 |
Deux ex Animachina
|
„Albert Špaček?“
„Adalbert. Podívejte, já za to jméno nemůžu, já si ho nevybral,“ zasmál se muž, „Ale zvykl jsem si. Co pro vás mohu udělat?“
Návštěvník se nechal uvést do malé pracovny, vybavené solidním dubovým stolem, několika počítači s velkými monitory a – kupodivu – s pravěkým rýsovacím prknem.
„Přicházím kvůli vašemu přístroji.“
Špaček se mimoděk ohlédl do otevřených dveří, vedoucími do dílny.
„Vy jste z patentového úřadu?“ zeptal se dychtivě.
„Odkud? Ne, já zastupuji organizaci na ochranu autorských práv.“
„Autorských práv?“
„Vy jste přece tvůrce Anima... Toho přístroje, který dokáže oživit vymyšlené postavy. Poslyšte, to by mě zajímalo, proč se to jmenuje Animachina, vždyť kreslené nejsou? Když z toho vylezou.“
„Anima od animovat, oživit. Machina je mašina. Tedy stroj. Nic originálního, já vím.“
Nebylo to originální. Ale působivé rozhodně. Ve své podstatě jednoduché. Stroj, který dokázal (bylo zapotřebí mnoho parametrů, jako komplexnost postavy, uvěřitelnost, víra v úspěšný výsledek a tak podobně) zhmotnit představy. Ne dokonale. Ne na dlouho. Ale pohybovaly se. Reagovaly a svým způsobem dokázaly i myslet. Skutečného člověka to neumělo, ne natolik, aby nebyl pouhou karikaturou. Myšlením jednoduché tvory zvládala Animachina dobře. Stačilo si sednout na pohodlné sedátko, nasadit přilbu se snímači a zasnít se. Pokud měl stroj vhodný program a vhodnou hlavu.
„Jde o to, že váš stroj může sloužit k výrobě kopií.“
„Čeho?“
„Podívejte, tím, že je dokážete zhmotnit, aniž byste na ně měl licenci, prostě porušujete zákon, pane.“
„Já ale ... Na co licenci?“
„Vy ten přístroj vyrábíte. Těžko můžeme honit lidi, co to budou používat. Víte, co by to stálo?“
„Já ho ještě ani neprodávám. Jen jsem pustil několik kusů pro testování. O co vám vlastně jde?“
„Víte, já to shrnu. Tak třeba U ... jistá filmová společnost už vyjádřila jisté znepokojení a zároveň ochotu na přístroji participovat. Další by se přidaly.“
„Děkuji, ale investičně to pokryté mám,“ řekl vynálezce, „Ne, že by mě ten zájem netěšil.“
„Nejde o investice,“ přerušil ho muž, „Spíš naopak.“
„Tomu nerozumím.“
„Vždyť jsem vám to vysvětlil. Takhle si kdekdo zhmotní třeba Supermana, nebo toho ošklivého, jak se jen ... to je jedno, a práva našich klientů tím trpí.“
„Tak jednoduché to přece není. A já vymyslel jen princip. Já se to ani nechystám vyrábět ve velkém. Když, tak licenčně.“ řekl poplašeně Špaček.
„Tak to abyste v licenčních podmínkách myslel na příslušné poplatky.“
„Já vám nerozumím. K tomu, aby z Animachiny vylezlo něco takového, o čem jste mluvil, by bylo potřeba mnohem víc, než jen myslet na filmovou postavičku. Podívejte, k sestavení programu a k jeho realizaci je zapotřebí člověk s tvůrčí fantazií. Nemůžete si jen tak, bez průpravy a bez invence animovat třeba ... třeba toho, co nevíte, jak se jmenuje. Takže autoři nemusí mít žádný strach.“
„Autoři? Tedy, ty samozřejmě zastupujeme také,“ pospíšil si návštěvník s dodatkem, „Ale zábavní průmysl má oprávněné obavy, aby nedocházelo k porušování –,“
„Jeho práv?“ přerušil muže sarkasticky Špaček.
„Raději jsem to přinesl připravené,“ návštěvník se zvedl a položil na stůl návrh smlouvy.
„Dobře si to prostudujte. Na shledanou.“
Umění včasného odchodu ovládal dokonale. Sotva se za ním tiše zavřely dveře, vynálezce praštil do stolu a vztekle kopl do zdi. Řekl Au a řekl Promiň a ohlédl se k prototypu Animachiny, který se ještě před chvílí snažil zdokonalit. Momentálně myslel na kladivo.
Měl původně pár nápadů, jak Animachinu vylepšit. Teď aby je zahodil ... Nejraději by celý stroj rozebral.
Pohlédl na stěnu, plnou náčrtků a reprodukcí.
Nebo by ho měl přivést k opravdové dokonalosti?
„Tak to bychom měli,“ řekl spokojeně ředitel ochranného svazu, zavíraje složku.
„Dobrá práce. Ještě že podepsal. Teď bychom se měli soustředit se na pozdější využití. Jestli se to trochu ujme, budeme muset zatlačit na parlament. To přece nejde, jen tak si vymýšlet technologie na koleně, z ničeho nic, bez ohledu na naše klienty.“
Specialista na řešení NNP (Nových nenadálých problémů) přitakal.
„Bude s tím velká režie, ale rozepíšeme to. Jako se to dělalo vždycky. I když, víte, někdy si říkám, jestli by se celý systém neměl nějak přehodnotit.“
„Proč? Funguje. Prověřené postupy nemohou zestárnout.“
„Máte pravdu.“
Idylku klidu po dobře odvedené práci náhle přerušily rázně otevřené dveře.
„Šéfe!“
Obvykle uctivě klepající sekretářka vpadla dovnitř jako velká voda.
„Děje se něco?“
„Děje. Je tu nějaká ...“ pro jistotu nahlédla do bloku, „Giokondová a chce po nás bez prodlení vyplatit osmdesát miliard. Prý nikdy nedovolila, aby se její portrét objevil mimo rodinu. A když už prý se bereme za autorská práva, tak, cituji: Tak za ně taky koukejte dávat. A hned. Jinak uvidíte. Taky hned. Takhle to řekla, pane.“
Ředitel se zamyslel. „A má sebou právníky?“
„Nemá.“
„Tak to bude v pohodě.“
„Asi nebude. Víte, ona má sebou takového ... kosti, černý hábit a kosa. Se stejným požadavkem, pane.“
© 2010,napsáno 2010