Z pekla štěstí

Obrovská kosmická loď prolétala soustavou žluté hvězdy. Přístroje na její palubě pracovaly na plný výkon, osahávaly prostor kolem sebe, vysílaly signály a pátraly po signálech, prozrazujících existenci technicky vyspělé civilizace.

Neodhalily nic.

Místní slunce o sobě dávalo vědět zvýšenou aktivitou. Návštěvníci se nezdržovali dlouhým průzkumem. Blížila se další elektromagnetická bouře a i když nemohla jejich loď těžce poškodit, bylo zbytečné riskovat, zvláště, když v soustavě očividně nebyl nikdo, kdo by na jejich vysílání uměl odpovědět.

Loď zvýšila rychlost a vyrazila k novým cílům.

Sprška oranžového prachu prozradila, že střelec zasáhl cihly kousek nad Boudovou hlavou. Sklonil ji ještě více k hlíně a pokoušel se dosáhnout na paralyzér, který mu před chvíli vyklouzl ze zpocené dlaně. Přitáhl si ho konečky prstů a znovu křečovitě sevřel. Zbraň mu dodávala efemérní pocit jistoty, i když ji vlastně neuměl pořádně použít a použití – byť na rozdíl od pušek a samopalů těch naproti nezabíjela – se stejně bál.

Nejsem přece voják, přesvědčoval se. Mám tu jen dělat svou práci.

A oni neměli tu být.

I když je tohle jejich planeta a my jsme tu vlastně hosté, ale prostě tu neměli být. Neměli by po nás střílet.

Když rekognoskační skupina vybírala tohle místo, zněl jeden ze tří hlavních požadavků: Bez přítomnosti původních obyvatel planety. První dny se zdálo, že byl beze zbytku naplněn.

Jenže oni se umí opravdu dobře skrývat. Narazila na ně až třetí mise; zatímco ta první zjistila, že se na planetě nachází trosky civilizace a druhá neúspěšně pátrala po inteligentním druhu, jemuž patřila, třetí už měla jen zmapovat nebezpečná zvířata a přírodní rizika. Našla – byla nalezena – skupinou humanoidů, náhle se vynořivších z podzemí a zaútočivších primitivními střelnými zbraněmi. Výzkumníci se stáhli. Další průzkum odhalil izolované skupinky po celé planetě. Několik set tisíc domorodců, odmítajících jakoukoliv formu kontaktu. Nikde jich najednou nežilo víc, než stovka, maximálně dvě.

Žijí ve stínech a občas zaútočí. Bez varování, bez šance na kontakt. Přesto Země vyslala čtvrtou, tentokrát už dlouhodobou vědeckou výpravu. Archeologové, biologové a planetologové měli k dispozici celé opuštěné kontinenty. Ale i pečlivě vybraná místa se někdy ukázala jako ne zcela opuštěná.

Odněkud zleva znovu zaštěkala automatická puška. Několik metrů před sebou spatřil Bouda gejzíry prachu, které vystřelily vzhůru po dopadu kulek. Někde v těch místech ještě před útokem pracovali tři montéři. Snad jsou ještě živí.

Kde je, zatraceně, ten bezpečnostní tým? Volal ho. Nebyl si jistý, jestli jeho vysílání doletělo až na orbitu, ale nebyl důvod nevěřit. Anténní systém přece ještě stál. Nebo ho útočníci zničili?

Ne.

Bouda zaslechl hukot motorů. Jsou tady, konečně.

Malý raketoplán prosvištěl nízko nad bojištěm a pokryl ho paralyzační vlnou velkého rozptylu. Zpomalil, vlétl do obrátky a vysypal deset příslušníků komanda útočníkům přímo do zad.

Do pěti minut bylo po boji.

„Stalo se někomu něco?“

Bouda se sice snažil své techniky přepočítat, ale prožitá přestřelka, první a snad i jediná, která ho měla v životě potkat, mu nedovolila pořádně se soustředit.

„Žádné ztráty. Snad ani na druhé straně. Několik středních zranění. Jedno vážné,“ majorův hlas zněl ošklivě nezúčastněně, ale k té funkci se to patřilo.

„Někdo z našich?“

„Jeden z nich. Přenesli jsme ho na ošetřovnu. Moji chlapci se pustili do hloubkového průzkumu. Postavil jsem stráže, takže můžete být v klidu. A zaskočte si k doktorovi taky, máte na čele pěkný škrábanec.“

„Díky.“

Cizinec Boudu zajímal. Nikdy neviděl nikoho z nich živého. Rychle se s majorem, projednávajícím se svými muži rozmístění dalších hlídek, rozloučil a spěchal do malého domečku ošetřovny. Ordinace už byla prázdná, sestra Pelluciová se točila kolem pacientů na lůžkovém oddělení. Měl by se za nimi podívat.

Doktor Hiramatsu postával u velkého skleněného okna karantény a zamyšleně hleděl dovnitř. Na Boudův příchod ale reagoval okamžitě. Prohlížel vlasy slepené krví a kůži pod nimi, spokojeně funěl a neustále pacienta odstrkoval od podívané za oknem.

„Sedněte si. Tak dobře, přistrčím vám stoličku k té stěně. Není to nic vážného, jen ten šrám dezinfikuji.“

„Zachráníte ho?“

Hiramatsu se s Boudou znal už mnoho let. Pracovali spolu na několika planetách, Hiramatsu byl v týmu už v době, kdy Bouda nastupoval jako mladší technik. Rozuměli si.

„Určitě. Popravdě, jeho zranění nejsou sama o sobě kritická. Především je šíleně vyděšený, proto je v umělém spánku. Ublížil by si.“

Bouda hleděl za skleněnou stěnu na spícího domorodce.

Vypadají téměř jako my. Dvě ruce, dvě nohy, hlava. Ostřejší rysy, uši posazené téměř až na krku, pokožka do šeda a čtyři prsty.

Měli jsme jen vybudovat vědeckou základnu. Ne ji vybojovat. Nejsme ani odborníci na první kontakt, ani předsunutá invazní skupina. Jen technici, kteří umí ve stanoveném čase postavil stanici podle požadavků a ke vší spokojenosti. Umíme montovat ve vesmíru, na planetách s obří gravitací, pod hladinou oceánů i na úpatí činných sopek.

„Pořád něco vykřikoval,“ řekl zamyšleně Hiramatsu, „Kdybych tak věděl co.“

Kdysi tu stálo město. Malé, kdyby odpovídalo pozemským zvyklostem, nemělo by více než dvacet tisíc obyvatel. Proto si pro jednu z prvních základen vybrali právě tyhle ruiny. Bylo to bezpečné – a mimo někdejší centra moci se mohou archeologové někdy paradoxně dozvědět více. Teď tu zbývaly jen trosky několika někdejších výškových budov, které držela pohromadě armatura, a rozvalené stěny starší výstavby.

Bouda nedokázal ruiny ignorovat, nestávalo se často, aby lidé narazili na rozvinutější mimozemský život. Vypravil se do nich i dnes, i přes strach, který se ho od přestřelky držel. Bylo to proti předpisům i zdravému rozumu, ale včerejší boj, jak následný důkladný průzkum ukázal, zahnal domorodce pryč.

Neodvážil se daleko, jen několik set metrů do někdejší hlavní ulice. Musely ji lemovat obchody a restaurace, kdysi se tu procházeli lidé, zaskočili sem a zaskočili tamhle, koupili si v trafice noviny a v kavárně vedle si je přečetli. Boudova fantazie neplavala jen tak ve vzduchu, něco podobného prodejně novin (možná jen odloženým balíkům starého papíru) našel hned druhý den po příletu. Ze zvědavosti nahlížel dírou, jež musela být kdysi dveřním otvorem do úzké místnosti a právě v jejím rohu je spatřil. Podle důkladného proškolení, jež se jeho týmu dostalo, se dovnitř už nevracel a na nic nesahal (udělal si jen několik snímků na památku). Teď už zvědavost přemoci nedokázal.

Byl to skutečně balík novin. Ležel na děravé podlaze, v rohu zatížen zříceným překladem. Půl století se na něm podepsalo, ale byl dosud vcelku. Polozbořená místnost byla dobře odvětraná, ponořená do neustálého šera – a díky použitým stavebním materiálům, přísadám do malty a do omítek, z nichž čas učinil jemný prach, i dobře dezinfikovaná. Bouda si k papírové hromádce přidřepl. Ležela na ní centimetrová závěj.

Opatrně ji setřel.

Papír se přetrhl napůl.

Zkusil foukat. To už bylo lepší. Písmo, zvláštně strohé čáry a malé obloučky, se táhlo v úzkých sloupcích shora dolů. Vybledlé obrázky pod tučnými titulky ukazovaly dav lidí a velký tmavý mrak. Nějaké letadlo.

Civilizace, která se zničila válkou. Připadalo mu to povědomé. Pozemšťané to málem dokázali také. Naštěstí několikrát na poslední chvíli dokázali dupnout na brzdu. Tady se to očividně nepodařilo.

Nechal amatérského výzkumu. Přestřelka sice běžný provoz stavby přerušila, ale právě proto se teď musí věnovat jeho obnově. Kvůli tomu tady je. Zatřásl hlavou, aby z ní vypudil myšlenky na válečnou vřavu i vlastní vzpomínky na přestřelku.

Muselo to být hrozné. Střelba. Vojáci. Nálety a bomby.

Nálety?

Nevěděl proč, ale představa velkých bombardérů, sypajících na město hluboko pod sebou smrtící náklad, se mu v myšlenkách vzpříčila. Měl pocit, že je špatná a letadla se mu vybavila jen nějakou asociací. A že takhle to být nemohlo.

Podezření se už nedokázal zbavit. Nešlo zapomenout, musel ho objasnit.

Teď, kdy už zákaz manipulace s nálezy už porušil, necítil sebemenší výčitky. Koneckonců, vědci pro sebe měli celou planetu a nikdy ji nedokáží prozkoumat celou. Následujícího rána vyrazil znovu. Potřeboval se ujistit, že nápad, který mu při prohlížení oněch starých novin bleskl hlavou, byl jen výplod ničím nepodložené fantazie. Tentokrát si sebou vzal holografickou kameru.

„To, co neustále opakuje, není jeho jméno nebo výhrůžky.“

Doktor mával tabletem, na němž běžel důmyslný lingvistický program, zahrnující hlasový modulátor, srovnávací tabulky i obrázkový slovník, který sice vypadal dětsky, ale při zjišťování slovní zásoby byl velmi užitečným pomocníkem.

„Co tedy říká?“

„Ptá se, proč jsme se vraceli.“

„Vy s nimi umíte mluvit jejich řečí?“

„Rozumím jim,“ řekl doktor, „Aspoň trochu. Mluvit s nimi nedokážu. Zkusil bych to, jenže znalost slovíček a základní gramatiky je k ničemu, když nemáte ani ponětí o frázích a etiketě.“

Bouda rozuměl. Jedno špatně pochopené slovní spojení a pozdrav Dobrý den se změní na vyzvání k souboji.

„Ale my tu přece ještě nebyli. Průzkumníci mapovali tohle místo ze vzduchu. Ze dvou kilometrů. Jejich přístroje dokážou z té výšky najít i myš. Taky jich pár našli. Ne je.“ dodal trpce.

„Nemyslím, že by mluvil o nás,“ řekl doktor. Strávil ve společnosti svého pacienta několik hodin. Bez úspěchu, pokud by za svůj cíl považoval získání aspoň minimální důvěry. V to ale Hiramatsu nedoufal. Aniž tušil, že se Bouda pokouší o totéž, snažil se jen přijít na důvod oné nenávisti. Na postkatastrofické divošství, které tak rádi zpracovávali filmaři minulého století, nevěřil.

„Proč jste se vrátili?“ zopakoval zamyšleně Bouda, „Nedává to smysl.“

Podle výzkumníků z druhé polokoule, z míst, kde našli stopy několika velkých konfliktů, disponovala tahle civilizace zbraněmi zhruba na úrovni konce pozemského dvacátého století. Od automatických pušek, přes nadzvuková letadla, řízené střely a bojové plyny, až po atomové bomby.

A jedna ze stran také něčím mnohem výkonnějším. Něčím, co jakoby přesahovalo znalosti, příslušné kultuře na této úrovni. Pulzní zbraně, energetické vlny, částicová děla, nanoboti.

Proč jste se vrátili?

Po válce tu v podstatě nezůstalo nic. Žádné zdroje. Nejspíš všechno spotřebovali ve finiši zbrojního maratonu a zničili se v zápasech o zbytky. Jenže Boudovi něco nehrálo. Mohl to nechat plavat, mohl si o svých postřezích a teoriích popovídat s archeology, až jim bude za dva týdny základnu předávat. Jenže to nešlo. Věděl, že má odpověď na dosah.

Volné odpoledne věnoval Bouda studiu veškerých materiálů o místních obyvatelích. Našlo se několik jejich úkrytů, skrovně zařízených podzemních táborů, až dojemně připomínajících miniaturní a chudé verze městských bytů, jež jejich předci před léty na povrchu obývali. Výzkumníci odhalili i zbrojní dílničku s několika stroji, které měly desítky let po záruce a které jejich uživatelé udržovali neustálými a z nedostatku náhradních dílů chytrými opravami.

Jak se tak prokousával záznamy, začalo to Boudovi dávat smysl. Zoufalí domorodci nebyli žádní postkatastrofičtí barbaři. Ano, technologie jim utíkaly pod prsty, děsili se neznámého natolik, že nebyli schopní jakéhokoliv sofistikovanějšího výzkumu, ale nejspíš to stále byli postindustriální lidé, šťastní z funkční ledničky a nového modelu automobilu. Jejich strach nevycházel z abstrakce zakořeněného filozofického systému.

Byl traumatický.

„Archív!“ vykřikl Bouda.

„Co prosím?“

„Tam to musí být. A já to najdu, jasně,“ vyskočil od stolu, podvědomě zachytil padající židli.

„Našel jste nějaký jejich archív?“ zeptal se nedůvěřivě Hiramatsu.

„Ne, doktore. Potřebuji se podívat do našeho archívu. Uvidíme se při večeři.“

A vyběhl z ošetřovny. Hiramatsu jen pokrčil rameny a vrátil se ke svým lingvistickým záznamům.

„Vím, proč na nás útočí. Proč se nás bojí.“

Hiramatsu se spokojeně usmál. Z jeho přítele spadlo napětí, které, jak doktor správně usuzoval, by dříve nebo později učinilo Boudu jeho pacientem. Teď spíš hrozilo, že technik vybuchne nadšením. Uvařil mu silný čaj po evropském zvyku a sám si z konvice nalil také.

„Tak povídejte.“

„Dobře. Na něco se vás zeptám, doktore. Co způsobilo obrovský boom ve výzkumu kosmických technologií?“

„Studená válka v padesátých letech minulého století, abych byl přesný. Bez ní bychom tu opravdu ještě nestáli. Ale hlavně průlet té lodi Sluneční soustavou v roce 2013, to jste chtěl slyšet, že?“

„Přesně to.“ Bouda se zahleděl do prázdna za doktorovým ramenem.

„Dvacátého devátého července 2013. Tehdy ji poprvé spatřili. První nefalšovaný důkaz existence mimozemského života, který nemohl žádný skeptik vyvrátit. Jenže přilétla v době, kdy elektromagnetické bouře na Slunci zničily téměř všechnu elektronickou komunikaci na Zemi. Měli jsme dost starostí – a nedokázali ty mimozemšťany ani zavolat. Museli si myslet, že na té planetě je jen křemíkové smetiště se zbytkovými chaotickými signály. Tak odlétli. Země pro ně nebyla zajímavá.“

„Ale dokázali nám, že meziplanetární lety jsou možné a mají smysl,“ řekl doktor, „Takže jsme se do toho dali. Někdo viděl úžasné objevy, někdo úžasné zisky, které nás tam ve vzdáleném vesmíru čekají. V technologiích jsme poskočili nejméně o století dopředu. Do dvaceti let jsme byli u Alfa Centauri.“

„Pamatujete ty hlasy, které tehdy tvrdily, že jsou to zlí emzáci, kteří nás chtějí zotročit, ne-li přímo sežrat?“

„Ano. Ne osobně, samozřejmě. Narodil jsem se o jedenáct let později. Ale takové řeči se vedou pořád. Myslíte ...“

„Měly pravdu,“ přerušil ho. Položil na stůl holografický snímek.

„My jsme tehdy naříkali, že jsme na sebe nemohli upozornit. Tohle jsem si dal dohromady z místních novin. Asi tak padesát let starých. Bylo tam pár fotografií. Na titulní straně. Na vrchu toho balíku byly snímky z války – starší noviny byly pochopitelně vespod.“

„Vypadá to jako kosmická loď.“

„Je to kosmická loď. Přilétla k téhle planetě zhruba před padesáti lety.“

„A vy si myslíte -“

„Nemyslím, doktore,“ znovu ho přerušil, „Před půlstoletím měli na téhle planetě návštěvu z vesmíru. Nejspíš ji radostně uvítali – a dočkali se pirátského přepadu. Všechny ty zvláštní zbraně, které jakoby sem nepatřily, sem skutečně nepatřily. Ale není to všechno. Pořád mě něco svědilo v hlavě. I když už jsem věděl, co se tady odehrálo, měl jsem pocit, že jeden kousek skládačky chybí. Co říkáte na tenhle hologram?“

Položil ho na stůl s gestem karetního hráče, vynášejícího nečekaný trumf.

„To je taky loď. Podobná. Další noviny?“

„Je stejná, doktore. Ano, tenhle hologram byl taky vytvořen na základě zpráv. Taky starých půl století. Jenom z jiného konce vesmíru. Ze Sluneční soustavy. Ze srpna 2013. Teleskopy, na rozdíl od elektronických udělátek, tehdy přece fungovaly. Dalekohledy civilizace, která v té době byla na stejném stupni rozvoje, jako byla ta zdejší.

Možná si mysleli, že je někdo předešel. Nebo že jsme se zničili sami, to je jedno. Každopádně nás už nepovažovali za výhodnou kořist a odlétli.

Bylo to doslova z pekla štěstí, že jsme nemohli zavolat: Haló, my jsme tady. A tehdy nám to přišlo jako ta největší křivda přírody.“

Doktor si soustředěně prohlížel obě rekonstrukce. Nezkoumal je, byly opravdu identické. Jen přemýšlel.

„Ale co když přijdou znovu?“ zeptal se po chvíli.

„Už o nich víme. A připravíme se na ně. Když se vrátí —“ Bouda vyhlédl oknem na ruiny, které ho nyní děsily mnohem více, když věděl, že by se také mohl dívat na trosky Prahy nebo Melbourne.

„Nebude-li s nimi domluva, budou možná potřebovat z pekla štěstí pro změnu oni.“

Sdílet |