 |
Ledová hora
|
Ona strach měla. Věděla odkud přichází a bála se jeho původ pojmenovat. Hrozila se i Pánovy reakce, protože v poslední době ho navštěvovala příliš často. A časté vyrušování neměl rád. Jenže tu nebyl nikdo jiný, kdo by mu o tom řekl. Démoni? Kteří dokáží celý den tupě zírat před sebe a pochvalovat si, jak zvládají těžkou a náročnou službu střežení Hory? Sloužící? Vojáci? Každý si raději hleděl svého, jen aby nevzbudil zájem.
Eite neměla na vybranou. Kdyby někdo pronikl až k Hoře a Pán by se to dozvěděl až od hlídek, skončila by. Mohla svá hlášení odbýt pouhým sdělením mezi dveřmi, mohla jen vzkázat po strážných a prošlo by jí to, protože patřila mezi důležité. A Pán hru na důležité hrál rád, jednak mu umožňovala udržovat mezi obyvateli Hory disciplínu, jednak zaměstnávala ty méně chytré zápasem o postavení a dávala vybraným iluzorní pocit vážnosti, který je motivoval k loajalitě. A kontrole ostatních, protože nikdo nechce o pozici, zajišťující aspoň nějaké výhody přijít.
Eite tu hru nehrála. Nepotřebovala ji. Jenže Hora byla jediné místo, které znala, byla jejím domovem a Eite se svým domovem cítila, ať už mu vládl kdokoliv. Svět tam venku jí nic neříkal a snad se ho i bála. Fiolx byl bezpečný. Byl její.
Přiložila dlaň na ledovou plochu zrcadla, stojícího nalevo od Pánova trůnu. Bylo stejné, jako většina těch, do nichž každého dne hleděla daleko odsud, hluboko v Hoře, v síni plné vzdálených obrazů. Za dlouhé roky se naučila cítit svět tam venku jakoby stála pod širým nebem a ne pod obrovskou masou kamene a ledu.
„Podívej.“
Teatrálně si těžce povzdychl. Byl způsob, jak udržovat Strážkyni v mezích. Věděl, že ironie a pohrdání ji drží bezpečně zpátky. Že každou přespříliš horlivou aktivitu udusí v zárodku a Eite zůstane stále jen dobrou a schopnou služebnicí. Ničím jiným.
„Mají oheň.“
Poslední slovo konečně Pána zaujalo. Nahnul se, aby si obraz v zrcadle, který do této chvíle víceméně ignoroval, prohlédl sám. Sledovala ho bez dechu, i když vlastně nebylo co sledovat, protože Pán se ani nepohnul.
Hleděl na obraz v zrcadle. Na ohnivce, jehož tělo se námahou zablýskalo plamínky, jak se snažil pomoci vozu k pohybu. Na muže, pobíhajícího kolem s velkým kovovým předmětem. Mohl to být nějaký nástroj nebo i palcát; stejně tak nešlo rozeznat kolik mužů pochoduje za tou podivnou konstrukcí, z níž na několika místech ucházela pára. Netušil, co to znamená. Lidé kolem Hory procházeli, mířili k ní, i utíkali od ní od nepaměti. Věděl, že jen sebevrah vyrazil přímo k Fiolxu s úmyslem proniknout dovnitř.
Ať dosud.
I když ta malá cácorka obvykle propadá zděšení naprosto zbytečně (možná, co já vím, je jí líto už dopředu bezpečně mrtvých lidí), dnes přišla s něčím opravdu důležitým. Možná ani sama netuší jak důležitým.
A možná přišel den, kterého jsem se vždy obával.
Jenže já jsem připraven.
„Utíkej!“
„Kam!?“
„Pryč!“
To ten zatracený horizont, blesklo Garetovi hlavou. Žádný tady v lesích není. Najednou se cesta vzhůru převrátí do nějakého mizerného údolí, a vůz, jehož vlastní síla ho s bídou udržela na svahu, se s jásavým skřípěním rozjede z kopce dolů. Následovaný zděšeným zabučením tažného zvířete, které rozhýbanou hmotu nedokázalo zadržet a které využilo vší své síly k tomu, aby přetrhlo opratě, jež ho poutala k vozu, a rychlostí, jakou u něho nikdo nečekal, zmizelo mezi stromy. Stroj, jehož kotel se otřásal přetlakem, pracoval naplno a všechna kinetická energie, lopotně postrkující vůz při cestě vzhůru, ho teď hnala neuvěřitelnou rychlostí přes výmoly. Garet s Ohninožkou se rozeběhli za ním a dostihli ho na dně údolíčka, kde se na chvíli zastavil. Kola se protočila v měkké lesní půdě, našla pod vrstvou jehličí pevný podklad, vůz se stočil na stranu a vyrazil dál. Garet na poslední chvíli uskočil, zakopl o kořen, potměšile vyrůstající ze země a než získal ztracenou rovnováhu, jeho dílo už uhánělo do mírného svahu nalevo. Zpomalilo před vrcholem, přehouplo se přes něj a zmizelo na okamžik Garetovi z očí.
Neutečeš mi, potvoro!
Vyrazil za vozem, s Ohninožkou těsně v patách, jenže sotva stroj doběhli, zjistili, že uvízl jedním kolem mezi kamením, loukotě popraskaly a kolo se ulomilo – a vůz pádil dál.
Ne dlouho. O kus dál se naposled zakymácel, převrátil – a zahalil mlhou, jak prasklinami unikla voda a narazila na přímý žár kotle. V tu chvíli napadlo dobíhajícího Gareta, že nastala chvíle okázalého výbuchu. Několik jich už zažil (a některé sám způsobil), proto raději zavelel k rychlému ústupu.
Utekli zpátky na svah, ale stroj neudělal nic jiného, než se prostě rozsypal. Namáhaný podvozek se rozlomil, šrouby, držící kotel v lůžku se vytrhly z dřeva.
Pára se brzy ztratila, stejně jako hrozba exploze. Přesto se vraceli s lehkou nejistotou a připraveni kdykoliv se otočit a prchnout. Ale stroj byl už definitivně mrtvý. Garet hromadu dřeva a kovu pečlivě prohlédl, zkoumal, zda by přece jen nešlo nějak vyspravit. Aspoň trochu, aby se mohli přesunout někam, kde bude kovárna a nářadí a klid na práci. Ohninožka, kterého jinak technické problémy dokázaly zaujmout jen o něco méně, než přítele (a tohle byl opravdu technický problém s jakým by se ve městě nesetkali), se nepřipojil. Jen nervózně obhlížel okolí. Garet si jeho chování všiml až ve chvíli, kdy natáhl ruku a požádal o dvaatřicítku klíč. Za normálních okolností by mu v příštím okamžiku přistála v dlani.
„Dobře, vím, že to asi nepomůže,“ zamumlal a čekal doprovodný technický argument. Jenže elementál nepromluvil.
„Máš lepší nápad? Ohninožko?“
Ohnivec blýskal plamínky nervozity.
„Nejlepší myslím bude, když rychle najdeme cestu zpátky.“
Garet chtěl poznamenat něco o tom, že podle něho bude nejlepší pokusit se dát vůz aspoň trochu dohromady, ale neřekl nic, protože si všiml Ohninožkova výrazu. Elementál hleděl do prázdna někam za jeho rameno. Ne, nebylo to do prázdna. Za Garetovými zády se zvedalo příkré úbočí. Dýchal z něj chlad.
„Tohle je ten tvůj kopec?“ zeptal se Garet a i když se snažil o veselý tón, hlasivky ho zradily, „Myslel jsem, že je mnohem dál.“
Vzhlédl vzhůru, ale vrchol mu zakrývaly větve. Přesto vnímal majestátnost masivu, který posměšně nazval kopcem. Rozhodně ten titul neseděl k strmému štítu, s jehož zdoláním by měl problém i kamzík.
Ohninožka mlčky přikývl. Gareta napadlo, jestli elementálův strach neplyne z prostého protikladu ohně a mrazu, jenže vzápětí nato si vzpomněl, jak si kdysi bezstarostně povídal s vodní panenkou, s níž se setkali v přístavu. Kdepak, v ohnivcově bázni bylo něco jiného.
„Vládne na ní Paní hory,“ zašeptal v posvátném vytržení Ohninožka, který ze skály, pod níž stáli, nespouštěl zrak.
„Ledová královna Ysenna. Tos mi říkal.“
Takhle Garet elementála neznal. Ohninožka byl realistický skeptik, kterého máloco vyvádělo z míry, jenže do tohoto stavu ho dostaly životní zkušenosti – a Garet náhle zjistil, že pod trochu cynickým nátěrem se skrývá úplně jiný elementál. Snad příliš romantický, možná jen nedůvěřující neznámému prostředí a věřící v legendy.
Bojoval s vlastním svědomím a vědomím odpovědnosti, ale nakonec to vzdal. Přítel je koneckonců přítel – a tu hromadu teď už skutečného šrotu – nedá dohromady ani s jeho pomocí.
„Víš co?“
Ohninožka na něho pohlédl v očekávání kategorického: Vzhůru do práce, tamhle je nářadí a tady si přiřízneme pár větví, ale Garet jen poznamenal: „Necháme to tady. Stejně to nebylo ono a já už vím, kde jsme udělali chybu. Postavíme jiný.“
Až seženu nějaký vozík a koně, tak sem zajedu, dodal sám pro sebe. Vezmu dva tři chlapy, sebereme ty trosky, odvezeme je do Rianny. Opravdu vím, co bylo špatně. Zapomněl jsem na nějaký rychlý regulátor výkonu. Taky na pořádné brzdy. Kolem Rianny je rovina, proto nikoho – dobře, proto mě nenapadlo, že něco takového bude zapotřebí.
Někde za těmito myšlenkami se skrývala touha slyšet Ohninožkovo rozhodnutí zahodit strach a vrhnout se do oprav, ale když se ho nedočkal, zapomenul na něj. Stejně by je zastihla noc – a přespávat pod holým nebem nepatřilo mezi Garetovy záliby ani v dětství.
„Jdeme. Když přidáme do kroku, do večera můžeme být pod střechou,“ zavelel.
Pán hory zůstával klidný. Aspoň na první pohled. Ale Eite si dobře všimla jeho zadumaného výrazu. Až doposud k Hoře pronikli jen zbloudilí poutníci nebo hloupí odvážlivci, jež většinou poháněla sázka nebo nějaké podobně nesmyslné rozhodnutí. Nikdy nikdo z nich sebou nenesl oheň – a ten, který si rozdělali z nasbíraných suchých klacků brzy rozšlápl některý ze strážných démonů. Většina jich pak zemřela. Často ani netušili jak.
Ale někdo, kdo si přivedl elementála ohně, mířil k Hoře zcela záměrně a pravděpodobně s jasným cílem.
Odvrátil se od zrcadla. Strážní na doslech ztuhli v očekávání vzteklého výbuchu, který se – jako obvykle – vyřádí na nejbližším okolí. Ale Pán nespustil ani křik, ani sérii zlomyslných rozkazů. Mlčel. Jen kývl prstem, aby přivolal Eite blíž.
„Ano, mají oheň,“ souhlasil, „Oheň proti ledu? Možná si myslí, že jim to pomůže. I ty si to myslíš?“
Mlčela, protože Pánův tón prozrazoval, že odpověď nečeká. Jakoby na něho padly chmury.
„Zavolejte kapitána stráží,“ poručil nejbližšímu vojákovi. Muž kývl, obloukem obešel dvouhlavé zvíře, které se po něm líně ohnalo tlapou a zmizel ve dveřích. Eite na Pána zvědavě pohlédla.
„Neodpověděla jsi.“
Pokrčila rameny. Potom se odhodlala.
„Myslím, že je to nebezpečné.“
„I když v kuchyni hoří hned několik ohňů?“ zeptal se.
„Ty – nejsou nebezpečné,“ řekla jen a cítila, jak pozornost, kterou jí Pán náhle věnoval, ji vhání červeň do tváří a působí závrať. Zavřela oči.
„A led se ohně bojí.“ řekl.
„Vždyť víš, má malá Strážkyně,“ pokračoval po chvíli, „že jsem sám před léty musel oheň použít. Jinak bych se nikdy Pánem hory nestal. Nebylo to jednoduché a vůbec ne snadné. Ale dokázal jsem to. Jistě, někdo by mohl říci, že bez bouře, která zapálila lesy kolem hory a bez mimořádně horkého a suchého léta, které jí předcházelo, bych to nezvládl. Zvládl, moje drahá. Protože právě na takový okamžik jsem čekal, víš? Jenže ty si to léto stejně nepamatuješ, viď?“
Eite pomalu zamítavě zavrtěla hlavou.
Jistě, nemohla si to pamatovat. Byla u toho, ale jen jako malé děvčátko, jedna z Ysseniných služtiček, jež královna unášela z okolních vesnic. Nechal ji tehdy naživu, stejně jako ostatní služebnictvo Ledové paní, protože jeho vlastní vojáci nebyli dílem schopní sloužit v civilních funkcích, dílem se po vítězství rozutekli. Počítal s jejich – aspoň částečnou – loajalitou, i s tím, že přežijí jen ti nejschopnější. A vyděšené dítě, které se ukrývalo vzadu ve skladišti, schované za bednou (jež se ke zlosti vojáků ukázala být prázdnou), a které ztratilo na několik dní řeč, kupodivu přežilo. Zpočátku ji ani nevnímal. Pomáhala v kuchyni, obsluhovala vojáky a uklízela zapadlé kouty, kam nikdo nechodil, když si jí všiml a uvědomil si, že jako jedna z mála původních obyvatel Hory zůstala. Bez otázek, zřejmě šťastná, že ji zbavil kruté paní.
Rozhodl se její vůli a schopnosti vyzkoušet. Stejně jako u ostatních, kteří nakonec buď utekli, nebo zemřeli.
Eite vydržela. Poslušná, v rámci možností bystrá (ale ne tolik, aby ji Pán mohl podezírat z touhy po svém místě) a především spolehlivá. Proto nakonec skončila jako Strážkyně zrcadel, kouzelného bezpečnostního systému, který střežil všechny cesty k Hoře.
To už bylo dávno. Oheň i zkoušky.
Nechtěl si to připouštět (Eite to stejně dělala za něho), ale pravděpodobnost, že se někdo pokusí o totéž, co před lety on, tu stále byla. A možná to přišlo právě teď.
„Ne, obyčejné ohně nejsou nebezpečné,“ řekl, když si uvědomil, že celý sál naplnilo tíživé ticho, „Záleží na účelu jejich použití. U všeho záleží na použití. Jak u mrazu, tak i u žáru. A především na tom, kdo ho ovládá.“
Vždyť i bouři, jež mu pomohla dobýt Fiolx, jsem tehdy vyvolal já, dodal v duchu. Ale to ty vědět nemusíš, pohlédl na Eite, stojící vedle něho stále se zavřenýma očima.
Má malá strážkyně.
Ztratili se.
Ohninožka se sice snažil odhadnout cestu jednoduchým odečtem teplot, ale ukázalo se, že buď je Ledová hora ledová jen podle názvu a k termodynamické entropii okolí nijak nepřispívá, nebo ho naopak deformuje.
První chybu udělali už na začátku, kdy se rozhodli vzít to zkratkou přes les, namísto toho, aby ho po cestě, jež je sem dovedla, obešli. A potom přišla mlha.
Vyhrnula se z podrostu, nebyla nijak hustá, jen opar, který někdy k večeru stoupá od vodních ploch, ale dokázala je zmást. Najednou zjistili, že stojí v úzké rokli, odkud nevede jiná cesta, než ta, jíž přišli. Před nimi stála tmavá skalní stěna, kterou by přelézali jen těžko – a navíc k tomu ani neměli důvod.
Vrátili se tedy. Jenomže nedošli daleko, když se nejdřív Garet a po něm i Ohninožka zastavili a každý nezávisle na tom druhém začal bez jediného slova zkoumat okolí. Bloudění je natolik zmátlo, že jim krajina připadala jiná. Jakoby prošli roklí na druhou stranu, do míst, kde ještě nebyli. Ale nebyla to pravda, Garet si zapamatoval zvláštně pokřivenou borovici, kroutící se k nebi v náznaku spirály, i uvolněný velký kámen, na nějž předtím stoupl a z něhož málem spadl – obojí bylo i tady. Jen se zdálo, že na špatných místech. Že něco chybí a něco naopak přebývá – a ani jeden nedokázal říct co.
„Taky se ti zdá, že tu něco nehraje, co?“ obrátil se nakonec Garet na Ohninožku. Pocit nejistoty mu nedělal dobře.
Elementál pomalu souhlasně kývl. Strom ani kámen poprvé nezaregistroval, vnímal jen atmosféru a něco, co ho zneklidňovalo mnohem víc než jeho druha.
„Kdybych přestal věřit svým smyslům,“ rozpovídal se Garet, jemuž hlasitě pronášené myšlenky pomáhaly udržovat si v nich ten správný technický pořádek, a proto se nikdy nerozpakoval mluvit třeba jen sám k sobě, „tak bych musel říct, že se to tady změnilo.“
„Klidně mohlo,“ řekl ponuře Ohninožka.
„Ale ne. Země se přece nemění,“ namítl Garet, „Tedy pokud nedojde k zemětřesení. Nebo k něčemu takovému,“ upřesnil poctivě. Ohnivec se hystericky uchechtl.
„Možná. Ale tyhle kameny tu předtím rozhodně nebyly,“ řekl a ukázal na vysoké šedivé kvádry, trčící mezi porostem. Na první pohled jako balvany vypadaly. Nezajímavé balvany, řekl si Garet, protože já si jejich nepřítomnosti nevšiml. Jenže další podívání už prozradilo, že se od běžné či vzácnější horniny přece jen něčím liší.
Kameny se totiž nehýbají.
Což právě tyhle udělaly.
Vykročily směrem k oběma ztraceným poutníkům a už ani zdaleka nepřipomínaly balvany. O polovinu vyšší než běžný člověk, ve svalnatých pažích velké kyje. Šediví jako podzimní obloha.
Nebo spíš jako špinavý led, z něhož byli tihle obři nejspíš také vyrobeni. Táhl od nich chlad a kdyby mohl v té chvíli Ohninožka nahlédnout do Garetovy hlavy, dostalo by se mu značného zadostiučinění, protože technik s definitivní platností a tak náhle, jak je to jde, uvěřil na Ledovou královnu.
© 2011, napsáno 2011