím nespatřil. Vydal se proto po její stopě (aniž věděl, že v lidské podobě je pouze jednou za dva roky, v noc Samhainu. Jinak zůstává labutí. Případně je jeden rok člověkem, druhý bílým ptákem. Pověsti, co byste chtěli?) Nalezl ji až na radu, kterou dostal od svého otce Dagdy, respektive od otce své vyvolené, knížete Ethala Abuaila ze Sid Uamuin, s nímž dal Dagda za přispění svých a Aillilových vojáků řeč. Kníže ovšem tvrdil, že ač on tedy se sňatkem už problém nemá, za svou dceru rozhodovat stejně nemůže. Že je to děvče mnohem mocnější než on, a že ani neví, kdy je dívkou a kdy ptákem, a že jediné, co tedy může poradit, je cesta k Loch Bél Dracon.
Kterou zamilovaný Aengus podnikl, aby u jezera nalezl hned sto padesát krásných zlatovlasých slečen (nebo bílých labutí případně jeřábů, v obou případech jde o ptáky v keltských pověstech pověstné). Vyhráno neměl. Ke slovu přišlo v budoucnu v mnoha příbězích užité, dnes již klasické pravidlo: pokud mezi nimi svou vyvolenou nepozná, žádná svatba nebude.
Poznal. A Caer ke sňatku svolila. V ptačí podobě, což Aengus rád akceptoval. Pár bílých labutí odletěl za zpěvu, jenž na tři dny uspal všechny, kdo ho zaslechli, do Aengusova sídla Brú na Bóinne.
1.1.2023
Arethúsa
Se svou přítelkyní Artemidou měla nymfa Arethúsa kromě záliby v lovu společného také neodbytného nápadníka, arkadskou řeku Alfeios. Chlípný potamus tak způsobil, že se stala námětem celé řady obrazů; nebyla sice jedinou obtěžovanou nymfou řeckých mýtů, jejího příběhu si ale všimli básníci. Včetně (především) Ovidia.
Pokud žijete ve světě, v němž mají vodní toky své antropomorfní personifikace, není problém dostat se do problémů. Arethúsa se chtěla jen vykoupat. Osvěžit po náročném lovu. Vybrala si bohužel řeku, která si vybrala ji, Alfeios se při pohledu na krásnou dívku ve svých vodách prostě neudržel. Domácí prostředí mu nahrávalo, nymfu, která jako všechny Artemidiny lovkyně žila v dobrovolném celibátu, překvapil, začal pronásledovat a brzy dohonil.
Artemis ale svou družku nenechala chlípnému vodnímu toku napospas. Prorazila pod zemí kanál, jímž ve vodní pramen proměněná Arethúsa unikla z Arkádie až k sicilským Syrakusám, kde vyvřela na povrch na ostrůvku Ortygia uprostřed města.
Alfeia a mužů se ovšem nezbavila. Ačkoliv se tradovalo, že sicilský pramen i řecká řeka jsou skutečně spojeny podzemním tunelem a jejich vody promíseny, přesto je potvrzeným partnerem Arethúsina příběhu bůh moří Poseidón, jemuž porodila syna Abanta. Její největší (myšleno nejdůležitější) vystoupení v starých pověstech ovšem nemělo s jejím vlastním příběhem nic společného.
Stala se patronkou onoho staroslavného sicilského města (její portrét se objevil i na syrakuských mincích), a jako taková měla o svěřenou krajinu starost. Když pak přišla na celý svět neúroda a nevyhnula se ani Sicílii, byla to právě Arethúsa, kdo prozradil zoufalé Démétér, že při cestě své vody hluboko pod zemi spatřila její unesenou dceru v podsvětí u Háda.
Říční boha a Arethúsu zachytil Abraham Blooteling, Public domain, via Wikimedia Commons
7.1.2023
Poldies
Pedagogická strašidla severozápadní Anglie. Oxfordský A Dictionary of English Folklore prozrazuje dvě jejich funkce: první uvádějí rodiče běžným upozorněním na včasný návrat domů ještě za světla, protože „po setmění vylézají poldies.“ Ta druhá souvisí s prostředím. Jde o stvoření lesní, a tudíž i ve vlastním zájmu ochraňující stromy. Takže pozor na lámání větví, může se vám to rychle vrátit.
7.1.2023
Babau
Vysoký, hubený, v dlouhém černém plášti, obličej ve stínu černého klobouku nebo černé kápě. Odnáší zlobivé děti. Známe i u nás. V Itálii mu někdy i stejně říkají: Černý muž. Ovšem po svém,l'uomo nero.
7.1.2023
Gniecuch
Noční můra, též zvaná gniotek. Polského, přesněji malopolského původu. Neliší se praxí, vylézá v noci na spáče (začíná od nohou, podobně jako mnoho evropských démonů stejného zaměření) a dusí ho a znehybňuje. Nepatří ovšem do množiny můr lidského původu, což začasté noční přízraky bývaly. Nemuselo jít, mimochodem, vždy o čarodějnice a osoby zlé, existují i pověsti, nabádající lidi, aby se k odhalené můře nechovali špatně, neboť jde o osobu postiženou buď nemocí nebo kletbou, která tak nečiní z vlastní vůle a jíž je třeba pomoci.
Gniotek takový není. Je příbuzným alpům (elfům), skřítkům, taktéž za spánkovou paralýzu odpovědných. Kde se přes den schovává, nikdo neví. Jen to, že ač je postavy podměrečné, hmotnost má pořádnou, takže mu dušení jde samo. Do domu se dostane i tou nejmenší škvírou, obvykle klíčovou dírkou, ovšem pozor, jen za jasné noci. Lze ho vyhnat svěcenou vodou, případně stačí spáče prostě probudit, na bdícího člověka si netroufne. Kromě nepatrné tělesné výšky je k poznání též podle červené čapky; pokud se podaří mu ji sebrat, je ochoten ji vykoupit za její obsah v platných mincích. (Podobně jako o několik tisíc kilometrů směrem jižním operující Scazzamauriello. Evropa zas tak velká není.)
Svého času sloužil, jako mnoho démonů, coby strašidlo pedagogické. Oběti si vybíral mezi dětmi, které se před zalehnutím nepomodlili Otčenáš. Někde (někdy) zase navštíví v noci toho, kdo si dává poledního šlofíka.
15.1.2023
Schrättele
Nepříjemný noční návštěvník švábský. Jeho cílem jsou většinou děti. Chlupaté zvíře, které užívá ke vstupu klíčové dírky, a i dál se chová běžným způsobem. Zalehne spícího a tlačí tak silně, až mu hruď oteče.
Původu je lidského; schopnost, či lépe řečeno prokletí trápit po nocích, je dědičná (po matce), a nešťastná schrättele pak někdy koná i proti své vůli. Lze zahnat kletbou, případně přítomností kozla (což z ložnice vyžene prakticky kohokoliv).
15.1.2023
Doggi
Vorarlberský noční trapitel. Taktéž zaměřený na malé človíčky. Chová se podobně jako noční můry, útočící na děti v celé střední Evropě. U takových obětí se nepředpokládalo ani tak dušení, můra se přisála k jejich prsům a snažila se je vysát. Hruď mělo ráno trápené dítě opuchlou, tak byla příčina nočního útoku jasně rozpoznána.
Před napadením doggim ochrání doggistein, okrouhlý plochý kámen s dírou uprostřed. Pozor, díra musí být přirozeného původu.
15.1.2023
Marròca
Někde je to synonymum pro čarodějnici, v údolí Val di Chiana obludná obluda, připomínající přerostlého slimáka. Domovem v mokřadech a stojatých vodách, také v kanalizaci tamních vesnic a měst. Ozývá se chraplavým řevem.
22.1.2023
Erchitu
Bílý býk, vybavený ostrými kovovými rohy, který za úplňku pobíhá ulicemi sardinských měst následován skutečnými rohatými, tedy čerty, je člověk, který byl za spáchání závažného zločinu stižen kletbou. Ďáblové ho popichují rozžhavenými vidlemi, špičky jeho rohů zapalují jako svíce, noční vystoupení tedy není žádná procházka ve svitu Měsíce.
Jeho hlas lze zaslechnout po celém ostrově, a není dvakrát vítaný. Věští totiž smrt v domě; kde se zastaví a třikrát zabučí, tam pán domu do roka odejde.
Lidská podoba se Erchituovi vrací za svítání. Ne ve všech případech, někdo se za tím účelem musí kutálet před branou hřbitova nebo vraty tří kostelů. Z prokletí může být Erchitu i vysvobozen, k tomu je zapotřebí – podle krajových zvyků – buď jedním dechem sfouknout plamínky jeho rohů (někde by to měla provést oběť jeho zločinu, jinde stačí kdokoliv poctivý a statečný) nebo jednou ranou kovové výrůstky useknout. V takovém případě je kromě dobrého pocitu z pomoci byť nehodnému, ale přece jen bližnímu, odměnou též zisk hmotný: rohy jsou podle tradice léčivé.
22.1.2023
Bisso galeto
Vypadá (skoro) jako bazilišek, chová se (skoro) jako bazilišek, rodí se (skoro) jako bazilišek, ale bazilišek to není. Výskyt potvrzen z okolí italské Verony, a to obvykle v podobě malého hada s kohoutí hlavou, červeným hřebenem a ostny pokrytými křídly. Velikost ale rozhodně není určující prvek, dokáže ji totiž libovolně měnit. K tomu přidejte fakt, že jed, kterým je vybaven, je extrémně účinný, a to i pouhým dechem, natožpak kousnutím. Nestačí? Jed se dokáže přenést po předmětech, jak ke své smůle zjistili dávní rytíři, kteří se obludu snažili probodnout. Prý tehdy kromě muže, jemuž se do těla dostal jed použitou zbraní, někdy zahynul i kůň, jemuž seděl v sedle. Pouhým pohledem dokáže Bisso galeto otrávit vodní zdroje a zdevastovat vegetaci. Býval podezřelým v případě nečekaných úmrtí, tu a tam prý vlezl i do domu. I epidemii syfilis, která kraj v patnáctém století postihla, způsobil.
Někde se o něm tvrdí, že umí létat, a to pomocí malých křidélek, a jinde zase, že jeho kousnutí sice nezabije, zato mění člověku povahu. K horšímu, samozřejmě. Na svět se klube z vejce, sneseného starým kohoutem, na němž pak devět let sedí žába nebo had. Odstranit ho může kohoutí zakokrhání, sebevražedný útok lasičky nebo pohled do zrcadla.
Ilustrace: GorillaK2, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
22.1.2023
La Baleine
Ochránkyně moří. Haitská – aha, tak tam tedy dnes míříme, že ano?
Tedy... vždyť se přece nemusíme zaměřovat jen na potomky přivlečených afrických otroků. Na ostrově jménem Hispaniola (které si stejně nepamatujeme, protože ho dělíme podle států, které hostí) žili do sedmnáctého století i původní obyvatelé, Taínové.
Už nežijí. Mívali své bohy a démony, známe je (a máme i tady), ale máte pravdu, noví bohové jsou mnohem populárnější.
Tedy... ano, La Baleine (někdy Ezili Baleine, protože je považována za vtělení případně jednu z tváří Erzulie) patří náboženství voodoo. Ke kladným Loa Rada. Jméno evokuje vzhled, mocnou sílu mořského tvora, vynášejícího z tajemných hlubin zprávy na hladinu. Mimo to se stará o plodnost a mateřství, její barvou je modrá. Náleží k malé skupině těch loa, kteří nepřipluli z Afriky, její rod lze vysledovat do Evropy. Podobně jako i částečný původ její sestry/dcery/milenky Sirény. Zmíněný výběr vztahů připomíná, že obě dámy sdílí společné oltáře, někdy i ve společnosti Sirénina manžela Agwého.
29.1.2023
La Sirène
Mořská panna obvyklých parametrů. Krásná dívka, jejímiž obory jsou moře, láska a krása. Vhodnými obětinami zrcátka a hřebeny (o dlouhé vlasy je třeba pečovat), šperky, drobné pozornosti. Nejlépe v modré a bílé barvě. Své ctitele (pardon, uctívače) obdarovává bohatstvím; v perlách a ze dna moře vylovených utopených drahocenností, neboť poklady oceánu jí náleží.
V rodokmenu má kromě evropských sirén především Mami Watu. Na rozdíl od africké předchůdkyně ji na Haiti opatřili manželem, pánem moří Agwem.
29.1.2023
Ezili Dantor
Černá sestra Ezili Fredy, tedy Erzulie. Ochránkyně těžce pracujících žen. Matek, především svobodných. Drsná, ničivá.
Vhodné obětiny: šperky, parfémy (přesněji Agua de Florida), zlaté prsteny. Černé prasátko, které by mělo být místního plemene, známého jako prase haitské kreolské. To ovšem před několika lety vymazala ze světa africká prasečí chřipka.
Potomci: milovaná dcera Anaïs. Někdy ještě syn Jan Dantor. Možná má dětí sedm.
Zvláštnost: původu je polského. Je to přes půl zeměkoule, ale vzdálenost nehraje v tomhle případě podstatnou roli. Haiti bývalo francouzskou kolonií, a když tamní otroci povstali (a jako jediní takoví dovedli svůj boj k vítěznému konci) vyslal proti nim císař Napoleon armádu, k níž patřily i polské legie. Více než pět tisíc mužů, z nichž se jen několik set vrátilo domů. Legenda praví, že řada z nich sympatizovala s o svobodu bojujícími černochy a přidala se k povstalcům. Pravdou určitě bude, že mnoho polských vojáků, ať už na jakékoliv straně, sebou mělo připomínku rodné země, obrázek její patronky Černé madony čenstochovské.
29.1.2023
Balena
(Příspěvek k otázce původu výše uvedené mořské bohyně z Haiti. A trochu laického prapřírodopisu.)
V našem světě a století užívá podobné jméno velryba grónská, Balaena mysticetus, ve středověkých mořích se ovšem vyskytoval druh snad příbuzný, ovšem mnohem nebezpečnější. Aspoň podle tehdejších znalců, kteří balenu zakreslovali i do map, mezi jiná monstra širých oceánů.
Obávaná veleryba dokázala překousnout loď vejpůl. Rozstřelit proudem vody, který tryskal jak z dýchacích otvorů, tak z tlamy. Ta – jak přiznávají další pozorování – sloužila za špatného počasí coby úkryt jejím dětem. Zvláštní, protože Balena byla vždycky samice. Těžko pak říci jak přišly na svět, partenogeneze je u obratlovců velmi vzácná (dva žraloci, několik plazů).
Další rozdíly: velryba grónská, nenarazí-li na výzkumné (dříve velrybářské) plavidlo, se dožije více než dvou staletí. Balena deseti let.
29.1.2023
Kohlenkau
Zoufalí (nebo líní) vychovatelé berou zavděk jakoukoliv pomocí. Tak přišel v severních Čechách k životu za dob druhé světové války i Zloděj uhlí, postavička nacistické propagandy, nabádající k šetření a střežení strategických surovin, v tomto případě zmíněného fosilního paliva. Kohlenkau, muž v černém, s obrovským rozčepýřeným knírem, vybavený velkým pytlem, v němž topivo odnáší: to jsou přece atributy naprosto přesně odpovídající běžnému evropskému pedagogickému strašidlu, jehož pomoci se rodiče zvykli už dávno dovolávat. Proč by tedy nemohl odnášet neposluchy i muž dobře známý z plakátů, jehož podobu děti znaly, a tím byl v jejich očích definitivně skutečný?
5.2.2023
Loira do Banheiro
Chcete-li ji spatřit, musíte do Brazílie. Vetřít se do nějaké školy. Počkat do noci. Najít záchody. Pokud najdete nezavřený vodovodní kohoutek, pak jste na správném místě a stačí už jen postavit se před zrcadlo a třikrát zavolat: „Loira do Banheiro apareça!“. Jiný návod: kopněte do záchodové mísy, pak mrkněte do zrcadla. Další: Vlezte po setmění na školní záchod se svíčkou a zapalte ji před zrcadlem, Loira do Banheiro se objeví rovnou za vašimi zády.
Jak osvětluje celá řada moderních mýtů, není to ale dvakrát dobrý nápad. Vyvolávat přízraky ze zrcadel.
Původ téhle pověsti je víceméně známý. Na počátku byl přízrak Marie Augusty de Oliveira, dívky z městečka Guaratinguetá, jíž ve čtrnácti provdali za mnohem staršího muže, která mu po nějakém čase utekla do Paříže a která v daleké Francii zemřela.
V okamžiku, kdy podlehla nemoci (bylo jí dvacet šest let) se v rodném domě rozbilo zrcadlo.
Mrtvou převezla rodina zpět do Brazílie – a než stihli kameníci dokončit hrobku, začala Maria Augusta strašit. Vstávala ze své dočasné skleněné rakve s žádostí o vodu. Souviselo to snad s chorobou, která ji připravila o život.
Po mnoha a mnoha letech bylo rodinné sídlo strženo, na jeho místě byla postavena škola – a bylo to. Záhadné hlasy, tajemná postava žádající o vodu, přes noc otevřené vodovodní kohoutky... Pověst i duch se nedrželi jen jedné, časem se nastěhovali do mnoha dalších školních budov.
5.2.2023
La Lechuza
Čarodějnice, která prodala svou duši ďáblu (jak je mi známo především v Texasu). Poletuje pak nocí v podobě sovy lidské velikosti, opatřené ženskou tváří. Ohlašuje smrt v rodině, láká dětským nářkem oběti. Zvládne i odstavit běžící motor (potvrdily tři očité svědkyně, že prolétla kolem jejich auta velká sova a v té chvíli z ničeho nic zastavilo). Predikce nemusí být tak fatální. Nedaleko San Antonia spustilo jednoho večera (za úplňku) dítě oči z televizní obrazovky a kouklo z okna, aby uvidělo velkého černého ptáka, sedícího naproti přes ulici na zahradním stolku a zírá na něj. Když pak svůj zážitek vyprávělo babičce, vysvětlila stará paní, že šlo právě o lechuzu. A že obrovská sova přilétla něco předpovědět.
Teď ta strašidelná část – za několik dní přišla bouře a zničila všechno, kromě zmíněného kusu zahradního nábytku a domu devítiletého pozorovatele.
Spadeno má tahle démonka především na opilce (podle některých pověstí zapříčinili její smrt nebo smrt jejího dítěte, a ona se vrátila s pomstou). Střelné zbraně jí neublíží, pomůže jen sůl. Což je další indicie původu, který je, kulantně řečeno, neuspořádaný. A to se kromě naznačeného v některých historkách objevují i klasické motivy Dvojníka.
5.2.2023
Bombasìn
Dnes postava divokého zuřivého býka, objevující se v karnevalových průvodech i jiných lidových slavnostech na severovýchodě Itálie, v Polesine a kolem Benátek. Černý, někdy spoutaný řetězy, protože má ve zvyku vyskakovat na diváky a děsit.
12.2.2023
Marranghino
Skřítek z jihoitalské provincie Matera. Rozpustilá potvůrka s velkým knírem, velkou hlavou a velkým bříškem, která si ráda střílí z lidí. Nijak moc a nijak vynalézavě. Tu a tam nějaký nečekaný zvuk, popostrčená postel. A schované zemědělské nářadí, zvláště v čase, kdy ho zrovna potřebujete.
12.2.2023
Ehlose
Po smrti člověka ho opustí dva duchové, věřili Zuluové. Jeden se sklonem k dobru, druhý opačného zaměření. Záleží pak na tom, zda je pohřební rituál proveden řádně a bez potíží. Pokud ne, vyleze v podobě hada ten zlý. V takovém případě je zapotřebí provést příslušný bezpečnostní rituál, zahrnující zvířecí oběť.
12.2.2023
Gauargi
Někdy, zvláště v dnešním informacemi provázaném světě se člověk splete, ani neví jak. Stačí jedno písmenko – a jste na opačném konci zeměkoule.
Zatímco je Gauarge australský vodní démon, Gauargi pro změnu baskický domácí oheň. Skřítek. Tedy světlo. Rozsvěcí se nad výraznými objekty, velkými solitérními stromy, útesy nebo budovami. Chrání především před zlovolným pánem snů Ingumou, který rád obtěžuje lidi nočními můrami.
12.2.2023
Füersteinmannli
Švýcarské světýlko. Jak je evropským zvykem, duše nekřtěňátka. Považované za nebezpečné.
12.2.2023
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
