 |
Bohové pralesa
|
Ráno, po nevalné snídani z Pizzarovy kuchyně, jsme vyrazili na lov. Konečně jsem se mohl pochlubit svou špičkovou kulovnicí. Byla to marnivost a do reality převedené úsloví Jít s kanónem na vrabce. Věděl jsem to, už když jsem v Praze balil, ZKK 602 je zbraň specializovaná, rozhodně nevhodná pro běžný lov. Ohánět se jejím vlastnictvím bylo tedy tak trochu, vlastně úplně a dokonale snobské.
A bez efektu, protože si jí nikdo nevšiml.
Do pralesa nás doprovázel jeden pistolník, prý abychom se zase neztratili. Ve světle včera zjištěných informací jsem se přikláněl spíš k dohledu ne právě bezpečnostním. Aspoň ne pro nás.
Koelbel vystopoval jelena. Rozdělil nás, samozřejmě tak, aby se průvodce pohyboval co nejdále od něho. Potom na mně zamrkal. Pochopil jsem, potřeboval se na chvíli ztratit.
Rozhodl jsem se sehrát divadélko a také se blýsknout svým střeleckým uměním. Když jsem uviděl, jak strážce zvedl kulovnici k rameni a snaží se dostat zvíře na mušku, použil jsem osvědčeného triku – stoupl jsem si na suchý klacek. Hlasitě praskl. Jelen se napřímil, půl vteřiny hleděl k nám a pak se vzepjal ke skoku. Strážce rychle vystřelil – a chybil. Vztekle praštil puškou o zem a nadával. Jenže to už jsem cílil já a když už jelen mizel v křoví, stiskl jsem spoušť.
„Jdeme pro něj,“ řekl jsem ledabyle.
„To byste nesměl chodit jako slon!“
„Uvidíme, jak střílí chobotnatci.“
Zašklebil se, zvedl pušku a vkročil do houští. Já si byl jistý, že jsem nechybil.
A taky že ne. Dokonce se mi podařilo trefit zvíře přesně tak, jak jsem potřeboval – do hlavy, ne na komoru. Kulka kalibru .375, určená pro lov slonů a lvů, nadělala z jelení hlavy krvavou kaši. Pistolník uznale pokýval hlavou, navíc si uvědomil, že má trefa ušetřila spoustu dobrého masa.
Jelena jsme na místě vyvrhli a pak ho přivázali ke klacku. Vzhledem k mé nešikovnosti, opravdové i předstírané, to trvalo docela dlouho. Doufal jsem, že získaný čas Koelbelovi postačí – postačil. Objevil se ve chvíli, když jsme si naložili zvíře na ramena. Pokud si strážce jeho nepřítomnosti všiml, nedal to na sobě znát. Každopádně mohl být – a asi i byl – rád, že jsme kompletní.
Z bezhlavého úlovku si lovci orchidejí udělali náhražku estrádního programu. Kde prý tak zajímavá zvířena žije, odkdy se jeleni loví mačetou… Odsunuli jsme se do fazendy.
„Udělal jsem si venku skrýš pro případ, kdybychom museli poněkud rychleji odejít,“ řekl mi Koelbel.
„Proč bychom nemohli odejít normálně?“
„Nevím. Ale pro jistotu počítám se vším,“ ušklíbl se. A tím to zvadlo.
Odpoledne jsme jakoby nic vyrazili na procházku po okolí. Dal bych krk na to, že někde v křovinách kolem nás se tiše přesouval aspoň jeden nenápadný pán s automatickou puškou. Asi začínám být paranoidní. A možná ne.
„Zítra se normálně sbalíme a půjdeme k řece,“ navrhl Koelbel. „Patrně nás doprovodí. Odjedeme kousek po proudu a v noci se vrátíme.“
„Nebylo by lepší počkat pár dní v civilizaci, než se Tello sbalí?“
„Jenže mně zajímá, co tu vlastně chtějí,“ opáčil. Musel jsem se bránit.
„Zkus na mně brát trochu ohled. Nemám nic proti romantice všeho druhu, ale měl bych aspoň poslat zprávu do Ria. Že mě ještě nic nesežralo.“
Omluvně pokrčil rameny a prohlásil, že mám pravdu a ať je tedy po mém. Moc jsem mu nevěřil.
Obcházeli jsme ve velkém kruhu fazendu. Pořád mě to táhlo k jeskyni, což jsem Koelbelovi přiznal a vymínil si, že až tohle dobrodružství, jehož smysl jsem zatím nechápal, skončí, tak se tam znovu vypravíme. Tak napůl souhlasil. Kráčeli jsme pralesem a Koelbel se mi snažil přiblížit pohnutky, které ho vedou k setrvání na tomto místě. Vysvětloval to zvědavostí a já ho docela chápal. Pokud se zrovna nezajímal o své indiánské bohy, určitě ho trápilo tajemství ohrady. Pizzarovo vysvětlení Koelbla neuspokojilo, přiznám se, že mne rovněž ne. Chápal jsem, že můj přítel chce předejít doktora Tella. Ne ze ziskuchtivosti. Protože ani já nevěřím ve zlato, zakopané jen tak pro strýčka Příhodu někde hluboko v deštném pralese mezi hady, papoušky a pavouky. A Indiány, kterým by bylo nejspíš stejně platné, jako zmíněné fauně. Vlastně mnohem nepotřebnější a nebezpečné, kolik přírodních národů pohltila k jejich vlastnímu překvapení a zděšení hladová civilizace pro poklady stejně efemérní.
Indiáni.
Vlastně jsem za těch několik dní žádného neviděl. Zvláštní. Člověk si představuje, že je v pralese musí potkat u každého stromu, podle cestopisů i dobrodružných knížek se tak děje a já...
Jako bych to přivolal.
Najednou tu přede mnou Indián stál. Vypadal jako Adam tohoto ráje, jenom fíkový list nahrazovalo pouzdro na penis, jediný to oděv divokých obyvatel pralesa. Nedíval se na nás ani vystrašeně ani překvapeně, zřejmě se už s bělochy setkal. Koelbel si ho pečlivě prohlédl.
„Nepatří k místním kmenům.“
Chvíli mlčel.
„Snad by to mohl být…“
Tohle už mi nepatřilo. Teprve teď jsem mohl uvidět svého přítele v jeho pravém živlu.
Indián na nás promluvil.
„Zaplaťpánbu, je mu rozumět,“ oddechl si Koelbel. „Ptá se, co děláme na území jeho kmene. Patrně nějaký místní šlechtic, který považuje veškerou zem, na níž vstoupí, za svou. Pro slávu krále. Ne, jenom žertuju,“ dodal, když spatřil můj udivený pohled.
„Mokoi tapuvübe,“ prohlásil Indián. „Čopu ačanji.“
„Máme odejít,“ pokrčil Koelbel rameny. „To sotva. Hledám je už pár let a pak se nechám jen tak vyhodit?“
„Hakoi ürajtü guarafá,“ obrátil se k Indiánovi a já na něj zíral jako na zjevení. Domorodce cizincova znalost jazyků nepřekvapila, okamžitě odpověděl. A pustili se do debaty. Nerozuměl jsem pochopitelně ani slovo, jen se mi zdálo, že oba občas musejí hledat vhodné výrazy.
Začal jsem nenápadně sundavat z ramene kulovnici, abych byl pro případ ozbrojeného nároku na toto území v pohotovosti. Všimli si mě oba. Indián natáhl okamžitě luk a Koelbel zaprotestoval.
„Nech toho. Kdyby nás chtěl zabít, tak střílí ze zálohy.“
Pokrčil jsem rameny a protože jsem nevěděl co s rukama, strčil jsem je do kapes.
Dialog mezi mým přítelem a Indiánem pokračoval. Mluvili sice nevzrušeně, bez evropského rozkládání rukou, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že ve vzduchu visí napětí.
Načež vzalo všechno rychlý obrat. V křoví cosi zapraskalo, Indián pozvedl luk. Objevil se jeden z doktorových pistolníků, domorodec na něj výstražně zamířil a strážce vystřelil.
„Co blbneš, ty idiote!“ zařval jsem česky. „Vždyť ti nic neudělá.“
Indián se ke mně otočil a já v jeho očích spatřil nesmírný úžas. Proč?
Druhá pistolníkova rána ho zasáhla. Stočil se kolem osy a padl na zem.
„Anbüvü.“ řekl jen a byla to poslední slova, která vyslovil.
Z pralesa se vynořil doktor s pistolí, následován dalším zabijákem.
„K zemi,“ zařval Koelbel.
Okamžitě poslechli. Nad hlavami nám prosvištěl šíp. Pistolníci rozzuřeně vystříleli obsahy zásobníků do pralesa.
To vše se odehrálo v několika vteřinách. Když výstřely dozněly, rozburácel se Koelbel.
„Vy idiotskej zasranej degeneráte!“ řval na doktora: „Vás měla matka po porodu vyhodit a ještě nakopat. A ty vaše gorily by se měly vrátit do jeslí! Jestli se odtud nedostaneme, pak si to v pekle přičtěte k dobru.“
Další šípy už nepřilétly. O úspěšnosti střelby z automatů jsem pochyboval, Indiáni zřejmě prozíravě vyklidili bojiště.
První se zvedl Koelbel. S puškou připravenou k výstřelu pátral zrakem po okolí. Pak nám zavelel k odchodu.
Cestou si opět podal Tella.
„Jdu po těch Indiánech už několik let. A když už je konečně najdu, objevíte se tu vy a ta vaše parta imbecilů a všechno je v háji.“
Doktor se na něj pobaveně podíval.
„A co od těch nevinných dítek přírody chcete, Roetschi?“
„Jsem etnograf, jestli vám tak cizokrajné slovo něco říká.“
„A takhle něco na kšeft u nich náhodou nehledáte?“
Koelbel zavrčel a zmlkl. Po chvíli se ale do Tella pustil znovu. Trvalo to celou cestu do ležení. Pochopil jsem, že v tomhle opravdu nelhal – ti Indiáni ho zajímali víc, než co jiného. Tello to musel poznat také, z doktorových narážek jsem ale poznal, že za Koelblovým zájmem hledá něco víc.
Oba pistolníci s prsty na spouštích pozorovali okolí. Občas sebou škubli – to když se ozval nějaký papoušek. Jinak si ničeho nevšimli. Koelbel se hádal s doktorem, takže jenom já, člověk nadmíru civilizovaný, náhle přesazený do naprosto neznámého a nezvyklého prostředí jsem si uvědomil, že jsme sledováni. Zvláštní pocit cizího pohledu v zádech.
Přicházel odevšad. Nenápadně jsem se rozhlížel po okolí, nikde nic, žádné stíny, jen ptáci ve větvích a neviditelné oči. Cítil jsem je, možná to bylo trochu paranoidní, ale byla to pravda.
„Budu si vás muset vzít pod kontrolu,“ prohlásil Tello v ležení. Koelbel se ušklíbl. Trochu naštvaně, trochu smutně.
„Není třeba. Zítra odjíždíme.“
„Vy jste mi nerozuměl.“
„Moc dobře. Zítra odplouváme. Nechci se tu pouštět o indiánských válek. Tou vaší pitomou přestřelkou jste mi zničil mnohaletou práci. Já už tu nemám co dělat.“
„Viděl jsem, že se se zdejšími Indiány domluvte. Chci si vás najmout jako tlumočníka. Nové orchideje…“
„Nemám zájem.“
Já neměl zájem poslouchat jejich hovor. Dopil jsem kávu a vyklouzl z doktorova stanu. Ihned jsem byl obdařen strážcem. Vyplázl jsem na něj jazyk a šel do fazendy. Pistolník mě pozoroval, jak zacházím za ohradu, vystupuji po vrzavém schodišti a potom se vracím. Ne, nechtělo se mi snášet ani přítomnost opilého starousedlíka. Namířil jsem si to za ohradu, k zelené stěně pralesa a opřel se zády o prkna. Můj strážce se vzápětí objevil na rohu.
Nechal jsem ho být.
Smrt toho Indiána mnou otřásla. Byl to první mrtvý v mém životě, a kromě morálních principů se mi do hlavy zavrtával strach.
Mohli každou chvíli zaútočit. Neustálý pocit mnoha očí, které nás nenápadně sledují, sílil. Začal jsem se bát. Co když už jsou tady?
Vlastně jsem znal Indiány jen z mayovek a knih Alberta Vojtěcha Friče. Jsou schopni zaútočit? Měli by k tomu právo. Každým okamžikem může ze zeleného šera vyletět šíp. Neomylně zasáhne osamělého muže, první oběť…
Temná spleť větví a listů fascinovala a táhla. Nespouštěl jsem z ní oči. Šero plné nebezpečí.
A z té zelené tmy se zničehonic, jakoby filmovým trikem, vynořil Indián. Vypadal naprosto stejně jako ten, jehož mrtvola ležela několik kilometrů odtud, nehybná tvář, tmavé vlasy, sestřižené do podoby helmice, kolem krku světlý náhrdelník.
Ztuhl jsem a po zádech mi pochodovaly osmistupy mravenců. Přestal jsem dýchat.
Hleděl na mně strnulým pohledem.
Ve zběsilosti vznikajícího šílenství mi na mysl přišly zombie. Ach ne! Uhnul jsem pohledem, jednak proto, protože jsem souboj s tmavými duhovkami vzdal, jednak jsem zaslechl podivný zvuk a mimoděk trhl hlavou v jeho směru. Když jsem pak pohlédl zpátky, Indián už tam nestál. Mravenčení přešlo, vystřídaly ho potoky potu. Co to bylo za zjevení?
Pomalu, krok sun krok, jsem se vracel do bezpečnějších (opravdu?) míst. Na rohu ohrady jsem do něčeho narazil. Můj strážce seděl, opřený o prkenný plot a chrápal. To byl onen zvuk, který mě vyděsil. A Indiána zřejmě zastrašil.
Teprve později jsem si uvědomil, že to mohlo být jinak.
Utekl jsem do fazendy.
Pizzaro byl opět (nebo ještě) opilý, jeho zásoby alkoholu byly zřejmě nevyčerpatelné. Přítomnost lidí, kteří šli po jeho pokladu nedokázal rozdýchat.
Sebral jsem ze stolu láhev a pořádně si přihnul. Nepoznal jsem, co obsahovala, chuťové pohárky stáhly před nekompromisní silou obsaženého alkoholu krovky. Ale na rozjitřené nervy to zabralo.
Když se vrátil Koelbel zasedli jsme k válečné poradě.
„Přijal jsi jeho nabídku?“
„Nejsem blázen. Zítra odplouváme a alespoň rok se sem pro jistotu nepodívám.“
„Je to tak zlé?“
„To bych řekl. Žádné orchideje se samozřejmě nekonají. A Bormannovo zlato taky ne. Ten doktůrek jde po něčem jiném. Já ho totiž znám, Johny. Ne osobně. Ale měl už jsem tu čest narazit na jeho lidi.“
„Dřevorubec?“
„Ne. Tello nemá s plundrováním pralesa nic společného. Nevím, pro koho pracuje, ale jeho páni jsou dost velká zvířata ve Státech. A jestli ne tam, tak už jinde. Stěhovaví ptáci, každá trochu slušná společnost jim šlape na krk.“
„Čím se zabývají?“
Pokrčil rameny.
„To nevím. Nezajímalo mě to. Prý s nimi měl něco společného můj strýc a snad i otec, ale dost o tom pochybuji. Ti byli zvyklí na jinou práci. V rukavičkách.“
Odmlčel se a já si vzpomněl na hnědou minulost Lotharových příbuzných.
Seděli jsme mlčky asi deset minut, pak se Koelbel náhle narovnal.
„Johny, ten Indián řekl, jestli jsem mu dobře rozuměl, jako poslední slovo Anbüvü. To znamená duch. Ne ledajaký. Důležitý duch. Kdo ví, co tím myslel, ale já začínám mít strach.“
„Z čeho?“
„To je to, co právě nevím.“
Chtěl jsem se přiznat k témuž pocitu. K neviditelným očím, které cítím i v této místnosti. Ale mlčel jsem.
Koelbel upadl do strnulého stavu, nad něčím přemýšlel, a tak jsem šel raději spát.
Ráno mě vzbudil Pizzarův řev.
Vpadl do našeho pokoje, cosi křičel a cloumal spícím Koelbelem.
„Vstávej, chtějí vlézt do ohrady!“
„Tak je nech,“ řekl rozespale přítel.
„Ale co když vědí, jak dál?“
Koelbel se zvedl a otočil ke mě.
„Vidíš? Ten hrob je záchytný bod.“
„Ale jo,“ úpěl Pizzaro. „Překaz jim to.“
„Nevíš jak?“
„Udělej něco!“
„To udělám. Půjdu se na to podívat.“
Pizzaro obracel oči v sloup a vzdychal, my dva jsme vyšli na terasu.
Ohrada už byla stržena. Pizzarovi obrovití hafani zuřivě trhali řetězy. Doktor Tello stál na mohyle z kamenů.
„Myslíš, že tam něco najdou?“ zeptal jsem se.
„Pokud budou hledat uvnitř, tak určitě nic.“
„Proč myslíš?“
„Je to vymyšleno docela chytře. A teprve teď mám úplně jasno.“
„V čem?“
„Ten poklad neexistuje. Pizzaro se asi zblázní, až mu to řeknu, pokud mi ovšem uvěří. Podívej se na tu mohylu. Připomíná ti něco?“
„Horu kamení,“ pokusil jsem se obohatit diskusi.
„A tu má taky představovat.“
Nechápal jsem.
„Nevíš oč kráčí, viď? Taky jsi tam byl jenom jednou. Tohle je model pahorku s jeskyní, ve které jsme přenocovali. Je tam i plán cesty – pro zasvěceného. Ta odvodňovací stružka je kupříkladu řeka.“
„Takže ty malby v jeskyni jsou další záchytný bod?“
„Ne. Cíl.“
Opět jsem nerozuměl.
„Řekl jsem, že považuji jeskyni za určitý druh svatyně. Nevysvětlil jsem ti proč. V tomhle kraji sídlí bohové, mocní bohové kmene, který už léta hledám. Nikdo netuší, jak mají bohové vypadat, jaká je jejich podstata. Jisté je, že se tu odehrálo několik podivuhodností. Ti Indiáni mají vědomosti, které dokážou úspěšně přeměnit ve zbraně. Dokonalé zbraně. A hromadné.“
„Atomové bomby? Chemické plyny? Nevěřím.“
„Neříkej přede mnou takové nesmysly! Nemyslím zbraně v našem slova smyslu. Oni dokáží působit na lidskou psychiku. Viděl jsem jednoho ostříleného zabijáka, který si přijel popovídat s Pizzarem a taky pokouknout po okolí. Po jejich zásahu se absolutně zhroutil. Teď nesmí vidět žádný předmět, určený výhradně k zabíjení. Nedokáže vědomě ani zašlápnout mravence. A to není všechno. Měl jsem možnost zažít jedno kouzlo i na vlastní kůži. Nebylo stejné, samozřejmě.
Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že zdejší božstva si nepřejí žádnou publicitu? Byl jsem tehdy v těchto končinách. Ne zrovna tady, ale přece jen blízko u jeskyně. Na kmen, s nímž se po včerejšku můžu rozloučit, jsem tehdy narazil poprvé. Než jsem je stačil zkontaktovat, přepadla mě podivná nemoc. Měl jsem halucinace a v horečkách mě navštívili bohové. Úžasný zážitek. Jemně mě upozornili, že si v téhle části pralesa dělají pořádek sami. Byli tajemní, všechno zamotávali do slov, ale jednomu jsem rozuměl dokonale: jejich moc může dosáhnout nepředstavitelně daleko. Trochu jsem se otřásl při myšlence, že bych mohl být přejet člověkem někde v Riu, který proti své vůli strhne volant. Zlikvidován kuchařem, který nevědomky přimíchá do jídla jed. A věděl jsem – dokonale a najisto, že to nejsou jen mé představy, že takhle by se to opravdu mohlo stát.
Bylo to perfektně vyvedené a přesvědčivé, začal jsem mít opravdový strach. Hezkých pár měsíců mi potom trvalo, než jsem se vrátil do pralesa.“
Koelbel ztichl a pozoroval činnost Tellových pistolníků, bezradně pobíhajících sem a tam. Doktor nařídil kopat a když orchideáři narazili na dutinu, byl štěstím bez sebe. Ale hrob byl prázdný. Tello zamířil k nám.
„Změnil jste obor? Archeologie přece tolik nevynáší,“ rýpl si Koelbel.
„Poslouchejte, chci se vám omluvit za ten včerejšek,“ záměrně přeslechl botanik, „V noci někdo odstranil mé hlídky.“
„Odstranil?“ zeptal jsem se překvapeně. „Zabil?“
„To ne. Ale ti dva… Spí. Pořád spí. Dýchají, bije jim srdce, ale jinak nic.“
„Třeba nás chtějí odstranit po jednom,“ napadlo mě.
„To je nesmysl, Johny,“ řekl Koelbel. „Ale nemíním tomu nesmyslu podlehnout. Balíme.“
A tak jsme pakovali. Pizzaro seděl za stolem, znovu na mol. Dost možná ještě vůbec nevystřízlivěl.
„Ty mě opouštíš,“ bědoval, „Nepomůžeš mi.“
Koelbel se mu snažil vysvětlit podstatu věci, ale usedlík se nenechal přesvědčit. Křičel stále o zradě a o svém milovaném, skutečně existujícím pokladu, kteří mu chtějí všichni, Koelblem a mnou počínaje, uloupit. Nechali jsme ho být.
V táboře si nás nikdo nevšímal, všichni se motali kolem hrobu. Po zuby ozbrojení a pokukující po temné stěně pralesa. Až uprostřed planiny jsme potkali doktora Tella. Asi na nás čekal.
„Takže opravdu odcházíte?“ zeptal se.
Koelbel mu se špatně skrývanou nevraživostí odpověděl, že rozhodně ano. Že se sem může vrátit tak za dva, tři roky, Indiáni mají dobrou paměť.
„Přeji vám tedy příjemnou cestu,“ rozloučil se doktor překvapivě klidně, „pane Koelbel.“
S Lotharem to nehnulo. Vykročili jsme k řece. Teprve ve stínu pralesa jsem se odvážil promluvit.
„Lothare, vždyť on…“
„Od začátku věděl, kdo jsem. Já také,“ řekl klidně. „Myslím, že teď to bude zajímavější.“
„Nechceš odjet?“
„Chci, ale k řece je to přece jen kus cesty. Nevím, jak se zachová doktor, ale Indiáni nás sledují.“
Řekl jsem mu, že pocit neviditelných očí mám už od včerejška. Zasmál se a pokrčil rameny. Ke všem mým nejistotám se teď přidala domněnka, že se Koelbel nevzdal a chystá podraz. Ale já už měl všeho dost. Chtěl jsem se vrátit a nechat tenhle příběh s otevřeným koncem. Neexistovala tu možnost happy endu, jenom potoky krve a černá mlha zklamání. To raději budu snít o tom, jak se Lothar ze všeho dostal, Tello skončil v kriminále a Koelbelovi Indiáni odešli do zeleného světa džungle, aby brzy zapomenuli na podivné bledé bytosti s hromovými holemi.
Jenže život není kovbojka. Někde v polovině cesty mezi fazendou a řekou se Koelbel zastavil a začal se obřadně loučit.
„Zůstanu tady. Ty radši odjeď, asi to všechno skončí jinak, než si představuji a ty budeš jediný svědek toho, že Tello napadl Indiány první. Dám ti několik adres, kromě pana Leitao, správce Úřadu pro indiánské záležitosti, jsou to všechno docela vlivní lidé a moji přátelé.“
„Co chceš dělat?“
„To ještě nevím,“ řekl, „Tak už běž.“
„Hodně štěstí!“ Najednou jsem měl v krku nějaký předmět, který se nedal polknout. „A jestli náhodou…“
„Buď klidný. Staroušek Koelbel si tě v Riu najde. Nebo i v Evropě.“
„Tedy sbohem,“ otočil jsem se, ale do skoku mi nebylo. Koelbel mě zastavil. Vytáhl z kapsy zápisník.
„Kdyby ses už nikdy nedostal do jeskyně. Nebo kdyby to náhodou dopadlo špatně.“
Zalistoval jsem v notesu. Byl plný kreseb – indiánských maleb, které Koelbel okopíroval ve skalách. Všechno bylo doplněno titěrnými muškami etnografova písma. Zvedl jsem hlavu, abych poděkoval, ale vedle mně už nikdo nestál. Vzdychl jsem a pokračoval v cestě.
Byla schůdná a šlo se po ní dobře. Nikde žádný had, žádná šelma. Jen papoušci pokřikovali ve větvích. Snad se se mnou loučili.
Našel jsem ukrytý člun, sešoupl ho na vodu a hodil dovnitř batoh. Za chvíli nechám tohle podivné místo za sebou. A potom – vítej civilizace!
„Hezký den, seňor Klima.“
Prudce jsem se otočil.
Doktor Tello. A nepříjemně velký černý otvor automatické pušky.
Falešného orchideáře doprovázel jen jeden strážce, ale i to bylo na mě moc. Bez protestů jsem si lehl na zem a roztáhl nohy i ruce. Pistolník mě zručně a rychle prohledal. Nesebral mi nic, kromě Koelbelova zápisníku. Začal jsem plácat něco o úřadech a evropských návštěvnících, Tello se suše zasmál.
„Ale vám přece nikdo neublíží, pane Klima. Naopak. My se vás přece pokoušeli zachránit. Bohužel marně.“
„Nejsem Brazilec, Tello. Tohle vám neprojde. Koelbel…“
„Zdejší mravenci dokáží velice rychle vyrobit z lidského těla sympatickou kostru.“
Zatrnulo mi. Hovořil o mně, nebo o Lotharovi?
Do týla se mi zaryl chladný kov. Nic příjemného. Začal jsem počítat poslední vteřiny. Potom…
Něco žuchlo vedle mně. Otevřel jsem oči a spatřil zelený rukáv polovojenské bundy. Nazrzlou hlavu a tupý, skleněný zrak. Šíp, trčící z krku.
Kmotřička smrt sáhla vedle.
Vyskočil jsem na nohy a rozhlédl se. Tello byl ve člunu a zuřivě škubal startovací šňůrou. Motor zaškytal a naskočil. Doktor padl na dno loďky a nechal lodní šroub řídit plavbu. Jen být co nejdál.
Na břehu stáli tři Indiáni.
Tak, a teď propukne druhé kolo, napadlo mě, když jsem hleděl na krátké luky s šípy připravenými ke střelbě. Ale nikdo z nich už nezabíjel. Ani doktora, ani mně, tváře těch tří byly podivně smutné. Asi jako obličej člověka, který je okolnostmi donucen utratit oblíbeného psa.
Posuňky mě vyzvali k následování. Podřídil jsem se, nic jiného mi ostatně nezbývalo, a vykročil za nimi.
Vesnice nebyla daleko. Pár chatrčí, několik neuvěřitelně špinavých, ale roztomilých Indiánčat, dvě místní krásky, které neutekly, naopak si mě vyzývavě prohlížely. Já pátral po Koelbelovi. Kdo jiný by mi poslal takovouto pomoc?
Ale Lothar tu nebyl. Dopravili mě před náčelníka, který spustil řečí, z níž jsem (pochopitelně) nerozuměl ani slovo. Snažil jsem se mu to naznačit, ale neustále mlel dál. Trochu nervózně a trochu znuděně jsem hladil pažbu kulovnice – neodzbrojili mě, což jsem považoval za navýsost příznivé znamení – a čekal, co se bude dít po skončení proslovu.
Nedělo se nic, nastoupil totiž kouzelník, tiše chřestící svým čarodějným náčiním. Chvíli si mě prohlížel, něco povídal, spíše pro sebe, a pak se zeptal:
„Anbüvü?“
Začínal jsem toho mít dost. Nejsem žádný duch, zatraceně, identifikoval jsem jediné mně známé slovo. Na mé nervy už toho všeho bylo příliš a tak bez přemýšlení spustil:
„Já ti nerozumím, nádhero. Koukej si se mnou popovídat v řeči, kterou ovládám, nebo je po audienci, rozumíš?“
Kouzelník přestal chřestit a vyvalil oči. Mohl jsem říkat, co mě napadlo, a tak jsem toho využil. Nezávazným tlacháním jsem potřeboval setřást šok, způsobený pistolníkovým automatem i jeho smrtí.
„Podívej, ty jsi tady místní papež, nebo biskup, nebo co. Ale já jsem taky velkej bílej kouzelník. Tak velkej, že ti tady z toho můžu udělat kůlničku na dříví. Jasné?“
Kupodivu mi to blábolení dokázalo vrátit trochu klidu. Šaman strnule, s otevřenými ústy, zíral jako bych byl zjevení místního božstva (ať už vypadají jak chtějí). Povýšeně jsem zvedl hlavu, aby mi vzápětí spadla až někam ke kolenům. Protože kouzelníka už poslech mého tlachání omrzel. Zavřel pusu, aby jí vzápětí znovu otevřel ke klíčovému projevu.
„Jeshi dúch. Anbüvü. Jehsi velkhy byly múhž. Kouhzelníkh.“
Po zádech mi přejel mráz. Ne, to přece nemůže být pravda. Tady, tisíce kilometrů od Čech, na druhé polokouli, pronesl zaručeně původní divoch zaručeně českou větu.
Rozklepala se mi kolena.
© 1996, napsáno 1990, poprvé vyšlo v Rodokapsu 46/1996, poprvé na Bezejmenné stránce srpen – září 2003