 |
Cestou domů
|
kapitola devátá
Násílím se jen rozhlédl kolem a zastavil čas. Drak po něm vztekle šlehl pravou hlavou, prostřední prskla a levá zafuněla. Šest očí mělo tendenci stáčet se ke zkamenělému Asibertovi, který chvíli předtím provedl neúspěšný útok a strnul v druhém kroku stranou, po jehož dokončení - teď o tom nebylo pochyb – chystá nenadálý úder ze strany. Sám pak nečeká, že než došlápne, přiletí k jeho nohám suchá pokroucená větev, dost dlouhá a pevná na to, aby mu znepříjemnila už tak náročné vypořádávání se s přitažlivostí zemskou.
Třetí element v poli nikdo z těch dvou nevnímal. Kdyby nebylo klacku, vznášejícího se mezi ním a Asibertem a kdyby nedržel v ruce dlouhou, úzkou a jistě velmi ostrou dýku, nenapadlo by ani Násílíma, že ten člověk prostě jen nevyužívá situace a není na nenápadném odchodu v půlce představení.
„Co sem lezeš?“ v rozhořčení se dračí hlavy shodly.
„Dejme tomu, že mu pomáhám.“
Nevěřil svým vlastním slovům, ale vysvětlovaly aspoň to, co zařídila Násílímova mysl. Chvíli se utěšoval, že chce jen – z bezpečnostních důvodů – zkontrolovat situaci, aby se znovu nespálil, ale nakonec si musel přiznat, že je to doopravdy. Že navzdory své někdejší přirozenosti hodnotí okolí podle povahy a skutků, ne v jednoduchých množinách s obláčky Nebezpečný nepřítel, Sexuální objekt a Bezbranná kořist.
Asibert se mu nějak dostal do hlavy a odmítl z ní odejít.
„To není fér,“ stěžovaly si zatím dračí hlavy, „Měl jsem dostat princeznu, místo ní přišel trouba s mečem a když jsem ho skoro vyřídil, tak se objeví tlustej mrak a bude obtěžovat.“
„Hele, uklidni se. Třeba jsem tu právě proto, aby on nedostal tebe.“
„Jak asi?“ řekla prostřední hlava, „Za chvíli upadne a já ho dorazím.“
„Jenže upadne proto, protože támhleten ksindl mu k tomu pomůže. A jestli se můj vnitřní zrak neplete, tak ve chvíli, kdy ty zabiješ Asiberta, probodne ti ten chlápek páteř. Přesně tam, kde máš hlavní mozek.“
Hlavy chvíli mlčely.
„Dělej, nemám čas ten čas dlouho udržet.“
„Ono to vyjde nastejno,“ řekla levá hlava a pozorovala, jak se zastavený okamžik začíná pomaličku probouzet.
„Má mě zabít jeden nebo druhý,“ řekla jedna z hlav fatalisticky. Démon zařval.
„Asibert je aspoň hrdina. Ten druhý nejspíš jenom podrazák. A vůbec, já jsem neříkal, že tě ten první zabije. Pouze porazí.“
„Ale je to hrdina.“ namítla další hlava, „A hrdinové zabíjejí draky.“
„Jenže tohle je Asibert. Hele, ten, když tě složí k zemi, tak řekne fajn, vyhrál jsem. Třeba si za rok můžeme dát odvetu. A je schopnej přivést princeznu jako putovní pohár.“
„Na pohár je trochu hubená,“ usoudila prostřední hlava. „To je nějakej novej druh hrdinství?“
Násílím to vzdával. Okolí se pomalu dávalo do pohybu, zatímco drakův rozum ne. A přitom to bylo tak jednoduché.
Mohl prostě zlikvidovat komořího, jenže to by se neobešlo bez vedlejších jevů. Musel by se objevit, prolétnout údolím - ne, pokud draka přemluví, všechno se uděje inteligentněji.
„Hele, tak počítej,“ obrátil se naposled na draka. „Jsou tu dva. Jeden tě zabije určitě. U druhého máš šanci. A kdybys náhodou vyvázl ze všeho, tak ti slibuju, že přijde třetí.“
„A kdo?“ zeptal se drak, který se chystal k překvapivému úderu z nečekané strany, jehož přípravu mu umožnil zastavený (a pro něho nastavený) čas.
„Já,“ ušklíbl se démon. „A to si piš, že na poušti jsem ze všeho nejraději dráždil bazilišky.“
Tři hlavy a zduřelá mícha, která je dávala dohromady, využily možností jež tři hlavy a zduřelá mícha dávají. Šest očí pohlédlo na démona a rychlostí dračí myšlenky spočítalo šance.
Výsledek byl zajímavý.
Násílím už nevydržel a pustil čas z uzdy.
Prostřední dračí hlava využila momentu překvapení a zaútočila zdola. Nepostřehnutelný okamžik, v němž zmizela z jeho zorného pole, Asiberta natolik zmátl, že instinktivně strhl úder a uskočil dozadu. Hlava se zvedla ze země před ním a narazila do pravé, které se rychle řítila ze strany. Ozval se tupý náraz.
Komoří překvapením pustil dýku.
Potom se pro ni pohotově sehnul, což mu zachránilo život, třetí hlava, útočící na něho, neškodně prolétla nad ním.
A zasáhla Asiberta do zad.
Padl. Několik centimetrů vedle nárazem omámené pravé hlavy. Půl metru pod prostřední, která se, s očima podlitýma krví a vztekem, zvedala. Zuby v doširoka otevřené tlamě byly dlouhé jako ukazovák a zasazeny ve dvojité řadě v čelistech, ovládaných svalstvem, vycepovaným přežvykováním přestárlého hovězího. Řízené mozkem, který věřil v rychlá řešení a okamžitou eliminaci nejbližšího problému. Tím bylo bezvládné tělo nárazem omámeného hrdiny.
Násílím, jehož tělo si v zastaveném čase nastřádalo kinetickou energii a teď poslušno fyzikálních zákonů vystřelilo až na druhou stranu údolí, si uvědomil, že zapomněl počítat s trojicí částečně nezávislých myšlenek. Snažil se působit na jeden rozum. Jenže ono jich naslouchalo víc. Dračí tělo funguje synchronně - ale každý krk má své motorické ovládání, každá hlava patřičně odlišné chuťové papily a hlavně možnost beztrestně provést cokoliv, co koordinační centrum v míše nepovažovalo za ohrožení celého těla. Vícehlaví draci jsou sice inteligentní, ale jejich inteligence je podřízena konsenzu - proto se takoví draci úspěšně řídí pouze základními instinkty a nevěnují se filozofii. Drak myslitel by nepřežil měsíc a pravděpodobně dříve než hlady by zahynul pro desítky jiných důvodů.
A ani jednohlavá saň, která je mnohem záludnějším tvorem, protože se dokáže soustředit, by v téhle situaci nedokázala strhnout úder a uvědomit si, že ten druhý, s ostrou dýkou opět v ruce, je připraven zarazit čepel přesně tam, kde hrot protrhne nejdůležitější nervová vlákna.
Komoří, už opět pevně stojící na nohou, sevřel jílec oběma rukama, zvedl je nad hlavu a bodl.
Prostřední hlava se vrhla na Asiberta a sevřela čelisti, když dýka projela kolem páteře.
Násílím se obrátil a vyrazil k útoku, jímž si chtěl alespoň vyřídit účty se zbývajícími živými.
Tři hlavy a dva muži.
Tak tohle postavení si vypočítali všichni zúčastnění dobře. Ale v rovnici bylo přece jen nepřehledně mnoho členů, aby na jeden všichni zapomněli.
Na dračí ocas.
Pětina váhy těla, která slouží k vyvažování občas nepromyšlených pohybů na druhé straně. Opora k tomu, aby promyšlené pohyby opačného konce měly patřičný nárazový efekt.
Okamžik předtím, než Násílím vpadl na bojiště a zastavil čas, rozhodla se mícha bez ohledu na ty vepředu vyřešit nenadálou situaci s dalším protivníkem po svém a použila zapomenuté zbraně.
Ohebný a těžký ocas odmrštil komořího přes dračí tělo na kameny, náraz vytrhl dýku z rány a celého draka v jedné chvíli pootočil a srazil na kolena. Nedokončený skus čelistí sice Asibertovi roztrhl kůži na boku a převrátil ho na několik ostrých kamenů, ale také dostal z bezprostředního nebezpečí.
Potom to všechno skončilo závanem větru, který zvířil džin a který ovanul tři ležící aktéry souboje.
Asibert byl na nohou první. Otřesený, ale jediné, co mu chybělo, byla zbraň, kterou by zasadil rozhodující ránu. Duchapřítomně sebral jeden z těch nepříjemně ostrých kamenů a se zručností pravěkého lovce zaútočil na první hlavu v dosahu. Nebylo to sice rytířské, zato účinné. Po druhém úderu se dračí zorničky zatáhly blánou. Zmatený ještěr se v tu chvíli přestal bránit, což zachránilo život otřesenému komořímu, který se rychle odplížil do bezpečí.
Násílím se přichystal k další záchranné akci - jenže zůstal už jediný, kdo měl chuť a sílu bojovat.
kapitola desátá
„Jak myslíš,“ řekla princezna. „Už jsem slyšela, že budu muset ještě rok a den čekat, kdysi mi to vyprávěla babička. Tu totiž taky skoro sežral drak. A dědeček se ztratil.“
„Už nepřišel?“ zkusil Asibert.
„V podstatě ano. Asi za rok. Na den,“ připustila princezna. „Vlastně na noc. Ale nechal jí aspoň dračí hlavy. Bratranci si je dali do státního znaku, matka totiž pochází z Dračína, abys věděl.“
„Já nikomu hlavy řezat nebudu,“ zamítl Asibert a pak se podíval po drakovi.
Ten se ani nesnažil předstírat bezvědomí. Ležel na břiše, všech šest očí upřených někam za oba lidi a pomalu se pozpátku plazil pryč.
Princezna, která poté, co klesla k zemi poslední dračí hlava, přispěchala na místo činu, věnovala nejprve důkladný pohled svému zachránci. Prozkoumala ho od rozcuchaných vlasů, přes tvář s několika šrámy, až po okopané špičky bot. Trochu se jí nezdál, ale vzhledem k výsledku boje na tom nezáleželo.
„Nikdy bych neřekla, že pan komoří bude takhle udatný,“ poznamenala. „Měla jsem pocit, že chce zdrhnout. A počíhat si někde v záloze. Stejně nechápu, proč to vlastně dělal.“
Asibertovi to bylo jedno.
„Nejspíš teď čeká, až pojedu domů. Tak se to dělá,“ nenápadně poslední větu zdůraznila, aby připomněla existenci starých dobrých mravů. „Myslím, že stejně chcípne, tak co. Ten drak,“ upřesnila.
„Ale já nejsem tvůj dědeček.“
„Něčí bys být mohl. Tedy - kdyby ses dal trochu do pořádku.“
Asibert ji poslouchal na půl ucha. Ten souboj nebyl košer a on tušil čím to mohlo být. Drak měl určitě ještě dost síly, aby je oba zabil. Jenže – to pohled ho prozradil - monstrum se něčeho nebo někoho bálo. A ne komořího, který tak náhle vstoupil do hry.
„Cos říkala? No právě. Se potřebuju dát do pořádku,“ řekl nepřítomně.
Představa vítězného návratu ho děsila. Všechny ty nesmysly kolem nástupnictví, manželka a nedejbože starost o království. Něco takového v plánu nikdy neměl. Aspoň v tomhle byl osud a tradice milosrdné. Umožňovaly mu zmizet bez velkého rozruchu.
„Já počkám.“ řekla princezna rezolutně.
„Jo.“
Zkusmo zahýbal čelistí, rychle otékající tváří mu proběhla ostrá bolest. Zvedl meč, válející se nedaleko. Ohlédl se, jestli na bojišti nezůstalo ještě něco cennějšího. Potom pohlédl na princeznu, která z Asibertovy mimiky usoudila na polibek. Našpulila rty a přivřela oči.
„Mohla bys zapískat?“
Povzdechla si, pokrčila rameny a zkusila hvízdnout.
„Dobré?“
„Snad to bude stačit.“
Stačilo. Za chvíli se v soutěsce objevil Asibertův kůň.
Pomohla mu vyšplhat do sedla a hrdina zamířil k druhému konci údolí. Princezna za ním dlouho hleděla, zírala upřeně jeho směrem ještě hezkou chvilku poté, kdy jezdec i kůň zmizeli ve skalách. Potom odevzdaně rozhodila ruce a vydala se na druhou stranu.
Však on přijde.
„Tušil jsem, žes v tom byl,“ řekl Asibert za zatáčkou, když pocítil, že vzduch kolem zhoustl.
Násílím se zhmotnil.
„Jo?“
„Mám pro to cit.“
„To se nedivím.“
„Děkuju.“
„Není zač.“
Načež nastalo ticho, rušené jen pravidelným klapotem kopyt. Asibert považoval celou věc za vyřízenou.
Násílíma se to dotklo. Jistě, od toho, aby odměňoval, tu byl vlastně on, jenže tenhle příběh rozhodně neprobíhal podle pravidel.
Ano, princezna byla zachráněna, drak poražen. Přežil to, jenže na takových drobnostech nezáleží. Hrdina se ztratil - také podle všech pravidel - a se zachráněnou dívkou nejspíš míří do města zlotřilý komoří, který si jako obvykle vyděračsky vymíní, že za zachránce bude považován on. Princezna mu to slíbí. Vypadla na to. I když, jak démon věděl, dojde po návratu do sídelního města k malé, leč prudké výměně názorů a všechno bude zase jinak. Nechtěl si sázet na to, kdo vyhraje, protože mu svět, do něhož se z truhličky dostal, připadal šílený a nelogický.
Jistý si byl jen v tom, že Asibert z příběhu mizí a za rok se v žádném případě neobjeví. Násílímovi to bylo koneckonců jedno. Ať si kráčí, kam si myslí, že ho vedou vlastní nohy.
Mohl jen projevit trochu více slušnosti.
„Asiberte?“ rozhodl se nakonec. „Když jsem ti pomohl ...“
„Děkuji.“
„Já jen - poslyš, nechci po tobě moc. Jenom kdyby ses zbavil té věci.“
„Jaké?“
„Vždyť víš. Mám z ní hroznou migrénu, pár set let je pár set let,“ řekl nervózně džin.
„Proboha, o čem mluvíš?“
„No o té láhvi.“
„O jaké?“
„O té tvé!“
„O téhle?“ Asibert se naklonil a vytáhl ze sedlové brašny skleněnou láhev. „Jak víš, že ji mám?“
„Dej to pryč!“ zaječel Násílím, když se hrdlo láhve dostalo do nebezpečné blízkosti. „Zahoď ji!“
„Ale proč?“
„Cože?“ Démon chvíli nechápal vůbec nic, potom jenom nic a následně se dostavilo kruté prozření.
„Cože?! Neříkej ...“
„Co?“
„Ty nevíš ... Tys nevěděl, že je začarovaná?“
„Tahle flaška? Abych řekl pravdu, tak nevím, proč by měla být. Našel jsem ji jednou na mezi. Je celkem šikovná, ze silného skla.“
Násílím se vztekem málem rozpustil.
On to nevěděl! Stačilo jen skočit a ... a vlastně by se nic nestalo, hejkal, rusalka a babka by ho potkali stejně. A s tím drakem si jen tak trochu protáhl duševní kostru.
„Asi máš pravdu. Ale raději ji zahoď.“
„Jsi blázen?“
Násílím nečekal. Prolétl kolem koně, zašklebil se na něj a zvíře se polekalo. Asibertovi v tu chvíli chyběla ruka navíc a tak použil tu nepodstatně zaměstnanou. Láhev z ní vylétla, dopadla na keř, svezla se po větvičkách a odkutálela do trávy.
„Hele, víš co?“ zařval Asibert. „Jseš trhlej? V čem teď budu vozit vodu, ty parchante?“ A zatvářil se vztekle.
„Však ty si zase něco najdeš,“ usmál se džin a raději vzal rychle do zaječích.
Asibert ještě chvíli nadával, ale Násílím už byl definitivně pryč.
kapitola jedenáctá
A potom někomu pomáhejte. Ani jako démon, mající v náplni destrukci a konstrukci, čili dvě činnosti k pomáhání stvořené, se nedočkáte vděku.
Když pral a žehlil spodky, košile a ponožky, uslyšel Násílím aspoň občas pár slov, které chválila jeho práci. Jenže hrdinům, i když jimi být nechtějí, se nijak neodvděčíte. V tomhle se Asibert vůbec neodlišoval. Hrdinové slovo Vděčnost ve slovníku nemají.
Vlastně jim je k ničemu, protože takový hrdina ...
Násílím byl na světě už hezky dlouho na to, aby ho prokoukl. S hrdiny se nikdo nemazlil. Udělali svou práci a šli dál. Nikdo je nechtěl, protože dost těžko se vyzpěvují ódy na chlapíka, který se dloube ukazovákem v nose, škrábe na zadku a každý pátek ho z hospody odváží na kolečku. Dobré je, když se mu může vystrojit parádní pohřeb a úplně nejlepší, když zmizí. Možná ho někde ještě někdo bude potřebovat a píseň se natáhne o další sloky.
Násílím naposled pohlédl na Asibertova záda, která spolu s dalším příslušenství mizela v zatáčce, a povzdechl si.
Budeš to mít těžké, chlapče. Jako hrdina ses narodil a určitě ti jeden mizerný drak osud nenaplní. Osudu neutečeš. Kdoví, co tě čeká.
Bylo v tom příliš mnoho soucitu, aby se démon sám na sebe nenaštval.
A vůbec. Co je mi do lidí. Vezmu to po drakovi a hotovo.
Cítil se však přece jen trochu unavený a tak se rozhlédl. Pro démona není nic lepšího, než dobrá skleněná nádoba s úzkým hrdlem, aby se ve spánku nerozplýval po krajině. Nebo aspoň lampa.
Něco si najít. Chvilku si dáchnu, potom to roztočím.
První vhodnou noclehárnou byla láhev, která Asibertovi vypadla z ruky. Byla sice začarovaná, ale pro tu chvíli ... Stejně sem hezky dlouho nikdo ani nepáchne. Dva tři dny dobrého spánku a potom na ni svalím kámen. Stejně je flaška s trochou magie takový milý kus domova.
Násílím se rozhlédl a pak se vsoukal úzkým hrdlem dovnitř. Přivřel vědomí a za chvíli už o sobě nevěděl.
Probudilo ho pravidelné houpání. Pokusil se vylézt. Nešlo to. Do hrdla byl zaražen pořádný špunt a džin s hrůzou zjistil, že mu společnost dělá tři čtvrtě litru vody.
U všech ďáblů.
Vyhlédl skrz sklo. Za ním byla tkanina pytle, sousedy tvořil kus uzeného, bochník chleba, něco šperků a tupý nůž.
„Už zase!“
Kdyby ta láhev nebyla začarovaná, mohl by utéct až se majitel bude chtít napít. Mohl by se vypařit jako duch a neslibovat majiteli hory doly. Jenže tady je, u všech všudy, magie, a on bude muset ven, ó pane, co si přeješ a tvé přání je mým rozkazem.
To raději zůstanu uvnitř a počkám, jestli mu flaška nevypadne z ruky. To nemůže trvat sto padesát let.
Pokud si mě nevystaví na polici.
Houpání přestalo, někdo pytel opatrně postavil na zem a otevřel. Násílímova láhev byla vytažena na světlo. Démon se podíval svému pánu do obličeje.
„A hele, tak mu to přece jen nevyšlo,“ neodpustil si poznámku.
Komoří Jeho Veličenstva.
Princezna na tradiční výhrůžky nedala, ostatně jí asi nic jiného nezbývalo, když Asibert prohlásil, že se do roka a do dne rozhodně nemíní vrátit. A dračí hlavy k dispozici nebyly.
„Nechtěl jsem nic jiného, než aby to dopadlo dobře,“ stěžoval si právě někomu, na koho démon zatím neviděl.
„Víš, jak to dopadne, až tuhle zatracenou díru rozdělí na dvě ještě menší? Princezna a půl království? Jenže Jeho Veličenstvo je prostě beznadějně zaostalé. A dceruška taky není zrovna dvakrát v obraze.“
Komoří si odplivl a podal láhev dalšímu tulákovi.
„A kam vlastně jdeš?“ zeptal se ho společník.
„Na jih. Kdysi jsem byl s králem v sultánově paláci. Umím tamní jazyk a vím, že o tlumočníky je na tržišti nouze. Třeba si mě nějaký obchodník najme, abych mu pomohl přemlouvat cizí zákazníky.“
Násílím si oddechl tak silně, že málem vyletěl z láhve.
Takže na jih, do sultánova sídelního města. A odtud je to do pouště jen kousek. Bude to trvat sice trochu déle, než kdyby letěl, ale zato je to naprosto bezpečné. A nenápadné.
Jde se domů.
Komoří láhev zašpuntoval a vrátil do vaku. Džin si přičaroval spánek.
Zdály se mu démonické sny plné žhavého písku.
Hrdina ani jeden.
KONEC?
© 2009, napsáno 2002
