Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část sto dvanáctá

Gefjon

Gefjon

Tvrdí se někdy, že tohle jméno, jehož základem je prý slovo gefa, dávat, a tudíž lze přeložit do dnešní řeči jako Obdarovávající, případně Štědrá, je jen jedním z Freyjiných přízvisek. Ve skladbě Lokasenna, známém to záznamu bujaré hostiny, která dopadla tak, jak někdy podobně nevázané mejdany končí, ovšem vystupují obě, pročež lze považovat samostatnou existenci bohyně orby za platnou.

Byla to dáma rozumná, jak se v uvedeném příběhu ukázalo.

   Gefjon:

„Proč si předhazujete,

přemoudří ásové,

potupná slova?

Je v Lokiho povaze

posmívat se bohům

a nenávidět nebešťany.“1)

snažila se uklidnit napětí, vyvolávané Lokiho urážkami. Dostala za to od něho své; stejně jako na ostatní přítomné dámy, i na ni zkusil vytáhnout cosi intimního z jejího soukromí. Pročež ho v následující sloce sjel sám Ódin, poukazující mimo jiné na to, že Gefjon vidí, podobně jako on, do budoucnosti, čímž máme doklad i o její další funkci (Manželku mimochodem nebránil, dost možná i proto, že Frigg vynadala oběma, jak Ódinovi tak Lokimu.)

Na rozdíl od Freyji byla Gefjun (podle badatelů, kteří berou vážně skladbu Gylfiho oblouzení) bohyně panenská, což ve spojením s plodností působí trochu nezvykle. Však se taky považují čtyři býci (volci), tahající její pluh, obvykle za její syny. Každopádně se ženy, které jako panny zemřely, stávaly jejími společnicemi. V Gylfaginningu je také vypočítána jako čtvrtá z nejvyšších bohyň, po Frigg, Sáze a Eir, což potvrzuje, že šlo o osobu rozhodně důležitou.

Legendární švédský král Gylfi se s ní setkal i osobně (aniž zprvu věděl, s kým má tu čest). Nabídl jí tolik půdy, kolik dokážou její volci zorat za den a noc; již zmínění synové, jež povila nejmenovanému obrovi, se samozřejmě činili a obrátili půdu o ploše sedmi tisíc čtverečních kilometrů, aneb celý ostrov Sjælland, jádro současného Dánska. Případně vyorali pět tisíc čtverečních kilometrů v místě dnešního švédského jezera Vänern (nebo tisíc v souřadnicích vodní plochy  Mälaren), a materiál k navršení Sjællandu použili.

Gefion se pak provdala za dánského krále Skjöldra. Těžko říct jestli v této roli předcházela nebo následovala saskou princeznu Alfhildu, s níž ve svazek manželský spojila se Skjöldrem/Skiodem kronika Gesta Danorum. Popravdě jde o dvě nesouvisející informace, a já je zamotal dohromady jen proto, abych mohl ještě připomenout, že badatelé spojují na základě jistých indicií a víceméně odvážných úvah Gefjon i s Grendelovou matkou a přisuzují ji tedy i určitou roli v historii, zaznamenané ve staroanglickém eposu Beowulf.

 

1) Edda. přeložil Ladislav HEGER. Praha: Městská knihovna v Praze, 2019.
Gefjon, orající Zeeland: Carl Ehrenberg, Public domain, via Wikimedia Commons

23.10.2022

El-lal

Kulturní hrdina patagonských Aónikenků (známějších mezi jinými více jako Tehuelche) by si mohl podat ruku s řeckým Diem a jeho staršími sourozenci. I jeho chtěl otec, obr Nosjthej, sníst. Vytrhl ho z matčina lůna, naštěstí byla poblíž El-lalova myší babička, která využila situace (zatřásla se v tu chvíli země, obr se lekl) a vnuka ukryla po zem. Tam už za ním  Nosjthej nemohl.

Nezůstalo jen u záchrany, myš naučila dítě věštit z rostlin a najít bezpečnou cestu v horách, což El-laovi později velmi hodilo. Když vynalezl luk a prak a podmanil si zvířata, která ho do té doby ohrožovala, neváhal totiž a podělil se o nové technologie s krkavčím otcem. Obr ale na chutné sousto, které mu zmizelo prakticky od úst, nezapomněl. Zkusil syna zabít. Zadržel ho hustý les, jímž před ním El-lal unikl z hor na pláně.

Panovaly tam stejné podmínky, dětmi se tam živil obr jménem Goshy-e, tvor ke smůle ostatních nezranitelný. Přesto si s ním vynálezce luku (jehož šípy se od obra neškodně odrážely) poradil. Proměnil se v ováda, vlétl do Goshy-ee a zničil ho zevnitř.

Lidi, kteří se na světě v té době objevili a začali množit, naučil El-lal znalosti rozdělávání ohně a lovu zvěře. (Je taky možné, že sám v první lidi proměnil hejno ptáků, kteří ho doprovázeli na útěku před obřím otcem). Když pak usoudil, že víc už naučit nemůže, rozhodl se usadit. Požádal o ruku Sluneční dceru.

Ne, že by ho odmítla, ona se rovnou před ním schovala!

Rozladěný nápadník si nemohl spravit náladu prací, měl už všechnu hotovou, a proto se rozhodl svět opustit. Přičaroval si labutí křídla a odletěl na východ, na zelený ostrov, který se vynořil z vln v místech, kam dopadl El-lalův šíp.

30.10.2022

Biddrina

Neprůstřelný plaz z bažin v okolí sicilské Caltanissetty. Zelený nebo modrý, rudých očí. Tlamu tak akorát, aby jí prošlo jehně nebo dítě, jeho běžná potrava.

30.10.2022

Gata carogna

Lombardské monstrum. Obrovská zrzavá kočka s divokýma očima, číhající v temných uličkách na děti, jimž krade duše.

30.10.2022

Seehirt

Taktéž sinhirt nebo moosbruchhirt. Přízrak, obvykle vystupující v podobě pastýře s bičem a mošnou po boku, dobří Slezané z okolí Jeseníku, ovšem zaznamenali také převlek rybářský i jiné. Známý pokřikem: „Hohoho.“ Povahy různé, někdy přívětivé, jindy zlé.

Objevoval se  u rejvízských rybníků (v místech toho největšího, Velkého mechového jezírka, stálo prý kdysi pyšné pohanské město Hunstadt, které se propadlo pod zem poté, co se jeho obyvatelé vysmívali pokusům Cyrila s Metodějem obrátit je na pravou víru. Do Malého se podle jiné pověsti ztratil jen kostel.) Jako mnoho přírodních démonů (a nejen jich), ani on nesnášel posměváčky. Ty, kteří se jeho existenci pošklebovali, s chutí trestal. Třebas nečekanou ránou bičem kočího, který nejdřív nabídne svezení, aby trestaný sám přišel na dosah.

Seehirt ale dovedl být i štědrý. Muži, který zkoušel z rybníka vylovit poklady, o nichž se v kraji vyprávělo, půjčil síť a dal radu: Ať jednou zatáhne a co vyloví, okamžitě odnese domů. Muž poslechl. Vytáhl sice jen oslí hlavu, doma ale zjistil, že pod každým zubem je zlatá mince.

6.11.2022

Zandolo

Démon, sloužící toskánským adeptům čarodějnictví. Aby bylo zaříkání či invokace účinnější (nebo vůbec účinné), musí mít správnou formu – a ta toskánská je veršovaná. Právě k získání dovednosti správným tempem správně skládat slova je Mocný pán poezie Zandolo čtením dlouhého, správně poskládaného textu přivoláván.

6.11.2022

Père Fouettard

Doprovází Mikuláše při jeho výročním vystoupení 6. prosince, a to v Belgii a východní Francii. Rozcuchaný vousatý chlapík v tmavém plášti ale není sám rohatý, jako u nás nebo v sousedním Nizozemí. Je to duše řezníka (případně hostinského) který spolu se svou ženou zabil a okradl tři chlapce ze zámožných rodin, cestující do klášterní školy. Někdo říká, že se tak stalo v polovině dvanáctého století, jiný posouvá hranici o sto let blíž současnosti, každopádně se otráveným, podřezaným nebo obojím způsobem ze světa sprovozeným dětem dostalo pomoci svatého Mikuláše, který je přivedl zpět k životu, zatímco jejich vraha odsoudil k věčné službě.

Je nyní hodnému dárci k dispozici – jako výše připomenutí v jiných krajích – coby výstraha i trest zlobivým nedospělcům. Užívá biče (francouzštinu  ovládající čtenář to poznal z jeho jména), a protože to už hezkou řádku let nestačí, občas zmíní rodiče i pytel, do něhož prý Père Fouettard nezvedené dětičky strká.

6.11.2022

Lofa

Přerostlý, zarostlý a páchnoucí chlap, který ze svých obětí stahuje kůže a občas unáší čikaské ženy. Ne vždy jde při setkání s ním o život, jak se přesvědčil Indián z klanu Rysů, který se s ním setkal při nočním lovu. Lofa nebyl z nezvaného hosta dvakrát nadšený, a když ani přes výhrůžky Indián nezmizel, provedl mu obr to, co slíbil: chytil ho, svázal a pověsil na strom. Dva dny trvalo, než lovce našli, mnohem déle, než se dal znovu dohromady. Lovit sám, bez doprovodu, pak tenhle kdysi odvážný muž už nikdy nezvládl.

Lofa není v kraji jediný (nebo ho okolní indiánské kmeny znají pod jinými jmény) a tak se nelze divit podezření, jenž v jeho případě někteří lidé pojali, a které ho staví do řady při rekognici ve světě mnohem populárnějšího Bigfoota.

13.11.2022

Bughin

Uměl před sklizní zkazit obilí snětí, přesto ho Toskánci za úplně zlého nepovažovali. Pokud zmíněná choroba postihovala jejich pole delší čas,  tři čtyři roky po sobě, oslovili ho raději příslušným zaříkáním a příslušnou obětinou v příslušném rituálu, aby se té pohromy zbavili.

 

Metto questo grano carbonchiato

Perche lo spirito di Bughin mi ha rovinato,

A lui mi voglio raccomandare,

E lo voglio tanto pregare,

Che aquesta male voglia riparare;

Se questa grazia mi vuol fare,

Questo grano in mezzo della stanza

Mi deve fare saltare!2)

 

bylo třeba přeříkat, zatímco se zrní, vyloupané ze tří klasů vhazovalo do krbu/domácího ohniště (slupky předtím ze dveří ven).

 

2) LELAND, Charles Godfrey. Etruscan Roman remains in popular tradition. London: T. F. Unwin, 1892.

13.11.2022

Douenové

Duše nepokřtěných dětí jsou na ostrovech Trinidad a Tobago odsouzeny k věčnému pobytu na světě. Hrávají si pak v lesích a na březích řek, což vám jistě napovědělo: ano, běžnou činností těchto bytostí bez tváře a s chodidly obrácenými, je lákat živé děti mezi stromy a vodit je za nos tak dlouho, dokud se neztratí. Užívají běžných metod, volají na vyhlédnuté oběti jejich jmény, proto se nedoporučuje rodičům (ani jiným dospělým) vykřikovat venku jména svých potomků příliš nahlas, aby je douenové nezaslechli a nemohli zneužít.

Jinou, ne tak nebezpečnou aktivitou dwenů, je noční pláč a kňourání  pod okny lidských příbytků.

13.11.2022

Keshalyi (Kešali)

Dcery Deště, lesní víly z pověstí transylvánských Rómů. Slečny stříbrných hedvábných vlasů; pavučinová vlákna jsou za ně považována a jako taková užívána při rituálech provázejících porod.

Jejich vládkyní je Ana, dnes schovaná za zdmi svého paláce, protože kdysi podlehla králi démonů a z toho svazku se vykoupila slibem provdat každou vílu starší devíti set devadesáti devíti let za některého z poskoků svého ex-manžela.

13.11.2022

Aamon

Pekelný pomocník Astorathův, podle většiny znalců sám velitel čtyřiceti legií ďáblů. V Goetii sedmý vyjmenovaný démon s titulem markýze, Dictionnaire Infernale mu přiznává hodnost knížete.

Proč ho vyvolávat? Je v jeho moci usmiřovat protivníky, má v referátu lásku a množení. Nejsou mu skryta tajemství minulého ani budoucího. Umožňuje navázat spojení s dušemi utonulých.

Vzhledu je Amon vpravdě démonického: vlčí tělo s hadím ocasem a dravčí nebo soví hlavou. Vystupuje-li v podobě lidské, v níž bývá přivoláván, má hlavu buď krkavčí, nebo aspoň plnou hu...ústa vlčích tesáků. Dokáže chrlit plameny.

 

Démonova podobenka v Dictionnaire Infernal: Jacques Auguste, Public domain, via Wikimedia Commons

20.11.2022

Ifrita

Velké pozadí, velká ňadra, to jsou primární znaky téhle příslušnice rodu arabských džinů. Protože smyslem její démonické existence je svádění mužů, umí se ovšem Ifrita – kdyby uvedené nezabralo – za tím účelem proměnit v dívku příslušně účinné krásy.

20.11.2022

Phit Nang Tani

Thajské Přízraky banánových paní jsou stromové víly, jejichž přirozeným domovem jsou právě banánovníky. Nijak zvlášť nemilují vyrušování, nerady ze svých rostlin vystupují, a už vůbec jim nejde pod nos, když jsou k takovému kroku přinuceny.

Nejmocnější jsou, když banánovníky kvetou, to pak i škádlí kolemjdoucí. Ovšem nikdy ne ve zlém úmyslu a vždy bez následků. K toulavým mnichům bývají štědré a nenechávají je bez almužny.

20.11.2022

Caddos birdes

Zelení koníci. Zajímavá a vzácná stvoření, domovem mezi korkovými duby  sardinských lesů. Přinášeli prý štěstí, což paradoxně působilo neštěstí, stávali se příčinou válek mezi tamními městy. Pověstmi potvrzeným vlastníkem jednoho z těchto nezkrotitelných a nesedlatelých zvířat byl pán Monteleone, místa, osídleného už v době nuragské kultury, tedy v době bronzové.

20.11.2022

Cata

Žila na Inis Cathaigh, ostrově v ústí irské řeky Shannon (anglicky pojmenovaném Scattery Island), z očí jí šlehaly plameny, z tlamy kromě ohně také jed. Musel přijít až svatý Senan, aby kraj řádění dračí potvory (v Irsku se tomuto typu říká péist) zbavil. Nebyl vybaven kouzelným mečem ani jednotkou specialistů, nic takového nepotřeboval. Stačilo mu jen učinit znamení kříže, a Cata (někdy Cathach) okamžitě poslechla rozkazu odstěhovat se do tmavého jezera u hory Sliabh Calláin. Případně, podle jiných vypravěčů, pod znamením padla, načež byla spoutána a do uvedeného vodního zdroje vhozena.

Zůstala na několika kostelních vyobrazeních, odvážný zásah připomínajících. (Odvážný bez ironie byl; jak se připomíná, než světec zasáhl, sežrala obluda jeho známého, kováře.)

27.11.2022

Rozička

Panna Rozička je jedním z mnoha pražských přízraků. Vybavena fialovou lucernou objevuje se v domě ve Vratislavově ulici na Vyšehradě. Je to stavba strašidel plná, však taky prý stojí na místě někdejšího hřbitova, a zmíněná dívka mezi nimi nijak nevyniká. (Konkurujte placatému psu, chumli s berlami nebo růžové slečně, jejíž zjevení přivádí roztoužené muže do hrobu). Jejím záhrobním údělem je vyvrátit pomluvy, které se začaly šířit po její smrti a které ústy (o všem) dobře informovaných žen tvrdily, že Rozička odkázala všechen svůj majetek chamtivé paní domácí.

27.11.2022

Homola

Býval to sedlák natolik holdující alkoholu, že všechen majetek propil a nakonec se oběsil. Posloužil pak jako radikální léčba i léčitel v případě jiného, stejně postiženého venkovana od Frýdlantu.

Míval agresivní opici, v níž tloukl ženu i potomka, tenhle soukromý zemědělec. Až si jednou syn postěžoval místní kořenářce, a ta mu poradila, ať vykope zpod nedaleké jedle kosti sebevraha Homoly, zaváže je do uzlíku a strčí tatíkovi do postele pod hlavu.

Syn poslechl. Otec přitáhl večer domů, začal vyvádět. Přiběhli sousedi, pomohli ho trochu uklidnit a přivázat k posteli, jak někdy dělávali, aby se v domě vůbec všichni dočkali rána. Místo polštáře dostal balíček zpod stromu. Usnul. I manželka a syn. Načež se s půlnocí začaly dít věci. Rámus, vítr, světlo – a u postele stál Homola.

Přišel si prý jen pro své kosti, chtěl vysvětlit probuzenému opilci. Jenže toho, jak slyšel první slovo, popadl děs, že přízrak míní odvést sebou jeho samého. A hned začal slibovat, že se polepší, že nechá pití, a že dá dokonce za Homolu sloužit mši, aby i záhrobní ochlasta došel klidu. Homola ten závazek kvitoval. Připomenul, že existence oběšencova není žádná sláva, a že k takovému pekelnému utrpení má sedlák namířeno. Načež sebral své kosti a zmizel.

Syn s matkou, které scéna také probudila a vyděsila, pak vystřízlivělého tatíka odvázali. Od následujícího rána, po noci plné modliteb, se pak šokem vyléčený pijan alkoholu ani nedotkl.

27.11.2022

Onhuret

V okolní literatuře známý více jako Anhur, v přeložené starořecké Onuris. Jeden z manželů (nešlo o polyandrii, jen zdroje se liší) válečné lvice Menhit. Oba přišli k pradávným Egypťanům se svými věřícími z Núbie, a oběma vzdálený původ zůstal. Oba také pracovali ve stejném oboru.

Jako patronu faraonových vojsk byly k Onhuretově oslavě pořádány jevištní boje, symbolem mu byla koruna čtyř pštrosích per a kopí. Hlavu míval někdy lví. Zmíněný skutečný původ napovídá i o centrech jeho kultu: byl jím Horní Egypt, přesněji místo dnes známé pod řeckým jménem Abýdos. Egyptská víra ho ovšem kooptovala opravdu velmi, podle některých výkladů byl dokonce se Šuem, Oblohou, sjednocen v božstvo Onhuret-Šu.

Své si přidali i Řekové, kteří svého času potřebovali po určitou dobu azyl pro své bohy, jež z Olympu vyhnal Týfón, a našli dobré vysvětlení v představitelích nebeské sféry Egypta. Tamní záliba ve zvířecích hlavách se proměnila v nutnost převleku. Podle tohoto příběhu byl Onhuret (Onuris) vlastně u Nilu schovaný Arés. Postavení armádního boha vyhovovalo i Římanům, pyšným na své spořádané organizované legie. Císař Tiberius měl na nilských obrazech nasazenu právě Anhurovu korunu.

Pokud jde o konkrétní Onhuretovy činy a příhody, mnoho nevíme. Je zapsán jeho drobný příspěvek ve sporu o dědictví Usíreovo, tedy o egyptský trůn, který rozhodovalo zasedání bohů v čele s Réem, a v němž se jednalo o to, zda Usíreovo místo převezme bratr(ovrah) Sutech nebo syn Hór; spolu s Thovtem položil Onhuret (někdy v těchto místech čtený právě jako Šu) porotě, zda by neměla být funkce dědičná v hlavní linii, pokud je přímý potomek k dispozici (postavili se za Hóra). Na celé té rozsáhlé a dramatické historii to prakticky nic nezměnilo.

 

Onhureta (ale taky Šua), dle původních podkladů zpodobnil Jeff Dahl, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

4.12.2022

Musisi

Ne vždy jsou rodinní příslušníci spolehlivými zaměstnanci, ale nejvyšší bohové své nesčetné potomky nějakou tou funkcí pověřit musí. Kalunga, považovaný za hlavu božského prostoru u Ndongů v jihozápadní Africe, vybral za posla zpráv, sesílaných lidem, svého syna Musisiho.

4.12.2022

Linani

Černé ďábelské psisko, které přes den pospávalo někde v trávě, v noci se pak vydávalo na lov. Lidí. Těch z klanu Isukha keňského národa Luhya. Z tlamy se mu jiskřilo. Minulý čas není následkem dvacátého prvního století a jeho vlastních bubáků, platil už v minulosti, přízrak se prostě přestal objevovat. Bez příběhu o odvážném lovci, statečné dívce nebo neohroženému děcku, obvyklým to aktérům lidových i náboženských vyprávění.

11.12.2022

Umusambwa kwa Wutukhu

Démon, který v podobě černého ptáka v noci útočí na osamělé lidi. Snese se z temné oblohy a odnese je pryč; ověřeno Nyaly, příslušníky jednoho z klanů keňského lidu Luhya.

11.12.2022

Madam Koi Koi

To jméno je onomatopoie, zachycuje zvuky, které vydávají vysoké podpatky, na nichž se tento duch pohybuje po chodbách, toaletách a dalším příslušenství afrických škol. V Tanzanii jí říkají slečna Konkoko, zatímco v Ghaně Madam Moke (což je v některém z místních jazyků slovo pro podpatek). Obuv má červenou, někdy ovšem jen neúplný pár, takže klape s mezerou, a především – to se týká škol internátních – vytrhuje v noci studenty ze spánku dotazy na chybějící botu. Další její návyky také nejsou příjemné: rozdává pohlavky (třeba žákům, kteří přišli do školy příliš brzo nebo z ní příliš pozdě odcházejí), hvízdá, otevírá dveře. Hlavně ale klape a klape a KLAPE, což dokáže pěkně znervóznit.

Zvlášť, když se vypráví, že ten, kdo na ni pohlédne, zmizí.

Prý je duchem sadistické učitelky, která ráda trápila a tloukla žáky. Práva se nedomohli, proto vzali studenti spravedlnost do vlastních rukou, nenáviděnou tyranku přepadli a ubili; vražda jim prošla, pak ale začali aktéři jeden po druhém mizet. Až na toho, který mlátil botou... Nikdo mu nevěřil, že v noci slyší klapot podpatků, že si pro něho duch mrtvé učitelky jde.

Až byl jednoho rána nalezen mrtev.

Nigerijská pověst je o něco jemnější, vypráví o pedagožce podobného zaměření, která kdysi vrazila facku jedné dívce, poškodila jí sluch, a byla za ten incident propuštěna. Cestou domů ji přejelo auto, a vyhozená učitelka tak mohla začít coby přízrak plnit svůj slib, že se škole pomstí.

11.12.2022

Lady Lovibond

Brát na palubu ženskou, to se přece nedělá, pravila stará námořnická pověra. To je jasná cesta do potíží. Přinejmenším.

Kapitán Simon Reed (nebo Peel, dvojité e v příjmení zůstává tak jako tak) se jí neřídil. Třináctého února léta páně 1748 vyplul jeho škuner z jihovýchodní Anglie směr Portugalsko. Nebo jen tak, na krátkou plavbu, jejímž smyslem byla svatební vyjížďka novomanželů Reedových (Peelových, dvojité e v příjmení zůstává tak jako tak). Dlouho si Simon  s Annettou své štěstí neužili, na palubě byl také zhrzený sok John Rivers, jehož žárlivost přemohla natolik, že praštil po hlavě kormidelníka a obrátil loď přímo na nebezpečnou mělčinu Goodwin Sands.

Když ne on, tak nikdo.

Loď ztroskotala, všichni zahynuli, a od toho dne, každých padesát let, se třináctého února objeví přízračný škuner Lady Lovibond na moři, aby připomněl tragickou historii.

Pobřeží v těch místech je opravdu zrádné, Lady Lovibond není jediným tamním strašidelným plavidlem. Po padesáti letech pak opravdu hned dva kapitáni prý pozorovali její přízrak ve vlnách. V roce 1848 dokonce vypluly k lodi (neúspěšně) záchranné čluny.

Pověsti jsou pěkné, ale někdy se jeden neubrání určitému podezření. Například datum. Jistě, máme lodní záznamy, což jsou zdroje technické a tudíž důvěryhodné, jenže...

Polovina února. Láska naplněná i zhrzená. Obrázek se vybarvuje. Podíváme se rovnou na rub.

Věc se má tak, že nemáme starší písemný záznam pověsti, než článek v Daily Chronicle z roku 1924. Doklad z osmnáctého století o samotné lodi a jejím ztroskotání také není k dispozici. To by snad tak nevadilo. Ani fakt, že před světovou (míněno první) válkou téměř zapomenutý svátek sv. Valentýna byl ve dvacátých letech už obchodníky úspěšně resuscitován, a že nějaká zamilovaná, leč tragická historka se k jeho atmosféře hodí. Pozastavit se nad tím ovšem můžeme, stejně jako současní folkloristé, uvažující o původu legendy právě ve čtvrtině dvacátého století kompilací jiných pověstí. Zvlášť, když přidáme onu příhodně nešťastnou třináctku v datu. Víte, ona totiž Anglie přijala gregoriánský kalendář až roku 1752. Třináctý únor 1798, první zjevení, nebylo tedy rozhodně výroční. Lady Lovibond se vynořila z mlhy o celých dvanáct dnů dříve.

Nic z řečeného ovšem nebránilo kapitánu Prestwickovi spatřit třináctého února 1948 ve vlnách u pobřeží Kentu škuner, obklopený bílou září.

A tohle je na pověstech nejkrásnější. Žijí svým vlastním životem.

11.12.2022

The Michigan Dogman

Vlkodlak, který se každý rok, jehož číslo končí sedmičkou, objevuje v blízkosti lidských sídel na severu amerického státu Michigan. Stalo se tak v letech 1887, 1937, také 1967 a... a před rokem 1987 tohle nikdo nevěděl.

Setkání s přes dva metry vysokým tvorem s modrýma nebo jantarovýma očima ve zvířecí hlavě, posazené na lidském těle, nepatří mezi fatální. Dogman neloví. Děsí. Připlíží se po čtyřech, postaví na zadní a hrozivě zavyje. Následuje okamžitý úprk. Oběti. Co udělá Psí muž, a kam se na dalších deset let ztratí, nikdo neví.

Co se ale ví?

Prvního dubna 1987 pustil diskžokej místní rozhlasové stanice v Traverse City Steve Cook do éteru svůj vlastní song The Legend, vyprávějící o setkání s tajemným monstrem. Pronásledovaní dřevorubci v třicátých letech, hippies v šedesátých. Objevoval se prý už v dobách, kdy v kraji ještě žili Odawové, odhalil Cook.

Kromě muziky taky sběratel místního folkloru.

To druhé použil pro první. Celou legendu si totiž vymyslel. Sestavil z obvyklých prvků skutečných folklorních záznamů. Černý pes je běžným stvořením noci, podobně jako prodleva obsahující magické číslo.

Pro pobavení vymýšlené strašidelné historky taky nejsou ničím novým. Ani to, co následovalo. Psí muž ožil. Cook dostal od svých posluchačů na stovku zaručených zpráv o setkání s Dogmanem. (Některá svědectví jsou podobná mnohem známější městské legendě o Hákovi, živé mýty nezůstávají neměnné, a prosté plašení prostě zevšední).

Když diskžokej později přiznal, že si celou pověst vymyslel, nezapomněl jedním dechem dodat, jak ho zaráží, jak moc se jeho příběhu podobají legendy původních obyvatel. Což taky zaráží, jenže vždyť víte: Show must go on. Přiznání nestačilo, monstrum už bylo na světě a jen tak z něj nezmizí. Kromě vystrašených svědků, kteří obvykle (a rozumně, co si budeme povídat) utekli hned jak něco podezřelého zahlédli, máme k dispozici rozmazané fleky na fotografiích, existuje také rodinné video, na němž je monstrum zachyceno. (Bohužel také známe jeho tvůrce a přiznání, jak podporu své oblíbené písně a příběhu vyrobil.)

18.12.2022

Miga

Vodní příšera, vysávající svými chapadly dětem krev a požírající jejich mozky. Číhá na loďky ukryta mezi říčními kameny. Domovské toky: řeka Mbomou ve Středoafrické republice. Dungu a Uele, protékající Demokratickou republikou Kongo. Také Niger v Guinei, tam jí ale říkají Guidiara.

18.12.2022

Jago-Nini

Jeden z prý přežívajících dinosaurů. Obyvatel středoafrických řek a bažin (kdysi, v minulém století, populární představa správného dinosauřího biotopu. Brontosaurus, ponořený až po krk by měl ovšem problémy přežít vodní tlak). Velký, s dlouhým krkem by snad připomínal druhohorní sauropody, Jago-Nini je ovšem dravec, jehož hlavním kořistí jsou kapustňáci.

A lidi, samozřejmě. Bez nich by to nebylo ono.

18.12.2022

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny