 |
Bohové pralesa
|
Brzy jsem se probral. Ovlivněn zvídavým duchem Koelbelovým, jal jsem se zkoumat podstatu věcí. Po prvotním pocitu šílenství mě napadlo, že Velkhy byly múhž mohl docela dobře být misionář, nebo dobrodruh českého původu, který s kmenem mnoho let žil. Mělo to svoji logiku.
Kouzelník neuměl česky téměř nic, jeho slovník se skládal povětšinou z frází. Patrně je používal jako magický jazyk zvyšující jeho prestiž při zaříkávání. Přesto zvládl sesmolit pár příšerně znějících vět, jejichž obsah chápal, čímž se otevřelo pole k volné debatě. Vydrželi jsme až dlouho do noci a k ránu si už trochu rozuměli.
Od svítání jsem byl považován za kolegu, který sem zaskočil z věčných lovišť, nebo – přesněji, pomístně indiánsku – z Tapni aünebü, čili Domova bohů.
Koelbel měl taky pravdu. Tihle Indiáni měli opravdu svá božstva, a na rozdíl od jiných kmenů vlastnících pouze zlé duchy, božstva dobrá, která se o svůj lid řádně starala. Neměla jména a neviděl jsem ani jedno konkrétní ztvárnění, ať už v podobě sošek, nebo kreseb. Zato se těšila nezdolné víře a úctě.
Ta provázela Indiány celý život, strávený putováním pralesem. Bohům se nepřinášely oběti. Pokud jsem starému čaroději rozuměl, jedinou službou byl život kmene. Každá předčasná smrt byla hříchem a musela se vykoupit. Ne však nekontrolovatelnou populační explozí a ne každý život byl chráněn. Muž, který mne měl na Tellův příkaz odeslat na věčnost, k vyvoleným patrně nepatřil.
Spoustě věcí jsem sice nerozuměl, ale doufal, že časem pochopím. Všechno ostatní bylo rázem zapomenuto, začal jsem střípek po střípku shromažďovat rozbité zrcadlo informací. Chtít vědět je nakažlivé.
Na nedávnou minulost jsem, bohužel, rezignoval jen já.
Pátý den mého života mezi Indiány mě přivítal nezvyklým, neohlášeným a dobře organizovaným, jak jsem si všiml, zmatkem. Vesnice se před mými zraky začala rozpadat. Ženy, děti a starci, doplnění o značný počet nosičů, se s veškerým majetkem na zádech ztráceli v pralese. Zbylí muži tvořili zadní voj. Desetiminutový – a desetivětý – rozhovor s kouzelníkem, mi prozradil, že zítra ráno vesnici přepadnou tapuvübe. Tedy běloši.
Doktor Tello vyrazil na trestnou výpravu.
Kmen se stěhoval k jeskyni, jedinému místu, kde bylo možno komunikovat s bohy. Jak jsem zjistil později, právě tohle kresby znamenaly – šaman si s bohy prostě dopisoval.
Bylo by pod úroveň Velkého bílého kouzelníka vyzvídat, jak se Indiáni o chystaném přepadu vůbec dozvěděli, takže jsem jen z povzdálí sledoval cvrkot. A šamana, který nedbaje stáří, pobíhal rozčileně sem a tam, chřestil a zaříkával. Taky působil v perfektní náčelníkově organizaci chaos.
Chtěli dosáhnout nového tábořiště ještě téhož dne, jenže nikdo, zřejmě ani bohové, nepočítal s myšlením doktora Tella.
Kráčel jsem mezi posledními, s puškou připravenou vystřelit po prvním pistolníkovi, který se objeví, když jsem zpozoroval jak jindy klidná dítka přírody začala vzrušeně přebíhat sem a tam. Kouzelník hekticky gestikuloval, okolí se zaplnilo kakofonií ptačího křiku. Šelma? Žádná tak velká, aby se vrhla na člověka, kráčejícího v houfu ostatních, tady přece nežije.
Pak jsem ucítil kouř a všechno bylo jasné.
Tello zapálil prales. Mezi námi a jeskyní vztyčila neprostupná ohnivá stěna.
Což, mimo jiné, také znamenalo, že jsme v obklíčení.
Nechápal jsem doktorovu drzost a nekritické sebevědomí, s jakým s pouhou desítkou rabijátů vytáhl proti celému kmeni, chráněnému nejméně třiceti střelci, pohybujících se v pralese s jistotou lovící šelmy. Mohli všechny ty zatracené tapuvübe postřílet ze zálohy. O zkušenostech s tajuplným uspáním nemluvě.
Hořící prales měl Indiány demoralizovat a zahnat zpátky před číhající hlavně automatických zbraní. A vypadalo to, že se záměr podaří, ženy a děti se začaly vracet pod ochranu mužů.
Kdyby tu byl aspoň Koelbel! Ten by si věděl rady.
Kouzelník pobíhal sem a tam, od soustavného čarování málem upadl do mdlob. Pokaždé, když mě míjel, cosi křičel, musel být hezky pěkně rozčilený, protože řvoucí Indián je veliká zvláštnost. Ale pak jsem ho pochopil.
Proč já, taky šaman, stojím s přitrouble pootevřenými ústy a nekouzlím? Proč nepodnikám nic pro záchranu kmene, který jsem navštívil?
Takže jsem to zkusil. Pro klid jeho duše, protože na víc bych se stejně nezmohl. S hašením lesních požárů žádné zkušenosti nemám – a i kdybych je měl, nejspíš bych (právě pro ně) propadl ještě většímu zoufalství, než mě jímalo teď.
Zvedl jsem paže k nebesům a začal zpívat árie z Prodané nevěsty. Proč bychom se netěšili… Maličké zviřátko… Potom jsem zblbnul úplně a zapěl Co jste hasiči…
Co v tu chvíli dělali, to nevím, ale diváci ohnivého pekla se náhle všichni uklidnili. Zůstali stát a strnule hleděli k nebesům.
Obloha se náhle zatáhla těžkými olovnatými oblaky. Praskání hořícího dřeva, pronikající až k nám, přehlušila bez varování pravá a nefalšovaná tropická průtrž mračen. Na druhou.
Ještě nikdy jsem nevítal déšť tak radostně. Zaklonil jsem hlavu a nechal se bičovat padající vodou, nepříjemně štípající, studenou, ale spolehlivě ulévající plamennou bariéru. Vítr, který záplavu přihnal a spustil, se rychle utišil.
Konečně bylo po všem.
Indiáni se bez řečí sebrali a pokračovali v cestě. Teď už byla volná.
Ve skalách s neuvěřitelnou samozřejmostí rozbili tábor a vesnice, která vyrostla před mýma očima, se propadla do všedního rytmu běžného života. Jakoby požár a jeho kouzelné zažehnání, které mi stále nešlo z mysli, patřily k všední podívané, odehrávající se každou středu dopoledne.
Držel jsem se kouzelníka, který pobíhal sem a tam, kontroluje, zda jsou splněny všechny směrnice na ochranu před zlými duchy. Když se pak přiblížila noc, odebral se důstojně do jeskyně. Hleděl jsem malou postavičku, mizející v černém otvoru a přemýšlel, zda smím také vstoupit. Bůh ví, jaké tabu se na to místo vztahuje. Raději jsem zůstal na planině a vyhlížel světélka prvních hvězd, ale kouzelník, když zjistil, že jsem se ztratil z obvyklé pozice za jeho zády, vyběhl, aby mě vtáhl dovnitř. Černočernou tmou mě pak neomylně, bez jediného zaškobrtnutí (já přistál dvakrát na kolenou a jednou nosem přímo ve skále) zavedl dozadu, ke kamenné lavici. Předtím jsem si jí nevšiml, snad na ní spal Koelbel.
Lehl jsem si na čerstvě natrhané velké listy, kouzelník zůstal někde opodál. Jeho dech nebyl slyšet. Chvíli jsem se převaloval ve snaze nalézt nejvhodnější polohu, potom mé unavené tělo vzalo zavděk hrbolem, tlačícím do krční páteře, otlučeným ramenem a koleny, přitaženými k hrudi. Usínal jsem jako pravěký skrčenec, těla se zmocňovala ospalá lehkost a myšlenky se rozbíhaly v přeházených sekvencích vzpomínek na domov a zážitky právě minulého dne.
A pak to začalo.
Ve tmě se rozsvítily malé zářící body. Poletovaly sem a tam, vířily v podivném tanci a přibližovaly se. Protřel jsem si oči. Nezmizely.
Dotkly se mé hlavy.
„Nyní jsi tu zván,“ uslyšel jsem měkký hlas. Snový přelud? Halucinace?
Přece ještě nespím.
„Žádný přelud,“ zašveholilo mi někde v hloubi mozku.
Bože, to je ale blbej sen.
„Tak se dívej,“ řeklo to, snad trochu umíněně.
A v jeskyni se náhle rozsvítilo.
Lekl jsem se. Teprve po chvíli, v níž se mé smysly musely vypořádat s náhlou změnou světelných podmínek, jsem se mohl rozhlédnout.
Světlo přicházelo odevšad. Ozařovalo spícího šamana (ležel, chudák, na hrbolaté podlaze vedle lavice), i kresby na stěnách. Nikde žádný stín. Jakoby jeskyni osvítily paprsky rentgenu.
„Kdo to mluví?“
Kouzelník se nepohnul. Vlastně jsem se nehýbal ani já. Zvláštní.
„Bohové.“
Tohle znělo trochu jízlivě. Ale pořád jen neuchopitelné hlásky, ševelící všude kolem i uvnitř mého těla.
Vznesl jsem se. Tak nějak se s tím dalo počítat, přece ve snu…
Jenže to bylo podivné snové létání. Jako bych já zůstával na místě a pohybovalo se mé okolí. Žádná euforická lehkost. Vycestoval jsem z jeskyně a pořád vnímal svět jako nestínové třírozměrné znázornění.
Pokud Koelbel hovořil o tomhle, pak je to skutečně dokonalá vize.
„Není to vize,“ zaznělo odevšad. Stále ony vlezlé hlasy.
„A co tedy? Sen?“
„Snad,“ zasmálo se to.
Stoupal jsem vzhůru, nad nejvyšší stromy pralesa. Zkusil jsem se pohnout, abych let nějak ovlivnil, jenže se nestalo nic, vůbec nic. Nemohl jsem nalézt tělo.
Je to opravdu sen? Nebo indiánské čáry?
Koelbel by mi určitě poradil. Kde je mu, příteli věrnému, konec.
„Je v bezpečí,“ ozvalo se to znovu a já se začal snášet.
„A kdo, k čertu, jste?“ vykřikl jsem.
Odpověděla mi tma.
Všechno náhle zhaslo. Teď spadnu, čáry přestaly fungovat.
Nebo se konečně probudím.
Světlo přišlo znovu – a já nebyl nikde.
Vznášel jsem se v čistém, prázdném prostoru. Nekonečno. Nebo také nic.
„Kde to jsme? A kdo vlastně jste?“ zeptal jsem se znovu.
„Bohové.“
„Chci vědět, kdo jste doopravdy. A co po mně chcete?“
„Považujeme termín bohové za přijatelný. Některé vaše kategorie mu odpovídají. Jiné…“
„Co jiné?“
„Nepochopitelné. Nejsme všemocní. Nejsme nesmrtelní. Jsme…“
„Co?“
„…jiní,“ zaznělo tak trochu zoufale. „A proč s tebou rozmlouváme? Ptal ses na to, ne?“
„Ale ano. Jistě!“
„Potřebujeme tě.“
„K čemu?“
S odpovědí váhali. Trvalo nekonečnou dobu, než se hlasy ozvaly, a stejně ta slova zazněla tiše a nejistě.
„K přežití.“
Strnul jsem. Už jsem s určitostí věděl, že tohle není sen a do hlavy se mi vloudila divná myšlenka.
Oni jsou… Mohou být…
Uměli číst v mém mozku, takže mě nenechali myšlenku dokončit.
„Ano, jsme. A jen ty v tomto čase nám můžeš pomoci. Můžeš zabránit lidem své rasy, aby vstoupili do tohoto kraje. Máme velké možnosti, ale proti vaší civilizaci jsme bezmocní. Je příliš agresivní. Příliš uzavřená do sebe. Ještě nenadešel čas…“
Nemuseli pokračovat.
Možná to bylo bezmyšlenkovitě rychlé rozhodnutí, ale já už taková dělám. Jako před několika dny, kdy jsem kývl na Koelbelovu nabídku cesty do pralesa.
Tello nedaleko nás, špinavé obchody s lidskou bezmocností tam venku, svět, rozdělený na dvě poloviny… Ne, zatím skutečně není ten pravý čas.
Věděl jsem víc, než sami chtěli, a přesto jsem přikývl.
„Ano. Pomohu.“
V tu chvíli všechno potemnělo a já upadl do hlubokého spánku.
Útok přišel s prvními slunečními paprsky. Teď už jsem věděl, že Tello – nebo ti, kteří ho poslali – věří v totéž, v co Koelbel. V netušené schopnosti indiánského kmene.
Pistolníci, vyzbrojení automatickými puškami a granáty, byli rozhodnuti buď domorodce pozajímat, nebo postřílet. Doktorův honorář by se sice snížil, ale co naplat, divoši jsou divoši a když to od nich nezískáme my, tak nikdo jiný. Prostá filozofie.
Nad hlavami nám svištěly kulky. Ani ony, ani několik vržených granátů nezpůsobilo zatím žádnou škodu, Indiáni už byli bezpečně ukrytí v jeskyni, chráněné malou jednotkou, číhající za barikádami, sestavenými rychle z připravených balvanů, za velkými kmeny i v dovedně skrytých děrách v zemi.
Útočníci postupovali směrem ke skále. Pomalu. Pro falešné lovce orchidejí by ztráta každého muže znamenala citelné oslabení. Probíhala tu malá poziční válka, neboť doktor si domyslel, že dobytím jeskyně se stane pánem situace, Indiáni pak v tomtéž viděli ohrožení svých bohů.
Zajímalo mě, zda Tello čekal, že domorodci použijí svých předpokládaných schopností. Patrně ne. Snad se domníval, že navzdory proklamovanému mimosmyslovému vnímání jde o nějaké ultrajedy rostlinného původu. Nebo že se na tak velkou skupinu působit nedá.
Po několika hodinách začala situace vypadat nepříjemně. Bandité se dostali až na planinku a začali ostřelovat vchod do jeskyně, do něhož se obránci stáhli. Byla to poslední varta – a pak už nebylo kam ustoupit. Palbě odpovídala pouze moje kulovnice a tu a tam vystřelený šíp, míněný spíše jako varování. Léta vštěpovaná úcta k lidskému životu nesla své plody.
Jak silný impuls donutil střelce tam u řeky zabít muže, ohrožujícího můj život?
A kde jsou ti zatracení bohové? Mají snad jejich další existenci zaplatit Indiáni svými životy? Mám snad zůstat sám? Nadával jsem a klel.
Pistolníci, kterým k dosažení cíle zbývalo už jen několik metrů, se zvedli k finálnímu útoku.
Za výbuchu granátů a kouře dýmovnic se vrhli k jeskyni. Tohle se už zastavit nedalo, tím spíš, že Indiáni, snad v předtuše smrti, odložili zbraně a pokojně čekali. I šaman přestal kvílet a jen občas potichu zachřestil.
Měl jsem v hlavni poslední náboj a věděl, že už nestačím dobít. Zatracený život.
A pak nastal v řadách útočníků zmatek. Takřka před prahem jeskyně se náhle otočili a začali pálit na druhou stranu. Nechápal jsem proč. Indiáni dál stáli nehnutě, jakoby přesně tohle čekali. Že by jejich bohové zmátli vetřelce?
Ale bylo to všechno jinak.
Z pralesa skutečně někdo přicházel.
Koelbel.
Byl to on – se zástupem Indiánů kmene, k němuž jsme měli před pár dny namířeno. Situace se radikálně změnila, protože tihle hoši byli podstatně bojovnější. Jeden ze špatně krytých pistolníků padl s hrdlem prošpikovaným krátkým šípem. Pečlivě jsem namířil na nohu jiného.
Proboha, jen nohu… Kulka z pušky na slony mu ji amputuje! Přesto jsem se dotkl spouště.
V ten okamžik se nad planinou se rozlil podivný jas. Jakoby slunce na obloze zmizelo za mraky a jeho paprsky stékaly po oblačných okrajích.
Střelba utichla.
Pocítil jsem neuvěřitelný odpor k zabíjení. K zabíjení čehokoliv.
Bohové zasáhli.
Nesnesitelné podřízení pacifistické vlně se stupňovalo až do extáze, kdy všichni přestávali dýchat, aby nehynuly bakterie, které se při výdechu dostávají nedobrovolně z těla ven. Cítil jsem, že se dusím, že ničím sebe a nevěděl jsem, co dělat. Dilema. Bránit se – zabiju. Zemřít – zabiju sebe.
Jako mávnutím proutku se svět skokem vrátil do starých kolejí a otravovat mě moskyt, klidně ho rozplácnu.
Proč zakročili tak pozdě? Na bojišti zůstalo – pokud jsem si všiml – několik zraněných a tři mrtví – dva Indiáni a jeden běloch. Další padlí mohli ležet mezi stromy.
Snad chtěly mít bytosti pod kontrolou i přicházející pomoc, o níž jistě věděly, nevím. Mně zajímali především pistolníci, jistě díky výcviku a zkušenostem schopní využít situace, proměnit ji ve výhodu a znovu zaútočit.
Nebyli toho schopní.
Všichni ze sebe strhávali sumky a pouzdra a odhazovali všechno, co souviselo se zabíjením. Pistole, náboje, nože.
Vylezl jsem z úkrytu a pátral po doktoru Tellovi.
Seděl na zemi, za velikým balvanem, hlavu v dlaních a byl na tom zřejmě nejhůře. Sebral jsem mu Koelbelův zápisník.
„Johny, vidíš to?“ zeptal se celkem zbytečně Lothar, který, sotva mě spatřil a dovrtěl nevěřícně hlavou, okamžitě vyrazil pozdravit starého známého.
„V tak velkém rozsahu… Kde se tu vlastně bereš? Měls už být mezi lidmi.“
„A tohle snad nejsou lidi?“ ukázal jsem na Indiány.
„Víš jak to myslím. Aspoň jsi viděl, co mě tolik zajímá. Máš holt štěstí.“
Chvíli mlčel, rozhlížel se kolem sebe. Indiáni, moji Indiáni, si ho nevšímali a ignorovali i cizí kmen, který je přišel zachránit. Likvidovali tábor a chystali se někam zmizet. Musel jsem se s nimi rozloučit a bylo mi to líto.
„Ale moc ti to štěstí nezávidím. Já už víc vědět nechci, nejsem doktor Tello. Zůstanu u svých bohů a etnografie.“
„Ba ne. To nejsou bohové,“ řekl jsem mu.
„Myslíš“ usmál se. „Že by tohle udělali Indiáni? Johny, já jen tak něčemu nevěřím, a byly doby, kdy jsem byl ateista jako řemen. Tohle není přirozené. Tohle lidi nedokážou.“
„Ne, lidé opravdu ne,“ souhlasil jsem s ním.
Co víc jsem měl vyprávět. Že to, co on a Indiáni považují za bohy, je jen vědomí bez těla? Že toto vědomí je druhou inteligencí naší planety a zatím – opravdu jen zatím – potřebuje parazitovat na nositelích? Žít v přátelské symbióze? Že jediní vhodní nositelé jsou právě tihle malí snědí mužíci, a že pokus odpoutat se z jejich myslí by znamenal zánik? Že i já patřím úplnou náhodou k desetině promile lidské populace, která může Vědomí hostit?
Ne, Koelbel by to možná nepochopil. Nevěřil by – a víra je nejsilnější pouto mezi Vědomím a námi.
Přemýšlel jsem o tom, co udělám, až se vrátím.
V jakých kruzích se mám pohybovat, abych získal potřebný vliv a pomohl uchránit tuto oblast před naší civilizací? Nevěděl jsem to. Měl jsem jedinou jistotu – že od té doby, kdy jsem se stal symbiontem Vědomí, mě jeho síla chrání a já musím připravit podmínky k tomu, aby se mohlo dál rozvíjet a jednou snad – kdy? – se z našich myslí odpoutat a žít samostatně. Dost možná, že ve vzdálené budoucnosti se bude chtít do našich myslí vrátit – a budeme to chtít i my, abychom společně vytvořili civilizaci bez Tellů a hnědých příbuzných.
Já své místo nějak najdu. Optimismus duše je stav, který nepřipouští prohru a má duše optimismem přetéká.
„Lothare?“ obrátil jsem se na přítele. „Měli bychom se nějak postarat o Tella a jeho suitu a potom najít člun.“
„Něco už vymyslíme. Třeba nám pomohou zdejší božstva,“ řekl vesele. Potom tiše dodal: „Stejně budu rád, až z tohoto zatraceného kraje vypadneme. Mám rád aspoň nějaké jistoty, ale tady… A místních sil se velice rád zbavím.“
Usmál jsem se.
Nezbavíš, chlapče, nezbavíš. Dokud se se mnou budeš stýkat, tak nebudeš mít od tohoto kraje pokoj. Patříš do mého plánu a já udělám cokoliv, abych tvoji moudrou hlavu zapojil i do plánu Vědomí.
„Jdeme na to,“ řekl jsem nahlas. „Musíme nejdřív ty ex-pistolníky sehnat dohromady.“
KONEC
© 1996, napsáno 1990, poprvé vyšlo v Rodokapsu 46/1996, poprvé na Bezejmenné stránce srpen – září 2003