 |
Cestou domů
|
kapitola sedmá
První, kdo se zvedl, byl Asibert, ale ani drak ještě neřval své poslední přání. Ta rána ho spíš rozčílila a podráždila. I když z ní vytékala krev, nevypadala nijak vážně. Ani být nemohla, člověk neměl dost síly na to, aby pronikl silnými prsními svaly, které u létajících forem musely napínat celou tu jinak chatrnou konstrukci klouzavé blány.
„Zajímavá situace.“
Prosté zhodnocení stavu neprovedl ani drak, ani člověk. Nikdo z těch dvou ho také neslyšel a zaslechnout nemohl, protože zaznělo mimo jejich doslech, na pokraji údolí, kde v napjatém pozoru stála drobná postavička, o níž a pro ni se právě probíhající zápas odehrával.
Princezna sebou při nečekané krátké větičce, trhla. Na přítomnost komořího, který trval na tom, že nešťastnou oběť doprovodí až na místo činu, zapomněla. Po pravdě řečeno, neuvědomovala si téměř nic, kromě muže na bojišti. Od něho odvisela mez jejích vyhlídek na budoucnost.
Přesto zachovala klid a důstojnost, přináležící jejímu stavu.
„Myslíte?“
„Vy snad ne?“ podivil se komoří. Dychtivý pohled, zaměřený na střed údolí, nervózní napětí platícího diváka, které zablokovalo tělo v trochu nepřirozené poloze, úsečný teď-nemám-na-řeči-čas hlas, to všechno stálo v protikladu k momentálnímu stavu na bojišti.
„Ani se nehýbají,“ upozornila princezna komořího na onen nezvratný a nepřehlédnutelný fakt.
Načež oddechový čas vypršel.
Asibert tasil meč, drak si přepočítal hlavy a vycenil zuby.
Chvíli na sebe nehnutě hleděli, potom oba - ve stejném okamžiku - zaútočili.
Člověk zamával mečem a odskočil stranou, aby se vyhnul levé hlavě. Pravá zaútočila zákeřně z boku. V posledním zlomku vteřiny uhnul, ucítil, jak dlouhý krk sjel po jeho boku. Byl to naštěstí jen letmý dotek, který neohrozil Asibertovo postavení a umožnil mu pokračovat v seku, vedeném na krk prostřední.
Stejně se nepovedl, čepel sjela po šupinách.
Hrdina odskočil, drak se na okamžik také stáhl.
Toto kolo dopadlo nerozhodně.
Když pomyslný gong odstartoval další, počínali si oba zdrženlivěji. Ačkoliv Asibert neměl přímou zkušenost v boji s drakem, věděl toho celkem dost - a drak ještě víc na to, aby poznal, že má proti sobě protřelého a nepředvídatelného protivníka.
Třetím elementem v boji byl Asibertův meč, kouzelný a tudíž nadaný jistou dávkou inteligence - té se drak bál nejvíce. Proto kolem sebe chvíli kroužili - vlastně se pohyboval především Asibert a drak se k němu otáčel alespoň dvěma čely najednou. Občas některý z nich podnikl výpad, aby ho ten druhý s větším či menším úsilím odrazil.
Hrálo se o čas a vyčerpání.
V královské lóži, odkud představení sledovali jediní diváci, panovala na první pohled atmosféra už méně dramatická. Komoří si očividně oddechl, aniž přitom prozradil které ze stran patří jeho sympatie.
„Vy jste neodjel zpátky na zámek?“ zeptala se princezna s předstíraným klidem v hlase.
„Proč? Nejste ráda, že s vámi aspoň někdo sdílí tyto ne zrovna pomíjitelné životní okamžiky?“
Znělo to sice ironicky, ale komoří se takovým způsobem vyjadřoval co ho znala. Navíc si nebyla jistá, nakolik ji zrazují její vlastní, v tuto chvíli ne zrovna vyrovnané pocity.
„Dejme tomu,“ připustila, „Ale toto není zrovna bezpečné místo
„Od úředníka v mé funkci se očekává určitá podpora členům královské rodiny v krizových situacích. Bez ohledu na “
„Jistě,“ kývla princezna, „A nebude za tím ještě něco jiného?“
Zahleděl se na ni s nečekaně nechápavým výrazem ve tváři.
„Víte, co se většinou stává, když někdo doprovází princeznu k drakovi,“ napověděla.
„Ale já vás přece za manželku nechci,“ zavrtěl komoří odmítavě hlavou, „Jsem tu jen pro vaše dobro. Ale no tak! Teď měl šanci.“
Asibert, delší dobu obezřetně kroužící kolem protivníka, si vypočítal další vhodnou chvíli k výpadu. Drak nemohl kontrolovat všechny klamavé náznaky útoku, zbytečně by se vyčerpával, takže si hlídal jen ty nejkřiklavější a snažil se je odrážet na poslední chvíli. A čekat při nich na chybu v protivníkově obraně.
Tuhle nevystihl. Člověk s mečem naznačil taktický ústup, v polovině kroku se zarazil a zaútočil. Mohlo to vyjít.
Jenže do cesty se Asibertovi postavila past.
Z jakéhosi fakírsky zvráceného důvodu se do údolí před časem nastěhoval krtek. Čím se v suché kamenité půdě živil, nebylo jasné, každopádně při pátrání po tučných, dietních či vůbec nějakých ponravách, vyryl v náročném terénu systém chodbiček a tunýlků. Kdyby byl jezevcem, dopadl by příběh pravděpodobně jinak.
Špička narubijské boty, kterou (spolu s její kolegyní, samozřejmě) koupil Asibert ve výhodném výprodeji na konci módní sezóny v dobré víře, že v zapadlejších končinách bude za šviháka přinejmenším celý následující rok, zajela při úkroku stranou do krtčího otvoru. Asibert ztratil rovnováhu, zapotácel se a nahnul dopředu v úhlu znamenajícím definitivní odevzdání se gravitaci. Drak na místo, kam mělo tělo v příštím okamžiku dopadnout, prudce uhodil hlavou.
Narazil na kamení, protože dlouhá ostrá špička Asibertovy boty v krtčí díře pevně uvízla a umožnila tak bojovníkovi bolestivý a ani jím samým nečekaný návrat do polohy svislé. Bolest hlavy na jedné straně a lýtkové kosti plus menisku na druhé si pak vyžádala další pauzu.
Princezna slabě vykřikla, komoří si odevzdaně povzdychl. Jakoby nic se vrátil se k načatému hovoru.
„Copak všechno musí postupovat dle tradice? Drak, princezna, zlý komoří, hodný zachránce? A kromě toho,“ pohlédl na princezny prsty, ozdobené prsteny s velkými kameny, pod nimiž se dozajista skrývaly dutiny, „se jmenuji Vávra.“
„Takže synovec,“ řekla zasvěceně princezna.
„Ale kdepak. Příbuzným se nedá důvěřovat. Mnohem lepší jsou ti, na které něco zajímavého víte.“
„A na koho toho něco víte?“
„Na spoustu lidí,“ připustil komoří, „Ale to teď nehraje žádnou roli. Ani v nejmenším by mě nenapadlo kout pikle. Jde mi jen a jen o blaho státu. Což je dost náročný úkol i bez nečekaných přivandrovalců.“
Na chvíli se odmlčel a mlčela i princezna, kterou napadla trochu zvláštní otázka: Koho tím přivandrovalcem vlastně myslel.
Komoří to kupodivu nevěděl sám.
„Jenže co když vyhraje? Oni to často dělávají,“ řekla.
„V příbězích. Skutečnost může být poněkud jiná. I když také tradiční,“ připustil, „Hromádka ožehnutého plechu, náhradník, čekající za kopcem.“
„Máte ho připraveného?“
Komoří se ušklíbl.
„Kdyby šlo o něco takového, mohl bych mu,“ kývl do údolí, „zaplatit. To by také bylo tradiční.“
„Co by nebylo tradiční?“ zeptala se s ušklíbnutím.
„Kdyby mi král dovolil najmout stovku žoldnéřů a nespoléhal na pověry.“
„Na to nemáme,“ upozornila ho prakticky.
„Nebo kdyby vás, s prominutím, teď hovořím čistě teoreticky, ta potvora sežrala.“
Údolím se ozval vzteklý dračí řev, obluda se buď znovu netrefila, nebo nakoupila nějakou nepříjemnou (bohužel ne nebezpečnou) ránu. Země se zatřásla, jak drak vyrazil do krátkého protiútoku. Asibert se mu sice vyhnul, ale touto krátkou mezihrou se boj přenesl mnohem blíže divákům.
Komoří se náhle nespokojeně oklepal, jakoby si chytil začátek myšlenky, která se mu už před časem vylíhla v hlavě a dlouho dobu se na sebe snažila upozornit oním dobře známým nepříjemným pocitem něčeho na jazyku.
Nebo prostě dostal strach.
Zbledl. Chvíli zíral na pomalu se přibližující zápasníky.
„Promiňte, Výsosti. Ale musím se na okamžik vzdálit. Situace jaksi ...volá.“
Znovu to vyznělo až příliš konkrétně, takže si princeznino podvědomí raději převedlo tón věty do neutrální polohy. Načež bylo do pozadí odsunuto i ono. Děj v údolí přeřadil od opatrného poskakování a politické konverzace na rychlost akčního dramatu.
Asibert prudce vyrazil do protiútoku, protože si uvědomil, že ve hře o čas jsou vyšší karty na straně protivníka a zasypal draka řadou nepříjemných úderů. Něco schytal sám, ale nebyly to přímé nárazy. Nejnepříjemnější byl oheň prostřední tlamy, jenže na ten čekal, postavil se mu tak, aby včas uhnul a oheň místo něho zasáhl levou hlavu.
Okamžiku, který hlavy věnovaly štěknutí jedna po druhé, pak využil, aby zasadil skutečně silnou a efektivní ránu.
Na pravou přední nohu.
Složitá nervová soustava drakům umožňuje povětšinou vnímat zranění jednotlivých krků a hlav lokálně. Ale tělo už patří všem. Hlavy unisono zaječely a ztratily cenný okamžik tím, že podvědomě všechny tři vyplázly jazyky, aby ránu uklidnily.
Asibert se nezarazil a útočil dál.
Získal převahu, sice nepatrnou, ale její hodnota se měla zvyšovat. Tím víc, čím víc bude drak zmaten. A jestli neudělá chybu, skončí jako vítěz. Nevypadalo to na to, že by ji udělat mínil.
Jenže v tu chvíli si další mysl spočítala svá aktiva a možnosti a jala se spřádat rychlý plán.
Ti dva na bojišti byli přece jen unaveni.
kapitola osmá
V příštích několika staletích neměl rozhodně chuť vstupovat mezi stromy. Cítil, že mu nebude příjemně ani mezi těmi několika palmami oáz. Proto Násílím podvědomě mířil mezi skály. Byly mu bližší. Konečně, pouštní písek byl pozůstatkem skal a pískovcové homole, mezi nimiž teď letěl, byly vlastně pouštním embryem.
Nikdo by tu být neměl - aspoň nikdo, komu by se nedokázal vyhnout nebo koho by neuměl rychle a bezpečně zabít. Posledního venkovana viděl, jak se přehrabuje v hlíně malého políčka na úpatí skalního systému. Potlačil chuť ho aspoň nakoupnout do pozadí (co kdyby se z něho vyklubal nějaký šokuvzdorný hulvát) a pokračoval dál, do vysněné liduprázdné pustiny.
Proto Násílíma vůbec nepotěšilo, když minul velký černý kočár, u něhož sedělo několik zbrojnošů, mazajících karty. Potlačil chuť jim je rozfoukat a vletěl raději do soutěsky, otevírající cestu k jihu.
Teprve když ho nechal za zády, uvědomil si, že jeden z koní, poklidně likvidujících těch několik trsů trávy, které se v železité půdě líbilo, je mu povědomý.
Vrátil se. V bezpečném hávu neviditelnosti se nespolečensky zaposlouchal do rozhovoru.
„Hele, jak vlastně poznáme, že to skončilo?“ ptal právě se kočí a znechuceně odhazoval karty, které ho hanebně zradily (na někoho nebo něco svou neschopnost svést musel) a připravily o podstatnou část hotovosti.
„To tamhle odtud,“ ukázal vějířem malovaných obrázků jeden ze zbrojnošů k Násílímově hrůze do míst, kam měl démon namířeno, „vyleze ten chlápek, ne?“
Co to, sakra, melou?
„Myslím tím, co když to dopadne špatně. To odtud přece nikdo nevyjde.“
„Hele, kdyby se to nepovedlo, tak se tamten nažere a dá si dvacet. Mezitím se setmí, my to hezky zabalíme a vrátíme se do města.“
Kočí se natáhl pro měch, napil se a nechal kolovat. Násílím polkl pomyslnou chuť, protože podle aróma v něm nebylo zrovna nejhorší víno.
„To je nesmysl. Proč by se to nepovedlo? Co pan komoří? Ten je tam taky,“ prohlásil s přesvědčivou loajalitou v hlase jeden ze zbrojnošů
„Ten už bude nejspíš někde na tříleské cestě. Pěkně oklikou, abychom o něm nevykládali, jak vzal nohy na ramena poté, co dělal ramena,“ poznamenal kočí.
„Určitě ne,“ řekl zbrojnoš, „Pan komoří takový není.“
„Když myslíš. Dáme ještě partičku?“
S nepříjemnou nejistotou, putující celým démonovým tělem i myslí, se Násílím odpíchl k další cestě. Vracet se mu nechtělo, vepředu se něco odehrávalo. Něco, do čeho nepatřil a z čeho měl zvláštní pocity, i když nedokázal přijít na to proč. Z těch blábolů se nedozvěděl nic.
A navíc ten kůň.
Když (pro jistotu zpomalil) vykoukl do údolíčka za soutěskou, si uvědomil, odkud zvíře zná.
Ale jistě.
Tamhle stojí. S tím svým zatraceným mečem. A bez té zatracené flašky.
Násílím se rozhlédl pořádně.
Draka přehlédnout nemohl, stejně jako fakt, že má namále, ačkoliv to Asibert ještě netuší. Viděl i princeznu, se zájmem sledující zápas.
Viděl i třetího člověka, který se nenápadně plížil stranou. Chtěl z údolí uniknout.
Jenže si k tomu vybral docela nevhodnou cestu. Za chvíli se dostane do dračí blízkosti. Jestli si ho ta potvora všimne, bezmyšlenkovitě na něj zaútočí - a to bude Asibertova největší šance ke knockoutu.
Jestli si jí první všimne Asibert, dostane šanci drak.
Násílím si to rychle promyslel.
Z toho se dalo těžit.
Usmál se.
Potom si uvědomil, že je tu ještě třetí možnost.
Že si toho človíčka nevšimne nikdo. A potom?
Démon se nerozmýšlel a vlétl přímo doprostřed děje.
© 2009, napsáno 2002
