 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Blemmyae
Kočovný národ, žijící několik století kolem našeho letopočtu (od mínus šestého po plus třetí) v Núbii, soused po Nilu Egyptem roztažené Římské říše, by se dokonale ztratil mezi ostatními kmeny, komunitami a státy, kdyby ovšem, jak se gramotní starověcí Evropané od svých zeměpisců dozvídali a negramotným soukmenovcům dál vyprávěli, nebyli jeho příslušníci bezhlaví.
Ne bezhlavě útočící, bezmyšlenkovitě plýtvající zdroji, bezbranně podléhající podomním obchodníkům.
Skutečně bez obvyklého zakončení trupu.
Takových ras znal starověk i středověk několik. Jak se svět zvětšoval, stěhovaly se do vzdálenějších končin, až skončily na odlehlých ostrovech. John Mandeville je našel na divným tvorům zaslíbených Andamanech, sir Walter Raleigh (ještě se k němu vrátím) v Americe. V časech, kdy bylo středem světa Středomoří, žily obvykle v Indii, tedy na východním konci mapy, nebo v Libyi/Etiopii, tedy směrem jižním. Právě jako Blemmyové.
Ty skutečné poprvé jmenoval Strabón ve své Geografice. Ke své smůle ovšem obývali stejné území mezi Nilem a Rudým mořem jako anonymní bezhlavci, o nichž psal Hérodotos, nejspíš proto jednomu z prvních římských kartografů, Pomponiu Melovi, následovanému Pliniem starším, splynuli, a příslušníci bojovného národa, který po několik století zatápěl sousedům (politicky v té době převážně Římanům) tak přišli o hlavu. Nikomu to ani v době, kdy Blemmyové vládli egyptským Thébám, a tudíž nebylo až tak těžké se s nějakým setkat, nijak nevadilo. Lidé uvěří všemu.
Pokud jde o vzhled, pak mýtičtí Blemmyové patřili k tomu druhu bezhlavých, jenž má oči na hrudi. Jiný tehdejšími vědci uznávaný rod byl opatřen zrakovými orgány na ramenou, což, jak někteří autoři soudí, byl ovšem pouze pohlavní dimorfismus. Tuto skutečnost pak například herefordská mapa světa, vytvořená někdy na počátku čtrnáctého století, uvádí i příslušným provedením intimních partií dvojice, nakreslené na východním kraji světa na břehu řeky Nil.
Oči na ramenou mají i bezhlaví obyvatelé jihoamerické Guiany. Sice je na vlastní oči neviděl, svým zdrojům ale známý renesanční cestovatel a voják důvěřoval, vždyť jejich informace potvrzovali i nizozemští obchodníci. Ewaipanoma, jak se ti prazvláštní lidé jmenují, se kromě toho vyznačují též ústy na prsou a dlouhými vlasy.
Rytinu bezhlavce pro Norimberskou kroniku vytvořil Hartmann Schedel (1440-1514) [Public domain], via Wikimedia Commons
5.1.2020
Vlkoun
Drak, známý letovou trasou, vedoucí od kostela sv. Trojice v mělnickém Chloumku k Řípu. Byl ohnivého charakteru, což mimo jiné znamenalo, že jeho přelet nad stavením (nejlépe s mezipřistáním) nebyl kupodivu nevítaný. I naši slovanští sousedé znali pjenežnyho zmija, plamenného draka, přinášejícího finanční zajištění.
Krolmus uvádí lidovou pověst, v níž jsou vlkouni počítáni jednak k démonům povětří, jednak (respektive: a tím i) k padlým andělům. Těm, kteří nedopadli ani do lesa, ani do vody, do skal, ani se nezaryli pod zem, ale udrželi se ve vzduchu.
12.1.2020
Zemarzla
Či snad Zmrzla, jak opravuje v pedagogickém časopise Škola a život (1868) v části Úvahy šifra (K–ý). V každém případě nejde o sloveso ženského rodu v minulém čase, popisující změnu stavu nízkou teplotou, ale o údajnou ruskou bohyni zimy, dámu ledového dechu, s korunou z ledových krup a šatem z námrazy a sněhovým pláštěm.
Zprávy o ní nalezeny toliko v uvedené tiskovině, v kritické recenzi knihy Jana Hrdého Děje národa českého. Dále pak (či spíš dříve pak, neboť jde o rok 1863) v díle dalšího školského pracovníka, Adolfa Heyduka, sepsavšího pro žačky Nástin bájesloví Slovanského a Germanského, čtvrtý svazek edice Dívčí škola – stručný výbor vědomostí českým dívkám nejpotřebnějších od učitelstva vyšší dívčí školy Písecké.
Jejím protějškem a protivnicí byla Zimsterla, dívka v bílé róbě, přepásané věncem růží, přinášející jaro.
12.1.2020
Barneman
Nad vodami dnes již neexistujícího Zuidersee, mořského zálivu, který v roce 1932 proměnili Nizozemci vybudováním hráze v jezero IJsselmeer, pomalu putovával Barneman, přízrak s lucernou (nebo jiným světelným zdrojem, který držel v nehmotných rukou).
12.1.2020
Haspelvrouwtje
Skřítky, tedy ženy skřítčí, podávající pomocnou ruku brabantským ženám lidským. Staraly se o nemocné, pomáhaly s prací těm, které jí měly až nad hlavu. Nebylo bezpečné je rozčílit, škrábaly pak svými ostrými nehty.
12.1.2020
Hakon
Jeden z trollů, usídlených v jeskyni na severním úbočí horského hřbetu, zvaného Höråsen. Jak se jeho jméno (které by mohlo znít také Hagen) lidé dozvěděli, nevím. Co je mi známo, je historka o odvážném muži z Tvååkeru, který se rozhodl dutinu prozkoumat. Pojistil se; svěřil svým přátelům druhý konec lana, k němuž byl přivázán, a nařídil jim, ať, pokud se jim bude zdát, že se dlouho nevrací, už na nic nečekají a zakročí.
Dostal se hluboko do hory, zastavily ho až velké železné dveře. Otevřít je nedokázal, mohl jen naslouchat podivným zvukům za nimi. Potom ho druzi, znepokojení dobou, jíž pod zemí strávil, vytáhli. Nikdo tak odvážný, aby v jeho výzkumu pokračoval, už se pak nenašel.
19.1.22020
Big Ears
Velká kočičí obluda, přivolávaná rituálem Taghairm. Touto prastarou metodou ve Skotsku citýrovali ďábla za účelem výkladu dnů příštích a splnění i nevhodných tužeb. Spočívala v několikadenním opékání živých koček nad ohněm; když se dílo zdařilo (součástí akce byl i přísný půst), objevila se obrovská kočičí potvora s velkýma ušima a zle se blýskajícíma žlutýma očima. Prý sám Král podsvětních koček.
19.1.22020
Sunamura no onryo
Dávno předtím, než se z Ameriky (kam přišly s irskými přistěhovalci) rozšířily po celém světě strašidelné dýně, dokonce už v čase, kdy ani na druhé straně Atlantiku neměla ještě tato zelenina v oboru takovou popularitu, děsila oranžová tykev obyvatele Sunamury, místa, které bylo později pohlceno Tokiem a jež na mapě japonské metropole dnes naleznete se štítkem Kōtō-ku.
Sunamura no onryo, aneb Sunamurský duch, měl tělo, ruce a nohy smotané ze suchých dýňových listů a stonků, hlavu představovala dýně s obličejem. Vzhled to nebyl náhodný, Sunamura totiž byla v období Edo pěstováním dýní pověstná. Proč a nač se hrozivý přízrak vrátil na svět, dnes už bohužel nikdo nepamatuje. A tehdy nezapsal.
19.1.22020
Dahu
Obyvatel strmých alpských a pyrenejských skal. Na první pohled kamzík, na druhý – schválně, jak rychle si rozdílu na přiloženém obrázku všimnete – kamzík s nepatrnou úpravou. Aby mohla tato horská koza, někdy a někde zvaná též dairi (Jura), daù (Val Camonica), tamarou (Aubrac, jižní Francie) nebo tamarro (Katalánsko a Andorra) komfortně zdolávat terén, který obývá, má po jedné straně nohy kratší.
Podobně jako pro některé příslušníky zajímavé zvířeny minnesotských lesů nebo méně známé tvory folkloru evropského, i pro dahua představuje tělesná konstrukce zcela zásadní omezení. Může se pohybovat pouze jedním směrem. Existují proto dvě formy; jedna s kratšími končetinami levými, druhá s pravými. Každá krouží pohořím na svou stranu.
Autorem doprovodné ilustrace je Philippe Semeria [CC BY]
26.1.2020
Nýsejské vychovatelky
Když Hermés dostal na krk malého Dionýsa, aby se postaral o jeho zdárný vývoj a uchránil ho před úklady podváděné Héry, svěřil ho s výchovou dětí neobeznámený bůh raději Ínó. První pokus, jak víme, nedopadl dobře, Diův nemanželský syn stále nebyl v bezpečí.
Proto ho posel bohů předal dalším pěstounkám, nýsejským nymfám. Bakché, Erató (neplést s arkadskou nymfou stejného jména a už vůbec ne s múzou poezie), Nýsa, Bromié a Makris ukryly Dionýsa, proměněného z bezpečnostních důvodů v beránka nebo kozlíka, do jeskyně, kterou odhlučnily hustým porostem vinné révy. Právě v jejich péči se budoucí patron vína poprvé dostal k tomuto opojnému nápoji.
Zmíněné dámy byly později odměněny nebesy, odkud na nás shlížejí jako hvězdokupa Hyády. Znalci a pozorní čtenáři nechť šetří hlas a uvědomí si, že řecká mytologie je souborem pověstí, teologie i historie mnoha staletí a mnoha národů, takže není v žádném případ konzistentní. Tečka.
26.1.2020
Gelós a Kómos
Sbor Dionýsův, divoké sdružení satyrů, bakchnatek a opilců má i přes svou nevázanost určitou strukturu. Kómos (Comus na západním břehu Jadranu) jako představitel zábavy, a Gelós (latinsky Risus), personifikace smíchu, patří k jeho vůdcům.
Je ovšem známo, že Dionýsova syna Kóma odhalil až ve třetím století našeho letopočtu Filostrátes, zatímco Gélovu existenci potvrdil toliko o století dříve Apuleius; oba jsou tedy představiteli doby opravdu pozdní.
26.1.2020
Bingbuffer
Hinge-tailed Bing-buffer patří k tvorům, kteří se jisté (nepatrné, často hlavně nedostatkem místa způsobené) vážnosti dobrali postupem času. Objevuje se tu a tam ve slovnících, seznamech a výpisech folklorních monster bez náležitého detailu, což může vzbudit naprosto jiný dojem, než jaká je skutečnost.
Ještěr, vrhající po lidech kameny, přišel na svět spolu s další zajímavou zvířenou, objevenou dřevorubci a osadníky severoamerického Středozápadu. Hroší tělo s dlouhým ocasem má též vak; na rozdíl od vačnatců v něm ale Bing-buffer nenosí mladé, ale kamení. Nepatří k nejrychlejším živočichům, proto k lovu i obraně využívá chápavého ocasu a křemičité munice – dokáže bezpečně zasáhnout cíl až na sto metrů.
2.2.2020
Palulukon
Vodní plazi, kteří přinášejí Hopiům déšť. Pokud ale nejsou řádně uctíváni, pak potřebné vláze naopak zabrání. Vysušením pramenů, zadržením oblaků. Zemětřesením. Na zádech dvou jedinců tohoto druhu dokonce spočívá Světový oceán.
2.2.2020
Tizheruk
Obrovský mořský had, jemuž Inuité z Aljašky naměřili délku krokodýlí hlavy přes dva metry, zjistili dlouhý jazyk, rohy na hlavě, na ochlupeném trupu tři páry končetin, tři ploutve na hřbetě a jednu na ocase. Ve světle toho, že Pai-Rai-Yuk, jak mu také říkají, loví svou kořist – lidskou – překvapivým útokem ze zálohy, je těch informací celkem dost.
2.2.2020
Wepset
„Ta, která spaluje.“ Hadí bohyně, v pozdějších dobách, kdy se Egypt dostal pod řecký vliv, zobrazovaná kromě kobří také se lví hlavou. Nejčastěji se ale objevovala jako ureus, hadí koruna, zdobící a chránící faraonovu hlavu. Tím se jí dostalo i přezdívky Oko Reovo. (Ať není čtenář zaskočen tím, že se někde jako modelka stojící předlohou pro korunu uvádí jiná kobří bohyně, Wadjet. Dlouhá staletí historie, politické změny, krátká paměť, nedostatek místa k výkladu. Bohyní tohoto ochranného prvku bylo víc, mimo zmíněné také Weret-Hekau.)
2.2.2020
Medjed
Staří Egypťané dali toto jméno dvěma obyvatelům svého náboženského prostoru. Jedním z nich je božstvo, zmiňované v Knize mrtvých. Bytost prakticky neznámá, na papyru pradávným autorem zobrazená zahalena v kápi, náleží k domu Usíreovu.
Druhý Medjed je ryba. Patří do čeledi rypounovitých, Mormyridae, jejíž příslušníci se vyznačují chobot připomínajícím výrůstkem. Mýtický rypoun se proslavil především tím, že poté, co Sutech rozsekal svého rodinného konkurenta Usíra a vhodil jeho ostatky do Nilu, spolkl bohův penis. Aspoň tak tvrdili obyvatelé města, které si vzalo jeho jméno – Per-Medjed – a které se stalo známější pod řeckým Oxyrhynchus.
Autorem doprovodné ilustrace je DiegoAma [CC BY-SA]
2.2.2020
Portunus
Pravděpodobně dohlížel syn bohyně denního světla Matuty původně pouze na sýpky a v nich uskladněnou úrodu, postupem času se pro tuto svou zásadní roli v lidské existenci (a také pro sklon brát někdy jména doslovně) jeho záběr značně rozšířil. Zaměřil se na vchody jako takové, nejen otevírající cestu k zásobám, a na klíče, jenž vstupy otevírají, aby ještě později přidal ke svým povinnostem patronát nad přístavy (neboť tyto jsou branou do země, respektive označují se podobnými slovy, porta a portus).
Z nabídky řeckých vzorů si Římané někdy spojovali Portuna s Palaimónem, ochráncem přístavů balkánského poloostrova, na výběžku apeninském sdílel některé společné, nebo aspoň podobné atributy s Janem, bohem dvojí tváře, dveří a začátků.
Vizuálních zážitků chtivý cestovatel může dodnes v Římě na vlastní oči spatřit jeden z Portunových chrámů. Nalezne ho ve společnosti svatostánku Herculova na někdejším starověkém dobytčím trhu, Forum Boarium, v dnešních mapách zaneseném jako Piazza della Bocca della Verità. Pokud navštíví stavbu sedmnáctého srpna, tak navíc provede v den Portunalií, svátku boha dveří. Házet pro štěstí klíče do ohně už nemusí, doba se za ty dva tisíce let poněkud změnila.
9.2.2020
Cloacina
Cloaca Maxima, tisíciletí fungující kanalizace, vybudovaná na pokyn Lucia Tarquinia Prisca, pátého římského krále, měla svou božskou patronku, v Římě to jinak ani nešlo. Kromě funkce ve prospěch veřejnosti měla Cloacina i praxi intimně soukromou, byla bohyní manželského sexu.
9.2.2020
Hameh
Zrodí se z krve zavražděného, aby dnem i nocí pronásledoval vraha. Věřili Arabové, že děsivý křik tohoto démonického ptáka: „Napoj mne!“ utiší, démona odvolá a vraždu pomstí až krev stíhaného.
9.2.2020
Ekke Nekkepenn
U nás je tenhle skřítek ze severoněmecké pověsti znám pod jiným jménem a z trochu jiného příběhu, jádro je ovšem stejné: touha po lidské společnosti. Ať už Rumplcimrpcampr pomáhal výměnou za dítě, nebo severoněmecký trpaslík zachraňoval partnerský vztah.
Bylo to na ostrově Sylt, kde se mořský skřítek Ekke Nekkepenn zamiloval do dívky Inge z tamní vesnice Rantum. Zasnoubili se, jenže pak se vztah rozležel slečně v hlavě a ta se odhodlala k rozchodu. Takový životní zlom nebývá často jednoduchým krokem, notabene jde-li o partnera nadpřirozeného rodu a schopností. Ani tenhle nebyl. Skřet s návrhem sice souhlasil, ovšem pod jednou podmínkou.
A tohle už znáte: Když mi povíš, jak se jmenuji, zasnoubení se ruší, a ty můžeš jít domů. Stejně tak víte, jak celý příběh dopadl. Nešťastná dívka hledala klid k zoufalým úvahám na opuštěných místech; opuštěná místa ovšem také lákají k hlasité úlevě od informací, které jednoho tíží a které nemůže na veřejnosti vyslovit. Narazila na snoubence, vyposlechla si básničku, v níž se chlubí svým skutečným jménem, v pravou chvíli ho vyslovila a byla opět volná.
16.2.2020
Flabbaert
Rudý přízrak, který rozhodně nemá v lásce klení. Bratra kněze z belgické vesničky Kerselare, když se o něm tento poněkud expresivněji cestou z trhu vyjádřil, Flabbaert popadl, shodil do moře, vymáchal a pohodil na břeh zle pohmožděného, se všemi žebry zlomenými. Kněz za to ducha vykázal do několikasetletého vyhnanství k Rudému moři.
16.2.2020
Kyrië
Král kempenských skřítků. Někdejší král někdejších kempenských skřítků, abych byl přesnější. Je tomu sedmdesát let, co se z tohoto nizozemského kraje domácí pomocníčci vytratili.
Jejich základnou byl Duivelsberg, Ďáblův kopec (ve skutečnosti mohyla) u vesnice Hoogeloon. Po nocích ovšem, nikým neviděni, bez nároku na odměnu, pomáhali v domácnostech celého kraje. Jak je v takovém případě zvykem, spatřit je, nedejbože dokonce špehovat, štěstí naopak nepřinášelo. Potvrdit to mohl sedlák, který z těchto příčin oslepl na jedno oko.
Pak ale přišla zima padesátého druhého roku, kdy krále postřelil jistý lovec. Ani nadpřirozené bytosti nemusí přetrvávat věčně, Kyrië zranění podlehl a jeho poddaní odešli neznámo kam.
16.2.2020
Okuri inu
Lesní cesty a stezky horskými průsmyky nemusí být příjemnými korzy ani za bílého dne, natož v noci. Obzvláštní pozor si dávejte v Japonsku. Prakticky ze všech končin této ostrovní země přišly zprávy o nebezpečném démonu psího (známého jako okuri inu) nebo vlčího (v takovém případě se mu říká okuri ōkami) vzhledu.
Tenhle zuřivý yokai pase po lidském mase; aby se kořisti zmocnil, plíží se za jejími zády a čeká, až noční chodec klopýtne nebo jinak ztratí rovnováhu – v ten okamžik okuri inu skáče a trhá nebožáka na kusy. Pomůže pouze jedno: předstírat, že nejde o chybu chůze, ale plánovanou přestávku.
„Shindoi wa!“ vzdychněte nahlas, „Už toho mám dost.“ A rychle se přirozeně posaďte. Přízrak se sice stále bude plížit ve vašich stopách, stále čekat na chybu v chůzi, ale pro tento okamžik jste unikli. Vyplatí se na konci cesty démonické šelmě poděkovat za doprovod. Když si pak doma pořádně umyjete nohy a necháte venku pro strašidelného psa misku se žrádlem, příště už vás sledovat nebude, vybere si někoho jiného. V případě, že po vás jde jeho příbuzný, lasička okuri itachi, přízrak stíhající poutníky v prefektuře Saitama, pomůže v nouzi nejvyšší zahodit botu; démon ji zhltne a zmizí.
Chodci tmou ostrova Šikoku mohou být před okuri inu varováni zpěvem jiného strašidla, nočního ptáka Yosuzume. A zájemci o Japonsko současné ať si zapamatují, že jméno tohoto bubáka se ze zřejmých příčin přeneslo na noční násilníky, sledující ženy a čekající na svou příležitost.
Ilustrace 竜斎閑人正澄 (Japanese) / Public domain
23.2.2020
Okuri Chōchin
Japonská bludička, známá z vyprávění o Sedmi zázracích Honjo (místa dnes ztraceného uprostřed Tokya). Jako všechny takové, sváděla ve tmě svým světlem z cesty.
23.2.2020
Chōchin obake
Jak známo prochází japonské předměty běžného užívání po dosažení určité životnosti (sto let, obvykle) zcela zásadní změnou.
Ožijí.
Děje se to někdy i klasickým japonských lampionům, že jim narostou nohy a ruce a obličej. Načež začnou strašit. Obvykle se jen předvádějí, vyplazují jazyk a poulí oči.
23.2.2020
Maricoxi
Chlupatí obyvatelé jihoamerických pralesů, žijící na nízké, ale přece jen civilizační úrovni. Používají luky, jak potvrdil v roce 1914 později slavně ztracený cestovatel Percy H. Fawcett. Dva exempláře tohoto sněžného muže tropické džungle, tvorové s dlouhými pažemi, gorilí postavou a dorozumívajíc se toliko bručivými skřeky, touto zbraní jeho výpravu ohrožovali. Výstražný výstřel z pistole je ovšem bez potíží zahnal.
23.2.2020
Chnum
Konstrukcí egyptského světa se podle různých filozofických škol zabývaly různé božské entity. Atum, Ptah, Amon nebo chmunevská osmička, můžete si vybrat (přičemž jako starověkého Egypťana vaši volbu nejvíc ovlivní vaše adresa). Výrobou jeho lidských obyvatel, k níž se zmínění nedostali, se ale zaměstnal Chnum (občas i tady někdy vykoukne anglický přepis Khnum). Bůh ne tak populární, aspoň mezi laiky, ovšem neméně zásadní, jak připomíná i dnes známý uživatel známé Velké pyramidy Chufu čili Cheops, jehož celé jméno znělo Chnemchufui, Chnum je můj ochránce.
Slovo, popisující fyzickou práci, nebylo použito náhodou, jak se brzy dozvíte. Nejprve ale ty důležitější funkce a atributy (ano, důležitější. Přivést na svět člověka zvládne opravdu kdekdo, jak víme). Chnum byl v první řadě bohem pramenů Nilu, řeky pro obyvatele svých břehů opravdu životně důležité. Každoroční záplavy, přinášející ze Súdánu úrodné bahno, byly v životě nilské civilizace nezastupitelné, proto měl bůh s beraní hlavou o úctu i práci postaráno. Svého si užil i v osobním životě, na různých místech mu přidali různé partnerky, například lví válečnici Menhit. S ní pak zplodil Heku, personifikaci magie a tvořivých sil. Pracoval též v trojici s bohyněmi Anuket a Satis, přičemž ta první, představitelka nilských kataraktů, byla dcerou té druhé. A Chnuma, pochopitelně, jinak bych na příbuzenský vztah neupozorňoval.
Jeho kult byl soustředěn do dvou míst: Elefantiny (tohle jméno dali říčnímu ostrovu Řekové, původní se zapisuje ꜣbw a čte abu) a Esny. V chrámu, který se v tomto městě nachází, se zachoval popis výše zmíněného příspěvku k rozmanitosti našeho světa.
Ke zmíněné výrobě člověka použil Chnum hrnčířský kruh. Sestrojil kostru, nechal po ní stékat krev, do bezpečného prostoru podél páteře umístil dýchací ústrojí a zažívací trakt. Trup potáhl kůží. Šlo o volnou tvorbu, bůh neměl zcela jasno, jak nového tvora postavit, respektive zůstával i při práci otevřen novým nápadům a úpravám návrhu pro lepší funkci. Myslel přitom i na budoucnost. Hrnčířský kruh byl vhodnou technologií při výrobě prototypu, ne však pro běžnou produkci, kterou si lidé budou muset obstarat sami; aby tuto činnost nezanedbávali, zajistil, aby plození přirozeným způsobem bylo nejen funkční, ale zároveň také příjemné a lákavé.
Ilustrace Jeff Dahl / CC BY-SA
1.3.2020
Khön-ma
Stará matka, vládkyně tibetských démonů země. Obléká zlatožluté roucho a sedlá berana. Beraní lebka je pak centrální součástí ochranné dekorace, která zavěšena nade dveřmi, má před tímto nebezpečím chránit. Kromě lebky hrají důležitou úlohu figurky muže, ženy a model domu, na nichž se mají démoni, přesvědčení o tom, že se vrhají na skutečné lidi a skutečné stavení, vyřádit. Dalším nezbytným prvkem konstrukce jsou zlaté a stříbrné lístky, jakož i trvanlivé, tedy suché potraviny, nabízené Staré matce jako obětina, kteroužto funkci podporuje i přímluva kněze.
1.3.2020
Takam
Ázerbajdžánští pastevci (aspoň ti, kteří žijí na severu Íránu) dodnes dodržují tisíciletou tradici, připomínající Krále koz a zajišťující ochranu stád. Takamovým portrétem zdobí hůl, pod níž je zástupce Kozla (zvaný Takam-chi) protahován.
Uvádí se Takamovo příbuzenství s řeckým Pánem, bohem pastýřů středomořských; o tom, že nemusí jít jen o konvergenci, napoví nalistování příslušných stránek v učebnici dějepisu, na nichž je připomínána řecká přítomnost v Indii a v krajích cestou do ní. Na území, kde dnes Azerové žijí, rozkládalo se pak ve třetím a druhém století před naším letopočtem řecko-baktrijské království.
8.3.2020
Mnevis
Egypťané z Heliopole mu říkali Nem-wer nebo také Mer-wer, známější je ale pod uvedeným titulem řeckým. Stejného jazyka je ostatně užito i ve jméně města, jemuž jeho původní obyvatelé říkali I͗wnw.
Černý býk, později považovaný za jeden z aspektů slunečního boha Ré, byl otcem Hapiho (Apise, chcete-li to po řecku) a tudíž partnerem Hathor. Stejně jako jeho populárnější syn, i on byl přítomen v těle skutečného býka, chovaného v chrámu a užívaného k věštění a předpovědím budoucnosti. Coby část Ré – představoval jeho ba, tedy posmrtnou netělesnost – míval mezi rohy sluneční disk a nosil ureus, královskou kobří korunu.
8.3.2020
Bakh (Buchis)
Životní sílu, aneb ka egyptského válečného boha Montua, představoval býk Bakh. Středem jeho kultu byla Jižní Heliopolis, aka Nomádská Heliopolis, též Hermonthis, tedy Ἑρμῶνθις původně jwnj-mntw, dnes Armant. Ve své fyzické podobě musel mít bílé tělo s černou hlavou. Stejně jako u předchozího (a dalších podobných) byla kráva, které se vybrané tele narodilo, považována za vtělení Hathor a také tak i uctívána, včetně oficiálního pohřbu. A stejně jako další podobní, i Bakh se později ztratil v Hapiho stínu.
8.3.2020
Hazelworm
Král nizozemských hadů. Podobně jako ten z našich pověstí, i Hazelworm se honosí korunkou na hlavě a bílou barvou. Stejně tak je i vlastnictví této ozdoby přínosem, pro nějž se vyplatí riskovat. Když pod lískovým keřem na hadího vládce narazíte a máte-li dost odvahy, můžete ji zkusit sebrat. Zloděje ovšem v té chvíli – opět nic nového – začnou všichni hadi pronásledovat. Se samotným králem, který za tím účelem chytí ocas do tlamy a valí se jako živá obruč, v čele.
15.3.2020
Lodder
Démon moru, někdy neviditelný, jindy na sebe beroucí různé podoby. S oblibou se proměňuje ve velkého černého psa, který na člověka bez hnutí civí, aby se pak nervózní oběti vysmál.
15.3.2020
Hémänneken
Hejkal, operující v nizozemské provincii Overijssel. Na křik odpovídá hlasitým Hé, hé, oběti pak skočí na záda a upraví svou hmotnost tak, aby se pořádně pronesl. Uchrání před ním nůž s rezavou čepelí.
15.3.2020
Belleman
Psí přízrak, pronásledující chodce limburskými nocemi. Na krku zvonek, kolem těla řetězy; obojí vydává charakteristické, za tmy nepříjemné zvuky, které děsí víc, než hafanův nevzhled.
15.3.2020
Vurige Landmeter
Další z nizozemských přízraků, který dobře známe. Muž, tahající po nocích na zádech hořící hraniční kámen, a vyptávající se nešťastně: „Kam ho dám?“
Rada, jež za života nepoctivého spoluobčana z post-životního trestu propustí, zní taktéž stejně: „Kdes ho vzal.“ Jen by snad měla být pronesena v místním jazyce, aby rozuměl.
“Leg hem toch neer waar je hem vandaan hebt gehaald!“
15.3.2020
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
.jpg){kind=link}
