 |
Cestou domů
|
kapitola čtvrtá
Co se, u všech písečných červů, stalo se světem?
Chtěl si přece odpočinout, a to v jeho případě představovalo pořádnou dávku rozdaného děsu, rychlou stavbu aspoň podměrečného paláce o hloupých padesáti místnostech a ještě rychlejší demolici téhož, únos místodržitelovy dcery, plus jakýkoliv zlý skutek, k němuž dostane příležitost.
Jenže ... jenže když, plný energie, kterou za ty dlouhé roky pobytu v truhličce nastřádal, vybafl na babičku, shrbenou nad borůvkovými plantážemi a pilně česající drobnými prsty mrňavé kuličky, stařenka po něm jen hodila okem a zaplavila ho mohutným a nepřetržitým proudem kleteb a nadávek. K polovině z nich by potřeboval výkladový slovník a k té druhé ilustrovanou učebnici anatomie. Rudý jako podvečerní nebe s překvapivou omluvou vycouval z paseky.
Vzal to pak nazdařbůh lesem, proklínal se za vlastní slabost, až se mu podařilo zabloudit. Trčel v hlubokých stínech vysokých smrků a mohutných buků, shora padaly sloupy slunečního svitu a obnažovaly jemný prach, vznášející se ve vzduchu.
Příšerné prostředí.
Chtěl se rozhlédnout kudy dál, aby už konečně vypadl – a v tu chvíli mu něco skočilo na záda.
Kam?
V první chvíli se ocitl v takovém okamžiku nejistoty, že prostě přestal existovat, takže útočník se propadl na zem.
„O co se to pokoušíš?“ zaječel Násílím na v mechu se válející hromadu svalů a chlupů. Zářila z ní přemíra tuzemské lesní magie. Hejkal.
Strašidlo vřísklo, vyskočilo na nohy a vztekle se po džinovi ohnalo dlouhými pařáty. Vyslal proti němu narychlo splácané kouzlo. A minul. Zasáhl jen zvědavého zajíce, který vystrčil dlouhé uši zpoza pokroucených nadzemních kořenů mohutné borovice; překvapenému zvířátku vyrašilo na čele jelení paroží, načež zděšeně odskákalo vstříc novým kryptozoologickým legendám. Hejkal kontroval na rozdíl od džina bezchybným magickým štulcem.
„Vypadni! Tohle je můj revír!“
„Ale já ...“ schytal další sadu ran, včetně hezkého sonického zásahu přímo do černého, který v Násílímovi vyvrtal tunel skrz naskrz. Sám se trefil jen jednou a strašidlo ohnivou koulí víc vydráždil, než vyděsil.
Místní démon nebyl ve stavu, kdy byl naslouchal výmluvám, omluvám či vysvětlením, ani ve formě, ve které by se nechal snadno porazit. Násílím proto zbaběle ustoupil. Vylétl vysoko do vrcholků stromů, hejkal vyrazil za ním, ale zradila ho vlastní hmotnost. tenká smrková větvička, poslední, které se dokázal zachytit, pod jeho vahou praskla. Chvíli se na ni houpal a vztekle hulákal, načež lýková vlákna povolila a bubák se zřítil do hlubin.
Džin zůstal nahoře a přeletěl o hezký kus dál, až k hluboké jizvě, kterou do zeleného porostu vyřízly meandry velké řeky. Vytřásl ze sebe jehličí i šišky a chvíli se vyplašeně rozhlížel, jestli se neblíží další rozzuřený starousedlík.
Padla na něho zoufalá únava.
Spánek byl přesně tím, co teď potřeboval. I když si ho v zajetí užil víc než dost a sotva vylétl ven, patřila jedna z jeho myšlenek představě dlouhého vyčerpávajícího flámu tisíce a jedné probdělé noci, po několika hodinách na svobodě cítil, jak se mu mysl zastírá růžovým závojem vyžadovaného nevědomí. Podlehl mu. Jen zkontroloval okolí a když nikde nikoho neviděl, svalil se na zem tam, kde zrovna byl. Než se snesl až k trávě, už o sobě nevěděl.
Tělo, tvořené převážně z magicky koncentrovaného horkého vzduchu, ztratilo téměř okamžitě kontrolu nad formou. Za ta léta v zajetí si džin odvykl dávat si na něco takového pozor, obstaraly to za něho pevné a začarované stěny dřevěné skříňky. Ne nepodoben prazvláštně zbarvené mlze, se Násílím – zatímco se mu zdály divoké sny o chlupatých uječených babiznách, šermujících borůvkovým keříky – pomalu rozplýval a trhal na malé kouřové obláčky.
Probuzení bylo příšerné. V první chvíli nevěděl ani kdo je, natož čím je a kde se nachází.
Kousek vědomí mezi ostřicí, myšlenky na pomstu za prohnilou vrbou a vzpomínky na poušť v odporně vlhkém mechu. Chuť na sladké víno smíchaná s kocovinovou touhou po kyselé okurce, vjem chladu narážel na pichlavé receptory sexuálního napětí a schopnost chápat ironii a nadsázku. Základními představami o mechanice ptačího letu a zákonech volného pádu se prokousával slimák, snídající čirůvku, touha po domově se topila daleko odtud v tůni, kam ji odnesla řeka.
K tomu ještě závratě působící panoramatický pohled na všechny strany a ze všech stran.
Tohle by se džinovi stávat nemělo.
Rychle se poskládal dohromady. Nasál do sebe všechnu mlhu z širého okolí, roztříštěné vědomí se sráželo v příšernou migrénu. Ale podařilo se. Po nekonečně dlouhém čase (protože ta část vědomí, která měla na starosti vnímání tohoto fenoménu přicválala jako poslední) se konečně ucítil kompletní.
„Ehmm.“
To si nevzdychl on.
Vlastně ano, prostorově ano, ale nepatřilo to k žádné z jeho shlukujících se myšlenek. Rozhlédl se, nikoho neviděl, až ho napadlo podívat se za zvukem a obrátil zrak sám k sobě.
Ve svém těle nebyl sám.
Podstatnou část téhož prostoru, který obsadilo Násílímovo tělo, okupovala též polonahá štíhlá dívčí postava s mohutnou hřívou tmavých vlasů, bledou nazelenalou pletí a velkýma očima se smaragdovými duhovkami.
Rusalka.
Nenadávala, neútočila. Jen smutně a vyčítavě koukala, což bylo kupodivu ještě horší, než všechna tři včerejší setkání.
„Omlouvám se,“ řekl kajícně a pomohl jí ven.
Schlíple se pak odplížil zpět do lesa, aniž se zeptal na cestu z hvozdů ven.
Celý den pak bloudil.
„Nezůstanu tu už ani hodinu,“ sliboval si, když se k večeru dostal do dalšího konfliktu s hejkalem. Přestál ho (vlastně opět zbaběle utekl) a ta myšlenka se ho držela až do rána. Rostla v něm do vzteku a protože v okolí nebylo co zbořit, upnul se Násílím na původce toho všeho.
Vzpomněl si na Asiberta.
Nebylo pochyb, že za nerozhodnost, díky níž se nedokázal vypořádat ani s tou babkou, mohlo setkání s podivným jezdcem.
Vyvedl mě z míry, zatraceně, uvažoval Násílím. Když jsem vylétl z té truhličky, byl jsem v ráži. V takové, v jaké má správný džin být. S těmi chlapíky jsem si poradil.
Jenže hned nato se objeví někdo, kdo uvažuje jinak. Někdo, kdo vůbec uvažuje. A já mám najednou pocit, že se svět za těch sto padesát let změnil. Ksakru.
Ksakru a ke všem čertům.
Protože jestli se (doufejme) nezměnil, tak na toho maníka ještě narazím. Táhne ho to do příběhu a na příběhy jsme my, džinové, experti.
Ať se mi, u všech čertů a všech pekel, vyhne.
Ať se mi vyhne všechno a hlavně lidi, říkal si, když ráno vyrážel na dlouhou, ale opravdu nutnou cestu domů na poušť.
kapitola pátá
Asibert ležel v trávě a pozoroval oblaky. Vsázel se, jestli se ten velký spojí s tím menším nebo je dříve rozfouká vítr. Vypadlo to tak napůl.
Už třetí den si užíval všech výhod pravidelného zaměstnání. Hostinský od Unaveného poutníka se ukázal jako schopný zprostředkovatel a ještě téhož večera, kdy Asibert vstoupil do lokálu, ho doporučil přímo do královských zahrad. Nebylo čemu se divit - státní smutek vyžadoval každou ruku, květena pohřební a smutné symboliky se v hlíně neudržela. Lilie, chryzantémy, vavřín a mahonie na věnce, růže tmavších odstínů, všechny potřebovaly zdatné zahradnické a aranžérské schopnosti. Větší poptávka po pracovních silách byla už jen u krejčích a barvířů, kteří veškeré soukenické zboží měnili na černé.
A to všechno s nejasným výsledkem a předpokladem zisku, protože ta, jíž se dekorace týkaly, se ještě procházela palácem. Asibertovi vše vyložil až zahradník senior, dirigující královské ovocnáře, zelináře a květináře.
Království stihla pohroma, která čas od času dorazila do všech míst, kde dospívaly urozené slečny. Ve skalách na jihovýchodě, malebném to kousku země, který obvykle lákal jen turisty a psance, se usadil drak. Tuctová trojhlavá příšera, vyžírající místní ovčí populaci a kompenzující tu poněkud jednotvárnou stravu požadavkem na delikatesu v podobě místní princezny.
Asibert, který zatím nepotkal žádného draka, ale lovců draků po hospodách více než považoval za vhodné, věděl, jak se věci mají. Dračí debužírování většinou končilo několika vozy zlata, drahého kamení a šperků; byl to nejsnazší způsob, jakým se drak mohl dobrat pokladu. A protože vícehlaví draci jsou sice hloupá stvoření, ale v ekonomice mívají solidní přehled, bylo výkupné vždycky přesně v té výši, jakou si panovník mohl dovolit. Jenom někdy - možná, že draci skutečně potřebují pár kilogramů monarchického masa, možná, že to dělají jen kvůli pověsti a zachování tváře, - skončila princezna v žaludku. Nikdo nevěděl kdy k tomu okamžiku dojde. Pokud neslavil úspěch nějaký drakobijec (což se stávalo málokdy, protože lovci byli většinou perfektní pouze v teorii), byla informace o chování draka v jeho předchozí lokalitě slušným prodejním artiklem.
Místní drak byl v tomto směru velkou neznámou a tak bylo nutno počítat se všemi okolnostmi. Tím spíš, že udatní rytíři byli tou dobou zaměstnáni válkou mezi Narubií a Mořenskem.
Asibertovi to bylo jedno. Zahradník byla profese potřebná pro všechny varianty konce dračího soužení.
Mohlo by to tak týden, dva vydržet. Než drak odtáhne a královská kancelář přijde na to, že není třeba živit (a platit už vůbec ne) tolik krků.
Mohl by den, den a půl vydržet s předstíráním důležitosti, občas to vycházelo. No, a potom zase pojede dál.
Asibertova hlava se najednou ocitla ve stínu. Zvedl se na lokty.
„Ehm.“
„Heh?“ ani jedno citoslovce neneslo informační hodnotu. V Asibertově případě to znamenalo pouze překvapení, v případě muže nad ním, pomalý úvod k dosud nesestavenému rozhovoru.
„Ehm,“ zopakoval král: „Tak tys ten nový zahradník?“
Vzhledem k Asibertově poloze to jistě byla vhodná otázka. Rychle se zvedl, oprášil si zadek, a s mírnou nechutí se podíval po dvojici strážných a nesmírně hubeném muži, který vykukoval Jeho Veličenstvu přes rameno.
„Já? Ano, jistě, pane.“
Hubené rty vyřkly dvě neslyšná slova.
„Vaše Veličenstvo,“ opravil se rychle Asibert.
„Ale to je dobře,“ řekl král a podíval se na oblohu.
„Jistě jsi slyšel o neštěstí, které postihlo naši zemi,“ řekl král pomalu, potom pohlédl na Asibertovu hlavu.
„Nemá. Nic takového nemá,“ sykl přes rameno. „Ale to nevadí.“
„Vaše Veličenstvo promine.“
„Co tu děláš?“ zeptal se král přímo a z tónu jeho otázky zazněla úleva nalezených slov.
„Před chvílí jsem dokončil prořezávání růží, Výsosti,“ zvedl ruce, které prozíravě skutečně jedním keřem protáhl.
„Kočár už dávno odjel. Teď bude za Pijavicí.“
Někdo z nás je mimo mísu, napadlo zahradníka. Kdo asi?
„Tak co tu ještě děláš?“ zeptal se král znovu.
Asibert se zděsil. Takhle rychlý vyhazov nečekal. Možná se s tím drakem smluvili, takový malý komplot jak se zbavit příliš cti a trůnužádostivé dcery.
„Rozumíš, nerad ti mluvím do řemesla, ale zarazilo mě, že jsi ještě neodejel. Tvůj kůň je možná rychlý, ale stihneš to včas? Totiž - já svou dceru opravdu miluji a kdyby ses opozdil, říkám to nerad - musel bych sáhnout ke krajnímu řešení.“
„Ale jistě,“ Asibert měl co dělat, aby nezačal koktat. „Už mizím, Vaše Veličenstvo.“
To měl rozhodně v úmyslu. Nic mu nevadilo víc, než situace, kterým vůbec nerozuměl.
„To je dobře,“ král chtěl ješt něco říci, ale pak se jen otočil a odkráčel. Hubená tvář s ním.
K dokonání Asibertova zděšení ozbrojenci zůstali.
Začal se pomalu loudat k nízkému, dlouhému zahradnickému domku, kde měl uloženy věci.
Zbrojnoši ho následovali.
„Nijak zvlášť nevypadá,“ řekl jeden z nich.
„Myslíš, že je menší, než já, a že by nepřerazil támhletu kládu holou rukou?“
„No, spíš mi přijde divný, že je vyšší než já a tuhle větev by asi zlomil,“ nesouhlasil oslovený.
„To je fakt. Vůbec nevypadá jako hrdina.“
A už to tu bylo. Zase.
Houby snižování nadbytečných pracovních sil. Muž ve správný čas a na správném místě.
Neznámý rytíř, jenž nezvedá hledí (aby ho nepoznali podle plakátů, jež minulý měsíc vyvěšovali biřicové), zahradník, který ve chvílích krize požádá v královských zahradách o práci, to bylo jedno. Znamení bylo mnoho a na formě nezáleželo. Všichni si na ně zvykli, tradice je tradice. V Annoreksii donutili váženého a zemi prospěšného krále k abdikaci, protože místní rybář vytáhl z řeky dítě v košíku a panovník neměl dceru. Kdejaký myslivecký mládenec se snažil ochočit vlka, medvěda a orla, v některých krajích stačilo starším ženám posedávat na mezi a uživily celou ves lépe, než když u cest postávaly ty mladší.
Asibert, jehož život se skládal jenom z podobných situací, se kupodivu necítil jako doma a ve své kůži. Unavovalo ho to.
Nic na tem neměnil fakt, že draka mu osud do cesty ještě nepostavil. Věděl, že to jednou musí přijít, stejně jako řada na první pohled ztracených soubojů jeden proti deseti. Ale tohle teď zkoušet nechtěl.
Když se balil, jeden ze zbrojnošů si se zájmem prohlédl jeho meč. Jako profesionál poznal, že je to zbraň zkušeného nebo z ruky zkušeného bojovníka a tak jen uznale pokýval hlavou. Přesto nabídl Asibertovi dlouhý a těžký dračí oštěp.
„Tohle se hodí líp.“
Nedobrovolný lovec draků bezmyšlenkovitě kývl.
„Jak vás vůbec napadlo, že půjdu zachránit princeznu?“
„Nás?“ podivil se zbrojnoš. „Proč?“
„Ale nic,“ mávl Asibert rukou. To krále, nebo spíš jeho informátory, nažhavené na tento okamžik.
Takže první drak.
„Nebyla by tu šance, že bych to vzal na druhou stranu?“ zeptal se ještě, když mu přivedli koně.
„Ono se jaksi předpokládá, že na hradní bráně bude viset hlava,“ řekl jeden ze zbrojnošů. „A král vysloveně neříkal, že musí být dračí. Komoří, kterej tam princeznu vyprovází, dokonce netrval ani na tom, že musí bejt v jednom kuse.“
Asibert se vyhoupl do sedla. Jistě. I komoří k drakovi patří.
„Tak kudy?“
„Jestli nechceme přijet s křížkem po funuse, tak šťastnoúdolskou bránou a potom do úvozu ke skalám. Nechceme přijet pozdě, že?“ zbrojnoš vypadal, že představa nedračí hlavy na bráně se mu zalíbila.
Asibert pobídl koně.
kapitola šestá
Bylo už pozdě. Černý kočár nedohonili, vjel do soutěsky chvíli poté, co ho zahradník spatřil v dálce, a zbrojnoši vypadali na to, že si své hrdinství vyzkouší spíš na nedobrovolném zachránci, než na drakovi. Asibert cítil, jak mu do krku putuje žaludek, vyděšenými žaludečními šťávami sevřený do pevné kuličky.
„To byl ten komoří? Ten hubenej v zahradě?“ pokoušel se zahnat nejistotu nastávajících chvil nezávazným rozhovorem.
„Ne, rádce. Vždyť jsme ti říkali, že komoří jede s princeznou.“
„Jistě,“ řekl nedobrovolný drakobijce významně.
Chytřejší zbrojnoš ho pochopil.
„To se tedy pleteš. Náš pan komoří si na takové věci nepotrpí.“
„Na jaké věci?“
„Spiknutí a tak,“ dodal ten druhý, „Říká, že v módně řízeném království nemá taková anarchie co dělat.“
„Anarchie?“
„Anachronismus,“ opravil první, „My jsme opravdu moderní.“
„Třeba jsme vloni otevřeli parmazán,“ pochlubil se druhý.
„Parlament!“
„A co to znamená?“ zeptal se Asibert, jemuž spojitost krájení sýra s novými obzory stejně unikla.
„Že můžeme vynadat králi a chtít, aby se zvedly daně.“
„A to z toho baráku odejdou všichni s hlavou na krku?“
„Proč ne?“
„Jo tak, vy vynadáte králi a zvýšíte si daně, aby to jako neslyšel,“ ujistil se Asibert.
„Proč bychom si zvyšovali daně? My chceme, aby zvýšili daně ve Šťastném údolí. A když v parlamentu nadáváme jejich královi, tak nemůže jen tak mýrnix týrnix vzteky vyrabovat příhraniční vesnice, protože mu nadáváme oficiálně. Politicky.“
„Aha.“
Zastavili. Asibert sklouzl ze sedla, protáhl se a procvičil si paže, aby získla ještě nějaký odklad. Potěžkal těžký dračí oštěp, hodil si ho přes rameno a vykročil.
„A co kůň?“ zavolal za ním první zbrojnoš. „Přece nepůjdeš pěšky.“
Pokrčil rameny.
„Takhle je to na nic. Musíš se rozjet a napíchnout tu potvoru pěkně z trysku,“ radil druhý. Asibert se otočil.
„Hele, jdete na draka vy, nebo já?“
„Bez koně seš nahranej. Drak se do něj zakousne a když bude v nejlepším, vyskočíš a šmik, všechny tři hlavy dolů.“
Právě tohle Asibert tomu nešťastnému zvířeti nepřál.
„Můžete to vzít někdo za mně,“ navrhl. Zbrojnoši ztichli.
„Tak vidíte.“
Už si jich nevšímal a kráčel, trochu nejistě, do soutěsky za kočárem. Mohl jen doufat, že drak mezitím sežere komořího, případně vozku a koně. Každopádně nápad s překvápkem nebyl tak špatný.
Sotva jim zmizel z očí, uzavřeli zbrojnoši v rychlosti sázky. Kurz - z tradice - hovořil pro Asiberta; ale ten, který vsadil proti, se nemohl zbavit podvědomého dojmu, že si právě pomohl k docela slušnému vedlejšímu příjmu.
Za úzkou průrvou mezi skalisky se cesta ztratila mezi kameny, balvany a ojedinělými trsy hnědozelené trávy. Dokonalé místo pro zápas s lítou šelmou. Ale kde je?
Byla tam a Asibert ji spatřil hned, jak obešel kočár, na jehož kozlíku se pohodlně usadil komoří. Vozka se nenápadně odplížil u dohledu, aby si u zbrojnošů také přisadil.
Drak byl usazen uprostřed, vystrkoval tři hlavy na třech krcích - dvě si zvědavě obhlížely princeznu, třetí vartovala. V kohoutku byla ta obluda asi půldruhého metru vysoká, dlouhým těžkým ocasem udržovala rovnováhu a vypadala na to, že by ji nepřítomnost zákusku po svatebním obědě rozladila.
Jeden z těch týpků, kteří nepovažují páteční večer za dokonalý, dokud si nenesou domů v kapesníku aspoň jeden zub a nešlapou přitom v zubech těch ostatních.
Očekával nepříjemnosti a blížící nepříjemnost v rychlosti uvažovala, jak využít momentu překvapení.
Neboť s ním Asibert počítal. To byl jeden z důvodů, proč vyrazil pěšky. V sedle by okamžitě zaujal dračí smysly, netvor by okamžitě přešel do plné bojové pohotovosti. Bez přemýšlení a hraní si s náhodně kolemjdoucí obětí.
Při troše štěstí se mu podaří přiblížit se až k drakovi. Skoro. Tak, aby si ho drak všiml ve chvíli, kdy pravděpodobnou reakcí bude nárazový útok s menším množstvím kinetické energie, než by potřeboval k jisté ráně.
Málem to vyšlo.
Asibert se opatrně došoural na pět koňských délek od draka, když strážní hlava zařvala.
Drak spustil oči z princezny a bleskurychle se otočil k vetřelci. Asibert napřáhl oštěp - v hloubi duše si přál, aby na něj drak naběhl sám, ale tohle nevyšlo. Rozeběhl se tedy, musel vahou a rychlostí dodat oštěpu na průraznosti.
Než se drak stačil rozhoupat k další akci, vrazil mu Asibert oštěp do prsou; monstrum zařvalo, škublo sebou a protivníka, visícího na ratišti, odhodilo. Potom padlo k zemi a oštěp se zlomil.
© 2009, napsáno 2002
