Úskalí běžné kletby

Bažinou se na vzduch prodrala další bublina plynu, s tichým mlasknutím praskla a přispěla hutnosti atmosféry nad močálem dalším dílem. Malá květinová víla, sedící na pokroucené větvi a pohupující nohama nad hnědou zahnívající vodou, popotáhla nosem a otřásla se.

„Fuj.“

Mávla rukou, aby kolem sebe rozprášila novou dávku vůně polního kvítí.

„Nejde mi to do hlavy,“ vrátila se k započaté debatě, jíž vedla s velkým žabákem. Dřepěl na kameni pod větví, sledoval poletující hmyz a snažil se vypočítat rovnici, zahrnující vektor pohybu tlusté masařky, která se zvedla z mazlavého břehu a chaotickým letem se přesouvala do hypotetického bodu X.

Výsledek netrefil.

„Blbá moucha. Co ti nejde do hlavy?“

„Jak můžeš v tomhle smradu žít.“

„Mně se tady líbí.“

„Protože jsi žabák. I když fakt, že spolu mluvíme normální řečí a ne po žabím, napovídá, že to nebude tak docela pravda.“

Obojživelník bez míření sestřelil nízkoletícího komára. Křidélka se mu přilepila na patro.

„No a co?“ zasípal.

„V takovém případě bys tu ale neměl sedět a lapat mouchy. Možná ty nejsi ty a měl bys žít někde úplně jinde.“

„Proboha, jen to ne,“ zděsil se žabák, „Mně je takhle dobře.“

„A mám tě!“ zajásala víla, kterou kdysi pojmenovali Žabinka, „Nejsi, totiž vlastně jsi někdo jiný. Žádná ropucha.“

Mlčel. Z rozpaků i z praktických důvodů, protože si všiml, jak se na list stulíku nedaleko vyškrábal vodomil v nejlepší formě. Víla ticho minula, nahradila si žabákovo mlčení vlastními myšlenkami.

„Takže zakletý člověk. Vsadila bych se, že v tom hrála roli nějaká čarodějnice nebo sudička.“

Odmlčela se a sledovala reakci. Teprve poté, co díra v konverzaci nabyla konečných rozměrů, si uvědomila, že pozorovat změny mimiky na žábě je pitomost.

„Mlčení znamená souhlas!“ štěkla po chvíli.

„Nejspíš se do tebe zakoukala nějaká zlá vědma. Obličej samá bradavice, hrb a vzteklá černá kočka na rameni. Jenže ty sis samozřejmě vybral jinou. Nějakou krásnou princeznu z dalekého kraje. No, možná ze sousedství. Třeba jste spolu vyrůstali, slíbili si jako malé děti, že se jednou vezmete a najednou, bác ho, prokletí,“ fabulovala, „Nešťastná dívka teď bloudí krajem a pátrá po svém vyvoleném. Netuší, že byl proměněn v žábu.“

Ropucha na ni zírala s otevřenou tlamou.

„Nejspíš to je vznešená dáma s dobrým vychováním, milá a laskavá. Taková, které každé ráno v zahradě na ramena sedají ptáčci a kolem nohou poskakují králíčci. A říkají jí Zlatovláska nebo Sněhurka. Možná Růženka, i když to všechno jsou dost tradiční jména. Viviana, Krasomila, Stagnáta, Veselie, Stříbřenka, Něžněnka, třeba i Motýlie, Julie nebo Driscolla.“

„Jestli to chceš vědět,“ přerušil ji žabák nerudně, „tak se jmenovala Florinda.“

Květinová víla vítězně zajásala.

„Víc už mi neříkej. Oba se musíte hrozně trápit,“ řekla potom, „A já s tím něco udělám. Slibuji.“

A nedáš si, holka, pokoj, blesklo Žabince hlavou, když odlétala od bažiny, aby si v mnohem příjemnějším prostředí pod vrbou u studánky na druhé straně louky promyslela vhodný postup. Zase princezna. To ti ta jedna nestačila? vzpomněla si na nedávnou eskapádu se zvídavou mladou dámou ze Zálesí. Jenže tohle je něco jiného, začala se vzápětí přemlouvat. Tamta nic nepotřebovala, kdežto tady je nutný zásah, neboť tu už k jednomu nadpřirozenému zásahu došlo.

Florinda. Správné jméno pro princeznu. Ovšem ve světě, plném malých královstvíček a potentních vládnoucích rodů může být takových spousta. A nemusí jít jen o šlechtičnu, ve hře může být i dcera nějakého mlynáře nebo lovčího. To se taky stává.

Že by ani v případě žabáka nemuselo jít o potomka královského rodu, Žabinku nenapadlo.

„Kdepak,“ řekla si nakonec, „Musí to být princezna. Obyčejná holka, co se vyzná v kraji, by ho už dávno našla. Jenže princezny, ty nedají ani ránu bez gardedám a otravného doprovodu. Nikam je samotné nepustí, takže jim nezbývá nic jiného, než sedět ve věži, lomit rukama a lkát.“

Jak ale najít tu pravou? Nemohla se spolehnout na první neprovdanou šlechtičnu. Výběr bude jistě široký. Nelámala si ani tak hlavu s tím, že by snad princezna prince nechtěla. Po předchozích zkušenostech ji netížila ani tak představa dlouhého a vyčerpávajícího pátrání, jako spíš jakými argumenty se jí podaří dotyčnou slečnu o nutnosti zásahu přesvědčit.

V každém případě obojí sama nezvládne. Potřebuje pomocníky.

Žabinčiny kolegyně, jak předpokládala, ochotou nepřekypovaly. Ne že by odmítly se akce zúčastnit, k ní je přesvědčila snadno, jen jim připadalo hledání hypotetické princezny jménem Florinda příliš těžké. A tudíž zbytečné. Jenže i když je umanutá květinová víla jev vzácný, pokud se tak stane, má taková umanutost tvrdost a sílu postupujícího ledovce. Udržet vílí pozornost déle, než na dvě a půl věty je ovšem úkaz přinejmenším stejně exotický, proto musela Žabinka jednat rychle. Jen co se jí povedlo přesvědčit kolegyně o tom, že úspěšné odeklení bude v důsledku znamenat méně nezvaných člověčích návštěvníků (Protekce na vlivných místech, dámy, je k nezaplacení. A méně otravů jsme si vždycky přáli, ne?), musela dokázat, že celá operace bude jednoduchá a hlavně krátká.

„Taková žába nedoskáče daleko, nemyslíš?“ obrátila se k nejbližší přítelkyni.

„Já viděla jednu, co přehupsla potok tam dole u bříz.“

„Myslím tím daleko od místa, kde se narodila. Nebo kde metamorfovala,“ Žabinka si dala pozor na to, aby všechny slabiky onoho vznešeně znějícího slova vyslovila správně.

Oslovená víla se zahleděla někam vysoko k oblakům.

„A víš, že máš pravdu?“ řekla a ostatní simultánně souhlasně kývly, protože byly líné utvořit si vlastní názor. Žabinka si zamnula ruce a jala se organizovat.

Nakonec ji přece jen našly. Na květinové víly po dlouhém a vysilujícím pátrání, trvajícím celé dva dny. Ukázalo se, že Žabinka měla naprostou pravdu, pokud šlo o vzdálenost a střelila úplně vedle, když se domnívala, že Florindu bude muset k záchranné operaci přemlouvat.

Což poté, co ji kolegyně přivedly před Floridnin zámek, bylo překvapením o to příjemnějším.

Nebyla to žádný zástup honosných paláců, ale ani přerostlá stodola. Budova tak akorát, svítící ovšem obnovovaným nátěrem a novými okny, postavená v zahradě, jejíž roční údržba musela spolknout nejméně tolik, kolik si v sousedních zemích počítali za kompletní majetek. Florinda rozhodně nebyla z chudého.

„Vy víte, kde je?“

Nepatřila ani k ošklivkám. Tisíc lodí by kvůli ní nevyplulo, ale nějaká ta lokální válka by se pro modrá kukadla a tradičně světlé vlasy strhnout mohla. Vyjma zmíněného splňovala i další kvalifikaci běžné princezny, totiž určitou naivitu, s níž byla schopna se bezelstně pustit do rozhovoru s okolo běžícím králíkem, záhadnou stařenkou, nabízející poslední renetu, nebo, jako v tomto případě, s malým poletujícím stvořeníčkem, které ji oslovilo u růžového keře. Žabinčině štěbetání naslouchala dychtivě a s nehraným potěšením. Pozorně si vyposlechla úvodní historku a bez zaváhání zodpověděla kontrolní otázky.

Bezpochyby byla právě tou, po níž víla pátrala. Ano, opravdu měla před zásnubami s nejstarším synem panovníka sousedního údolí. Opravdu se mezi ně postavila čarodějnice (nebo něco podobného, Žabinka ji příliš neposlouchala, měla svou jasnou představu a nechtěla se toho obrazu pustit) a z nějakého důvodu jejího nastávajícího zaklela. V žábu? Snad, ale já se tehdy hrozně bála.

Víc víla vědět nepotřebovala. Spustila příval vlastních historek, jež byly do jedné vybájené a všechny představovaly Žabinku jako dobrotivé stvoření nesmírné moci, které nečiní sebemenší problém odstranit jakoukoliv kletbu, najít kteréhokoliv ztraceného člověka a zajistit štěstí a světový mír kam se jen podívá. V jejím – Florindině – případě jen stačí, aby vyrazila přes dva kopce do bažiny, kde najde svého milého, a provést krátký, jí dozajista známý rituál. Žádný strach, trochu odvahy, stalo se to už tolikrát a vždycky s dobrým výsledkem, princ na ni čeká a toužebně o ní hovoří, chřadne steskem, ani sousta nepozře, jen stále volá její jméno ...

K cestě ji přemluvila v podstatě okamžitě a okamžitě také vyrazily, až by to někomu snad přišlo podezřelé. Ne květinové víle, pouštící fantazii z řetězu.

Omluvou budiž, že většině svých blábolů Žabinka sama věřila. Jak se třepotala kolem a neustále mlela pantem, musela nakonec poslední kus cesty strávit na Florindině rameni.

„Už jsme tady,“ mohla konečně ohlásit, když přešly inzerované dva kopce a zdolali i překážku nejtěžší, starou a prohnilou lávku přes nejužší místo bažiny.

„Uvidíš, s jakou láskou tě přivítá. Jen co tě zahlédne. Říkal mi to.“

Žabák zarytě mlčel.

„Nemluví,“ řekla Florinda nejistě.

„No vidíš,“ rozzářila se Žabinka, „Takže je to princ.“

„Princové ale mluví. Ten můj rozhodně ano.“

„Kvák.“

„Co jsem ti říkala.“

„On ale kvákl,“ upozornila princezna.

Žabinka nafoukla tváře a vyloudila skřehot, za který by na pěvecké soutěži fauny mokřadních lesů (kdyby ropuchy pochopitelně něco takového pořádaly), dostala první cenu bez ohledu na další finalisty.

„ Tohle byla žába. On jen řekl: Kvák.“

Florinda nedůvěřivě nakrčila nos.

„Já nevím ...“

Víla slétla k žabákovi.

„Čeho se bojíš?“ špitla.

Obojživelník neodpověděl. Poulil oči a Žabinka si všimla nepatrného přeskupení svalů.

Tak to tedy ne, kamaráde. Utíkat se nebude. Obáváš se, že jeden polibek kouzlo nezlomí? Máš strach z toho, že jsi tak ošklivá ropucha, takže se jí v poslední chvíli zvedne žaludek? Došla až sem a bez přemlouvání, co bys ještě chtěl?

„Vyjde to,“ zašeptala. Potom širokým úsměvem dodala Florindě příslušnou porci odvahy. Protože si vzápětí vzpomněla na toxiny, pokrývající ropuší kůži, zatajila dech ve vteřině zlomového rozhodnutí.

Ale co. Slabá vyrážka se v takovém případě snese.

„Žádný strach.“

Florinda pokrčila rameny, sehnula se, opatrně uchopila ropuchu do dlaní a zdvihla ji k očím. Zavřela je. A opatrně se rty dotkla pevně sevřené žabí tlamy. Žabince došel v tom nejnevhodnějším okamžiku vzduch v plicích, což ji donutilo kýchnout, takže ani jedna neviděla, jak se to vlastně stalo.

Ať už proces proběhl jakkoliv, v každém případě teď Florinda držela za ramena mladého muže. Hmyzí dieta i každodenní úniky před predátory mu očividně prospěly, nebyl v žádném případě vyhublý a pobledlý, právě naopak. Byl vyšší, než Žabinka čekala, pohledný a s kšticí černých vlasů a lehce zakřiveným nosem ve tváři ostřeji řezaných rysů. Trochu jižní typ, až na nepatrný nádech zeleně na lících, což byla nejspíš jen opožděná odezva transformace.

„Tak jste se konečně setkali,“ vzdychla Žabinka a sepjala ruce na prsou.

Dokonalé scéně setkání odekleté lásky mnoho nechybělo ... snad jen buličí oči, zatajený dech a nepřítomný výraz v obou tvářích. Naznačené podmínky splňovala jen princezna. Princ se nijak zvlášť nepředvedl.

„Já ... víš, Floro, nečekal jsem tě.“

Nevnímala, co říká. Švitořila, stejně jako předtím květinová víla, lehce se dotýkala princovy tváře a nevěřícně kroutila hlavou. Zachráněný snoubenec se, pravda, choval mnohem odměřeněji, ale třeba to patří k jeho povaze a vychování, určitá distingovanost šlechtice. Jako ropucha jí projevovat nemohl, to dá rozum, uzavřela pozorování Žabinka.

Oni si to nějak dořeší. Stojí tu naproti sobě a mají si co vyprávět, vždyť to musel být zážitek, když jeden zmizí a druhý po něm pátrá a ten první živoří v bažině a kdyby nebylo mně ...

V tu chvíli jí to s definitivní platností došlo.

Já to dokázala! Jo!

A je ze mně skutečná víla kmotřička.

Teď bych je opravdu měla nechat o samotě, protože tohle už je jen jejich příběh. Určitě chtějí být sami (ať už z jakýchkoliv příčin a za jakýmkoliv účelem), takže se potichu omluvím a poletím si po svém.

V každém případě už je po všem.

Žabinka náhle zvedla hlavu a zahleděla se k nebesům. Z ničeho nic ucítila závan čehosi mocného a vznešeného. U nohou jí rozkvetla bledule a nedaleký keř v mžiku shodil staré lupení a zazelenal se. Ozval se slavík.

Přicházelo to jakoby odevšad.

Něco nebylo v pořádku.

Vzduch se zavlnil, protože zničeho nic musel ustoupit hmotě. Měla podobu štíhlé a vysoké a nesmírně krásné dívky s jantarovýma očima. Záplava světlých vlasů přecházela v dlouhé mlžné zelené šaty, jejichž lem každým pohybem po rezavé trávě v ní nechával vyrůst zástupům sedmikrásek.

Víla. Ta pravá a skutečná.

Výškový rozdíl mezi ní a Žabinkou, který by postřehl i krátkozraký krtek, nebyl ani zdaleka takový, jako rozdíl v auře. Roztomilost mrňavého stvořeníčka proti vznešenosti bohyně. Příjemný pocit kontra blaženost. Květinová slečinka se s vílou nesetkala poprvé, ale nikdy, až do této chvíle, se necítila tak malá. Ve všech ohledech.

A nebylo to jen zjevením. Ve vzduchu se vznášelo něco důvěrně známého, co bylo na tomto místě dokonale doma.

Žabinka se zakuckala náhlou myšlenkou.

Ale ne. Ne na tomto místě. V této situaci!

S hrůzou si uvědomila, jak důležitou roli právě tahle zelená dáma v příběhu odehrála.

„Někdo tu pokazil kletbu,“ nektar vílina hlasu zavoněl rulíkem zlomocným.

Bažina, louka i nedaleký les ztichli. Slavík se zadrhl uprostřed tónu, květiny sklonily květy. Krajina zjistila, že v tom velkém balíku pod stromečkem nebylo jízdní kolo, protože zapomněla vynášet koš s odpadky.

„Ale já to nechtěl. To ony,“ zažaloval ex-žabák, jemuž jako prvnímu strach rozvázal jazyk. Víla ho nevzala na vědomí.

„Kdo z vás je za to zodpovědný?“ zeptala se přísně. Bylo očividné, co má na mysli. Prohlédla si dívku i jejího prince, uhýbající vyděšenými pohledy, přehlédla hejno květinových panenek, jež se po jejím objevení slétlo. Potom se vrátila k Florindě.

„Políbila jsi ho?“

Dostalo se jí se ustrašeného kývnutí. Přešla ho bez komentáře a obrátila pozornost k někdejšímu ropušákovi. Florindě poklesla ramena.

Několik hlubokých nádechů pro uklidnění mysli – a pustí se do boje, řekla si Žabinka, pozorující scénu v nebezpečné blízkosti zúčastněných. Jen ne bezhlavě, v klidu seber síly, děvče, já ti pomůžu. Zvolna – a pak rázně!

Jen jí po chvíli přišlo, že princezna sbírá síly příliš pomalu. Měla by se víle postavit, pustit se do boje, hájit své nároky. Velká láska přece vítězí, to je axiom, platný pro celý tento svět. Ale nezdálo se, že by chtěla přispět do diskuze, nástup takového výrazu nešlo v její tváři rozeznat. To, čeho si ale Žabinka všimla naprosto bezpečně, byly naopak jasné příznaky pudu sebezáchovy, jež bývá silnější než touha. Přes všechnu lásku se princezna nejspíš chystala buďto všechno zapřít, nebo vzít rovnou nohy na ramena.

To tedy v žádném případě! Netáhla jsem ji sem takovou dálku za takových obtíží ... dobře, tak to šlo až doposud hladce a bez problémů. Kde je psáno, že to pro jednou nemůže ve stejném duchu i pokračovat?

Žabinka zakmitala křidélky těsně před Florindiným obličejem, princezna podvědomě mávla rukou, aby ji odehnala, a stejně podvědomě krůček ustoupila. Stačil k tomu, aby ji dopravil na okraj kaluže, s těžištěm náhle přeneseným nad špinavou, bahno skrývající hladinu. Ozval se krátký výkřik a mlaskavé šplouchnutí.

Lepší mokrá a špinavá, ale přítomná. A aby to opravdu nezkazila ... Žabinka v náznaku amatérské snahy i přes očividný váhový nepoměr pomoci slétla k princezně. Jakoby mimoděk potřásla hlavou a z vlasů se k Florindě snesl malý obláček uspávajícího pylu.

Víla si toho nevšimla. Nevšímala si vůbec ničeho, co nezasahovalo do prostoru mezi ní a princem.

„Pamatuji si,“ ledový a temný hlas zněl jako hlas někoho, kdo si pamatuje už počátek času, „že tě kletby může zbavit jen polibek dívky, která se nezalekne tvého vzhledu a vyslyší tvou prosbu.“

„Ale tak se to taky stalo,“ namítla Žabinka, která opustila spící princeznu a vydala se do vyšších pater, připravená k dalšímu nezbytnému zásahu. Teď už to byl i její příběh.

„Ty mlč. Já vím, jak se to stalo.“

Květinová víla měla pocit, že ji ta pravá vnímá jen jako otravný hmyz, což byla asi i pravda. Ale aspoň získala její pozornost.

„Víte dobře, že vy, maličké potvůrky, nesmíte vstupovat do žádné kletby, pokud vás o to nepožádá její původce. Což se v tomto případě rozhodně nestalo. Pokud se nepletu – a já se nikdy nepletu – nepamatuji si, že by princ použil aspoň jediné slůvko Prosím, a že by princeznu oslovil sám.“

„Copak měl v té podobě šanci? Nemyslím tím, že byl nějak zvlášť ohyzdný, i když ...“ Žabinka se nikdy nevzdávala bez boje. Koneckonců, určitě jde jen o nedorozumění. Jsou věci, na které ti velcí nepomyslí, protože pro ně leží příliš nízko.

„Hlavně byl oproti ní hrozně malý,“ zdůraznila jádro problému, „Takže by ho nejspíš ani neslyšela. Což vlastně celou záležitost nesmírně ztížilo a ...“

„To bývá podstatou kletby, má drahá,“ uzavřela dáma v zeleném.

Žabinka jí přilétla až k obličeji.

„Ale rozhodně to není poctivé,“ prohlásila vzpurně.

Víla mávla ledabyle rukou a Žabinka ucítila, jak se jí proti vlastní vůli složila křídla, a jak se její tělo rychle podřizuje gravitaci. Padla do vody, pořádně se napila, ale ochromení rychle pominulo, takže se mohla vyškrábat na břeh. V pokleku, protože na víc se jí nedostávalo sil, sledovala, jak víla vykročila k bývalému žabákovi. Obličej jí potemněl a vlasy zazářily stříbrem měsíční noci. Pohlédla mu zpříma do očí a bylo s podivem, že se pod tíhou pohledu rovnou neproměnil v kámen. Jen něco zašeptal. Víla přimhouřila oči, Žabinka vyjekla, ale vznešená dáma v prvním kole jen potřásla hlavou.

„Tak takhle to tedy bylo. Kdybych tehdy tušila ... Ale každý může udělat chybu, že? Nevadí to - když ji může napravit,“ hlas sjel do tichého altu zlověstného tónu.

Princ se pod jeho tíhou nahrbil a poděšeně kvákl.

Nebo kvíkl?

Žabinka odvrátila zrak. Víla se ušklíbla. Lehce tleskla dlaněmi, jak obracela list konverzace.

„To bychom měli. Ještě zbývá poslední,“ obrátila pozornost k poletujícím bytůstkám.

„Já čekám.“

Květinové společenstvo se zatvářilo jako jedna květinová víla. Okřídlené slečinky na sebe ani nemrkly, jen krátce omluvně zaštěbetaly.

A potom všechny prsty ukázaly na Žabinku.

Lehké povzdechnutí, následované hrozivě znějícím kašlem, prozradilo okolnímu světu, že omámená princezna se konečně probrala k vědomí. Zvedla se na lokty, s heknutím se posadila, chvíli si prohlížela vlastní ruce, nedůvěřivě a s odstupem, jakoby nevěřila, že patří k jejímu tělu už hezkou řádku let. Promnula si obličej, vzdychla a zkoušela se opatrně postavit. Už jen pro několik kilogramů mazlavého bláta, které jí prosáklo šaty, to nebylo nic jednoduchého.

„Panebože. Já vypadám!“

„A to buď ráda, že tu nemáme zrcadlo,“ prohlédla si Žabinka Florindin extravagantní bahenní účes. Pohodila hlavou a přes tvář ji uhodily její vlastní zplihlé a blátem slepené vlasy. Jejich stav znala a ani ji nerozčiloval. Celou tu dlouhou dobu, než přišla princezna k sobě, seděla květinová víla na břehu, rukama objímala kolena přitažená k bradě, a zasmušile zírala na bažinu.

„Všichni už jsou pryč,“ řekla, když si všimla, jak se princezna rozhlíží.

„Cože?“

„Prostě se to nepovedlo. Podívej. Ne na můj prst. Tamhle.“

Florindin zrak poslušně putoval od drobného ukazováčku k plochému kameni, na nějž se dokonale provedeným skokem vyhoupla velká žába. Byl to ten nejukázkovější exemplář Bufo viridis , jaký se v širokém okolí mohl objevit. Poulil oči a tvářil se jedovatě, což nejspíš – vzhledem k zástupu bradavic na hřbetě – i byl.

Princezna se otřásla.

„Ale vždyť přece – mluvila jsem s ním.“

„Nejspíš ten polibek nebyl to, co situace vyžadovala,“ řekla s nezakrývanou jízlivostí Žabinka. Události tohoto dne jí vzaly všechny touhy po užitečnosti, po úctě ostatních i veškeré stopy altruismu. Ale něco vlídnosti v sobě přece jen našla.

„Promiň. Myslela jsem to dobře. Znovu to zkoušet nebudeme, nebo zase přijde tamta.“

Florinda se vyděšeně ohlédla.

„Neboj,“ květinová víla si slabě odkašlala, „Nic ti samozřejmě nehrozí – kromě nastydnutí, jestli se nepoběžíš převléknout.“

Pomalu a srozumitelně se potom Florindě omluvila. Když se pak vylekaná dívka ztratila za lávkou, podivila se Žabinka upřímnosti svých vlastních slov.

Nejspíš mi jí přišlo líto, uvědomila si. Donutila jsem ji políbit žábu, shodila jsem ji do vody a uspala – a ono bylo všechno nejspíš docela jinak, než se obvykle vypráví. Dříve nebo později najde někoho, kdo o ni bude opravdu stát. Nebo aspoň o její majetek, kdyby o nic jiného.

Tenhle – jak to tak vypadá – nestál ani o jedno. Ani za to.

„Už je pryč,“ řekla unaveně, „Můžeš vylézt.“

Ozval se čvachtavý zvuk, mlasknutí nohy, vyprošťované z bahna a tiché zaklení. Potom se rozhrnulo křoví.

Vylezl ven. V lidské podobě, kterou mu – z Žabince nepochopitelných důvodů – víla ponechala. S krátkou větičkou, jíž nikdo neporozuměl.

„Nějak se to zvrtlo,“ prohlásil opatrně. Točil prsty mlýnek a nervózně pokukoval na všechny strany, jen aby se pohledem nestřetl s Žabinčiným.

„Zvrtlo. Nechal jsi svou vyvolenou jít. Beze slova. Jo, mimochodem, ty podmínky odekletí jsi mi říct mohl,“ neodpustila si výčitku.

„Promiň. Ale neptala ses.“

„Teď už je to jedno,“ mávla rukou, „Tamta je taky pryč a nezdá se, že by chtěla kletbu obnovit, takže jsi z toho venku. Ale vysvětli mi: Proč? To se tolik bojíš jedné jediné víly? Florinda není tvůj typ? Nebo se ti opravdu líbilo být žábou?“

Ohlédl se po běláskovi, který se třepotal kolem.

„Nebylo to špatné. Co má na práci taková ropucha? Sedí na leknínu, lapá mouchy. Nanejvýš dává pozor na čápa. A víš ty, co musí zvládnout následník trůnu? O trůnu později nemluvě? To jsou hodiny nudného studia politiky a ekonomie, prohánění se na cvičišti s mečem a do zblbnutí nacvičovaná etiketa.“

„Ale stejně mi to nedává smysl. Co jsi vlastně té víle udělal? Nebo snad ta tvoje princezna? Proč vlastně nejsi zase žába?“

„Florinda je v tom víceméně nevinně,“ přiznal váhavě, „Ne že by byla ošklivá nebo nesnesitelná. Nic proti ní nemám. Zkrátka byla po ruce. Hele, kdybych prostě jen utekl, našli by mě. Zkoušel jsem to hrát na cvoka, jenže to v závěru obnášelo ještě víc práce, než se vyhýbat učitelům. Až mě nakonec napadlo opravdu spásné řešení. Jednoduché – aspoň zprvu tak vypadalo. Začal jsem se okatým stylem zajímat o Florindu a zároveň sháněl čarodějnici, sudičku nebo černokněžníka, kterým by to mohlo vadit.“

„Ale proč?“

„Víš jak dlouho mi trvalo, než jsem urazil tu správnou osobu? První čtyři sudičky to řešily přes právníky, pátá vzala zcela jasné vulgární vyjádření jako nabídku. No, bylo jí přes pět set a taky na to vypadala, takže jsem jí nejspíš zalichotil. Možná špatně slyšela.

Nakonec se mi povedlo o slunovratu zatáhnout Floru na palouk nahoře v lesích a napovídat tolik nesmyslů o její kráse a o své kráse a o nebetyčné lásce a tak podobně, se spoustou urážlivých blábolů o všech ostatních, že mě prostě nějaká víla slyšet musela.“

„Ty ses prostě jen chtěl zbavit povinností? Žít si jen tak v pohodě a bez starostí? I v kletbě a klidně jako obojživelník?“

Nechtělo se tomu věřit. Sama by měnila okamžitě. Poletovat nad trávou, celý den a každý den se jen bavit a donekonečna klábosit o hloupostech. Chtěla být užitečná. Nebo aspoň nějaká. Myslela, že lidé – aspoň ti, které poznala – se jinak ani chovat nedovedou.

„Dobře,“ řekla rozmrzele, „Jako ropucha jsi nebyl špatný společník. Dalo se s tebou povídat. Když chceš, dej se k Zálesí a na rozcestí do lesa. Za kopcem bydlí bahenní čarodějka. Nemá ráda, když na ní někdo pokřikuje. Třeba ti to vyjde. Plus – nejsou tam žádné květinové víly. Tak už běž.“

Ohlédla se k louce za bažinou, nad níž se spokojeně vznášelo několik jejích sester. Slyšela bezstarostně štěbetavé hlásky, zaobírající se něčím dokonale nedůležitým. Až se k nim Žabinka připojí, nejspíš si ani nebudou pamatovat, jak ji zradily. Ano, vymyslela to. Ale mohli ji podpořit. Aspoň trošku. Dělat, že se to stalo samo.

To je tedy rodinka!

„Já asi půjdu také.“

Sdílet |