 |
Cestou domů
|
kapitola první
Vozy se pomalu posunovaly blátivou cestou. Kočí zbaběle vyřvávali z kozlíků na unavené koně, zatímco ostatní museli dolů, hluboké koleje nedovolovaly víc, než nepříjemně namáhavý a pomalý pohyb vpřed.
Kolem dokola byl hluboký les, což zdaleka nebylo to nejhorší, protože nahoře se schylovalo k bouři a pořádnému lijáku. Mohlo to znamenat další potíže; jakoby nestačil stržený most přes lopotickou strž, kvůli němuž musela karavana oklikou. O Modrolesech, jimiž cesta vedla, neměl nikdo valné mínění, ale pořád byly schůdnější než Krysí díry. Tamní obyvatelé si o cizincích rozhodně mysleli své.
Pět vozů s námahou vyšplhalo na vrcholek svahu a začalo se spouštět kluzkou cestou dolů, čtyři další ještě zenitu nedosáhly. Ani neměly.
Právě tenhle okamžik, kdy polovina karavany byla zaměstnána brzděním a druhá unavená táhlým stoupáním, byl chvílí, jíž náčelník zdejších lesních kapitánů považoval za nejlepší k vybrání stoprocentní daně za přechod Modrolesů.
Dvacítka loupežníků, která vyskočila ze suchých úkrytů, vypadala mnohem lépe, než špinaví pocestní, pročež by měl náhodný příchozí dost problémů s rozlišením útočníků a přepadených. Ti druzí neměli ani sílu se bránit. Nechali se bez větších protestů odzbrojit a odvést stranou, zatímco dobře secvičení loupežníci rychle podložili kola vozů připravenými kládami.
Vzápětí se pustili do inventury. Nikomu z nich se nechtělo tahat s nepotřebným balastem. Víka beden praskala pod údery seker, provazy svazující pytle byly bleskurychle, leč s odbornou přesností přeřezány. Co stálo za námahu, šlo na hromadu, zbytek přes cestu do bláta kaluží.
Bývalým majitelům to rvalo srdce. Náčelník karavany, který si vydobyl výsadní postavení být strážen samotným náčelníkem lesních kapitánů, se cítil stejně mizerně. Do kaluže letěla i jeho reputace a on věděl, že bude potřebovat hodně výřečnosti, aby získal nové klienty.
„Brokát bereme. Mušelín ne!“ rozhodl vrchní loupežník, když mu přinesli vzorky ze čtvrtého vozu. „Ještě jsme se nezbavili zásoby od minula.“
„Ale mušelín je dražší,“ upozornil ho malý kupec a povzdechl, když jemná látka nasákla špinavou vodu. Mohl si tím vysloužit nepříjemnou pozornost, ale kšeft je kšeft. A stavovská čest také.
„Ve Šťastném údolí? Jste pojištěnej? Tak to máte teda kliku,“ prohlásil loupežník. „Od jara se tam neprodá ani metr. To víte, móda.“
Obchodník zmlkl a v duši se mu trochu rozjasnilo, když si spočítal případné zbytečné náklady.
„Ryby všechny. Solený maso. Víno. Pivo ne, pozejtří jede z Kdežebyl lepší.“
„Hotovo, šéfe,“ ohlásil jeden z méně zarostlých loupežníků, který s pergamenem v jedné a tužkou v druhé ruce dohlížel na třídění lupu a dával pozor, aby některé, především menší zlaté předměty předčasně nepřecházely do osobního vlastnictví. Náčelník karavany si ho prohlédl. Vrchní loupežník si jeho pohledu všiml.
„Býval to účetní. Ale znáte to. Ve Šťastném údolí nastoupil na trůn nový král a místo do sousedů se idealisticky se pustil do boje s byrokracií. Už ho to přešlo, ale pár úředníků přece jen šlo. Tohohle jsme vzali. Nestěžuje si, i když jako králův zaměstnanec vydělával na úplatcích dvakrát tolik. Však to znáte.“
Náčelník karavany přikývl.
„Ještě poštovní vůz,“ ohlásil ex-účetní. Loupežník se zarazil.
Poštovní vozy požívaly zvláštní ochrany, protože v nich za a) nebývalo nic moc cenného, za b) fungující pošta byla zárukou prosperující obchodní stezky.
„Jak jsme na tom?“
„Nic moc.“
„Tak ho vezmeme taky. Dva už jsme nechali projet.“ rozhodl. Dva muži se na jeho slova vrhli k plachtě.
Těch několik pytlů obchodní korespondence zahodili okamžitě, ve dvou truhlicích našli celkem slušnou zásobu obnošeného šatstva. Potom vytáhli malou truhličku. Vypadala podezřele obyčejně.
„Mohla by být plná zlata,“ prohlásil jeden z loupežníků. „Těžká je dost.“
„Dala mi jí jedna matka pro svého syna, který je v učení u nějakého kováře nebo hrobaře ve Šťastném údolí,“ řekl náčelník karavany. „Kde ta by vzala zlato.“
Loupežník vytáhl dýku a vrazil ji do štěrbiny pod víkem.
„Zatraceně těžká,“ prohlásil. „A moc dobře zavřená,“ zachechtal se. Náčelník karavany pokrčil rameny.
Zámek praskl a víko odskočilo.
„Nic v ní ne ...“
Poslední lidská slova málokdy bývají srozumitelnější.
Zablesklo se, ozval hrom, prázdná truhlička vypadla z neexistujících rukou.
„Hrome,“ stačil jen říct lesní kapitán a potom duchapřítomně padl do bláta.
Nad truhličkou se začal z ničeho nořit obrys který vzdáleně připomínal přesně to, co by mohla chudičká matička poslat učedníkovi.
Bylo to bílé. S rukávy.
Košile. Vypraná a vyžehlená.
Loupežníci, na okamžik vyděšení náhlým zmizením svého kamaráda, začali ožívat. Někdo se uchechtl, jenže potom se vznášející se košile začala něčím (někým) plnit. Přirostly k ní nohy. A hlava. A ruce.
„A do háje!“ vzdechl náčelník karavany.
Zařvalo to a vyrostlo, dobře vykrmený démon s krví podlitýma očima a chutí na odpolední svačinu. Rozhlédl se po úvoze.
„Maminka? Poslyšte, nebydlí náhodou v chaloupce na kuří noze?“ zeptal se lesní kapitán. Nebylo koho. Náčelník karavany se odplazil jako pomatená užovka, pěkně pozpátku. Kopíruje terén vzal to přes velkou kupu mraveniště, na jejímž vrcholu právě udřené dělnice přivazovaly větvičku s nitěnými fáborky. Feromonová stopa, kterou po nich zůstala, páchla neobvykle vulgárně. Mravenčí vojáci chtiví boje, který už dva dny nepoznali, se na podezřele velkou píďalku okamžitě vrhli jako jeden muž. Osmá divize byla sice od té chvíle odepsána jako nezvěstná, všichni však dobře věděli, že si přišla na své.
Náčelník karavany to později považoval za drobnou splátku nesmírnému štěstí, o němž někteří hovořit nemohli. Neměli jak.
Démon v úvoze zatím nenápadně obhlédl situaci a když nespatřil ani jeden špičatý kouzelnický klobouk ani neucítil přítomnost prázdné láhve, rozhodl se pro tu trochu zábavy, jež démonům život skýtá. Jal se pronásledovat vyděšené loupežníky a kupce. Utíkali docela rychle, ale protože neuměli uvažovat jinak, než ve třech rozměrech, byla hračka vyskočit hned tu a hned tam, nadehnat si kořist a občas ji lapit.
Za chvíli byl úvoz prázdný a ti šťastní, kteří prchali lesem na všechny strany, už démona nezajímali.
Prolétl nad opuštěnými vozy, nikoho už nenašel, takže se vydal nazdařbůh lesem. Byl volný a to mu pro tuto chvíli stačilo.
Sto padesát let viděl svět přes klíčovou dírku truhličky. Celou tu dobu tu a tam vykonal nějaký ten příkaz, nikdy nic velkého, většinou jen uklízel nejrůznější místnosti nebo pozoroval a později hlásil. Bylo to k uzoufání nudné. Navíc musel co chvíli cestovat, ne že by proti cestování něco měl, ale otloukat se ve stísněném prostoru, zmenšeném ještě zamykacím kouzlem nebylo příjemné.
Poslední dva roky se staral jen o prádlo, jeho nová majitelka ani nevěděla, že kouzelná skříňka, sama peroucí a zároveň žehlící takřka na počkání, je domovem příšerného démona Jakuby-kdykudy Násílíma. Pomohla mu až lupičova dýka, jejíž vlastník si neuměl přečíst nápis na víku.
Neotevírejte násilím. Stačí použít kouzelné slůvko.
Bylo zajímavé, že většina majitelů ho znala.
Teď byl na svobodě a v první řadě toužil nalézt toho zatraceného malého skrčka, který měl tolik drzosti, aby Násílíma lapil a začaroval. Určitě měl taky tolik drzosti, aby se nedostavil na sjednané rande s Dámou s kosou, to určitě. Násílím neměl čaroděje rád.
Les se ani v nejmenším nepodobal rozpálené poušti, ale démonu to prozatím nevadilo. Jistě, tam na jihu by se cítil lépe a doma, ale v temné spleti větví panovalo bezpečí.
Na nějaký čas bych se tu mohl usídlit, napadlo Násílíma. Skučet mezi duby (nebo co to ksakru je) a děsit báby na borůvkách. Udělat si prostě príma dovolenou, než se vrátí do pouště.
A taky by mohl najít toho parchanta.
Poletoval jen tak mezi stromy a snoval báječné plány jak s čarodějem naloží, když mu najednou pod nosem zavonělo něco, co znal.
Potom bylo pozdě hledat úkryt v rozpraskané dubové kůře nebo pod kořeny.
Tváří v tvář stanuli proti sobě kůň, jezdec a démon.
Ozvalo se trojí hrůzné zařehtání.
kapitola druhá
Kůň to rozhodně zvládl nejlépe, protože se rozhodl nevěřit svým vlastním očím. Navíc mu jezdec škubl hlavou, takže dostal z jeho zorného pole rozšklebenou (a vyděšenou) démonovu tvář.
Násílím se v poslední chvíli rozhodl zachovat dekórum a zařvat, jenže člověk byl rychlejší - a zařval první. Neobyčejně rychle pak vytasil meč. Démona to poněkud uklidnilo, protože přesně tohle nebyla zbraň, které by se obával. Přesto ta pravá byla nedaleko, na dosah ruky. Muž zakroužil mečem, potom namířil hrot proti démonovi.
„Každej svou cestou,“ řekl.
Násílím se zarazil. Byl trochu vyděšený z toho co cítil a chtěl se ztratit (aby - samozřejmě - vyletěl za chvíli ze zálohy) ale ta věta ho zarazila.
„Prosím?“
„Hele, nic jsme si neudělali. Budeme pokračovat jakoby nic, rozumíš?“
„Ale já jsem démon,“ zaburácel Násílím a nenápadně přitom pokukoval po sedlové brašně. Byla tam, beze všech pochyb.
„Mně říkají Asibert,“ prohlásil muž v sedle.
Démon znovu zvadl. Ten muž ho dokonale odzbrojil. Násílím čekal zbytečné mávání mečem, prosby o milost nebo čáry, možná i trochu vyhrožování, ale on se s ním místo toho pokoušel uzavřít příměří!
„Já jsem Jakuba-Kdykuda Násílím, démon z pouště, tlama pekelná a zkáza všeho.“
„A já si myslím, že se dohodneme. Podívej, nejsem zrovna zelenáč. Občas se s nějakým strašidlem, duchem nebo příšerou potkám.“
Násílím čekal podraz. V Asibertovi se skrývalo víc než jen kousek odvahy a ta věc v sedlové brašně. Letitá zkušenost mu bránila bezhlavě zaútočit, ostatně přesně tohle udělal naposled a dopadl jako ifrítský zelenáč. Tenhle protivník naštěstí vyčkával také. Démon nevěřil ani slovo tomu, co Asibert říkal, byla to jen nová strategie boje, odpoutat pozornost a pak z nečekané strany zaútočit. Pěkně podlé. Co taky čekat od lidí, že?
Násílím se rozhodl.
Nafoukl se, aby získal převahu výšky a potom se nad jezdce sklonil. Chtěl po něm sáhnout, zvednout nahoru (zaječet něco výhružného, to samo sebou patří k věci) a odhodit. Pro případ, že by člověk pád přežil v relativním zdraví, měl démon v záloze jedno pěkné kouzlo.
Sáhl do prázdna. Asibert strhl koně, donutil ho padnout na zadek a zvednout se stranou. Násílím se natáhl za ním, aby narazil na čepel taseného meče - nic nebezpečného v případě, že by se nejednalo o magickou zbraň. Asibertův končíř samozřejmě planul magií víc než démonovy oči.
Násílím vyjekl bolestí, stáhl se a znovu zaútočil, protahuje tělo na únosnou hranici. Byl samozřejmě připraven na to, že se ho Asibert pokusí přetnout vejpůl, což by nebylo zrovna dvakrát příjemné, ale tančící kůň udělal další čtvrtobrat a ocitl se z dosahu.
Démon prosvištěl prázdným prostorem, vlétl do křivých větví borovice s nepříjemně dlouhým jehličím, a potrhal se o ně. Než se stačil uspořádat a scelit, protivník přitáhl koni uzdu a stočil ho levým bokem.
Násílím vykřikl. Docela dobře to mohla být výstraha, ale démon se prostě jen lekl. Hrdina v sedle si jekot vyložil po svém - a taky dobře. Sklonil meč.
„Už zase,“ prohlásil zklamaně, „Ale já se chci opravdu dohodnout.“
V tomhle už nemohl být podraz. Násílím se upravil a usedl na křivou borovou větev.
„Vyhráls,“ zkusil Asibertův jazyk. „Stačí to?“
Člověk seskočil s koně.
„Já vím.“ Vůbec to neznělo domýšlivě. „Já vždycky vyhraju. Minulý měsíc se mě pokusil utopit jeden vodník.“
„Přežil?“ zeptal se se zájmem démon.
„Kdejakej nafoukanec z bílýho stanu mě každou chvíli vyzývá na souboj,“ pokračoval Asibert v ublížené samomluvě.
„Ne, že bych se tomu divil,“ Násílím najednou ucítil něco jako - ne, soucit to rozhodně nebyl. Spíš soucítění, tohle všechno znal z vlastní existence.
„Pořád po mně někdo něco chce. Sotva se někde objevím, abych si odpočinul, už to zavání průšvihem.“
„Aby ne,“ démon se spustil z borovice, protože se Asibert mezi řečí dostatečně vzdálil od koně.
„Jsi přece hrdina.“
„Blbost,“ řekl unaveně člověk. „Jediný co jsem, je adoptovanej syn zchudlýho zemana.“
„Našel tě na prahu nebo v lese?“
„Jak o tom víš? Že mě našli?“
„Taky tě mohl někdo přinést. Nebo bys mohl být jeho vlastní dítě, který se ovšem narodilo neplodným rodičům až po záhadnejch léčebnejch kúrách. Jsem démon a tomhle bych toho měl vědět dost, nemyslíš?“
Asibert kývl.
„Možná právě proto mě poslal do světa. Dal mi svůj starej meč a starou kobylu.“
„Dost možná tě vyrazil protože jsi lenoch,“ usoudil opatrně démon. Asibert si sedl k borovici a Násílím klesl vedle něj.
„Stejně seš divnej,“ usoudil. „Mohls mě dostat.“
„Já vím. Právě proto jsem to neudělal.“
„Takže si půjdeme po svejch?“ Násílím měl v hlavě jasno a čím dál tím podivnější pocit, že by se mohl přimotat k něčemu, co by mu cestu na vytouženou poušť zase o nějaké to století oddálilo.
Neměl hrdiny nijak v lásce, potkal jich dost na to, aby je poznal až do morku kostí. Většinou to byli zachmuření zabijáci (nic jiného jim v podstatě nezbývalo) a většinou se svého údělu pokoušeli zbavit. Do chvíle, kdy se před nimi objevila další meta, zakletá princezna nebo začarovaný zámek, nejraději s pokladem. To pak nad zoufalou touhou po normálním životě převládlo předurčení; muž, určený osudem či bohy ke skutkům nadlidským, se chopil zbraně a vykonal činy hrdinské.
Asibert byl více než typickým představitelem svého druhu. Evidentně patřil ke skupině, která se raději přátelila s nadpřirozenými tvory; podle obecného lidského zvyku to znamenalo, že se by se dříve nebo později pokusil démona komandovat. Nástroje na to měl a stačilo by mu několik slov, aby dostal Násílíma na kolena.
Přesněji řečeno do té zatracené věci, kterou měl ukrytou v sedlové brašně.
Démon se hleděl co nejrychleji vytratit a hrdina s tím souhlasil.
Vyrazili pak každý na jinou stranu, oba doufaje, že tohle setkání se už nebude opakovat.
kapitola třetí
Město už z dálky vypadalo docela bohatě. Asibert povzdechl, protože bohaté město znamenalo i pěkně tučné účty v krčmách. Mohl doufat, že se tu uchytí - pokud by někde potřebovali zahradníka. Tuhle roli se rozhodl hrát už před časem, protože představovala jen občasné rýpání záhonků, sbírání housenek a hlavně tu byla perspektiva volné zimy.
Sáhl do opasku a přepočítal mince. Nemusel je vytahovat na světlo, zlatá nebyla ani jedna. Představovaly laciný hostinec někde na předměstí, kyselé pivo a nocleh na seně vedle koně. Nic z toho mu nebylo cizí, tím víc ale dokázal ocenit občasný luxus.
Jak se pomalu blížil k hradbám, provrtaným celou řadou tmavých otvorů dveří a bran, o fortifikaci tu měli zřejmě velice nezvyklou představu, uvědomoval si, že tu něco nehraje. Co, to mu došlo teprve až se přiblížil natolik, aby rozeznal detaily.
Žádné brány se nekonaly. Otevřené vstupy nebyly rozevřenými vraty, ale dlouhé pásy černé látky, spuštěné ze střílen až k zemi. Vypadalo to na státní smutek, patřičně vytroubený do celého světa. Místní panovník zřejmě odložil korunu a odkráčel na kus řeči za předky. Asibert se pousmál.
Takže po několika dnech povinné lítosti se spustí kolotoč korunovace nového krále. Mohla z toho kápnout nějaká prácička nebo dokonce pozvání k některému z prostřených stolů.
Tady se rozhodně zdrží.
Dojel až k bráně, jíž tři zamazaní lakýrníci přetírali dalším nátěrem černé, a odbočil k vývěsnímu štítu ráje pro unaveného poutníka, mírných cen a velké plochy pro kupecké vozy. Seskočil z koně, vyzkoušel si pohled šlechtice cestujícího z velké dálky a na zapřenou, kývl na kluka, který seděl na podezdívce. Nonšalantně mu předal uzdu.
Jednou takhle sice o koně málem přišel, protože ho místní povaleč považoval za předávací kolík a napadlo ho, že se i on vydá na cesty za dobrodružstvím, ale ve většině případů patřili tihle hoši opravdu k zaměstnancům na minimální úvazek a skutečně zvíře ustájili.
Vešel dovnitř. Nemusel se obávat, že narazí na něco jiného, než na klasické vybavení zájezdního hostince, lidé na cestách se přece musí někde cítit doma a hostinští jim to nabízeli.
Kde mi sebrali ten měšec? No přece tam, jak je ten tlusťoch, co pořád postává u dveří do kuchyně. Dubové odřené stoly, tři nebo čtyři, a taky nějaké u stěn. Jde se tam po schodech nahoru do pokojů, co nemají okna do ulice. Jo, vypadá to stejně jako tady.
Nepředpokládal, že by státní smutek dolehl i do tohoto zařízení, ale bylo krátce po poledni a hloupá nálada zalezla i sem.
„Dá si tvoje Jasnost pivo nebo víno?“ zeptal se hostinský, když si dočistil nehty a odrazil se od veřejí k novému hostu. Ten se mezitím stačil složit za poškrábaný stůl, přejet jídelní lístek, čitelný i analfabetům díky sbírce čerstvých skvrn, a umluvil umolousaného ganyméda na korbel piva a placky, které díky zkušenostem považoval za mnohem bezpečnější, než se nechat chytit na ze jména neidentifikovatelnou místní specialitu. Hostinský kývl a zahulákal do kuchyně.
Přisedl si.
„Z daleka?“
Asibert mávl nacvičeným pohybem rukou. Poznal, že se právě dohodli na rolích.
„Pořád na cestách. Občas se někde usadím, jenže, - však to znáš.“
Hostinský kývl.
„Na vojáka nevypadáš.“
„Mám život celkem rád. Především svůj.“
Na okamžik jejich standardní rozhovor přerušily štíhlé dívčí paže, které položily na stůl korbel a velký dřevěný talíř s horkými plackami. Host sáhl na to druhé, spálil si konečky prstů i špičku jazyka, protože se přes houževnatý odpor nemínil jídlu vzdát.
Rychle si přihnul z korbele.
„Jsem vlastně zahradník,“ začal realizovat svůj nápad, sotva zažehnal rodící se tepelné poranění chuťových buněk, „Jenže místo nůžek sebou tahám tohle,“ ukázal na meč.
„Jo jo,“ pokýval hostinský hlavou. „Doba je zlá. Nahoře v lesích jsou lapkové, všelijaké potvory a tak.“
„Nevěděl bys o nějaké práci? Tady v městě?“
Hostinský se zarazil. Nevypadalo to, že přemýšlí, spíš jakoby se Asibert dotkl nějakého místního tabu.
„Aby řeč nestála.“
„Cože? Ach ano,“ tvář umaštěného majitele téhle oázy se ozdobila lesklým úsměvem.
„Pokud jsi opravdu zahradník, tak tu pro tebe práce rozhodně je.“
© 2009, napsáno 2002
